1218


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 822: #

Administrátor --- 23. 8. 2012
Ještě k církevním restitucím

Proč by se mělo s řešením otázky financování církví čekat ještě dvacet let - právě dvacet let?

Jeden důvod jsem uvedl už ve svém návrhu ohledně této otázky (viz příspěvek č. 817). Doba uplynulých dvaceti let nebyla dobře využita, nevedla se veřejná diskuse, církve se chovaly k okolní společnosti nerozvážně (a zhusta i tak, že na nějaké veřejné mínění prostě "zvysoka kašlaly"). Vlastně nikdo nečekal, že by otázka finančního vyrovnání s církvemi by mohla takto otřást společností. Těch druhých dvacet let by církve mohly reflektovat zjevenou skutečnost, najít si ke společnosti lepší cestu a otázky finančního zajištění církví by se měly řešit jednak v rámci církví - celocírkevně, a v rámci společnosti - celospolečensky. Zatím se nedělo ani první ani druhé, "upeklo" to kabinetně pár lidí.

Ale je tu i další důvod pro dvacetiletý odklad. Letmo jsem minule zmínil, že církve nejsou na restituce morálně připraveny. Ony vlastně zatím nejsou vnitřně připraveny vůbec řešit otázku svého financování. Tato bolest vnitrocírkevního stavu je dána generačně. (Zdůrazňuji, že to podle mých informací platí pro všechny etablované církve bez výjimky.) Dokud budou v církvích uplatňovat svůj vliv generace, které vyrostly v komunismu, církve se nepohnou v řešení otázek své existence z místa. (Vím, že ve starších generacích existují jednotlivci, vzácné osobnosti - výjimky, o nichž tohle neplatí.)

Proč musel Mojžíš vodit Izraelity 40 let po poušti? Aby vymřela generace, která vyrostla a dospěla v egyptském otroctví a osvojila si už život pod faraónem. Tito lidé - jak se ukázalo při pochodu pouští - nebyli vnitřně způsobilí vstoupit do svobodné země, žít novým životem v Bohem zaslíbené zemi. Proč? Protože by si z ní udělali druhý Egypt. Někoho by si dosadili místo faraóna a zavedli by si tam podobný otrocký řád, jaký si osvojili v Egyptě. Ani morálně ani duchovně neznali nic než otročení. Jiný způsob života společnosti si neuměli ani představit a "starého psa novým kouskům nenaučíš", jak by se lidově dalo o těchto stárnoucích židech říci. Kosti všech těchto starších generací musely zůstat na poušti.

S církvemi je to podobné. Nejprve musí odejít naše generace, která vyrostla v bolševismu a má duši pokřivenou tímto režimem. Jestli člověk kolaboroval či odporoval, nemusí mít kupodivu vždy zásadní význam, protože lidskou duši deformuje jak zbabělost kolaborace, tak i hněv vzdoru; morální flexibilita může vyrůstat ze stejného egoismu jako agresivita vzpoury. A až bude církev přirozeným způsobem od nás očištěna, mohou další generace zařídit fungování církve v budoucnosti bez uvažování zatíženého zkušeností s totalitou.

A právě k tomu je žádoucích dalších dvaceti let, aby při řešení církevní otázky v tomto státu už uplynulo od pádu totality oněch potřebných čtyřicet let nutných ke generační obměně. Netvrdím samozřejmě, že každý mladý člověk je automaticky zdravou osobností, které je cizí ziskuchtivost, panovačnost, závist, bezohlednost, egoismus, patolízalství atd. Nicméně z nových generací bude možné morálně a duchovně zdravé osoby spíše vybrat, než z pokoleních nemocných infekcí totalitního morálního rozkladu.

* * *

Ta deformace myšlení, kterou způsobuje trauma minulosti, byla dobře vidět v těchto dnech při výročí invaze osmašedesátého roku. Lidé, kteří to prožili a jejich životy tím byly dramaticky zasaženy, naděje zhrzeny, očekávání pošlapána, utrpěli takové duševní trauma, že si to ten, kdo tyto události neprožil, vůbec nedokáže představit. A je vcelku přirozené, že pokud člověk neměl nějaký duchovní život, který byl pro něj důležitější než vše pozemské, či nějaký "náhradní život", kam by mohl uniknout od společenské reality ke svým zájmům, práci či umění, tak u něj toto trauma zůstalo neléčené a normalizačním režimem stále jitřené, a tudíž vlastně trpí jakýmsi posttraumatickým syndromem po celý zbytek života.

Četl jsem řadu článků a osobních výpovědí k tomuto výročí. Pro ty, kteří to prožili a zasáhlo je to naplno, je typické, že tento problém řeší dodnes. Neustále naříkají, co nám to tenkrát "ti rusáci provedli", stále to rozebírají ze všech stran, zkoumají, jestli se nám Rusko už dostatečně omluvilo a jestli se to Putin náhodou nechystá udělat letos na podzim či nejpozději příští jaro znovu. Bývá to čtení smutné. Je vidět, že ani po tolika desetiletích se s tím nedokázali vyrovnat a nesou si tu bolavějící hnisavou ránu na svých duších do dnešních dnů; zřejmě až do smrti. Naproti tomu mládež vyrostlá ve svobodě vůbec nechápe, proč se má stále připomínat taková smutná ale nikterak drasticky tragická událost, jako tato "sametová okupace" či následná "komfortní totalita" ledniček plných masa, doba celonárodního chataření a chalupaření, levného benzínu, plného sociálního zabezpečení a mírných pracovních výkonů v zaměstnání... (Musím říci, že je mi z některých příslušníků obou skupin trochu úzko.)

I církve jsou postiženy traumaty a boulemi na duších. Řeší se, co kdo podepsal či nepodepsal, s kým spolupracoval a na koho kde co řekl, jsou tahanice kolem podzemní církve, tajných svěceních, o nichž slíbili rozhodnout do vánoc (bohužel neřekli, kterého roku), a k tomu to "pacem in terris", a pak tu jsou všelijaké seznamy a nějaké vágní omluvy a hlavně jsou zde tím vším deformované lidské duše, které se do toho kalu někdy nějak namočily. Skrze nemocné lidské osobnosti žije totalita v církvi i ve společnosti dál, a ještě dvacet let tomu tak bude. Od toho se v církvích odvíjí ta stále kvetoucí řevnivost, závist, nepřejícnost, podezřívavost či podlézavost, občas zatrpklost, podivínství nebo dosebezahleděná uzavřenost na farnosti a nezájem o církevní společenství, a jindy až téměř materialistická zištnost, prospěchářství a mocichtivost atd. To jsou běžné projevy nevyléčených osobností ve všech církvích.

Do tohoto kontextu je potřeba zasadit onu okřídlenou frázi "co bylo ukradeno, musí se vrátit". Je to výkřik komunismem pokřivených lidských duší, které se nedokážou vyrovnat s traumaty nedávné minulosti a narovnat vztahy s těmi, kteří ještě žijí, a tím vstoupit do svobody. Honba za jakousi vnější spravedlností skrze restituce tu může docela dobře být jen náhražkou vnitřní spravedlnosti vnitrocírkevního usmíření. Je totiž snazší vybojovat restituce než dosáhnout nastolení upřímných otevřených mezilidských vztahů v církvích. Cokoliv vnějšího je snazší než uvést pokání do lidských srdcí, a uzdravit tím ty nemocné osobnosti starých generací.

Jedním ze symptomů této nemoci bývá slepota. Člověk tehdy říká: "Vidím," leč ve skutečnosti je slepý. (Viz o tom Jan 9,39-41.) Představitelé katolíků a ekumeny hodlají zajistit budoucnost církví majetkem; myslí si, jak jsou prozíraví, ale nevidí, jak svou slepotou církvím ubližují.
* * *

Teprve až tu budou jen ti, kteří nad slovem "komunisti" akorát pokrčí rameny, bude možno smysluplně řešit církevní budoucnost. Oni ať se pak vyjádří na téma restitucí. Je dosti pravděpodobné, že ti, co přijdou po nás, budou krčit rameny nejen nad komunisty, ale stejně tak i nad možností nějakých restitucí. Nějaký kdysi ukradený majetek jim třeba bude zcela ukradený stejně jako celá bolševická totalita. Tak proč máme tyto příští generace zatížit tak strašným morálním dědictvím, jakým je současná podoba restitucí?

Víme přece všichni, že vydá-li stát církvím v restituci ty majetky, o nichž se hovoří, zůstane v národě pocit křivdy, znechucení a vzteku (ne nepodobný traumatu některých lidí z roku 68), a tito lidé budou žít do konce života s pocitem, že národ byl církvemi okraden. Odepře-li definitivně dnes stát církvím restituce, bude přežívat pocit křivdy v církvích, bude se tradovat, jak "nás" stát dvakrát okradl - nejprve při nástupu komunistů, pak při jejich odchodu. Bude tím postižena nová církevní generace a na uzdravení církví se bude muset čekat o to déle. Odloží-li se řešení této otázky, pak za dvacet let mohou noví lidé v církvích sami svobodně říci: My ty majetky nepotřebujeme. Církev pečuje o lidské duše - to je její bohatství. Proto se nemůže věnovat pozemskému hromadění jmění - nepodniká, neinvestuje. Církev nemůže být pozemským podnikem, protože je v samotné své podstatě alternativou k pozemskému.

* * *

Zatím však hrozí, že na nás církevní stařešinové naloží egyptské jho, které sami vlečou z komunismu. Na nás to naloží v podobě restituovaného majetku, kvůli němuž se církve uvnitř spolehlivě rozhádají a lidé v církvi se budou ještě celých příštích čtyřicet let vzájemně obviňovat, kdo co kam zašantročil, kolik se toho ztratilo, vytunelovalo a promrhalo.

Může se někdo hodnověrný zaručit, že všechno nedopadne, jak to hrozí? Mám obavy, že restitucemi právě chystáme tuto budoucnost církve: Společnost nás bude nenávidět, protože jsme si nahrabali majetek, který je sporný (a to je fakt); církve o velkou část z něj stejně přijdou, protože jsou personálně zablokované a ekonomicky neschopné; a uvnitř budou kvůli penězům rozhádané jako ještě nikdy před tím.

Vidím v tomto národě proti sobě postaveny dvě síly: církve a zbytek společnosti. A obě strany jsou zabarikádované na svých pozicích a chtějí prosadit své požadavky silou. To je tak špatná situace, že odklad se zdá být jediným řešením. Jestli tohle není velký argument pro odročení pokračování sporu v restituční kauze "církve versus zbytek národa", tak už nevím, oč církvím i státu vlastně jde.



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz