1233


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 793: #

Administrátor --- 9. 6. 2012
Otcové - strážci a pastýři Církve; o duchovním otcovství

7. NEDĚLE (PO PASŠE); svatých 318 bohonosných Otců 1. všeobecného sněmu

Tato neděle je dle pravoslavného kalendária zasvěcena památce svatých Otců prvního všeobecného sněmu, který se v r. 325 sešel v Nikáji. Na tomto sněmu (neboli "koncilu", jak se říká latinsky) církev řešila nepokoj v Církvi, v níž se tenkrát šířilo cizí nové učení, které měnilo křesťanskou víru přímo v jejím kořeni - tj. měnilo pohled na Božství Kristovo. Takto pozměněné víře říkáme hereze (význam slova viz náš slovníček). Nepokoje a různohlasí kolem křesťanství však nebyly už tenkrát ničím novým. Bohužel. Patří neoddělitelně k církevnímu životu, z něhož se neustále jako z veliké skály oddrolují úlomky. Blesky podnebeské vzpoury démonů proti Bohu odsekávají tyto fragmenty církevního života či zlomky církevních struktur nebo vytrhávají i jednotlivé věřící.

Sv. Kyprian Kartagenský píše: „Ďábel vynalezl hereze a rozkoly, aby svrhnul víru, rozvrátil pravdu, roztrhal jednotu.“ Ježíš Kristus zjevil apoštolům, že satan žádal Boha, aby je mohl rozsévat jako pšenici (Luk 22,31) – tj. rozdělovat jeden od druhého, rozptýlit do všech stran, jako na humně rozhazují vymlácené zrní, aby vítr odnesl plevy. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)

Satanovu plánu svrhnout pravdu, rozvrátit pravdu a roztrhat jednotu, aby nic z toho nezbylo, se postavili do cesty svatí Otcové a nejmocnější jejich zbraní byl právě všeobecný sněm. A tak jsou křesťanské dějiny prvního tisíciletí dějinami zápasu Církve se všemi možnými herezemi, tj. dějinami všeobecných sněmů.

* * *

Na počtu Otců shromážděných r. 325 nás zarazí shoda s 318 abrahamovskými bojovníky (Gen 14,14). Jako by tato biblická událost byla jakýmsi předobrazem prvního všeobecného sněmu (a potažmo i všech ostatních). Bitva Abrahamovců, kterou osvobodili Lota a lid jeho ze zajetí, může skutečně být symbolem boje Otců za osvobození církve z herezí.

První sněm svolal císař Konstantin, který je spolu se svou matkou Helenou oslavován jako svatý, protože byl Božím vyvolencem. Jemu byla v Boží prozřetelnosti přisouzena úloha zastavit krvavé pronásledování křesťanství a stát se ochráncem církví Božích, pečovatelem o budování církevní struktury i budovatelem chrámů a podporovatelem rozmachu církevního života. A tuto úlohu Konstantin vědomě přijal. Zpětně vidíme, že to byla po přesv. Bohorodici, Janu Křtiteli a svatých apoštolech zřejmě nejvýznamnější úloha člověka v lidské historii. Vždyť zde začíná rozkvět Církve, éra svatých Otců a všeobecných sněmů - nejslavnější éra křesťanských dějin.

Ne každému Bůh ve své prozřetelnosti dovolí, aby mohl učinil něco pro Něho či pro Jeho Církev, a jen několika lidem Bůh umožnil, aby směli učinit pro Církev cosi vskutku významného. Žilo přemnoho těch, kteří by rádi něco takového vykonali, ale Bůh to od nich nepřijal. Dovolil jim, aby pro sebe získali spásu, obdaroval je všemi svými spásonosnými dary, ale od nich samotných nepřijal žádný jejich dar - kromě pokání (to přijme Bůh od každého člověka). Dokonce ani touhu po mučednictví, tj. nabízený dar oběti života jako svědectví o Kristu, Bůh nepřijal od každého, kdo mu tuto oběť nabízel. Někdy proto, že neuznal tuto osobu hodnou té cti, aby mohla přinést dar nejvyšší, a volal ji spíše k nápravě víry a k pokání (případ slavného Origena), jindy proto, že měl s člověkem jiné záměry (např. případ ct. Antonia Velikého, který se okatě nabízel pronásledovatelům víry, a když ho nechtěli zatknout, ať dělal, co dělal, aby na sebe nepřátele upozornil, vrátil se nakonec do pouště).

Podobně ani církev nepřijímala dary od každého, ale jen od osob počestných, zbožných. V případě darů nabízených od hříšníků či heretiků, církev peníze nepřijímala, případně je vrátila. Na jedné straně si tímto - Boha napodobujícím - chováním církev chránila své posvěcení, na straně druhé tím vyjadřovala, že možnost pomoci církvi je výsada. V konečném důsledku je právě dárce tím, kdo je obdarován. (Jak vzdálené je takové uvažování dnešní praxi!)
Mimochodem, právě na podobném myšlenkovém principu, jaký jsme zmínili u císaře Konstantina, byli svatořečeni i panovníci jiných zemí, kteří pokřtili svůj lid. Např. sv. Vladimír nebo u nás sv. Rostislav Moravský. Byli to lidé zvláště Bohem vyvolení, vybraní ke splnění apoštolského úkolu - tj. jejich dílem bylo přivést ke Kristu nejen sebe, ale zástupy, resp. celý národ (právě pro apoštolský dosah jejich díla jsou tito panovníci tradičně titulováni v pravoslavných kalendářích jako "apoštolům rovní", čili jako velicí misionáři).

Úmysl sv. Rostislava přivést Moravany do pravoslavné církve a vybudovat zde samostatnou církevní strukturu byl v Byzanci právě takto pochopen. Proto odpověď cařihradského pravoslavného patriarchy sv. Fótia na Rostislavovu žádost o vyslání misionářů končí tím, že Rostislava přirovnává k "velkému císaři Konstantinovi" (můžete si o tom přečíst u nás zde).

Podle starodávné víry - splní-li takový Boží vyvolenec úlohu, jež mu byla prozřetelností určena, přivede tím ke spáse nejen sebe, ale i nesčetné další lidské duše a přijme za to odměnu v nebeském království, tj. je připočten ke svatým, neboť není možné, aby ten, kdo za sebou přivede zástup svatých a spasených, sám nestál v čele nich.

Západ, který Rostislavově iniciativě z politických důvodů "házel klacky pod nohy" (jemně řečeno, neboť v praxi se jednalo o vojenské tažení proti němu), vidí dodnes v Rostislavově christianizaci Moravy a v následné cyrilometodějské evangelizaci jen čistě politickou záležitost (jak se lidově říká: podle sebe soudím tebe), a myšlence na svatost moravského knížete se urputně brání - viz o tom např. zde).
Leč zpět k císaři Konstantinovi. Sněm svolal, protože ho jakožto příznivce církve trápila její nejednota a vnitřní rozepře. A také jako vladař pečoval o vnitřní mír ve své říši. Ti, kteří ve svolání sněmu císařem vidí zasahování světské moci do věcí víry, zapomínají, že zajištění sněmu je finančně velice nákladná záležitost a někdo to prostě musel platit. Církev zdecimovaná třemi staletími pronásledování by na to prostředky rozhodně neměla. Nezapomínejme, že na tomto sněmu se shromáždili ještě ti biskupové, kteří na svém těle nesli jizvy po přetrpěných mučeních, někteří byli mučiteli zohaveni či následkem utrpení chromí. Nosili na sobě pravé jizvy (stigmata) Pána Ježíše Krista, jako apoštol Pavel.
Otcové se shromáždili na sněmu v duchu slov sv. apoštola Pavla, která jsme slyšeli v dnešním biblickém úryvku. Je tam varování, že se do církevního stádce vetřou draví vlci, kteří budou ovečky rozhánět. Stádce, aby mohlo obstát, potřebuje pastýře. A těmito Duchem Svatým ustanovenými pastýři, kteří mají pečovat o církev, jsou duchovní otcové a zvláště nejpřednější z nich, jimž říkáme svatí Otcové.

Otcové v církvích především střeží nedotknutelnost víry a neporušenost jednoty. Právě proti čistotě víry a jednotě církevní se soustředí nejzuřivější útok z démonických duchovních sfér a právě pod touto temnou inspirací konají ty nešťastné osoby, jež se svou činností stávají "dravými vlky rozhánějícími stádce". Ať už to jsou dávní či současní heretici, rozkolníci, všelijaké synody v opozici, pseudopravoslavní supertradicionalisti, nebo naopak modernisti, novátoři a rušitelé kánonů atd. Smysl a důsledek jejich smrtonosného díla je vždy stejný - rozehnat stádce, lapat ovce, unášet je z ovčince do temné noci. Bohužel, draví vlci provázejí dějinnou pouť Církev Kristovy od samotného počátku a víme, že ji budou provázet až do samotného jejího konce, kdy přijde nejhltavější a geniální Dravec, nejlstivější Šelma a nejpřitažlivější a nejlíbeznější Podvodník, jemuž všichni ostatní heretici a rozkolníci sloužili jen jako nemotorní a hloupí předchůdci.

Sv. Kyprian Kartagenský píše, že po příchodu Krista na zemi ďábel „spatřil modly opuštěné a své příbytky a obětiště zpustlé“; a tak se utekl k nejjemnějšímu zlu a lstivosti, k novému klamu: „obelstít neostražité samotným jménem křesťan“. Dávná lež – to je pohanské mnohobožství, kdy padlí andělé pod podobou bohů přijímali služby a klanění lidí, které oklamali. „Nový podvod“ – to jsou hereze, rozkoly, kdy ďábel k sobě táhne lidi hrou na zbožnost. Rozkoly jsou založeny na ctižádosti, na tom, že se někdo postaví do opozice vůči Církvi. V rozkolu se Pravoslaví změní na divadlo. Rozkolníci zde slibují to nejčistší a nejduchovnější Pravoslaví, které „je opatrováno pouze u nich“. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže)
Připomínám, že podle pravoslavné tradice není zásadní rozdíl mezi herezí a rozkolem. Sv. Kyprian staví herezi a rozkol k sobě (na roveň) – jako stejný hřích odpadnutí od Boha, což má nevyhnutelný konec – věčnou záhubu. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže) Hereze totiž nemůže být bez rozkolu, a pád do rozkolu bývá výrazem změn ve víře.

Často to i sami rozkolníci mimoděk přiznávají. V posledních letech už i v našich končinách působí vlci z pseudopravoslavného řeckého tzv. "synodu v opozici", jejichž časopis se mi jednou dostal do rukou. Tam se uvádí, že se tito lidé, naši bývalí bratři, oddělují od místní pravoslavné církve "z důvodu víry". Takový výrok lze chápat jen dvěma způsoby: buď tím obviňují naši církev, že není pravoslavná ale heretická; to však oni sami popírají a podobná obvinění nevznášejí (asi by také bylo dosti složité, resp. nemožné, něco takového hodnověrně prokázat na úrovni seriozní pravoslavné teologie); a nebo je možno jejich zmíněné odůvodnění rozkolu chápat už jen jediným způsobem - mimoděk (či Božím řízením) se tím přiznávají k tomu, že jejich víra je odlišná od pravoslavné, čili je heretická.
Tam, kde je poškozena víra různými novotami či dodatky, a tam, kde je církevní život vytržen z jednoty obecné pravoslavné církve, tam se nevyhnutelně hroutí duchovní život příslušníků takového společenství. Alexij Osipov poznamenává, že všechny hereze a rozkoly jsou (díváme-li se na věc na rovině lidského myšlení) pokusem opravit křesťanství. Někteří lidé totiž touží být křesťany, hlásí se ke Kristu, ale nedokáží se srovnat s učením Spasitele a svatých apoštolů. Tito lidé většinou nedokáží přijmout, že uvnitř křesťanské víry, v jádru Evangelia, je tajemství. Křesťanství jakožto Bohem zjevená Pravda a vlastně jako zjevení samotného Boha, je lidskému rozumu ne zcela postižitelné. Ano, část křesťanské víry můžeme rozumem postihnout, můžeme jí vysvětlovat, racionálně zpracovávat. Leč vždy je to jen její část. V křesťanství je duchovní jádro, které je nevýslovné. Můžeme kolem těchto tajemství svým uvažováním kroužit, alespoň přibližně - nakolik to lidská řeč dovoluje - formulovat jejich obrysy, a tak vznikla dogmata pravoslavné víry jakožto dílo svatých Otců. (Význam slova "dogma" viz náš slovníček.)


Otcové prvního všeobecného sněmu s listinou symbolu pravoslavné víry

V pravoslavné teologii jsou dvě vzájemně se protínající osy, kolem nichž se točí naše úvahy o Bohu. A tyto osy či principy je naprosto nutno udržovat v rovnováze, jinak se teologie hroutí. Je to jednak princip apofatický (negativní, popírající, záporný; cesta mlčení o Bohu), který úzkostlivě respektuje Boží nepopsatelnost, a proto se o Bohu, který přesahuje všechny lidské pojmy, vyjadřuje jen v negativních formulacích - říká tedy jen, čím Bůh není (není smrtelný, není omezený, není uvězněn v čase ani v prostoru, nemá počátek, nemá konec atd.) Druhému principu se říká katafatický (pozitivní, souhlasný, potvrzující; cesta mluvení o Bohu), a ten se snaží pozitivně vyjádřit, čím Bůh je, neboť jinak bychom o Bohu vůbec nemohli mluvit ani ho zvěstovat (Bůh je milosrdný, je dobrý, je nejvyšší, je láska, světlo, je lidumil, je pravdivým). Když převládne v teologickém myšlení druhý princip, stává se teologie formalistickou, juridickou a neduchovní. Převládne-li princip prvý, propadá se teologie do mysticismu, snění, představ či dokonce do pověrečnosti. Dosáhnout oné nutné rovnováhy v teologickém uvažování mohli svatí Otcové díky své duchovní zkušenosti. Tato velejemná vyváženost je zachycena v krystalických formulacích pravoslavných dogmat, z nichž hlavní je dílem prvního a druhého všeobecného sněmu. Je to symbol pravoslavné víry, který čteme jako posvátný text při každé liturgii (a dále např. při každém křtu). (Více o apofatické a katafatické teologii viz V. Lossky: Dogmatická teologie - on line)
Otcové si byli vědomi, že lidské tvrzení nikdy neobsáhne hloubku a nevyčerpá plnost - např. svatý Hilarios vyznává: „Zlovolnost heretiků a nositelů pohoršení nás nutí dělat věci nedovolené, slézat vrcholky nepřístupné, mluvit o předmětech nevyslovitelných a pouštět se do výkladů zakázaných ... a uplatnit své ubohé slovo k vysvětlení tajemství, jichž nelze vyjádřiti. Blud jiných nás nutí pouštět se do nebezpečného vysvětlování tajemství lidským jazykem, tajemství, která náležela uzavřít do zbožnosti svých duší.“ Svatý Jan Zlatoústý později prohlásil, že jenom pro naši slabost jsme obdrželi Evangelium, neboť sám Kristův příchod by měl stačit k tomu, aby žádného člověka nenechal lhostejným a určil jeho život jednou pro vždy. Tuto službu naší slabosti mají i ikony a obřad.
Sv. Maxim Vyznavač: "Veliké tajemství vtělení Boha vždy zůstane tajemstvím. Projev tohoto tajemství bude navždy naprosto skrytý a nepoznatelný jakýmkoliv rozumem. Vždyť Bůh, jsa nadpřirozený a převyšující veškerou nadpřirozenost, si přál sestoupit do (naší) přirozenosti a nadpřirozeným způsobem si oblékl (lidskou) existenci." Sv. Simeon Nový Theolog: "Plakal jsem nad lidským rodem, protože hledajíce neobvyklé důkazy, lidé předkládají lidské pojmy a slova, a myslí si, že tím zobrazují Boží přirozenost. Tu přirozenost, kterou nikdo ani z andělů ani z lidí nemohl ani uvidět ani pojmenovat."
Obraťme pozornost na staré ikony sv. apoštola Jana Theologa (Evangelisty), který je zobrazován s prstem na ústech. Uzamčené rty - to je znamení toho, kdo má opravdovou zkušenost bohopoznání. Isák Syrský napsal: "Mlčení je tajemstvím budoucího věku, ale slova jsou zbraně tohoto světa." Varsonofij Veliký píše překvapující tezi: "Mlčení je lepší a divuplnější, než všechna zvěstování. Mlčení líbali (tj. s úctou zdravili) a jemu se klaněli naši otcové, a mlčením se proslavili." Nemyslete si, že se tu vede řeč jen o mlčení jazykem. Jedná se mlčení mysli. Je to jakási kontemplativní lidská schopnost, kdy v mlčení všech smyslů, když se mysl odmlčí od úvah a od veškeré činnosti, tehdy se děje bezprostřední zření. To je skutečná teologie - čili vidění Boha. A to začíná mlčením. A čím začíná mlčení? Když umlknou všechny smysly, tj. když jsou všechny lidské vášně opravdu pokořeny, utlumeny, udušeny a možná i odstraněny a duše je očištěna. "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou." To je tajemství poznání Boha. (Citace z přednášky A. Osipova)
Hereze začíná obvykle tam, kde se mnohomluvní lidé snaží vytlačit tajemství ven z obsahu víry a uvolněný prostor nahradit svými výmysly a představami, které jsou produktem pokaženého lidského srdce. Gnostik, heretik Eunomij tvrdil: "Znám Boha tak, jako On zná sám sebe."

Proti snaze heretiků se Církev nesnažila postihnout tajemství, ale zbožnými formulacemi (dogmaty) zamezit nesprávnému výkladu těchto tajemství, resp. postavit hráz snahám o jejich ničení.

* * *

Moderním lidem se při použití takových pojmů, jako "svatí Otcové" či "posvátné sněmy" nebo dokonce "dogmata", rozhostí v nitru rozpoložení, které většinou není žádnému takovému tradičnímu pojmu příliš příznivé, či jim snad až naskočí "husí kůže". Obraz, jenž jim vytane na mysli, většinou odpovídá jakémusi soudně strohému zasedání ne moc příjemných lidí kdesi pod klenutým stropem kolem stolu, kde v učených, nesrozumitelných, neřku-li hnidopišských disputacích formulují jakési teze, které nevypadají ani zajímavě ani užitečně pro život současného křesťana; nicméně je respektujeme, protože to po nás církevní vrchnost žádá. Máme však pocit, že se nás to nikterak zvlášť netýká, že?

To je veliké a smutné nerozumění. To, co formulovali Otcové na sněmech, se nás každého hluboce týká, protože dogmata víry mají (ač to není na první pohled patrné) zásadní určující vliv na osobní duchovní život křesťanů i celé církve. Příkladem budiž vývoj na Západě po oddělení Římského patriarchátu (při tzv. velkém schismatu v r. 1054), kdy se vydal se svou cestou a zavedl nová dogmata do učení západního křesťanství; duchovní život se tam v pouhých několika staletích změnil k nepoznání, je už o něčem jiném, je to zcela jiná tónina (více o tom u nás ve stati prof. A. Osipova: Pravoslavný pohled na nepravoslavnou duchovnost.) Alexij Osipov, který se zabývá zkoumáním této problematiky, praví při jedné své přednášce, že v průběhu bádání dospěl k názoru, že neexistuje ani jedna křesťanská pravda, která by na Západě nebyla pokažena. A kde se mění věrouka, tam se nevyhnutelně mění i spiritualita (podle úsloví: spiritualita je žitá dogmatika).

Věroučné pravdy se vtělují skrze modlitbu a duchovní život, formují náš život, ožívají a stávají se dechem naší mysli. A tím se dostáváme ke klíčovému: Vše, o čem se v dogmatech hovoří, je církví prožíváno, - ve víře, v modlitbě a v srdcích křesťanů. A tím se v nás rodí bohopoznání. Víra, která bloudí po stezkách fantazií a filosofií, nemůže k pravdivému poznání Boha přivést nikoho.

Svatí Otcové pro nás nejsou jen učenci a už vůbec to nejsou suchopární knihomolové, trávící své dny v šerých knihovnách mezi zaprášenými svazky a svitky. Především jsou to duchovní osobnosti. Měli vlastní duchovní zkušenost ověřenou následnictvím v tradici křesťanského bohopoznání. Svatí Otcové jsou lidé, kterým se Bůh zjevil. To je zdroj, z něhož plynula jejich schopnost formulovat víru, vytvářet dogmata, chránit pastýřsky pravoslavnou víru.

Mnozí se o to v průběhu dějin pokoušeli. Kdokoliv může přijít s jakoukoliv tezí o víře a spiritualitě. Vstoupí-li jeho teze do církevního života, začne-li se o ní v církvi hovořit, musí být dříve či později podrobena soudu církve. Buď se to stane dřív (to bývá, jedná-li se o názory, které vzbouří hladinu církevního vědomí), a pak je posuzována na sněmu a srovnávána s ověřenou duchovní zkušeností pocházející od apoštolů, jejich nástupců a ostatních svatých; nebo se to stane později a takový názor, který neupadne v zapomnění, je podrobován postupnému a neúprosnému soudu celé církve - v dílech teologů, v kázání pastýřů, v církevních diskusích. Může probíhat po několik generací a je při tom sledováno, jaké plody dlouhodobě(!) strom tohoto učení nese. Vždyť nemůže nést dobrý strom špatné ovoce, a špatný strom nemůže rodit ovoce dobré! Takovému soudu bylo podrobeno i učení svatých.

Učení, které protiřečí buď Písmu svatému nebo duchovní zkušenosti a tradici Církve, je zavrženo. To bývá osud názorů těch osob, které nemají dosti hlubokou či pravou duchovní zkušenost. Ač mohly být tyto názory ve své době velice populární a zdálo se, že přinášejí církvi prospěch, často je následující pravoslavná pokolení nahlédla jako odchylná od pravdy.

* * *

Svatí Otcové požívají v pravoslavné církvi nesmírné úcty. Dobře si uvědomujeme jejich úlohu jak po stránce teologické (věroučné formulace), tak po stránce pastýřské (ochrana církve a víry před vlky) a na konec - ale ne v poslední řadě - po stránce spirituální, neboť jsou to "mužové Boží", velicí svatí, přímluvci pod Božím trůnem za všechny pravoslavné církve. V řeckém pravoslaví se tato úcta projevuje jedním zcela konkrétním liturgickým detailem - každá bohoslužba začíná a končí požehnáním kněze: "Na přímluvy svatých Otců našich, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, smiluj se nad námi a spasiž nás!" Tímto vzýváním svatých Otců v řecké bohoslužbě vše začíná a končí. Zaznívá v tomto obyčeji vědomí, jak jsou pro Církev důležití tito svatí pastýři, a zároveň je to výzvou pokračovat v jejich díle, navázat na ně, nezradit nikdy jejich odkaz. Pěstování modlitební vzpomínky na svaté Otce a vnímání jejich stálé přítomnosti v Církvi nás vede k tomu, abychom horlili pro zachovávání kontinuity církevního života, víry, myšlení a praxe, abychom odmítali novoty a různá osobní pojetí, s nimiž neustále někdo přichází. Tím napodobujeme příklad svatých Otců, protože oni sami jako praví pastýři touto cestou kontinuity a věrnosti odkazu apoštolů neochvějně kráčeli.

Jeden z rozdílů mezi svatým Otcem a heretikem tkví právě v tom, že ten první udržuje kontinuitu a je strážcem dědictví, kdežto ten druhý trhá vlákno, odděluje se, přichází s něčím, co pro současníky sice vypadá zajímavě a lákavě, filosoficky neotřele či prakticky potřebně, jenže ve skutečnosti tím nebuduje, ale boří. A nemusí se vždy prvoplánově jednat o věci víry. Bořit zavedené pravoslavné tradice, brojit proti tomu, co je na daném místě již zbudováno pravoslavného, vždy zavání herezí. Navazovat je potřeba, ne bořit, byť by to měli aktivisté dobře zdůvodněno potřebami nové doby apod.
Jedním z důvodů zvláštní přitažlivosti herezí pro lidi je skutečnost, že vychází vstříc vášním - především pýše člověka. A neopomeňme dodat, že v každé herezi a rozkolu působí temná energie nečistého ducha, tj. ďábla. Ten je schopen obdařit herezi či rozkol zvláštním kouzlem, které magicky přitahuje duchovně nezkušené věřící. (Obrovskou a pro světské lidi neodolatelnou magickou přitažlivost bude mít podle starce Lavrentije onen blížící se Svůdce, jemuž ďábel v posledním boji dá všechnu svou moc. Pouhý pohled na něj bude okouzlující, a ty, kteří v sobě nebudou mít blahodať Ducha Svatého, odzbrojí okamžitě. Svatý starec Lavrentij pravil: "Blahoslavený, třikrát blažený je ten, kdo nikdy nepohlédne na Bohu ohavnou tvář antikristovu a ani po tom nezatouží. Kdo se na něj bude dívat a poslouchat jeho rouhavou řeč a sliby pozemských blah, bude oklamán a půjde mu vstříc s poklonami.")

Rozkol je hříchem proti Duchu Svatému, jak je zřejmé z evangelia, a podle toho učí i současní starci. Jasnozřivý starec Lavrentij Černigovský prorokoval budoucí rozkol na Ukrajině (zřejmě měl na mysli Filaretovce) a nabádal Ukrajince, aby vždy za všech okolností zůstali v jednotě s Moskevským patriarchátem; tento známý blahodatný starec dokonce prohlásil, že rozkolníci nedostanou od Boha příležitost k pokání.
Svatí Otcové v Církvi žijí. Projevuje se to mj. i tím, že jejich dogmata jsou vyznávána, jejich kánony a pravidly se řídí život církve, jejich díla jsou čtena, životy a výroky studovány, památky sněmů, na nichž se shromažďovali, jsou v kalendáři, jména těchto svatých udělujeme svým dětem. Dokonce bývá někdy pravoslavná církev charakterizována jako "církev sedmi všeobecných sněmů" (narozdíl o latiníků, kteří kromě těchto sněmů ctí ještě řadu dalších svých koncilů, a narozdíl od protestantů, kteří tyto sněmy neuznávají; sami sice občas konají nějaké sjezdy, ale na nich o žádné kontinuitě s prvokřesťanskou církví nemůže být ani řeči).

A tak i my jsme ti, kdo jsou jimi pastýřsky vedeni a duchovenstvo na jejich pastýřské vedení při svém díle navazuje. A přes současné občasné kolísání některých, které je dáno sílícími poryvy světského ducha současnosti, se v celkovém průřezu církevního života snažíme zachovat svatootcovské dědictví a návaznost. Snažíme se dnešní duchovní stádce chránit před vlky, před těmi, kdo chtějí rvát a trhat víru a jednotu církve - tu jednotu, jež bývá přirovnávána ke shora utkanému a nesešívanému chitónu Páně.
Např. sv. Kyprian používá jako příklad jednoty Církve chitón Páně, který „nebyl rozdělen a roztrhán, ale byl dán celý tomu, komu určil los“. „Chitón byl beze švů, ale celý tkaný svrchu“ (Jan 19,23). Svatý vidí pod slovy „tkaný svrchu“ jednotu Církve sestupující s Nebe od Boha Otce, proto nemohl být chitón roztrhán lidmi a „jednou pro vždy si udržel svou pevnou a nerozdělitelnou celistvost“. Sv. Kyprian zde potvrzuje, že jednota a nezměnitelnost Církve jsou dány Bohem jednou provždy. Je to dar shůry, dar Boha své Církvi. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)

Téma chitónu Pána Ježíše je neodlučně spjato s nedělí svatých Otců. Synaxář podává svědectví (objevuje se i na některých ikonách tohoto sněmu; viz na začátku článku) o alexandrijském patriarchu Petrovi, který uviděl na oltáři Krista v podobě dítěte, jež bylo oblečeno do potrhaného chitónu. Když se ho patriarcha otázal: "Spasiteli, kdo potrhal tvůj chitón?" obdržel hořkou odpověď, že to spáchal heretik Árius. Toto vidění se stalo, protože konstantinopolský patriarcha Alexandr pochyboval, zda je možno sloužit liturgii a přijímat s Áriem, i když tento heretik přinesl pokání (jež se však později ukázalo pokryteckým).

Příklad nesmiřitelného postoje Otců prvního všeobecného sněmu k herezi, která nesmí být míchána s pravdou, se stal pro celou budoucnost církve vzorem vztahu ke všem dalším herezím a lžiučením.
Ač naše síly přirozeně slábnou, přece i dnes není ještě tento šat jednoty, do něhož byl v onom zjevení oděn Pán Ježíš, zcela rozerván dravými šelmami. Každý biskup, každý kněz má Bohem svěřenu pastýřskou povinnost dle svých sil a schopností chránit své stádce z jedné strany před novotami, novými pravidly a zvyky, modernistickými deformacemi víry a praxe církevní a ze strany druhé před rozkolníky a falešnými bratry či pseudopravoslavnými vlky. Nevím, jestli byla někdy v dějinách pastýřsky složitější situace, než je dnes. Hereze útočí z obou stran. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že dnešnímu pastýři nestačí jedna hůl, ale měl by mít dvě - do každé ruky jednu, aby mohl zahánět vlky útočící z obou stran. Jsem však přesvědčen, že nám svatí Otcové shůry pomáhají.

Dnes, kdy bouře sílí a celý svět začíná být zachvácen nepřátelstvím vůči Pravdě, více než kdy jindy platí, co pravil apoštol Pavel (v dnešním čtení, Skut 20,31): Bděte!

* * *

Dalším tématem, jehož se při památce svatých Otců průběžně dotýkáme, je nejosobnější podoba pastýřství, které říkáme duchovní otcovství. Ukazuje se z církevní tradice i současné zkušenosti, že řádný duchovní život není prakticky možný bez duchovního otcovství. Otcové v církvi totiž kromě pastýřství ve smyslu střežení a pěstování nauky Církve, dogmat, kánonů a pravidel či tradic konají ještě další pastýřské služby. V první řadě bychom zmínili mystagogii - uvádějí svěřené lidi do tajinného života Těla Kristova. Jednak katechezí, poučováním a povzbuzováním, a pak i tím, že je všemi dostupnými způsoby přivádějí k Tajinám - tím, že obřady svatých Tajin slouží, zvou k účasti na nich a vysvětlují jejich smysl, důležitost pro křesťanský život a nenahraditelnost pro spásu. Uvádějí tím do tajinného blahodatného sjednocení člověka s Bohem, našich těl s Krví Kristovou. Tomu se říká "mystagogie" a je to součást duchovního otcovství.

Teologicky se mystagogický charakter duchovenského díla postihuje rčením, že všechno pastýřské působení církve směřuje jedním směrem - a to k účasti na svatých Tajinách, zvláště na středobodu všech Tajin, k němuž se všechny ostatní Tajiny vztahují, a tím je Božská Eucharistie - přijímání Těla a Krve Kristových.
Duchovní otcovství tedy nesmí spočívat jen v tom, že si kněz či mnich napíše před jméno jako titul: "otec". Mimochodem, to už samo o sobě asi není zcela správné. Vzpomínám se, jak mne vladyka Dorotej, blahé paměti, jako novokněze poučil, že si nemám psát před jméno "otec", jako by to byl nějaký duchovenský titul. Říkal, že biskup si také nepíše před jméno "vladyka". Otec či vladyka jsou oslovení, neboť je zvykem používat tato slova, když o vladykovi či knězi hovoříme nebo se k němu obracíme, ale sám sebe by - podle zesnulého vladyky Doroteje - neměl nikdo nazývat "otcem".
Dále musíme zmínit duchovní otcovství ve smyslu vedení (doprovázení) na duchovní cestě. Nemálo věřících se domnívá, že toto vedení tkví hlavně v tom, že když se potřebuji s něčím poradit, přijdu za svých duchovním otcem, sdělím mu svůj problém, on mi na to řekne, co si o tom myslí, nebo co ví, nebo co mu o tom zjeví Bůh - prostě dá nějakou radu, která může být dobrá nebo také ne atd. To je však jen jedna z řady stránek duchovního otcovství a kupodivu ne ta podstatná. Duchovní otcové mohou být i mladí a nemusejí mít dost zkušeností, znalostí, a třeba nedokážou poradit. A co když duchovní otec nemá svou vlastní osobní zkušenost s problém, s nímž se na něj obrací jeho duchovní dítko, ani ze studia nemá žádné povědomí o této stránce lidského života? Pak také asi nebude schopen poradit. Tím však jeho službě duchovního otcovství nic fatálního nehrozí.

Jádro duchovního otcovství totiž spočívá v tom, že každý křesťan musí mít někoho, svého duchovního otce, který o něm ví, který ho přijal za své duchovní dítko, který se za něj modlí. A to nejdůležitější - co nehlouběji navazuje na Evangelium a co Ježíš Kristus ukázal jako pravé pastýřství - je, že váš duchovní otec za vás trpí. Trápí se nad vámi. Ležíte mu na srdci. Nosí vás ve své duši. V každém takovém otcovství, je přítomen odlesk toho, co se říká o starcích, kteří berou duši svého učedníka do své duše. Duchovní otec vám přeje ten nejlepší duchovní růst, trpí vašimi hříchy a nedostatky. Toto utrpení, které duchovní otec přináší na oltáři svého srdce, je tou nejlepší modlitbou za člověka. Tato modlitba nejrychleji stoupá k Bohu. Zdá se, že tato bolest v srdci, sténání za trpící lidskou duši, dává modlitbě křídla. Kvůli bolesti v srdci duchovního otce se Bůh smiluje nad jeho duchovním dítkem.
Máme k tomu mnohá vyjádření duchovní autorit. Za všechny alespoň letmo připomenu zde oblíbeného starce Paisije Svatohorce. Když se ho lidé tázali - jak se mám modlit za člověka, abych mu pomohl?, odpovídal starec Paisiji ve smyslu: Musíš za něj také trošku trpět. Musíš za toho člověka přinést trochu bolesti ve svém srdci. Tím mu nejlépe pomůžeš. Personálu nemocnice, sestrám a lékařům, radil Paisij, aby za své pacienty přinášeli Bohu bol v srdci: "Když skutečně v duši trpí za nemocné, tak je to tím nejlepším lékem ze všech léků, jež jim podávají." Kněžím radil, aby při proskomidii, když se modlí za věřící a vyřezávají za ně částečky z prosfor, nad každým jménem trošku potrpěli, zasténali nad člověkem, a tím přinesli Bohu spolu s každou částečkou trochu bolesti ve svém nitru. (Jak vzdálená je tato rada od naší formalistické praxe, kdy se preferuje kvantita a před každou liturgií kněz v rychlosti vyjme stovky částeček a předrmolí ty stovky či tisíce jmen, hlavně aby vše bylo odříkáno, jak se patří.) Připomeňme maminku blaž. Augustina, který se dal v mládí na špatnou cestu a jeho maminka Monika mnoho plakala v modlitbách za jeho obrácení k Bohu; jeden biskup jí pravil: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz." Kristus, než vykonal svůj největší zázrak - vzkříšení Lazara, který už čtyři dny tlel v hrobě, tak "zastonal v srdci" a poté zvolal: "Lazare, pojď ven!"
Pastýři církevní vidí jednotlivé křesťany, znají ze zpovědí jejich bolesti, hříchy a nedostatky, vědí o bolestech celé církve, a tak se nemohou vyhnout vědomosti o trápeních a problémech, a každý z nich tím - více či méně a svým způsobem - trpí. Trpět církví a nést tuto bolest je jejich veliká služba a zároveň oběť i modlitba.
Proto je tak velikým hříchem, když někdo zarmoutí kněze (je to hřích proti přikázání z desatera o úctě k rodičům). Tento hřích se objevuje ve většině tzv. zpovědních zrcadel, jejichž pročítáním se kajícník připravuje ke zpovědi. Duchovním je potřeba ulehčovat jejich břemeno, které nesou za svěřené stádce, resp. za církevní společenství. Nakládá-li jim některý věřící zbytečné další bolesti a trápení, ať už svou lehkomyslností, nebo neposlušností, nezodpovědností, či pýchou a pohrdáním, je to hřích, pro který jim Bůh odepře požehnání. Při pohledu na takové vidíš jakési zatemnění v jejich nitru, smutek, zmatek, námahu, tíži a zápas, který musejí podstupovat při obyčejné bohoslužbě (někdy je to patrné na jejich tváři i hlase). Jak praví mnich Mojžíš v knize "Agripnie na Agion Óros": "Kněze chrání Bůh, a proto je potřeba být (ve vztahu k nim) opatrný." A ovšemže platí i opak - vidíme, jak Bůh zřetelně žehná těm, kteří pomáhají duchovním při jejich službě, poslouchají je, ulehčují jim jejich dílo, jsou jim nápomocni. Život takových lidí jakoby se naplňoval světlem, jejich bohoslužba je většinou poznačena jakousi sluneční lehkostí.

Vidí-li igumen monastýru na nějakém mnichu tesklivost, ví, že v jeho duchovním životě něco není v pořádku - buď je to kvůli hříchu nebo neposlušnosti.
Vidíte, jak odlišné jsou principy duchovní služby od světských zvyklostí. Ve světě je vnitřní trápení záležitostí pro psychiatra; důležitý je vnější výkon, produkce a měřitelný efekt. V duchovní sféře je vnější viditelná stránka zcela druhořadá či dokonce bezvýznamná; to, oč zde běží, jsou věci vnitřní. Viděno z této perspektivy, musíme si dávat pozor, aby se naše zbožnost a bohoslužba nepřeklopily do čistě světských vnějších dimenzí, kde je důležitý "správně provedený úkon" a nikoliv stav lidského srdce. (Kolikrát na to myslím, když vidím různé letáčky z východu, kde je nakresleno, jak správně činit znamení kříže, a naznačuje se, že s tím stojí a padá veškerá zbožnost, leč ani slovo o vnitřním stavu člověka a co se tam v srdci má dít, když se pokřižuje.) Jak říká Alexij Osipov o bohoslužbě u nich v akademii: "Kněz slouží, studenti zpívají, profesoři jsou přítomni... A je tu někdo, kdo se modlí?"

Zásadní odlišnost zvyklostí světa od praxe duchovního vedení je vidět i na následujícím. Ve světě, když něco provedeš, tak tě za trest zavřou. V církvi, když tě tvůj duchovní otec musí potrestat, protože to už jinak nejde dál, tak tě pustí. Pustí tě ze svých rukou. Dá ti plnou svobodu: Tak si jdi, kam chceš, a dělej si, co je ti libo. Máš svůj rozum, čiň si tedy, co umíš.

Takže to byla snad až trochu intimní stránka tématu, které tato neděle svou památkou svatých Otců otevírá. V Řecké církvi se dosud udržuje starobylá praxe duchovního vedení a dbá se, aby každý křesťan měl jednoho svého duchovního otce, za nímž jezdí ke zpovědi a vede svůj duchovní život dle jeho pokynů. Tento otec o něm ví, modlí se za něj a přináší za něj ve svém srdci oběť. Všechny ostatní praxe duchovního vedení již nejsou (a nemohou být) dokonalé a jsou nutně poznamenány jistým stupněm formalismu.

Služba duchovního otcovství je těžká, je to nesení kříže, jsou za tím slyšet slova apoštola Pavla: "Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Galat 6,1-2) Je to služba, kterou všichni nutně potřebujeme, aby pro nás někdo konal.

Jsme děti Boží. Nás všechny duchovně porodil Bůh, jak se píše v prologu Janova evangelia: "Těm, kteří (Krista) přijali, dal moc být Božími dětmi - těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zrozeni jsou." (Jan 1,12-13; pravosl. překl.) Avšak to rození Bůh činí skrze duchovní otce: "I kdybyste v Kristu měli tisíce pěstounů, nemáte mnoho otců. Byl jsem to já, kdo vás skrze evangelium zrodil v Kristu Ježíši" (1 Kor 4,15). Podobně nás i naši duchovní otcové s bolestí rodí pro život věčný. Jak praví ap. Pavel: "Synáčkové moji, znovu vás v bolestech rodím, dokud se ve vás nezpodobí Kristus." (Galat 4,19)


P.S.
Podrobněji o celé problematice rozkolu je pojednáno ve výborné ruské knížce od známého starce Rafaela (Karelina), kterou jsme přeložili do češtiny: Pád pyšných - na pravoslavi.cz/download v PDF.



(Příspěvek byl ode dne prvního vložení několikrát doplňován.)



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz