1190


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 817:

Administrátor --- 14. 8. 2012
Pochybuji o současných církevních restitucích

Dar z pekla?

Tímto bych rád vyjádřil svůj soukromý názor na tolik diskutovanou aktuální otázku. Předesílám, že se jedná o postoj osobní a že nezastupuji nikoho, než sám sebe. Hlavním bodem mého vystoupení je podivení nad tím, že se církve hrdě staví do zaslepeně tvrdošíjné opozice proti názoru zřetelně a naléhavě vyjadřovaném tak velkou částí naší společnosti. Už jsem slyšel heslo "církev vždy s národem", ale ještě jsem neslyšel, že by nějaká církev o sobě hlásala "církev národu navzdory".

Nebudu se zde podrobně rozepisovat o tom, co je všeobecně známo. O průzkumech veřejného mínění (snad až 80% proti restitucím); o demonstracích (např. té dubnové nebo té na den Jana Husa), trestních oznámeních, peticích; o e-mailovém "bombardování" poslanců veřejností, o dopisech papeži (jeden jsme zde přetiskli); o mračnu nesčetných článků v novinách, blozích, diskusích, v nichž nikoliv novináři či politikové, ale příležitostně publikující intelektuálové i středně vzdělaní lidé vyjadřují argumenty proti restitucím, ať už na základě svého studia či životních zkušeností; o občanských i soukromých iniciativách... A jistě jsem na spoustu projevů zapomněl nebo jsou obecně zahrnuty pod zmíněné kategorie. Každopádně - nálada společnosti se blíží bodu varu, půda pod církvemi i politiky je horká. Na straně zástupců církví také roste nervozita, z jejich úst padají silná slova, výčitky a obvinění (zvláště nešťastný byl výrok o "lůze" od jednoho z nejvyšších církevních hierarchů). Předkládaných racionálních argumentů z jejich strany není mnoho, nejsou dobře používány a vykládány a nejsou ani dostatečně přesvědčivé. Na straně církví, jak se mi zdá, úplně schází sebereflexe čili uvědomění si, jak na ně společnost hledí, jaký obrázek o sobě ve vědomí společnosti vytvořily za posledních dvacet let. O tom, že by ze strany církví předcházelo restitucím nějaké dlouhodobé vysvětlování problematiky a skutečný dialog se společností, nemůže být ani řeči. To vše uklidnění rozbouřených vod jistě nenapomáhá.
Nepovažuji pro nás v tuto chvíli za podstatné, jsou-li církve formálně v právu či nikoliv, jestli jsou restituce spravedlivé nebo ne, zdali je rozsah restitucí v pořádku či není. Rozhodující je, že církve vstupují do konfliktu s velkou částí tohoto národa (a zdá se, že ta část je opravdu značná - zřejmě se jedná o dvě třetiny či dokonce tři čtvrtiny). A nemálo lidí s restitucemi nejen nesouhlasí, ale jsou jimi pohoršeni, rozzlobeni, ba rozzuřeni.
Četli signatáři restitučních dohod, co říká Pán Ježíš v evangeliu o těch, kteří způsobují pohoršení? (Viz ta slova o mlýnském kameni čili žernovu na krku: Luk 17,1-2 nebo Mat 18,6-7; jen na doplnění - v řeckém originálu evangelia: pohoršení = skandál.)
Chápal bych takovou pevnou neústupnost, kdyby se jednalo o otázky týkající se vyznávané víry, duchovního života a církevní praxe (např. obřadů, svátků, zvyků). V takových věcech si musí církev stát za svým učením a držet se posvátné tradice, a nesmí se ohlížet ani na názor mas ani na vůli panovníka ani na dobové okolnosti ani na nic podobného. Tak se chovali první křesťané, a stejně tak pravoslavní křesťané pod tureckým jařmem nebo v Rusku po revoluci.

Jenže dnes tu přece neběží o principiální otázky církevního učení a způsobu jejího vnitřního duchovního života! Jedná se o problematiku financování vnější církevní organizace, o společenské uplatnění církví a potažmo se řeší problém vztahu naší společnosti k církvím a naopak. V takové otázce postupovat bez ohledu na rezolutně vyjadřované mínění významné části společnosti je pro mne nepochopitelné.

Co potom mohou církve chtít učinit pro okolní společnost, jak se chtějí uplatnit v celospolečenském kontextu, jaký morální příklad mohou dávat nevěřícím, když se kvůli restitucím ocitnou v obecném opovržení? Ano, chápu, - postavení církve ve společnosti nezáleží vždy na vůli a jednání církve (nepřátelé křesťanství mohou rozšířit mezi lidmi různé pomluvy, a církev se kvůli tomu může být dehonestována, jenže to teď není náš případ). Nelze však pochopit, proč by se církev sama svým pochybným jednáním měla vylučovat ze společnosti a odsunovat se do morálního ghetta; co tím může získat?

Současný souhlas církví s restitucemi (či snad dokonce jejich ruka lačně se napřahující k nabízenému majetku) je zcela v rozporu s duchem evangelia i se zásadami prvotního křesťanství. Pán Ježíš přece pravil, že "nelze sloužit zároveň Bohu i mamonu" (Mat 6,24 nebo Luk 16,13-14) a že "máme především hledat Království Boží a spravedlnosti jeho" (Mat 6,25-34) a ne se honit za jměním. Církev sice vždy měla nějaký majetek, ale zachovávala si jistý odtažitý (a nedůvěřivý) vztah k penězům. Je známo, že církev nabízené dary vcelku běžně odmítala, když si nebyla jista buď čistým původem daru či mravními kvalitami dárce. Pokud dar pocházel z čistého zdroje, byl dobrovolný a poskytovaný s láskou, pak mohla být církev přesvědčena, že skrze toho dobrodince se Bůh sám stará o svou církev. Kdyby však měl dar způsobit veřejné kontroverze, skandál či pohoršení, byl by to spíše dar z pekla. Cožpak by Bůh způsobil církvi něco takového? Je proto nepředstavitelné, že by stará církev přijímala dary za cenu své společenské diskreditace.
Prof. Alexij Osipov (vyučující na Moskevské duchovní akademii) při svých přednáškách občas říká, že žijeme, jako kdyby Pán Ježíš řekl přesný opak toho, co je zapsáno v evangeliu. Jako by nás Kristus snad vybízel: "Starejte se především o to, co budete jísti a co budete píti a čím se budete odívati, a Království Boží vám k tomu bude přidáno." Až sem jsme to dopracovali. Jinými slovy - platí o nás to, co praví Pán: "Po tom všem se pohané shánějí."
Jak už jsem zde kdysi psal, dochází u nás nejen k odluce státu od církve, ale i k odluce církve od národa. Je možné, že brzy poznáme, co to znamená v praxi. Čas od času vyměňuji rozbité sklo na naší veřejné církevní vývěsce (katolíci si na tu svoji prozřetelně dali nerozbitné plexisklo). Snad ještě není na místě obava, že by mohly brzy hořet české fary, případně i chrámy. Doufám v to. Kdyby však - nedej, Bože! - došel vývoj, který právě startuje, tak daleko, pak by měli být na spáleniště povoláni církevní představitelé, kteří dali za církve svůj souhlas s restitucemi, a tam si mohou kleknout do doutnajícího popela a sypat si jej na hlavu...
Odmítám myšlenku, že za současný stav většinového společenského mínění ohledně církví může jen uplynulé půlstoletí komunistické totality. Je to spíše ovoce historické zkušenosti Čechů a Moravanů za posledních čtyři sta let. Toto ovoce dozrávalo již v době tzv. první republiky. Plná sklizňová zralost je pak záležitostí posledních dvaceti let, kdy bylo našemu národu, očekávajícímu od církví duchovní slovo, hlásáno "evangelium": pole, louky, les. Pak byla veřejnost převálcována sporem o katedrálu a nakonec se ukázalo, že klérus, od něhož se očekávalo, že ukáže mravně se potápějící křesťanské civilizaci světlo mravnosti, je sám takovému světlu na hony vzdálen. Tady hledejme pramen nedůvěry a nepřejícnosti veřejnosti, ne u komunistů. Nesouhlasím ani s povrchní argumentací levicových stran, které účelově využívají odporu veřejnosti k chystaným restitucím, rozdmychávají společenskou nenávist a závist a snaží se z dané situace lacině vydolovat růst preferencí od voličů uražených chováním církví; chování levice působí dojmem cynické žádostivosti politické moci. Stejně tak mi připadá jako nesmysl chtít v takové věci, jako jsou finanční výdaje státu, konat referendum (to bych já pak mohl požadovat referendum o výdajích na armádu, na Gripeny, na komerční sport atd.).
V dané situaci by, myslím, bylo pro církve i pro stát jediným slušným a čestným východiskem z rozbouřené situace, kdyby byly restituce staženy z programu a ve věci financování církví byl zatím zachováván status quo s tím, že k věci se stát spolu s církvemi vrátí za dvacet let. Věřím, že by s ohledem na takřka celospolečenskou nevoli nad jednáním vládnoucích stran a potažmo možný pád voličských preferencí nakonec i politické strany souhlasily. Mám zato, že by stát nakonec souhlasil i kvůli tomu, že nynější stav věcí budí dojem, jako by církevní restituce byly závěrečnou pomstou českého státu církvím, pomstou tak strašnou, že se ani komunistům nepodařilo za padesát let vymyslet tak zatraceně účinný způsob, jak přimět masivní většinu národa, aby se od církví znechuceně odvrátila.

Pokud by vznikla dohoda, že se rozchod státu a církví odkládá o dvacet let, pak by tato doba mohla být smysluplně využita k celospolečenské diskusi. Jsem si jist, že po počátečním vystřílení zlostné munice, by se debata v průběhu let zklidnila a došlo by na racionální zvažování argumentů všech stran. Všichni by byli dostatečně poučeni, jak se církevní otázky řešit nedají a že přípravu změny vztahu církví a státu není možno nechat jen na jednání nějaké komise, ale je nutno do toho neustále zapojovat veřejnost. Současná zkušenost s citlivostí církevní otázky by mohla být především pro církve výborným východiskem ke změně svého veřejného chování, k úplně jinému způsobu sebeprezentace a k hledání zásadní změny ve vztahu ke společnosti. Není od věci podotknout, že církve obecně nejsou v současnosti na restituce vůbec připraveny z hlediska svého vnitřního stavu (já samozřejmě vím, že všechny budou oficiálně tvrdit, jak báječně je u nich na ty pozemky a vydatný cash flow všechno přichystáno; baron Prášil by se mohl učit). Pokud by zkušenost posledních měsíců církve využily, mohla by být za dvacet let společenská situace kolem církevních restitucí úplně jiná.
K předem odhadnutelným námitkám vůči návrhu na dvacetiletý status quo bych alespoň ve zkratce poznamenal: nekontrolovatelného nárůstu počtu placeného duchovenstva není potřeba se obávat, protože už nyní panuje stop stav. Státní příspěvek na ostatní provoz církví je už tak seškrtaný, že nemá smyslu o něm vůbec mluvit. Celkově hrají současné státní výdaje na církve marginální (a dalo by se říci, že bezvýznamnou) roli ve státním rozpočtu, který masivně krvácí z úplně jiných ran. Co se týče blokovaných pozemků - je to sice bolestivá věc, ale když jsou blokované dvacet let, tak to už může vydržet dalších dvě desetiletí; nebo by se možná podařilo vymyslet jiné řešení. Předpokladem však je, že by se na principu dvacetiletého status quo shodly církve se všemi hlavními - vládními i opozičními - politickými silami v zemi.
Řekl bych, že teď je poslední chvíle, kdy církve mohou bez ztráty tváře vycouvat z této neblahé situace a domluvený restituční program s poukázáním na rozbouřenou náladu národa odmítnout. Nikdo by nevinil církve z obratu v chování; každý by to pochopil a uznal oprávněnost takového ústupu. Před národem by tím nesmírně mnoho získaly. Možná by právě tento krok mohl vést k opětnému získání srdce národa, jak jsme to zažili po "sametové revoluci". Všechen morální kredit, který církve prošustrovaly v různých skandálech, by mohly mít v jediném okamžiku zpět. Najdou k tomu ještě odvahu?

prot. Jan Baudiš
pravoslavný kněz




















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz