1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 789: #

Administrátor --- 25. 5. 2012
Pohyblivý svátek z dvanáctera - čtyřicátý den po Pasše

NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ

Obsahem svátku Nanebevstoupení je vzpomínání události popsané v evangeliu (Luk 24,36–53) a ve Skutcích apoštolských (Skut 1,1–12). Ježíš Kristus završil své pozemské dílo spásy člověka vystoupením do Nebe.

Pro lingvistické puristy: Nebe s velkým písmenem, protože se jedná nikoliv jen o fyzické odpoutání od země a pozdvižení na oblohu; tam, ve výši, došlo zároveň k přechodu z pozemské reality do prostoru duchovního, do světa, jemuž říkáme Nebeské Království. Jinak toto Nebe označujeme staročeským slovním tvarem "nebesa", čímž se snažíme vyjádřit odlišnost duchovního Nebe od oblohy, čili nebeské klenby. Jinak by mohlo u někoho vzniknout podezření, že by se měl Ježíš Kristus doposavad nalézat někde v horních vrstvách atmosféry či na orbitě. Toto nedorozumění se odráží ve smutně slavném výroku prvního člověka, který se dostal do kosmu: "Byl jsem na nebi, ale žádného Boha jsem tam neviděl."
Vystoupení Páně na nebesa je neodlučně spojeno s jeho usednutím na pravici Boha Otce, což je též součástí obsahu dnešního svátku. Je to skutečnost od neprvotnějších křesťanských dob známá a silně prožívaná. Zmiňují se o tom apoštolské listy, v důsledku čehož se dostala teze o tom, že "vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce" i do znění niceocařihradského symbolu víry a tuto pravdu vyznáváme při každé liturgii.
Reflexe Nanebevstoupení v apoštolských listech:

Písmo přece říká: "Vystoupil do výšin, zmocnil se zajatých, dary lidem rozdělil."  To, že "vystoupil", musí znamenat, že předtím také sestoupil dolů na zem.  Ten, který sestoupil, je právě ten, který vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno.  To on rozdal své dary - apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele -  pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo. (Efezským 4,8-12)

(Ježíš Kristus) jsa zobrazení Osoby Boha Otce, nepovažoval za uchvácení rovným býti Bohu
ale sebe samého umenšil, vzezření služebníka přijav a připodobniv se člověku, ocitl se v podobě lidské.
Ponížil se, byv poslušen až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto jej Bůh povýšil nade všechno a dal mu jméno, které je nad všeliké jiné jméno. (Filip 2,6-9; všechny obvyklé české překlady jsou - zvláště v první větě úryvku - zcela mylné, takže jsem překládal z církevní slovanštiny a ruštiny; tento text je zabudován do tichých modliteb anafory liturgie sv. Basila.)

On je září jeho slávy a obrazem jeho Osoby, udržuje vše hlasem moci své. Vykonal skrze sebe očištění hříchů našich, usedl po pravici trůnu Velebnosti na výsostech. (Žid 1,3; počátek úryvku je přeložen dle církevně-slovanského a ruského znění; čeští nepravoslavní překladatelé si bohužel nevědí rady se základní teologickou terminologií, a tak překládají "hypostasis" jako podstata, čímž vzniká překlad úplně heretického vyznění. Kristus není obrazem či výrazem Otcovy podstaty, ale obrazem či zobrazením jeho Osoby - ve smslu jeho slov k Filipovi: Kdo vidí mne, vidí Otce. Jan 14,9. I tento úryvek probleskuje v tiché modlitbě Basilovy liturgie.)

Dále v Písmu o vystoupení na nebe, usednutí na trůnu, sedění po pravici apod.: Zjev 3,21; 12,5; 1. Petr 1,21; Řím 8,34; Efez 1,20; 2,5-6; Kolos 3,1 atd.
Podobně dávná, jako tato součást křesťanské věrouky, je i liturgická oslava tohoto svátku. Byť byla do konce 4. století zřejmě většinou spojována s oslavou Padesátnice, bylo celé popaschální padesátidenní období křesťanského roku zasvěceno od nejstarších dob slavnosti Paschy, Nanebevstoupení a Seslání Ducha Svatého. Dávní křesťané měli ve zvyku kumulovat události a potažmo svátky do jedné oslavy (viz podobně např. Narození Páně a Křest Páně), takže chápali celých padesát popaschálních dnů jako jeden dlouhý svátek. Nanebevstoupení bylo v myšlení křesťanů neoddělitelnou součástí vzpomínaných událostí a tudíž součástí sváteční slavnosti.

Už poutnice Egerie ve 4. stol. zaznamenává, že se všichni jerusalemští křesťané večer před Padesátnicí shromažďovali na hoře Olivetské, na místě (nazývaném Imvomon), odkud Pán vystoupil na nebesa, a konala se zde bohoslužba se čtením biblických míst o Nanebevstoupení. Definitivní oddělení tohoto svátku od Svatodušních oslav proběhlo zřejmě někdy po 2. všeobecném sněmu (r. 381).

Dokladem významu oslavy Nanebevstoupení v dávné církvi nám budiž stará křesťanská ikonografie. Z prvních pěti staletí se nám mnoho ikon nezachovalo. Jednak z toho důvodu, že byly později zničeny ikonoborci, a také kvůli veliké časové vzdálenosti (ikony se stejně jako ostatní umělecké předměty rozpadají, ztrácejí, prostě mizí z povrchu zemského). Nicméně i mezi tím málem ikon, jež se nám dochovalo z doby prvních pěti staletí, je ikona Nanebevstoupení Páně, což svědčí o tom, že takové zpodobení bylo zřejmě hojné a že tudíž byl tento svátek významnou událostí v životě tehdejší církve. (Přiložený obrázek v pravé horní části symbolicky zobrazuje Nanebevstoupení - ilustrace k dosl. "Ježíš ... byl povznesen pravicí Boží" /Skut 2,32-33/; pochází z poč. 5. století., řezba do slonové kosti; tzv. Bambergský avorij, Mnichov)

* * *

Otázka "proč je tento svátek tak významný" bezprostředně navazuje na otázku "jaký význam pro nás má tato biblická událost". Myšlenka, že by se mohlo jednat jen o jakési triumfalistické zakončení Ježíšova pobytu na zemi či o pouhou demonstraci Kristova Božství, rozhodně neodpovídá duchu evangelia a celému kontextu Spasitelova díla. V životě a skutcích Pána Ježíše není nic zbytečného ani nic, co by bylo vnitřně prázdným okázalým projevem jeho všemohoucnosti, jehož jediným smyslem je vyvolat údiv či dokázat převahu. Každý skutek jeho života a spasitelného díla je součástí ikonomie lidské spásy - čili je jedním z kamenů, z nichž Pán budoval stavbu spásy člověka. Od jeho početí, přes narození, křest, každý zázrak a zjevení i každé pronesené podobenství až k Ukřižování a slavnému Vzkříšení, - to vše jsou kameny a kamínky, z nichž každý má své místo a svou důležitost v této stavbě. Ty nejvýznamnější události jsme si zvykli oslavovat jako velké svátky, neboť jsou to největší kameny stavby. A k nim náleží i Kristovo vystoupení na nebesa.

Co se tedy skrývá za vnějškově ohromujícím zjevem Krista, jehož nohy se odlepily od země, vznáší se vzhůru, výše a výše, až ho oblak zastřel? Lidské tělo a krev, které Boží Syn přijal při svém vtělení a které provedl smrtí a vzkříšením, jsou vynášeny na nebesa. Kristova lidská krev je Vzkříšeným přinášena do nebeské velesvatyně jako dokonání oběti našeho věčného vykoupení (Žid 9,12). Čili celá lidská přirozenost (nejen duše, ale i tělo), uzdravená Kristovým vzkříšením od smrtelné rány, kterou svému lidství udělili Adam s Evou, je nesena vzhůru a usedá po Otcově pravici. Kristovo lidství už není tím Adamovým lidstvím odděleným od Boha, ale je napraveným lidstvím, které jako součást Osoby Syna, druhé Božské Osoby, bylo uvedeno do kruhu Trojice. Vždyť Božství a lidství jsou v Kristově Osobě spojeny: "neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně". Proto ani smrt ani vzkříšení ani vystoupení na nebesa - nic z toho nemohlo v Ježíši Kristu oddělit jednou přijaté lidství od Božské přirozenosti.
Chalcedonské christologické dogma:
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«. (IV. všeobecný sněm, r. 451)
Takže v Osobě Bohočlověka vystupuje k Božímu trůnu i každý z lidstva, který se s Ním skrze jeho blahodať spojil; neboť v Něm vystoupila lidská přirozenost, kterou všichni sdílíme spolu navzájem i s Ním. (Efez 2,5-8)

Aby toto očištěné, uzdravené, zbožštěné a Bohu navrácené lidství nezůstalo omezeno jen na boholidskou Osobu Ježíšovu, ale mohli je sdílet všichni lidé, sestoupí deset dnů po Kristově vystoupení na nebesa Duch Svatý na jeho učedníky a vytvoří z nich Církev, Tělo Kristovo, v němž se toto zbožštěné lidství bude po celé následující lidské dějiny předávat všem, kteří uvěří. Blahodatí Svatého Ducha, prostřednictvím svatých Tajin se v Církvi věřící proměňují, opouštějí starého umírajícího Adama a ožívá v nich Nový Adam - Kristus.

Jsme jakoby přeroubovaná ratolest. Jsme každý větévkou odříznutou ze špatného stromu, který zapustil své kořeny do nečistoty, větévkou přirostlou působením Svatého Ducha ke kmeni dočista jiného stromu, který má kořeny půdě ráje. Už nejsme připoutáni ke světu, kde vládne hřích, nýbrž jsme napájeni životem shůry. Od světa již nic nepotřebujeme, nemusíme se obávat otočit se zády k hříchu a daremnosti světa, nic nám nehrozí, ničeho se nám nebude nedostávat, svět nám už nemá co nabídnout. Vše, co potřebujeme, dostaneme shůry a v hojnosti. Proč bys usrkával shnilou vodu z louží, když můžeš pít plnými doušky křišťálovou sladkou vodu z nejlepšího pramene?

Sv. Makários Veliký pravil, že křesťané jsou bohové vyvádění ze zajetí. Ap. Pavel píše, že Kristus se "zmocnil se zajatých" (dosl. zajal zajatce, vyplenil zajetí; míní se: přišel si k nepříteli pro zajatce, přemohl nepřítele, a ty, kteří u něho byli v zajetí, si odvádí s sebou, aby je propustil na svobodu). Jsme ti, kteří se vrací z vyhnanství, do něhož nás vyhnal hřích.

Odteď už není člověk ze samé své přirozenosti odcizen nebesům, ale je mu otevřena cesta, kterou proklestil Ježíš Kristus. Cesta, po níž ho můžeme následovat. Cesta do Nebe. Otevřen je člověku návrat domů z exilu ve světě smrti, z vyhnanství v daleké krajině démonů a hříchu. Pán odešel, aby nám připravil místo: "V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.  A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já." (Jan 14,2-3)

* * *

Nanebevstoupení Kristovo se dotýká všech lidí, jak zdůrazňuje sv. Řehoř Palama. Všichni totiž budou jednou, tam na konci všeho, vzkříšeni. Otevřou se hroby a každý, kdo kdy žil, vyjde ven. To je pevná součást křesťanské víry (viz závěr niceocařihradského symbolu víry, v PDF). Všeobecné vzkříšení. Všichni vstanou z mrtvých, ale ne všichni budou povzneseni vzhůru, aby se setkali s Pánem na oblacích. Tou cestou, kterou proklestil člověku Pán, mohou dojít až do konce ti, kteří následovali Ježíše Krista po cestě, po níž On kráčel za svého pozemského života. Čili jen ti, kteří "se spoluukřižovali s Ním skrze pokání a život dle evangelia", což znamená snažili se odumřít pro hřích, být ukřižovanými pro tento svět marnosti a daremnosti.
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?  Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.  Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.  Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.  Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.  Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. (Řím 6,3-10)

Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. ... Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. (Galat 2,19-20 a Galat 6,14)
Tak tedy přemýšlejme, zdali kráčíme cestou vedoucí přes oblaka na nebesa. Tato cesta vede přes Getsemanskou zahradu osamění a chvění až k odsouzení tímto světem, a posléze přes Golgotu, kříž a hrob...

Vše, čím Pán prošel, je přípravou cesty pro nás. Tento svátek nám ukazuje, jaká cesta je nám připravena po vzkříšení, tedy co je před námi. "Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve;  potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1 Tesalonickým 4,16-17)

* * *

Světitel Innokentij Chersonský (19. stol.) se zamýšlí nad slovy andělů, kteří pravili apoštolům hledícím do nebe na místo, kde se jim ztratil z očí Pán Ježíš: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Skut 1,11) Apoštolé zřejmě v úžasu hleděli vzhůru ještě dlouho poté, co Kristus "byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel". Nemohli své zraky odtrhnout od toho místa na nebi; čekali, co se bude dít dál; možná doufali, že se milovaný Pán za okamžik zase vrátí. Andělé svým jemným napomenutím hodlali obrátit jejich pohled a pozornost od nebe k zemi, neboť na apoštoly čekalo veliké dílo, mnoho práce, těžké zápasy, do nichž museli vstoupit s plným nasazením a odhodláním.

Co by však asi řekli andělé nám, kdyby tu náhle stanuli mezi námi v tento sváteční den? Jakými slovy by bylo potřeba dnes napomenout křesťany posledních časů? Možná by nám řekli: "Synové lidští, co pořád hledíte jen k pozemskému? Pozdvihněte své oči k nebi, vizte Spasitele vašeho, jak na vás stále hledí shůry! Vstupte na cestu vedoucí k nebi, kterou vám dávno připravil. Shoďte ze sebe všechna břemena hříchu, která vás obtěžkávají; a oprostěte svou duši od záliby ve světském, která vám svazuje nohy, jimiž máte kráčet po nebeské cestě. Vezměte svůj kříž a následujte Spasitele, dokud vás volá na tuto stezku, dokud je brána nebeská ještě otevřena, dokud ještě platí pozvání, které jste obdrželi z horního Jerusalema!"

Vyslyšme toto volání a mocnosti nebeské nám budou pomáhat a milosrdný Spasitel nás neopustí. Pohlédne z nebe na dobré úmysly a podepře naši nemohoucnost. Požehná a oděje nás mocí s výsosti, upevní náš vratký krok a přivede nás na svatou Horu svou.


















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz