1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 762: #

Administrátor --- 10. 1. 2012
Na okraj velkých křesťanských svátků

NAROZENÍ KRISTOVO

Bůh se stává, čím nebyl, aniž by přestal být, čím byl. Přijímá lidskou přirozenost a ponechává si i přirozenost Božskou. Boží Syn nepřichází o své Božství, leč činí se člověkem. Podle dávného svatootcovského výroku, který má v naší tradici postavení nevyhlášeného dogmatu: "Bůh se stává člověkem, aby se člověk mohl stát bohem." Narozením Božího Syna se změnilo vše ve vztahu člověka s Bohem.

Osoba Pána Ježíše Krista zcela odlišuje křesťanství od všech jiných náboženství. Ten rozdíl není nic povrchního nebo kosmetického, ale jde do té největší hloubky, k samému jádru. Ve všech nekřesťanských náboženstvích by totiž mohly být osoby jejich zakladatelů nahrazeny. Buddhisté by jistě souhlasili s tím, že Buddha, neboli historická osoba jménem Siddhártha Gautama, by mohl být někdo jiný a na podstatu buddhismu by to nemělo žádný vliv. Kdyby nežil Siddhártha, pak by na buddhistické učení mohl přijít někdo jiný a stal by se zakladatelem buddhismu. Podobně by mohli připustit vyznavači islámu, že Alláh, kdyby chtěl, mohl si vyvolit jiného člověka, než byl Mohamed, a pak by byla zakladatelem islamismu jiná osoba a na učení a povaze tohoto náboženství by to nemuselo nic změnit. A to samé platí i pro židovství. Kdyby si Bůh vyvolil jiné lidské osoby, než byl Abraham a Mojžíš, pak to, co skrze ně Hospodin učinil a zvěstoval, vykonali jiní lidé a na starozákonním náboženství by to nic neměnilo. I o ostatních náboženstvích platí stejný princip. Nejsou nutně spojeny s konkrétní osobou zakladatele, která je nahraditelná.

Jenže křesťanství stojí a padá s osobou Ježíše Krista, která je nezastupitelná. Poslání Ježíše z Nazaretu nemohl vykonat žádný prorok ani apoštol. A to nás přivádí k jádru křesťanství. Proč nemohl dílo Ježíšovo vykonat např. Jan Křtitel nebo Šimon, syn Jonášův (ap. Petr) nebo Šavel (člověk, jehož známe jako apoštola Pavla)? Odpověď zní: Protože dílem zakladatele křesťanství nebylo jen učit, porokovat a uzdravovat, ale něco mnohem a mnohem více. Spasitel spojil člověka s Bohem, v jeho boholidské Osobě došlo ke sjednocení Božství a lidství. A svou obětí na kříži a Vzkříšením pak učinil plody tohoto sjednocení přístupné všem, kteří v to uvěří a víru dosvědčí svým životem.

Kdyby se dal ukřižovat praotec Abraham, bohavidoucí prorok Mojžíš, svatý král David nebo některý z proroků či sv. Jan Křtitel nebo apoštol Pavel, pak by to lidem samo o sobě nepřineslo žádný užitek pro spásu. Případů, kdy se nějaký člověk obětoval pro vznešené ideály, není sice příliš mnoho, ale není jich ani málo. Nikdo tím však nedokázal spasit lidstvo ani tím nemohl usmířit člověka s Bohem. Šlechetná smrt žádného člověka nemohla mít ten význam a důsledky jako oběť bohočlověka.

Narození Toho, kdo zůstal Bohem, ale od Panny Marie přijal lidské tělo, je božský počátek díla spásy člověka, které začalo vtělením a kulminovat mělo smrtí a vzkříšením z mrtvých. K tomu se Pán Ježíš narodil, aby zemřel. Od toho okamžiku, kdy Boží Syn přijal od Panny Marie naši nemocnou a hříchem poškozenou lidskou přirozenost, už je jisté, že vtělený Boží Syn jednou jako člověk zemře.

Římsko-katolický teolog v tuto chvíli nebude souhlasit. Podle učení jeho církve Kristus přijal od Marie lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém byla před hříchem Adama a Evy. A proto byl prý Spasitel jako člověk nesmrtelný, tj. nemusel zemřít, kdyby nechtěl. Z toho vyplývá i římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně. Aby totiž mohl Pán přijmout od Marie lidskou přirozenost nezasaženou ještě hříchem, pak i ona musela být nějakým "mimořádným Božím zásahem" navrácena do stavu lidí před hříchem. Taková je logika římsko-katolického učení.

Je to názorná ukázka, jak jedna - zdánlivě nepodstatná - odchylka od víry, odchylka, která může dokonce vypadat jako větší zbožnost, za sebou vleče řadu důsledků v poruchách věrouky a duchovního života. Nakonec to v tomto případě končí teologickými úvahami o Panně Marii jako o "spoluvykupitelce" a lidovou vírou, která klade Matku Boží téměř na úroveň Spasitele.

Vraťme se však k Pravoslaví. Pro pravoslavné křesťany je naopak klíčově důležité, že Panna Marie měla lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém ji máme my. Byť byla svatá Panna uchráněna spáchání osobního hříchu (různými životními okolnostmi, které Boží prozřetelnost vytvářela, např. od dětství byla držena stranou od lidské společnosti a přebývala při chrámu, anděl jí nosil pokrm atd.), přesto bylo lidství - stejně jako to naše - nemocné, čili raněné pádem Adama a Evy. A právě toto nemocné lidství od ní přijal Pán, aby je mohl uzdravit. Podle logiky myšlení dávných Otců: co na sebe Bůh při vtělení nepřijal, to nemohl uzdravit a spasit. Tím pádem by to všechno, co nebylo Božím Synem při vtělení přijato do jeho Osoby, až doposavad zůstalo staré a hynoucí. Proto bylo nutné, aby na sebe oblékl lidství v tom padlém stavu, v jakém je dostáváme od rodičů, když se rodíme do tohoto světa.
* * *

Narozením Spasitele přišel na svět meč, který od té chvíle neustále prochází lidstvem a rozděluje je. To připomíná druhý den svátků Narození Páně, kdy při liturgii čteme evangelium o úkladech, které činil Herodes Dítěti, o útěku do Egypta a vyvraždění nemluvňátek, které se staly prvními mučedníky za Krista.

Sám Pán o tom později řekne: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni..." (Mat 10,34-35) Kristus zde zbudoval Církev, proti níž se ihned zuřivě postavila všechna ostatní náboženství, která kolem byla, podobně jako Herodes vytáhl do boje proti Kristu, sotva se Pán narodil. Stejně absurdní, jako je obraz krále Heroda posílajícího vojsko proti pár dní starému Dítěti, je pak obraz všech těch etablovaných náboženství, která náhle našla společnou řeč, když se jednalo o hubení křesťanů, kteří nikomu nic zlého nečinili, neměli žádné vojsko, pečovali o nemocné morem (jimž se všichni ostatní báli pomáhat), vedli tichý, vysoce mravný a společensky příkladný způsob života. Na těchto svou obrazech vidíme tu duchovní válku, která přišla do světa s Narozením Spasitele a nepřestane až do konce světa. Turkové na Balkáně, bolševici v Rusku, nejsou ničím jiným než novodobými Herody.

Meč rozdělující lidi na ty, kteří přijmou, co jim Spasitel nabízí, a na ty, kteří se zatvrdí a proti Církvi se staví s nenávistí, tu stále je a i dnes prochází lidskou společností. Moderní Herodiáni vedou svůj boj z ideologické základny, která sama sebe paradoxně nazývá "osvícenstvím" (ač se ve skutečnosti jedná o ďábelskou temnotu). Satanistická podstata dřívějšího i současného osvícenství je patrná už na ateistické či okultistické orientaci jeho stoupenců. A hlavně pak na jejich nenávisti nejen vůči Církvi a křesťanství, ale především vůči čistotě a svatosti. Ne nadarmo pravil jeden ze zakladatelů osvícenství: "Kdyby se např. geometrie stavěla proti lidským vášním a hříchům stejně jako křesťanství, pak bychom stejně jako křesťanství nenáviděli i ji."
Vidíte tu podobnost s Herodem? Morálně rozložený a mravně zvrácený král, který v paranoidních obavách o svou moc vyvražďoval svou vlastní rodinu, ale měl velice rád své psy (v Římě o něm říkali, že na jeho dvoře je lepší být psem než královým synem), dává povraždit čisté maličké děti v celém Betlémě a okolí. Táž nenávist vůči křesťanství je dnes vedena z pozic lidské nemravnosti a hříchů, které jsou zaštiťovány darwinismem a dalšími materialistickými vědami.
Mladá Církev stojí uprostřed ohně nenávisti šlehající z židovského a pohanského okolí - to je pravdivý obraz duchovní situace, která zde nastala Narozením Kristovým. Tento obraz byl někdy poněkud zakryt v dobách, kdy se křesťanství stalo postupně státním náboženstvím. Jenže to bylo jen přechodné zastření duchovní skutečnosti, která stále trvá, a tak bylo jen otázkou času, kdy se ten meč, který tu nikdy nepřestal být, opět projeví reálnými společenskými událostmi. V Byzanci to nastalo po roce 1453. V ruském impériu po roce 1917. Mohamedáni a komunisti odkryli tu duchovní válku, která ve skutečnosti nikdy nepřestala.

Tím nás i tak dojemné a tiché svátky, jako je Narození Kristovo, událostmi popisovanými v evangeliu vedou nejen k maličkému Spasiteli v jesličkách, ale i k uvědomění si širšího rozměru duchovní reality. Ať nás proto nezmatou duchovní jevy, jež se dějí a budou dít v naší společnosti. Pamatujeme vždy na sotva narozeného Ježíše Nazaretského, který už jako kojenec musí utíkat do exilu, neboť hned po jeho narození mu jde světská moc "po krku". Pamatujme, že křesťanům praví Pán: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,18-20) "To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz