1233


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 745: #

Administrátor --- 25. 11. 2011
Ohlédnutí za podzimními zádušními bohoslužbami

Modlitby za zesnulé, přímluvy za spásu

Zádušní sobota, při níž prosíme Boha za spásu těch, co nás předešli na věčnost, staví nám před oči otázku naší vlastní spásy, čili klade před nás kruciální otázku: kdo bude spasen? Neboli - co je potřeba ke spáse. Nebudeme nyní rozebírat problematiku srovnávacího bohosloví a podtrhovat skutečnost, že je nutno být křesťanem, a příliš hloubat v problematice rozdílů ve vírách křesťanských konfesí. Hovořme nyní přímo k pravoslavným křesťanům. Co nám nutno činit, aby se nám otevřela brána spásy?



V Písmu svatém najdeme řadu relevantních výroků. Vybereme z nich ty klíčové. Tedy především je potřeba víra. "Kdo uvěří ve mně a dá se pokřtít, spasen bude," praví Pán (Mar 16,16). Zdá se to být jednoduché, že? Stačí, abys uvěřil, dal se pokřtít, a hotovo. Jsi spasen. Netřeba se o nic více starat. Tak si vykládají spásu některé protestantské denominace. Jenže pravoslavný křesťan se musí tázat: Jaký je tu obsah pojmu "víra", aby tato víra měla spasitelnou sílu? Vždyť na jiném místě praví Písmo: "Víra bez skutků je mrtvá, jako tělo bez ducha" (Jak 2,26). Takže už se nám pomalu otevírá pohled do hlubiny pojmu "víra". Aby víra byla vůbec živá, musí se projevovat skutky. Podobně jako tělo, které se neprojevuje žádným vnějším pohybem, je nejspíše mrtvé, tak i víra, která nerozkvétá skutky, zůstává bezplodnou.

Avšak pojďme dále a položme si otázku: Kdo ukřižoval Krista? Odpověď zní: Věřící lidé. Ba, ještě ke všemu: Hluboce věřící. Ti, kteří slynuli pověstí vrcholu zbožnosti. A rozhodně by se o nich nedalo říci, že se jejich víra neprojevovala skutky. Právě naopak: skutků měli, až běda! Starozákonní kněží, zákoníci, farizeové - ti všichni přímo kypěli zbožnými skutky. Kolik jen zbožných děl a projevů milosrdenství nadělali - hlavně tehdy, když se koukalo mnoho dalších lidí. Na nárožích stávali (aby na ně bylo pěkně vidět ze všech stran), na zvoneček při tom zvonili, aby si jich všichni všimli, že zrovna dělají zbožné skutky, almužny rozdávali a všichni je chválili. Všechna přikázání do puntíku dodržovali. Dokonce jim nestačilo ani pouhé desatero, - nadělali si všeho všudy 603 dalších přikázání pro všechny životní situace (to je vlastně Talmud, jímž židé "cedí komára a pouštějí velblouda", jak ohodnotil tuto zbožnost náš Spasitel; Mat 23,24). A přesto pro ně má Pán Ježíš jen tvrdé odsudky: "Běda vám, vy obílené hroby... Běda vám, slepí vůdcové slepých, pokrytci... Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Vaším otcem je ďábel..." Nejtěžšími urážkami (jak to museli ze svého pohledu vnímat) je častoval. Takže, jak vidíme, ani skutky ještě nestačí, aby víra byla opravdová a ne pouze formální.

Formální víra nespasí člověka. Sice si přejeme a modlíme se, aby bylo spaseno co nejvíce lidí - ať už byla za života jejich víra jakákoliv - přesto nám to však nedává žádné právo prohlásit, že by pouhá formální víra mohla někoho zachránit pro život věčný.

Než, pojďme dál. Další výrok Písma - co je potřeba ke spáse: "Zachovávej přikázání." (Mat 19,17-18) To zní logicky a dobře, že? Spása je pro ty, kteří zachovávají přikázání. Jenže už výše zmíněný případ nešťastných farizeů nám dává na srozuměnou, že formální zachovávání přikázání asi ke spáse také stačit nebude. Přikázání je samozřejmě nutno a potřebno dodržovat, aby se člověk mohl líbit Bohu, jenže se to musí činit ve správném duchu (ostatně jako vše, co se týká duchovního života). Přikázání mají přivést člověka k pokoře - v tom je jejich spravedlnost. Zákon totiž "nic nepřivedl k dokonalosti" (Žid 7,19); není cílem Zákona a jeho přikázání učinit člověka dokonalým, ale usvědčit ho, aby se mohl kát. Mají ho přivést k tomu, aby sám si uvědomil, že "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy" (Řím 3,23). Pokud ho přivede plnění přikázání ke spokojenosti se sebou samým a potažmo k pýše, pak takové naplňování přikázání už není spravedlností ale hříchem. Ba dokonce ještě větším hříchem, než jejich zjevné porušování. "Nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království," pravil Pán "zbožným" farizeům (Mat 21,31). Čili - oni vejdou, ale vy ne. Podobenství o celníku a farizeovi snad ani není potřeba připomínat, stejně jako známá slova Kristova: "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mat 2,17)

Co tedy scházelo víře zákoníků i tzv. "spravedlnosti" farizeů? Pokora a pokání. A tím se dostáváme k tomu, co je potřeba ke spáse. Co je natolik potřebné, že když to nemáš, pak nad tebou zní Ježíšovo: "Běda tobě, farizeji, zákoníku..."

Nejzřetelněji tuto tresť pravé zbožnosti vidíme na lotru ukřižovaném Pánu po pravici. Říkáme mu "rozumný lotr", ale je to otrocký převod nepostihující obsah církevně-slovanského slova "blagorazumnyj"; to slovo znamená: ten, kdo má dobré chápání či správné poznání, prostě v pravou chvíli dokázal pochopit, co bylo potřeba. (Být rozumný nestačí. Farizeové byli velice rozumní, ale nechápali nic.) Co řekl tento bídný člověk, který byl zrovna popravován tím nejohavnějším, nejbolestivějším a nejpotupnějším způsobem? Jak uvažoval? "Dostali jsme to, co jsme si zasloužili." Zatímco druhý lotr na kříži kousek opodál soptil vzteky, tak tento rozumný lotr měl dobrou myšlenku, která je osou kajícího smýšlení. Pochopil, že není tím, kým měl být. Nestal se tím, kým ho Bůh chtěl mít. Tento způsob myšlení je základním předpokladem proměny člověka. Aby se toto poznání a lítost nepřeklopily do zoufalství či vzteku, ale staly se pravým pokáním, je potřeba další složka - a tou je naděje, čili víra. "Rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš v království své!" znějí slova, jimiž onen zločinec vyjadřuje, že neztrácí naději.



Ten lotr zřejmě nedodržel ani jedno přikázání. Všechna přestoupil. Nectil Boha ani bližní. Lhal, kradl a nejspíš i zabíjel. Lze předpokládat, že i ostatní Boží přikázání zneuctil. A přesto se stal prvním z lidí, kdo vstoupil do ráje. Pán Ježíš odpověděl na jeho pokání: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." Tj. ještě dříve než starozákonní spravedlivci, pro které Pán na Velkou Sobotu sestoupil do podsvětí a vyvedl je s sebou ven při svém nedělním Vzkříšení. Když Spasitel uváděl do ráje praotce Abrahama, Isáka a Jákoba, krále Davida nebo Jana Křtitele, tak rozumný lotr už tam byl. Zatímco Spasitel kázal evangelium mrtvým, kteří byli utopeni při potopě světa (1. Petr 3,19-20), lotr už požíval věčné blaženosti.

Základem víry a spravedlnosti, které mohou člověka dovést ke spáse, je tedy správné chápání, kým ve skutečnosti je - že je hříšník, že je nemocný a že bez lékaře - Krista - je ztracen. Poznej, kým skutečně jsi, uvědom si svůj hřích, přijmi za něj plnou odpovědnost a kaj se z celé své duše. Tím se otevíráš Boží lásce. Bohu, který tě soudí ne podle spravedlnosti, ale podle milosrdenství, pokud jsi připraven je přijmout. To je křesťanská cesta spásy.

Touto cestou veďme své uvažování a svůj život.














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz