1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 784: #

Administrátor --- 12. 5. 2012
Ikony

Vyšla kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Nedávno se dostala na pulty knihkupectví kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století". Obsahuje významné statě ruské ikonologie, jež do této publikace sestavili J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil. Nejprve zde najdeme tři velmi krásné statě J. N. Trubeckého. Jako první je uvedena proslulá "Teologie v barvách", která vznikla krátce po znovuobjevení ruské ikony. Autor spatřuje východisko z nesváru a "zezvířečtění" světa topícího se v krvi světového válečného konfliktu (psal se rok 1915) život v Bohu, jehož svědectvím je stará ruská chrámová architektura a ikona. Vyzývá k zápasu se zlem, bez něhož se nemůže zrodit vítězství radosti nad utrpením.

Následuje další autorova stať "Dva světy ve staroruském ikonopisectví". Na ikonách se podle autora odráží souboj dvou principů a dvou chápání světa, který vyplňuje dějiny lidstva. Na jedné straně stojí vezdejší svět s jeho zápasy a na straně druhé budoucí harmonické společenství všeho stvoření v horním světě.

V knize se dále seznamujeme s Trubeckého statí "Rusko na svých ikonách". Trubeckoj zde vysoce oceňuje zbožný cit a duchovní hloubku, jež jsou vyjádřeny na ruských ikonách z dob svatého Sergije Radoněžského. Byl to čas velkého duchovního vítězství Ruska. Tehdy take vytvořil Andrej Rublev svou ikonu svaté Trojice. "Vesmír jako místo smíření veškerého stvoření, lidstvo, shromážděné kolem Krista a přesvaté Bohorodice s nadějí na obnovení narušeného řádu a souladu - to je společná skrytá myšlenka ruského poustevnictví a ruského ikonopisectví."

Za touto statí následuje "Ikona a úcta k ní" od S. N. Bulgakova. Jde o jeden z prvních novodobých pokusů zhodnotit dogmatický zápas o ikonu v ikonoboreckém období a zvláště formulaci 7. všeobecného sněmu o uctívání ikon. Autor přistoupil k této otázce nepříliš šťastně, neboť nedokázal rozpoznat v dílech svatého Jana Damašského a Theodora Studity ani v ustanoveních 7. všeobecného sněmu skutečnou podstatu jejich protiikonoboreckých vyjádření a tvrdí, že církev tehdy a ani nikdy potom nedokázala účinně vyvrátit ikonoborecké argumenty. Tuto situaci tedy hodlá ve své studii "napravit" a črtá ve své stati kontury svého vlastního teologického směru - "sofiologie", který prohlašuje za pravoslavný. Na jeho základě se pokouší obhajovat ikonu. Je třeba říci, že proti Bulgakovově sofiologii vystupovali mimo jiné vynikající teologové V. N. Losskij a L. A. Uspenskij, který také kritizuje Bulgakovovu myšlenku, že předchůdcem ikony je v podstatě pohanská modla. Uspenskij uvádí Bulgakovovo tvrzení na pravou míru, když uvádí, že za skutečného předchůdce ikony nelze považovat pohanskou modlu, ale starozákonní zákaz obrazu. Ve své vynikající knize "Teologie ikony pravoslavné církve" píše: "Když Písmo hovoří o stvoření, zakazuje ho zobrazovat. Když pak hovoří o Bohu, trvá na tom, že je neviditelný. Ani lid, a dokonce ani samotný Mojžíš, neviděl žádný Boží obraz, slyšel jen Jeho hlas. Když neviděl Boží obraz, přirozeně Boha ani nemohl zobrazovat; mohl pouze písemně zachytit Boží slova, což také Mojžíš udělal. Ano, jak zobrazit neviditelné, beztělesné, co nemá ani formu, ani velikost, ani barvu? Již však v samotné důslednosti starozákonních textů a ve zdůrazňování toho, že Izrael slyší slova, ale nevidí ani obraz, ani podobu, ctihodný Jan Damašský spatřuje skryté naznačení budoucí možnosti vidět i zobrazovat Boha, který přišel v těle. ´Co tedy (Písmo) tajemně ukazuje na těchto místech?´ ptá se. ´Je jasné, že nyní nemůžeš zobrazovat neviditelného Boha, ale až uvidíš Beztělesného, který se pro tebe stal člověkem, tehdy budeš zhotovovat obrazy Jeho lidské podoby. Když se Neviditelný, který se oblékl v tělo, stává viditelným, tehdy zobrazuj podobu Toho, který se ukázal.´" Uspenskij dále píše: "Ve svém učení o zobrazitelnosti Božství (stejně jako v učení o ikoně vůbec) Bulgakov, jak sám říká, nevychází ´z apofatické teze o neviditelnosti a nezobrazitelnosti Boha, ale ze sofiologického učení o Jeho zobrazitelnosti a podobnosti tohoto světa Jeho podobě. Bůh načrtl svou podobu ve stvoření a tato Boží podoba je tudíž zobrazitelná´ (kurzíva Bulgakovova). Apofatickou tezi o nezobrazitelnosti Božství Bulgakov považuje za lživou premisu, kterou v období ikonoborectví pouze ´z neopatrnosti a omylem´ přijali pravoslavní uctívatelé ikon od svých protivníků. Zobrazitelnost Božství protojerej S. Bulgakov zdůvodňuje následujícím způsobem: člověk je stvořen podle obrazu Božího a tato ´myšlenka, že člověk nese obraz Boží, obsahuje v sobě jako svůj základ (kurzíva Uspenského) i opačnou myšlenku, totiž že lidskost je vlastní podobě Boha.´ Tato ´podoba Boží v Bohu je nebeské lidství, Sofie, předvěčné, Božské lidství´. Božství je předvěčně boholidské a obraz Boží je načrtnut v člověku právě proto, že samotnému Bohu je vlastní podoba lidská. Pro vzájemnou podobnost Boha se stvořením (jež si navzájem odpovídají) je tato lidská podoba Stvořitele člověku známá." Když Uspenskij takto seznámil čtenáře s Bulgalkovovým pohledem, uvádí své výhrady: "Zde je především potřeba říci, že podobnost člověka Bohu, když ji chápeme jako stvořenost člověka podle obrazu Božího, není totéž, co vzájemná podobnost mezi Božstvím a lidstvím. To, že člověk je stvořen podle obrazu Božího, neznamená opak - že Božství je vlastní podoba lidská. Obraz Boží spočívá v tom, že je vlastní lidské osobě, a ne ve vzájemné podmíněnosti přirozenosti Božství a přirozenosti člověka v ´Sofii´. Rozpor s apofatickou tezí o nezobrazitelnosti Božství nutí Bulgakova opakovaně se dosti uštěpačně vyjadřovat vůči otcům, kteří bránili ikonu vůči ikonoborcům, a zvláště vůči těm, kteří se zúčastnili 7. všeobecného sněmu. Pro obránce ikon byla apofatická teze o nezobrazitelnosti Božství výchozím stanoviskem, a když z ní vycházeli, šli podle Bulgakovova mínění při zdůvodnění ikony lživou cestou a nesprávně pochopili její obsah…"

Uspenskij dále vysvětluje: "Uctívatelé ikon říkali: ´Podle lidské přirozenosti, přesněji, podle tělesné přirozenosti má Kristus viditelnou zobrazitelnou podobu a podle Božské ji nemá a je nezobrazitelný´. Toto jejich stanovisko je však podle Bulgakovova názoru výsledkem nesprávného chápání chalcedonského dogmatu. Pro Bulgakova je ikona Kristova možná ´právě pro Jeho viditelný lidský vzhled, který je nicméně totožný s Jeho podobou neviditelnou, Božskou´.

Plyne z toho, že obraz Kristův není podle Bulgakova obrazem Božím proto, že je obrazem Božské Hypostáze ´spojující dvě navzájem si vzdálené přirozenosti´ - Božství a lidství (chalcedonské dogma; irmos 9. písně kánonu, hlas 4.), ale proto, že je zjevením nestvořeného, Božského lidství v lidství stvořeném: ´Bůh je v tomto svém lidství pro člověka zobrazitelný´ (kurzíva Bulgakovova). Skrze stvořenou ´tělesnou přirozenost´ přijatou od Matky se uskutečňuje, ´konkretizuje´ předvěčné boholidství a důraz není u protojereje S. Bulgakova položen na zobrazitelnost Osoby, ale tohoto předvěčného, Božského lidství. Pravoslavní apologeti však nespatřovali obraz Boha v nějakém bezpočátečním, předvěčném ´boholidství´, ale v podobě Kristovy Osoby, nositelky Božské i lidské přirozenosti. Ctihodný Theodor Studita říká: ´Kristus je tedy popsatelný Hypostází (Osobou) (i když není popsatelný podle Božství) a ne přirozenostmi, z nichž sestává. Opravdu, jak by bylo možné zobrazit přirozenost, která je v osobě neviditelná?´. A podle slov ctihodného Jana Damašského právě ´osoba má to, co je obecné, spolu s charakteristickými zvláštnostmi, a také samostatné bytí; přirozenost nemá samostatné bytí, ale je poznávána prostřednictvím osob´... Tento náhled na osobu, jenž se zde u Bulgakova vytratil, je klíčový jak pro chalcedonské dogma, tak i pro teologii ikony. A právě svatootcovský teologický náhled na osobu dovolil překonat základní dilema ikonoboreckého sporu a pevně odůvodnit uctívání ikon."

K Bulgakovově učení o Sofii (Velemoudrosti Boží) Uspenskij uvádí: "Přestože Bulgakov odmítá obvinění z nahlížení Sofie jako čtvrté (Boží) Osoby, bere ji právě tak, když používá tuto svou konstrukci k vysvětlení obrazu. Je to v podstatě pokažení křesťanského učení o svaté Trojici. V učení o Božské přirozenosti jako osobním principu, ´Sofii´, také vystupuje základní Bulgakovův dogmatický blud - smíšení přirozenosti a osoby… K přijetí Bulgakovovy teze o zobrazitelnosti Božství je třeba přijmout jeho učení o Sofii, a to jako celek, se vší jeho vážností. Toto učení však, jak jsme viděli, není ve shodě s věroukou církve. Sofiologie otce Sergije Bulgakova podle vyjádření metropolity Sergije ´buď nahrazuje učení církve, nebo mu musí ustoupit, ale spojit se s ním nemůže´. Proto také byla podrobena odsouzení posvátného synodu ruské církve, který ji zhodnotil jako vytvořenou nejen filozofickým myšlením, ale i obrazotvorností autora."

Bulgakovova stať však obsahuje i pozitivní momenty. Autor se například zamýšlí nad otázkou posvěcení ikony a zkoumá, jakým způsobem je ikona spojena se svým předobrazem. Zmiňuje její dogmatický základ a zabývá se i zázračností ikon.
Budeme-li pokračovat ve výčtu statí, obsažených v knize "Ikona v ruském myšlení 20. století", musíme zmínit slavnou studii "Obrácená perspektiva" od P. A. Florenského a neméně známou "Sémiotiku ikony" od B. A. Uspenského. Ve stati "Obrácená perspektiva" srovnává autor systém perspektivy, který byl užíván ve středověku (zvláště v pravoslavné ikonografii), kde je používáno při zobrazování více "hledisek" a linie se směrem dozadu rozbíhají (tzv. obrácená perspektiva), a moderní perspektivní systém, kde je snaha používat na obrazu jedno "hledisko" a linie se směrem dozadu sbíhají (nazývaný také "přirozená perspektiva"). Autor dokazuje, že systém obrácené perspektivy není vzhledem k přirozené perspektivě méněcenný, ale odráží středověké chápání světa s jeho pevným hodnotovým řádem a nazíráním věcí jako symbolů. Přirozenou perspektivu představuje jako iluzionistickou a relativistickou metodu zobrazování, odrážející filosofii nové doby, jíž je vlastní subjektivismus.

"Sémiotika ikony" B. A. Uspenského se zabývá specifickým "jazykem", kterým ikona vyjadřuje duchovní skutečnost. Jedná se o určitou konvenci, která umožňovala věřícímu pochopit obsah konkrétní ikony. Zabývá se také významem ikonopisného kánonu. Výtvarný jazyk ikony autor srovnává s jazykem literárním a ukazuje určité paralely. Dále se věnuje otázce prostoru na ikoně a dotýká se tak i problému tzv. obrácené perspektivy. Pozornost věnuje také způsobům, jakým byl na ikoně vyjadřován děj nebo pohyb (dynamice v zobrazování).

Tuto řadu statí uzavírá studie velmi významného ruského autora S. S. Averinceva "K objasnění smyslu nápisu nad konchou centrální apsidy chrámu svaté Sofie v Kyjevě". Její složitý název měl podle autorových slov zabránit zásahům ze strany cenzury. V centrální apsidě kyjevského chrámu je ikona Bohorodice Oranty, nazývaná také "Nerozborná hradba" (Něrušimaja stěna). Nápis nad apsidou obsahuje 6. verš 46. žalmu: "Nepohne se (město), Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra". Autor rozebírá vztah mezi pojmy sofie (moudrost), Boží Matka, město a hradba. Nejprve věnuje pozornost chápání pojmu sofie v antické kultuře, mytologii a filosofii. Řecká bohyně moudrosti Athéna byla od pradávna spojována s ideou panenství i mateřství a vystupovala také jako ochránkyně měst. Ve starozákonní biblické tradici je podle autora "Moudrost" zrcadlem Boží slávy, ve vztahu ke světu se však projevuje jako "stavitel, budující dům". Dům patří k hlavním symbolům biblické Velemoudrosti. Dům je podobenství obydleného a uspořádaného světa, odděleného hradbami od nekonečného prostoru chaosu. Na starozákonní chápání Sofie navazuje její chápání novozákonní. Svatý Maxim Vyznavač například spojuje Moudrost se zbožštěním člověka. Ač je Averincevova sofiologie přijatelnější než Bulgakovova, protože se pevněji opírá o biblické a svatootcovské texty, i zde je třeba upozornit, že Sofii pravoslaví nechápe jako Osobu. Sám autor na závěr píše: "...pro vztah, ve kterém nebeské sestupuje k pozemskému a pozemské stoupá k nebeskému měli ruští stoupenci řecko-křesťanského myšlení k dispozici jedno slovo - Sofie-Velemoudrost".

Celá kniha je uvedena studií M. Luptákové "Od masky k osobnosti" a uzavírá ji pojednání M. Řoutila "Objevování ruské ikony v 19. a 20. století". Studie M. Luptákové je rozdělena do tří částí, z nichž první podává stručný ale obsažný přehled vývoje teologie ikony zasazený do celkového rámce teologického zápasu církve, a to zvláště v období všeobecných sněmů. Druhá část se zabývá obsahem a formou ikony a třetí nás seznamuje s vývojem chápání osoby (hypostáze) v předkřesťanském a křesťanském světě a jeho důsledky pro ikonopisectví.

Pojednání M. Řoutila přináší cenné informace o historii novodobého objevování ikony. Zmiňuje nejvýznamnější sběratele a mecenáše, mapuje předrevoluční i porevoluční restaurátorskou a ikonologickou činnost v Rusku a pozornost věnuje i činnosti ruské emigrace, která se částečně odehrávala i na našem území. Závěr patří zmínce o rozvoji sběratelství, ikonologie a ikonopisectví v Rusku po pádu komunismu.

Knihu si lze objednat na int. adrese www.pavelmervart.cz.

Jana Baudišová















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz