1176


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 811:

Administrátor --- 3. 8. 2012
Cyrilometodějství a husitství - dvě pravoslavné vzpomínky Čechů

Ohlédnutí za červencovými svátky svatých Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského

Husitství a cyrilometodějství - na těchto dvou fenoménech našich dějin je velice dobře vidět, že duchovní linii a vnitřní směřování českého národa nelze správně pochopit mimo rámec Pravoslaví. Díky sv. Cyrilu a Metoději se Pravoslaví stalo základním duchovním principem českého a moravského národa. Vše nepravoslavné, co se kdo pokouší zde zavádět, prosadit a stavět, není na těchto položených základech a nedojde Božího požehnání a tím pádem ani nevydrží.

Husitství v osobách svých mučednických otců - především Jana Husa a Jeronýma Pražského - bylo především úsilím budovat na těchto položených základech, a proto mělo tu nevídanou sílu. Ten výhon, který zde vyrašil z cyrilometodějských kořenů, měl takovou vitalitu a tato duchovní stavba, stavěná na skále Pravoslaví, byla tak mohutná, že Evropa musela spojit všechny své síly (vojenské i diplomatické), aby to, co zde rašilo, zadupala do země, a stavbu dokázala rozmetat. (Předpokladem úspěchu Západu byla i skutečnost, že pozdní husitství ztratilo svou původní duchovní orientaci; bohužel pád Konstantinopole znemožnil prakticky realizovat důsledky přijetí husitů do pravoslavné církve.)

Dodnes je antagonismus: "cyrilometodějství kontra Západ" nebo "husitství kontra Evropa", přítomný a jsou to ideje pro západního ducha tak nebezpečné, že neustále musejí být neutralizovány, což se v současné době děje primárně na poli ideovém čili formou vytváření klamného obrazu o těchto fenoménech.

Cyrilometodějství si dnes přivlastňují a před národem je prezentují ti, kteří byli odpůrci svatých bratří a kteří po jejich zesnutí vyhnali jejich žáky, jejich dílo zde celá staletí neúnavně zahlazovali a jejich odkaz z nejvyšších svých míst zakazovali. Dnes muzejně předvádějí cyrilometodějství jako nějakou vykopanou mumii, kterou každoročně vystaví národu. Není pak divu, že tento fenomén, jenž kdysi otřásl nejen místními národy, ale vlastně i celým slovanstvem (a lze říci, že i Evropou), v takto prezentované podobě málokoho vezme za srdce.

Mistra Jana Husa si zase přivlastnili ti, od nichž by se bez nejmenších pochybností sv. Jan co nejdůrazněji distancoval. Vždyť Jan Hus by se se svými názory nikdy nestal ničím, co by se podobalo protestantismu.

Na druhé straně musíme smířlivěji dodat, že se nelze divit ani římským katolíkům ani protestantům a celému jejich bloudění při hledání, jak uchopit tyto velikány našich dějin. Jak již bylo zmíněno výše, jejich učení, dílo a motivy nelze pochopit tomu, kdo není pravoslavný. Není to věc intelektuálních schopností ani vzdělanosti, ale duchovní spřízněnosti. Vždyť duch dává lidskému myšlení směr a formaci. Jakého jsi ducha, tak uvažuješ a chápeš. Jedině z pravoslavného úhlu pohledu se ony dva uzlové okamžiky českých dějin lidskému myšlení rozjasní a rozkryje se mu, oč se tu vlastně jednalo.

* * *

V tomto článku je však tématem především husitství, resp. světecká osoba Mistra Jana Husa. Při teologickém zpracovávání jeho myšlení, hledání a názorů nám tu bohužel nikdo nepomůže. Katolíci nechtějí a protestanti nemohou. Katolický teolog by snad mohl uzřít v Husově hledání cestu k nalezení víry, mravů a praxe prvotní církve, jenže Hus při tom musel nutně překročit novodobé římské přídavky k původní víře, a proto žádný katolický teolog nebude chtít jej sledovat; prostě se v tu chvíli zastaví na tom, že Hus byl heretik. Protestantský teolog už nemá schopnost chápat, oč se Husovi jednalo, a tak si z jeho postojů prostě jen vybere, co je pro protestantství použitelné, a zbytek odsune a pomine (takže se např. nebude zabývat tím, že Jan Hus byl vroucím ctitelem přesv. Bohorodice).

A co může vidět pravoslavný teolog, když hledí na Husovo hledání a víru? Stačí mu byť jen krátce pohledět, aby uzřel, že mnohé pravoslavné rysy jeho teologického myšlení přímo "bijí do očí". Dotkneme se několika takových a pokusíme se vybrat právě ty zásadní a zároveň ze strany Západu (katolíků i protestantů) zcela nepochopené a tudíž dezinterpretované. A nebudeme se vyhýbat ani Husovým omylům.

* * *

Pohled na eucharistii

Pro zkoumání Husova přístupu k eucharistii je charakteristické, že ho katolíci viní z nevíry v transsubstanciaci, kdežto někteří protestanti mají pocit, že v ni věřil až moc, a jiní protestanti mu zase podsouvají své vlastní pojetí eucharistie (v této věci není, jak jsem si všiml, mezi protestanty různých denominací shoda).

Jen pro osvěžení paměti dodejme, že římsko-katolická nauka o transsubstanciaci (kterou Hus v jednom dopise nepřímo prohlašuje za nebiblické "moderní učení", což je v husitském slovníku totéž co výmysl) se snaží vysvětlit proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy pomocí racionalistické aristotelské filosofie jako "změnu podstaty" chleba a vína. (Více o tom naši stať, viz odkaz níže.)
Určitý zmatek v interpretaci Husovy víry ohledně eucharistie je způsoben jeho ne zcela jasným vyjadřováním, resp. vyslovováním poněkud odlišných postojů v různých knihách. Tato mlhavost až jakási rozkolísanost je bezpochyby dokladem Husova hledání. Jeho zbožnost ho přivedla k nedůvěřivému a odtažitému vztahu vůči nové římskokatolické scholastické doktríně o transsubstanciaci, ale na straně druhé byl hluboce přesvědčen o reálné přítomnosti Krista v eucharistii. Západní myšlení neskýtalo svými racionalisticky filosofickými instrumenty, převzatými od Aristotela, možnost vyřešení tohoto problému.
Husovi bylo na této půdě svésti nerovný boj, který nemohl zdárně vybojovat, protože mu byly do rukou vloženy falešné zbraně takových pojmů jako "materiální" kontra "předpodstatněný" či dokonce "nadpodstatný" nebo "nemateriální chléb"; duchovní zamotanost scholastického fantazírování o eucharistii nemůže vyřešit ani operování s pojmy "participace, remanence, konsubstanciace" apod.
Ke cti a zbožnosti mistru Janu přičtěme, že nepovažoval své úvahy (které někteří vykládají jako umírněnou remanenční hypotézu) za nic definitivního a představoval si, že by se o tom mělo diskutovat na univerzitní půdě, a proto se snaží v kázáních zachovávat neutrální postoj a preferovat oficiální církevní nauku; jeho návrhy byly tedy hypotézou nabízenou k akademické diskusi - dnes bychom jeho návrhy považovali prostě za vybídnutí ke svobodné široké teologické debatě.

K Viklefovu učení o eucharistii Hus jasně v Kostnici prohlásil: "To jsem nikdy nedržel a nedržím, protože se řídím učením svatých a církve." Viklef v 70. letech 14. stol. zavrhl učení o transsubstanciaci a postupně se přesunul k učení "remanenčnímu" (v krajní variaci to znamená, že chléb a víno na oltáři jsou jen památečním znakem, resp. znamením Těla a Krve Kristových, ale zůstávají plně pouhým chlebem a vínem); Hus však tvrdil, že tato nejradikálnější varianta remančního učení je Viklefovi připisována neoprávněně, a zcela rozhodně ji zavrhoval (dnes je to však běžné protestantské učení). Na kostnickém koncilu v dalších upřesňujících diskusích se Husovy názory spíše blíží učení o transsubstanciaci, avšak ne natolik, aby to koncilní preláty uspokojilo.

Na reálné Kristově přítomnosti v eucharistii Hus pevně trval. Z druhé strany odmítal arcibiskupův zákaz nazývat eucharistii chlebem s tím, že sám Kristus o sobě říká: "Já jsem chléb života" (Jan 6,48). Na základě toho Hus dokládá, že je-li v eucharistii přítomen Kristus, je v ní zároveň i chléb. Toto hledání rovnováhy mezi skutečnou přítomností Krista a zároveň existencí eucharistického chleba či souběžnosti přítomnosti Kristovy s existencí chleba je přece plně pravoslavná tendence! (Je až neuvěřitelné, jak k tomu mohl dospět náš český myslitel, vyrostlý a působící jen v Čechách, a bohužel zasazený do duchovní svěrací kazajky západního myšlení.)

Na Husově příkladu je smutně patrné, že mimo pravoslavné svatootcovské učení, pravoslavnou spiritualitu a liturgii, nelze najít správné duchovní řešení otázky reálné přítomnosti Krista v Eucharistii. (Pojednání o římskokatolické transsubstanciaci i o pravoslavném eucharistickém učení s poznámkou o Husovi viz v našem článku: Transsubstanciace. Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů.)

* * *

Další jeho názor: měl za to, že když duchovní učí v rozporu s Písmem, není potřeba ho poslouchat (co jsem si tak všiml v různých internetových konferencích, tak tímhle některým katolíkům Hus dodnes pije krev).

To je přece zcela pravoslavný postoj! Pravoslaví jde dokonce ještě dál a hlásá, že když biskup hlásá herezi nejen proti Písmu ale i proti dogmatům, tj. opakovaně a veřejně káže to, co už bylo v církvi probráno a odsouzeno (na sněmu nebo obecným souhlasem svatých Otců), je možné se od něj oddělit (a není k tomu potřeba žádný církevní soud či sněm; viz známý 15. kánon dvojnásobného cařihradského sněmu). Čili nejen neposlouchat hierarchu v této věci, ale oddělit se od církevního společenství s ním. To by se mohlo týkat i toho, nač poukazoval Hus, např. svatokupectví, které svatí Otcové a kánony nazývají "jízdenkou do pekla" (ve světle kánonů svatých Otců je jasné, že ten, kdo koupil duchovenskou hodnost, žádnou ve skutečnosti nezískal a tudíž všechny bohoslužby, které koná, jsou neplatné, bez blahodati - proč tedy poslouchat kněze či biskupa, který si svou duchovenskou hodnost koupil?)

* * *

Hus mínil, že když je duchovní ve smrtelném hříchu, nevysluhuje platné svátosti.

Domnívám se, že tyto úvahy jsou vlastně zbožným hledáním nějakého rozumného řešení tehdejší zvrácené církevní praxe, která se tvářila, jako by osobní zbožnost duchovenstva neměla pro jejich službu v církvi vůbec žádný význam. Myslím, že Jan Hus prostě hledal východisko z magického a legalistického přístupu západní církve ke svátostem. Intuitivně cítil, že něco tak neživotného, formalistického až mechanického (jak to bylo vyjádřeno v římském dogmatu "ex opere operato") nemůže vyvěrat z evangelia (viz pravoslavná kritika tohoto západního dogmatu). Duch západního vysluhování svátostí Husa jistě iritoval, protože se na svátostné úkony pohlíželo jako na akt ve své podstatě jaksi magický, samozřejmý, což je pochopitelně úpadek zbožnosti. Chybou, které se zde Hus dopustil, bylo jeho zjevné přesvědčení, že i tak subtilní rys církevního života je možno a nutno kategorizovat a právnicky zpracovat, kvalifikovat, čili vymezit přesnou dělící čáru mezi "platností" a "neplatností". Toto jeho přesvědčení je součástí západního scholastického dědictví, jehož se nestihl za svého života úplně zbavit.

Tento - pro právnicky smýšlející teology - neuralgický bod církevního života totiž není jasně, kategoricky a s absolutní neomylností rozetnut ani v Pravoslaví. Ano, formálně (na úrovni právně-kanonické) se učí, že vše, co činí řádně vysvěcená a v kanonické struktuře církve řádně působící duchovní osoba je "platné" (resp. skutečné, působící, blahodatné). To je samozřejmě nutné hlásat, nemá-li se církevní život propadnout do chaosu. Leč tato "platnost" se u nás neodvozuje od magické moci kněžského svěcení, ale od skutečnosti, že svaté Tajiny - ať už je koná jakákoliv kanonická duchovní osoba - se dějí v Církvi, jménem Církve a mocí Církve, resp. působením Ducha Svatého, který je duší Církve a On (nikoliv papež ani žádný biskup) je konečným garantem všeho, co se v Církvi koná pro spásu lidských duší.

Přesto (a nebo možná právě proto) se v praxi ponechává osobnímu mínění (tj. na rovině teologumenon) jistá volnost v názoru na tuto věc a víme, že i v rovině kanonické i v oblasti názorů svatých Otců existují výroky, které otevírají prostor pro jakousi opatrnost v přijímání bohoslužeb, které by snad byly provedeny mravně pochybnými duchovními. Na jedné straně tedy uznáváme, že všechny naše církevní kanonické bohoslužby, jsou v širším svém rozměru vždy konány ve jménu Církve tedy samotným Kristem (nejsou tedy v posledku konány ve jménu žádné smrtelné lidské osoby ani její osobní duchovní silou či pouhou úřední pravomocí), a proto je nezpochybňujeme. Na straně druhé však kněz, o němž by bylo známo, že jeho zbožnost ani vzdáleně neodpovídá tomu, co je od duchovního očekáváno, by asi neměl u věřících patřičnou důvěru. Lidé v církvi nejsou slepí a nikdo po pravoslavných věřících nežádá, aby věřili a důvěřovali slepě; při vstupu do chrámu odkládáme klobouk a nikoliv hlavu. Vždyť víme z posvátné tradice, že za jistých neblahých okolností se může "Utěšitel vzdálit služby" - tedy Duch Svatý může odejmout svou blahodať. Tato stránka církevního života se nevejde do žádné škatulky a nelze ji přesně definovat; bylo chybou, že se o to Hus pokoušel - nemohl uspět. Správně odmítl důsledky západního pojetí, ale bohužel si ponechal západní vadný způsob myšlení, který k tomuto úpadkovému pojetí církevního života římské katolíky přivedl.

To samozřejmě nikterak nemá vliv na náš postoj k Husově svatosti - není prvním ani posledním světcem, který se v něčem mýlil. Tuto svou chybu Hus více než dostatečně napravuje svou pokorou, s níž žádá, aby byl poučen a je ochoten přijmout náležité věrohodné vysvětlení celého problému, pokud by mu bylo podáno. (Kritériem věrohodnosti by samozřejmě bylo Písmo svaté a svatootcovská církevní tradice jakož i celocírkevní souhlas v této věci. Ani první ani druhé ani třetí nemohl západní koncil Husovi poskytnout.)
Husova vzpoura proti západokřesťanskému církevnímu legalismu je aktuální i dnes. Vždyť legalistické rysy jsou charakteristické pro učení všech(!) západních církví (katolické i protestantských, byť u každé jiným způsobem). Tento západní duch má navíc jakousi magickou přitažlivost a částečně pronikl i do myšlení některých světových pravoslavných církví (zvláště v době 18. a 19. století). Výmluvné je, že právě v tomto duchu se nesou i výhrady některých pravoslavných vůči Janu Husovi.
* * *

Kdo je hlavou Církve?

Římsko-katolická církev vychází z předpokladu, že hlavou institucionální církve je papež a jejím tělem je sbor kardinálů (viz starší katechismy). Husův důsledně christocentrický výklad pojetí Církve (na všech úrovních a ve všech rozměrech) je založen na tezi, že hlavou Církve je vždy a všude samotný Kristus. Na kterémkoliv místě je přítomna Církev, je vždy přítomna i její hlava - Kristus. Celek Církve je mystickým Tělem Kristovým, do něhož patří prostý věřící stejně jako biskupové a patriarchové; jedinou hlavou tohoto Těla je Kristus, a žádnou druhou (tzv. "viditelnou") hlavu Církev nepotřebuje, nemá a nesmí ji mít, protože taková hlava už ze své podstaty bude vždy mít antikristovskou povahu. To je pravoslavné učení o Církvi, k němuž Hus očividně mířil a vlastně se mu velice přiblížil.
Původní pravoslavné pojetí, že Kristus jako hlava Církve je vždy a všude reálně přítomen, vedlo protestanty k unáhlenému odmítnutí hierarchie jako něčeho nepotřebného, což je tragické nepochopení, protože Církev je na každém místě plně přítomna jen tam, kde je biskup (nebo kněz biskupem pověřený). Tak učilo křesťanství od samého počátku (viz např. sv. Ignatios Theoforos; výběr z jeho učení v PDF). Katolíci se starokřesťanskému chápání hierarchie sice poněkud přiblížili před půl stoletím na 2. vatikánském koncilu, ale jejich pokračující víra v "církevní dvouhlavost" odsunuje skutečnou hlavu Církve - Krista - pryč z pozemské církve, kamsi na nebesa, takže Husova kritika Římské církve stále platí.
* * *

Pohled na život církve i společnosti vyplývá z učení o spáse.

Hus bohužel neznal pravoslavnou asketiku, a tím ani pravoslavnou antropologii. To vše bylo na Západě v Husově době už dávno ztraceno. Bez znalosti principu stavu, do něhož se prvotní člověk pádem dostal a kterým je postiženo celé lidstvo, není možné vyvarovat se typicky západních pastí pro lidské uvažování. Např. v oblasti sociální jsou to přitažlivé utopické představy, jaké by to bylo, kdyby se celá společnost držela Božího zákona. V oblasti církevní a soteriologické je to např. učení o predestinaci. Nezná-li křesťanský myslitel učení svatých Otců o člověku, o pádu, o spáse, může se různým variantám ideje o predestinaci vyhnout asi jen dvěma způsoby.

První alternativou, která zbývá západnímu myšlení, je satisfakční učení římsko-katolické církve kalkulující se zásluhami Ježíše Krista a nadbytečnými zásluhami svatých; v tomto učení je zde na zemi hlavním zprostředkovatelem spásy (tj. hospodářem nad pokladnicí se spásonosnými zásluhami) papež. Takové myšlení v sobě vždy nese rysy jakéhosi "duchovního obchodu" (viz např. středověkou či současnou odpustkovou praxi, pojetí ctností a duchovního života), a tomu se odpůrci tohoto učení, jež vede mj. k mravnímu úpadku, chtěli vyhnout co nejširším obloukem. Druhou alternativou je tedy protestantské (luteránské) učení o ospravedlnění pouhou vírou dle teze: "Věřícímu se už hřích nepočítá za hřích."

Protestantství kalvinistické se však opírá přímo o učení predestinace: dobrý život křesťana mu nepřináší spásu, ale jen ukazuje, že takový křesťan je už ke spáse předurčen. Ať už však jde o protestantismus kalvínský či luterský, je neoddělitelný od zavrhování potřebnosti hierarchie (zvláště papeže) ke spáse, leč opírá se o prokazatelně mylný předpoklad, že prvotní církev až do 4. století neměla biskupy.

Hus se ve svém přemýšlení o společenství predestinovaných dostává k pohledu na církev, který není tak vzdálen Pravoslaví, jak by se někomu mohlo zdát. Vidí zde neviditelnou církev, v jejíž hlavě je jen a jen Kristus. Je to společenství všech spasených - minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A co se týče jeho názoru o těch, kteří jsou předzvěděni k zatracení - dle Husa je věřící člověk zatracen pouze na základě vlastní viny a nezodpovědnosti. To by bylo lze akceptovat. Zatracené křesťany Hus staví mimo pravou Církev. To by stále ještě odpovídalo pravoslavné eklesiologii, podle níž hřích odděluje člověka jakýmsi způsobem od Církve (proto se při rozřešení kněz modlí nad hříšníkem: "Navrať a spoj ho se svatou Církví svou"). Problém Husova učení je však v tom, že viditelnou církev příliš hluboce odřezává od neviditelné; domnívá se, že tato viditelná (institucionální) církev, vzhledem k tomu, že její součástí jsou i zatracení, nemůže být Církví v pravém slova smyslu, protože součástí Těla Kristova nemohou být zatracení.
Hus v této otázce bohužel nepřekonal vliv scholastického racionalismu, který chce mít ve všem jasno, neuznává tajemství a soudí ještě před soudem Kristovým, rozděluje lidi vlevo a vpravo ještě před tím, než Kristus přijde rozdělovat. Scholastická teologie se tím dostává do pozice toho, kdo říká Kristu, co má dělat, kdy to má dělat a jak to má dělat. Proto náš drahý mistr Jan neudělil při řešení této otázky patřičnou váhu evangelijnímu podobenství o poli, na němž vedle sebe v jedné společné půdě dohromady roste pšenice i koukol, a my nesmíme chtít vytrhávat koukol, ale musí se čekat na čas žní (tj. Božího soudu na konci světa), kdy teprve bude oddělena pšenice (tj. synové Božího království) od koukolu (tj. od synů zlého - ti, co v srdci přijali a dali růst zlé setbě nepřítele, ďábla). (Viz Mat 13,24-30)

Na Těle Kristově zde mohou mít účast všichni věřící - hříšníci i svatí. Tady na zemi probíhá v Církvi jakýsi tajemný čas, kdy nic ještě není definitivně určeno, nikdo ještě není definitivně ani spasen ani zatracen a až do poslední minuty svého života může každý člověk změnit svůj věčný úděl - spravedlivý může o všechny ctnosti přijít (např. tím, že ve chvilce smrti přijme pyšnou myšlenku) a hříšník může získat nebeské království (viz lotr ukřižovaný vpravo od Pána). Každý bude souzen podle toho, v jakém stavu ho zastihla smrt. Předjímat zde na tomto světě, jak to s kým skončí, nelze. Naše víra a Boží blahodať nás spojují s Církví, náš hřích nás zase odděluje, leč pokáním se vracíme - a jen sám Bůh ví, jak to s kým právě vypadá, kdo zrovna je od Církve oddělen a kdo je s Církví plně sjednocen, a zítra to může s každým být naopak. Zde na zemi můžeš mít účast na Těle Kristově, leč zemřeš-li v hříchu, jak to s tebou dopadne?

Tady je vše zahaleno tajemstvím, jasno bude až po posledním soudu. "Vždyť naše poznání je jen částečné ... až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno... Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (1. Kor 13,9-12)

Vidíme, že z tohoto úhlu pohledu vypadají úvahy o tom, jak mohou mít účast na pozemské církvi ti, kteří jsou nakonec zatraceni, jako od základu mylné. Podobně mylná je i myšlenka, že pozemská církev není pravou Církví Kristovou.
Chápeme, že pohled na mravně se rozkládající západní církev Husovy doby, přiváděl západního člověka k uvažování o tom, kdo vlastně je ve skutečnosti v Církvi a kdo jen tak vypadá, jako by v Církvi byl. To samozřejmě mohlo vést domněnce, že viditelná církev nemůže nikdy být Církví v plném významu toho slova. Pohled na oficiálně církevně organizované svatokupectví, prodej odpustků, mnohoobročnictví, všeobecně rozšířené smilstvo a hamižnost duchovenstva a jeho výsměch mravním imperativům Desatera i evangelia, těžko mohl západního křesťana inspirovat k myšlence, že toto je ta církev, v níž mají všichni dosahovat posvěcení a spásy. Zatímco římská kurie žádala po křesťanech slepou víru ve spásonosnost takové církve, přirozený cit pro pravdu se tomu vzpíral. Kdyby znal Hus pravoslavné učení východních Otců o Církvi, pokání, spáse a o příčině zatracení, snad by se mu otevřel jiný pohled na tyto otázky.

Hus dobře chápal, že postavením papeže v čelo západní církve začala tragická éra světského panování církve. Avšak zdaleka ne ve všem se ztotožňoval s Viklefovými názory a nenabádal k odmítnutí duchovenstva a představitelů oficiální církve. Podle Husa je třeba poslouchat pouze ty, kteří žijí v souladu s Božím zákonem a nedopouštějí se smrtelných hříchů. Hus však zřejmě nedokázal odpovědět na otázku, jak může omylný a chybující člověk vlastním nedokonalým rozumem posoudit, zda jiný omylný a chybující člověk (hierarcha) žije v souladu s Božím zákonem a zda vydává spravedlivé příkazy a ustanovení. I tento nedostatek jinak správného Husova názoru je způsoben neznalostí jiné církve než latinské, která právě na tento slabý bod Husových úvah poukázala.

Mistr Jan netušil, že v životě pravoslavné církve je tato otázka vyřešena zcela přirozeným způsobem - všeobecnou harmonií různých prvků církevního života a myšlení - úctou k posvátné tradici, kanonickým uspořádáním a především blahodatným církevním prostředím, v němž vane a je stále vzýván Svatý Duch. Sám Kristus přece buduje a spravuje svou Církev, jak slíbil Petrovi. Problém, jehož nápravu Jan Hus hledal v prosívání duchovenstva, vznikl ve skutečnosti oddělením západní církve od Pravoslaví a následným zavedením nových učení, jiného myšlení, odlišné praxe, nového kanonického uspořádání a hlavně odstupováním blahodati Svatého Ducha, které vidíme probíhat po 11. století na západě úměrně tomu, jak se zde měnila víra i praxe církve. Skutečným řešením problémů tedy není husitské kádrování duchovenstva, ale je jedině návrat k původní církvi - ve víře i praxi - a opětovné sjednocení s Pravoslavím. Pak by se Kristus - jako jediná hlava Církve po zrušení hlavenství papežova - sám znovu ujal své navrátivší se kající církve a uzdravil její stav.

* * *

Plně pravoslavný je Husův i Viklefův názor o nadřazenosti světské moci nad církevní.

Vždyť i Ježíš Kristus byl poddaným římského císaře a nepoužil svou Božskou moc, aby se této pozemské vládě vzepřel. Stejně tak všichni apoštolé zůstávali poddáni světské moci. Apoštol Pavel odmítá jakoukoliv sociální revoluci, nabádá otroky, aby ctili své pány. Písmo na celé řadě míst nabádá ctít světskou moc a mít se na pozoru před jejím mečem. Poddanými císaře byli v prvním tisíciletí všichni biskupové, papežové i patriarchové. Je však jasné, že po velkém rozkolu na to nemohla nikdy přistoupit římsko-katolická církev, která měla právě nakročeno na reálnou světovládu a s ničím menším než "panování nad císaři země" se nemohla spokojit.

* * *

Myslím, že pravoslavný teolog může na některé Husovy omyly hledět s pochopením a vzít v úvahu kontext doby a dalších okolností. Otevřenost k Pravoslaví je tu více než zřejmá, a to, v čem se nestihl dobrat dostatečně daleko, možno klidně ohodnotit jako tzv. teologumenon (viz slovník). Obávám se, že by byl slepý takový pravoslavný teolog, který by po podrobnějším seznámení se všemi okolnostmi a rozměry Husova snažení a jeho svědectví (martyria) o Kristu, neviděl, že tento člověk prolévá svou krev na cestě k Pravoslaví a že jeho krev byla prolita kvůli tomu, že se vydal k Pravoslaví. Svědectvím, že koncilní preláti posílali člověka na smrt právě za to, že vyznával pravoslavnou víru, je případ Jeronýma Pražského, jehož nechali v Kostnici upálit rok po Husovi, a který se před tím stal na východě pravoslavným křesťanem a před koncilem se k tomu hlásil. Tak nebezpečné připadalo Pravoslaví tehdejší západní církvi.

* * *

Sv. vladyka Gorazd měl za to, že od dob cyrilometodějských zůstával český národ kdesi hluboko ve své duši pravoslavným - navenek se to mohlo projevovat různě: ať už to byla Sázavská lávra se spoustou monastýrů a pousteven kolem, nebo pravoslavní poustevníci po českých lesích a lidové bohoslužby na mýtinách v době mezi pádem Lávry do rukou latiníků a Karlem IV.; pak to vyvřelo na povrch husitstvím, utrakvisty a jejich hledáním církevního společenství s Konstantinopolí, Jednotou bratrskou, která je sice formálně už jinou konfesí, ale vznikla jako výraz právě té národní vzpomínky na Pravoslaví (proto najdete Jana Ámose Komenského na freskách pravoslavného katedrálního chrámu v Olomouci), sem jistě patří i národní obrození, zaujetí panslovanskými idejemi a vrcholem těchto snah je založení české pravoslavné církve, která vzniká ihned, jakmile je to umožněno společenskými okolnostmi.

P.S.
Když hledíme na hledání národních kořenů v 19. století, pak vidíme, že se opíralo o památku Mistra Jana Husa. Lze dokonce prohlásit, že přístup k samotným cyrilometodějským počátkům našich dějin se národu otevíral skrze památku Mistra Jana. Dokonce k tomu paradoxně přispěla i nevraživost katolíků vůči Husovi; proti rozmáhajícím se husovským oslavám (památeční zapalování hranic) bojovali vyzdvižením dříve potlačovaného cyrilometodějství (blízkost obou idejí katolíci zvýraznili - kouzlo nechtěného - umístěním svátku sv. Cyrila a Metoděje hned vedle dne památky upálení Mistra Jana Husa, takže nepravoslavné církve oslavují oba svátky hned po sobě, aby měla česká veřejnost tu návaznost a propojení pěkně před očima). České dějiny vyrůstají z cyrilometodějství a Hus je k českým dějinám klíčem. Oddělovat tedy v novodobých našich dějinách cyrilometodějství od památky kostnických mučedníků, to je jako odřezávat strom od kořenů. Je velikou otázkou, zda by tu dnes byla česká pravoslavná církev, kdyby nebylo svatých kostnických mučedníků Jeronýma a Jana.




















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz