1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 701: #

Administrátor --- 19. 3. 2011
Rozhovor s japonským biskupem

Pravoslaví v Japonsku - jako první přijali Pravoslaví samurajové

Rozhovor s biskupem sendajským Serafimem o dějinách a zvláštnostech japonského Pravoslaví (z ruského tisku)


Biskup sendajský Serafim. Japonská pravoslavná církev je autonomní v jurisdikci Moskevského patriarchátu.

 
Vladyko, v Rusku je mnoho lidí, kteří bohužel velice málo vědí o Japonské pravoslavné církvi. Řekněte nám, prosím, jak zde Pravoslaví začínalo.

Do Japonska přišlo křesťanství v 16. století. Byly to katolické misie, které se dosti rozšířily po zemi. Jenže pak se Japonsko na 300 let uzavřelo vůči cizincům a prakticky žádný vnější vliv k nám nepronikl. Až v 60. letech 19. století opět začaly diplomatické návštěvy a nastalo tzv. "otevření země". Obnovilo se pronikání západní kultury a v zemi se opět objevili křesťanští kazatelé - z Ameriky, Holandska a Ruska... Právě v této době přijel do Japonska mladý kněz, budoucí svatý biskup japonský, Nikolaj. S jeho příchodem začínají dějiny japonského Pravoslaví.

V té době Japonci neviděli žádný rozdíl mezi křesťanskými konfesemi: co je protestantismus, co je katolictví a co pravoslaví - pro ně to bylo všechno stejné. Sféry vlivu jednotlivých konfesí se dělily pouze podle jednoho faktoru - zeměpisného. Každá konfese si přisvojila tu oblast, kde její kazatelé začali se svým působením. Proto se Pravoslaví rozšířilo v severních zemích, ale většina protestantských kazatelů se zabydlela ve Východním Japonsku. Je to dáno těmito historickými okolnostmi.

Kazatelé různých církví samozřejmě kázali odlišně. Leč hlavním problémem pro všechny bylo - jak objasnit prostým Japoncům, kdo je to Bůh. To je až do dnešní doby velice složitý úkol, protože samotný pojem „Jediný Bůh“ se v tradiční japonské kultuře nikdy nevyskytoval. Proto bylo nejdůležitějším úkolem křesťanské misie v Japonsku přeložit Bibli do japonštiny. A když do Japonska přijel sv. Nikolaj, úkol překladů stál i před ním.


Pravoslavnou misii zahájil v Japonsku již svatořečený legendární ruský misionář biskup Nikolaj.

 
Obrátil pozornost k čínské variantě. Do Číny přišlo Pravoslaví totiž o něco dříve. A protože japonština má některé společné rysy s čínštinou, ukázal se tento překlad dobrým východiskem.

Jenže ani přítomnost překladu neřeší všechny problémy. Jak v ústním hlásání křesťanství vyprávět Japoncům o Jediném Bohu a o Trojici? Myslím, že ani v Rusku to není tak jednoduché objasnit necírkevním lidem, a to je Rus země s tisíciletou křesťanskou historií a pod vlivem Pravoslaví se zde zformovala veškerá její kultura a tvořily dějiny. A jak složité je to teprve v Japonsku...

A jak sami Japonci přijímají Pravoslaví? Jako víru - čili jako to, co jim formuje život? Nebo jako součást kultury, která k nim přichází ze západu? Bohužel, s druhou variantou se setkáváme mnohem častěji. A ještě ke všemu - Pravoslaví sem přišlo z Ruska a pro mnohé je právě s Ruskem spojováno. A současné rusko-japonské vztahy jsou problematické. Proto je zde Pravoslaví méně populární než např. katolicismus.

Proč je Pravoslaví v Japonsku spíše přijímáno jako kulturní fenomén a nikoliv jako víra?

Důvodů je několik? 1.) Rozšíření křesťanství zde začalo v 19. století, za éry Mejdzi (fonetický přepis; pozn. překl.), kdy se do Japonska valila západní kultura. Křesťanství bylo přirozeně vnímáno jako součást této kultury: zvláštní literatura, zvláštní způsob malby... Tento způsob chápání křesťanství podporovali i protestantští kazatelé, kteří kladli důraz právě na morálně-etickou stránku křesťanství.
2.) V japonském jazyku není vůbec takový pojem: "víra". Jak vlastně překládáme do japonštiny termín "Pravoslaví"? "Sej-kjo", což znamená "správné učení". To je všeobecně pochopitelné, protože i tradiční japonská náboženství - šintoismus a buddhismus - jsou především právě učením, které předepisuje, jak žít, jak se zachovat v té či oné situaci. V těchto náboženských tradicích není takový pojem jako "spása duše" ani termín pro věčný život, či osobní společenství s Bohem, nebo Boží Osoba atd. Kdežto křesťané věří ve vzkříšení Kristovo a chápou tuto událost jako možnost svého osobního spasení. Rozdíl je, jak vidíte, obrovský.

Nicméně, v Japonsku je dosti lidí, kteří přijímají Krista celý srdcem, a Pravoslaví je pro ně - právě vírou, čili tím, co mění jejich život. Za éry Mejdzi se našli takoví, kteří naslouchali kázání sv. Nikolaje a následovali ho.

Byli to lidé hluboce vnitřně hledající?

Spíše bychom mohli říci - v hluboké vnitřní krizi. Jakkoliv to může znít divně - byli to samurajové. Co se vlastně dělo na severu Japonska, v Chakodatu, když sem přicestoval sv. Niklaj? Bylo to místo, kde žili lidé starého Japonska, toho Japonska, jež prohrálo v revoluci Mejdzi, která svrhnula seguna Tokugava a formálně předala moc v zemi císaři. Lidé Tokugava se ocitli na okraji společnosti - podobně, jako dvořané v Rusku po r. 1917. Byli to vzdělaní lidé se samurajským způsobem myšlení, tj. připraveni obětovat se, žít pro nějakou ideu. Jenže teď ztratili své společenské postavení, svůj statut. A co je nejdůležitější - to, pro co žili, principy a ideály, jimž sloužili, patřily starému Japonsku, které už přestalo existovat. A nyní nevěděli, co si počít, jak dál žít. V takovém stavu se tito lidé stahovali na sever, kde se mohli zachránit před tlakem nové epochy.


Jako první přijali Pravoslaví samurajové.

 
Velice toužili něco změnit ve své zemi. Jenže neměli žádné učení, ideu, které by se mohli v této těžké době držet. A za této situace se odehrálo jejich setkání se sv. Nikolajem. Byla to Boží prozřetelnost nebo náhoda - nazvěte to, jak je libo. Avšak právě tito lidé se stali prvními, kdo skutečně vyslyšel jeho kázání o Kristu. A jeho slova padala na úrodnou půdu. Jeden z jeho učedníků Pavel Savabe, jenž se stal knězem, pravil: "Abyste změnili cokoliv ve své zemi, nutno především změnit sebe. A co může změnit srdce člověka více, než Pravoslaví?"

Takže i mezi samuraji jsou vojíni Kristovi?

Ano, mezi prvním japonskými pravoslavnými bylo mnoho samurajů. Všichni se vzájemně znali, byli to přátelé. A kodex věrnosti a přátelství je pro samuraje nadevše. O nové víře se tak dozvídali rychle a to od přátel, a protože si vzájemně důvěřovali, pojali důvěru i k ní. A kromě toho sehrál - jak se mi zdá - svou roli ještě jeden faktor: Pravoslaví je víra sborová, což znamená společnou modlitbu v chrámu, společné dílo celé církve, v níž se modlí lidé po celém světě a cítí se jako jedna rodina. To je blízké samurajskému duchu. To vše napomáhalo šíření Pravoslaví.

Posléze se samurajové začali postupně vracet do svých regionů. Mnozí byli rodem ze Sendaje, a proto přišlo Pravoslaví do toho města dosti brzy. A začalo se rychle šířit mezi příbuznými, přáteli a známými těchto neofytů. I když ještě zůstával nevyřešen hlavní problém - jak objasnit prostým Japoncům, co je to Bůh v Trojici a Kristus jako bohočlověk, který svým utrpením přemohl smrt.

Je na Pravoslaví něco, co je Japoncům blízké a snadno pochopitelné jejich myšlení?

Samozřejmě, ano. Mnohé základní křesťanské principy: miluj bližního svého; udeří-li tě do jedné líce, nastav druhou... To je Japoncům dávno známo a pochopitelno. Zatímco v západní světě stojí ve středu světa člověk a jeho "já", až na druhém místě jsou pak jeho vztahy s druhými lidmi, tak naopak v myšlení Japonců stojí na prvním místě právě druzí lidé. Čili jakési prvky pravoslavného myšlení jsou v nich už zakořeněny. Nebo můžeme připomenout jinou věc: vzpomínání zesnulých. V Japonsku ctí památku předků, takže pravoslavná tradice zádušních bohoslužeb, panychid, stolování prostírané k uctění památky zesnulých - to vše zde bylo přijato velice rychle.


Malý japonský pravoslavný chrám

 
Má to však i svou odvrácenou stranu. Pro křesťany je hlavním cílem bohoslužby přijímání, sjednocení s Bohem. Kdežto v Japonsku stojí na stejné úrovni - panychida, jakožto dar cti předkům. To je však problém všech křesťanských konfesí. Křesťanství je v Japonsku mnohdy přijímáno nikoliv jako celek, ale jen částečně - v té míře, v jaké je pro nás pochopitelné a jak je nám vhod, nakolik odpovídá našemu dřívějšímu přesvědčení. Zdá se mi však, že to není problém ani tak samotných věřících, jako spíše duchovenstva. Je nás příliš málo, a tak prostě nestačíme objasňovat každému, kdo si to přeje, co je to křesťanství a v čem tkví jeho podstata.

Vždyť jsou v Japonsku duchovní školy, katechetické kursy. A jsou tu katedry teologie na univerzitách. Cožpak to nestačí?

Jedna věc je pochopit křesťanství jako učení, jako akademický předmět, osvojit si jeho teorii a principy a případně se rozhodnout: to mi vyhovuje, to přijímám. Úplně něco jiného je však přijmout je na úrovni cítění, jako víru, kterou je proniknut celý můj život, která žije v srdci a proměňuje ho. To je kvalitativně jiný krok.

Dříve jsem sloužil v chrámu v Tokiu a často měl před očima tento obrázek: lidé navštěvují nedělní školu rok, dva, tři, čtyři - už chápou učení a přijímají ho. A přesto se nedají pokřtít. A to je pro Japonce velice charakteristické. Mezi našimi badateli, kteří se zabývají biblistikou, prakticky nejsou křesťané. Přijímají Bibli, ale jako literaturu.

Jakým způsobem je dle vašeho názoru možno vysvětlit současným Japoncům, co je to hřích, spása duše, věčný život? To jsou všechno pojmy, které jsou pro Pravoslaví principiálními, jenže nejsou vlastní japonskému myšlení.

Složitá otázka. Překážkou zde je, že (jak už jsem pravil) křesťanství je až do současnosti chápáno jako náboženství západního světa, něco cizího, importovaného. Změnit tento vztah se až do dnešních dnů nepodařilo - počet křesťanů všech konfesí v Japonsku nepřevyšuje jedno procento obyvatelstva.

A dále - v současném světě si lidé úplně odvykají učit se. Vědomosti jsou ukládány do počítačů - potřebuješ-li informaci, stiskni správnou klávesu. Vyhledáváme hotové odpovědi na všechny otázky, a mnozí lidé je nachází - a to tím spíše, že je v hojnosti nabízejí rozličné okultní sekty. A když se spokojíš s těmito odpověďmi, nemusíš už se zdokonalovat a snažit se stát se lepším. V posledních dvanácti - třinácti letech se stává tato tendence v Japonsku dosti zřetelnou. Lidé nechtějí přemýšlet, nechtějí růst.

Většina obyvatelstva v Japonsku se považuje za buddhisty. Co však obnáší ten jejich buddhismus? Jednou do roka přijít do chrámu, několik minut se modlit, docházet na hrob příbuzných. Toť vše. Málo kdo studuje buddhismus jako náboženství a upravuje svůj život podle jeho učení. A mezi křesťany (a to včetně pravoslavných) je to stejné. Změnit své srdce - to je úkol, na který začasté nezbývají síly. Lidé se raději prostě zřeknou víry, dokonce i když rozumem chápou její správnost a nutnost. Vždyť víra - to je především práce duše... Aby v sobě člověk vypěstoval víru, musí přemýšlet, musí se snažit dosáhnout zkušenosti společenství s Bohem. A to je reálné, Bůh je dostupný každému.


Japonská Bohorodice

 
Je nám dopřán nepředstavitelný komfort - možnost cítit Boha v každodenním životě. Hospodin je kolem nás! My však ztrácíme schopnost vnímat jeho přítomnost. Pouze jen tak žijeme a nevěnujeme Bohu pozornost. Do rozhovoru o hříchu a věčném životě se nám prostě nechce. Leč přemýšlet a hovořit o tom je potřeba. A především se tím musíme zabývat my pastýři. Nutno být pozornější k našim věřícím i náhodným příchozím, zvláště k těm, kteří se dostali do chrámu poprvé. Neopouští mne myšlenka: Možná to všechno tkví v tom, že my pastýři nedostatečně pracujeme.

V určitém smyslu připomíná současná japonská situace ranně křesťanskou dobu. Bylo těžké být křesťanem v Římském impériu, bylo obtížné kázat v Řecku... I my konáme hlásání evangelia mezi pohany, jimž je naše víra cizí a nutnost spásy duše jim není zřejmá. Samozřejmě, neházejí nás do klecí k tygrům, nemučí nás - v tomto smyslu to máme výrazně jednodušší. Je však mnohem složitější najít způsob, jak svědčit o Kristu ve všedním životě, kdy tě nikdo nepronásleduje, nezakazuje ti modlit se. Pak totiž zbývá jediný způsob svědectví - upřímná láska k bližním, a to nikoliv jako romantické pohnutí citů, ale v každodennosti. Asi bude souhlasit, že to není nic snadného.

Jsou mezi vašimi ovečkami, mezi farníky vašeho chrámu, lidé, kteří přijali Pravoslaví do hloubky?

Jsou tu různé příklady. Mnozí přicházejí, protože je zajímá církevní život, bohoslužby, pozorně naslouchají kázáním, chodí do chrámu v průběhu půl roku, celého roku, a nakonec se rozhodnou a přijmou křest. Jenže poté najednou přestávají do chrámu chodit. A přitom byl jejich zájem naprosto upřímný a oni skutečně chtěli stát se opravdovými křesťany. Jenže přijetí křtu bylo v danou dobu jejich jediným cílem. Místo toho, aby se křest stal začátkem církevního života, stal se pro ně koncem cesty. Je to takový "běh na krátkou trať". Mezi těmi, kdo se pokoušejí chápat křesťanství jako učení, jako akademickou disciplinu, je takových lidí zvláště mnoho.

Existují však i jiné příklady - a není jich málo - kdy se lidé opravdu mění. Zatím zde naše církev není ještě tak dlouho. Posuďte sami: v Rusku má Pravoslaví tisíciletou historii, ale do Japonska přišlo před 140 lety. Z hlediska dějin je to krátká doba. Pravoslaví zde prostě ještě nestihlo zapustit kořeny do naší kultury a do našeho myšlení. V Japonsku jsou veřejnými svátky šintoistické a buddhistické oslavy (macuri) a jsou zde součástí nejen náboženského ale společenského života. A to, co je záležitostí celé společnosti, je pro Japonce prvořadé. Posuďte sami, jak komplikované je za takovýchto okolností pro křesťana vydělovat se ze společenské masy. Stát se "bílou vránou" to zde znamená podepsat si rozsudek. Dítě se ve škole nemůže nezúčastnit macuri, protože by se stalo objektem výsměchu a ústrků ze strany vrstevníků.

Zatímco v Rusku, Evropě i Americe je poslední den týdne v myšlení lidí spojen se Vzkříšením Kristovým, tak v Japonsku je to pouze "den slunce" (z anglického jména pro neděli: sunday; pozn. překl.). Takže Japonec vůbec nechápe, proč by se měl v tento den zdržovat všední práce a zasvětit jej duchovnímu dílu.

Myslím, že před Pravoslavím - a před křesťanstvím obecně - stojí nyní velice důležitý úkol: stát se neoddělitelnou součástí japonské společnosti, naplnit její život novým smyslem, který zatím ještě nezná. A to je nesmírná odpovědnost pro každého křesťana.

Zdroj: časopis "Foma" (2008)
(Nepatrně místy zkráceno)




















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz