1415
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 656: #
Administrátor
--- 3. 6. 2010
Výklad Bible
O vydání hříšníka satanu na záhubu těla a jestli je možné pokání u těch, kteří odpadli
Chcel by som sa opýtať na výklad 2 statí zo Svätého Písma.
1) Ja som už, hoci telom vzdialený, no duchom prítomný, rozhodol ako prítomný, že toho, čo to urobil treba v mene nášho Pána Ježiša, keď sa zhromaždíme, vy a môj duch, s mocou nášho Pána Ježiša, vydať satanovi na záhubu tela, aby sa duch zachránil v Pánov deň.
(1.Kor 5,3-5)
Čo znamená „vydať satanovi na záhubu tela, aby sa duch zachránil v Pánov deň“? Latiníci v stredoveku týmto citátom ospravedlňovali inkvizičné procesy. Aký je pravoslávny výklad? Ako tento citát vykladajú Otcovia?
2) Veď nie je možné, aby tí, čo už raz boli osvietení a okúsili nebeský dar, tí, čo sa stali účastníkmi Ducha Svätého, zakúsili dobré Božie slovo a sily budúceho veku, a potom odpadli, aby sa znova obnovili pokáním, pretože v sebe znova križujú Božieho Syna a vystavujú ho na posmech. Aj zem, ktorá pije dážď, čo na ňu často padá, a rodí užitočnú bylinu tým, pre koho ju obrábajú, dostáva požehnanie od Boha. Ak však rodí tŕnie a bodľač, je zavrhnutá a blízka kliatbe; jej koniec je spálenie.
(Hebr 6, 4-8)
Táto stať mi akosi nejde dohromady s Isusovým podobenstvom o stratenej ovci (Mt 8, 12-14). Viem, že Božie slovo si nemôže protirečiť. Preto by som chcel vedieť, ako Otcovia vykladali biblickú stať Hebr 6, 4-8.
----------------------------
Obdržel jsem na adresu Ambonu žádost o výklad dvou míst v Písmu svatém. Protože by to mohlo zajímat i další čtenáře, vkládám sem svou odpověď.
Citace úryvku v češtině:Předesílám, že řeč je zde o potrestání nejhorších mravních zločinů (resp. zvrácenosti).
3 Ačkoli jsem od vás tělem daleko, v duchu jsem s vámi a ohledně toho, kdo to spáchal, jsem již rozhodl, jako bych byl přítomen:
4 Až se shromáždíte ve jménu našeho Pána Ježíše, já budu duchem s vámi, mocí našeho Pána Ježíše
5 dotyčného vydejte satanovi k záhubě těla, aby jeho duch byl spasen v den Pána našeho Ježíše Krista.
(1.Kor 5,1-5)
"Až se shromáždíte" - tím se naznačuje církevní soud, který má být vykonán korintskými křesťany. Rozsudek bude vynesen "ve jménu Ježíše Krista" a apoštol zaručuje, že usnesení bude vykonáno "mocí našeho Pána Ježíše". Apoštol má na mysli zaslíbení Ježíše Krista: "Cožkoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi," "jestli dva z vás se shodnou na zemi v prosbě za nějakou věc, pak ať prosí začkoliv, stane se jim od Otce mého. Neboť kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem uprostřed nich" (Mat 18,18-20).
Apoštol Pavel u vědomí svého sjednocení s Kristem (Gal 2,20) směle píše, že s Kristem bude neviditelně uprostřed nich přítomen i on. V širším slova smyslu je dokonce možno napsat: "Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch" (1.Kor 6,17).
"Mocí Páně" - lidské konání se v takovém případě sjednocuje s mocí Boží, a proto je působící.
Apoštol na základě své apoštolské moci už o potrestání rozhodl. Po Korinťanech žádá, aby toto rozhodnutí naplnili.
"Odevzdat satanu" (objevuje se i v 1.Tim 1,20 - zde byli takto potrestáni lžiučitelé, aby se naučili nerouhat se Bohu). Jedná se tu skutečně o vydání zločince satanu k tomu, aby jej ďábel mučil, neboť krutost a zloba jsou mu vlastní. Satanu se v Písmu často připisuje moc způsobovat lidem fyzické zlo (viz Job, nebo Luk 13,16; 2.Kor 12,7). Satan hoří takovou zlobou vůči lidem, že - je-li mu to umožněno -, vždy je napadá a mučí je. (Dokonce při tom ani nehledí na to, jestli je to pro jeho vládu nad světem prospěšné či škodlivé.) Tělesné utrpení (např. nemoc), kterou hříšník musel od ďábla snášet, jej však mohly přivést k lítosti a pokání.
"K záhubě těla" - (český překlad je nepřesný, nejde zde o okamžité zabití, ale myslí se zde cosi jako postupné chátrání a zničení těla) pod těmito slovy je nutno skutečně vidět tělesné oslabení, které vede ke smrti. (Podobný soud vidíme u ap. Petra ve Skut 5,1-10, s tím rozdílem, že tam je smrt okamžitá, kdežto zde přichází po dlouhé nemoci.)
"Aby jeho duch byl spasen" - apoštol nepraví, že jeho duch bude určitě spasen (tj. vejde do společenství s Bohem a bude blažený). Ale každopádně ten prostředek, který apoštol vybral, má vést k duchovní záchraně. Zničení hnízda, které si hřích vybudoval, je už jediným možným prostředkem k dosažení tohoto cíle.
"V den Páně" - tj. při posledním soudu. Při své nemoci a tváří v tvář blížící se smrti může ten krvesmilník, o němž je řeč, přinést pokání, aby mohl být spasen na posledním soudu. Život na zemi je jediným místem a jediným časem, kdy je možno pokání přinášet. Po odchodu z tohoto světa je už na pokání pozdě (viz podobenství o Lazarovi a boháčovi).
Myšlenka, že pro nepolepšitelného hříšníka je duchovně lepší raději zemřít, než zde na zemi rozmnožovat hříchy, aby zůstala alespoň nějaká naděje na spasení, je ostatně v křesťanství dosti běžná a je konec konců zcela logická.
(Použita výkladová Bible od A. Lopuchina, Peterburg 1911-13)
Co se týče církevní praxe "vydávání nepolepšitelného hříšníka satana" a dalšího jejího vývinu a aplikování v životě Církve v dalších staletích, to by asi chtělo hlubší studium. Jen velice obecně lze snad uvést, že přesně v té podobě, jak ji použil apoštol Pavel, se v Církvi v pozdější době už nepoužívala.
Nicméně s ideou samotnou (byť s praxí více či méně modifikovanou) se setkáváme dodnes. S něčím, jako je "vydávání satanu", se můžeme setkat v postupu Církve vůči heresiarchům, když selhaly všechny pokusy je poučit. A dále se s podobným jevem můžeme setkat v životech některých svatých, kteří např. posílali běsa na zatvrzelého hříšníka nebo na toho, kdo svým chováním způsoboval sobě i dalším lidem velkou škodu, aby ho vytrestal.
Pod výrokem "poslat běsa" je však spíše potřeba rozumět dovolení běsu, aby už zde a hned potrápil někoho, kdo ďáblu slouží. Nezapomínejme totiž, že svými hříchy člověk dává ďáblu právo nad sebou a sám se tím zbavuje Boží ochrany. Tedy to, co vydává člověka satanu, je v prvé řadě jeho hřích.
Rozhodně se však "pod vydáním satanu ke zničení těla" nemyslí poprava či nějaké vydání světské moci k potrestání (tj. k mučení nebo k zabití toho člověka). Nic podobného apoštol Pavel ani nenaznačuje. Takový výklad by byl zcela v rozporu s původní církevní praxí. Apoštol Pavel pod "vydáváním satanu ke zničení těla" jednoznačně myslel čistě duchovní akt.
Zatímco v autentickém křesťanství je cokoliv podobného zacíleno v prvé řadě na duchovní záchranu hříšníka a nikdy zde není smyslem jakéhokoliv trestu pomsta, tak prakticky ve všech nekřesťanských náboženstvích (která všechna znají něco jako prokletí apod.) nebývá naopak při podobných praktikách nikdy úmyslem duchovně prospět hříšníku, ale buď se mu jen pomstít (a případně zastrašit tím ostatní) nebo (v lepším případě) odstranit jej ze světa, aby nekonal zlo ostatním.Opakuji, neodlučnou součástí křesťanského ducha je vždy až do poslední chvíle, která člověku na zemi ještě zbyla, sledovat jediný hlavní cíl: záchranu hříšníka pro život věčný. Proto není Církví odmítán nikdo, kdo chce Bohu přinést své pokání. Dokonce i velicí zločinci, kteří zabíjeli, stali se někdy velkými kajícníky a vposledku velikými světci, jimž Bůh zjevně udělil zcela mimořádné duchovní dary. Duchovní velikost se měří podle jediné míry - a to dle síly pokání.
Nedávno proběhlo veřejnými sdělovacími prostředky, jak nějací židovští mágové slavnostně prokleli izraelského premiéra zvláštní strašnou kletbou, která má posílat anděla smrti. Kletbu na něj uvalili za to, že trošku ustoupil z agresivní sionistické izraelské politiky okupace cizích území; ten premiér skutečně krátce na to zemřel. (Dokonce prý rabíni konali něco podobného nejednou.)
O obřadu židovské kletby se říká: "Obřad, jenž má způsobit smrt v průběhu jednoho roku, vyzývá anděly zkázy, aby u dané osoby nedošlo k odpuštění hříchů, aby zemřela a trpěla všemi biblickými prokletími." (Něco o tom v češtině např. zde, zde a zde.) To je pozoruhodný a propastný rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím, u něhož je nepředstavitelné, že by se někdo modlil za NEodpuštění hříchů.
V této souvislosti je hodno povšimnutí, že se nám nedochovala žádná zpráva o tom, že by první křesťané proklínali císaře a vládce, kteří křesťany nejkrutějším způsobem hubili a křesťanství vyhlazovali. Naopak - za své pronásledovatele a mučitelé se křesťané modlili. Stejně tak se modlil diákon Štěpán za židy, kteří jej kamenovali. Tak to křesťany naučil Pán Ježíš, jenž na kříži prosil za odpuštění pro ty, kteří jej ukřižovali "neboť nevědí, co činí".
-------------------------------------
Ad 2. dotaz
Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatéhoNa ty, jimž se dostalo všech nebeských darů, zasvěcení a účasti na Království, a přece po nějaké době odpadli, tj. zapřeli Krista, postavili se do opozice nebo nepřátelství vůči Církvi, není možno pohlížet jako na ztracenou ovci (z onoho Kristova podobenství), protože už nejsou schopni odpovědět na volání Krista, na Boží výzvu k pokání a k návratu (bývá to případ např. rozkolníků). Oni se nechtějí nechat najít Dobrým Pastýřem a nechtějí být odneseni zpět do ovčince. Srdce takových se zatemní, zatvrdí.
5 a zakusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku,
6 a pak odpadli, ti už se nemohou opět obnovit pokáním, protože v sobě znovu křižují Božího Syna a posmívají se mu.
7 Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, dostává od Boha požehnání.
8 Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí, které končí spálením.
(Žid 6,4-8. Ani ekumenický překlad ani Bible 21 neposkytují dostatečně přesný překlad, proto jsem text upravil podle pravoslavného biblického textu.)
Jako u onoho starozákonního faraóna či jako u velekněžích, kteří nechali ukřižovat Krista: věděli, že Ježíš z Nazareta nejen uzdravuje, ale dokonce křísí z mrtvých, a přesto se rozhodli ho zabít; poté, co Ježíš vzkřísil Lazara, oni řekli: zabijeme jeho i Lazara.Je to stav protivení se poznané pravdě - tedy rouhání proti Duchu Svatému - hřích, který (podle slov Kristových) nemůže být člověku odpuštěn ani teď ani v budoucnu (viz Mat 12,31-32), jelikož člověk už není schopen odpuštění přijmout (je to duchovní stav podobný stavu démonů).
Jelikož však nikdo nevíme o druhém člověku, jestli už je ve stavu rouhání Duchu Svatému (to ví jen Bůh), proto Církev volá všechny hříšníky i odpadlíky k pokání. Oni sami zjeví svůj vnitřní duchovní stav tím, že buď na toto volání jsou schopni odpovědět a odpoví na ně, nebo je slyšet nechtějí, někdy se mu i vysmívají, či je rozčiluje nebo v nich vzbuzuje záchvaty svárlivosti a hádavosti, v nichž okamžitě uvádějí desítky či tisíce důvodů, proč nemohou toto volání Církve vyslyšet.
V takových lidech pýcha ovládla jejich srdce. A protože se jí neprotivili (a neodporovali ďáblovu pokušení a nechali se pohltit protivníkem obcházejícím kolem církve jako "lev řvoucí"), došlo už v nich ke změně vnitřního uspořádání a pýcha se stala samotnou podstatou všeho myšlení a uvažování takových lidí, kteří si to již nejsou schopni uvědomit. Tito sice často říkají, jak se to formálně naučili: "já hříšný a nehodný", ale ve skutečnosti je jejich srdce jako kámen a nadouvají se sebejistotou a samolibostí; projevem této rakoviny duše je mj. dokonalé pokrytectví a potažmo rozpolcení vnějšího vystupování a vnitřního myšlení. Takový stav je podle otců už prakticky neuzdravitelný. Bůh to dopustil, protože svou vzpourou proti církvi v sobě zopakovali první hřích satanův, který pro svou vzpouru vůči Bohu sletěl s nebe jako blesk. Došlo ke změně jeho nitra a už nemůže zpět. Ďábel zná pravdu o Bohu, ale navždy setrvá ve svém odboji, proto ani on ani ti, kteří jdou podobnou cestou, nejsou "ztracenou ovcí", kterou se Kristus vydal hledat a přinést zpět. Nikoho Bůh nenese do nebeského ovčince proti jeho vůli.I tak je však až do konce jejich života potřeba volat je k pokání a k návratu.
Ztracenou ovcí jsou spíše lidé, kteří neodpadli od Církve kvůli nepřátelství či protivenství vůči ní, ale spíše kvůli tomu, že byli svedeni vášněmi, působením světa, zabloudili, prostě se duchovně ztratili, aniž by výslovně Krista zapřeli či se vzbouřili proti Církvi. Jiným slovy: nejsou ve stavu rouhání Duchu Svatému, ač jsou ve stavu hříchu, a nedej, Bože, aby v něm skončili svůj život.
Rozdíl mezi prvními a druhými nemusí být často zcela zřetelný. Jak jsem již pravil - do lidského srdce vidí jen Bůh a do konce života je každý volán Církví k pokání.
P.S.
Ježíšovo podobenství o ztracené ovci (je dobré si ho znovu přečíst: Luk 15,1-7) bylo proneseno o celnících a hříšnících, čili o lidech v mravním či morálním pádu. Alegoricky je vykládáno jako podobenství o celém lidstvu: těmi 99 ovcemi, které se neztratily, jsou míněni andělé, a tou ztracenou ovcí je lidstvo, které zabloudilo v hříchu. Tím majitelem stáda, který nechá těch 99 ovcí a vypraví se za tou zbloudilou, je Boží Syn, jenž se vydal spasit člověka. Ten pastýř, který si naložil ztracenou ovci na ramena a nese ji zpět ke stádu, je Ježíš Kristus, jenž vzal na sebe naše lidství, když se narodil z Panny Marie, aby je odnesl tam, odkud naše lidství padlo.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.