Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 667: #
Administrátor
--- 14. 7. 2010
Otázka na původ duše
Odkud pochází každá jednotlivá lidská duše
Otázka: kde je duše před narozením? Sestupuje s nebe na zemi? Kde byla před narozením, než se objevila v lidském těle?
Odpověď: Otázka o původu lidských duší není v Bibli definitivně vyjasněna. Jak praví sv. Kyrill Alexandrijský: je to "tajemství, které je známo pouze Bohu". Církev nám nepředkládá přísně definované učení o tomto tématu. Proto je možno o původu duší hovořit na základě teologických názorů a toho, jak se k těmto soukromým míněním staví církev.
Jedním z ústředních míst v dogmatickém systému Origenově bylo učení a před-existenci lidských duší. Tento názor převzal Origenes z Platonovy filosofie. Podrobný rozbor obsahu tohoto učení není předmětem tohoto článku. Uvedeme však, že toto učení: a) protiřečí učení Písma svatého o následcích hříchu prarodičů lidstva; b) není schopno objasnit skutečnost Božího vtělení; c) je spojeno s církevním odsouzením Origenova učení o všeobecném obnovení (apokatastasis). Uprostřed VI. století bylo učení Origena odmítnuto církví.
Existuje také názor, že každá duše je stvořena Bohem z ničeho (svt. muč. Irenej Lyonský, sv. Efrém Syrský, blaž. Theodorit, svt. Jan Zlatoústý adal.) Jedni svatí hovoří o stvoření duše spolu s tělem, jiní o stvoření duše čtyřicátý den po početí. Slabá stránka tohoto názorů tkví v tom, že neobjasňuje přecházení Adamovy poškozenosti hříchem na celé lidské pokolení. A dále: jaký způsobem děti v takovém případě dědí charakter (kvality) svých rodičů?
Je tu ještě další mínění - a to o rození lidských duší z duší rodičů (Tertulian, svt. Řehoř Teolog, svt. Řehoř Nysský, ct. Makárij Veliký adal.) I tento teologický názor není schopen odvětit na všechny otázky. Např. jestli pochází duše dítěte od duše otce, nebo pochází z duše matky, či z duší obou rodičů? Dále neobjasňuje případy ohromujících rozdílů mezi dětmi a rodiči. Po V. všeobecném sněmu začal převládat názor o stvoření lidských duší, později se více rozšířilo učení o rození duší.
Zákony duchovního světa nám nejsou známy. Můžeme jen předpokládat, že duši člověk dostává od rodičů, leč svou osobou neopakovatelným a jedinečným člověkem se stává následkem zvláštního Božího aktu.
jeromonach Amvrosij (Ermakov)
Čerpáno a přeloženo z rubriky "odpovědi kněze"
P.S.
V židovském lexiku jsou různé pojmy pro duši - rozlišuje se vyšší (ruach) a nižší (nefeš) duše, a pak ještě lidský duch (nešama) (v některých textech jsou ruach a nešama zaměněny). Toto rozlišení přešlo i do starého křesťanství. Zapomíná-li se na to, vznikají problémy s komunikací. Možná by bylo lze vysvětlit rozpor mezi dávným svatými otci v otázce původu lidské duše prostě tím, že nižší duši, která je dle Bible spojena s krví, získává člověk od rodičů, kdežto vyšší duše je pro každého člověka stvořena Bohem.
------------------
Nebudeme se vyhýbat ani dalšímu názoru, který je neslučitelný s křesťanstvím, leč zvláště dnes dosti rozšířený, ba přímo módní v západním světě. Je to idea reinkarnace (čili převtělování lidských duší, slovo pochází z latiny a znamená doslova: opakovaně si tvořit maso). Oblíbenost této ideje na západě pramení mj. z její svým způsobem racionální podstaty - tj. srozumitelně, pochopitelně a rozumu přijatelně vysvětluje "duchovní mechanismus", jímž lze s lákavou jednoduchostí odpovědět na otázky, které jsou jinak zahaleny tajemstvím Boží prozřetelnosti: proč se někdo narodí chudý a jiný zase nemocný či se dokonce už narodí s duševním nebo tělesným postižením, proč má někdo celý život železné zdraví, kdežto druhý stále churaví, proč má někdo štěstí a jiný smůlu, proč někoho potká nezaviněné neštěstí, proč se někdo narodí v bohaté zemi a prožije materiálně zabezpečený život a v míru, kdežto jiný se narodí v zemi, kde je hlad a války a prožije svůj život v utrpení či hladem zemře... Podle ideje reinkarnace za to vše mohou zásluhy či naopak hříchy člověka v jeho minulých životech. Hrůzostrašným důsledkem toho učení je vlastně ospravedlnění jakéhokoliv zla, které se ve světě děje: ti, kteří trpí, si to prostě zasloužili, protože jistě ve svých minulých životech spáchali něco hnusného, takže to, co je teď postihlo, je zcela spravedlivé. A ještě horší je občas se vyskytující názor, že ten, kdo se trpícímu snaží pomoci, si tím nebezpečně zahrává s cizí karmou a tím vlastně brání spravedlnosti a očištění trpícího člověka od jeho dávných hříchů.
To je svůdně jednoduchá a lidskému uvažování pochopitelná odpověď. Ještě přitažlivější na ní je však to, že uspává lidské svědomí či uvádí do lhostejnosti vůči lidskému utrpení: jsi nemocný?, narodil ses na špatném místě? potkalo tě neštěstí? - je to prostě tvoje karma (čili osud, který si vytváříme svými skutky v minulosti, resp. v dřívějších životech). Nic se s tím nedá dělat, utrpením si odpykáš následky svých skutků, takže utrpení je vlastně v pořádku... Tím jsme zbaveni znepokojeného svědomí nad trpícími, hladovými, nemocnými...
Jistě všichni cítíme, jak je tento duch, který vane kolem reinkarnační teorie, cizí evangeliu a vzdálen křesťanství. Leč zamysleme se nad učením o převtělování samotným. Křesťan by si měl se znepokojením všimnout, z jakého zdroje pochází toto učení. Vzniklo v prostředí pohanských náboženství a je i nadále jejich součástí - zvláště hinduismu. Pokud o pohanských náboženstvích platí, co říkají svatí Otcové: "pohanští bohové jsou démoni," pak o hinduismu to platí dvojnásob. A čím démoničtější jsou formy pohanství, tím barevnější a propracovanější představy o převtělování lidských duší jsou s ním spojeny. U subtilnějších pohanských náboženství, slábne i učení o reinkarnaci či se skoro vytrácí (některé formy buddhismu). V monoteistických náboženstvích není reinkarnace přítomna (nebo je toto učení vytlačeno do různých okultně-mystických sekt na okraje těchto náboženství - u židů kabala u islámu súfismus apod.)
Stejně výmluvná by pro křesťana měla být skutečnost, že o reinkarnaci nehovoří Boží zjevení: ani Bible Starého či Nového zákona ani svatí otcové ani starci a ti, jimiž Bůh odkryl veliká tajemství záhrobí. Ti všichni naopak svědčí o jedinečnosti lidského života a o tom, že po ukončení pozemské etapy naší existenci přijde soud a věčný úděl každé lidské osoby buď na místě radosti nebo v místech trápení. Kdyby něco takového jako reinkarnace existovalo, byl by to jev natolik významný a zásadní pro věčný osud člověka, že je nepředstavitelné, aby o tom Boží zjevení - celá ta spousta biblických knih pocházejících od různých autorů z různých dob a ze dvou různých ér Starého a Nového zákona - úplně mlčelo. Zcela jistě by v případě reálnosti převtělování o tom byla nejen spousta zmínek, ale prostě by toho byla Bible plná. Vždyť se tím úplně mění pohled na člověka a na smysl lidského života! Určitě by to nezamlčel Ježíš Kristus, nepochybně by to byla součást alespoň poloviny jeho podobenství. Jenže ono tam o tom nic není... A navíc mnohé biblické pasáže a hlavně mnohé výroky Kristovy jsou v přímém rozporu s jakoukoliv představou o reinkarnaci (za všechny připomeňme Ježíšovo podobenství o strašném soudu). A stejně tak přesvědčivé je mlčení svatých otců a starců. Vždyť jsou mezi nimi lidé, jimž Bůh dal ta nejdůvěrnější zjevení, ukázal jim nebe, dal jim vhled do smyslu a celém rozpětí lidské existence. Své poznání čerpají tito lidé nikoliv zprostředkovaně čtením toho, co napsali jiní, nýbrž přímo - ze svého osobního zjevení, ze svého vlastního společenství s Bohem. A ti všichni z vlastní zkušenosti potvrzují pravdivost učení církve a nic o reinkarnaci neříkají - a nejen to: ti, kterých se speciálně na toto téma někdo otázal, reinkarnaci rozhodně odmítají! (Např. starec Paisij Svatohorec, jemuž se zjevovali svatí, dokonce i přesvatá Bohorodice, viděl i démony atd., indické učení o převtělování výslovně označil za ďábelské učení, jímž se démoni snaží oklamat lidi, aby neznali pravdu.)
Další pozoruhodnou stránkou učení o reinkarnaci je skutečnost, že se nejedná o nějaké homogenní ustálené učení - naopak vyskytuje v tak rozsáhlém spektru různých variant, které se od sebe dramaticky odlišují, že je dosti těžké toto učení prezentovat a rozebírat je. Není totiž vůbec jasné, co se vlastně přesně má převtělovat a znovu rodit. Co přechází z jednoho člověka do druhého? Jednotlivé autority hinduismu a buddhismu o tom vedou dosti zásadní spory. Nemá smysl zde rozebírat tyto disputace, protože bychom museli současně podrobně vysvětlovat obsah pojmů indické filosofie. Platí to, co bylo již výše nastíněno: čím subtilnější dané náboženství je, tím jemnější je to, co se dle jeho názoru převtěluje, - resp. tím méně toho přechází z jednoho těla do druhého. Reinkarnaci někteří prohlašují za převtělení celé duše nebo duchovního těla či tzv. "astrálního těla" (dokonce i se stopami některých zranění či nemocí nebo dokonce i silných zážitků utržených v minulém životě), další v ní spatřují jen přechod jakéhosi životního principu, v pojetí jiných to dokonce není ani nic živého, ale jen jakási energie a u některých dokonce ani to ne - ale jen "čistá karma" - to není ani energie natož cokoliv živého ani jakýkoliv nositel života (žít se dá - a dokonce má - i bez karmy), ale pouhý dobrý či zlý následek lidského konání (který je někdy přirovnáván k něčemu na způsob potenciální energie ve fyzice: vychýlené kyvadlo se chce přehoupnutím do opačného směru vrátit do nulového polohy). Podle ještě jiného názoru nejde o nic, co by bezprostředně bylo připojeno k člověku, ale jen o zápis někde v "boží paměti". Z této směsice názorů je dosti těžké vyextrahovat nějaké určitější učení, natož nějakou definici, s níž by bylo lze polemizovat.
A to nechávám zcela stranou učení, že se lidská duše může za trest převtělit i do zvířete, či do hmyzu, nebo do rostliny či do kamene (vyskytuje se v hinduismu nebo i v kabale).
Tak či onak všichni zastánci reinkarnačního učení jsou smířeni s nepopiratelným faktem, že si člověk své minulé životy nepamatuje, a pokoušejí se s touto (pro jejich učení nepříjemnou) skutečností nějak vyrovnat (necháme však stranou všelijaké ty regrese v hypnóze apod., neboť daleko pravděpodobnějším vysvětlením těchto vizí je působení démonů než nějaké vzpomínky z uplynulých životů). Často se tím vyrovnávají dosti komickým způsobem (např. by se prý člověk, pamatující si všechny předchozí životy, musel z toho množství zážitků zbláznit, nebo by to prý nepojal lidský mozek, či by prý vznikl ve společnosti zmatek, kdyby se poznávali lidé, kteří se setkali v minulých životech atd.) Jenže je tu otázka po samotném smyslu jejich učení - proč by se vlastně mělo něco převtělovat? Když si člověk nepamatuje své minulé životy, jaké poučení z nich může čerpat?
Z teologického hlediska tkví problém také v upřesnění vztahu konkrétní zde žijící lidské osoby k nějaké jiné dříve žijící osobě, jež se do ní převtělila. (Máme na mysli samozřejmě případ, kdy onen dříve žijící jedinec se měl podle tohoto učení převtělit do toho právě žijícího.) Co vlastně mají tyto dvě osoby společného? Tělo, které je dle křesťanství součástí lidské osoby, to rozhodně není. Tak tedy duši, jejíž součástí je myšlení, svědomí, cítění, vzpomínky, vědomí svého "já"? To jistě také ne. Vždyť nemáme ani vzpomínky na minulé životy ani vědomí o nich ani je necítíme, nic o nich nevíme. Cítí snad někdo špatné svědomí za to, co měl údajně spáchat ve svém minulém životě? (Skutečnost, že lidská duše je nositelem vzpomínek, je jasně patrná z toho, že po smrti těla si lidská duše i bez těla a bez mozku pamatuje celý svůj život. A ti, co prožili oddělení duše od těla a putování záhrobním světem, nevyprávějí o tom, že by se náhle rozpomněli na své minulé životy, jak by se to mělo stát, kdyby byl pravdivý názor, že v rozpomenutí se na minulé životy nám brání naše současné tělo.) Co tedy jako pojítko mezi těmito dvěma osobami zbývá? Měly by mít společného lidského ducha (pohani by možná raději řekli: životní princip)? Podle naší víry je lidský duch od Boha, je to boží jiskra v člověku, takže z hlediska křesťanství nepřipadá v úvahu, že bychom jej měli od nějaké jiné osoby než přímo od Boha. Bůh je dárce života a dává jej nejen na počátku při stvoření světa a člověka, ale neustále. Dává jej každému, kdo přichází na svět. Je to individuální spojení každého člověka s Bohem. A je podle pohanské víry smysluplné mít ducha po někom jiném? Vždyť duch, jako životní princip, nemůže být nositelem ničeho jiného než života. Nemůže tedy přenášet osud, minulé skutky. Je jednoduchý, nesložený. Není v něm žádné místo, kde by mohla být zapsána nějaká osobní informace o člověku a o jeho minulých životech a o tom, čeho se dopustil a co mu má být v dalším životě vráceno resp. odplaceno.
Krátce - při rozboru toho, z čeho se skládá lidská osoba, je jasné, že se nemůže převtělovat. Člověk jako celek je tedy nepřevtělitelný. A pokud se zajímáme o otázku, zda se může převtělovat alespoň nějaká část lidské osoby, pak je to v případě duše vyloučeno, jak bylo ukázáno, a v případě lidského ducha by to zase postrádalo smysl i možnost realizace - a to nejen z hlediska křesťanství, ale vlastně i z hlediska pohanství.
Neodlučnou součástí reinkarnačního učení je nedostatek úcty k lidskému tělu (proto se v těchto zemích těla zesnulých většinou neukládají do země, ale spalují jako odpadky či se dávají za pokrm supům). Tělo není vnímáno jako neodlučná součást člověka - ale jako schránka, ve které dočasně bydlíme - tj. jakési pouzdro, ve kterém člověk přechodně sídlí. A většinou je tato "schránka na duši" vnímána jako vězení či dokonce jako zlo a prokletí. To je zásadní rozpor s biblickým a křesťanským pohledem na člověka, podle něhož je celý člověk - skládající se z těla i duše - Božím stvořením. A cílem křesťanství je spása celého člověka - i s tělem. (Na což není možno ani pomyslet ve filosofickém systému, v němž má člověk v průběhu své existence veliké množství těl, ve kterých postupně sídlil.) Učení o reinkarnaci se tedy vždy staví proti celé jedné součásti lidství - lidskému tělu.
Jenže u toho to nekončí. Mateřské prostředí reinkarnační teorie, pohanství, se staví nakonec i proti samotné lidské osobě, kterou považují tato náboženství (zvláště buddhismus) za produkt lidské nevědomosti, zdroj utrpení, projev egoismu, a proto je cílem jejich náboženské praxe jakékoliv vnímání našeho "JÁ" odstranit, zničit. Úvaha jak lze zničit lidské utrpení (a to je hlavním cílem buddhismu), je zde vcelku prostá: ten, kdo trpí, je osoba, je to vědomí o sobě; odstraníme-li toho, kdo trpí, nebude mít, kdo trpět, a tím je zničeno utrpení. Leč logika je to vskutku ďábelská. To je satanistický cíl pohanských náboženství - zničení člověka, zničení Bohem stvořené lidské osoby, které je odepřena možnost spásy a sjednocení s Bohem. (Podle buddhismu je božství neosobní, a proto je člověku možno sjednotit se s ním, jen zbaví-li se své lidské osoby, jenže to vlastně znamená, že pro sjednocení s božstvím je nutno nejprve zničit své lidství, resp. zničit člověka; ne nadarmo buddhismus hlásá jako cíl svého snažení nirvánu - vyvanutí, rozplynutí se v Bohu, čili ukončení jakékoliv - tělesné i duchovní - existence osoby člověka. To je podle buddhismu jediná cesta zbavení se utrpení. Je to jako léčení bolesti hlavy gilotinou.)
Pokud by opravdu existovala reinkarnace, pak by měla být vnímána ne jako požehnání (a právě v tomto duchu ji nadšeně přijímají západní lidé), ale spíše jako strašlivá kletba na lidském rodu - znovu a znovu se rodit, stále podstupovat dokola utrpení nemocí, bolestí, stárnutí a umírání... Dokonce i indický mudrc 20. století Mahátma Gándhí prohlásil o reinkarnaci, že je to něco příliš těžkého, než aby to člověk mohl unést (a z různých jeho výroků je patrné, že o realitě převtělování pochyboval). Reinkarnace některými svými aspekty připomíná křesťanskou vizi pekla.
Přitažlivost ideje reinkarnace pro západní lidi tkví v tom, že nad otázkami různých životních osudů, nad nimiž křesťan krčí rameny a odkazuje na tajemství Boží prozřetelnosti, dává učení o převtělování zdánlivě logickou odpověď a zbavuje člověka nutnosti uctít tajemství mlčením, sklonit se před nepochopitelným a důvěřovat Bohu. Reinkarnační teorie je myšlenkový systém, který v oblasti záhad lidského života dává odpověď na každou otázku. A takové jednoduché a vše snadno řešící filosofie mají dnes lidé rádi. Věřím však, že mnohým právě tato vlastnost řečeného učení přijde jako podezřelá a hlavně povrchní - a budou hledat hlouběji vedeni zdravým smyslem, říkajícím, že svět a život nejdou vysvětlit tak jednoduše a jejich tajemství nejsou tak snadno dostupné našemu omezenému rozumu a poznání. Možná, že pak přijmou i křesťanský postoj: člověku na tomto světě nepřísluší vševědoucnost, ale je pozván k víře. K důvěře a víře v Boha a v jeho svrchovanou spravedlnost, kterou nelze ovlivnit a které se nic nemůže vymknout. Je to spravedlnost spojená s milosrdenstvím. Stejně jako je Boží všemohoucnost spojena s respektem k lidské vůli, svobodě a volbě.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.