1233


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 734: #

Administrátor --- 13. 10. 2011
Po svátku Povýšení svatého Kříže

NEDĚLE PO POVÝŠENÍ

Právě se loučíme s obdobím, které je věnováno Kříži Kristově. Nikoliv jen tomu dřevu, na němž byl Spasitel ukřižován, ani pouhému symbolu či znamení Kristovy oživující smrti, ale především dílu spásy, které na kříži Pán Ježíš pro lidi vykonal. Vždyť sám pojem "Kříž" má pro nás především obsah "vykoupení člověka". A tak se tuto neděli loučíme s touto dobou a hodí se tedy shrnout, co pro nás kříž znamená. A při tom se neobejdeme bez jednoho klíčového slova, které však zní uším současníků tak nepříjemně, že by je nejraději vymazali ze slovníku. Tím slovem je hřích. Podobně jako nemocný člověk nemůže dosáhnout uzdravení, nepřizná-li si nejprve tu nepříjemnou skutečnost, že je nemocen, a teprve pak se může začít léčit, tak i smrtelný člověk nemůže přijmout od Boha léčení vedoucí k nesmrtelné blaženosti, neseznámí-li se nejprve se svým skutečným duchovním stavem, který je především stavem hříchu. Poté můžeme vnitřně přijmout, že nás Kristus na kříži vykoupil z otroctví hříchu, a přisvojit si tento dar.

* * *

Východiskem našeho přemýšlení budou biblické teze svatého apoštola Pavla. Především úryvek připadající na tento den. Ap. Pavel jakožto bývalý žid velice silně prožíval a intenzivně promýšlel vztah Božího zákona, který je základem starozákonního náboženství, a křesťanství, jehož duchovní život se odvíjí od daru blahodati, kterou dává Bůh v Kristu lidem.

Úvahy apoštola Pavla jsou i dnes navýsost aktuální. Vždyť mentalita zákonictví není cizí ani nám a je spojena s průběžným poklesem tenze duchovního života. Co je příčinou tohoto ochabnutí? Mj. je to asi jisté zpohodlnění - ztučnění srdce (biblicky řečeno). Pro padlé lidské myšlení je totiž snazší přijmout nějaký seznam příkazů a zákazů, ten si plnit a mít z toho (jako rychlou odměnu - už tady a teď) dobrý pocit, že mám své duchovní věci v pořádku a spásu jistou (mimochodem, z toho sklonu padlé lidské přirozenosti plyne duchovní přitažlivost islámu i židovství). Druhý zdroj, z něhož se k nám toto zákonicky racionalistické uvažování tlačí, je západní křesťanství, o němž někteří pravoslavní teologové tvrdí, že se svým způsobem myšlení už dávno v podstatě vrátilo do duchovní sféry Starého zákona (z toho zřejmě plyne i ta snadnost, s níž se v posledních desetiletích představitelé římsko-katolické církve sbližují se synagogou).

Jeden z důvodů, proč dnešní slábnoucí křesťané svým způsobem uvažování tak snadno konvergují k "židovstvování", je možná snaha setřást se sebe břemeno zodpovědnosti za svůj život. Co jen člověk neudělá, aby si nějak ulehčil tuto nepříjemnou tíhu! Někdo zredukuje křesťanství na pár mravních a morálních pravidel (spatřuje smysl křesťanství v prostém polepšení lidí: aby se lidé stávali lepšími), další s radostí přenechá odpovědnost za svou spásu na papežském úřadu, a pravoslavní se zase honí za všemožnými "starci", jichž vyšla v posledním desetiletí celá armáda do světa a spěchají neomylně učit lidi, co přesně mají dělat, aby měli spásu jistou, - jestli se modlit k Vladimirské Bohorodici nebo k ikoně Bohorodice Kazanské, jaký akathist kolikrát "vyčityvať", jestli mají prodat byt a kam se mají přestěhovat, koho si vzít či s kým se oženit, jaké zvolit zaměstnání, s kým se stýkat, do jakého chrámu chodit a jakému se vyhnout, jaký je jediný spasitelný bohoslužebný jazyk... Ano, lžistarectví začíná být jedním z problémů současného pravoslaví (zvláště severního). Všimněte si, že falešní starci mají na všechno rychlou odpověď. Ihned vám přesně řeknou, co přesně máte v životě učinit. Jaký to rozdíl při porovnání s opatrností a zdrženlivostí skutečných starců! Optinský starec (myslím, že to byl Amvrosij) jednou tři dny přemýšlel nad tím, co má poradit věřícímu, který za ním přišel s prosbou o radu v jistých životních okolnostech. A nakonec mu řekl, že tři dny prosil Matku Boží, aby mu řekla, co mu má poradit, ale žádná odpověď nepřišla. Věřící odešel sice vyzpovídaný, s poučením a útěchou, ale bez rady na svou konkrétní obtížnou životní situaci.

Ano, ten současný duchovní úpadek se nevyhýbá ani pravoslavným. I u nás vidíme, jak rádi se sebe mnozí věřící setřesou odpovědnost za svůj život. Jak často vidíme, že lidé s radostí zahodí svůj rozum a nechají kdejakého "starce", aby vládl jejich životem (nevadí, že tomu "starci" bylo nedávno teprve třicet let, důležité je, že radí ohromující sebejistotou, z čehož je jasné, že skrze jeho ústa hovoří Bůh; koho z takových lidí zajímá, že ani apoštol Pavel se neodvažoval tvrdit, že vše, co říká, je od Boha!) Jeden dosti známý starec (nebudu jmenovat), za nímž jezdí lidé tisíce kilometrů, radí např.: neplivejte na zem, jinak běs pozná vaše myšlenky. To jsou hluboké duchovní rady, že? Když se vezl v autě po ulici města, prohlásil těm, kteří s ním jeli: "Sedm lidí z těch, kteří jsou nyní na této ulici, bude spaseno." Nevěříte?, tak dokažte, že to není pravda. Takové výroky tohoto starce jsou s úctou zapisovány a rozšiřovány. Ani sv. Serafím Sarovský neříkal tak přesné počty, kolik z toho zástupu lidí, stojících před jeho kelií, bude spaseno. Ani slavní optinští starci by se neodvážili takovéto matematiky. Ale dnešním lidem to nepřijde nikterak divné. Prostě je to starec, takže to ví. Stačí, když uhádne vaše jméno a řekne něco z vašeho života, co by přece nemohl vědět, kdyby nebyl prozorlivý. A to současníkům úplně stačí - je to svatý starec! (Jen tak mimochodem, to bychom museli považovat za svatou kdejakou cikánku, neboť mnohé z nich ovládají toto umění opravdu působivě; jestli to takhle půjde dál, budou si někteří věřící jednou věšet doma u ikon fotografii nějaké Farkašové s cigaretou či dýmkou v puse a s deseti amulety na hrudi, a pod tím bude napsáno: blažená matka naše... Stačí, že už občas někde vidíme u ikon fotku Rasputina.) A při tom s falešnými zázraky, proroctvími a falešnou prozorlivostí, které jsou od běsů a nikoliv od Boha, má svatootcovská tradice bohaté zkušenosti a tolikrát varuje před naivní důvěrou v tyto nejednoznačné jevy.
* * *

A nyní již k listu apoštola Pavla. Naše perikopa z apoštolského čtení začíná slovy:

Člověk se nemůže stát spravedlivým před Bohem tím, že plní skutky Zákona, ale jen vírou v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!

Naše úvahy začneme asi trochu podivným výrokem: Celý Zákon, všechna přikázání tu opravdu nejsou proto, abychom je dokonale naplnili, protože to není možné. Běda tomu, kdo se domnívá, že perfektně plní všechna přikázání. Je z toho jasné, že vůbec nezná jejich podstatu. Nejspíš nemá ani tušení, co znamená základní přikázání milovat Boha z celé duše své, mysli své a síly své. Vůbec nechápe, jak daleko je od této lásky. Jaká strašlivá tma je v mysli lidí, kteří jsou spokojeni se sebou a domnívají se, že vše, co po nás Bůh žádá, skvěle naplňují.

A jak by mohl takový člověk chápat, co znamená milovat bližního svého jako sebe samého? Koho bolí bolest cizího člověka tak, jako by to byla jeho vlastní bolest? Kdo by na sebe chtěl vzít smrtelnou chorobu člověka, jehož ani dobře nezná? Jak málo lásky máme nám ukazuje příklad Ježíše Krista, který umíral v bolestech na kříži i za ty, kteří ho na ten kříž přibili, stejně jako za ty, kteří to schvalovali či lhostejně na něj hleděli, jak nese po ulicích Jerusalema svůj kříž na Golgotu.
Uvažování člověka, který se blíží chápání této lásky, vidíme např. na avvovi Agathonovi, který si z celého srdce přál, aby si mohl vzít tělo od některého malomocného a dát mu své zdravé tělo.
Vždyť i svatí Otcové o sobě prohlašovali, že žádné Boží přikázání nesplnili. A tak sami sebe opravdu viděli. Avva Sisoj, když umíral, prosil Boha, aby mu ještě dal čas na pokání, a při tom mu tvář zářila jako slunce, jako zářila Mojžíšovi, když sestupoval s hory, kde se setkal s Bohem. Když Otcové o sobě hovořili jako o člověku "žádným dobrým skutkem neoděném", pak to nebylo proto, že by neměli žádný dobrý skutek, ale protože si uvědomovali nicotnost všeho, co dobrého se snažili udělat, a viděli, jak každý skutek, který člověk udělá, i kdyby byl dobrý, je vnitřně poskvrněn pýchou a dalšími duchovními nečistotami, jichž je lidské srdce plno. Proto nevěřili žádné myšlence, která jim říkala, že dělají něco dobrého, že se svými skutky líbí Bohu, že si už osvojili zbožnost apod. Věděli velice dobře, že i zbožnost i modlitba mohou být hříšné - to když jsou vedeny v nesprávném duchu, když se nepodaří je naplnit pokorou, když jsou výsledkem lidské samolibosti, spokojenosti se sebou apod.

Boží přikázání jsou tu především proto, aby nás usvědčila. Abychom si uvědomili neschopnost člověka je dodržet, a tak, abychom si uvědomili svou nemoc a to strašné ochrnutí naší duše, které nám brání uskutečnit v plnosti Boží přikázání. A všechno, co není naplněním Božích přikázání, je hříchem.

Vyžeňme z hlavy západní učení o tom, že hříchem člověk uráží Boha, jehož spravedlnost si žádá zadostiučinění (viz Tomáš Akvinský a Anselm z Canterbury). Toto myšlení se místy tlačí i do pravoslaví. Takové pojetí spravedlnosti může úplně zničit duchovní život člověka. Hříchem přece nemůžeme "urazit" Boží spravedlnost, ale porušujeme jím řád stvoření, a tím se stavíme mimo něj, tj. mimo život, který z Boha plyne a napájí všechno tvorstvo.

Bůh je dokonalý a je láska, a tuto jeho lásku nemůže změnit žádný náš hřích. Bůh nemiluje hříšníka o nic méně než ctnostného člověka. Což nedává Hospodin svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a neposílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé? (Mat 5,45) Bůh svou lásku nemění, ale člověk má tu hroznou moc obrátit se k ní zády, skrýt se do houští jako tenkrát v ráji. Slunce dál svítí, člověk si však může oslepit oči a tvrdit pak, že všude je tma.

Nejde tu přece o to, že bychom svým hříchem mohli způsobit nějaké nepohodlí Bohu. Hříchem především škodíme sami sobě. Není to nepodobné škodě, kterou můžeme způsobit svému tělu. Je to, jako když člověk sní cosi nezdravého či zkaženého, a je mu pak z toho špatně. Jako když spolkne něco otráveného nebo dokonce jed, a pak kvůli tomu umírá. To je to, co dělá duši člověka hřích. Jsme plni tohoto duchovního jedu, který pomalu ničí, rozleptává a zabíjí naši duši.

Až když si uvědomíme tuto svou nemoc, pochopíme, k čemu potřebujeme Krista. A proč Spasitel trpěl na kříži. A tehdy si uvědomíme, jak nesmírně Bůh miluje člověka, a jak málo člověk miluje Boha. V tento moment člověk zároveň pochopí, že jeho hlavním a největším hříchem je málo lásky k Bohu. Zoufalý nedostatek té lásky, která je podstatou všech přikázání. Slabostí tohoto ohně lásky hříšník znovu křižuje Krista.

* * *

Pozdvihnout myšlení a vnitřní život duše ze sféry na zákona a udržet je na úrovni blahodati, bývá velice nepohodlný proces, před nímž křesťané vedeni padlou lidskou přirozeností všemožně uhýbají. Sféra blahodati může být totiž poněkud nepříjemná tím, že nic zde člověk nemá jisté. Není tu žádný soubor pravidel, která by bylo možno snadno nebo obtížně plnit a na oplátku by měl věřící zaručenu Boží přízeň. Není tu nic, z čeho by člověk mohl nabýt plné jistoty, že se jeho život líbí Bohu. Vše, co až do konce života bude mít, je pouze naděje a víra; nanejvýš jen předokušení té blaženosti, která sem přichází z Božího království.
Když avva Agathon umíral, zůstal tři dny bez hnutí, měl otevřené oči a neustále hleděl jedním směrem. Bratři se ho dotýkali a říkali: Avvo, kde jsi? On odvětil: Stojím před soudem Božím. Bratři mu pravili: Otče, což i ty se bojíš? On odpověděl: Ač jsem se snažil všemi silami naplňovat Boží přikázání, přece jsem člověk a nevím, zda byly moje skutky libé Bohu ... není možné se o tom přesvědčit, dokud nestanu před Bohem, protože jiný soud Boží a jiný lidský." (Z pateriku)

Vždyť ani konání zázraků není žádným důkazem svatosti. Evangelium prorokuje antikrista, který bude konat velké zázraky. "Povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a činiti budou divy veliké a zázraky, tak aby v blud uvedli, (kdyby možné bylo,) také i vyvolené." (Mat 24,24) Svatí Otcové hovoří o divotvorcích, kteří tam na poušti vykonali tolik velkých zázraků, a pak skončili svůj život sebevraždou. Mějme vždy na paměti, že jistá část (a zřejmě ne malá) zázraků, které se dějí (ano, i v naší církvi), je falešná - tj. je to démonický klam. Dnešní (skuteční) starci se stavějí s opatrností např. k myrotočivým ikonám a dalším jevům, za nimiž se dnešní povrchní lidé honí.
A tak mnozí uhýbají před blahodatí, kam se dá. Římští katolíci k papežství a zákonickým dogmatům, k očistci a plnomocným odpustkům. Protestanti dokonce vyhlásili, že si člověk vůbec nemá dělat starosti, protože tím, že je pokřtěn je vlastně už spasen; Kristem je dopředu ospravedlněn ze všech svých hříchů, protože (jak říkají) "věřícímu se už hřích nepočítá jako hřích". Pohani dokonce ani neuznávají samotný pojem hřích. Jedině Pravoslaví učí nést za hřích plnou odpovědnost: obvinit se, usvědčit se a přijmout své odsouzení. Jenže dnes už i pravoslavní hledají nějakou jistotu pro světsky uvažující mysl, a nacházejí ji u všemožných "starců" a zázraků. Jiní sledují různá znamení, v nichž vidí důkazy Boží přízně, aniž by si uvědomovali, jak v nich už pracuje namyšlenost a jak snadno mohou vést takové jevy člověka do zajetí.

Proč i pravoslavní odpadají k těmto vnějškovým jevům? Protože ztrácejí víru. Slyšel jsem od jerondy Chrysostoma takové vyprávění: nějaký vlak nepředvídaně zastavil kvůli poruše; pasažéři se dozvěděli, že poblíž je chrám s myrotočivou ikonou, a tak tam všichni běželi; jedině nějaký kněz nebo mnich, který tam ve vlaku cestoval, zůstal sedět na místě; přišel k němu průvodčí, který musel ve vlaku zůstat ze služebních důvodů, a říká mu: "Otče, proč se nejdete poklonit zázračné ikoně? Cožpak vy nevěříte?" a on mu na to opáčil: "Já věřím, vy nevěříte."

Duchovně zdravý věřící ví, že vše potřebné ke spáse dostává od Krista v Evangeliu a ve svatých Tajinách, a vše, co nad to jest, může být klamem nepřítele. Proto je potřeba být opatrný a nade vše si cenit každou obyčejnou Božskou liturgii, jak nás to učí příklad svatých. K liturgii, při níž se opět a opět koná svatá eucharistie, je potřeba se utíkat a její duch na sebe nechat co nejdéle působit, a ne od ní rychle prchat zpět ke světskému duchu.
Kolik světského ducha, vzrušení, neklidu a vášní se víří kolem různých zázraků a moderních divotvorců a všelijakých vymítačů. Svatí Otcové dokonce už kdysi kritizovali např. houfné putování do Jerusalema a na další svatá místa, protože se při tom dějí věci neslučitelné s duchem modlitby.

Honba za vzrušujícími jevy došla tak daleko, že si někteří věřící zapisují, co říkají běsové při vymítání. Prý má vymítající starec takovou duchovní sílu, že donutí běsa, aby mu prozradil svá tajemství. Kam se poděla soudnost? Máme čerpat poučení z toho, co nám sdělují démoni? Došli jsme tak daleko, že běsové jsou našimi učiteli? Jaká pýcha asi musí ovládat myšlení toho, kdo si myslí, že přelstil ďábla. Ve skutečnosti je zřejmé, že démoni chytře hrají s naivním vymítačem svou lstivou hru. Některé jejich (pečlivě zapsané a následně rozšiřované) výroky jsou evidentně v rozporu s evangeliem - tak komu budeme věřit: Kristu nebo antikristu?
* * *

Důsledkem uhýbání padlé lidské přirozenosti před Boží blahodatí je, že mysl člověka zůstává trčet ve světské sféře, zůstává zotročena zákony padlého světa, resp. zůstává neosvobozena. Lidé se dále chovají jako otroci a slouží Bohu jako otroci - tj. buď ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně. Oba způsoby služby Bohu jsou svatootcovským dědictvím odmítnuty jako nízké, nedokonalé a nehodné toho vznešeného určení, které měl na mysli Bůh, když stvořil člověka. Bůh si nepřeje mít ve své službě otroky, přeje si mít člověka svobodného. Kristus nazval své učedníky přáteli (Jan 15,15). Jediný vztah k Bohu, který je hoden uzdraveného lidství, je vztah syna k otci. Syna, který není otrokem a nemusí se bát trestu. Syna, který není sluhou a nemusí toužit po odměně od otce, protože vše, co je otce, je i syna. Vztah syna k otci je vztahem lásky. Vše, co syn pro otce poslušně učiní, koná z lásky, nikoliv ze strachu ani pro odměnu.

Podle Alexije Osipova propadlo západní křesťanství účetnímu vztahu k Bohu: má dáti - dal. Já dávám toto a On mi za to dá tamto. Motivem duchovního života, veškeré jeho námahy s askezí a plněním přikázání bývá: vyhnout se mukám, získat odměnu. Někteří protestanti už plně dokončili návrat západního křesťanství do sféry Starého zákona, když otevřeně hlásají, že Boží požehnaní se projevuje zdravím, penězmi a pozemským úspěchem (nejsi zdravý?, nemáš dost peněz?, tak jsi asi málo věřící). My však máme uvažovat jako křesťané, přátelé Kristovi, synové Boží. Máme získávat to nejdrahocennější, co nejvíce milujeme, tj. Boha samotného, a nezdržovat se cetkami, jimiž jen rozmělňujeme své srdce. Jako ten obchodník z evangelia, který naleznuv nejkrásnější perlu, prodal vše, co měl, aby ji mohl koupit. (Mat 13,45-46)
Na toto téma známe hezkou pohádku, která je vlastně jakýmsi podobenstvím o výše řečeném. Jistě znáte to vyprávění o chytré manželce krále, která se mu nějak připletla do jeho pravomocí a tak ji nařídil, že musí odejít z paláce, leč - může si s sebou odnést to, co jí tam je nejmilejší. Ona se nezdržovala s žádným zlatem ani šperky, ale zabalila si do koberce samotného spícího krále a odnesla si ho s sebou. Tím si udržela nejen krále, ale k tomu i celý palác se vším, co v něm bylo, a celé království.
Někdy mám pocit, že všechny problémy, které máme v církvi, plynou z toho, že se chováme jako lidé zákona a nikoliv jako lidé blahodati. Jinými slovy, že nemyslíme a nejednáme jako lidé svobodní, osvobození Kristem z tohoto světa.

Už jsem to zde někde psal. Měl-li bych vyjádřit nějaký společný jmenovatel všech setkání se skutečnými starci (Paisios Svatohorec, Cleopa z Rumunska, Kyrill z Trojicko-sergijevské lávry, Emilianos ze Simonos Petra, Chrysostomos z ag. Nikodimu...), pak by v tomto pokusu vyslovit nějaký charakteristický rys všech těchto duchovních osobností bylo - setkání se skutečně svobodným člověkem. S tím, kdo byl osvobozen od veškeré přetvářky, komplexů či viny, kterou by bylo potřeba skrývat... S tím, kdo může být klidný. Proto jsou to lidé, z nichž vyzařuje nadzemský pokoj, hluboký mír. Celým svým životem, každým slovem a gestem tito lidé učí tomuto klidu, zvěstují jej a hlásají tím Krista, který pravil: "Pokoj zůstavuji vám, pokoj můj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj" (Jan 14,27). My, kteří stále před tímto osvobozením své duše uhýbáme, jsme v neustávajícím neklidu, nemůžeme spočinout a proto nejsme šťastni.

* * *

Nyní už můžeme dokončit výklad našeho úryvku z listu sv. Pavla:

Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Tedy - podle zákona jsem mrtev, ale současně ožívám v Bohu. Do mne, usvědčeného a odsouzeného a právě popravovaného hříchem, náhle vstupuje život. Jak je to možné? Díky Kristu. Když se neospravedlňujeme z páchání zla, nevymlouváme se, nesvádíme vinu na toho či onoho a přijmeme rozsudek smrti, na kterou nás odsuzuje Boží zákon, pak nás oživí Ježíš Kristus. Kdo nepřijme od Zákona smrt, není Kristem uzdraven ze své smrtelné choroby.
Tuto duchovní logiku si musí křesťan osvojit, jinak bude stále uvažovat "postaru" a bude v něm stále přežívat starý Adam, který nedá novému Adamu v nás místo. Zákon je tu proto, aby nás odsoudil a Kristus se pak stal naší jedinou nadějí. Staré myšlení neustále doufá v něco, co ve skutečnosti nemá žádnou sílu zachránit člověka. Tím "něčím" může být zákon nebo papež nebo "starec" či zázračná ikona nebo cokoliv jiného. Jenže cokoliv postavíme na místo Kristovo, tj. místo Krista, činíme antikristem.
Na toto myšlení navazuje i čtená perikopa evangelia: "Kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej." Tedy umírá ten, kdo doufá ve své síly a v sebe sama. Umře zcela přirozeně. Je to prostý důsledek stavu, do něhož se lidstvo pádem Adamovým dostalo. "A kdo ztratí svůj život pro Krista," tj. učiní z Ježíše jedinou svou naději a své schopnosti považuje za nic, "ten život získává". Tahle možnost však už narozdíl od smrti není přirozená - tu nám vydobyl Spasitel.

Zákon Boží, všechna přikázání se nám tedy mění na kříž, když při veškerém svém úsilí a námaze a upřímné snaze zjišťujeme, že Zákon nenaplníme. V tu chvíli chápeme, že jsme Zákonem odsouzeni na smrt tak, jako zločinec je za zvláště ohavné zločiny odsouzen ke smrti na kříži. Jak praví Písmo: "Mzdou hříchu je smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Řím 6,23) Čili smrtí odplácí hřích člověku. Pak už není žádná naděje na své vlastní síly, vše je ukřižováno a mrtvo. Jediné, co člověku zbude, je naděje ve Spasitele. A ten nezklame. Naše síly vždycky zklamou. Náš rozum je nedostatečný, zkušenosti slabé, schopnosti mizivé. Bůh nezklame, když je poslední lidskou nadějí. Boží síla se děje tam, kde se nejprve naplno projeví lidská slabost, nemoc a nicotnost.
Pán Ježíš pravil apoštolu Pavlovi: "Má moc se plně projeví uprostřed slabosti." (Tj. skrze lidskou slabost a bezmoc se projevuje a děje Boží moc.) Sv. Pavel na to: "Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2. Kor 12,9-10)
A tak na kříži naší neschopnosti, slabosti a smrti duše, který nám připravil hřích, začíná naše vzkříšení, kdy - jak píše apoštol - člověk zjistí: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus."

To přece stojí za to! To je ta pravá cesta. Vítězná cesta pokory, slavná cesta pokání. Kdyby Kristus nepřišel, byla by pokora prohrou a pokání by bylo ostudou a lítost nad svými skutky hanbou. Jenže Kristus přišel a z toho, co je v lidských očích světa nízké a opovržení hodné, učinil vítězství a slávu. To je filosofie kříže, to je naše poznání, které přesahuje tento svět, to je moudrost, proti níž je všechna světská moudrost bláznovstvím.






















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz