1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 760: #

Administrátor --- 6. 1. 2012
Před Narozením Kristovým

Neděle svatých Praotců, neděle svatých Otců

Pro neděli před svátkem Narození je typické čtení rodopisu Ježíše Krista, tj. jmen tělesných předků Spasitele (začíná tím Matoušovo evangelium, Mat 1,1-25). Myslím, že jedním z důvodů, proč je tento kalendářní obyčej v Církvi ustanoven, je každoroční připomenutí věřícím, že Spasitel nespadnul do lidských dějin ani odkudsi z vesmíru ani nějakou náhodou. Ten dlouhý seznam jmen otců a praotců je jak komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) vedoucí od prvostvořeného Adama přes tisíciletí lidských dějin až do Betléma oné požehnané doby, od níž počítáme náš současný občanský letopočet. Jsou to jména těch, skrze něž Bůh připravoval spásu člověka. Ať už si to ti lidé uvědomovali či neuvědomovali, ať už byl způsob jejich života hoden tohoto vznešeného poslání či hoden nebyl, ať už jsou tito lidé důstojnými předky vtěleného Božího Syna či nejsou, bez ohledu na jejich lidské kvality a na to, jak se jim život povedl či nepovedl, Bůh je použil, pracoval s nimi v rozsáhlém plánu přípravy záchrany lidstva.

Když na ten seznam jmen, jímž začíná Matoušovo evangelium, hledíme z tohoto úhlu pohledu, vidíme v něm svědectví, že na příchodu Božího Syna Někdo pracoval. Je to Někdo, kdo má dobré úmysly s člověkem, kdo má plán, jak napravit, co první lidé pokazili, a kdo je - abych tak řekl - rozkročen nad lidskými dějinami a může svůj plán uskutečňovat v průběhu tisíciletí, jak míjejí lidská pokolení.

Vidíme, jak se Jeho dílo zcela vymyká lidským možnostem. A to především svými časovými rozměry. Člověk sám není schopen plánovat ani svůj vlastní krátký život, protože neví (a nemůže plně ovlivnit), co se s ním v průběhu života stane, jak se jeho život vyvine, kam ho jeho cesta zavede. Ba ani jeden jediný svůj rok člověk nemůže bezpečně naplánovat, neboť si nemůže být jist, co se s ním stane už za měsíc, zda bude ještě žít, zda ho nepotká nemoc, nehoda atd. A můžeme jít ještě dál - konec konců nemůžeme si se stoprocentní jistotou naplánovat ani týden, a vlastně ani hodinu svého života, neboť kdykoliv se s námi může stát něco, s čím jsme nepočítali, a to včetně nenadálé smrti nebo ochoření či jiných nepředvídaných okolností. Jak by tedy lidé mohli mít plán a uskutečňovat jej přes generace v průběhu celých věků?

Plánování vývoje lidstva a uskutečňovaní tohoto plánu napříč staletími - to je myšlenka, která fascinuje např. svobodné zednáře, jejichž bratrstvo se chce podobat Bohu, ba, antikristovsky konkurovat Jeho dílu. A tento pyšný záměr překonat omezení, které Bůh položil lidskému zlu a které tkví v omezení délky života člověka, přitahuje lidi ovládané pýchou k účasti na zednářském budování jejich stavby. Nicméně vidíme, jak žalostným napodobením Božího díla je upachtěná snaha zednářů, a navíc víme, že Bůh se jim směje a boří všechny stavby, které jsou založeny na lidské domýšlivosti a touze po velikosti (Babylonská věž); trosky pak andělé odklízejí do propasti spolu se vším, co se prostě nehodí jako materiál k budování věže spásy člověka (viz prvokřesťanské zjevení Hermovi).
Je tedy zřejmé, že seznam praotců a otců končící Narozením Ježíše Krista, je vlastně dokladem Boží práce, je to otisk Boží ruky v našich dějinách. Víme, že Bůh ihned po zradě Adama a Evy a po jejich odchodu z ráje začal připravovat nápravu. Jenže aby nezmařil lidskou vůli a neporušil lidskou svobodu, musel sám sestoupit mezi nás jako jeden z nás, a tady jako člověk napravit, co Adam jako člověk pokazil. A pro uskutečnění přípravy k tomuto dílu byla potřeba větší část dosavadních dějin lidstva. Bylo nutno dovést lidská pokolení až do takového stavu, kdy se mezi nimi nalezlo dost jedinců, kteří byli schopni uvěřit, přijmout dílo spásy, vstoupit do Církve a dosvědčit svou víru před světem.

A k tomu vedla opravdu dlouhá cesta. Bůh vybral jeden národ, navštěvoval jej, vyvedl z otroctví, dal mu Zákon, svěřil mu zaslíbenou zemi, chránil před nepřáteli, posílal mu proroky, ale také jej trestal za vzpurnost a vydával do zubů nepřátel, aby jej upevnil ve víře. Víru tohoto vyvoleného národa šířil i mezi pohany. Národ však stále kolísal, odpadal k mnohobožskému pohanství, a pak zase k formalismu... Přesto však rostla v lidstvu touha po jediném Bohu a zhnusení nad marností a daremností pohanských náboženství a jejich jalového modloslužebnictví. Tak nadešel čas, kdy na světě byl už malý ale dostatečný počet těch, kteří naplní Církev Kristovu a budou svědčit o Spasiteli a jeho Království pokoje - i prolitím své krve.

O tom, že Bůh zbytečně neprodléval a poslal Spasitele hned, jakmile to umožňoval stav přípravy lidstva, vydávají výmluvné svědectví dějiny prvotní Církve. Prakticky okamžitě poté, co Kristus uskutečnil dílo spásy a na apoštolech vybudoval Církev, postavily se všechny okolní síly tehdejší společnosti proti křesťanům. Začalo to nejukrutnější pronásledování vedené ze všech stran s jediným úmyslem - vyhladit křesťanství. Na Církev čekala tři staletí totální likvidace. Sami židé, vyvolený Boží lid(!) byl prvním lítým pronásledovatelem křesťanů a teprve po nich pohané. A uprostřed tohoto spalujícího ohně vidíme stát malé stádečko věřících. Kdyby Kristus přišel o sto let dříve, nebylo by bývalo bylo připraveno ještě ani to malé stádečko, které by mohlo vytvářet Církev. Teď už chápeme, co bylo obsahem té práce, kterou Bůh činil, aby připravil lidstvo na příchod Spasitele. Tato práce je v evangeliu stručně a symbolicky představena jako rodopis Ježíše Krista, seznam praotců a otců, leč ve skutečnosti je za tím mnohem a mnohem více.

Většina lidských dějin proběhla před příchodem Ježíše Krista a byla tedy zasvěcena Božímu plánu přípravy pro Narození Spasitele a pro jeho dílo spásy člověka. Dějiny po Kristu jsou už jen takovým "dovětkem" za historií lidstva. My sice sebevědomě vnímáme tzv. "dobu moderní" či "postmoderní", jako by to bylo centrum lidských dějin, ale to je zase jen ta lidská pýcha. Naše doba je v porovnání s lidskými dějinami jen nepodstatným mžikem. A svým způsobem života je naše století čímsi, co je naprosto nesourodé s celou lidskou minulostí; ano, posledních sto let je jakoby vykloubeno z dějin, je vlastně anomálií.
A nejde jen o způsob života, který je ovlivněn stroji a moderními technologiemi, jde také o množství zla, které poslední století přineslo na planetu a které je nesouměřitelné s čímkoliv v minulosti. Ještě nikdy netrpělo tolik lidí na světě hladem a nemocemi, ještě nikdy neumíralo tolik lidí ve válkách, jako v posledních sto letech. Kdyby nějaký člověk z doby před tisíciletími měl možnost uzřít průběh posledního století, byl by zděšen tímto peklem na zemi... Jenže moderní člověk to nevidí, je okouzlen svými hračkami.
Abychom se však vrátili k probíranému tématu. Bůh před příchodem Kristovým pracoval nad lidskými dějinami a nepřestal pracovat ani po Kristu. "Můj Otec stále pracuje, i já pracuji," pravil Pán Ježíš židům. Boží dílo lidské spásy se i nadále koná - a to v Církvi. Zde je nemocnice, kde se pracuje na uzdravení umírajících; zde je Boží laboratoř, kde se léčí a očištěním proměňují lidské duše. Zde sestupuje Božská blahodať, aby působila na člověka a posvěcovala jej. Zde při svatých liturgiích přichází sám Pán, aby sloužil člověku. Vždyť On praví každému: »Od nikoho nic nežádej, já budu pracovat. Vždyť jsem přišel, abych ti sloužil, nikoliv abych byl obsluhován« (viz Jan Zlatoústý, příspěvek č. 209).

Tentýž Bůh, který pracoval v době starozákonní, pracuje dodnes. Svědectvím jsou zástupy svatých a spasených, jimiž se plní nebe v posledních dvou tisíciletích. Kdybychom dnes chtěli napsat svědectví o Božím dílu nad dějinami - a to v průběhu éry po Narození Kristově, pak bychom místo seznamu otců a praotců vypsali seznam křesťanských svatých (každý pravoslavný kalendář je takovým dokladem). Ano, pro dobu novozákonní jsou knihy s životy svatých tím, čím byly pro dobu starozákonní rodopisy od Adama, zápisy o předpotopních i popotopních pokoleních, vyprávění o životech svatých patriarchů, králů a proroků, záznamy osudů izraelského národa - zapsaná i nezapsaná svědectví o Hospodinově díle s lidmi.

A svou blahodatí Bůh pracuje jak nad celými novozákonními pokoleními, tak i nad každým křesťanem zvlášť. Každý z nás by měl být schopen vydat své svědectví, jak Bůh vstoupil do jeho života a jak proměňuje jeho život a hlavně jeho nitro.






















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz