1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 589:

Administrátor --- 14. 12. 2009
Svátek z dvanáctera

Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu

Z Jakubova protoevangelia (2. století):

»... 6. Dítě sílilo den ze dne. Když bylo Marii šest měsíců, postavila ji matka na zem, aby zkusila, zda může stát. Tu (Marie) ušla sedm sáhů a vrátila se ke své matce. Matka ji vzala na ruce a řekla: „Jako je živ Hospodin, můj Bůh, ty nebudeš chodit po této zemi, dokud tě nepřivedu do chrámu Páně. Pak přichystali zvláštní místo, kde měla dcerka spát, a zakázali tam nosit cokoli nečisté. A Anna pozvala neposkvrněné judské dívky, aby se o dítě staraly. Když byl dívce rok, Jáchym vystrojil velkou hostinu, pozval kněze, znalce zákona, straší i všechen izraelský lid. Přinesl dítě před kněze a ti mu požehnali slovy: „Kéž požehná Bůh našich otců toto dítě, aby se jeho jméno oslavilo ve všech pokoleních.“ A národ odpověděl: „Nechť se tak stane.“ Pak Jáchym odnesl dcerku před velekněze, kteří ji požehnali slovy: „Všemocný Bože, sestup k tomuto dítěti a dej mu největší a nepomíjející požehnání.“ Pak Anna odnesla děťátko na čisté místo, kde spávalo, a nakojila je. A Anna zpívala tuto píseň před Hospodinem: „Zazpívám píseň Pánu, jenž ke mně sestoupil a zbavil mě od úkladů mých nepřátel. On mi daroval plod své spravedlnosti, jediný a tak velmi významný před Jeho očima. Kdo oznámí Rubenovým synům, že Anna kojí? Slyšte to, dvanáctero pokolení Izraele, Anna kojí!“ A když hostina skončila, hosté se rozešli, radovali se a chválili Boha Izraele.

7. Měsíce ubíhaly a dítěti byly dva roky. Tu Jáchym řekl: „Odneseme ji do Hospodinova chrámu, abychom splnili slib, aby se na nás Hospodin nerozhněval, neodvrhl nás a tak se pro něho náš dar nestal nedůstojným.“ Anna odpověděla: „Počkáme do třetího roku dítěte, aby nezačalo hledat otce nebo matku.“ Jáchym jí odpověděl: „Počkáme.“ A když byly dítěti tři roky, řekl Jáchym: „Pozvěte neposkvrněné Judské dcery, které vezmou svícny, jimiž budou svítit, aby si dítě zamilovalo ve svém srdci Hospodinův chrám a nevrátilo se zpět. A učinili tak na cestě, která vedla ke chrámu. Kněz dítě přijal, políbil je, požehnal a řekl: „Pán požehná tvé jméno ve všech pokoleních, neboť skrze tebe dá Hospodin v posledních dnech vykoupení synům Izraele.“ A posadil Marii na třetí stupínek oltáře. Tu na ni sestoupila milost Páně, radostí skákala a celý izraelský národ si ji zamiloval.

8. Její rodiče odešli, divili se a chválili Pána, že se s nimi dítě nevracelo. Maria přebývala v chrámě jako holubice a pokrm přijímala z rukou anděla. Když jí bylo dvanáct roků, kněží se začali radit a říkali: „Marii je již dvanáct let a je v Božím chrámě. Co s ní máme činit, aby nějak neposkvrnila svatyni?“ A řekli veleknězi: „Ty stojíš před Hospodinovým oltářem, vejdi tedy (do velesvatyně) a modli se za ni a co ti Pán zjeví, to vykonáme.“ A velekněz si oblékl liturgické roucho, vstoupil do velesvatyně a modlil se za ni. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl a řekl mu: „Zachariáši, běž a sezvi vdovce z národa. Ti ať přinesou své hole a koho Pán označí, toho se stane ženou (a zachová panenství). Poslali tedy po Judeji posly, polnice Páně zněla a všichni se začali scházet. ...«

Ikona Uvedení přesv. Bohorodice do Chrámu (Jaroslav 16. stol.)

Kompozice ikony Uvedení. Ústřední částí je průvod přicházející ke Chrámu. V jeho bráně se k setkání s Pannou sklání velekněz Zachariáš (za ním je někdy vidět otář chrámu a chrámová opona). Zobrazení vrat chrámových navazuje na církevní hymny, v nichž se např. praví: "Udivený Zachariáš k ní zvolal: Bráno Páně, tobě otevírám bránu chrámu." (1. stichira na stichovně) Nazvání Bohorodice "Bránou Páně" je založeno na vidění proroka Ezechiele, v němž spatřil tajemný chrám, do něhož uzavřenou bránou vchází i vychází Hospodin (Ezech 44,1-4); toto proroctví se čte jako paremije na svátek a je předobrazem neustálého panenství Bohorodice. Za Pannou Marií kráčejí její rodiče, kteří ji předávají veleknězi jako dar zaslíbený Bohu. Za nimi (nebo za veleknězem) jsou panny držící v rukách svíce. V pozadí často bývá vyobrazení anděla nosícího Panně Marii při jejím přebývání při Chrámu chléb s nebe.
 
Tento svátek už na sobě nese pel blížích se svátků Narození Kristova. Jednak proto, že je zasazen do filipovského (předvánočního) půstu (za měsíc jsou svátky Narození), a také kvůli tomu, že Uvedení má s Narozením jeden společný rys: ústřední postavou obou svátků je maličké dítě. Vánoční svátky se "točí" kolem právě narozeného Pána Ježíše, a dnešní svátek nám klade před zraky obraz tříleté dívenky, Panny Marie.

Obsahem tohoto dávného svátku je historická událost, jež se udála, když byly Panně Marii tři roky a její rodičové, Jáchym (Joakim) a Anna se rozhodli splnit svůj slib. Před narozením své dcery tito staří a po celý život bezdětní spravedliví manželé totiž složili slib Hospodinu, zasvětit své dítě, pokud se jim narodí, Bohu. A dnes přišel čas vyplnit daný slib.

Posvátná církevní tradice nám popisuje celou sváteční událost v souladu se zvyky tehdejší doby. Odevzdání mladičké dívky na vychování do Jerusalemského chrámu byla slavnostní událost. Kromě rodičů provázely dítě dívky se svícemi (možná pochodněmi), dítě přijímal v chrámu velekněz Zachariáš (někteří říkají, že to byl otec Jana Křtitele). Byla to veliká slavnost.

Pak však končí obvyklý průběh události, a stanou se dvě věci, které tenkrát stejně jako dnes na sobě nesou pečeť zázraku. Pannu Marii postaví na první schod chrámového schodiště, které má patnáct vysokých stupňů. Tříletá dívenka zdolává ostatní schody bez lidského přispění, což je u tak maličkého dítěte vzhledem k jeho tělesným parametrům mimo přirozené možnosti. Církevní tradice nám to objasňuje ve shodě s tím, jak to chápali ti, kteří u toho tenkrát byli: dívce pomáhali andělé. Je to předobraz jejího spojení s nebem. Schody nám připomínají Jákobův žebřík, po němž nebe sestupuje na zemi a pozemské vystupuje do nebe. Žebř Jákobův byl Církví vždy chápán jako starozákonní předobraz přesvaté Bohorodice, skrze niž nebe sestupuje a pozemské vystupuje k Bohu. Podivuhodným vystoupáním po chrámových stupních Panna Marie jako první ukazuje, že ona a za ní všichni lidé mohou zázračně vystoupit do nebe, že skrze ni bude otevřena cesta vzhůru.

Tím však zázračné jevy nekončí. Druhým nepochybným zázrakem je vstup Panny Marie do velesvatyně Chrámu. Abychom lépe pochopili, proč je něco takového nesporným divem, musíme si připomenout strukturu Jerusalemského chrámu, který byl středobodem, osou, kolem níž se soustředil a otáčel veškerý náboženský život Izraele, jejich víra a kult. Kromě vnějšího prostrantství, kam měli vstup všichni (i pohané) a které vlastně nebylo počítáno jako duchovní součást chrámu, se chrám skládal:
1.) z vnitřního nádvoří; zde se shromažďoval k bohoslužbám izraelský lid, zde se přinášely zvířecí oběti (pokud by sem vstoupil pohan a přišlo se na to, byl okamžitě usmrcen bez ohledu na to, o koho se jedná a jaké problémy židům jeho zabití způsobí; na sloupcích oddělujících vnější nádvoří od vnitřního byly patřičné výstražné nápisy ve všech hlavních jazycích);
2.) ze svatyně, která byla oddělena od nádvoří první oponou; zde byl zlatý sedmisvíčník; sem vcházeli pouze kněží a přinášeli zde Hospodinu oběť kadidla a předkladných chlebů;
3.) z velesvatyně - to byla nejsvětější část chrámu; od svatyně byla oddělena druhou oponou; zde byla v prvním (tzv. Šalomounově) chrámu archa úmluvy - zlatem pobytá truhlice ozdobená postavami andělů, v níž byly uloženy nejsvětější památky na posvátnou historii Izraele: desky zákona, miska s manou, zázračně rozkvetlé žezlo Áronovo. Prorok Jeremiáš v souvislosti se zničením prvního chrámu archu schoval do nějaké jeskyně (zakryl vchod), a nikdo už ji nenašel. V druhém chrámu, který stál v době Panny Marie a který byl postaven po rozboření prvního chrámu, byla velesvatyně prázdná. Podstatné pro nás nyní je, že do velesvatyně vstupoval pouze velekněz a to pouze jednou v roce, kdy sem přinášel krev z oběti, kterou kropil archu (později zde byl umístěný už jen kámen dochovaný z prvního chrámu, na který stavěl velekněz v den očištění kadidelnici) ke smíření hříchů izraelského lidu (Exod 30,10, Žid 9,7). Zde byl vidět zázračný oblak Boží slávy a přítomnosti Hospodina (šechina), zde bylo slyšet Boží hlas. Tady bylo možno vstoupit do nejbližšího spojení s Bohem.

Jak to, že na toto nejposvátnější místo Jerusalemského chrámu, kam ani velekněz nevstupoval častěji, než jednou do roka, vstupuje dívka Marie? To je otázka, která nedává pokoj některým teologům a těm, kteří znají přísnost židovských chrámových obyčejů, horlivost v jejich dodržování a nekompromisní tresty, jimiž bylo stíháno každé znesvěcení či překročení pravidel židovského starozákonního ritu. Dokonce i někteří známí pravoslavní teologové pochybují, že se něco takového mohlo skutečně stát, a pokoušejí se tradici o Mariině vstupu do velesvatyně vysvětlovat spíše jen symbolicky, omezit se na čistě duchovní výklad (např. vykládat tradici o vstupu do velesvatyně jen jako symbol prohloubení Mariiny víry, či jejího sblížení se s Bohem).
Mezi takové patří i známý anglický pravoslavný biskup Antonij Surožský (Bloom), který - i přes některé své nepochybné kvality - zřejmě byl už poněkud infikován západním skeptickým duchem. Je to přecejen veliká smělost, když se biskup začíná stavět proti posvátné tradici Církve, proti znění bohoslužebných hymnů, když by měl být z titulu své funkce jejich ochráncem - i kdyby v ně už nikdo kolem nevěřil - až do konce...
Vysvětlení, jak se něco takového mohlo stát, je prosté a tkví v přítomnosti velekněze (kterou snad nikdo nezpochybňuje). Velekněz byl při své službě obdařen od Boha prorockým darem (zmiňuje se o tom i Evangelium; viz např. o takovém proroctví byť nepochopeném: Jan 11,49-52), a právě na prorocký pokyn velekněze se mohlo stát vstoupení Marie do velesvatyně. Takovému výroku velekněze by si nikdo z Izraelitů netroufl odporovat, ani jej zpochybňovat. Bylo to pokládáno z přímý výrok Boží. Proto nestojí proti tradici o vstoupení Panny Marie až do velesvatyně žádné zásadní překážky (kromě obvyklé současné skepse, která pochybuje prakticky o všem duchovním).
Tradičně věřící pravoslavný křesťan se při setkání s touto skepsí, která neprve zachvátila Západ a nyní široce vstupuje do Pravoslaví (především západního), nemůže nepodivit, jak rychle se vzdaluje víra některých dnešních duchovních od toho, co bylo za pravoslavnou víru považováno ještě tak před sto lety. Co je to za ducha, který vede křesťany, že krůček za krůčkem přestávají věřit svým vlastním tradicím a odsekávají se od svých duchovních kořenů? Každý ať si sám odpoví.
V této souvislosti nebude nezajímavé připomenout nedávno mučednicky zesnulého ruského kněze Daniela, který byl zabit pro svou polemiku s islámem (viz příspěvek č. 581). Když jsem si pročítal nekrology, našel jsem zajímavou poznámku jeho přítele. Kněz Daniel byl jedním z těch, kteří cele věřili v biblickou zprávu o stvoření světa v sedmi dnech (stejně jako určitě věřila Panna Marie vychovaná při chrámu), což už ani mezi pravoslavnými duchovními není taková samozřejmost. Pisatel tuto poznámku zasazuje do kontextu, jímž naznačuje, že i tento rys víry otce Daniele byl (mezi jinými) jedním z kamínků mozaiky, z níž lze vyčíst příčinu, proč musel zemřít. Misionář, věřící biblickou vírou, vedoucí polemiku s islámem, je pro mohamedány daleko nebezpečnější než moderní křesťané, protože proti němu mohamedáni nemohou použít jednu z hlavních zbraní, kterou mají proti současnému křesťanstvu: že křesťané nevěří svým vlastním prorokům a pochybují o své vlastní tradiční víře. V posledních letech prudce roste počet konverzí z křesťanství na islám (hlavně na Západě). Konvertity už dávnou nejsou jen ženy, které se provdaly za muslima. Dnes konvertují k islámu nábožensky aktivní či intelektuálně založení věřící - bývalí křesťané, kteří opouštějí západní křesťanství z důvodu jeho nepevnosti, drolivosti, gumovosti. Na islámu oceňují jeho neměnnost, pevnost (to je pro moderní lidi zvláště přitažlivé, kvůli zmatenosti a vše relativizujícího současného světa, jemuž tak bolestně chybějí konstanty). Správně cítí, že náboženství musí být skálou a ne plasticky tvárnou hmotou. Obviňují křesťanství z flexibility a přizpůsobivosti, že se mění podle doby a není tudíž stálé, nelze se o něj opřít. A co se mění, není pravdivé; to je zřejmé každému, kdo trochu přemýšlí. A jestli je opouštěna jedna část tradice (viz např. liturgická reforma 2. vatikánského koncilu), může být kdykoliv zavržena i další. Je to nekončící řetěz relativizace veškerého obsahu křesťanského náboženství (na protestantech je to dobře vidět: nejprve zavrhli tradici a prohlásili: „jenom Písmo svaté a nic než Písmo“; a dnes už zavrhují i další a další součásti Bible, až se nakonec dokořán otevřeli sodomismu, který zachvacuje dokonce jejich kněžstvo a biskupy: nedávno nově zvolený anglikánský biskup je žena a veřejná lesba; tak takovéhle "křesťanství" nejenže není pro islám žádným nebezpečím ani konkurencí, ale spíše naopak - přivádí mohamedánům do jejich ohrady další ovečky, které jsou pobouřeny mravním úpadkem své "církve"). A není-li v náboženské Tradici spatřováno vyjádření pravdy, pak takto nahlížená tradice může být prohlašována za doklad absence pravdy v daném náboženství. Kněz Daniel se svou biblickou vírou bral muslimům vítr z plachet. Ukazoval, že ne všichni křesťané pochybují o Bibli, a tím se pravoslavné křesťanství, se všemi jeho tradicemi, stávalo zajímavým i pro mnohé muslimy.
Daleko zajímavější, než "jak" mohla Marie vstoupit do velesvatyně, je však otázka "proč". Odpověď na ni je ukryta ve výběru starozákonních čtení i ve volbě úryvku z listů apoštola Pavla, která jsou tradiční součástí liturgické oslavy dnešního svátku. Týkají se popisu velesvatyně a pozlacené archy úmluvy. Vyjadřuje se tím starokřesťanská víra, která vidí v Panně Marii naplnění toho, co symbolisovala archa úmluvy a velesvatyně. A skutečně, Panna Marie se stala tou oduševnělou archou, pozlacenou Duchem Svatým. Stala se hmotnou schránou, do níž vstoupil Bůh. Stala se archou i velesvatyní. "Dnes je do chrámu Hospodinova přiváděna Bohorodice - chrám, v němž se usídlil Bůh" (2. stichira na litiji, hl. 4.)

Byzantská ikona Uvedení

O historii slavení svátku. Svátek "Uvedení" je dnes v pravoslavné církvi jedním z dvanáctera největších svátků, byl však do jejich počtu doplněn jako poslední z nich. Začátky zvláštního liturgického vzpomínání události, kdy Panna Marie byla rodiči přivedena do Chrámu, aby byla zasvěcena Bohu, spadají nejspíš do éry císaře Justiniána I., který v r. 543 postavil na rozvalinách Jerusalemského chrámu veliký nový chrám zasvěcený Přesvaté Bohorodici. V 8. století už je tento svátek zahrnut do některých měsíceslovů (minejí), ale konal se zřejmě bez zvláštní slavnostnosti. Konstantinopolský patriarcha German I. (8. stol.) po sobě zanechal dvě kázání na tento svátek, což je možným svědectvím o jeho slavení v Konstantinopoli té doby. V 9. století se tento svátek rychle šíří po celém Východě. Status svátku se postupně proměňuje a do počtu dvanáctera byl definitivně zahrnut po 14. století; leč už v 11. století byl dle Studijského typiku oslavován téměř s takovou slávou jako ostatní velké svátky dvanáctera. Dodnes je však typikonem předepsaná služba svátku Uvedení nejméně slavnostní z celého dvanáctera. (Na Západě byl tento svátek na návrh jednoho křižáka zaveden "podle vzoru Řeků" v druhé pol. 14. stol.; papež Řehoř XI. jej povolil pouze jako svátek "votivní" čili "na přání"; na některých místech byl v Římské církvi slaven jako pohyblivý /v neděli po 11. listop./; dnes je to římsko-katolické církvi malý svátek, trvající pouhý jeden den). V pravoslavné církvi se oslavuje 21. listopadu (tj. 4. prosince dle nového kalend.) - je to pětidenní svátek s jedním dnem předsvátečním.
 
Velekněz ve svém daru prorockého zření vidí v Panně Marie nejen dívku, ale živou archu, jako oduševnělý chrám, do něhož vstoupí Bůh. Velekněz v ten okamžik uzřel budoucnost, kdy se Panna Marie stane touto živou archou Boží přítomnosti. Viděl, že Ona sama je velesvatyní, v ní se uskuteční setkání Boha s člověkem, skrze ni se stane smíření. To, co se dělo v předobrazné velesvatyni u předobrazné archy smlouvy, kdy velekněz tam přicházel hovořit s Hospodinem, a jednou do roka krví u archy smiřoval svůj lid s Bohem, to se nyní stane dokonale skrze Pannu Marii. Její vstoupení do velesvatyně tedy bylo jakýmsi druhem proroctví právě nastávajícího příchodu Spasitele na svět. V hymnech se tom zpívá: "V chrámě Boží se Panna všem zářivě ukazuje a Krista všem předzvěstuje."

V době Panny Marie byla velesvatyně Jerusalemského chrámu prázdná. Archa, která v původním chrámu ve velesvatyni stála, byla ztracena. Jako by se tím naznačovalo, že předobraz ustupuje - vyklízí místo - aby místo něj přišlo to, čemu předobraz chystal cestu. Přišlo to, čeho byl předobraz jen stínem, náznakem. Do prázdné velesvatyně Božího Chrámu vstupuje maličká Panna Marie. K údivu lidí i andělů. Jak zpíváme při bohoslužbě: "Andělé vcházení Přesvaté spatřivše, podivili se, jak to, že Panna do velesvatyně vstupuje."

-----------------------

Příprava na její dílo spolupráce s Bohem je spojena s obětí - dokonce dvojnásobnou. Na jedné straně vidíme oběť jejích rodičů, kteří se ve třech letech zříkají své milované a vytoužené dcery, jediného dítěte, po němž celý život tolik toužili. V posvátných hymnech se o tom pěje: "Do chrámu tě přinesli, neposkvrněná čistá (Panno) ... jako oběť čistou." (6. tropar 8. písně 2. kánonu) Tato oběť se chápe jako příprava a předobraz té oběti, kterou přinese sám Pán. Není náhodné, že v systému rozmístění obrazů na stěnách chrámu bývají často spojeny kompozice "Uvedení do chrámu" a "Obětování Páně" (Setkání Pána se Simeonem) a někdy i se scénami strastného (pašiového) týdne.

S druhé strany je to oběť, kterou musí přinést dítě, když je ve třech letech na vždy odděleno od svých rodičů a odchází do neznámého prostředí.

Jedná se o roztržení mezilidských pout - a to dokonce těch nejvroucnějších. Ten, kdo jde celou svou bytostí cestou služby Bohu, odděluje se tím ze společnosti lidské. Jako by už nyní platilo, co za někdy za čtyři desetiletí pronese Pán Ježíš: "Kdo miluje matkou svou a otce svého více nežli mne, není mne hoden." Podle stejného principu jednali dávní poustevníci, kteří opouštěli své blízké a mizeli na vždy v pustině; podobně uvažují i dnes mniši.

Na otázku po smyslu Mariina pobytu při Jerusalemském chrámu odpovídá církevní tradice: Po tělesném narození muselo následovat ještě zrození duchovní. (Vždyť nejen původ ale i prostředí, v němž člověk vyrůstá, určuje, co z dítěte jednou bude.) A toto duchovní narození nastalo v průběhu jejího pobytu a vychovávání při Jerusalemském chrámu. Výsledkem této výchovy bylo, že se Panna Marie po sedmi letech přebývání při chrámu zřekla manželského života a rozhodla se cele a navždy patřit pouze Hospodinu. Spatřujeme v tom naprostou oddanost Bohu a jeho vůli, poznáváme zde její lásku k Bohu.
Rozhodnutí zůstat na vždy pannou bylo něco nevídaného v tehdejším Izraeli. Dokonce to odporovalo posvátné tradici a vlastně i Písmu svatému. Proto vzbudilo rozruch mezi kněžími. Teprve Boží znamení - potvrzující bohulibost Mariina rozhodnutí - přimělo chrámové kněžstvo, aby respektovalo Mariin slib, který Bohu dala. O tom však snad více až na svátek Zvěstování přesv. Bohorodice.
Marie se otevřela Hospodinu a jeho blahodati, takže mohla v den Zvěstování říci archandělu Gabrielu: "Jsem služebnice Páně, staň se mi dle tvého slova." Archanděl jí řekl strašná slova: "Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný je plod lůna tvého," mějme na paměti, že to bylo řečeno dívence, která je ještě (z dnešního pohledu) dítětem a nezná muže, takže se nutně táže, jak se to může stát. A když jí archanděl odvětí: Duch Svatý sestoupí na tě a moc Nejvyššího zastíní tě." Panna celou svou bytostí dokázala uvěřit a důvěřovat Hospodinu - to vše je v těch slovech: "Jsem služebnice Páně, staň se mi dle tvého slova." (Viz Lukáš 1,26-38)

Příprava na úkol, k němuž byla svého od početí ve sv. Anně vyhlédnuta, se mohla uskutečnit pouze v chráněném a posvátném prostředí při Chrámu. Maria vyrůstala stranou od světa, světského ducha a shonu. Věnovala se modlitbě, studiu Písma, rukodělné práci (spravovala kněžská roucha a nakonec se podílela na zhotovení nové chrámové opony), žila v půstu, své jídlo rozdávala chudým. To je ta stránka jejího života při Chrámu, kterou mohli vidět lidé, kteří se tam s ní setkávali. Existuje však ještě druhá, tajemná stránka jejího pobývání při jerusalemské svatyni, o níž víme něco málo (zřejmě tato tradice pochází z vyprávění samotné přesvaté Bohorodice). Přicházeli za ní andělé a vyučovali ji. Přinášeli jí nebeský chléb, kterým se ve skutečnosti živila (proto mohla pokrm, který dostávala od správy chrámu, rozdávat). Hovoří se o tom i v posvátných hymnech: "Nebeským chlebem vskutku živena v chrámě Hospodinově, Panno, porodila jsi světu Chléb života, (Boží) Slovo." (3. stichira na "Chvalte", hl. 1.) Navštěvoval ji archanděl Gabriel. Tím vším se udržovala v čistotě a rostla v duchovním poznání a ve svatosti.

Při tom všem ještě připomeneme posvátnost místa, na němž žila. Jerusalemský chrám byl vskutku zvláštním místem. Máme historické zprávy o zázracích, které se tam pravidelně odehrávaly (např. v souvislosti s obřady různých svátků). Byl to příbytek Boží slávy a Boží přítomnosti, kterou někdy bylo možno i vnímat smysly. Byly tam ve vzduchu někdy slyšet hlasy andělů. Jak už bylo připomenuto, každý velekněkněz dostával v době své služby prorocký dar a slyšel Boží pokyny. Josef Flavius zaznamenal, jak při svátku nekvašených chlebů jednou o deváté hodině noční osvítilo oltář i chrám tak veliké světlo, že se zdálo, že je jasný den, a trvalo to půl hodiny. Až v době po Kristu se některé zázraky, dříve obvyklé při různých svátcích, přestávaly dít. Docela pak posvátná Boží přítomnost (šechina) a přebývání andělů opustily jerusalemský chrám v době apoštolské, krátce před zničením města a chrámu. Tenkrát se jednou sama od sebe v šestou hodinu noční otevřela východní chrámová vrata z mědi, nesmírně mohutná, která večer dvacet mužů s námahou zavíralo a která byla zajištěna okovanými sochory a měla velmi hluboké zástrčky, zapuštěné do prahu z jediného kamene. Následně o svátku Letnic vešli v noci kněží do vnitřního chrámu, aby konali bohoslužbu, jak bylo obyčejem; pravili, že byli nejprve zadrženi otřesem a rachotem a potom hromadným voláním: „Odejděmež odtud!“ Před všemi přítomnými se vzduchem nesly hlasy neviditelných bytostí, které zvěstovaly, že opouštějí Chrám. To bylo čtyři léta před válkou, která učinila konec Jerusalému i židovskému velechrámu. (Zaznamenal historik Josef Flavius.)

--------------------

Příprava Panny Marie na její úkol navazuje na její zázračné početí. Není bezhříšně počata (tj. zvláštním Božím zásahem očištěna od poskvrny tzv. dědičným hříchem), jak si myslí v Římě; její početí i narození se nevymyká z rámce lidské přirozenosti. Boží zázrak tu totiž spočívá v tom, že se narodí z neplodných a přestárlých rodičů (jak o tom vypovídá dávná církevní tradice), a nikoliv v nadpřirozeném zásahu do lidské přirozenosti Marie (což Písmo svaté ani původní církevní tradice dokonce ani nenaznačuje). Zázračné přispění shůry k narození dítěte z neplodných rodičů má jasnou příčinu - aby bylo jednou pro vždy každému jasné, že se tu děje dílo Boží; podobně přišel na svět patriarcha Izák či Jan Křtitel a někteří další svatí. Takoví lidé jsou vždy předem vyhlédnuti a vyvoleni k tomu, aby vykonali nějaký mimořádný Boží úkol. Zůstávají však při tom stále lidmi se vším všudy - i s lidskou přirozeností raněnou hříchem dávných prarodičů Adama a Evy.
Právě tento pravoslavný důraz na její lidství a lidskost jsou hlavní příčinou, proč tak vehementně odmítáme nové římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (jedná se o početí Marie ve sv. Anně), které zásadním způsobem oslabuje sílu jejího rozhodnutí pro Boha, jehož je člověk schopen a které mohou ostatní lidé následovat či napodobit. Na Panně Marii vidíme velikost lidství, jak je Bůh stvořil podle svého obrazu, a jak vznešené je povolání člověka. Ona je člověkem jako my! A tento obraz velikosti člověka římsko-katolické dogma maří (či alespoň snižuje a zamlžuje).
To, co děje a bude dít kolem přesvaté Panny, je nám výzvou, abychom chápali, jak vznešenou bytostí je člověk. On je svatyní vesmíru. On je velesvatyní, v němž jako v živém chrámu přebývá Bůh. Každý z nás má vědět o lidské důstojnosti - chránit ji v sobě, neničit tuto vznešenost, kterou nám Bůh dal. Máme tuto naši nesmírnou hodnost vidět v sobě i v druhých lidech. Nedegradovat ji špatnými slovy, zlými skutky, nezbožností. K lidství se máme chovat jako ke svátosti a střežit je před pádem do hříchu.

---------------------
Ze starobylé památky, která se nazývá »Evangelium o narození Panny Marie« (původně připisované evangelistu Matoušovi; nalézáme je ve spisech sv. Jeronýma):

»... A poté, co uběhla tři léta, a když dítě bylo odstaveno, přivedli pannu s oběťmi do chrámu Páně.
A u chrámu podle patnácti „žalmů stupňů“ bylo patnáct schodů, po nichž bylo nutno vystoupat.
Poněvadž chrám byl vybudován na hoře, nebylo možno jinak přistoupit k oltáři oběti zápalné, jenž byl vedle chrámu, leda po schodech.
A rodiče požehnané Panny a dítěte Marie, ji postavili na jeden z oněch stupňů.
Ale zatímco svlékali svoje šaty, v nichž putovali, aby se podle zvyku převlékli do šatů pěkných a čistých,
tu dívka Páně vystoupala (nahoru po schodech) takovým způsobem bez pomoci kohokoliv, kdo by ji snad zvedal, takže každý, kdo by toho byl svědkem, domníval by se, že je již dospělého věku.
A tak Pán již v dětství Panny způsobil tento neobyčejný skutek a dokázal tímto zázrakem, jak velkou bude později.
Rodiče pak, když přinesli svoji oběť podle zvyků a zákona a když složili svůj slib, zůstavili Pannu s ostatními pannami v chrámových komnatách, a poté se vrátili domů.

A dívka Páně, jak dospívala, rostla také v dokonalostech, a podle výroku žalmisty její otec a její matka na ni nepamatovali tak, jako Pán o ni pečoval.
Neboť denně hovořila s anděly a každého dne ji navštěvovali poslové Boží, kteří ji chránili před veškerým zlem a vedli ji, aby překypovala věcmi dobrými.
A když tedy konečně dosáhla čtrnáctého roku, nemohli ji zlí lidé obvinit z ničeho, co by bylo hodno výtek, a naproti tomu lidé dobří, kteří ji znali, obdivovali se jejímu životu i mluvě.
V té době vydal velekněz veřejný rozkaz, aby všechny panny, které byly umístěny ve chrámě a dosáhly tohoto věku, vrátily se domů, poněvadž jsou již dospělé, a podle zvyku své země aby se snažily provdat.
Veškeré jiné panny se podrobily poslušně tomuto rozkazu, Panna Marie však jediná odpověděla, že nemůže uposlechnout.
Při tom udávala k tomu důvody, že ona sama, stejně jako její rodiče, odevzdala se službě Páně, a kromě toho, že slíbila Bohu panenství a že se rozhodla nikdy tohoto slibu neporušit, aby snad měla ležet s nějakým mužem.
Tímto byl velekněz uveden do rozpaků.
Věda, že nesmí na jedné straně (způsobit) porušení (daného) slibu a neuposlechnouti Písma, které praví: "Sliby čiňte a plňte".
Na druhé straně však nesměl zavésti zvyk, který by byl lidu neznámý, a tak rozkázal,
že při blížící se slavnosti mají se sejíti všechny vynikající osobnosti z Jeruzaléma a ze sousedních měst, aby se s nimi poradil, jak by měl nejlépe jednat v tomto obtížném případu.
Když se pak sešli, sjednotili se jednohlasně, že budou hledat (vůli) Pána a že ho požádají v této věci o radu.
A když všichni setrvali na modlitbách, tu se velekněz podle obvyklého způsobu odebral otázati se Boha.
A ihned bylo slyšet hlas z archy úmluvy a ze sídla milosrdenství, kterýž slyšeli všichni, že totiž musí býti hledáno v proroctví Izaiášově, komu má být Panna dána, s kým má být zasnoubena.
Neboť Izaiáš pravil, že vypučí prut z pařezu Jesse a rozkvete výhonek z jeho kořenů. (Iz 11,1; Jesse byl otec Davidův)
A že potom Duch Páně spočine na něm. Duch moudrosti a rozumu, duch rady a moci, duch vědění a zbožnosti a že duch bázně Boží ho naplní.
Podle proroctví tedy ustanovil velekněz, že všichni muži z domu a rodu Davidova, kteří byli ve věku vhodném k ženění a neženatí, mají přinést svoje hole k oltáři.
A z číkoliv hole, až bude přinesena, vypučí poupě a až na ni usedne Duch Páně v podobě holubice, to bude muž, jemuž má býti Panna odevzdána a zasnoubena. ...«



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz