1415
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 620: #
Administrátor
--- 8. 3. 2010
O energiích Ducha Svatého a hojnosti života a sv. Nektariovi
2. neděle Velkého půstu – SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY
Téma druhé neděle velkopostní je v párové dvojici s tématem neděle předchozí. Zatímco minulou neděli jsme hovořili o věrouce a neporušených pravoslavných dogmatech a ihned je dali do spojitosti s duchovním životem, tak dnešní nedělní téma k tomu poskytuje názornou ilustraci.
2. neděle Velkého půstu je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy (jeho život), resp. duchovnímu zápasu z obhájení hesychastické tradice, k němuž jej Bůh povolal (česky u nás k jeho teologickému zápasu).
Popis roznětky celé historické události ocituji od evangelického teologa: »R. 1338 přišel na svatou horu Athos v Řecku italský římskokatolický scholastik Bernard Massari z Kalábrie, známější spíše pod svým řádovým jménem Barlaam. Začal napadat zdejší mnichy praktikující hesychastickou spiritualitu, že se svým kontemplativním životem dopouštějí modlářství, neboť "táborské světlo" způsobující osvícení duše a energie Ducha svatého považoval v souladu s tomistickou theologií za stvořené.«
 |
Možná poslední pozemská liturgie sv. Nektaria Pentapolského (+ 1920). Hlavním pilířem našeho duchovního života je svatá liturgie a eucharistie. To je zdroj našeho posvěcení, jak říkal starec Paisij Svatohorec. Liturgie není ničím nahraditelná, říká starec Chrysostomos z řeckého monastýru ct. Nikodima. Při liturgii Bůh posvěcuje nestvořenými energiemi blahodati shromážděné věřící. Každému vkládá do srdce dle jeho možností. Bohužel v dnešní době už řada našich křesťanů nedokáže dostatečně využívat tohoto zdroje posvěcení a čerpat z něj. Vidím to všude kolem sebe. Jak málo už je lidí, kteří přijdou na každou nedělní bohoslužbu! A bohoslužby v průběhu týdne? Kolik věřících v době bohoslužby chodí po městě; nepřijdou se pomodlit - i když by mohli... V chrámu se zrovna děje to nejvzácnější a nejpodivuhodnější, co se může na zemi dít; Kristus přichází k těm, kteří přijdou za ním. Jenže lidé už nepřicházejí. Mají na práci cosi jiného. Jejich zájem je uchvácen něčím jiným, světským. Jaký pak může být jejich duchovní život? Co mohou od Boha očekávat? A tak i k nám - jak se zdá - nakonec začíná pronikat Varlaamův duch... |
V důsledku toho přestali západní křesťané po několika málo stoletích od rozkolu rozumět duchovnímu životu, jak byl na Východě (a před rozkolem i na Západě) praktikován již celé tisíciletí, vlastně od apoštolských dob. Když zástupce Západu přišel na Athos, ukázalo, že už není schopen nalézt pochopení pro stěžejní mnišskou duchovní praxi, kterou se zabývali mniši od nejstarších dob, - pro hesychasmus. Na duchovní život hleděl prismatem současného západního křesťanského ducha - který se papismem překlopil do ducha vnějškovosti, praktičnosti a světské expanze. V mnišstvu už spíše než askety spatřoval papežovu armádu, která je rozdělená do oddílů (řádů) zabývajících se různými funkcemi v pozemské misi církve: sociální službou, učitelstvím, vojenstvím, misií atd. Tenkrát ještě sice nebyly utvořeny zdaleka všechny římsko-katolické mnišské řády, jaké známe dnes, ale onen západní duch, který jim dával povstat a který postupem času vytvořil západní mnišskou spiritualitu, jak ji známe, byl už tenkrát zcela zformován a vanul západním typem zbožnosti.
A navíc to vzájemné propojení spirituality a dogmatiky působilo i zpětně. Změněná spiritualita a zavržení hesychasmu přineslo západu další a další dogmatické odchylky od Pravoslaví. Mám na mysli hlavně západní učení o povaze blahodati (milosti), která je energií Ducha Svatého (a dále např. změna kultu Panny Marie, učení o transubstanciaci). Západ od té doby dodnes ve svém dogmatickém učení hlásá, že tyto energie jsou stvořené. Pravoslavná církev - tj. všechny východní církve - sněmovně vyhlásila, že blahodatné energie jsou nestvořené, a západní učení o stvořených energiích prohlásila (autoritou blížící se všeobecnému sněmu) za herezi.
Římsko-katolická dogmatická teologie naproti tomu učí: "Milost posvěcující je od Boha odlišný, stvořený dar" (viz římsko-katolická dogmatika např. zde)Východní učení o blahodati se zakládá na mystické zkušenosti církve, kterou vyložil a systematizoval právě sv. Řehoř Palama. Částečně lze toto pravoslavné učení osvětlit i jednoduchou úvahou, která vychází ze svatootcovské definice (viz např. kappadočtí otcové): "Boží podstata je nám, stvořeným bytostem, nedostupná, nepochopitelná; nestvořené je od stvořeného ve své podstatě nepřekonatelně odděleno." Jak se tedy může uskutečnit to, co je cílem vtělení Božího Syna, co je prvopočátečným cílem člověka a co je smyslem duchovního života - tj. sjednocení člověka s Bohem? Jestli je člověku, který je stvořením, Boží podstata nedostupná, jak by se mohl člověk s Bohem spojit? Jak je možno realisovat, co je obsahem dávného svatootcovského výroku (např. Athanasia Alexandrijského adal.): „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem?“ Odpověď na tuto hádanku je právě v palamismu. Děje se to Božími energiemi, které posvěcují to, co je stvořené, a spojují člověka s Bohem. A jak mohou tyto energie překlenout propast mezi stvořeným a nestvořeným, když nic stvořeného se nemůže přiblížit k Bohu? Právě proto, že jsou tyto energie nestvořené. Jimi sám Bůh ze své strany překlenuje tuto propast, kterou nemůže ze své strany překlenout nic stvořeného. Boží podstata i nadále zůstává člověku nedostupná, ale Bůh se zjevuje a přichází za člověkem skrze své energie - čili svým posvěcujícím působením, blahodatí. Právě tyto svaté energie činí dílo zbožštění člověka (theosis). Pokud by tyto energie byly stvořené, pak by zcela náležely do sféry stvořeného světa, byly by uvězněny ve stvoření jako cokoliv jiného stvořeného a nemohly by nikoho spojovat s nestvořeným a nedostupným Bohem.
Z toho vidíme, že učení o nestvořených energiích je neodlučnou součástí učení o spáse. Lépe řečeno: nestvořené energie jsou součástí díla spásy člověka. Bez nich není theosis - ani spása - možná. Nevíra či dokonce odmítání nestvořených energií je hroznou chybou ve víře křesťana.
-----------------------
Tato neděle nám svým tématem má připomenout duchovní úkol, který stojí před každým pravoslavným křesťanem (i světským, tj. nejen před mnichy). Je to výzva k duchovnímu zápasu proti vášním a hříchu, k duchovnímu dílu, na jehož horizontu je sjednocení s Bohem - zbožštění člověka, theosis. Jestliže bez skutků je naše víra mrtvá (jak praví ap. Jakub v Písmu), tak bez duchovního zápasu a modlitebního díla je víra jen sotva dýchajícím ochrnulým nebožákem.
Podobně jako pravá víra a nepoškozené učení o Bohu a člověku, jak je Bůh zjevil, má své nepřátele z duchovních sfér, kteří se zuřivou nenávistí vůči pravdě snaží se je zničit, tak i duchovní život setkává se se stejnou zlobou zavržených duchovních bytostí. Používají všechen svůj vliv, jímž mohou proniknout do našeho světa, aby člověku znemožnily spasitelnou duchovní kontemplaci.
Jejich vliv je omezený, ale nikoliv bezvýznamný. Pokud jim člověk svým hříchem sám neudělí možnost rozšířit jejich působení, pak je přímé působení démonů na křesťana v podstatě omezeno na zasévání nápadů, myšlenkových semének, do duchovní půdy lidské mysli. Sám člověk pak rozhoduje, jestli toto zlé seménko udusí, vytrhne či prostě nechá uschnout. Anebo zdali mu dá vzrůst. Nedisciplinovaná mysl křesťana bývá často přivábena tímto semínkem a sama mu dá vše potřebné, aby vzklíčilo a rostlo. Je to právě člověk, kdo dává démonické setbě svou vlastní životní energii k tomu, aby rostla a zničila ho. Ukáznit svou mysl je tedy naprostým prioritním úkolem při pokládání základů jakéhokoliv hlubšího duchovního života. Dokud má člověk mysl otevřenou všem nápadů, co se mu "líhnou v hlavě", pak je jeho mysl skutečný "průchoďák", kam může cokoli vstoupit. Duchovní život je za tohoto stavu mysli jen iluzí.
Démoni za určitých okolností mohou rozšířit své působení. Setkávají se s tím zvláště mniši. Běsové se jim zjevují v podobně různých strašidel či andělů. Vytvářejí všelijaké vize. Raději nechtít vědět, co všechno mohou natropit. Platí na ně však stále to samé - znamení kříže, a hlavně čistý život, očištěné srdce. Čisté lidské nitro na ně působí jako oheň, k němuž se nemohou přiblížit.Jak bylo vypozorováno, svých možností využívají démoni podle určitého schématu. Nejprve se snaží člověka odvést od víry. Když se jim nepodaří, pokoušejí se víru zkazit nebo odvést člověka do rozkolu či do hereze apod. A když se ani to nedaří, tak se snaží uvrhnout člověka do stavu, kdy poskvrňuje svou mysl či i tělo, protože vědí, že takový člověk je odcizen Boží blahodati, nedaří-li se ani toto, pak mají vždy naději, že se jim podaří rozdmychat v něm pýchu. A když se jim podaří svést člověka k poskvrnění, ani tehdy nemají běsové ještě vyhráno; hříšník se totiž může začít kát a veškerá námaha démonů přijde vniveč, což oni dobře vědí, a proto se hned za hříchem pokoušejí zafixovat svůj úspěch tím, že znemožní hříšníkovi pokání - a to se dělají buď tím, že mu vnuknou myšlenky sebeospravedlnění, anebo (a to je ještě spolehlivější metoda) přivedou ho k zoufalství. Kdo si zoufá nad svou spásou, uzavře se velikosti Božího milosrdenství, zavrhuje možnost smilování a odpuštění, rouhá se Duchu Svatému, což je korunou pýchy.
Duchovní život tedy znamená utkat se s pokušením a s běsy. Má-li člověk v tomto střetu obstát, nesmí udělat příliš mnoho chyb. Pevné zasazení života toho, kdo se vydává touto cestou, do života církve je naprostou samozřejmostí. Bez svatých Tajin, Božské liturgie, duchovního vedení církve je odhodlání k duchovnímu zápasu naprosto pošetilé, naivní, troufalé a zkázonosné. Duchovních tragédií, které by to mohly ilustrovat, je všude kolem dosti.
Kromě účasti na svatých Tajinách Eucharistie potřebuje duchovní bojovník mít častou a dobrou zpověď (v duchovním životě si nic nesmí nechávat jen pro sebe). A dále - jak zdůrazňují zkušení - musí mít čistý život. To v prvé řadě znamená upravit všechny součásti svého osobního života dle Božích přikázání (jak praví paterik: pokud člověk v něčem porušuje Boží přikázání, pak nic z toho, co dělá, se nemůže líbit Bohu). Dalším krokem je přiblížit se ideálu, který před nás staví postní a asketická tradice církve. Zatímco v předchozím kroku má zásadní význam stoprocentní úspěch, tak při tomto kroku je snaha důležitější než úspěch - církevní tradice v této oblasti není přikázáním, ale výzvou. Tím začíná neklamný duchovní život.
Očištění duše se děje skrze modlitbu a půst - čili vnitřním duchovním dílem doprovázeným askezí. Jeden rumunský starec říká: Nic neočistí lidskou duši tak dobře, jako modlitba. Jako pereš kousky svého oděvu tak dlouho, až jsou čisté, tak i modlitba vyčistí tvou duši.
---------------------------
Co je cílem duchovního života? Inu, sám život je tím cílem. Život v hojnosti - tj. bez hranic, život nekonečný, život věčný. Uvádění tohoto života do sebe je tou hlavní strunou, na níž zní tón naší spirituality.
Je to krásně řečeno samým Pánem Ježíšem v evangelijním úryvku, který církevní tradice vybrala právě ke sv. Řehoři Palamovi. „...já jsem přišel, aby (ovce) život měly, a hojně měly. Já jsem ten pastýř dobrý.“ (Jan 10,10)
Záběry z aiginského (čti: eginského) chrámu sv. Nektaria Pentapolského. Jsou tam fotografie svatého aiginského biskupa. Jako zvukový doprovod je zpěv jeho slavného hymnu Agni Parthene, který je dnes pro svou krásu už natolik všeobecně známý, že se neodvažuji ho sem dávat v jeho originální řecké verzi; v doprovodu videa tedy slyšíte tuto melodii se zpěvem v arabštině :-) Ve filmu uvidíte mramorový sarkofág, o něž je řeč. Chrám sv. Nektária na Aigině je jedním z největších v Řecku. |
Jiný příklad tohoto života, přetékajícího z lidské osoby, jež jím byla naplněna, i na jiné lidi a nejen uzdravujícího ale i jinak pomáhajícího, který můžeme u ostatků sv. Nektaria Aiginského vidět (nebo spíše slyšet) až do našich dnů. Tělo sv. biskupa Nektaria bylo pohřbeno. Když po několika letech vykopali jeho ostatky z hrobu, aby vzali kosti a uložili je jinam (jak je to v Řecku běžně zvykem), zjistili, že tělo není rozložené. A nejen to - vypadá, jako by bylo pohřbeno téhož dne. Obrátili se do Athén na arcibiskupa, který nařídil, aby tělo nechali několik dní na vzduchu, a pak je opět pohřbili. Učinili tak. A když je po nějaké době opět vykopali, bylo stále zcela neporušené rozpadem. Pak to bylo prohlášeno za zázrak a ostatky byly přeneseny do chrámu do mramorového sarkofágu, kde jsou dodnes. K tomuto novému hrobu přijíždějí dodnes zástupy věřících, aby uctily svaté ostatky a hlavně vyslechli jeho radu. Stává se totiž, že ten, kdo přichází s modlitbou k ostatkům sv. Nektaria a prosí o radu ohledně nějakého vážného problému, může zaslechnout zevnitř sarkofágu odpověď. A tak je zvykem, že poutníci tisknou své ucho na mramorovou stěnu hrobu, a někteří skutečně slyší zázračné zvuky a odpověď. Nedávno se stalo, že mezi zbožnými poutníky přišel k hrobu i nevěřící řecký lékař. Chystal se dokázat, že celá tato tradice je jen výmyslem a nesmyslem. Přinesl si na to svoje lékařské naslouchátko (fonendoskop či stetoskop; asi aby lépe slyšel, jestli se z hrobu něco ozve), nasadil si hadičky do uší a začal tam přikládat konec fonendoskopu ke kamenné stěně hrobu, jako když v ordinaci vyšetřuje pacienta. Náhle byl ohromen. Z hrobu slyšel tlukot živého lidského srdce. Jako lékař dobře věděl, jak přesně zní bijící srdce člověka, a náhle slyšel tento nezaměnitelný zvuk z nitra hrobu... Otřesen, poklonil se ostatkům a šel vyhledat místního kněze. Na tom místě uvěřil v Boha.
Tady můžete zahlédnout tu řeku hojnosti života, která nevysychá dokonce ani v mrtvém těle, ale přelévá se na ostatní lidi dokonce i z hrobu.
Sv. Nektarios - fotografie: http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Photos.html
Kdy a jak navštívit Aiginu (s fotografiemi - včetně světcova hrobu): http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Visiting_Aegina.html
Vyprávění o svatém Nektariovi (v angl.): http://full-of-grace-and-truth.blogspot.com/2009/11/st-nektarios-wonderworker-bishop-of.html
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.