1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 737: #

Administrátor --- 24. 10. 2011
Učebnice víry a modlitby

17. NEDĚLE PO 50nici; o víře ženy kananejské

Za onoho času ...
5,21       Ježíš ... odešel až do okolí Týru a Sidónu.
15,22       A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá."
15,23       Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!"
15,24       On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."
15,25       Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!"
15,26       On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům."
15,27       Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."
15,28       Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.
(Evangelium podle Matouše)

Evangelium o víře ženy kananejské se často vykládá jako učebnice modlitby. Ta pohanská žena, která se rozhodla požádat Pána Ježíše o pomoc pro svou dceru, svým chováním ukazuje tři pilíře modlitby. První je víra - žena Kananejka uvěřila v Syna Božího. Asi všichni chápeme, že víra je základní předpoklad k modlitbě. Bez víry nemá modlitba to hlavní - důvod. Proč se modlit, když nevěřím, že Osoba, k níž se obracím, může splnit moji prosbu? Druhým pilířem je vytrvalost. Žena neodbytně křičela a bylo jasné, že nedá pokoj, dokud se jí nebude někdo věnovat. Jistě se nám vybavují i jiné výroky z Evangelia, které kladou důraz na tuto vlastnost modlitby. "Tlučte, a bude vám otevřeno." (Mat 7,7-11) Nebo podobenství o vdově, která se na soudci tak úporně domáhala, aby jí pomohl ke spravedlnosti, že se ten soudce - ač nebyl ani poctivý ani zbožný - začal bát, aby ho nakonec neumořila, a tak jí pomohl (Luk 18,1-7). Třetím pilířem modlitby je pokora. "Pyšnému se Bůh protiví, ale pokornému dává blahodať" (Jak 4,6). Jedině prosba, vznášená z hloubi pokorného srdce, má křídla. Slyšíme ozvěnu večerního žalmu: "Z hlubin volám k tobě, Hospodine..."

Křesťan bez modlitby není žádný křesťan. A proto je modlitba jedním z hlavních charakteristických rysů Církve. Je to její základní životní úkon. Říká se, že modlitba je dýchání křesťana, čili dech Církve. Čím více církevní společenství dýchá, tím více života v něm je. A naopak - každá místní církev, jejíž dech je slabý, chřadne a život z ní vyprchává. Modlitba totiž spojuje lidi s Bohem a tento most, po němž se přechází od hynoucího k nesmrtelnému, od pomíjejícího k věčnému je vlastně podstatou Církve.
Občas někteří věřící naříkají nad tím, jak je naše místní církev slabá, a srovnávají ji např. s mohutnou Ruskou církví, která kypí životem - činným v tomto světě a hlavně životem duchovním. Jak často mohou kněží u nás (už od dob první republiky) slyšet od věřících, kteří znají církevní život v pravoslavných zemích, jejich stesky, že u nás "to není ono"... Takovým lidem bychom měli vytrvale odpovídat: "Ale za to můžete i vy. Vy chodíte málo na bohoslužby, málo se modlíte, málo pracujete pro církev. Podívejte se dobře, co činí tam, na východě, aktivní věřící pro život svého církevního společenství. Jak se obětují. Kolik práce vyvíjejí. Kolik hodin tráví v chrámu i doma na modlitbách. Jak světí svátky. Pak se nedivme, že tam má církev tolik aktivit a že oplývá takovou duchovní silou." Tisíciletá tradice velkých světových církví se projevuje především na tamních věřících a na aktivitě jejich církevního a duchovního života, na jejich způsobu myšlení, na vztahu ke své církvi, na tom, jak jsou vychovaní a jak sami vychovávají své děti a vedou své rodiny. Jenže celé toto věkovité dědictví národní pravoslavné tradice, jež je tak samozřejmým životním prostorem pro člověka, který se tam narodil, není tak jednoduché udržet po příjezdu např. do naší země...
Právě ve vztahu k modlitbě platí slova známého západního pravoslavného biskupa Antonije Surožského: "Církev to je zázrak setkání člověka s Bohem." A zároveň díky modlitbě tato teze není jen teorie, ale modlitba mění tuto skutečnost na osobní zkušenost, která se nadále promítá do celého našeho života a tato zkušenost mění člověka.

Antonij Surožský o tomto procesu dále hovoří: "Člověk nevěřící se liší od věřícího, jako se socha liší od živého člověka. Socha může být krásná, ale stále je to stále jen mrtvý materiál. Nevíra člověka odlidšťuje." Poslední věta by se někomu mohla zdát být až příliš silným výrokem, ale ve skutečnosti v tomto tvrzení vladyka Antonij odráží zkušenost svatých Otců s člověkem. Jen člověka věřícího je možno prohlásit za člověka v plné šíři a hloubce toho slova. Neboť jen věřící člověk je tím, koho Bůh tvořil, když učinil Adama. Lidství, jak je Bohem stvořeno, je nemyslitelné bez víry, jako lidské tělo nemůže být bez hlavy. Plní-li se naše společnost dnes lidmi nevěřícími, je to jako bychom žili v nějakém obskurním spolku bezhlavých rytířů nebo jako bychom bloudili jakousi začarovanou krajinou plnou někým zakletých zkamenělých lidí.



Vladyka Antonij Surožský

 
Vraťme však ještě slovo vladykovi Antoniovi: "Věřící člověk má zářit alespoň malým světlem jako svíčka, aby nevěřící při setkání s ním byl zaražen: čekal jsem sochu, a místo toho jsem setkal s opravdovým člověkem."

To je ta jediná pravá misie - záře lidství, které rozkvétá vírou. Žádné misie mečem a křížem, jak to známe z historie a následně vidíme, jak tmářství rodilo jen další tmu. Chce-li jakékoliv církevní společenství pečovat o misii, musí především dovést své vlastní lidi k prohloubení víry, stát se místem kde se člověk setkává s Bohem, lidé tu získávají vlastní osobní zkušenost s modlitbou a vycházejí do světa jako zažehnuté svíce ukazující světským lidem pravé lidství, které svítí a hřeje.

Pamatujme, že okolní svět poznává křesťanství na životech křesťanů, dle nás si učiní obrázek o tom, co je to zač - to Pravoslaví. Argumenty málokoho přesvědčíš. Ke každému argumentu lze postavit protiargument, a i když protiargumenty dojdou, vždy může přetrvávat prostá úporná nevíra, jež vyvěrá z toho, že člověk prostě necítí důvod věřit. Jenže když se nevěřící člověk potká s člověkem, který je svící, když čekaje, že uvidí sochu, shledá se s opravdovým lidstvím, nepotřebuje už pro víru argumenty; jeho srdce se probudí a prostě zatouží mít něco tak krásného, s čím se shledal u křesťana, zatouží stát se skutečným člověkem. Touto misií pokřesťanštili prvotní křesťané své země.
Otázkou, kterou si musí každá církevní obec řešit sama, je, jak lze dosáhnout této lidské proměny, když se věřící farnosti sejdou jednou za týden v chrámu a za hodinu a dvacet minut se už zase rozcházejí, aby chrám a své bratry zase týden neviděli. Bohoslužba - setkání s Kristem - trvající nanejvýš hodinu a půl, a to jen jednou za týden. Proti 90 minutám v neděli v chrámu stojí šest a půl dne agresivního duchovního působení světa. To je hodně nerovné skóre. Jak v takto nastavené konstelaci farního života uvést věřící do toho duchovního procesu proměny, o němž jsme hovořili? Dnes zůstaneme jen u řečnické otázky. Návrhy řešení necháme někdy na příště.
Jak pomoci světskému člověku při jeho hledání a věřícímu k tomu, aby se stal opravdovým člověkem víry? Veliký pravoslavný myslitel a spisovatel F. M. Dostojevskij píše, že "cíl lidského života člověk může pochopit pouze tehdy, pohlíží-li na člověka jako na nesmrtelnou bytost". Kdo si tuto radu vyzkouší, zjistí (možná s překvapením), že tento posun úhlu pohledu dočista změní člověku jeho chápání jak lidství tak i života. Nejvýraznější asi bude proměna toho, co jsem doposavad považoval za nesmírně důležité a smysluplné, na cosi, co nestojí ani za zlámanou grešli a co mi tudíž může být úplně lhostejné. Druhým důsledkem použití "Dostojevského optiky" je sejmutí velkého břemene z člověka, který měl až do té chvíle na hřbetu naloženo tolik starostí, že ho tato tíže ohnula k zemi, téměř do podoby zvířete. Třetím důsledkem je osvobození ducha člověka od pout.

Tím se člověk stává připravenou půdou k zasetí semínka víry, z něhož může vyrůst mohutný strom spojující zemi s nebem, což je mimochodem Bohem svěřený úkol člověka.

Víra pak dává smysl všemu, co život člověku přináší. Vše proměňuje na užitečné a vše mění tak, že je to člověku v konečném důsledku k užitku (jak praví apoštol ze své zkušenosti; Řím 8,28). A týká se to nejen pěkných věcí, ale i např. nemoci, ztráty, stárnutí i setkání se smrtí.

Zatímco pro nevěřícího člověka všechny síly vesmíru pracují proti němu - hlavně čas, tak věřící člověk se svým křesťanským způsobem života vrací do harmonie se silami, které působí za tímto materiálním světem. A čas už není tím nepřítelem, který ho přibližuje ke smrti a zániku, ale přítelem, co ho nese k věčnosti a nekonečnému životu. Zvláštní význam má pro život věřícího člověka úzkostlivé dodržování Božích přikázání, která tu nejsou proto, aby člověka omezovala, ale aby ho chránila. Jsou to duchovní pilíře, na nichž stojí svět, jehož skryté síly ničí toho člověka, který nectí přikázání. Vidíme na mnoha případech, jak osud takových lidí se už v tomto pozemském životě ubírá od špatného k horšímu.
Abychom si to přiblížili nějakým podobenstvím z našeho světa: Takový hříšník je tak trochu jako kolečko ve velikém mechanismu, které se vzpříčilo a už nezapadá do systému tak, jak by mělo; nezastavitelný pohyb ostatních součástek obrovského složitého stroje začne takové vychýlené kolečko deformovat a drtit.
Boží přikázání upravují život člověka tak, aby nebyl v rozporu s principy, podle nichž pracuje celé stvoření. A respekt k Božímu dílu je základním předpokladem života víry. Jak bychom mohli ctít Tvůrce, když se vysmíváme jeho práci? Proto je v pateriku psáno, že nedodržuje-li člověk přikázání, nic z toho, co pro Boha činí, není Bohu milé.

Je zde tudíž spojitost mezi vírou a přikázáními - jako by to byly spojené nádoby. Bez přikázání se víra zatemňuje, zamlžuje a rozplývá. A bez víry není k zachovávání Božích přikázání inspirace ani síla.

Na pravoslavnou křesťanskou víru a její pravidla máme hledět jako na obecnou, společnou zkušenost Církve. Tato kolektivní zkušenost, která jde skrze mnohé generace (už dva tisíce let) a ve všech národech beze změny je nejlepším dokladem pravosti a objektivnosti křesťanského duchovního života. Sdílet tuto obecnou věkovitou zkušenost Církve znamená vyjít ze stínu fantazií, představ a klamů na světlo pravdy.

A bude uzdraven člověk v tu hodinu.

























Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz