1229


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 800: #

Administrátor --- 24. 6. 2012
Na okraj nedávných svatodušních svátků

Svátky Padesátnice. Sestoupení Ducha Svatého


Solověcké ostrovy.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Při oslavě těchto tzv. "zelených" svátků je důležité si uvědomit, proč sestoupil Duch Svatý na apoštoly. Jaký to mělo důvod a cíl? Mohli bychom v krátkosti odpovědět: "Aby ze společenství apoštolů vznikla Církev Kristova." Tím však jen posouváme otázku k další: "A k čemu je tu Církev? Nač je dobrá?" Existuje celá řada odpovědí, které se dotýkají různých stránek církevního života. My však zkusíme jít ke kořeni: "Církev je posvátným prostorem, kde se Bůh setkává s člověkem, čili - kam člověk může přicházet, aby se setkal s Bohem. V Osobě Kristově se spojilo Božství s lidstvím a v důsledku toho se sjednocují lidé s Bohem v Církvi, která je přece Tělem Kristovým." Někdo namítne: "S Bohem se však mohu setkat i v přírodě či jinde a jinak." Odpověď zní: "Ano, ale tak intenzivním a celostným způsobem, jakým se s Bohem setkáváme v Církvi, se s Ním jinde setkat nelze. A není to jen kvantitativní rozdíl, ale kvalitativně jiná rovina! Tady se s Ním setkáváme spasitelným způsobem. Zde se s Bohem setkáváme, abychom se s Ním sjednotili." To je důvod, proč se Bůh nespokojil jen s přírodou, která o Něm jen svědčí, ale zbudoval Církev. Ano, Církev je dílem Božím, dílem sestoupení Ducha Svatého při Padesátnici, a toto dílo pokračuje i nadále - v Církvi Duch Svatý neustále přebývá, stále sestupuje, aby udržoval posvěcení Církve. V tomto posvěcení se stále setkáváme s Ježíšem Kristem, a užíváme plody jeho spásonosného díla jako lék proti věčné smrti. Tím je v kajícím člověku překonávána zhoubná moc hříchu, v důsledku čehož se nám otevírají dveře ke sjednocení s Bohem.

V tomto úvodu jsme se dostali ke klíčovému tématu svatodušních svátků. V Duchu Svatém posvěceni poznáváme Boha - a to cestou očištění a postupného sjednocení. To je veliké dílo, jež Duch činí s každým z nás. Svatodušními svátky tedy oslavujeme nejen tu událost, která se stala před dvěma tisíciletími v Jerusalemě, ale zároveň oslavujeme i to, co Bůh rukama Ducha Svatého činí s každým z nás.

Pokání lidí v době před příchodem Kristovým mělo samozřejmě také svou sílu. Přerušovalo působení hříchu. Přinášelo lidem Boží odpuštění (viz např. případ proroka Jonáše a hříšných obyvatel Ninive, jimž Hospodin odpustil pro jejich pokání). Ale nic víc. Před sestoupením Svatého Ducha nedávalo pokání lidem sjednocení s Bohem, protože jim ještě nemohlo přinést vnitřní proměnu. I kající člověk zůstával v době starozákonní stále stejným "starým člověkem" - tj. člověkem ve stavu, do něhož hříchem padl první Adam. Teprve příchod Kristův a sestoupení Ducha způsobilo duchovní převrat. Kristus, Nový Adam, usmířil člověka s Bohem a skrze Ducha Svatého na tom může mít účast každý, kdo uvěří a dá se pokřtít. Pokání už nepřináší člověku jen odpuštění jeho hříchů, ale otevírá mu cestu dál - ke sjednocení, čili k posvěcení blahodatí Svatého Ducha, a tím k účasti na Bohu. Člověk se duchovně přivtěluje do Kristova tajemného Těla, jímž je Církev. Stává se tak účastným všeho, co Boží Syn s naším lidstvím, jež přijal, učinil.

Bez sestoupení Svatého Ducha by vše, co Pán Ježíš vykonal, zůstalo omezeno jen na jeho Osobu a my bychom k tomu neměli přístup. Mohli bychom Ježíše Krista obdivovat, uctívat, vidět v Něm vzor, pokoušet se jej napodobit, studovat jeho život, výroky atd., leč nebyl by tu zásadní rozdíl od toho, jak Židé ctili Abrahama, Jákoba, Mojžíše, proroky. Všichni tito mužové Boží mohli pomáhat lidskému rodu "zvenku", tj. působili svými radami, prorokováním, příkladem, káráním a dalšími vnějšími způsoby. Ježíš ale zachraňuje člověka "zevnitř", vnitřním uzdravením křesťana, aby byl opět schopen věčné blaženosti. Lék Pán Ježíš připravil, a podává se každému z nás skrze blahodať Svatého Ducha.

* * *

O bohopoznání

Pro nás, pravoslavné křesťany, je důležité, že poznání Boha dosahujeme nikoliv čtením katechismu ani studiem teologie, nýbrž účastí na Bohu, tedy cestou sjednocení s Ním. Veškeré racionální poznatky o Bohu, které nám podává katechismus či studium, jsou jen jako mýdlové bubliny (jak říká prof. Osipov) - na povrchu krásné, veliké, ale uvnitř prázdné a velice krátkého trvání. Ne že by katechismy či teologická studia nebyla potřebná, jenže tyto znalosti se mohou tak snadno stát duchovně škodlivými! Přihodí se to tehdy, když získávání těchto vědomostí není provázeno odpovídajícím osobním duchovním životem, zvláště vysokou mravností a dodržováním přikázání. Jinak je totiž (podle svt. Ignatije Brjančaninova) racionální školní výuka bohosloví nejen neužitečná, ale navíc ještě posiluje ve studentovi "starého člověka" - tedy povzbuzuje v nás právě to, co by mělo působením duchovního života odumírat. Nakonec může studium teologie učinit z člověka téměř démona, který o bohosloví všechno ví, ale nic neplní. Teologické vzdělání snadno vnáší do člověka pýchu a sebedůvěru, čímž ho připodobňuje běsovi, který je svou pýchou ve vzpouře proti Bohu. To je důvod, proč se studium teologie doposavad vždy spojovalo se pobytem bohoslovců v uzavřeném prostředí semináře, kde tito studenti žili modlitbou, každodenními bohoslužbami a v tomto rámci praktikované zbožnosti získávali při studiu teologické vědomosti, studovali díla svatých Otců, dogmata apod.
Nemusím asi rozvádět jak žalostně schází tato teologická příprava našemu současnému duchovenstvu, které se připravuje jen dálkovým studiem a pouhým formálním získáváním teologických informací (a ještě žalostnější je, že si tento deficit mnozí neuvědomují). A to dokonce někdy i na nepravoslavných školských ústavech! Na tomto místě musím s vděčností vzpomenout prešovskou Pravoslavnou bohosloveckou fakultu, která v osmdesátých letech 20. století skýtala takřka ideální prostředí pro přípravu tehdejších bohoslovců k duchovenské službě... Jak bychom něco takového dnes potřebovali!
* * *

Dnešní doba sice není příznivá zlepšování vnitřního stavu církve, ale má zase jiné výhody. Duchovně tápající současníci, bloudící hledači pravdy, dostávají impulzy k zamyšlení i z míst docela nečekaných. Hlas, který by mohl pomoci mnohým dnešním lidem duchovně se zorientovat, zaznívá dokonce z tábora, který jsme zvyklí vnímat spíše jako nepřátelský. Tj. z obce kolem materialistické vědy.

Zajímavé poznatky dodává kromě jiných věd moderní fyzika, zvláště tzv. "kvantová mechanika". V poznávání subatomárních částic se vlastně začíná možná blížit podstatě hmoty. Čím hlouběji do matérie se badatelovo oko zanořuje, tím méně to, co tam nachází, připomíná hmotu, jak jsme na ni zvyklí. Zjišťuje se, že na úrovni elementárních částic připomíná matérie spíše duchovní realitu než hmotnou. V tomto mikrosvětě (či nanosvětě) neplatí obvyklé pozitivistické formulace a vědci občas používají způsob vyjadřování formálně podobný řeči apofatické teologie. Tento způsob teologie nehovoří o Bohu pomocí výroků o tom, co Bůh je, ale spíše se snaží definovat, co Bůh není. A dosti podobně to zní, když fyzikové hovoří o subatomárních částicích - raději vymezují, čím nejsou, než aby přesně řekli, čím jsou; spíše říkají, kde nejsou, než by byli schopni říci, kde přesně zrovna jsou (viz současný "hon" na Higgsův boson); spíše od nich uslyšíme, jak se elementy, které jsou předmětem bádání tohoto odvětví fyziky, nechovají, než abychom slyšeli, jak se přesně chovají. Už jsme si zvykli, že fyziky jejich bádání přivádí na půdu filosofie. Jenže nedosti na tom, tím, co objevují a s čím se setkávají, - to vše je nutí, k takovému způsobu myšlení a mluvení, který balancuje na hranici teologie. Dnes už není vzácné zaslechnout v této vědecké oblasti takové pojmy, jako např.: Bůh, věčnost, duch či dokonce stvoření z ničeho apod.

Zvláště cenné jsou výroky předních badatelů a myslitelů o principiální nepoznatelnosti toho světa, který máme přímo před očima, jehož se můžeme dotýkat, měřit jej a zkoumat dle libosti. Pokud vědci v této oblasti dnes již otevřeně a nezastřeně přiznávají nejen neschopnost prozkoumat podstatu hmoty a definovat objektivní realitu, ale přímo postulují nemožnost takového poznání, jeho nepřístupnost člověku, pak tím vlastně neříkají nic jiného, než to, že hmota ve své podstatě, tj. jsoucno ve svých nejhlubších kořenech, přechází zcela a úplně do duchovní reality. Proto bude vždy unikat přístrojům a čidlům, jež jsou součástí materiálního světa. Čili to, co nám se jeví jako hmotné, se ve skutečnosti počíná a má své kořeny v duchovní sféře. Nebo jinými slovy: hmotný svět nemá své zřídlo zde, ale přichází sem z duchovního světa.

Největší vědecké kapacity subatomové fyziky a kvantové mechaniky dnes uznávají a učí, že míra našeho poznání hmoty je a vždy bude omezena, tedy pokrok našeho poznání nezáleží jen na zdokonalování přístrojů a zpřesňování měření a experimentů, jak věda věřila ještě donedávna. Naše poznání narazí na hranice, i kdybychom měli ty teoreticky nejdokonalejší přístroje, tak přesné, že to v praxi nikdy nebude možné. Tím však tito vědci potvrzují, že podstata hmoty leží mimo dosah materiálních nástrojů, mimo možnosti plochého racionálního uvažování a potažmo mimo dosah všeho, co je z tohoto světa. Což neznamená nic jiného, než prioritu ducha nad hmotou. Hmota tedy nemá svůj prvotní počátek v našem světě - to jen "duch tvoří sobě formy". To má samozřejmě své důsledky v jiných vědních oborech. Znamená to prioritu vědomí nad hmotným tělem - čili vědomí není produktem mozku, ale mozek je nástrojem vědomí. Atd.
Do češtiny byla na toto téma přeložena stať Alexije Osipova (prof. Moskevské duchovní akademie): Možnosti lidského poznání, o poznávání světa a Boha. Tam jsou k výše řečenému podrobnosti a citace vědeckých osobností.
Pochopí dnešní lidé, nač vědci přišli? Co to znamená? Jaké to má důsledky? Kam ukazují tyto poznatky?

* * *

Dalším neocenitelným poznatkem je dnes už nepopiratelný fakt, že na úrovni subatomárních částic samotná skutečnost pozorování ovlivňuje to, co je pozorováno. Lidově řečeno - částice se chová jinak, když se na ni někdo kouká, a jinak, když jí nikdo žádnou pozornost nevěnuje.
To je strašná rána materialistickému myšlení, které počítá s objektivitou vlastností hmoty; sotva se materialisti trochu oklepali z Einsteinova úderu, který jim definitivně vzal krásnou představu, že v celém vesmíru existuje jeden objektivní a všemu společný čas, už přicházejí údery další.
Teologicky je to vskutku pozoruhodné ze dvou důvodů.

1.) Tato skutečnost chování mikrosvěta nám silně připomíná principy duchovního poznání, o nichž byla řeč výše: Snažíme-li se poznat Boha pouze racionálním poznáním, studiem teologie a katechismů, pak kráčíme cestou přírodovědeckého poznání - subjekt a objekt. Badatel (subjekt) se zajímá o objekt svého zájmu, který nezúčastněně pozoruje, měří, pitvá, podrobuje experimentům atd. Něco takového je ve vztahu k Bohu nemožné. O Bohu se nelze nic podstatného dozvědět cestou vnějšího pozorování (např. z výše zmíněného svědectví přírody o Stvořiteli). Tudíž tato cesta - objekt a subjekt - je při poznávání Boha principiálně nedokonalá, neřku-li přímo falešná a toho, kdo po ní kráčí, nemůže dovést k pravdě. Tato cesta bohopoznání sice může pomoci člověku v základní orientaci, zodpovědět mu několik prvních otázek, ale drží-li se kdo této cesty úporně, zavádí ho časem jen do světa klamu. Jediná pravdivá cesta k poznání Boha je sjednocení, v němž už není subjekt a objekt, ale oba se stávají jedním. A toto sjednocení je darem (blahodatí) Ducha Svatého a děje se v Církvi.

Stejně tak v moderní fyzice - objekt a subjekt přestávají existovat. Pozorované je ovlivněno pozorovatelem, který nemůže neovlivnit svým pozorováním to, co pozoruje. Vidíme, že bádání se na této úrovni dostává k pochopení nutnosti sjednocení - k chápání vnitřní a nejhlubší jednoty všeho, co jest. Všechno stvořené jsoucno má společný pramen svého bytí. Na to navazuje:

2.) Neméně teologicky zajímavá je příčina tohoto ovlivnění. Nemáme jinou možnost než připustit, že toto ovlivnění pozorovaného pozorovatelem vyplývá z duchovní podstaty pozorované hmoty, která je nějak ovlivněna vědomím pozorovatele. Jak? Lidské vědomí a podstata hmoty se setkávají, zjišťuje se, že vyrůstají ze stejného jednoho kořene - z ducha. Tento kořen jakoby se v dalším růstu rozdvojoval a jeden jeho "výhon" se projevuje jako naše vědomí, druhý výhon se projevuje jako hmotný svět.

Sv. Řehoř Palama vysvětluje, že Bůh je přirozeností všech věcí. Tj. Duch Svatý je přirozeností (podstatou) veškeré hmoty. Právě o svatodušních svátcích říkáme poprvé od Paschy jednu z nejkrásnějších modliteb Církve, která se obrací právě ke Svatému Duchu těmito slovy: »Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu Pravdy, jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a dárce života...« Duch Svatý je nejvnitřnějším obsahem všeho stvořeného. Je Dárcem života - to znamená, že dává život všemu živému a potažmo všemu, co jest, dává existenci. Neustále. Od stvoření až doposavad.

Společnou podstatou našeho vědomí a hmoty je tedy Svatý Božský Duch. Anebo je to snad možno říci i naopak: hmota i vědomí jsou projevem práce Ducha Svatého - prvnímu dává bytí a druhému život. Církev o tom ví odjakživa, věda na to namáhavě přichází ve 20. století.

* * *

Z výše řečeného můžeme vyvodit, že jakékoliv materialistické poznávání je z principu omezené, je krátkozraké a podstata hmoty a světa je pro něj v nedohlednu. To je paradoxní situace. Protože právě to, oč stojí materialistická věda i filosofie nejvíce, čili pravda o světě, se nalézá zcela mimo dosah vědy i filosofie. Jediný přístup k tomuto poznání pravdy vede přes duchovní život.

Ano, dokonce i poznání o tomto světě je komplexněji, úplněji a vlastně i přirozeněji dosažitelné duchovním zřením. Tím máme na mysli sjednocení člověka s Bohem v Duchu Svatém. Vzpomeňme na sv. Siluana Athonského, jemuž se jednou zachtělo poznat, jak je uděláno Slunce, a uslyšel hlas: Pokoř se a poznáš nejen, jak je učiněno Slunce.

* * *

Definitivní úder nadějím vědy, že by někdy mohla poznat pravdu o světě, přišel z oblasti královny věd - matematiky. Kdybychom to chtěli vyjádřit sportovní terminologií, tak se jednalo o skutečné K.O. Tento úder uštědřil světové vědě na věčné časy jeden rodák z Brna, který se jmenoval K. Gödel. Každý, kdo se někdy byť jen otřel o vyšší matematiku, zná toto jméno. Nejstrašlivější pohroma pro materialistickou vědu tedy vyšlehla z Moravy. Brno tím vzalo vědě morální právo vůbec ještě někdy používat pojem "pravda". Od Gödlovy doby se už ve vědě nemluví o pravdě, ale jen o modelech reality (dokud model funguje a odpovídá poznatkům, pracuje se s ním, jakmile přestane vyhovovat, prostě se vyhodí a navrhne se model jiný; hledáním pravdy jako takové už se nikdo nezdržuje).

S čím tedy přišel tento rodák z mateřince hantecu? V roce 1931 spatřila světlo světa jeho teorie s nepříliš atraktivním názvem: "O neplnosti formálních systémů". Komplikovaná teorie dokazující, že pravdivost jakéhokoliv formálního systému nemůžeme nikdy ověřit zevnitř, ale musíme z něj vyjít ven. Konečným důsledkem této teorie je zdrcující konstatování: Jediným způsobem, jak se dozvědět něco zaručeně pravdivého o nás, našem světě, mikrokosmu subatomárních částic, či makrokosmu celého vesmíru, je pozorovat tento vesmír zvnějšku. Čili vyjít mimo třírozměrný časoprostor, chcete-li - mimo stvořený vesmír. Při pozorování našeho vesmíru zevnitř nelze principiálně zaručit žádnou zjištěnou pravdu o tomto vesmíru, i kdyby vypadala jako neprůstřelně pravdivá.

Takže jak zjistit pravdu o tomto vesmíru? Jedině zvnějšku, čili z duchovní reality. A do ní se lze dostat jedině duchovním životem. Křesťanská spiritualita, získávání Ducha Svatého, je tudíž jedinou cestou, kterou může věda schválit, k poznání pravdy o světě, čili o kosmu - pythagorasovsky řečeno - o kráse kolem nás.

* * *


Svatodušní modlitby (vzývání Ducha Svatého) ve zpustlém chrámu na Solovkách.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
A tak jsme znovu u Ducha Svatého, jak se o těchto svátcích patří. Spasitelova slova o Duchu Svatém, že "až přijde, uvede nás do veškeré pravdy" (Jan 16,13), získávají - ve světle výše řečeného - netušeně široký význam. Vidno, že když Pán Ježíš v Písmu praví "veškeré", je nutno to chápat opravdu jako "veškeré" - tedy uvede nás nejen do pravého duchovního poznání, ale i do pravdivého poznání o tomto světě a celém všehomíru.

Duch Svatý nás uvádí do pravdy jednak bezprostředně svým působením a též skrze posvátnou církevní tradici, která se pod jeho působením utvářela, a především skrze Písmo Svaté, které bylo sepsáno pod jeho inspirací.

Dnes mají mnozí křesťané problém s tím, že momentálně platná verze vědeckého poznání neodpovídá biblické kosmologii. Nechápu proč. To přece není náš problém, ale problém vědy, která je v pozici toho, kdo zkoumá hodinový strojek, aniž by mohl nahlédnout dovnitř (jak to hezky řekl Einstein). V duchu výroku sv. Jana Kronštadtského (+1909) o archeologických nálezech (které se tenkrát zdály potvrzovat Darwinovu teorii) bychom i my mohli říci: Má snad křesťan více věřit zemi a hlíně, než Písmu svatému? Což bychom měli věřit mrtvým kostem spíše, než živému Duchu Božímu?
Mimochodem, možná brzy padne i jeden z nejviditelnějších rozporů mezi biblickou kosmologií a vědeckým modely reality, kterým je datování stáří světa a vesmíru. Objevují se totiž teorie, které pracují s nerovnoměrným plynutím času v průběhu dějin světa. Jedna z posledních teorií je dokonce tak "šílená", že předpokládá možnost proměny části vesmírné hmoty na čas (a matematicky dokazuje tuto lidskému chápání nepředstavitelnou věc). Zajímavé na této teorii je to, že odpovídá na zatím nezodpovězené otázky a řeší hádanky o chování vesmíru. Dosavad platné teorie mají s chováním vesmíru problém; vesmír nechová tak, jak by se podle nich chovat měl, a tak si vědci vymysleli např. tzv. "temnou hmotu", kterou nikdy nikdo neviděl, ale má jí být plný vesmír (valnou část hmotnosti vesmíru má tvořit tato "temná hmota"), a s níž se prostě počítá, aby ty rovnice vycházely tak, jak vycházet mají. Nová teorie však s žádnou temnou hmotou kalkulovat nepotřebuje, vše vychází i bez ní tak, jak má. Je-li dostatečně vysoká míra "šílenosti" jakýmsi příznakem správnosti (jak to o moderních fyzikálních teoriích prohlásil jeden z klasiků fyzikální vědy), pak má tato poslední teorie dokazující možnost proměny hmoty na čas dosti vysoké šance.
Věda dnes pracuje nikoliv s pravdou ale s modely reality, které neustále mění, jak jí to zrovna vyhovuje. Je to její pracovní metoda a my to můžeme klidně nechat bez komentáře. Křesťanství však nepracuje s modely, ale se zjevenou pravdou. A my, pravoslavní křesťané, jsme Bohem povoláni k tomu, abychom se těchto pravd drželi. Netřeba je nikomu vnucovat, ale je nutné nenechat si je vzít.

* * *

Od počátku světa je Duch Svatý Dárcem života. Dává všemu živému život a všemu, co jest, dává existenci. Od svaté Padesátnice dává Svatý Duch něco, co tu ještě nebylo - sjednocení s Bohem. Pamatujme na to, že starozákonní náboženství jen svědčilo o Bohu, ukazovalo jak žít, poukazovalo na cestu, kterou je potřeba kráčet, předzvěstovalo Krista (podobně jako staří filosofové ukazovali cestu pohanům). Starozákonní náboženství ještě nesjednocovalo s Bohem (a žádné nekřesťanské náboženství nemůže nic takového dát nikomu ani dnes). Teprve až v novozákonní Církvi se děje to, k čemu Starý zákon a nejlepší s pohanských filosofofů ukazovali. Vždyť jedině v Církvi, která je příbytkem Ducha Svatého, se jeho působením pro každého z nás uskutečňuje, že Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Těmito slovy se o spáse vyjadřovali dávní svatí Otcové.)


Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy,
jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ,
poklade blaha a dárce života,
přijď a usídliž se v nás
a očistiž nás ode vší skvrny
a spasiž, Blahý, duše naše.






S použitím myšlenek z přednášky A. Osipova: Možnosti lidského poznání, o poznávání světa a Boha. Tato přednáška byla přeložena do češtiny. Autor těchto řádků ji doporučuje jako přílohu k tomutu článku.





















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz