1238


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 768: #

Administrátor --- 24. 1. 2012
O duchovní astronomii, kalendáři a vánočním troparu

Podle tradičního pravoslavného kalendáře byly 7. ledna svátky Narození Kristova

Ohlédnutí za uplynulou sváteční dobou

V ten den slaví tyto svátky většina pravoslavných křesťanů ve světě, která liturgicky žije dle starého juliánského kalendáře. A podle tohoto starého kalendáře připadá den svátku Narození, což je 25. prosinec, na den, kdy máme na občanském kalendáři datum 7. leden. Sváteční doba, kterou právě procházíme, je každoročně příležitostí zamyslet se nejen nad samotnými svátky, ale i nad významem církevního kalendáře, resp. nad důvody, proč dnes udržovat něco tak archaického, jako je více než dva tisíce let starý juliánský kalendář.

Často se obecně tvrdí, že papežský gregoriánský kalendář je přesnější než starší juliánský. Zapomíná se však většinou rozvést, čehože se má ta vyšší přesnost vlastně týkat; co a vůči čemu vlastně poměřujeme. Matematický model gregoriánského kalendáře je přesnější vůči tzv. tropickému roku (je to perioda průchodu Slunce mezi body jarní a podzimní rovnodennosti), kdežto matematika juliánského kalendáře je přesnější vůči tzv. siderickému čili hvězdnému roku (je to doba jednoho oběhu Slunce v nebeské sféře mezi nepohyblivými hvězdami).

Tato vazba na rozdílné "druhy roku" má i svůj duchovní průmět. Gregoriánský kalendář je orientován na tropický rok, a je tím spojen spíše s pohanským uctíváním cyklů plodnosti přírody (návaznost na jarní a podzimní rovnodennost, setba a sklizeň, záplavy na Nilu apod.) Zatímco se tedy gregoriánský kalendář svou matematikou a duchem více obrací k zemi, juliánský kalendář naopak více odkazuje ke konstelaci hvězd a k nadzemskému dění. (Více o tom píšeme zde).
Proto juliánský kalendář odpovídá biblické zprávě o stvoření světa: "I učinil Bůh dvě světla veliká... a hvězdy, a postavil je Bůh na klenbě nebeské... a oddělil světlo od tmy..." (Genesis 1,14-19) Neorientuje se tedy jen na jedno z těchto "dvou velikých světel" (jak to činí kalendář gregoriánský), ale komplexněji na celou nebeskou mechaniku, jak nastíněna v citovaném biblickém verši. A právě tato duchovní "biblická astronomie" má pro náš bohoslužebný život hluboký symbolický význam.

A není to věc jenom Starého zákona! Vždyť i Nový zákon se ve svém samotném počátku taktéž dotýká astronomické otázky. Samotné Kristovo Narození je přece oznamováno astronomickým jevem - čili hvězdou, která přivedla perské mágy a mudrce do Betléma, kde se poklonili Božímu Dítěti. Tuto evangelijní zprávu vzpomíná na začátku každé liturgie kněz, když vždy při proskomidii (kdy připravuje chléb a víno k oběti), vzpomínaje Kristovo Narození, praví: "I přišedši hvězda, stanula nad místem, kdež bylo Dítě" (Mat 2,9). Dokonce i jedna liturgická pomůcka, příslušenství k bohoslužebným nádobám, se nazývá "hvězdice" a symbolicky představuje právě Betlémskou hvězdu. To napovídá, jaký význam přikládá církevní tradice tomuto "astronomickému detailu" evangelia.

Konec konců "duchovní astronomie" vstoupila i do křesťanského symbolického myšlení a do liturgie, o čemž nádherně vypovídá hlavní posvátný hymnus oslavy Narození Kristova - totiž sváteční tropar. Tento krátký oslavný zpěv se nese - od začátku až do konce - zcela v duchu astronomické symboliky. Proto bychom si jej měli ocitovat (znění tohoto překladu je oproti textu z Gorazdova sborníku trochu zpřesněno dle církevní slovanštiny):

Narozením tvým, Kriste Bože náš,
vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili,
hvězdou naučeni byli,
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti.
Pane, sláva tobě.


Vánoční pravoslavná hymnografie se jenom hemží hvězdami a nebeskými světly; stále se tam hovoří o slunci a případně i o východu (ve smyslu vycházení nebeského tělesa nad horizont). Tím "Východem z výsosti" se myslí úsvit největšího nebeského světla, které přichází z místa za naším obzorem a zazářilo z duchovních výšin, tj. z výsosti.
Pro lepší srozumitelnost by mělo být do předposledního verše troparu asi doplněna nějaká objasňující slova, takže by pak mohl verš znít např.: "a znáti tebe, Východ duchovního Slunce z výsosti", pak bylo zcela jasné, o jaký "východ" se jedná. Jenže po stránce stylistické se takové doplnění moc nehodí, protože by se tam pak dvakrát hned za sebou opakovalo slovo "slunce", a tak bude zřejmě lepší nechat znění v dosavadní - trochu jinotajné - poloze a spoléhat se, že si i dnešní věřící domyslí, co se tím "východem z výsosti" míní (jako to bylo věřícím zřejmé kdysi).

Někteří přinášejí hypotézu, že se tím "východem" myslí ve Starém zákoně zmiňovaný "výhonek" čili "proutek", který nečekaně vyraší z pařezu - tam, kde už se zdálo, že nic vyrůst nemůže (Is 11,1). Tento výklad se však nezapadá do celkově výhradně astronomického kontextu troparu; právě užívané pojmosloví a kontext napovídají, že spíše se bude skutečně jednat o "východ" ve smyslu vzejití světla, úsvit.
Hymny k Narození Kristovu přirovnávají jeho Narození k vysvitnutí světla. Stejně tak se hovoří na mnohých místech naší bohoslužby o narození Krista z přesvaté Bohorodice - tento porod je symbolicky opěvován jako úsvit či vzejití nebo zazáření Slunce. A o tom, jak často je Kristus v církevním myšlením označován jako "Slunce spravedlnosti", snad ani není potřeba hovořit.

Dále tropar hovoří o úloze hvězdy, která přivedla perské mágy (a v jejich osobách i další pohany) ke Kristu. Není zřejmě náhodné, že hvězdy byly Bohem určeny jako proroci a nejrychlejší poslové zvěstující příchod Spasitele. K pohanům se tedy tato zpráva nedonesla žádnými lidskými prostředky, ale skrze nebeské konstelace, a tak se bleskurychle dostala k těm, kteří uměli tyto konstelace číst.

* * *

Kalendářní otázky samozřejmě nemají dogmatický význam, avšak církevní život se neodehrává jen na rovině věroučných pravd, ale je formován a budován i dalšími duchovními proudy. Skutečnost, že se přes všechny světské tlaky v pravoslavné církvi uchoval juliánský kalendář, o něčem vypovídá. Zřejmě tyto astronomické souvislosti - čili spojení biblické "duchovní astronomie" se starým kalendářem, který nejlépe ze všech reflektuje postavení hvězd, oslovují (třeba nevědomky) věřícího člověka, dotýkají se nějakých míst duše, které jsou pro duchovní život důležité.

Proto se drží juliánský kalendář zvláště tam, kde jsou hluboce zakořeněné tradice nebo se tam vede zvláště urputný zápas proti zesvětštění. Mám na mysli především Svatou Horu Athos a Jerusalemský patriarchát, a pak samozřejmě Ruskou pravoslavnou církev. Nakolik mám zprávy, tak v Řecké pravoslavné církvi (myslím tím kanonickou tzv. "státní" církev) jsou stále živěji probírány úvahy o návratu ke starému kalendáři (čili život společnosti a liturgický život církve podle "ruského modelu"). Není vyloučeno, že současný anticírkevní trend státu a médií (a případ uvězněného starce Efréma) by mohl tento proces návratu k tradicím ještě urychlit.

* * *

Kromě toho všeho má starý kalendář i významný spirituálně-sociální aspekt. A to právě dnes, kdy se stupňuje a zintenzivňuje manipulace prováděná se společností skrze média, internet atd.! Podobný význam, jaký má pro duchovní i duševní stav člověka nedívat se na televizi, má i život dle starého kalendáře, který v některých ohledech "odpojuje" člověka od antikřesťanské spolčenosti.

Volba kalendáře je tedy zároveň jakýmsi projevem, k jaké společnosti se hlásím, s kým duchovně žiji. Zdali jsou to pravoslavní křesťané v našich duchovních centrech: na Rusi, v Jerusalemě, na Svaté Hoře Athos, nebo zda je to tato odkřesťanštěná (a dnes už pomalu znovu polototalitní) materialistická společnost.

A nakonec ještě zmiňme probíhající dění, které všichni cítíme. V posledních několika málo letech vzrůstá tlak světské duchovní atmosféry. Roste nemravnost ve společnosti, agresivita a hněv lidí, povrchnost ve všech ohledech, a zesvětštění se tlačí do Církve. V tuto chvíli začínají mít povážlivý význam všechny (dříve snad nepodstatné) prasklinky a škvíry v duchovní hradbě, která odděluje Církev od světské sféry. Tlak na hradby zvnějšku stoupá a každou skulinou se dovnitř tlačí vnější duch. Náš starý církevní kalendář je jednou z opor, které nám pomáhají vzdorovat světskému tlaku.

* * *

A tím nás kalendářní otázka dovádí k jiné astronomii a jinému hvězdopravectví. Církevní kalendář pozvedá náš zrak k duchovnímu nebi a liturgickému životu, který je rytmem svátků a památek svatých, připomíná posvátné události a stále znovu a znovu obrací naši pozornost k milníkům dějin spásy a k těm velikánům, na nichž se už Kristovo blahodatné dílo uskutečnilo a dokonalo.

Kalendář, jenž v sobě zrcadlí dráhy nebeských těles a hvězdné konstelace, nás vede i v duchovním liturgickém životě. Propojuje hmotný vesmír s duchovním vesmírem. Uvádí nás od nebeské klenby pod nebe duchovní. Vytváří svého druhu most mezi fyzickým a spirituálním životem. Převádí nás tam, kde se už neřídíme podle hmotných hvězd a slunce. V této sféře našeho duchovního života je sluncem, které září na klenbě církevní, Spasitel (podobně jako na nás s klenby chrámové shlíží Kristus Pantokrátor), a našimi hvězdami, svítícími na duchovním nebi, jsou Boží svatí. Každý večer nám na večerní bohoslužbě vzejde nové souhvězdí duchovních hvězd, v jehož znamení se odehrává celý den až do příštího soumraku.

Rád vzpomínám, jak nám zesnulý otec Miroslav s oblibou říkával, že svatí, jejichž památku dnes slavíme, jsou delegáty vítězné nebeské církve, kteří byli za námi vysláni a mají toho dne na starosti pozemskou bojující církev.
Po tom výše zmíněném "kalendářním mostu" přecházíme od fyzického, přírodního k duchovnímu, ale i naopak - požehnání a světlo ze sféry duchovního života jde tímto mostem skrze nás do hmotného světa. Zní to někomu snad příliš nadneseně a nerealisticky, leč myslím, že celá řada pravoslavných věřících to ve svém osobním životě takto cítí. Ostatně, člověk je zcela unikátní bytostí stvořenou tak, aby přebývala současně ve dvou světech: materiálním i duchovním, a spojovala je svou aktivní činností. Toto spojování může samozřejmě probíhat na mnoha různých rovinách a polích. A není snad žádný důvod odmítat myšlenku, že církevní kalendář právě tomuto spojení na jedné z těch úrovních pomáhá.
Církev bude navždy pamatovat na svaté i na dny, kdy se uzavřel jejich pozemský tělesný život. Ten den má totiž jejich památka zvláštní sílu. Na jejich odchod z toho světa hledíme jako na narození pro život věčný. Výroční den jejich odchodu oslavujeme tudíž jakožto jejich duchovní narozeniny, a z druhé strany přicházejí toho dne tito svatí za námi, a tak se děje vzájemné setkání. Modlit se k jakémukoliv světci je samozřejmě možné v kterýkoliv den, leč se dnem jeho svátku to nelze srovnat - to v církvi každý ví.
V bohoslužbách jsou tento den jména dnes oslavovaných svatých vzývána, zpívají se jim tropary a kondaky, čtou se stichiry, jsou vzpomínáni v závěrečné modlitbě každé bohoslužby, čtou se jejich životy. Tím jsou tito nebeští vyslanci vítáni po celou noc i následující den při každé církevní službě, jsou osloveni a obracíme se k nim s prosbou o zprostředkování našich žádostí u Božího trůnu. Podobně jako Hospodin kdysi učinil Joba zprostředkovatelem pro jeho druhy a jen přes jeho přímluvu se nad nimi smiloval (Jób 42,7-9), tak i podnes má církev Bohem ustanovené zastánce - svaté muže a ženy.

Starec Paisij Svatohorec vypráví, jak se jednou na Athosu stěhoval do nového příbytku. Když chtěl pak sloužit svou každodenní bohoslužbu, měl své věci ještě v krabicích a nemohl najít brýle ani kalendář, a tak se velice rmoutil, že neví, který světec má toho dne památku a koho má oslavovat. V tu chvíli se mu zjevil jeden svatý a řekl mu, že je mučedník a jak se jmenuje a že dnes je jeho den. Starec Paisij mu zpaměti zazpíval tropar, kondak a stichiry. Druhý den při vybalování věcí našel kalendář i brýle, a tak se hned podíval, který svatý měl včera památku. Jméno mučedníka uvedené v kalendáři souhlasilo se jménem včerejšího návštěvníka.
Kvůli těmto našim hvězdným konstelacím světců, nebeským řádům a Bohem ustanovenému duchovnímu nebi je tak důležité zůstávat u původního starokřesťanského počítání dnů a let, udržovat beze změn tento starobylý kalendářní systém, který je jedním z vláken, jež nás spojují s nebeskou církví.

Tím, že se my lidé domluvíme a prohlásíme např. jaro za léto, se na astronomických skutečnostech nic nezmění. A nejde jen o astronomii, ale stejně objektivní je i neviditelná kalendářní realita. Kdybychom zrušili Bohem na počátku ustanovený (a skoro celým lidstvem vždy udržovaný) sedmidenní týden a zavedli např. desetidenní (jako za revoluce ve Francii), nic to nezmění na tom, že skutečný sedmidenní týdenní kruh bude dál pokračovat. Jak zde cyklus sedmi stvořitelských dnů běží od počátku světa, tak bude neviditelně běžet dál, i kdyby jej už skoro nikdo nectil, ale všichni počítali dny po desítkách. Když prohlásíme středu za neděli, tak kvůli tomu skutečná neděle nepřestane být nedělí, i když lidé v ten den budou mít na svých novotářských kalendářích středu.

Stejně jako lidé nemají moc hýbat planetami a souhvězdími ve vesmíru, tak nemají moc hýbat Stvořitelem danými dny v týdnu, a podobně nemají moc hýbat duchovním Kristovým Sluncem určujícím velké svátky a souhvězdími světců na klenbě našeho duchovního nebe. Kalendář církve vznikal celé věky jako zrcadlo odrážející skutečnosti duchovního nebe. Můžeme jej přijmout a zapojit svůj duchovní život do tohoto velikého systému, a pak budeme mít celý ten nesmírný duchovní řád ku pomoci. Můžeme jej samozřejmě i odmítat, ale to je asi tak vše, co proti němu můžeme dělat. Na hvězdy - fyzické i duchovní - nedosáhneme a jejich věkovité dráhy se nemění dle malicherných potřeb maličkého lidského mravenečka, který tu dnes je a zítra už tu není.

















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz