1206


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 730:

Administrátor --- 26. 9. 2011
Šamani, duchové a pět dogmat pohanské víry

Kam kráčíš, člověče? Víš, co hledáš? Co učiníš se svým životem?

K tomu psaní mne dovedlo nedávné čtení jednoho článku, v němž sympatický člověk, populární umělec, hovoří o prostém životě, o tom jak drží půsty a jak žije v souladu s přírodou. Pak jsem se přes všechny ty internetové propojence a propletence dostal až k videozáznamům jeho přednášky a záznamu rozhovoru s jeho přítelem a nakonec i k dalším souvisejícím videím. Z toho, co oba dobří lidé prezentovali, se nakonec vyklubalo něco, co mne přivedlo usednout a pustit se do sestavování těchto řádků. Tolik úvodem a na vysvětlenou.
Na veřejnosti publikované učení jednoho známého českého herce, který spolu se svým přítelem režisérem dokumentárních filmů jezdí do Peru a do Amazónie za tamními indiány (a šamany). Nechci je jmenovat, protože bych nerad, aby to se to, co bych k tomu rád řekl, přeneslo na osobní úroveň. Onen herec na mne působí dojmem dobrého a příjemného člověka, navíc je to bezesporu duchovní osobnost. Snaží se propagovat jednoduchý a přirozený způsob života, vysvětluje, že se lze léčit půsty, - to vše jsou příjemné aspekty jeho veřejného působení, které je nutno ocenit stejně, jako jeho duchovně-kritický pohled na civilizaci. Těžko bychom se však shodli, co se týče duchovní podstaty či půdy, z níž jeho učení a postoje vyrůstají. Tou je totiž pohanská duchovnost v její nejtvrdší podobě, šamanismus, komunikace s duchy atd.

Vždy, když se setkám s podobnými nositeli pohanské čili tzv. přirozené duchovnosti, uvědomím si hlouběji, než obvykle, od čeho nás Kristus přišel osvobodit. Kvůli čemu Spasitel vlastně přišel. Jak nemocná je celá přirozenost člověka, který už není vlastními duchovními silami schopen vymanit se z duchovní pavučiny tohoto světa, neboť bez Krista jakýkoliv pokus o duchovní život končí v pasti padlých duchů nebo ve zničení lidské osoby formou nirvány.

* * *

Kdo jsou to padlí duchové? Ano, dnešnímu necírkevnímu člověku je potřeba objasnit, o koho se vlastně jedná, když hovoříme o těchto duchovních inteligencích, protože starobylé označení "démoni" či "běsové" už zní ne zcela srozumitelně (nehledě na to, že české pohádky jsou plné roztomilých - v podstatě dobráckých - čertíků, nemotorných či popletených a opelichaných ďáblíků, kteří v nějakém polorozpadlém mlýně neškodně mastí karty, či sice zlých a mazaných satanášů, kteří jsou už relativně nebezpeční, ale na českého hloupého Honzu prostě nemají, natož pak na vysloužilého vojáka a jeho Káču. Takže načrtněme si raději realističtější obrázek těchto duchovních bytostí. Nejprve poznámku k jejich označení "padlí", ano říkáme o nich, že jsou to padlí andělé. To znamená, že byli svrženi ze sféry neomezenosti, nekonečna a svobody, a byli uvězněni v tomto světě čili vesmíru. A tím světem nyní nemyslím jen jeho materiální dimenzi, ale i jeho duchovní rozměry. Ať už je vesmír jak chce rozlehlý a pro nás nepředstavitelně veliký, je vždy omezen a je to pro tyto čistě duchovní bytosti vězení. Všechny duchovní rozměry a světy, které jsou jimi obývány, totiž nejsou ve skutečnosti nekonečné, ale jsou - stejně jako vesmír, k němž patří - ohraničené (byť je jejich velikost v porovnání s lidskými měřítky nesmírná, pro duchovní bytosti, které už jednou poznaly nekonečnost, jsou vězením).

Jejich uvěznění tedy netkví v rozlehlosti či těsnosti tohoto vězení, což by bylo ostatně z hlediska duchovního trochu ošidné kritérium, ale především v jejich oddělení od nekonečna. Podobně jako v naší společnosti známe trest odnětí svobody, tj. oddělení od svobody, tak jsou i tito duchové odděleni od nebe (samozřejmě máme na mysli duchovní nebesa), což především znamená jakýsi druh oddělení od Stvořitele. Samozřejmě, vše, co jest, je vždy nějakým způsobem spojeno se svým Stvořitelem, ale rozhodující je míra tohoto spojení, neboť ta určuje míru plnosti bytí a života každé bytosti. Této plnosti lze dosahovat jen ve sjednocování se Stvořitelem v lásce, což je určením člověka. Se Stvořitelem je spojen i kámen, ale člověk není povolán jen k takovému pasivnímu přijímání daru existence, který Bůh všemu dává, ale k činné odpovědi na tento dar, tj. aby na lásku odpověděl láskou.
Démoni přijímají Boží dar pasivně jako kámen, protože ve své pýše tento dar odmítají, ač jsou na něm závislí. Tento vnitřní existenční konflikt je podstatou jejich zloby. A čím vyšší je démonická inteligence, tím uvědomělejší je vzpoura a odmítnutí odpovědět Bohu láskou, a tím potažmo větší je zloba takové bytosti a stupeň jejího ponoření do "smrti zaživa".
Tedy čím intenzivněji se spojujeme se Stvořitelem a čím větší část naší bytosti je účastna té činné odpovědi na Boží dar života, tím více se blížíme plnosti existence a potažmo nesmrtelnosti. A nezaměňujme dlouhověkost s nesmrtelností. Padlí duchové jsou sice dlouhověcí, ale nejsou již nesmrtelní. Jejich věk sice překračuje lidské představy a jakoukoliv běžnou lidskou zkušenost, ale tyto bytosti mají svůj počátek a budou mít i svůj konec, a ony to vědí.

Ve smyslu bezpočátečnosti je věčný jen Jediný Bůh. Všechny ostatní bytosti, byť i ty nesmrtelné (tj. např. andělé), mají svůj počátek a tudíž nejsou věčné. Na druhém konci může omezit dobu trvání jakékoliv osoby (duchovní i lidské) smrt, která může být buď tzv. první, či tělesná neboli částečná (tj. v případě člověka zemře jen část jeho složené bytosti - čili tělo; v případě démonů je první částečnou smrtí jejich svržení s nebe) nebo věčná, tj. zemře celá bytost (ta může v plnosti následovat až po posledním soudu). Věčná smrt se stala údělem padlých andělů, kteří jsou čistě duchovními bytostmi, a proto oddělení od Zdroje života zasáhlo celou jejich bytost; již nyní jsou zasnoubeni této věčné smrti a kvůli své pýše, jež se stala součástí jejich bytosti, proti tomu nemohou a nechtějí nic činit.

Kdežto u člověka, který je bytostí složenou, zasáhlo oddělení jen jednu složku - tělo. Člověk je kvůli hříchu prvostvořeného Adama podroben smrti tělesné, a to, oč nyní běží, je jeho záchrana před smrtí věčnou, která nad člověkem získá moc, když smrt vstoupivší do těla, ovládne i duši, a podaří se definitivně oddělit od Boha i ji. A tomu se snaží všemožně napomáhat padlí andělé. Tyto duchovní bytosti, které se kdysi dávno svobodně rozhodnuly oddělit se od Božského Dárce svého života, čímž si samy z pýchy zvolili smrt, jsou nyní nositelé duchovní smrti. Jejich zloba sílí tím, že vědí, jak se jim krátí čas. ("Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá." Zjevení Janovo 12,12)

V duchovních sférách, patřících k tomuto našemu padlému světu, tedy panuje pýcha, zloba, spolu s nesmírnou inteligencí těchto bytostí, jejich mnohatisíciletými zkušenostmi a zároveň jistými možnostmi, které vyplývají z toho, že v duchovních rozměrech padlého světa jsou doma (lze-li toto vězení nazývat domovem). Tyto bytosti jsou ochotny komunikovat s člověkem, vést ho, učit ho, dávat mu nějaké částečné duchovní poznání či jakési duchovní dary. To vše působí na člověka okouzlujícím dojmem. Zvláště na člověka moderního, který prožívá radost, že je z materialistického světa vyveden na duchovní úrovně, a je uchvácen již darem poznání pouhého samotného faktu, že mimo materialistický svět jsou tu duchovní dimenze. Dětinskost lidí odkojených naší povrchní civilizací je tak naivní a to uchvácení je tak veliké, že je ani nenapadne ptát se, co je to za duchovní úrovně, kam se dostal, a jestli ty duchovní bytosti jsou dobré či zlé a kam ho vlastně vedou. Důležité přece je, že je to duchovní! A tak se stane, že v tomto nadšení se člověk povolně nechá zcela odzbrojit, poslušně jde, kam ho jeho učitelští duchové vedou, a neptá se na nic.

* * *

Od obvyklého způsobu práce padlých duchů s člověkem je odvozeno pět hlavních "dogmat" pohanského náboženství, která jsou předávána těmito duchovními bytostmi těm, kteří se jimi nechávají učit. Těchto pět základních článků pohanské víry nyní ve stručnosti probereme.

1.

Hlavní dogma, s nímž se setkáváme všude, kde působí inspirace padlých duchů, zní asi takto: "Nerozlišuj dobro a zlo. Buď klidný, vše je vlastně dobré. A jestli se ti něco zdá být zlé, tak to prostě znamená, že to nechápeš. Čím více se staneš zralým a duchovním, tím více budeš chápat, že zlo neexistuje. Takže raději rozlišuj zralost a nezralost. Není hřích, je jen nevědomost atd."

Člověku, který s nadšením přijímá takové učení a otevře se mu, jsou tím hned na samotném počátku této duchovní cesty odebrány prostředky a schopnosti k identifikaci těchto bytostí. Je docela zajímavé, že přesně toto první pohanské dogma, které vyznávají všichni nadšení neo-pohané, někdy v devadesátých letech pronesl v jakémsi novinovém interview tehdejší údajně hlavní český satanista. I on pravil, že satan prý vlastně není zlý, a že se nesmíme na věci takto dívat, že je to vlastně jen síla přírody apod.

Všiml jsem zvláštní věci. Český nadšenec pro amazonský šamanismus nepoužije slůvko "zlo" dokonce ani pro takové duchovní zločiny, když někteří šamanové "pro zábavu" (jak doslova pravil onen režisér) škodí či zabíjejí svou magií lidi (samozřejmě, ani on takové jednání neschvaloval a uvedl, že jiní - tj. ti údajně dobří - šamani se zlými šamany vedou boj). Není-li však zlo pojmenováno a usvědčeno, pak to znamená buď hlubokou nevědomost či stav oklamání nebo skutečnost, že jakési semínko zla se už ujalo a klíčí v lidské mysli. Tady už nelze přehlédnou, jak se padlí duchové mění myšlení člověka; diagnostikujeme jakési ochromení mysli duchovním jedem. Stejně bychom mohli ohodnotit i způsob, jak tito lidé vysvětlují některé tragické události, při nichž zahynou spousty lidí (např. tsunami, jak to bylo zmíněno v konkrétním rozhovoru se zmíněným režisérem). I takovou tragédii odmítl tento (jinak velice příjemný a duchovní pán) pojmenovat jako něco zlého. Prohlásil cosi v tom smyslu, že si ti lidé prostě tento úděl sami vybrali. Byla to prý jejich volba. Před tím, než se narodili, tak si zvolili těžký osud (silný duch si prý hledá náročnou cestu).
Z hlediska křesťanství budeme zřejmě vnímat tuto lhostejnost k utrpení konkrétního člověka (která je ostatně jedním z typických jevů v pohanských národech, např. v Indii) jako fatální nedostatek konkrétně se projevující lásky a milosrdenství, soucitu se slabými. Do základů křesťanství je vetknuto volání člověka, aby následoval Boží lásku k lidem, jak ji ukazuje Ježíš Kristus např. v podobenství o milosrdném Samaritánu (pohanská náboženství jsou tam výstižně zobrazena v postavách kněze a levity, kteří si nevšímali zraněného a trpícího člověka; Lukáš 10,25-37). Je hezké poslouchat pohanské báje o kosmické lásce a o abstraktních zážitcích mystické lásky ke všemu stvoření, ale nemá-li to svůj výraz v konkrétním životě a pro případy lidí, kteří kolem nás trpí a potřebují naši lásku, není tu ve skutečnosti žádná láska. Láska ke všemu, ale bez milování bližního a pomoci konkrétnímu trpícímu, je klam. Křesťanství neochvějně trvá na tezi: "Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí" (1. Jan 4,20). Tato křesťanská pravda je založena na křesťanské zkušenosti s Boží láskou, jak píše apoštol Jan: "Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat" (1. Jan 4,11). U všech našich svatých Otců vidíme tuto zkušenost s Boží láskou a její projevy milováním trpících lidí.
Křesťan, který z Bible od miláčka Páně Jana ví, že "Bůh je láska," se nemůže nechat oklamat řečmi o harmonii s vesmírem či o tom, že čaroděj má hlubší chápání jsoucna. Křesťan ví, že kde není láska a pokora, tam není ani žádné hlubší poznání ani pravda ani skutečná věčnost. Bez velké lásky k bližnímu je veškerá spiritualita jen démonický klam.

2.

A tím se dostáváme k dalšímu "dogmatu" pohanství, a tím je reinkarnace. V té či oné podobě. Víme, že víru v reinkarnaci nelze ani konkretizovat jako nějaké učení, protože se v různých pohanských duchovních směrech vyskytuje v širokém spektru podob, z nichž některé si vzájemně odporují, aniž by se mohl vysledovat nějaký přibližně shodný názor na to, co je vlastně to, co se má jakoby převtělovat. Jaká část člověka by měla putovat z těla do těla? O tom jsme zde však už přemýšleli jinde.

Podstatné je, že idea reinkarnace v praxi působí proti duchu lásky k člověku. V teoretických rovinách to není tak zřejmé, ale v praxi je to "do očí bijící". Již jsem zmínil běžné obrázky trpících v hinduistické Indii, k nimž se chová pohanské okolí s pozoruhodnou nevšímavostí (může se tam s tím setkat každý turista); vždyť proč jim vlastně pomáhat?, utrpení je prostě jejich "karma". Žádná lidská tragédie není vlastně nic, kvůli čemu by bylo potřeba se vzrušovat. Ten člověk se přece "narodí znovu". Soucit je tu možný jen na abstraktní rovině, např. obecně nad lidskou nevědomostí, ale co je to vlastně za soucit? Stejný obecný "soucit" mohu mít i s topící se mouchou. I takový soucit se zvířaty, provázený současně nezájmem o lidské trápení, je v hinduistickém světě nezřídka k vidění.

I u našich svatých se jistě setkáváme se něčím, co by se dalo nazvat soustrastí se zvířaty, ba i rostlinami či dokonce tzv. neživou přírodou. Jenže vždy se tento vztah k přírodě radikálně odlišoval od vztahu k lidem, protože člověk je Boží obraz. Kristus jde v evangeliu tak daleko, že do pomoci trpícím vkládá hloubku uskutečňování vztahu k Bohu - prohlašuje, že lásku a milosrdenství prokazované trpícím přijímá, jako by bylo prokazováno Jemu samotnému, ba jde ještě dál - přikládá této lásce takovou moc, že právě tato láska k trpícím má rozhodovat o věčném osudu člověka na posledním soudu (Matouš 25,31-46).

Dnes bych si však chtěl povšimnout jistého vedlejšího ale symptomatického jevu. Víme dobře, jakou úlohu sehrála Darwinova evoluční teorie (ve své původní podobě už zcela opuštěná, posléze do nekonečna modifikovaná v různé verze evoluční teorie, pro něž se přes usilovné hledání nikdy nenalezly toužebně očekávané důkazy, a která je mnohými střízlivě uvažujícími vědci již považována za neprokazatelnou a zřejmě mylnou). Byla to teorie evidentně silně podporovaná z duchovních sfér, která se rozšířila jako blesk a byla obdařena přímo magickou přitažlivostí pro padlý stav lidské civilizace. Tato nikdy neprokázaná hypotéza se stala vůdčí ideologií duchovní cesty západní civilizace v 20. století. Jejím cílem bylo předhodit lidskému rozumu vysvětlení, jak mohl život vzniknout bez Boha (vznik světa a života byl totiž do té doby hlavní oporou, jinak už navrtané a kolísající, křesťanské víry v západní společnosti, srdcem se již odklánějící od víry v Ježíše Krista). Darwinismus byl přesně tím, co potřebovala západní civilizace k dokonání svého odpadnutí od křesťanství.

Podobnou ideologickou úlohu dnes plní víra v reinkarnaci při převádění moderních materialistických lidí do pohanství. Vysvětluje lidský život a osudy tak, aby bylo možno se obejít bez obtížné myšlenky na Boží soud, bez ideje odpuštění hříchů a uzdravení padlého lidství, a zároveň snižuje vědomí odpovědnosti za dar jedinečného lidského života. To vede naše omezené a snadno oklamatelné lidské myšlení, které nemá osobní zkušenost s věčností, k závěru, že klokotat ve vězení těchto duchovních světů je vlastně v pořádku, a tudíž že spása, tak, jak o ní hovoří křesťanství, je nesmysl. Oběť Spasitele na kříži a jeho Vzkříšení se pak nutně jeví buď jako církevní mýtus, nebo cosi tak absurdního, že se nad tím ani nepřemýšlí, a nebo (a to je právě dnes časté) jako personifikované vyjádření přírodních sil a cyklů roku čili jako jedna z mnohých pohanských bájí. Tím se pohanství snaží (bez ohledu na historické podklady křesťanské víry) vstřebat do sebe samotné jádro křesťanství.
Na určení člověka a na možnost jeho spásy má mexický čaroděj krajně skeptický pohled; o lidech praví: "Nemáme žádný účel..."
Jenže právě nedostatek tisícileté osobní duchovní zkušenosti spolu se zavržením zjevení základních duchovních pravd v Bibli (která může onen zmíněný nedostatek kompenzovat), způsobují, že člověk si přestává uvědomovat základní princip své bytosti. Tento princip je dán cílem lidské existence, definovaným při stvoření člověka. Tímto cílem je nesmrtelnost a spojení s Božskou věčností (to je to, čemu říkáme v naší řeči věčná blaženost). A na tom se zakládá princip štěstí lidské bytosti, kterým je pokoj. Člověk dokud bude člověkem, bude stále hledat pokoj, a ničím menším, než je věčný pokoj, se lidská duše nespokojí. Teprve dosahováním pokoje začíná skutečná tvůrčí činnost člověka. Tento pokoj není ani leností, ani spánkem, ani mdlobou, natož smrtí. Je to vrcholný tvůrčí stav lidského ducha. Všechna muka lidského ducha jsou přímo či nepřímo spojena s tím, že nedochází pokoje. A stav pekla je pochopení, že jsem pokoje zbaven navždy a že jsem promarnil unikátní příležitost pokoje dosáhnout. Proto je z křesťanského úhlu pohledu vize reinkarnace vlastně stejně hrozná jako představa pekla, neboť (a o tom celá idea reinkarnace v své podstatě je) člověk nedochází pokoje. Stav nepokoje je základní kvalitou padlých duchovních sfér. Trýznivou absenci pokoje maskují lstivé bytosti samolibostí. A tento stav toto rozšiřují padlí duchové na všechny, kteří s nimi spojují svou duši, a tak peklo polyká další a další potravu z lidského světa.
Duchovní vězení a stav oddělení od Stvořitele a od věčnosti, resp. věčného pokoje a tím i od nekonečnosti a nesmrtelnosti, se projevuje způsobem myšlení padlých duchů, kteří ztratili schopnost chápat věci týkající se stvoření světa. To se ukazuje na tom, že buď vůdčí padlý duch prohlašuje sám sebe za stvořitele světa či za hlavní sílu přírody apod., nebo na tom, že prostě tito duchové nechtějí na základní ideje stvoření pomyslet a hovořit o nich. Ptejte se šamanů na otázku: "Proč byl stvořen svět?" nebo "Jaké důvody měl ten, kdo ho stvořil, ke stvoření?" "Jaký cíl a úmysl měl ten, kdo stvořil svět a člověka? Podle jakého předobrazu stvořil člověka?" To jsou přece základní otázky po smyslu světa a lidské existence. Vždy lidé kladli tyto otázky. Co od šamanů uslyšíme za odpověď? Co jim o tom duchovné sdělili? Ti poctivější budou mlčet. V nejhorších případech se dozvíme, že svět je vězení pro padlého člověka, který prostě "nějak zapomněl" na to, že je vlastně bůh, a že všichni ti přírodní duchové chtějí člověku vlastně pomoci osvobodit se z tohoto vězení (ďáblovu lež o Bohu, který lidem nechce dopřát, co by mohli a měli mít, což jim rád a ochotně chce dát "přítel had", ostatně známe z prvních stránek Bible). V jiných případech vám odpovědí budou jen bajky pro děti nebo uhýbání. V těch řečených bajkách často najdeme zdeformovanou a hodně zploštělou (a zbavenou svého hlavního smyslu) biblickou zprávu o stvoření světa a člověka, která byla v dávných dobách rozšířena po celém lidstvu a tudíž tvoří alespoň některé její rysy společné vědomostní dědictví lidstva.
3.

Třetí článek pohanské víry pojednává o vztahu člověka s přírodou. Obsahem tohoto dogmatu bývá lež o člověku i o přírodě. Člověk je většinou představován tak, jako by nebyl o nic více než nejlepší součást přírodního (tj. zvířecího, rostlinného a nerostného) světa, ba někdy ani to ne. V jiných případech je ukazován jako bojovník, který má obstát v nelítostném duchovním světě a získat tím moc, stát se někým mocným, kdo je napojen na "prasílu" a harmonizuje s vesmírem. Nebo má používat "čarodějné techniky ke krocení síly, která provází vše živé ve vesmíru" a jako bojovník lovit poznání. (Citace je z autentického výroku mexického šamana.)
Často je padlými duchy líčen vesmír a duchovní svět jako místo nelítostné, bez soucitu a dobra, kde obstojí jen silní - takové je vidění světa z jejich perspektivy a z jejich stavu mysli (je to naprosto opačná perspektiva, než pohled na svět očima Božího zjevení; vzpomeňme, jak se v biblické zprávě o stvoření světa při každém stvořitelském aktu opět a opět opakuje: "A bylo to dobré."

Když čaroděj nebo šaman vzhlédne vzhůru a snaží se dohlédnout co nejvýše, až k nejvyššímu Bohu, nikdy tam nahoře není schopen uvidět to, co tam vidí tak samozřejmě křesťan. Pohan tam v nejvyšších duchovních výšinách vidí všechno možné, jenom ne milujícího Boha. Démoni totiž nad pohanem vytvoří strop, skrze nějž na nebe neprohlédne. Ten strop je i jejich vlastním stropem, je to strop jejich duchovního světa, padlého světa. Oni Boha už vidět nemohou, protože se kdysi rozhodli ho nevidět. Pohan Boha vidět nemůže, dokud je pod vlivem padlých duchů, protože mu ho nedovolí vidět. A tak tam vidí buď jen nějakou neosobní sílu či energii, nebo tam vidí nejvyšší démonickou bytost, která je zcela odcizena čemukoliv, co by se dalo nazvat láskou. Člověk je jejímu srdci zcela lhostejný, pohrdá jím (začne se o člověka zajímat jen, když se začne pozvedat k Bohu; jinak je pro ni lidstvo hračkou, které škodí z pouhé zlomyslnosti; lidi se snaží strhnout do své záhuby hlavně proto, že ví, jak je Bůh miluje). Proto mexický šaman používá takováto slova, když učí své žáky o této "nejvyšší síle" a vyzývá je, aby ji oslovili (myšlenka nestačí, musí se to říci nahlas) a stanuli pak tváří v tvář "nekonečnu": "Není to pro slabochy, nebude to odpovídat na vaše snažné prosby -- /..../ se to na vás z vysoka. Jste tomu šumafuk." (Bylo tam slovo, které jsem nechtěl zde citovat, tak jsem je vytečkoval; nejspíš si je přibližně sami domyslíte.)"
Proč jsou to tak duchovně škodlivé názory? Především proto, že je to lež a každá lež je v duchovním životě smrtící, zvláště je-li to lež o tom, kým je člověk. Člověk není Bohem stvořen ani jako pouhá součást přírody, ani jako bojovník krotící sílu a lovící poznání, ani jako autokratický vládce vesmíru. Od čeho se pak má odvíjet duchovní život člověka, který neví, kým je?

Proč není člověk samovládcem? Protože sám je závislým na Bohu. Proč není bojovníkem, který potřebuje ulovit to, oč mu na duchovní rovině jde? Protože člověk potřebuje získat Boha, a Boha nelze ulovit. Proč není součást přírody? Protože byl stvořen jako její správce, pastýř a zachránce, a k tomu musí být nad ní a nikoliv v ní.

I v této oblasti nalézáme u pohanů známky změn myšlení, které vlivem působení cizích duchů přestává rozlišovat. V čarodějnických knihách se např. píše: "V duši (bojovníka) jsou si všechny věci rovny -- lidé, zvířata, předměty, přírodní jevy. Ve všem vidí tutéž kosmickou sílu." Zarážející je zvláště ztráta schopnosti vidět osoby, místo nich je tu už jen neosobní "síla". A dále za tou údajnou totožností "lidí, zvířat, předmětů a přírodních jevů" je možno vidět výše zmíněné pouhé pasivní přijímání života a existence bez aktivní odpovědi Bohu láskou, jak je to typické pro neživou přírodu a pro démony. Toto vidění věcí se evidentně přenáší i na člověka, který je pod vlivem padlých duchů.

Pohanská lež identifikaci člověka s přírodou je pro něj destrukční stejně jako zcela opačný názor, s nímž přišlo západní deformované křesťanství vnímající člověka jako samovládce, neomezeného pána nad veškerou přírodou, kterou může beztrestně (a s Boží požehnáním) znásilňovat, vysávat a drancovat.
Tento názor vedl k teologickému ospravedlnění průmyslové revoluce, v jejímž základu bylo mj. brutální zacházení se zvířaty (např. celé městské osvětlení v Londýně původně svítilo na velrybí tuk a pro všechny stroje to bylo zpočátku jediné mazivo; bez masakrování těchto zvířat by tenkrát nebyl průmysl), k likvidaci přírodních zdrojů (např. vykácení evropských lesů, od těch dob nemáme v Evropě skoro žádné opravdu velké stromy), devastaci přírodního prostředí. Tento duch západního křesťanství nás přivedl k dnešnímu základnímu vědeckému paradigmatu: vědě je dovoleno vše, není žádná oblast, která by byla pro vědecké bádání z principu nedotknutelná, neomezované poznávání je samo cílem, nic nesmí být tabu, a možnost zneužití dosažených poznatků vědu obecně nezajímá (současné chabé omezování pokusů o klonování člověka nemá ani smysl brát vážně). Jestli je člověk neomezeným pánem nad přírodou, pak věda je pro lidstvo nový bůh. Konec konců, mluvit proti vědě je už dnes svého druhu rouháním.
Vývoj (či spíše duchovní úpadek) Západu se mnohým lidem samozřejmě příčí a reagují na to překlopením do opačného extrému, a tím je smetení člověka z jakéhokoliv trůnu a jeho plné zasazení do přírodního světa; jenže tím to nekončí. Ve všech těchto názorových směrech vidíme, že tu nejde jen o přírodní život, ale o spoutání myšlení člověka, které je opředeno pavučinou víry v přírodní božstva (viz dnes už běžnou ekologickou proklamaci o Matce Zemi, bohyni Gája). Lidé se v rámci "návratu k přírodě" mají znovu naučit komunikovat s přírodou, čili s přírodními duchy, naslouchat jim, vstoupit do jejich světa a začlenit se do něj.
Herec, jehož zmínil na počátku, vyprávěl, jak naslouchá kamenům, které s ním hovoří a do každého ucha mu prý říkají jiné věci. Překvapilo mne, jak v jisté euforii nad tím, že lze slyšet slova vycházející z kamene a co vše je možno se od nerostu dozvědět a jak je vše kolem nás plné inteligence, se nikterak zvlášť nepozastavuje nad tím, kdo k němu vlastně z toho šutru mluví. Jsme všichni vzdělanými lidmi, a tak přece víme, že kamen je nerost, který sám nemá takové schopnosti. Jenže když jde o řešení duchovní situace, pak nám všechno naše vzdělání není k ničemu. Proč současní lidé nejsou schopni analyticky zkoumat základní duchovní jevy?

Je to podobné, jako když vzdělaní lidé dnes už vůbec nepřemýšlejí nad tím, proč třeba samotný člověk je schopen přemýšlet. Už od školních let je totiž materialistickým vzděláním ovlivněno jejich uvažování tak, aby brali jako hotovou věc, že je to kvůli neuronům v mozku a že myšlenky jsou elektro-chemickým produktem tohoto tělesného orgánu, který vlastně produkuje myšlenky tak nějak podobně, jako játra vylučují žluč. A tak je mezi námi již relativně málo lidí, kteří si uvědomují, že myšlení je především schopností lidského ducha a práce tohoto ducha se následně odráží na tělesných projevech mozku.

Ten, kdo tohle chápe, pak samosebou chápe, že pokud kámen hovoří, tak to není žádná přírodní schopnost křemene, ani žuly, ba ani mramoru, ale je to projev nějakého ducha. Čili projev padlého anděla tedy démona, který tam "bydlí". Křesťané to dobře znají ze své historické tradice. V životech prvních křesťanů se často objevují zmínky o tom, že když křesťané byli vojáky předvedeni před kamenné modly a byli nuceni obětovat pohanské oběti těmto bohům, tak to odmítli a místo toho se tam modlili k Ježíši Kristu, a z kamenů se začaly ozývat hlasy, někdy úpění, jindy rachot, či různá slova. Kamenné modly pukaly, drobily se na kusy a démoni z nich prchali před jménem Kristovým. (Pohanští kněží pak měli na křesťany vztek, protože je brali jako konkurenční "nepřátelské šamany", jejichž cizí duchové porazili zdejší "domácí" duchy.) To byl jeden přece ze základních prvků ranně křesťanského hlásání: "Neuctívejte kámen, neklaňte se modlám, neslužte pohanským bohům, neboť bohové pohanů jsou démoni." Křesťanství od samotného svého počátku učilo, že člověku se náleží klanět se jedinému Bohu - Stvořiteli všech a Spasiteli. Celá dvě tisíciletí tyto skutečnosti všichni křesťané znali, ale dnes přišla doba, kdy důvěřiví lidé opět přikládají ucho ke kameni se svým naivně zvědavým: "Haló, je tam někdo?"
Šamanské pohanství se tváří, jako by určení člověka bylo v naslouchání a potažmo poslušnosti duchům přírody. A to je z hlediska křesťanství obludná lež. Člověk má podle Bible panovat na přírodou. Ale ne ve smyslu, jak si to vyložilo západní křesťanství, které obsah pojmu "pán" naplnilo tím, co líčil Kristus, když hovořil o "zlém správci", tj. svévolném, bezohledném, kořistnickém, jemuž jde jen o sebe a nestará se o blaho těch, nad nimiž má moc. Ve smyslu biblickém výrok o "panování člověka nad přírodou" znamená spravovat v lásce, je to pojem pro odpovědného pastýře (je to úloha v jistém smyslu kněžská). A především nutno uvést, že ve smyslu svatootcovského výkladu těchto biblických textů svěřuje Bůh tuto moc člověku, který dokáže nejprve panovat sám nad sebou, čili je schopen opanovat se, zkrotit své vášně, zdržet se hříchu. Dodnes vidíme kolem svatých lidí, že se kolem nich mění příroda a divoká zvířata se jim sama přicházejí klanět a sloužit jim, a neubližují nikomu.

Podle Božího zjevení hledí celá příroda na člověka a očekává od něj svou záchranu (Římanům 8,19-21), protože člověk je Bohem stvořen jako bytost složená z nehmotné duše a materiálního těla, jako někdo, kdo může přivádět k Bohu celé stvoření, jestliže nejprve přivede ke sjednocení s Bohem sám sebe. Jenže k čemu je pro přírodu užitečný člověk, který je sám pouhou součástí přírody? Jak může někoho vytáhnout z vody ten, kdo se sám topí? V konečném důsledku tedy člověk, který rezignuje na své Bohem mu určené postavení nad přírodou, z něhož ji má láskyplně spravovat, stává se neužitečným sobě i přírodě a přes všechny ty úžasné pocity a vize jednoty s kosmem a přes své zážitky propojení všeho se vším stal se zklamáním všech nadějí, s nimiž k němu příroda vzhlíží.

4.

Dalším bodem praxe šamanských duchovních nauk, nad kterým by měl duchovně soudný člověk zbystřit, je naprosto otevřeně přiznávané používání drog. Není tak podstatné, jestli jsou to drogy takové či onaké, zda jsou návykové či nenávykové atd. Podstatné je, že démoni k tomu, aby vstoupili do bližšího kontaktu s člověkem, potřebují k tomu od člověka nějaký "zvací akt". Tím může být spáchání těžkého hříchu či prostě velmi zlého skutku, podstoupení magického obřadu, nebo to lze provést chemickou cestou (a nové technologie právě vymýšlejí ještě elegantnější způsoby).

V případě toho, co provádějí šamani v Amazonii (a v Mexiku a jinde), nelze používání drog k dosažení změněného stavu vědomí zamaskovat ani takovými slovy jako např. "používání rostlin učitelek". Tzv. "učitelská rostlina" je stále jen drogou. Každá droga jiným způsobem mění vědomí a má svého démona a tomu démonu otevírá vstup do lidského nitra. Každý démon provádí s člověkem trochu jiné věci, ale všichni jsou zlí. Některé drogy destruují rychle člověka i po fyzické stránce, jiné drogy jsou zacíleny jen na otevření duchovního kanálu do lidského vědomí. Jenže taková droga je jak telefonní linka, která vede na předem určené místo. Tak i ten duchovní kanál má jeden konec hluboko zapíchnutý ve vědomí člověka, který drogu přijme, a druhý kanál je přesně u toho démona, který je touto drogou spojen. A ten získá drogou přístup do lidské mysli a může se v ní zachytit. Spojení je navázáno. U některých drog se to projevuje i na fyzické úrovni návykovostí, u jiných je to jen čistě duchovní záležitost. O to hůře je rozpoznatelná. Důkazem trvání "navázaného spojení" je vyjádření čarodějů, že svým úsilím "zkrotili (sílu rostliny), a to až do takové míry, že si člověk uchová mnohé schopnosti vyvolané požitím rostliny i za normálního stavu". Od té chvíle démon mění myšlení člověka, otevírá ho "novému poznání" a opřádá ho sítěmi svého duchovního světa (v naší duchovní terminologii tomu říkáme církevně-slovansky "prelesť" čili stav duchovního klamu).
Není příliš poctivé, když šamani říkají např.: "Droga ti dá odpověď na každou otázku", protože všichni vědí, že ve skutečnosti komunikuje s tazatelem duch, s nímž je droga spojena. Takový způsob vyjadřování šamanů zřejmě patří k duchovnímu stavu klamu.
Po "duchovním zasvěcení" drogou, jak píší čarodějové, "svět už pak nikdy není tím, čím býval předtím. Stává se místem, kde je možné naprosto vše -- jenom ne zbavit se následků svých činů". Povšimněme si, prosím, že křesťanství působí na člověka zcela opačně: nechává vám svět takovým, jakým byl, protože pro řešení vztahu ke Stvořiteli nemá žádný význam měnit člověku vnímání světa, naopak předčasné otevření takového duchovního zření působí kontraproduktivně, protože odvádí pozornost od toho, co je nejdůležitější; na druhé straně křesťanství přináší člověku to, co nemůže dát pohanství, protože to nemohou dát démoni, ale jedině Bůh - odpuštění hříchů, tj. zbavení zkázonosných následků zlých skutků.

Je zajímavé, že ač si na jedné straně indiánští čarodějové na základě svých mystických vizí dobře uvědomují, že s lidským vnímáním může být nepředstavitelně manipulováno, tak se na druhé straně (podle mého názoru) dost málo obávají, že je i s jejich vlastním vnímáním manipulováno více, než si vůbec dokáží představit. Kdyby si to uvědomovali, pak by - myslím - rozhodně nepoužívali drogy při své duchovní cestě hledání pravdy. Jenže to by si nesměli myslet, že jsou to oni, kdo mají nad drogou moc (což si mimochodem v jisté fázi drogové zkušenosti myslí všichni narkomani).
Pozoruhodné u šamanů je běžné užívání tabáku, které je všeobecně známé. Prostě šamani bývají kuřáci. Další duchovní zajímavostí bývá obřadní okuřování tabákovým dýmem, který šaman vyfukuje z úst na drogu, kterou připravuje pro toho, jemuž chystá "zasvěcení". To snad ani nepotřebuje komentáře, stejně jako skutečnost, že někteří šamani (Mexiko) přidávají do vařící drogy krev toho, pro koho droga připravována.
A co říci na průvodní jevy, jimiž působí "rostlina učitelka" na svého žáka: zvracení, průjem, křeče apod.? Lidská bytost, disponující ještě zbytky své prazákladní moudrosti, dává skrze elementární tělesné instinkty najevo, že drogu nechce, že to není pro člověka dobré, ale už je to marné. Jakoby ten duch, který se skrze drogu s člověkem spojuje, kladl jakýsi důraz na ponížení a zlomení člověka, zničení jeho důstojnosti, aby "zapomněl, že je člověk" (jak popisuje působení drogy jeden slavný čaroděj).

"Zasvěcovaný" musí před svým "zasvěcením" souhlasit s tím, že mu bude špatně, bude zvracet, možná se bude někde válet ve svých výkalech. Nebo že ze sebe v opojení strhá šaty, bude pobíhat někde nahý, bude při tom výt, štěkat, kokrhat a kdo ví co ještě. Co se asi musí stát s myslí člověka, aby usoudil, že tudy vede cesta vzhůru, že toto je cesta k Bohu, který učinil člověka tak krásného důstojného? Další otázkou je, jestli si zasvěcovaný vůbec přeje nějaké setkání se Stvořitelem. Nevyměnil v hloubi svého srdce možnost spojení se Stvořitelem, po kterém touží každá lidská duše, za nabídnutý příslib magicky získaného poznání? Není mu zasvěcení do skrytých rozměrů stvoření dražší, než přiblížení se k Bohu? Není za otevřením se šamanismu pouhopouhé prahnutí po moci, na kterou ďábel loví lidi? Vždyť faustovská touha po poznání získaném za každou cestu (ať už je to cesta magie či cesta tzv. vědeckého bádání) je vlastně jen formou touhy po moci. V představách neočištěných lidí totiž poznání dává člověku moc, vládu, povyšuje nad ostatní "nevědomé". (Ostatně i v čarodějnických knihách amerických šamanů se píše: "Vědění je moc.")

To jsou přece tři základní dušehubné vášně: žádostivost majetku, žádostivost slasti a žádostivost moci, z nichž nejhorší je právě ta poslední, která člověka nikdy neunaví a dokáže se nejlépe maskovat a může vypadat dokonce i jako ctnost či altruismus. A všechny jsou napájeny z jediného zdroje - pýchy. Magie nečiní nic jiného, než že pracuje s těmito vášněmi jako se silami, které mají obrovskou sílu jak v pozemském světě tak ve světech duchovních. Křesťanská duchovní praxe se zakládá na nemilosrdném ničení těchto tří vášní v srdci člověka.
Mimochodem, často se setkáváme s námitkou, že je moderního člověka nedůstojno klanět se např. ikonám a vůbec něčemu se v křesťanském chrámu klanět. Ale zvracet v šamanově doupěti, pít jeho lektvary, nad nimiž zpívá s cigaretou v puse jakousi nesrozumitelnou písničku, pak se válet v křečích, ležet polomrtvý spoustu hodin, to přijde mnoha současníkům zajímavé.
5.

A jsme u dalšího pohanského dogmatu, které zní imperativně: "Nikdo mi nesmí nic přikazovat! Nepřípustná je jakákoliv hrozba, protože to je manipulace a nátlak na člověka!" Je to dogma diktované lidskou pýchou, která bývá vzpourou proti službě Otci a vede pravidelně do nejhlubšího otroctví nepříteli. To sice nemusí Zápaďané (vychovaní bez kontaktu s autentickým křesťanstvím) chápat, ale přesto - jak neuvěřitelně naivní od nich je, když i vysoce vzdělaní lidé říkají: "Nikdo mi nesmí nic přikazovat," i když by sami mohli sami odpovědět otázkou: "Ani Bůh?"

Jak daleko od křesťanského ducha je takové pyšné a vůči Bohu se vzpínající uvažování! Jako by Bůh stvořil člověka jen proto, aby ho pak omezoval. Vždyť Bůh člověka učinil jako svobodného a jeho svobodu stále úzkostlivě ctí. Jedině svobodným dodržováním přikázání se může člověk zalíbit Bohu. Když jde o spásu, tak se i Boží láska zastaví před svobodou člověka, který mu vždycky může na jeho pozvání říci: "Jenže já nechci." Bůh násilím ani manipulací do nebeského království nikoho na řetězu nepotáhne. To je přece z Bible tak jasné, že už to jasnější být ani nemůže.

Co je vlastně špatného na desateru přikázání: např. nezabiješ, nepokradeš...? Co je špatného na hrozbě instruktora v autoškole, který vás učí: "Pojedeš-li rychle do zatáčky, zabiješ se?" Ach, ti zlotřilí manipulanti v autoškolách, místo aby dali svým svěřencům svobodu jezdit si, jak rychle chtějí, tak jim stále něco přikazují a něčím jim hrozí! Pryč s nimi! Už žádné autoškoly! Ať žije svoboda!
Pokud Ježíš Kristus "vyhrožuje" posledním soudem, pokud říká: "Běda vám, kteří...!", pokud Bible praví o hrozné možnosti věčné záhuby a hořícím jezeru, pak to přece není manipulace, ale varování matky, která říká dítěti: "Věř mi a nesahej na horkou plotnu!" Cožpak člověk opravdu musí okusit peklo, aby uvěřil, že existuje? Konec konců nikoho donutit nikdo nemůže. Ani Bůh nezavřel Adama a Evu v ráji jako v kleci, ani Spasitel nikoho k ničemu nenutí. Ani žáka v autoškole nemá instruktor ve svých spárech napořád - jakmile dostane řidičák a sedne si do svého bouráku, může na to šlápnout a vysmát se z plna hrdla všem instruktorům, kteří se ho pokoušeli zmanipulovat, aby nejezdil rychle do zatáčky (doufejme, že si na tento finální triumf své pýchy nevezme nikoho do auta k sobě a zabije se jen on sám).
K té pyšné sebedůvěře, která naše současníky vede do náruče pohanských kultů, patří i takřka neomezená důvěra v to, co bychom mohli nazvat přirozená duchovnost člověka. Pouze křesťanství ví, že tato přirozená duchovnost (stejně jako duchovnost přírodní) je duchovností poškozenou lidským pádem. Jsou to už pouhé zbytky původní duchovnosti prvostvořeného člověka, zbytky zdeformované a poničené vášněmi a hříchem. Tato duchovnost již nemůže člověka osvobodit, ale v případě, že jí bude nekriticky důvěřovat, povede jej do ještě hlubšího duchovního poškození. Pohané to asi nebudou chápat, ale materialismus není ještě to nejhorší, co může člověka potkat, a není tím dnem, kde pád člověka může skončit.

Tak to bylo pět základních článků pohanské víry, které skládají onen pentagram, jenž člověka přivádí do otrocké služby vůdčímu padlému duchu.

* * *

Teď už bych chtěl svoje rozmýšlení pomalu směřovat k závěru. Možná bylo kvůli stručnosti nebo nedostatku pravého duchovního poznání dost povrchní. Leč nechtěl bych se rozloučit ještě bez jednoho srovnání křesťanské a šamanské spirituality. Pro křesťanskou duchovnost je typickým jevem, že není nikterak závislá na mystických zážitcích. Její primární tok se děje tím nejobyčejnějším každodenním způsobem: pěstováním víry a vztahu k Bohu, rozvíjením láskyplné oddanosti vůči Ježíši Kristu, vedením kajícího života podle Božích přikázání, prohlubováním modlitby, upřímnou účastí na bohoslužbách a svatých Tajinách, dodržováním pravidel praxe církevního života, trochou studia… Hlavním rysem křesťanského života je snaha uskutečnit evangelium ve svém životě. Duchovně zdravý křesťan nechává plně na Bohu, jestli - kdy - v jaké míře a jak mu Bůh dá, aby svou vlastní zkušeností zřel duchovní věci. Nic si na Bohu nevynucuje. Ví, že Boha nelze k ničemu nutit a že Bůh chce dávat hojné duchovní dary, ale dává je s ohledem na duchovní stav člověka, na stupeň jeho očištění, tedy tak, aby mu neublížily.

Jogín či buddhista, který používá ke vstupu do duchovní světa různá speciální psychosomatická cvičení, stejně jako šaman, který k tomu použije drogy, berou duchovní život do svých rukou. Nečekají na Boha, jestli jim otevře, ale prostě vezmou za kliku a vstoupí (použití drog by se dalo spíše označit za vyražení těchto pomyslných dveří hrubou silou). Svými vlastními prostředky si otevřou duchovní zření podle své vůle. Je ovšem otázkou - kam vstupují a kdo se jich ujímá, když Boha odmítli. Odpověď už po tom všem, co se zde probralo, nechám na čtenáři.

Tato šamanská cesta pochopitelně vyhovuje modernímu člověku, který chce mít všechno a hned, a co si umane, to okamžitě provede. Stává se to i církevní oblasti - jsou známy případy křesťanů, kteří se svévolně přísně postili a usilovně modlili s cílem dosáhnout rychlého duchovního zážitku. A dosáhli jej. Jenže za cenu oklamání.
Přiznáváme však, že je tu s druhé strany ještě jedna propast, do níž se může křesťanské nenásilí v duchovním životě zřítit, a tou je zdegenerování umdlévající duchovnosti do formality a duchovní mdloby. Vyvarovat se tohoto uklouznutí však lze docela dobře poctivým křesťanským úsilím, při němž proces očištění srdce nestagnuje, a tudíž křesťan vnímá Boží odpověď na svou námahu, takže jeho křesťanství je stále živou cestou.
Dalším rozdílem je používání vůle. Zatímco křesťan vede svou vůli tak, aby se podřídil Boží vůli, pohan pracuje se svou vůlí dle svých záměrů. Používání vůle je základem magie. Křesťan se modlí k Bohu: "Buď vůle tvá." Modlitba mága by se dala vyjádřit obratem: "Staň se vůle má!" Podobně je to i s jinými duchovními silami. Křesťan nechává všechno na Bohu, zříká se své síly a obětuje ji Bohu. Pohanství naopak věnuje rozvoji osobních sil klíčovou pozornost.

* * *

P.S.

Jeden z aspektů, jímž se projevuje působení pohanské spirituality v lidské mysli, je rostoucí averze (někdy až nenávist) vůči křesťanství. Démoni dobře vědí, co je jejich úhlavním nepřítelem. Proto v téměř každém vystoupení lidí, jejichž myšlení je ovlivněno padlými duchy, najdete nějaký osten proti křesťanství. Někdy je to jen drobná poznámka či úšklebek, jindy to může být otevřený výpad.

V jednom však musím dát obdivovatelům šamanismu zapravdu. A tím je odpor vůči formálnímu křesťanství. Vůči tomu křesťanství, které je šířeno západními misionáři. Křesťanství zdeformované, odduchovnělé, zakládající se na víře: my tě pokřtíme a tím jsi spasen. Šíření této lži, která je prohlašována za křesťanství, je nutno odsuzovat. Toto "křesťanství" zplodilo v posledním půltisíciletí naši duchovně degenerovanou civilizaci a nemůže nikomu nikde nijak pomoci.

Autentický křesťanský duch přivádí člověka ke spolupráci s Bohem. Dílo lidské spásy se neděje bez účasti člověka, ale nakolik se člověk snaží v duchovním životě a dává své srdce, natolik Bůh dává svou blahodať. Antonij Surožský pravil, že Tajiny se konají nad člověkem, ale ne bez člověka. Křest není magie, ani nějaký kouzelný úkon, který působí sám svou vlastní silou ("ex opere operato", jak to učí římsko-katolická církev). Nic takového! Je to zasetí seménka nového lidství Kristova do křtěného člověka. Lidství, které Adam Bohu odcizil, Ježíš Kristus s Bohem opět spojil a uzdravil je. Toto "kristifikované" lidství "nového Adama" je zaséváno při křtu do člověka a aby seménko vzrostlo, potřebuje kolem sebe půdu, zespoda vláhu a shůry světlo a teplo. Tou půdou, kde klíčí tato seménka, je Církev, tou vláhou je lidské úsilí v duchovním životě, tím světlem a teplem je Boží blahodať. Všechny tři složky musejí být přítomny, a pak se ze seménka může stát veliký strom, který má korunu v nebi a ptáci nebeští (tj. andělé Boží) v ní sedávají. To je cesta spolupráce mezi člověkem a Bohem a postupné sjednocování člověka s Bohem, kdy staré Adamovo lidství v křesťanu odumírá, aby nakonec převládlo nové lidství Kristovo, lidství zbožštěné - nesmrtelné. Co může být krásnější pro člověka, než tato cesta, kterou mu Bůh uchystal? Jaký úděl může být vznešenější?

Když na to pomyslíme, uvědomíme si, jakou lítost lze cítit nad filmovými záběry, na nichž je zachycen mladý Čech sedící před šamanovou chatrčí někde v Amazonii, malátně se kývající pod vlivem "posvátné rostliny" a zvracející do kýble. Co ho tam přivedlo? Jaké jsou cesty osudu člověka ze srdce křesťanské Evropy, které ho dovedly k pokuřujícímu šamanovi, jenž mu v kotli uklohní lektvar z "rostliny učitelky"? Co se asi naučí v daleké Amazonii? Na první otázku: "Co ho tam přivedlo?" však existuje mrazivá odpověď. Nelze všechno svádět jen na honbu moderních lidí za rychlými duchovními zážitky a na jejich netrpělivost. Z "křesťanské" Evropy ho tam, ke kýblu před chatrč, třeba přivedla upřímná touha po spiritualitě, po duchovním životě, po vymanění se z duchamorného sevření materialismu. Tedy po tom, co možná hledal v místních církvích, ale nenalezl.
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz