1425


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 614: #

Administrátor --- 27. 2. 2010
Slavnost Pravoslaví

Neděle vítězství orthodoxní víry. Svátek dogmat ve východní církvi

Za onoho času...
... se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: "Následuj mě!"
1,44 Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova;
1,45 Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta."
1,46 Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Filip mu odpoví: "Pojď a přesvědč se!"
1,47 Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti."
1,48 Řekl mu Natanael: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl: "Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem."
1,49 "Mistře", řekl mu Natanael, "ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele."
1,50 Ježíš mu odpověděl: "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ Uvidíš věci daleko větší."
1,51 A dodal: "Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka."
(Z Evangelia podle Jana)

Nuže, Velký půst postoupil už o jeden týden a my v neděli opět po roce slyšíme evangelní čtení o Natanaelovi - "Izraelitovi, v němž není lsti". Natanael jako by zde byl podobenstvím pravoslavné věrouky, v níž - řízením Božím - není nic zlého, nepravdivého ani klamného. Povolávání prvních apoštolů, jak to popisuje evangelista Jan, je historickým bodem, z něhož se souká celý obsah učení Církve. Vždyť základním rysem celého pravoslavného církevního učení, všech dogmat a pravidel, je jejich apoštolský původ. Jen odtud čerpá naše víra své oprávnění - svým původem od apoštolů, kteří byli vyučeni samotným Božím Synem. Odtud považujeme obsah naší víry za původu Božského nikoliv lidského. Proto pro víru někteří z nás prolili svou krev, proto ji střežíme před změnami a zároveň vyvyšujeme jako svěřený Božský klenot.


Neděle Pravoslaví je svátek, který je ustanoven na památku vítězství pravoslavné víry nad herezí ikonoborectví a potažmo nad všemi jinými herezemi. Ikonoborectví bylo definitivně přemoženo v době byzantské císařovny Theodory a konstantinopolského patriarchy Metoděje Vyznavače. Theodora po smrti svého manžela, císaře Theofila (829-42), který byl ikonoborcem, nechala propustit všechny uvězněné kvůli ikonám a všem ctitelům ikon zajistila bezpečí; několik zbožných asketů povolala konat modlitby za spásu svého muže. Nový patriarcha Metoděj shromáždil duchovenstvo a věřící do velkého chrámu ke všenočnímu bdění za pokoj duše císaře Theofila; konali to celý první týden Velkého půstu. V pátek ráno se císařovně zdál podivuhodný sen oznamující Boží smilování nad zesnulým císařem. Zároveň zmizelo jeho jméno z listiny se seznamem heretiků, který sepsal Metoděj a uložil pod oltář. Císařovna pak svolala na první neděli Velkého půstu, 11. března 843, slavnostní shromáždění, a ve velkém průvodu se svícemi, ikonami a kříži byly svaté ikony opět vneseny do chrámu Boží moudrosti v Konstantinopoli. Patriarcha nařídil, že se od této doby bude tato slavnost konat každoročně, aby se křesťané napříště vyvarovali pádu do hereze.
 
Pro kázání před západními lidmi je to poněkud obtížné téma. Takové pojmy jako "jediná pravá víra", přestože jsou plně svatootecké, znějí dnešnímu Zápaďanovi jaksi odpudivě. Důvodem je historická zkušenost s působením západních církví. Není teď potřeba rozepisovat se, co všechno západní křesťané prováděli v rámci šíření a udržování "jediné pravé víry". Co je však za tím? Proč západní církev takto zbloudila? Vysvětlení je prosté. Víru a svatá dogmata uchopila jako ideologii a poté s nimi jako s ideologií nakládala. Ideologie se vždy prosazuje vnější silou - narozdíl od pravé víry, která se prosazuje a šíří sama svou vlastní vnitřní silou. Zatímco ideologii je potřeba šířit a udržovat vždy nějakou formou násilí (mečem nebo propagandou, strachem či sliby), tak pravdivá víra žije a šíří se tím, že inspiruje lidi, dotýká se jejich srdcí a uchvacuje je k následování a sebeoběti.
Pravá víra rozdmychává v srdcích lidí lásku k Bohu, a pro tuto lásku - nikoliv kvůli strachu (např. z pekla), nikoliv pro sliby (např. nebeské odměny) - se lidé namáhají, postí, modlí a vedou svůj duchovní zápas za dosažení dokonalosti.
S ideologiemi má Západ bohaté (a špatné) zkušenosti. Vlajková loď ideologie vždy pluje na řece lidské krve. A čím lidumilněji či vznešeněji se ideologie tváří, tím krvavější se většinou nakonec stává. Jednou z vlastností typických pro ideologie je, že žádná z nich není pravda, spravedlnost ani láska (není divu - ideologie jsou vynálezem lidským, a proto se v nich odráží všechna ta bída lidského nitra zasaženého hříchem). Lidé to už někdy cítí, a proto vcelku rozumně relativizují všechny ideologie.

A pokud pravidla víry vnímají jako jednu z ideologií, pak celkem logicky relativizují i každou víru a náboženství - a nesnášejí, když některé z nich o sobě hlásá, že je pravé - to jediné pravé.

Kde však západní církev učinila tu chybu, že se její věrouka začala překlápět do ideologie? Částečně je na vině typická západní vnějškovost. Jenže proč pronikla do církve v takové míře, až ovládla její způsob myšlení? Důvod není tak těžké najít - na Západě došlo k opuštění východního (a posléze byzantského) schématu vztahu mezi církevní a světskou mocí, podle něhož je církev podřízena moci státní (neboť duchovenstvo i věřící jsou občany impéria a podřízeni císaři), což je ve své podstatě prvokřesťanský princip uspořádání horizontály církevního života v tomto světě. Ano, Řím zavrhl to, co se dnes v západním křesťanstvu s odporem nazývá "byzantský caesaropapismus", a to mu zasadilo duchovní smrtelnou ránu. Žízeň po světské moci proměnila dogmata svaté víry na papistickou ideologii, a tím vymezila rámec pro vývoj Západu v druhém tisíciletí - vše, co se zde dělo, bylo s dotvořením papismu (viz "Dictatus papae" v době papeže Řehoře VII. /+ 1085/) vlastně nevyhnutelným následkem vykročení církve tímto směrem.

Zideologizováním a racionalizací víry nabral dřívější západní sklon k vnějškovosti docela nový rozměr a dynamiku. Jedním z výsledů je "zbožštění" vědeckého a technického pokroku (toho pokroku, o němž poznamenal spisovatel Chesterton, že je "matkou problémů" :-) Ruku v ruce s tím kráčí další důsledek - bouřlivý hospodářský vývoj, orientace života společnosti i jednotlivce na výkon a prosperitu. V osobním životě začala být užitečnost člověka měřena tím, kolik toho za svůj život vyprodukoval. To se do té míry stalo součástí západního způsobu myšlení, že i člověk sám posuzuje svůj život (a třeba i proběhlý den) tím, "kolik toho stihl udělat". To je naprosto antiduchovní materialistický pohled na člověka a na smysl života. Tento progres přinesl ve 20. století zvláštní degenerované plody v jakémsi zvratu do zdánlivého opaku: měříme hodnotu lidského života (a třeba i jediného dne) tím, kolik toho člověk stihl spotřebovat - konzumem je měřen lidský život a v konzumu (hmotného i nehmotného: např. jídla a zábavy či rozkoší) je hledána smysluplnost života. Nešťastný Západe! (A nešťastný Východe, který místy tak ochotně přijímáš zkaženého západního ducha!)
Kvůli propadu do vnějškovosti je dnes zideologizovaná církev na Západě vnímána jako nevěrohodná. O samotnou podstatu smyslu existence církve už Západ převážně nejeví zájem. Od církve se žádá již jen to, aby byla nějak společensky užitečná - sociální aktivity, charita, ekologie atd. Tragikomické na tom je, že se tím po církvi žádá obdoba právě té vnějškovosti, která ji kdysi přivedla k úpadku. Podstatou života církve je víra a modlitba. Teprve z těchto kořenů může (ve větší či menší míře - dle okolností) vyrůstat nějaká sociální prospěšnost či charita apod. Západní církve si viditelně nechávají sekulární společností vnutit sociálně-charitativní sebereflexi - začínají si zvykat, že víra a modlitba západní společnost nezajímají, a tak se začínají (dokonce nejen navenek ale i uvnitř) prezentovat spíše jako sociálně charitativní spolek. To není cesta ven z toho duchovního marasmu, v němž se západ i s jeho církvemi utápí. To je spíše definitivní zpečetění osudu západního křesťanství. Stará arogantní pyšná vnějškovost jen plodí novou vnějškovost, tentokrát s vlídnější tváří.
------------------------

Leč nechme Západ a zpět k našemu tématu: neděle Pravoslaví ve východní církvi. Pravoslavná církev nikdy nerozhodovala, kdo se stane králem či císařem, a tak neměla zapotřebí přetvářet svatootcovskou víru pro ideologické potřeby vlády nad světem. Proto pro nás zůstává naše pravoslavná víra "jediná svatá a pravá", aniž by to mělo v sobě nějaký agresivní či arogantní podtón, aniž by v pozadí řinčely útočné zbraně a pochodovali rytíři dobývat pod znamením kříže nová území.

Čím je pro pravoslavné křesťany - jak současnosti tak minulosti - jediná svatá a pravá víra? Na víru (a mám na mysli nyní konkrétně věrouku či přímo řečeno: dogmata) hledíme vždy a zásadně jedině ve spojitosti s duchovním životem. Věrouka a duchovnost jsou dvě strany jedné mince - a tou je bohopoznání. Dogmata vyjadřující původní apoštolskou víru jsou natolik těsně spojena s duchovním životem Církve, že můžeme klidně prohlásit: změnil-li by se duchovní život pravoslavných křesťanů, naruší se dříve či později i věrouka. A naopak: změní-li se dogmata či pozmění-li se věrouka církve, bude to mít nevyhnutelně za následek proměnu duchovního života církve. Opustí-li se apoštolská autenticita na jedné straně, nelze žádným způsobem zabránit témuž na straně druhé. A v důsledku je tím zničeno pravdivé bohopoznání, které je zásadním smyslem existence Církve. Vždyť pravdivé poznání Boha je vlastně synonymem pro spásu člověka (Pán Ježíš pravil: "Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha." Jan 17,3). Falešné bohopoznání není už žádným bohopoznáním. Proto je fatálním způsobem ohrožena spása tam, kde jsou poškozena dogmata či deformován duchovní život církve.
Dogma nepožaduje po člověku vzdát se myšlení. Naopak, pravé dogma je výzvou k myšlení. Vždyť celá lidská bytost - i rozum - si má osvojit víru Kristovu. Rozum sice nemůže pochopit vše, ale to neznamená, že víra znamená odložit jej. Naopak - teprve víra dává lidskému rozumu a uvažování dimenze důstojné člověka. Myslet o tomto světě může na nějaké úrovni i zvíře. Ale myslet o Bohu může jen člověk. Pravá víra rozum očišťuje, povznáší a nikoliv ničí. (Jen falešné dogma, nauky vymyšlené lidmi, klamné víry ničí člověka, který se jim otevře, - omezují jeho myšlení, vedou ho k zaslepenému fantatismu, zatemňují mu srdce.)

Dogma - to je k nezměnitelnosti zapečetěné dědictví svatých apoštolů - odkaz jejich víry, kterou přijali od vtěleného Boha. Proto můžeme říci, že pravé dogma je Božím zjevením. Totéž lze vlastně říci o křesťanství - resp. o křesťanské víře založené na pravých (čili původních) dogmatech. Starec Chrysostomos v řeckém monastýru sv. Nikodima jednou říkal, že je vlastně chybou hovořit o křesťanství jako o náboženství. My bychom měli považovat křesťanství nikoliv za jedno z náboženství, nýbrž za Boží zjevení. A to hned z několika důvodů (dovolím si přidat k jerondovým slovům): jednak kvůli původu křesťanství, které pochází z Božího zjevení lidem skrze příchod Pána Ježíše Krista; dále kvůli tomu, že skrze křesťanství, resp. Církev - mystické Tělo Kristovo, se Bůh stále zjevuje světu, a nakonec proto, že křesťanskou vírou a duchovním životem se zjevuje Bůh osobně každému, kdo se béře touto úzkou cestou.
---------------------

Světitel Ignatij Brjančaninov píše: »Pravoslaví - to je pravé bohopoznání a pravá bohoúcta. Pravoslaví je uctívání Boha duchem (neklamný duchovní život) a pravdou (pravdivá dogmata církve). Pravoslaví je oslavením Boha pravdivým jeho poznáním a uctíváním. Pravoslaví je, když Bůh oslaví člověka, pravého svého služebníka, tím, že mu dá blahodať Nejsvětějšího Ducha. Duch je slávou křesťanů (Jan 7,39). Kde není Ducha, tam není Pravoslaví. Není Pravoslaví v učeních a mudrováních lidských, v nichž panuje falešné poznání - plod pádu. Pravoslaví - to je učení Svatého Ducha, které bylo dáno lidem ke spáse. Kde není Pravoslaví, tam není spasení. ... «

---------------------

Tato neděle je slavností. Někde se v tento den konají slavnostní průvody kolem chrámu - věřící berou chrámové ikony, vynášejí je z chrámu a kráčejí s nimi pod širým nebem, aby je nakonec zase vnesli do chrámu - jako tenkrát v r. 843 v Konstantinopoli. V pravoslavné typikonu je tato neděle označena jako významný svátek (sice to není svátek z dvanáctera největších, ale je hned na stupínku pod nimi). Je to duchovní slavnost a radost nad tím, že Bůh pečuje o Církev, chrání ji a udržuje. Je to jeho dílo, nikoliv lidské, že až do dnešních dob nám zůstala zachována původní víra, neporušená dogmata dávných svatých sněmů a potažmo autentická křesťanská spiritualita. Jak slíbil Pán Petrovi o Církvi: "Brány pekelné ji nepřemohou" (Mat 16,18). Pevnost tohoto slibu, stojícího na skále víry, cítíme v dnešní den a radujeme se, neboť - jak se zpívalo v čistém (1. velkopostním) týdnu každý večer starozákonní zvolání (ve Velkém povečeří po čtení kánonu sv. Ondřeje Krétského): "S námi Bůh, pochopte národové... Neboť s námi jest Bůh!" To je přece důvod k radosti a k duchovní oslavě.

Radujme se tedy - vždyť v „jedné svaté apoštolské Církvi“, mystickém Tělu Kristově, děje se stále to, o čem hovořil Pán Ježíš v závěru dnešního evangelia: „...uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“

Podle slibu daného Petrovi budou až do konce světa mít kam přicházet ti lidé, kteří touží poznat Boha. Zbavit se dráždivých mýtů, sladkých fantazií, zbožných představ, racionálních filosofií, a pravdivě poznat Boha, jaký opravdu jest. Boha, jak se lidem zjevuje skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém.



P.S.
Dnešní svátek má dva názvy. Kromě "slavnosti Pravoslaví" se mu též říká "neděle anathemy". Vedle pravých dogmat a autentického křesťanského Bohem zjeveného učení jsou na světě i učení klamná a vymyšlená lidmi. Nad nimi Církev vyhlašuje anathemu - tj. odmítnutí. Dává tím na vědomí, že tato učení nejsou autorizovaná Církví a že je Církev nepovažuje za pravá, resp. za součást Božího zjevení apoštolům a skrze apoštoly národům. Pro podrobnější vysvětlení se ještě jednou obrátíme ke svt. Ignatiovi. Zde jsou výňatky z jeho díla:
Dnes Církev hlasitě vypočítá různá cizí učení, která vynalezl ďábel a která jsou vyjádřením (jeho) nepřátelství vůči Bohu. Tyto nauky útočí na naši spásu a zbavují nás jí... Církev je usvědčuje, aby nás ochránila, a ty, kteří jimi byli oklamáni, zve povstat ze záhuby. Tato učení předává anathemě i s těmi, kteří se jich úporně přidržují. Anathema znamená odloučení, zavržení. Když Církev uvaluje na nějaké učení anathemu, znamená to, že tato nauka v sobě obsahuje rouhání proti Svatému Duchu. Kvůli spáse musí být takové učení zavrženo a odděleno, jako jed musí být oddělen od pokrmu. Význam anathemy tkví v duchovním církevním léčení nemoci lidského ducha, která způsobuje věčnou smrt.

Smrt způsobují taková lidská učení, v nichž jsou obsaženy názory pocházející z falešného poznání, z tzv. "tělesného uvažování", které je společným dědictvím padlých duchů a lidí, nebo jsou tyto názory přimíchány do Bohem zjeveného učení o Bohu. Jsou-li lidské názory včleněny do učení křesťanské víry, nazývá se to herezí. Apoštol zahrnuje do počtu skutků tělesných i hereze (Gal 5,20; v západních překladech je však seznam vyčíslených hříchů všelijak pozměněn; místo herezí jsou tam "sekty"). Patří ke skutkům tělesným kvůli svému původu - tělesnému uvažování, které je smrtící a je nepřátelstvím vůči Bohu a zákonu Božímu se nepodřizuje, ani nemůže (Řím 8,6-7.
V českých Biblích tu větu (Řím 8,6), dobře známou všem asketům všech dob: "Tělesné myšlení je smrt, ale duchovní myšlení je život a pokoj," vůbec nenajdete. Bohužel jen jedna z verzí kralického překladu uvádí v listu Římanům správně "tělesné myšlení" (ostatní kralické verze a ekumenický překlad podávají tuto část učení ap. Pavla naprosto zcestně: buď místo "tělesné uvažování" je "opatrnost" nebo - ekum. překl. - "sobectví" apod.). Bible 21 se také přiblížila: hovoří o "tělesném smýšlení", jenže (stejně jako zmíněná nejlepší verze kralické bible) místo "duchovní myšlení" uvádí "myšlení Ducha" (Svatého), což je omyl. Ani s 8. veršem: "Proto ti, kteří žijí dle těla, se nemohou líbit Bohu," si čeští překladatelé nevěděli rady; ekum. překl. mluví (opět naprosto zcestně) o "těch, kteří žijí jen z vlastních sil", kraličtí zase o "těch, kteří jsou v těle", což je také omyl, stejně jako podobné vyjádření Bible 21 o "těch, kteří žijí v těle". To jsou momenty, kdy je zřetelně a bolestně patrné, jak nepravoslavný křesťan, protože není srostlý s apoštolskou a svatootcovskou tradicí Církve, nemůže porozumět Písmu jako celku a neodkrývá se mu plný význam biblického učení.
Svt. Ignatij dále píše: Hereze odcizují lidského ducha Bohu a sjednocují ho s duchem ďábla kvůli jeho hlavnímu hříchu - rouhání Bohu. Hereze uvrhují člověka do otroctví vášní, protože zůstal opuštěn Bohem, jakožto ponechaný vlastní své padlé přirozenosti (viz dále Řím 1,21-28). (Je zajímavé, že původcové dávných velkých herezí měli všichni mravní problémy: Apollinarios měl smilný vztah, Eutychos by nesmírně zotročen vášní lásky k penězům, Arius byl nemravný až do neuvěřitelného stupně - když jeho píseň, Taliu, začali číst na prvním nikájském sněmu, otcové si zacpávali uši a odmítali poslouchat ty hanebnosti, které by člověku zbožnému nikdy ani nepřišly na mysl; Talia byla spálena; zůstalo nám jen historické svědectví, že toto "dílo" dýchalo nepřirozenou mravní zvrhlostí. Talii jsou podobna některá díla novějších původců herezí: strašná rouhání jsou v nich spojena s vyjádřením hrozné a nelidské zvrhlosti. Tomu, kdo je čte, stává se očividným spojení ducha těchto heretických vůdců s duchem ďáblovým.

Hereze jako produkt tělesného uvažování jsou vynalezeny padlými duchy. Běsové upadli do tělesného uvažování daleko hlouběji než lidé, kteří stále ještě mají možnost přecházet od tělesného myšlení k duchovnímu. Padlí duchové tuto možnost nemají. Lidé nejsou podrobeni tak silnému vlivu tělesného uvažování, protože v nich přirozené dobro nebylo pádem zničeno, jak je tomu u duchů. V lidech je dobro smíšeno se zlem a není tudíž vyhlazeno. V padlém duchu vládne a působí jedině zlo. Tělesné uvažování dosáhlo ve světě padlých duchů těch největších možných rozměrů, plně se rozvinulo - hlavním jejich hříchem je nepříčetná nenávist vůči Bohu, vyjadřující se strašným a neustálým výsměchem. Pokoru před Bohem, která je přirozená všemu stvoření, převrátili v nepřestávající opozici, odporování a nesmiřitelné nepřátelství. Proto je jejich rána věčné smrti nevyléčitelná. Podstatou jejich hříchu je pýcha. ... Padlí duchové se snaží zavléci člověka do všech možných vášní a hříchů - zvláště do pýchy, z níž roste nepřátelství vůči Bohu a rouhání. A rouhání je podstatou každé hereze, která je strašnou zbraní v rukách duchů. Křesťanství lze nenápadně zaměnit za rouhavé učení, jež je následně možno ozdobit krásnými jmény jako něco očištěného, pravého, obnoveného... Tolik výpisky z díla svt. Ignatije Brjančaninova.
Jak se vyvarovat "tělesného uvažování"? Odpověď je prostá: Tím, že máme "duchovní uvažování". A jak získat "duchovní uvažování"? Pokáním. Kající myšlení je jediným pravým základem "duchovního smýšlení". Pro inspiraci k získání "duchovního uvažování" je důležité číst modlitby svatých otců - číst je pozorně a promýšlet, co se tam říká a jak se to říká. Svatí Otcové, poustevníci žijící na pouštích, kteří dosáhli vysokých úrovní duchovního života a bohozření, otiskli do těchto modliteb duchovní stav své mysli - svůj způsob myšlení - své zření Boha. Je v nich tedy obsaženo právě to "duchovní smýšlení", o němž je řeč. Všimněte si, že hlavním a mohutně převládajícím tónem těchto modliteb je kajícnost, vnímání vlastní nehodnosti a sebeodsuzování. To je klíč k duchovnímu zření. Bez nich nemá modlitba sílu ani křídla (a Ježíšova modlitba není vůbec myslitelná bez tohoto základu). Potřebujeme si osvojit tento způsob myšlení a sebereflexe, aby se stal i naším způsobem myšlení. Proto čteme tyto modlitby - a zvláště klenot mezi nimi: kánon sv. Ondřeje Krétského. Není divu, že církevní tradice ustanovila čtení tohoto kánonu - po částech - pro první čtyři dny prvního týdne Velkého půstu. Nelze si představit lepší liturgický úvod do tohoto období, kdy se má člověk duchově obrodit, přemoci starého člověka v sobě, zlomit způsob myšlení, který patří starému Adamu a hříchu, tj. "tělesné uvažování". Právě tento kánon je potřeba si pročítat a snažit se v něm obsažený způsob myšlení a pohledu na sebe, na svět i na smysl života přijmout za vlastní.




O neděli anathemy se čtením zamítnutí heretických učení, jak se koná v současnosti v Rusku, jsme zde psali v příspěvku č. 86 a č. 350

P.S.
Svatootcovské modlitby, které jsou součástí denní modlitby církve, najdete v PDF (na stránce pravoslavného downloadu naleznete sazbu upravenou pro tisk brožury a další věci)

















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz