1190


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 672:

Administrátor --- 22. 7. 2010
Překlad kázání "srbského Zlatoústého" - světitele Nikolaje (Velimiroviče)

4. NEDĚLE PO 50nici; o víře setníkově

Čtení z Evangelia Matouš 8,5-13
Není-li naplněn hlubokou pokorou a mírností i ponížeností a poslušností před Bohem, jak může být člověk spasen? Jak by mohl být spasen bezbožník a hříšník, když i spravedlivý je spasen jen sotva? Voda se neshromažďuje na vysokých strmých skalách ale místech nízkých, rovných a prohloubených. Tak i blahodať Boží nespočine na lidech pyšných, kteří se povyšují a protiví Bohu, leč na lidech pokorných a mírných, kteří prohloubili svou duši pokorou a mírností a ponížeností před velikostí Boží a sklánění se před Boží vůlí.

Když vzrostlou révu, o niž se vinař dlouho staral a pečoval o ni, zachvátí nemoc a ona uschne, vytne ji a hází na oheň. Na její místo pak sází divokou révu, kterou naroubuje a pěstí. Když synové zapomenou na veškerou otcovskou lásku a povstanou proti otci, co udělá? Vyžene syny z domu a místo nich ustanoví nájemné dělníky.

Tak to chodí v přírodě, a tak to chodí i u lidí. Nevěřící říkají, že se to děje podle přírodních zákonů či dle lidského práva. Věřící však o tom hovoří jinak. Kdo rozhrne oponu přírodních a lidských zákonů a pohlédne do tajemství ohnivých očí věčné svobody, řekne: "Děje se to dle Boží vůle a pro naše poučení." Je to psáno Božím prstem a jen ti chápou smysl všeho, kteří dokáží číst Boží písmo, které je zapsáno ohněm a Duchem v předmětech a událostech přírodních i v záležitostech a událostech lidského života. Ti však, v jejichž očích se příroda a lidský život třpytí jako hromada písmenek, kovových liter (jaké sazeči knih používali při své práci), které jsou nakupeny bez ladu a skladu, bez ducha a smyslu, takoví lidé mluví o náhodách a tvrdí: "Vše, co se stalo s námi a kolem nás, děje se náhodně." Tím však vlastně hlásají, že ta gigantická kupa písmenek se sama od sebe hýbe, písmenka se samy přesunují a z celé této směsice se samy skládají jednou takové a druhdy zase jiné události. Kdyby Bůh nebyl milostivý a soucitný, pak by se vysmál takovému bláznovství, které vykazují tito pozemští vykladači světa a života.

Leč je tu někdo, kdo se nad touto nerozumností zlomyslně směje. Zlý duch, nepřítel lidského rodu, který vůči lidem necítí ani smilování ani soucit.
Když husa pochoduje po pestrém koberci rozvinutém na trávě, mohla by si myslet, že všechny ty vzory a barvy na koberci jsou tam umístěny náhodně a že třeba i sám koberec tam vyrostl sám od sebe ze země jako tráva. Podle přemýšlení husy roste vše ze země samo od sebe. Žena, která koberec utkala a zdobila jej vzory, však ví, že se tu nevzal odkudsi sám od sebe čistou náhodou, protože ví, proč jsou vzory a barvy umístěny na koberci právě tímto způsobem. Jenom ona dokáže číst a vyložit vzory na koberci, který byl utkán její rukou. Ona a také ten, komu to sdělí.

Podobně nevěřící šlapou po podivuhodném koberci tohoto světa a mluví o náhodách. Jenom Bůh, který utkal tento svět, ví, co znamená každá nitka v tkanině světa. A ví to i ten, koho Bůh uznal za hodna a sdělil mu to. Prorok Isaiáš píše: Neboť tak praví Nejvyšší a Povýšený, věčně Žijící, jehož jméno je Svatý: Já žiji na výši nebeské a ve svatyni, a také se těmi, kdo mají ducha zkroušeného a pokorného, abych oživoval ducha pokorných a oživil srdce zkroušených (Is 57,15). To značí, že Bůh žije na zemi pouze s těmi, kdo jsou zkroušeného srdce a pokorného ducha. A s kým Bůh žije, tomu odhaluje tajemství světa a života a duchovní hlubiny svého písma, které je obsaženo ve věcech a událostech.

Zkroušení srdcem a pokorní duchem byli Abraham, Isák, Jákob, Josef, Mojžíš a David, a proto s nimi Hospodin prodléval a sliboval zůstávat s jejich potomky, dokud budou zkroušeného srdce a pokorného ducha. Jenže lidé, kteří mají časté společenství s Bohem, mohou zpychnout a jsou svrženi do hlubší propasti, než ti, kteří nemají jakékoliv ponětí o pravém Bohu ani žádné společenství s Ním. Nejnázornějším příkladem toho je národ izraelský - tj. potomkové velikých praotců, velikých Božích služebníků, jež jsme výše připomenuli. Kvůli svému společenství s pravým Bohem zpychli, a pak začal tento národ pohrdat všemi ostatními národy, jako by to byl plevel na Božím poli. Tím se však sám zahubil, protože pýcha jej zaslepila. A z té příčiny si ze všeho, co mu Bůh zjevil skrze své služebníky a proroky, zapamatoval jen jedno jediné - že je národem vyvoleným. Duch a smysl starozákonního Božího zjevení se mu zcela ztratil a Písmo svaté zůstalo před očima tohoto národa jako seskupení nesrozumitelných slov.

V době, kdy přišel do světa Pán Ježíš Kristus s novým zjevením, židovský národ pro svou slepotu a nechápání Boží vůle už nejen klesl na úroveň pohanských národů, ale zatemněním duchovního zření a tvrdostí srdce dokonce ve mnohém stál pod nimi.

Dnešní evangelijní čtení nám ukazuje, jak o tom soudí Spasitel. Popisuje se zde příhoda, která odhaluje zdraví nemocných a nemoc zdravých, víru pohanů a nevíru těch, kdo se chvástavě označovali za vyvolené a pravověrné. Tento evangelijní úryvek slouží na všechny časy k poučení všech generací. Toto ponaučení je ostré jako cherubínský meč, jasné jako slunce a svěží jako horský kvítek. Kéž nás vyděsí svou ostrostí, prosvítí svou jasností a ohromí v naší duchovní nedbalosti a lhostejnosti. Zvláště pak ať nám připomene, že se my křesťané nemůžeme chlubit, že chodíme do chrámu, modlíme se k Bohu a vyznáváme Krista, aby se před Božím soudem nakonec neukázalo, že ti, kteří stojí mimo církev, mají více upřímné víry a více dobrých skutků.

Když vešel Ježíš do Kafarnaum, přišel k němu setník a prosil ho: Pane, můj sluha leží doma mrtvicí raněný a krutě se trápí. (Mat 8,5-6; český překlad Bible21 vsouvá do textu: "římský" setník; ekumenický překlad Bible zase - kdo ví proč - místo "mrtvicí raněný" překládá "ochrnulý".)

Kapitán čili setník (centurion) stál v čele vojenské posádky v Kafernaum, hlavním městě oblasti u jezera Galilejského. Zdali podléhal bezprostředně římskému velení nebo Herodovi Antipovi, není důležité, ačkoliv nejspíš to byl římský důstojník; podstatné je, že to byl pohan a nikoliv žid. Je to první římský důstojník, kterého evangelium vzpomíná jako věřícího v Krista. Druhým byl setník, který velel stráži u Kristova kříže; když uviděl strašné přírodní úkazy, jež se staly při smrti Pána, zvolal: "Určitě to byl Boží Syn!" (Mat 27,54) Poté se hovoří ještě o Kornéliovi, setníkovi z města Caesareje, jehož pokřtil ap. Petr. Všichni tito, ač byli pohany, prozřeli a spatřili pravdu a život v Kristu, a uvěřili v něho, narozdíl od celých zástupů nadmíru učených, leč slepých židovských vzdělanců.

Sluha můj doma leží, mrtvicí raněný a krutě se trápí. Nebyl to zřejmě služebník, ale přesněji řečeno - podle řeckého slova v evangeliu - to byl otrok nebo posluha. Nejspíše byl tento posluhující vojákem, jelikož prosebník je důstojník. Nemoc to byla hrozná: mrtvice. Služebník už umíral (sděluje to evangelista Lukáš). Setník si ho vážil. A proto když slyšel, že do Kafarnaum vstoupil Ježíš, snažil se dostat se k němu osobně a požádat jej o pomoc pro sluhu, který mu byl drahý.

Čteme-li vyprávění toho příběhu u Matouše a Lukáše, ihned si všimneme, že je mezi nimi významný rozdíl. Matouš totiž píše, že setník sám osobně přišel ke Kristu a prosil ho, kdežto Lukáš sděluje, že nejprve poslal židovské představené a svoji prosbu vznáší skrze ně; poté, co byl Ježíš již nedaleko jeho domu, poslal své přátele, aby přes ně vzkázal: Neobtěžuj se, Pane, neboť nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo, a uzdraven bude služebník můj (Luk 7,6-7). Ve skutečnosti v těchto dvou podáních příběhu není rozpor. Veškerý rozdíl mezi nimi tkví v tom, že Matouš vypustil a nevzpomíná dva představené, které setník předběžně poslal k Pánu. Lukáš zase nezaznamenal a nevzpomíná, že nakonec i samotný setník při veškeré své zkroušenosti a pokoře před velikostí Kristovou vyšel mu vstříc.

Evangelisté se tak navzájem doplňují, což u člověka duchovního vyvolává radost a nadšení. Jak praví sv. Jan Zlatoústý: Kdyby všechny události byly popsány všemi evangelisty úplně stejně, říkalo by se, že evangelisté od sebe opisovali. K čemu by pak byla čtyři evangelia? Na každém pozemském soudu jsou potřeba dva svědkové, aby díky jejich svědectví byl věrohodně prokázán skutek, který se stal. Kdežto Bůh nám dává v osobách čtyřech evangelistů dvakrát dva svědky, aby ti, kteří se chtějí spasit, mohli co možná nejsnadněji a nejrychleji uvěřit, a naopak zahynulí neměli výmluvu.

A dále nám Bůh dává čtvero evangelií - ačkoliv by mohl celou moudrost naší spásy vyložit skrze jedno jediné - abychom se z toho poučili, že podobně jako se evangelisté vzájemně doplňují, tak dle jejich příkladu se máme i my vzájemně doplňovat. Tak je určeno, aby se lidé v tomto životě dle různých svých duchovních darů, které od Boha dostali, pomáhali druh druhu, podobně jako spolupracují údy jednoho těla, dle míry možností každého z nás, a tím se buduje, roste, Tělo (Kristovo, tj. Církev; Ef 4,16).
A tak, majíce před sebou dva popisy příběhu, můžeme si jasně představit obrázek celé té události. Uslyšev o slávě a moci Pána našeho Ježíše Krista, a při tom cítiv svou lidskou hříšnost a nehodnost, poprosil setník nejprve židovské staršiny, aby přišli za Ježíšem o pozvali ho. Nebyl si totiž ani zdaleka jist, že se Pán rozhodne přijít. Možná si myslel: "Hle, já jsem modlář a hříšník. On je jasnozřivý a ihned uvidí mou hříšnost, jakmile uslyší mé jméno, a kdo ví, zdali se mu bude chtít vejít v můj dům. Raději za ním pošlu židy, a kdyby odmítl, ať odmítne jim, a kdyby souhlasil, že přijde... Uvidíme." A když se mu doneslo, že Pán souhlasí s návštěvou jeho domu, byl zcela zachvácen vzrušením a zmatkem. Posílá teď své přátele se vzkazem, aby Kristus nevcházel do příbytku hříšného a nehodného člověka, ale "rci toliko slovo a uzdraven bude služebník". Jenže sotva se jeho přáteli přiblížili k Pánu a sdělili mu, co jim setník uložil, přichází už i setník samotný. Pln vzrušení, nemohl už doma vydržet. Vždyť hle, kdo přichází pod jeho krov! "Kdepak, kdepak... Jeho přátelé ještě nevědí, co je to za člověka, a nedokážou mu to říci, jak je to zapotřebí." A co se týče židovských starších, kapitán už mohl vědět, že Krista příliš nemilují a nevěří v něho. Proto si musí pospíšit, aby se s ním setkal osobně. Tím spíše, když už ví, že jej Pán neodmítne a neponíží jej (vždyť je důstojníkem!) před všemi lidmi.

Pravda, židé skutečně podali Kristu o setníkovi skvělé dobrozdání: "je hoden, abys mu to učinil, protože miluje náš národ a postavil nám synagogu" (Luk 7,4-5). To vše, co uvedli v jeho prospěch, se však netýká podstaty věci. Hodnotí dobrotu setníka svým osobním ziskem, který z něj měli. "Miluje náš národ." Ostatní římští důstojníci a úředníci židovským lidem pohrdali. Tento je však měl rád a postavil synagogu. Chtěli tím říci: "Vynaložil své peníze a tím ušetřil peníze nám. Vybudoval modlitebnu, kterou jsme potřebovali, a kterou bychom si jinak museli stavět a zaplatit sami." Mluví zde, jako by hovořili s Kaifášem a ne s Kristem. Pán Ježíš jim na to neřekl nic, a mlčky "šel s nimi". Pak k němu přistoupili přátelé setníkovi a nakonec sám setník.

Nyní se setkali tváří v tvář a setník jistě opakoval to, co Pánu už bylo sděleno. "Ježíš mu pravil: Já přijdu a uzdravím ho" (Mat 8,7). Vidíme tady, jak mluví ten, kdo má vládu a moc! Nemumlá: "Uvidíme." Dokonce se ho ani neptá, jako se tázal jiných: "Věříš, že to mohu učinit?" protože již vidí srdce setníkovo a zná jeho víru. Ježíš s ním promlouvá s takovou jistotou, určitostí a rozhodností, s jakými se neosmělí mluvit žádný lékař. Takto rozhodně a jistě se vyjadřuje s určitým cílem - totiž, aby v přítomnosti židů dal setníkovi možnost říci to, co za okamžik řekne.

Když Bůh totiž cokoliv činí, koná to tak, aby užitek z toho nebyl jen jeden ale mnohonásobný. Kristus si přál využít tuto událost mnohostranně: jak uzdravit nemocného, tak i zjevit velikou víru setníka a zároveň dát tvrdou lekci židům za jejich nevíru a ještě pronést důležité proroctví o Království nebeském - o těch, kdo jsou přesvědčeni, že v ně vstoupí, jenže nevstoupí, a o těch, které ani nenapadne, že by mohli vejít, avšak vejdou.

Setník pak v odpověď pravil: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, řekni však jen slovo, a uzdraven bude můj sluha (Mat 8,8). Jak propastný je rozdíl mezi touto planoucí vírou srdce na straně jedné a chladným, zákonickým věřením farizeů na straně druhé! Rozdílnost tato není menší než mezi hořícím ohněm a ohněm nakresleným na papíře. Když jeden z farizeů pozval Krista do svého domu k jídlu, myslel si ve své pýše, že to není Kristus, kdo prokazuje čest jemu a jeho domu, když vstoupí pod jeho střechu, ale že on farizej prokazuje čest Pánu tím, že ho pozval. A nadýmaje se pýchou, farizej dokonce nedodržel ani obvyklé projevy pohostinnosti: nepodal svému hostu vodu na omytí nohou, nepřivítal ho políbením ani mu nepomazal hlavu vonným olejem (viz Luk 7,44-46).

Jak zkroušený a pokorný je však před Pánem tento "pohan", jemuž nebylo dáno znát ani Mojžíše ani proroky, jemuž jeho přirozený rozum sloužil jako jediné světlo pro odlišení pravdy od lži, dobra od zla! On přece ví, že pro jakéhokoliv jiného člověka v Kafarnaum je možnost vstoupit do jeho domu poctou, jenže v Kristu nevidí obyčejného člověka, leč samotného Boha. Kvůli tomu praví: "Nejsem hoden, aby vešel po mou střechu." Jak silná je to víra v Krista a v jeho moc! "Řekni jen slovo," a nemoc zmizí, sluha vstane z lože! Dokonce ani apoštol Petr dlouho a dlouho nemohl získat tak silnou víru. Setník cítí v přítomnosti Kristově přítomnost nebe, nebeského ohně a světla. Proč by takový oheň musel vcházet pod jeho střechu, když postačuje jen jedna jiskra? Proč by se mělo nést do jeho domu slunce, když stačí jediný paprsek? Kdyby setník znal svaté Písmo, jak je dnes známe my, pravil by Kristu: "Ty, který jsi stvořil svým slovem svět a člověka, můžeš pouhým slovem uzdravit nemocného! Stačí pouhé jedno docela maličké tvé slovíčko, vždyť je silnější než oheň a zářivější než sluneční paprsek, »řekni jen slovo«." Ó, silná víra tohoto pohana musí dnes zahanbit mnohé z nás, kteří stokrát lépe známe svaté Písmo, jenže víry máme stokrát méně!

Setník se však neomezil jen na tato slova, ale pokračuje, aby vysvětlil svou víru v Ježíšovu moc: "Vždyť i já jsem člověk postavený pod mocí, avšak jsou mi podřízeni vojáci a řeknu jednomu: jdi, tak jde, a dalšímu: přijď, tak přijde, a sluhovi svému: učiň to, tak to učiní" (Mat 8,9). Kdo je to "setník"? Ten, jemuž je podřízeno sto lidí a on sám má jiných sto lidí nad sebou. Ti, kteří jsou mu podřízeni, jsou povinni ho poslouchat. A když on, člověk, který sám je podřízen vyšší vládě a který osobně má nějakou moc, může přikazovat svým vojákům a sluhům, tím spíše to může Kristus, který není nikomu podřízen a sám je svrchovanou mocí nad veškerou přírodou a lidmi. A když se tolik lidí podrobuje slabému slovu setníka, jak by se všechny věci neměly podřídit slovu Božímu, které je mocné jako život, ostré jako meč a strašné jako bič (Deut 32,46-47, Jan 12,50; Efez 6,17; Přísl 2,6–7; Job 5,21).

Kdo jsou Kristovi vojáci a jeho služebníci? Což není život se všemi bytostmi vojskem Kristovým? Nejsou snad andělé, svatí a všichni bohabojní lidé vojáky Kristovými? A všechny přírodní síly, smrt i nemoci - což to nejsou sluhové Kristovi? Pán přikáže životu: "Vejdi toto či jiné stvoření!" a život tam vstoupí. "Navrať se," a život z nich odejde. On dává život, On dovoluje smrt či nemoc, On křísí z mrtvých, On uzdravuje. Před jeho slovem se sklánějí andělské mocnosti jako plamen před silou větru. "Neboť on pravil, a stalo se, on povelel, a bylo stvořeno" (Ž 32,9). Nikdo nemůže překonat jeho moc, neboť nikdo se nemůže protivit jeho slovu. "Nikdy člověk nemluvil tak, jako tento člověk" (Jan 7,46). Protože hovořil nikoliv jako podřízený, ale jako Vládce, jako "ten, kdo má moc" (Mat 7,29). A jako takového ho žádal setník: "Řekni jen slovo, a uzdraven bude můj služebník." Zbavit mrtvicí raněného sluhu jeho nemoci - to je skutek, jenž nemůže učinit nikdo ze smrtelníků žijících na zemi, ale pro Krista to není nic obtížného. Pro takovou věc není potřeba se namáhat a osobně se dostavit do setníkova domu, není nutno vidět nemocného, netřeba ho brát za ruku a pozdvihnout. Stačí jen říci pouhé slovo, a bude hotovo. Tak přemýšlel setník o Kristu, a taková byla jeho víra v Krista.

Když to Ježíš uslyšel, podivil se a pravil těm, kteří za ním kráčeli: Vpravdě říkám vám, v Izraeli jsem nenalezl takové víry (Mat 8,10). Proč se Kristus divil, když přece předem věděl, co mu setník řekne? Což sám svými neobvyklými slovy nevyzýval setníka, aby to řekl? Čemu se nyní podivuje? Vyslovuje údiv, aby poučil ty, kteří jdou za ním. Diví se, aby jim ukázal, čemu se patří v tomto světě divit. Podivil se veliké víře člověka, aby své následovníky naučil žasnout nad velikou vírou.

Ano, nic z tohoto světa není hodno takového podivu, jako velká lidská víra. Kristus se nedivil kráse Galilejského jezera. Vždyť jak by se mohla tato krása srovnávat s krásou nebeskou, která mu byla známa? Nikdy se nepodivoval ani lidské moudrosti ani bohatství ani moci, protože to vše je nicotné v porovnání s bohatstvím, moudrostí a mocí Božího království, jež znal. Nikdy ho neudivila nesmírná početnost lidského shromáždění na svátek v Jerusalemě, protože nepatrný a chudý byl zástup pozemský ve srovnání se zářivým sborem andělů, jehož zřel od stvoření světa. Zatímco jiní žasli nad krásou Šalomounova chrámu, Kristus mluvil o jeho zničení až do základů. Pouze veliká víra člověka je hodna údivu. Ona je tou největší a nejkrásnější věcí na zemi. Vždyť vírou se otrok stává svobodným, nájemný dělník se stává synem Božím a smrtelník nesmrtelným. Ač spravedlivý Job pln vředů a hnisu seděl v popelu, zbaven všeho bohatství i všech dětí, jeho víra v Boha zůstávala neotřesenou. Vředovitý a hnisající zvolal: "Vím, že můj Vykupitel je živ, v den poslední obnoví z prachu rozpadlou kůži mou, a já v těle uzřím Boha. Uvidím ho sám: moje oči - a nikoliv oči někoho jiného - uvidí ho" (pravosl. znění; západní překlad: Job 19,25-27).

Před kým Pán vyjádřil svůj udiv? Před těmi, kdo "šli za ním". To byli svatí apoštolé. Podivil se, aby jim dal ponaučení. Jistě, i další židé, kteří spolu s ním kráčeli do domu setníkova, slyšeli slova, jimiž Pán vyjádřil svůj údiv: Vpravdě pravím vám, ani v Izraeli jsem nenalezl takové víry. To znamená, že ji nenašel v národě židovském, jemuž by patřilo mít víru pevnější, než jakémukoliv jinému národu na zemi, neboť právě jemu od počátku skrze nespočetné zázraky a znamení a skrze ohnivé řeči svých proroků Hospodin Bůh zjevil svou moc a velikost, svoji péči a lásku. Jenže v Izraeli víra téměř dočista vymizela a vyvolení synové povstali proti Otci a odloučili se od něho myšlením i srdcem do té míry, že jejich mysl oslepla a srdce zkamenělo. Dokonce i jeho apoštolé zpočátku - včetně Petra, a to raději nemluvíme o Jidášovi, - neměli takovou víru v Krista jako tento římský důstojník. Takovou víru neměly ani sestry Lazarovy, v jejichž domě Kristus často pobýval. Neměli ji ani jeho příbuzní a přátelé v Nazaretě, mezi nimiž vyrostl.

Nyní Pán, který svým duchem vidí až na konec časů, pronáší proroctví, smutné pro židy a radostné pro pohanské národy:

Pravím vám, že mnozí přijdou z východu i západu a stolovati budou s Abrahamem, Izákem a Jákobem v Království nebeském, kdežto synové království vyvrženi budou do tmy venku; tam bude pláč a skřípění zubů (Mat 8,11). Toto proroctví se dnes do značné míry vyplnilo, a dosud pokračuje jeho naplňování. Na východ i na západ od židovského národa žily pohanské národy (Pán nepravil "mnozí pohané", ale pouze "mnozí z východu i ze západu", je však jasné, že měl na mysli pohany. Proč neřekl "pohané"? Aby nepobouřil židy, tedy říká opatrně "z východu a západu"; Theofilakt.) Mnohé z nich plně přešly na víru Kristovu, např. Arméni, Řekové a Římané a všechny evropské národy. Jiné národy se staly křesťanskými jen z části: např. Arabové a Egypťané, Indové a Peršané, Číňané a Japonci atd. Kdežto židé, jimž bylo království nabídnuto jako prvním, až dosud pokračují v úporné nevíře v Krista. A kvůli tomu byli ve větší míře než ostatní národy rozptýleni po celém světě, vyhnáni ze svých míst, upadli v pohrdání a nenávist národů, v nichž se jako hosté usídlili. Tímto způsobem se jejich život na světě stal "tmou venku a skřípěním zubů". (Hovoří-li se o "vnější tmě" čili o "tmě venku", míní se tím, že koho Pán vyžene ven, jakoby za dveře, je zbaven světla, proto je tma nazvána "vnější či venkovní"; Jeroným.)

V podstatě to znamená oddělení a naprosté vzdálení od Boha, přebývání v daleké zemi, ještě vzdálenější, než byla tak, kde trpěl hladem marnotratný syn, žijící v bídě a závidějící dokonce i prasatům jejich krmi. V jiném světě se objeví za nepomíjející hodovní tabulí jejich vlastních praotců (Abrahama, Izáka a Jákoba) více lidí ze všech zemí světa, všech ras a národů, než samotných židů. A v tomto světě bude pro nevěrné syny království: tma, pláč a skřípot zuby. Uschlý vinný keř Pán a Hospodář vtrhne z kořenů a tu révu hodí do ohně; na jeho místo pak zasazuje révu divokou a pěstí ji. Vzbouřené syny Otec nebeský odděluje od sebe na věky, a místo nich ustanovuje dělníky, které si najal. Tak se vyvolení stávají nevyvoleným, kdežto nevyvolení stávají vyvolenými; první posledními a poslední prvními.

Pravil Ježíš setníkovi: Jdi a jak jsi uvěřil, staniž se tobě. A uzdravil se sluha jeho v tu hodinu (Mat 8,13). Poté, co vyřkl proroctví, vykonal zázrak. Jako by tím zázrakem chtěl nejen odměnit setníka za jeho víru, ale i potvrdit své veliké proroctví. Řekl, a sluha se uzdravil. Jako na počátku při stvoření: Bůh řekl a stalo se tak. Stejně tak i nyní, při novém tvoření, Pán řekl pouhé slovo - a stalo se tak. Mrtvicí raněný člověk, jehož by nemohlo zachránit ani celé Římské impérium, po jediném Božském slovu Spasitelově vstává zcela zdráv. I nemoc je sluhou Božím, a když Pán praví: "Odejdi," tak odejde, a když řekne: "Přijď," tak přijde. Bez léků a lékařských nástrojů je nemocný uzdraven, jelikož sluha poznává příkaz svého Pána, poznal jej a odešel. Nevyléčí léky ani nástroje, ale Bůh. Bůh uzdravuje - buď bezprostředně svým slovem, nebo skrze léky a nástroje - a to v míře větší či menší víry nemocného. Není v celém ohromném světě léku, který - ať už se jedná o nemoc jakoukoliv - mohl by zahnat nemoc a navrátit zdraví bez pomoci Boží, bez Boží přítomnosti, bez Božího slova.

Nechť oslaven je Živý Bůh za nesčetná uzdravení věřících jeho všemohoucím slovem - v minulosti i v přítomnosti. Uctívejme jeho svaté a nejmocnější slovo, jímž tvoří nové, léčí nemocné, pozdvihuje padlé, oslavuje ty, kdož jsou v opovržení, upevňuje věřící a obrací nevěřící, a to vše - pro Ježíše Krista, Syna svého jednorozeného, Pána a Spasitele našeho, i mocí Ducha Svatého. Klanějme se spolu s vojsky andělů a svatých Otci i Synu i Svatému Duchu - Trojici jednobytné a nerozdílné, nyní i vždycky, na všechny časy a věky věkův. Amen.

Svt. Nikolaj (Velimirovič)

















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz