1189


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 786:

Administrátor --- 19. 5. 2012
5. NEDĚLE PASCHÁLNÍ

Neděle o Samaritánce a o pravém uctívání Boha

Dnešní evangelijní čtení oplývá mnoha tématy zásadními pro křesťanský duchovní život. Dnes vybereme jedno z nich, které se skrývá ve slovech Pána Ježíše:

"... přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v Duchu a v pravdě." (Jan 4,23 a dál)
Tato slova by bylo lze vykládat na různých rovinách, ale my se obrátíme k té - řekl bych - základní čili fundamentální. Klanění se Otci, o němž je řeč, je základním principem náboženství, resp. zbožnosti. Samotný pojem pro náboženství zní v latině religio a slyšíme v něm ozvěnu slova spojení (lépe řečeno: znovuspojení, obnovení spojení; lat. religo, -are znovunavazuji; tj. znovunavázání vztahu; je zajímavé, že v řečtině ani v hebr. není pro náboženství odpovídající slovo, prostě se tam hovoří o zbožnosti). Spojení s kým? Vztah s kým? Samozřejmě s Bohem. To je, oč ve zbožnosti resp. v náboženství jde (alespoň tedy v těch monoteistických). A toto spojení se děje prostřednictvím uctívání Boha. Kdyby uctívání nenavazovalo s Bohem žádné spojení, k čemu by nám bylo? Leč pradávná zkušenost lidstva, která sahá až k nejstarším dějinám, kdy lidé opustili ráj, vydává jasné svědectví, že uctívání předpokládá vzájemný vztah a dále tento vztah buduje, a vztahem úcty k Bohu se navazuje spojení s Ním, ovšem za jistých předpokladů, které se týkají niterného stavu člověka. Příkladem budiž známý příběh o Kainu a Ábelovi, kteří oba přinesli Bohu oběť, jenže Bůh shlédl jen na Ábela, kdežto Kainovu oběť odmítl, neboť ji nepřinášel s čistým srdcem a z lásky, ale jakožto magický úkon.
Magie je jeden z nejponurejších výrazů lidského egoismu, neboť se tím už neomezuje jen na tento svět, ale vlamuje se světů duchovních, aby zneužil tamní síly a pokusil se znásilnit tamní bytosti za účelem naplnění svých nečistých záměrů. Je to projev pyšné a arogantní touhy po bohorovnosti, a tato touha je ve svém principu neukojitelnou žádostivostí po moci, jež je inspirací od satana, který sám kráčel touto cestou. Proto je magie výrazem zla a Kainův neúspěšný pokus ovládnout Boha magií v něm zažehl temný plamen zloby a závisti vůči svému bratru. A ze závisti se rodí vražda.
Pán Ježíš jakoby svými slovy navazoval na to nejlepší z pradávné náboženské historie a vede nás ještě dál, ještě výše. Hovoří o klanění se v Duchu, neboli o duchovním uctívání. Z jedné strany zde předzvěstuje dosud netušené a nepředstavitelné přiblížení Boha k člověku, tedy sestoupení Svatého Ducha, vznik Církve. V tom je vidět, jak nesmírně Bůh miluje člověka, když mu dal Ducha Svatého, říká sv. Siluan Athonský. Z druhé strany však Pán Ježíš zvěstuje, že se přiblížila doba, kdy pravé náboženství už nebude mít své jádro v žádném vnějším úkonu či obřadu, ale jeho osou bude vnitřní duchovní uctívání Boha. To je bohoslužba nebeského Království, které na zemi začalo sestupovat s příchodem Ježíše Krista.

Provádění vnějších náboženských úkonů samozřejmě vždycky souviselo s vnitřním duchovním stavem člověka. Viz příklad Kaina a Ábela. Stejný náboženský skutek, stejný úkon přinášení oběti může mít zcela rozdílný význam. Jedna věc je připravit dar, ale úplně jinou věcí je, kam tento dar posílám. A o té druhé věci se rozhoduje nikoliv na kamenném oltáři, ale v nitru člověka.

A jestli na stavu nitra člověka tolik záleželo již v době starozákonní, tak v novozákonní éře na tom záleží ještě stokrát více, protože tam - do lidského nitra - se přesunuje celé těžiště uctívání Boha, v lidském srdci se buduje jediný pravý oltář Bohu, zde se přinášejí ty skutečné duchovní oběti. Nyní Pán Ježíš zahajuje epochu, která je z hlediska dějin náboženství něčím zcela novým a z pohledu všech ostatních náboženství čímsi nepochopitelným. Žádné jiné náboženství totiž ani vzdáleně nezná ten dar, který Bůh dává člověku, když mu dává Svatého Ducha, aby se usídlil v lidské duši, očistil ji a učil nás odsud, jak se modlit, a konal zde spolu s námi pravou bohoslužbu a vzývání Otce nebeského.
Dnes se ekumenická ideologie snaží tento rozdíl mezi křesťanstvím a nekřesťanstvím zakamuflovat vyhlášením (vratce biblicky zakotveným), že spása není jen záležitostí křesťanství, ale spasen prý může být každý člověk, který žije v souladu se svým svědomím. Dospělý (neřku-li starý) člověk s čistým svědomím! Pokud se Ekumenické radě církví podařilo nějaký takový lidský exemplář někde odchytit, pak ho asi drží v nějakém tajném muzeu za neprůstřelným sklem. Moc rád bych viděl takového člověka, který by mohl pravdivě o sobě prohlásit, že má zcela čisté svědomí a za celý svůj život nikdy neučinil, neřekl ani nepomyslel na nic, co by bylo dle jeho svědomí špatné. Vždyť Písmo praví, že "člověk, který tvrdí, že hříchu nemá, sám se obelhává a pravdy v něm není" (1. Jan 1,8) a jinde: "Všichni zhřešili a jsou vzdáleni Boží slávy" (Řím 3,23).

Zároveň bychom se také měli zamyslet nad tím, v jakém stavu je samotné naše svědomí. Vždyť svědomí lze snadno pokřivit a zdeformovat či umlčet, takže pak takové svědomí nemusí trápit ani nájemného vraha. Kolik válečných zločinců ukolébalo své svědomí iluzí, že "jen plní rozkazy" nebo "prostě dělají svou práci"! Kolik estébáků tvrdilo o svých zločinech, že je to "práce jako každá jiná"! Kolik homosexuálů, sodomistů, všelijakých bisexuálů a jiných zvrhlíků bude tvrdit, že je jejich svědomí nikterak neobviňuje! Bez daru Ducha Svatého, který se dává od dob Padesátnice v Církvi Kristově, není napravení a očištění lidského svědomí myslitelné. A jedině takové uzdravené svědomí může být očištěným zrcadlem, v němž se odráží pravda a jímž se můžeme nechat spolehlivě vést. A tím prvním, co uvidíme v takto očištěném zrcadle svého svědomí je, že máme hříchů nepočítaně. Dokonce i lidová prostořekost poznamenává, že dobré svědomí většinou znamená špatnou paměť. Křesťanská moudrost praví, že klidné svědomí bez pokání je většinou spící svědomí (a slepota duchovní).
* * *

Dnes se tedy budeme zabývat vnitřním stavem člověka, který je pro duchovní způsobilost křesťana sloužit Bohu v Duchu a v pravdě zcela klíčový. Tuto složitou problematiku tentokrát nahlédneme prismatem jakéhosi - v jistém slova smyslu - hlavního zákona obecné spirituality. Ten zákon zní: "podobné poznává se podobným" nebo jinak: "podobné se sjednocuje s podobným". Tento princip vyvěrá z učení svatých Otců, mnohokrát v jejich dílech či výrocích probleskuje, ač jej, takto explicitně formulovaný, v žádném seznamu pravidel nenajdete.

V souvislosti s tím jen stručně zopakujeme, že Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a podoby. Obraz Boží v člověku zůstal, ale Boží podobu člověk ztratil, když padl do hříchu. Veškerý duchovní vzestup člověka se točí kolem jediné osy - obnovit v sobě Boží podobu. Na to navazuje biblická výzva, kterou se Bůh obrací k lidem: "Buďte svatí, jako já jsem." (Levit 11,44) Nebo: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mat 5,48) A ještě další výzva k podobnosti Bohu z úst Ježíše Krista: "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec." (Luk 6,36)

Sami rozhodujeme, komu se připodobníme a s kým spojíme svou existenci. Zdali se sjednotíme s Bohem či s démony. Ct. Antonios Veliký praví: "Když hřešíme, tak se přirozeně sjednocujeme s duchy zla, s démony mučiteli. Když se naopak kajeme a přikázání Boží se snažíme dodržovat, pak se - opět přirozeně - sjednocujeme s Duchem Božím."

Takové sjednocení probíhá za našeho pozemského života a už zde má veliký vliv na člověka. Vždyť navázáním spojení umožňujeme tomu, s kým se spojujeme, aby na nás více a více působil. Podobně jako Bůh pomáhá člověku, který se s ním sjednocuje čistotou a plněním přikázání, zastane se takového člověka a dává mu sílu a inspiraci, tak i démoni "přispějí" člověku, který se s nimi sjednocuje nečistými myšlenkami, hříchy a porušováním přikázání. Takového člověka běsové více a více poskvrňují a získávají nad ním větší a větší moc, získávají nad ním právo, jak říká starec Paisij Svatohorec.

Při sjednocování podobného s podobným se dále může uplatnit i cosi podobného tomu, co známe z fyziky jako jev rezonance, kdy díky shodě s rezonančním kmitočtem náhle dochází k ohromného zesílení intenzity např. původního zvuku, jedná-li se o akustiku. V Rakousku pochodoval kdysi oddíl vojáků přes most, rytmus pochodu se sladil s rezonančním kmitočtem mostu a ten se náhle tak rozvibroval, že se zřítil a lidé zahynuli. Když ti samí vojáci pochodují se stejnou intenzitou, ale mají "rozhozený krok", most bez problémů údery všech těch vojenských bot vydrží a nic se nestane. Podobně rezonanční deska kytary či houslí neuvěřitelně zesiluje zvuk strun, který je sám o sobě sotva slyšitelný.

V oblasti lidských vášní to není nepodobné; jestli se lidské srdce "vyladí na frekvenci" démonických sfér a člověk začíná holdovat nějaké vášni, pak běsové odpovědí. Výsledkem je, že se dříve nepříliš významná vášeň náhle rozroste do obludných rozměrů, překvapivě získá netušenou moc a zcela zotročí lidskou duši. Když se naše vášně sjednocují s duchy mučiteli, mohou se zdesetinásobit, a touto svou silou osudně působit na samotného člověka. Proto je potřeba být opatrný a varovat se nedbalosti.

Některé vášně je však nutno si zvláště hlídat, protože jsou to jakoby struny vyladěně na rezonanci s konkrétní duší. U každého člověka je to jiné. Leč skoro každý má nějakou vášeň - strunu ve své duši, na níž stačí jen slabě brnknout a ihned její zvuk rezonuje, neuvěřitelně se zesiluje a otřásá celou duší. Známe to všichni ze světa kolem nás. Někomu stačí jen pár "panáků" něčeho ostřejšího, a už se z něj stává alkoholik, kdežto jiný se může čas od času klidně napít, a návyk se u něj hned tak nevytvoří. Jsou lidé, kteří si jen jednou či dvakrát zkusili zahrát na tzv. "proherních automatech", a už se v nich vytvořila závislost, která je finančně zcela zruinuje; druhé lidi tyto "čertovské mašinky" vůbec nepřitahují a nic jim to neříká. A tak bychom mohli postupovat dál a dál, od jedné vášni ke druhé.

Sem na svět se všichni rodíme s kompletním souborem všech vášní. Jsou to zděděné duchovní nemoci, tzv. rodový hřích (pozor, nejedná se zde o to, čemu na Západě říkají "dědičný hřích"). Leč na jednu z nich (či na některé z nich) je duše vyladěna tak, že i při slabém rozvibrování této vášně začne s ní rezonovat a zesilovat ji. Jedině Ježíš Kristus se narodil do tohoto světa bez těchto zděděných nemocí: nejspíš bez nemocí tělesných, určitě bez dědičných nemocí duševních a duchovních.

Nyní si nejspíš řekneme: "Ach, kdybych se tak narodil bez zděděných vášní, pak by mne ďábel přes ně nemohl pokoušet a snadno bych se stal svatým!" Jenže je tomu opravdu tak? Víme, že v tomto porušeném světě Bůh dokonce i zlo, které zde působí, obrací tak, aby mohlo sloužit k dobru: "Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8,28). A tak je to i s pokušením a vášněmi, které mohou dobře posloužit těm, kdo jsou na cestě ke spáse.


Symbolický obraz - běsové střílejí na mnicha šípy pokušení (freska v rumunském monastýru).

 
Alexij Osipov cituje ze svatootcovské literatury nečekaný výrok: "Kdyby nebylo běsů, nebylo by svatých." Jak je něco takového možno říci? Bude se nám nejspíš zdát, že by se tam mělo psát: "Kdyby nebylo Boha, kdyby nebylo andělů, kdyby nebylo Církve..." pak bychom to chápali, ale "kdyby nebylo démonů"? Na začátku pateriku se dokonce píše: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vejít do Království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen" (sv. Antonij Veliký). Jak to pochopit?

Naše vášně a nemoci - to je (ven koncem) veliká milost Boží, díky níž mohu ukázat sebe, co chci, oč usiluji. Mohu se tím ukázat jako osobnost. Konfrontace s vášněmi a pokušeními nás nutí zaujmout nějaký postoj, projevit se. Jak říká sv. Basil, mohu projevit jedinou skutečnou moudrost - "zvolit dobro a zavrhnout zlo".

Proč Bůh dopustil, aby ďábel skrze hada pokoušel Adama a Evu? Odpověď je prostá. Bez tohoto pokušení by nemohli ukázat, co pro sebe chtějí. Kdyby obstáli v tomto pokušení, vyjevili by tím sami před sebou, před Bohem a před veškerým stvořením, že Boha milují nade vše a pevně mu důvěřují. A tím by duchovně vyrostli. Každopádně bylo jasné, že po hadově pokušení už první lidé nebudou stejnými, jakými byli před tím. Bylo předem jasné, pokušení je buď k Bohu přiblíží, nebo je od Boha oddělí. Kdyby obstáli ve zkoušce, dosáhli by stavu, v němž už nelze padnout. To byl smysl Bohem dopuštěného hadova pokušení. Podobně jako ty dvě třetiny andělů, které se nedaly strhnout Luciferem, jsou nyní už ve stavu, z něhož nelze odpadnout do zla.

Velice podobný proces probíhá v každém z nás a probíhá opakovaně po celý náš život. A z žádné zkoušky nevyjdeme stejnými, jakými jsme byli před ní. Buď duchovně stoupáme nebo padáme. Propadáním v těchto zkouškách se uvědoměle přibližujeme peklu. Sami pilně spolupracujeme na svém transportu do podsvětí. A nebo naopak - spolupracujeme na své spáse, když při zkouškách volíme správně a opakovaně se rozhodujeme pro svatost a potvrzujeme svou lásku k Bohu. "Kdo mne miluje, přikázání má zachová," pravil Spasitel (Jan 14,15).

Cíl křesťanského života je tedy velice podobný úkolu prvních lidí v ráji. Oni měli a mohli dosáhnout stavu neotřesitelnosti, nepadnutelnosti. My se máme alespoň přiblížit - nakolik je to v našich podmínkách možné - tomuto neotřesitelnému stavu, v němž naši lásku a důvěru ke Stvořiteli a Spasiteli už nic nemůže zpochybnit. A tohoto očištění a přetavení srdce se dosahuje právě ve výhni zkoušek a pokušení.
Podle Paisije Svatohorce právě ve zkouškách tkví smysl tohoto pozemského života, který není ničím více, než kratičkým mezičasem mezi začátkem našeho života a plným vstupem do věčného života. Zde buď všechno ztratíme nebo vše získáme. Jiný smysl tento život nemá a nemá tedy valný smysl křečovité lpění na této pozemské existenci a zoufalá snaha dýchat zde tak dlouho, jak jen pokročilé lékařské aparatury člověku umožňují. Jak pravil starec Paisij: "V tomto životě jsme jako v základní škole. Zde jen absolvujeme výuku, složíme zkoušky a jdeme dál na vyšší školu."
Není svatosti bez zápasu. Evangelium jasně praví, že Království nebeské úsilím se získává a ti, kdož úsilí vynakládají, získávají je (Mat 11,12; české překlady: "...násilí trpí..." jsou nepochopením smyslu tohoto výroku; ruský překlad je dobrý: "silou se béře". Terminologie použitá v tomto výroku evangelia je tak trochu válečná; je to podobenství, hovoří se tam o použití síly, o boji a uchvácení čili dobytí království, jak to činili pozemští dobyvatelé.) Jde totiž o to - donutit se k zápasu a v této bitvě se posiluji a zdokonaluji. "Jen mrtvá ryba plave po proudu," jak se říká. A k této námaze a zápasu nad mohou vhodně donutit právě pokušení, které k nám skrze naše vášně od běsů přicházejí.

* * *

A tím se pomalu dostáváme k závěru, v němž už jen doplníme, že tímto duchovním dílem a zápasem je (kromě překonávání pokušení a skládání zkoušek) to největší dílo, které tu člověk má konat, a tím je pokání. Neustálé pokání, které je neodlučnou součástí služby Bohu v Duchu a v pravdě. Jedině pokání nás totiž může uvést do pravdy. A pravdou je, že člověk neustále chybuje - hřeší. Pojem hřích v řečtině v sobě zahrnuje: omyl, špatnou volbu; v klasické řecké tragédii se tímto pojmem označovala osudová chyba, od níž nevyhnutelně vede cesta ke konečné katastrofě; výstřel nesprávným směrem apod.

My jsme však duchovně slepí a nevidíme svůj hřích. "Celý svět je v klamu (prelesti)," pravil sv. Symeon Nový Theolog. Myslel tím, že nevidíme, jak neustále hřešíme. Každou myšlenkou a v každé minutě.

Otevrou-li se člověku duchovní oči, aby spatřil své hříchy, svou duchovní nemoc, pak s úspěchem složil úvodní zkoušku, o níž bychom mohli říci, že je to "přijímací test" na školu duchovního života. Petr Damaskin o tom pravil: Prvním příznakem uzdravovaní duše je vidění svých hříchů, jichž je jako písku mořského." A pak teprve může začít "duchovní dílo pokání, které nemá konce, dokud zde člověk žije" (ct. Izák Syrský).
Svt. Ignatij Brjančaninov napsal, že "křesťan je ten, kdo vidí své hříchy". Jistě zajímavá myšlenka. Dnes často slýcháváme, kolik je kde křesťanů. Sčítají se vyznavači křesťanského náboženství (byla na to kolonka ve sčítacích formulářích). Jenže jsou všichni, kteří se hlásí ke křesťanství, skutečnými křesťany? Dnes se hodně mluví o tom, že nestačí být formálním vyznavačem tohoto náboženství, ale nutno být tzv. "aktivním věřícím", tj. chodit na bohoslužby a zúčastňovat se života Církve, čili - jak říkají na Východě - být "vocerkovlenyj". To je jistě chvályhodná idea. Stačí to však k tomu, aby byl člověk opravdu křesťanem? Kolik z těch, kteří si v kostele vystáli důlek, je pravými křesťany podle kritéria Ignatije Brjančaninova (a jeho kritérium je ze všech zmíněných jediným svatootcovským)? Každý si může sám za sebe odpovědět.
Tedy život v pokání je životem v Duchu a v pravdě. Pravda o Bohu je, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Pravda o člověku je, že je hříšný, odpadl od Boží slávy, a hyne ve svých hříších; je těžce duchovně nemocný a potřebuje toho největšího lékaře - Božího Syna, aby mohl být uzdraven pro věčnou blaženost.

* * *

P.S.

Zásadní zprávou dnešního evangelního úryvku je, že novozákonní náboženství, čili služba Bohu v Duchu a v pravdě, náboženství dokonalosti, není spojeno s ničím vnějším. S žádným místem (ani Jerusalemem, ani Římem ani jakýmkoliv jiným místem či městem na zemi, neboť jsme "občany nebes"), s žádným jedním národem ani s žádným magickým obřadem, který by stačilo oddrmolit, a spojení s Bohem je hotovo.

Oltář, na kterém přinášíme Bohu žertvu, si nosíme v srdci. A sloužit u tohoto oltáře máme Bohu ne jenom v neděli, ani toliko ráno a večer, ale neustále. Vůně pokání, kajícího myšlení má z našeho srdce stoupat k nebesům všude, kudy jen chodíme. Tak mají křesťané stále "chodit s Bohem".

"Máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista." (Filip 3,20)

(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)

















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz