1183


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 826:

Administrátor --- 4. 9. 2012
Svatý novomučedník Gorazd II. a jeho odkaz

K sedmdesátému výročí umučení světitele mučedníka Gorazda II.

Ve sv. Gorazdu II. má naše církev mimořádnou osobnost - a to jak v ohledu lidských kvalit, tak i jakožto světce, který se zaskvěl mnohonásobnou svatostí - různými formami světeckého života i mučednickým koncem své pozemské pouti. Světeckých osobností takového rozměru není mnoho v celé pravoslavné církvi a je takřka neuvěřitelné, že naše malá místní církev má jednu z nich!

Jedná-li se o svaté mučedníky, bývá zvykem hovořit především o okolnostech jejich martyria - čili svědectví o Kristu až k prolití vlastní krve. Tento závěr života svatého vladyky je však dobře znám a v těchto dnech se při všech příležitostech hovoří o tom, jak po vyzrazení útočiště, jež nalezli stateční vojáci zaútočivší na R. Heydricha v kryptě naší pravoslavné katedrály, vzal sv. Gorazd před úřady odpovědnost za celou věc na sebe a vydal svou osobu do rukou okupantům; přál si, aby byla ušetřena církev, resp. životy jeho duchovních oveček - kněžstva a věřících. Mučedník Gorazd se nepokusil zachránit si život skrýváním a útěkem (ač by to jistě mohlo mít naději na úspěch už kvůli jeho rozsáhlým místním i zahraničním kontaktům), ale dobrovolně se vydal jako oběť za svou církev. Už tento postoj, který ho přes výslechy spojené s mučením přivedl před popravčí četu, by samozřejmě stačil k tomu, abychom jej vzývali jako svatého mučedníka. V případě vladyky Gorazda je tento - z duchovního hlediska - slavný konec ovšem jen tečkou za jeho svatým těžkým (a duchovně neméně slavným) životem.

Stojí za poznámku jeho duševní pevnost, díky níž při mučení neprozradil své kontakty ani jiné údaje, které by vedly k zatčení a popravě dalších osob. Po válce vydali někteří lidé svědectví, že jim tím vladyka zachránil život. Nutno k tomu dodat, že tato pevnost až urputnost byla jednak charakterovou vlastností jeho osobnosti, ale bezesporu zde vidíme i výsledek jeho duchovního života, růstu ve víře a osobní askeze, jímž je mj. zocelené nitro, které se neděsí ničeho, co mohou člověku provést lidé, podle slov Pána Ježíše: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle." (Mat 10,28) Tělesné a psychické násilí, v nichž byli gestapáčtí vyšetřovatelé mistři, ani neodvratná blízkost popravy nedokázaly rozdrolit jeho duševní stav. Na tomto svědectví vidíme jednak osobní duchovní úroveň vladyky a zároveň i sílu, kterou dává člověku křesťanská víra a duchovní život.
Dnes tedy využijeme 70. výročí vladykova umučení k připomenutí nejen zesnutí ale především způsobu života našeho drahého světce. Nemůžeme však probrat mnohostranné projevy svatosti jeho života, askeze, modlitby, duchovního zření, milosrdenství, pravdivosti, pastýřství, statečnosti atd. Vybereme toliko několik črt z jeho duchovního díla a zápasu, který zde posledních dvacet let svého života vedl. To v praxi znamená upřít pohled na pouhých několik kamínků té rozsáhlé mozaiky velkolepého obrazu obnovování cyrilometodějské církve u nás v první polovině 20. století. Je to obraz toho, co se dělo před očima nedávno minulých generací, obraz velikého Boží díla, čili zázraku, který Bůh skrze vladyku Gorazda II. zde konal. Sám Gorazd II., první zdejší nástupce sv. Metoděje a jeho žáka Gorazda I. po tisíci letech, o tom prohlásil: "Obnova cyrilometodějské církve v našem národě je dílo Boží." Většina jeho současníků to však neviděla (podobně jako dnešní lidé nevidí ani dnes, co je dílo Boží; duchovní proces je pro ně nepostřehnutelný), a tak se nezapojila a nezvěčnila svou práci, své životy účastí na tomto Božím díle. Slepota je hrozná věc a způsobuje v každé době, že se člověk propadá do chaosu, výsledky jeho námahy zničí chaos a on sám místo toho, aby zbudoval něco, co přetrvá, jen utrácí svého ducha na to, aby živil chaos.

Útesem, který pevně čněl nad bouřící vzteklou hladinou chaosu společenského, náboženského i duchovního té doby, byl právě světitel mučedník Gorazd II. Odolal všem pokušením své doby. Jak o něm zpíváme v kondaku:

Uprostřed proudů nejistoty duchovní
setrval jsi v pravdě jako démant tvrdý...


A tím se dostáváme k tomu - myslím - nejdůležitějšímu rysu osobnosti a díla vladyky Gorazda, o němž bych se rád zmínil v první řadě. Byla to schopnost odolávat duchu doby. Svést boj za poznanou pravdu bez ohledu, zda se tím zalíbí mocným či masám. Dokázal nepovolit a vzdorovat třeba i názorům celonárodně zbožňovaného prezidenta Masaryka, všem okolním církvím, rozkolům a duchovním a filosofickým proudům. Jak nelogický a nepřínosný či lichý musel zástupům připadat jeho vzdor moderním filosofickým proudům i tehdejšímu převládajícímu náboženskému očekávání! Jaké vnitřní duševní vypětí se za tímto pevným stáním za pravdu muselo skrývat. Kolik blesků zlosti a hněvu se do něj strefovalo, kolik nepochopení, křivých obvinění, různých zlomyslných podezření i vyslovených pomluv, lží i otevřeného výsměchu. Měl proti sobě Masaryka, všechny církve, mnohé úřady i tehdejší média, která ochotně nabízela své stránky pro každou pomluvu a útok na vladyku Gorazda, a když chtěl vladyka reagovat, uveřejnila jeho řádky jen formou placeného inzerátu, a na to neměl dost peněz.
V práci schiarchimandrity Cyrila se píše: "President T. G. Masaryk a další vedoucí činitelé ČSR byli proti obnovení a upevnění pravoslaví v Československu." T. G. Masaryk, odpůrce pravoslaví, naléhal na vladyku Gorazda, aby odešel ze srbské jurisdikce, pod kterou tenkrát pravoslavní Češi patřili (z historických důvodů); takový odchod by však byl vůči mateřské Srbské církvi nemorální a nekanonický; sv. Gorazd odmítl svévolně porušit kanonická pravidla pravoslavné církve a zříci se srbské jurisdikce." Proslulý je Masarykův autoritativně pronesený výrok: "Já nechápu, pánové, co tady s tím pravoslavím chcete." Takové vyjádření z takového místa tenkrát stačilo, aby se řada lidí zajímajících se o Pravoslaví všech podobných sympatií okamžitě zřekla. Kdo se tenkrát stal a zůstal pravoslavným, nesměl být žádný třasořitka.

Dále čteme v práci otce Cyrila: "Proti pravoslaví vystupoval T. G. Masaryk, socialistické politické strany, rozkolná Československá církev, římští katolíci, evangelíci, kteří např. sv. liturgii nazývali "zlatou magií" a smáli se všemu pravoslavnému, jak svědčí o tom dr. F. Kozák ve spisu "Co je pravda?". Římští katolíci nazývali pravoslavné "iredenty (význam), bolševiky, státně nespolehlivým elementem". Kolik lži bylo v tom tvrzení, vysvítá ze slov římsko-katolického dr. Josefa Kubalíka: "České pravoslaví zásluhou svého vůdce biskupa Gorazda šlo čistě náboženskými cestami." (České náboženství, s. 77).
Společným jmenovatelem všeho, co se nepřátelsky a zuřivě stavělo proti Gorazdu II., bylo to, čemu můžeme výstižně říkat "duch doby". Vžijme se na okamžik do obecného naladění společnosti, které tenkrát panovalo. Kamkoliv se člověk vůkol rozhlížel, všude to vypadalo, že vše staré končí a něco nového - kouzelně krásného a magicky přitažlivého - začíná. Rozpadlo se rakouské soustátí - "žalář národů" - vznikly nové republiky, nové společenské zřízení. Lidé okoušeli nebývalou svobodu - v osobním i společenskému životě, v politice i v umění. Skončila hrozná válka a zdálo se, že Evropě kynou blahobytná léta prosperity a krásného života. Rozhostila se dosud nepoznaná náboženská svoboda. Na každém kroku byl patrný explozivní vývoj věd a techniky, elektrifikace pronikla do posledních domácností a na nejodlehlejší místa, celý průřez společnosti byl zasažen nástupem strojů ulehčujících každodenní námahu, dřinu na polích, úklidové práce v domácnosti. Ženy získaly volební právo, dopravní stroje zmenšily svět, v novinách se neustále psalo o cizích zemích, a tak bychom mohli psát dlouho. Celkově vzato, pozornost lidí se odvrací od minulosti a obrací se k budoucnosti, od dřívější slávy k fantaziím, od kořenů k fata morganě vědecko-technického ráje na zemi.

V oblasti náboženství se to projevuje bujením nových duchovních proudů, vznikem nových církví a církviček. Všechno toto nové mělo jako společný rys oslabení křesťanských tradic a jejich nahrazení buď nekřesťanským mysticismem (např. okultismem, magií či hinduismem a pantheismem apod.) nebo důvěrou v moderní filosofie či neurčitou představou, že stará náboženství končí a místo nich přichází nějaké svobodné, krásné, moderní, nové náboženství, které do sebe vstřebá "to nejlepší" ze všech světových náboženství a zároveň všechny moderní vědecké poznatky i technické výdobytky. Na Bibli navazovaly nové duchovní proudy buď jen volně či skoro vůbec; v případě, že se tyto proudy prezentovaly jako křesťanské církve, tak se k Bibli samozřejmě hlásily, leč zacházely s ní velice svobodomyslně.
O Buddhovi se tenkrát začalo tvrdit, že se vyrovná Ježíši Kristu. (Z Gorazdova kázání na Zjevení Páně; 1929) Největší z nových církví postavila do jedné řady: Konfucia, Buddhu, Krista, Mohameda, Husa, Komenského...

Sv. Gorazd o tom povstalém chaosu kázal: "Evropa, ohniště světové kultury a civilizace, se nyní nachází v takovém nebezpečí, v jakém snad dosud nikdy nebyla." A nemyslí to jen politickém ale především v duchovním smyslu, což dokazují další slova: "Snad ještě nikdy nebyla v Evropě taková bezradnost jako nyní. To není už jen zmatení jazyků, nýbrž zmatení duchů. Vždyť ani členové téhož národa si nerozumějí. Nerozumějí si, protože není mezi nimi duchovní pojítko. Právem lze na nynější stav evropského lidstva aplikovat slova ap. Pavla, jimiž charakterizoval tehdejší společnost pohanskou: Není člověka, který by hledal Boha. Není člověka spravedlivého; není moudrého; všichni se odchýlili, stali se neužitečnými..." (Celý vladykou citovaný úryvek: Řím 3,10-17) (Z kázání v Praze, 1932) Je tu zároveň patrný vladykův prorocký duch.
A v této době zde vladyka Gorazd buduje pravoslavnou církev, která je ještě tradičnější než římsko-katolická, hlásí se k ještě hlubší tradici, zavrhuje "novodobé" západní tradice z druhého tisíciletí po Kristu, kanonicky se váže ke starobylým světovým církvím, které jsou tak vzdáleny od západního modernistického kvasu! A proti soudobému opojení elektřinou pravoslavní rozsvěcují svíčky. Používají vyšívaná bohoslužebná roucha (zatímco novodobá představa přeje pro osobu předsedající shromáždění spíše používání civilního obleku), klasické pozlacené kovové kalichy (tenkrát byly moderní církve okouzleny sklem a používaly tedy skleněné bohoslužebné nádoby) atd. A hlavně - pravoslaví "neosvobozovalo člověka" od desatera přikázání ani od základních křesťanských dogmat a morálky! Zkrátka nic nebylo u pravoslavných v souladu s tím, co se od nově vznikající církve očekávalo.

A tak se na Gorazdovu hlavu snášely neustávající obvinění (např. politického charakteru), podezření z protirepublikového zaměření české pravoslavné církve, urážky a výsměch. Z kazatelen nepravoslavných církví se hlásalo, že hlavou pravoslavné církve byl ruský car a teď je jí turecký sultán. Když pravoslavní křesťané konali průvod ulicemi některých měst (např. při slavnostním svěcení chrámu) měli nepravoslavní věřící od svých farářů přísné zákazy zúčastnit se této události a tito věřící byli tak vylekáni, že se ulice před kráčejícím průvodem jejich pravoslavných spoluobčanů vylidnily. Do pravoslavného chrámu měli nepravoslavní od svých kněží samozřejmě přísně zakázáno byť jen nahlédnout. O pravoslaví byly vypouštěny z některých církví všelijaké hanlivé přezdívky, např. "vousatá religie". V některých městech měli jinoslavní své horlivce na nejvyšších postech místních úřadů, a zde pak bylo velice těžké sehnat např. bohoslužebné prostory (v případě, že zde ještě nebyl pravoslavný chrám, bylo zvykem scházet se v neděli ke svaté liturgii např. ve škole nebo v jiných veřejných prostorách, pokud však jejich správcem nebyl např. horlivý katolík).
Otec prot. Leixner, český pravoslavný kněz, ve své osobní kronice zaznamenává, že učitelé na školách byli ze školského ústředí (ministerstvo kultury) nabádáni, aby vystupovali proti Pravoslaví. Když některý ředitel školy zapůjčil pravoslavné církvi třídu na konání nedělní bohoslužby, byl to čin veliké osobní statečnosti (většinou římští katolíci nebo příslušníci "Československé církve" ihned udali takového statečného ředitele na školský úřad a on se musel ze svého činu zodpovídat).
Stávalo se, že pravoslavná církev vyjednala se soukromým sedlákem koupi pozemku na venkově, ale majitel byl vzápětí tak vylekán hrozbami své církevní vrchnosti, že byl nucen svůj souhlas s prodejem odvolat. V Praze narazil vladyka Gorazd na takový urputný odpor, že už zdálo téměř nemožné, aby získal nějaký nepoužívaný kostel (dokonce se tenkrát mezi Pražany říkalo, že dříve tu budou mít mohamedáni mešitu, než pravoslavní Češi svůj chrám).

To byla situace morálně velice tíživá nejen pro vladyku Gorazda, ale i pro jeho duchovenstvo a věřící. Vladyka tedy nejenže sám musel celou tuto tíži ustát, ale ještě bylo potřeba neustále podepírat a povzbuzovat kněžstvo i umdlévající laiky. Vznikající česká pravoslavná církev zde tedy byla pod neustálou palbou ze všech stran. Světitel mučedník Gorazd o tom jednou použil biblický obrat: vypadalo to tu, jako když se obnovoval Jerusalem po návratu ze zajetí - bylo potřeba jednou rukou stavět a druhou se bránit.

Vladyka Gorazd musel čelit i jiným zkouškám, o nichž pravil, že snazší je vzorovat zjevným nepřátelům, než nést zklamání z některých (blízkých či pravoslavných) lidí a spolupracovníků. Toto břímě na něj dolehlo ihned na začátku jeho biskupského působení, když někteří vůdcové masového hnutí, které tenkrát putovalo od římské církve k pravoslaví, neodolali svým osobním ambicím a vábení ducha doby, zradili vladyku Gorazda a v době jeho nepřítomnosti ve vlasti odpadli od dříve přijatého věroučného základu hnutí a strhli s sebou do propasti i většinu z toho zástupu, který vedli. Jen hrstka jich zůstala stát při Gorazdovi a s těmi se vladyka pustil do Božího díla obnovy cyrilometodějské církve. Pak přicházejí jurisdikční spory, které zasazují další citelný úder tomuto svatému dílu. A další a další selhání osob, na něž vladyka Gorazd spoléhal...

* * *

Bojoval s ideovými proudy uvnitř církve, které se snažily relativizovat význam kanonické struktury a našeho začlenění do světové církve - čili našich kanonických vazeb na Srbskou pravoslavnou církev a skrze ni na celou Církev. Nejprve musel vyvracet nemorální nápady, že od Bělehradu dostane naše církev biskupské svěcení (čili tzv. apoštolskou posloupnost), ale dále si budeme vytvářet věrouku i církevní praxi bez ohledu na pravoslaví ve světě. (Jen na okraj: v ekumeně a nezřídka ani mezi pravoslavnými dodnes není vyjasněno, k čemu vlastně je apoštolská posloupnost, jak vzniká a udržuje se, a jaký je její vztah k pravověří, církevní jednotě atd.) Pak přišel další zápas - tentokrát za státní uznání církve a hmotné zajištění církevní správy - tj. za duchovenské platy; musel kvůli tomu v zahraničních archivech nastudovat a vědecky obhájit i před státními orgány, že z hlediska státního práva i kánonů zde srbská pravoslavná jurisdikce působí v souladu se zákonem a má právo na uznání státem. Před vladykovou právní expertizou nakonec kapituloval i Masaryk.
Světitel mučedník Gorazd se nechal poučit neúspěchem husitství. O mistru Janu Husovi učí, že chtěl u nás obnovit církev, kterou zde zasadili na základě apoštolském sv. Cyril a Metoděj. (Ze svatodušního kázání; Brno 1924) O husitech píše, že "Boží láska se k našim věřícím projevila i později ... v 13. až 15. století. Tehdy se u nás opět začaly ozývat motivy cyrilometodějské, motivy pravoslavné, a někteří naši křesťanští vůdcové obraceli své zraky k pravoslavné církvi. Bohužel však s činy dlouho otáleli, příliš dlouho uvažovali, takže doba navštívení Božího uplynula". (Z kázání "dvacet let práce"; Praha 1941) Z citovaných úryvků je zjevné, že husitství vnímal jako směřování k pravoslaví, ne k protestantismu. A také je vidět, že nechtěl opakovat chybu husitů a váhat či kolísat v tak důležité otázce, jakou je pevné kanonické napojení na světovou pravoslavnou církev. Žádné pouhé "ideové směřování" či sympatie nemohou tuto kanonickou vazbu nahradit. Stejně tak ji není možno suplovat příslušností k nekanonické či neprávoplatné jurisdikci nebo k rozkolu apod. Co se včas důkladně kanonicky nezakotví, bude vichrem dějin smeteno. Vždyť jedině z řádného kanonického spojení vyvěrá církevní plnost - tj. pouze řádný biskup, jehož jurisdikci není možno pravoslavně zpochybnit, kolem sebe vytváří místní církev - podle principu vyjádřeného prvokřesťanským otcem sv. Ignatijem Antiochijským: Kde je biskup, tam je obecná Církev. (Ignatios Smyrenským, PDF)
Nato musel Gorazd II. krotit nerozumné síly uvnitř samotného církevního společenství, které téměř ihned po kanonickém vzniku České pravoslavné církve a ustanovení její správy začaly snít o udělení autokefality - čili se dožadovat plné samostatnosti. Dnes nám přijdou takové nápady - vzhledem k počátečním vývojovým stádiím tehdejší církve - jako groteskní, ale v té tobě měly dost přívrženců a byly vyjadřovány se neumdlévající naléhavostí. Češi (ne všichni) byli od počátku posedlí jakousi obavou z plného pravoslaví a zároveň ovládáni myšlenkou, že jsou povoláni obdařit svět nějakou zcela novou podobou pravoslaví, kterou nebudou moci vytvořit, když jim bude "vnucováno" pravoslaví ruské či srbské nebo jiné. (To byla v obecnější podobě idea v českém prostředí zcela běžná - byl to jeden ze základních ideových nosníků novotářské Československé církve, která se cítila být zárodkem nové moderní světové církve, stejně tak se objevuje sen o novém světovém náboženství, které vzejde z Prahy, v prostředí Unitárie atd.) Ustát tyto tlaky na předčasnou samostatnost byl pro vladyku Gorazd úkol ze všech nejdelikátnější a dlouhodobý. Vždyť musel neustále trpělivě vysvětlovat pravoslavným Čechům, že získání autokefality nemůže být cíl sám pro sebe, protože naším cílem je prohlubovat pravoslavné uvědomění a budovat místní pravoslavnou církev, jak na úrovni infrastruktury (zakládání církevních obcí, stavba chrámů a far), tak v oblasti jejího bohoslužebného a duchovního života, aby k polovině 20. století už zmizely všechny významnější rozdíly začátečnického pravoslaví česko-moravského od pravoslaví obvyklého ve světě.
„Za dvacet let nebude smět naší církvi nikdo vytknout žádnou odlišnost od ostatních pravoslavných církví ani po stránce vnější ani po stránce vnitřní.“ Nebyl to malý cíl, který si svatý vladyka vytýčil tímto výrokem ... Leckdo by chápal uvedený výrok v úzce obřadním dosahu. Ve světcově pojetí však měl daleko širší význam. Vladyka totiž dobře věděl, co vše v sobě zahrnuje identita se světovým pravoslavím. Věděl, že pravoslaví neomezuje svou činnost jenom na péči o duchovní růst jednotlivce v nejužším náboženském smyslu, že usiluje o všestranný rozvoj celého těla církve jako živého jednotného celku. Pochopil - a chtěl k takovému poznání vést i nejmladší dorost své eparchie - že pravoslaví jako jediné ze všeho křesťanstva dokázalo promítnout theologickou pravdu o dvojí přirozenosti v Kristu do praktického každodenního života věřících. Proto jen pravoslaví má právo být národní církví, paladiem národa, protože souběžně s péčí o „každou duši křesťanů pravoslavných trpící a zarmoucenou, pomoci Boží a spasení žádající“ má na mysli i všestranný rozvoj věřícího národa jako celku, jeho cestu dějinami a jeho vztah k vlasti jako domovu rodiny národa. V tom všem měla být zajedno i jeho eparchie. (Celý odstavec je citací z úvodu článku »Liturgická činnost svatého biskupa Gorazda, východiska, koncepce, cíle«; autor: prot. ThDr. Miroslav Mužík (+2007); sborník Pastýř a martyr)
Sv. Gorazd kázal: "Pravoslaví znamená - jednotu ve víře, jednotu ve svatých Tajinách, jednotu v církevní řádu, ale samostatnost (každé místní církve) v (bohoslužebné) řeči a v národních zvycích." (Z kázání na 8. neděli po padesátnici) Musel tedy jako pastýř na jedné straně uvádět pravoslavné Čechy a Moravany krůček za krůčkem do Pravoslaví tak, aby chápali význam a duchovní obsah všeho, co je zaváděno, a mohli to přijmout za své. Na druhé straně musel dobře rozlišit, co je ve světovém Pravoslaví 1.) všeobecně závaznou věroukou a posvátnou tradicí, a co je 2.) tradicemi jednotlivých národů, neřku-li folklórem. Na postupném zavedení toho prvního pevně trval, protože věděl, že to je Boží zjevení a že ve vhodném čase zarezonuje i v srdcích místních lidí, takže to budou moci s radostí a láskou přijmout jako něco svého. Co se týče toho druhého, chápal vladyka, že každý národ si vytváří své vlastní místní obyčeje; podobně i místní pravoslaví si musí vytvořit ty své, případě něco převzít např. od Srbů, něco od Rusů, něco od Řeků atd. Tento proces je však potřeba ponechat vlastnímu vývoji a v počátečních fázích budování místní pravoslavné církve je nutno se infiltrace cizích obyčejů a folklóru programově bránit.

Dále se musel potýkat i s nesprávnými názory, které se objevovaly uprostřed pravoslavného společenství a pocházely právě od těch lidí, kteří neměli tu schopnost vzdorovat duchu doby, jakou měl vladyka Gorazd. Byly to např. modernistické názory, že církev je cosi jako zájmové společenské sdružení, náboženský spolek, kde je tím hlavním spolková činnost, pořádání různých veřejných akcí, vnitřní spolková činnost, různá zasedání apod. Abychom tyto názory pochopili, připomeňme si, že meziválečná doba byla přímo posedlá spolkařením. Ve společnosti vyrůstala nejrůznější zájmová sdružení jako "houby po dešti". Vznikaly spolky se zaměřením praktickým či ideovým. Nebylo nic divného, když jedna osoba byla členem několika spolků a téměř každý večer docházela na nějaké spolkařské zasedání. Konec konců, nebyla tenkrát ještě televize a navíc v tom zvláště městští lidé viděli možnost seberealizace po práci.

Ještě v roce 1939 musí vladyka pozdvihovat hlas: "Zdůrazňujeme také nutnost, aby z našeho středu byl úplně vymýcen a zmizel názor, jako by církev byla jen jakýmsi náboženským spolkem. Tento názor je v českém národě dosti běžný a je naprosto mylný a bludný. Spolky zakládají lidé, církev je zřízením Božím ... Příslušnost k církvi, práce v ním a hmotné podporování jejích účelů je pro každého velkou milostí, vyznamenáním a ctí. Církevní společenství má každým z nás být pociťováno jako záchrana a kotva spásy."

Proti zálibě v modernosti a snivému vyhlížení "světlých zítřků" lidstva postavil světitel mučedník Gorazd návrat k náboženským kořenům našeho národa - k cyrilometodějství (s přihlédnutím k husitství). Opíral se při tom o svou zkušenost s naším národem, která mu dala nezdolné přesvědčení, že cyrilometodějské pravoslaví je zaseto hluboko do duše národa, že každý ho máme v sobě (dnes bychom obrazně řekli: geneticky zakódováno v DNA každé naší buňky). Tato jistota mu dodávala sílu. V jednom kázání přítomným Rusům připomíná: "Pravoslaví bylo u nás více než 600 let zničeno, zdeptáno a pomlouváno jako schisma a jako věc mrtvá a odsouzená na celém světě k zániku. Čeští křesťané se nesměli o pravoslaví nic dovědět, proto také nic z něho neznali. Neznali věrouku, neznali bohoslužby, neznali církevní zřízení a jen v hloubi duše pociťovali jakési sympatie k pravoslaví jako k něčemu velkému, krásnému, ale neznámému." (Jihlava; 1937)

A tato intuice se vladykovi potvrzovala jako duchovní realita v průběhu celé jeho práce misionáře - obnovitele. Proto může směle tvrdit: "Mé celkové zkušenosti nesvědčí o tom, že by se pravoslaví pro naše věřící nehodilo. Kolik cizích lidí, kteří byli na našich bohoslužbách přítomni poprvé, se vyslovilo, že měli dojem, jako by při tom zde viděli a slyšeli něco, co bylo v jejich duších utajeno a co jakoby se vybavovalo z jejich podvědomí. Měli dojem, že vrací se k nim milé, hřejivé a slunné dědictví praotců a pradědů, a jako by se nade vším, co tu viděli a slyšeli, vznášely jasné, vznešené a laskavé postavy svatých apoštolů slovanských Cyrila a Metoděje." (Z přednášky »O povaze pravoslavné církve«; Praha 1935)

Vladykovo přesvědčení, že národ má nejen právo, aby mu bylo vráceno pravoslavné dědictví cyrilometodějské, ale je pro něj životně důležité navrátit s k těmto duchovním kořenům, jde tak daleko, že je připraven bez kompromisů zvolat o těch, kteří "uplatňují jiné zásady než ty, jimiž se řídil sv. Cyril": "Místo Krista se slouží Antikristu!" (Praha, 1927)

* * *

Těchto několik kamínků z obrazu jsme vybrali na ilustraci schopnosti sv. Gorazda II. nepodlehnout duchu doby, ale naopak nesmiřitelně s ním zápolit a pevně kráčet cestou evangelia a posvátné pravoslavné církevní tradice. Nesnažil se přizpůsobit pravoslaví poblázněnému vkusu moderního člověka. Zdůrazňoval naopak, že pravoslaví je "něžná forma křesťanství, umožňující pravý život náboženský". Proti unavenému západnímu křesťanství stavěl pravoslaví naplněné "elánem prvokřesťanské doby".

Tak to bylo naše tentokrát dosti úzce zaměřené nahlédnutí svaté osobnosti Gorazdovy, leč použili jsme své skromné autorské možnosti, abychom přispěchali tímto článečkem uctít letošní 70. narozeniny našeho svatého vladyky - čili výročí jeho narození pro věčný život, jak je zvykem hovořit v pravoslaví o mučednictví. Snad se nám podařilo ukázat "délku i nádhernou strmost vykonané cesty", kterou tento duchovní bojovník za pouhých 21 let svého zápasu zdolal. (Citace dle již zmíněného článku prot. Miroslava Mužíka)

Necháme tudíž pro tentokrát stranou ostatní rozměry a rysy našeho světeckého velikána dvacátého století. Jsem si jist, že právě vladykova schopnost nepodlehnout duchu doby, nepřizpůsobovat se pomíjivému vkusu povrchních lidí, čímž jsme se pro tentokrát zabývali, je pro nás majákem, jehož světlo může pomoci našim duším a našemu myšlení zorientovat se v dnešní době a v duchovní bouři naší současnosti. Ve světle tohoto příkladu můžeme nalézt cestu, jak budovat současnou pravoslavnou církev, kterým směrem se ubírat, abychom dědictví sv. Gorazda nezradili a nesešli z cesty pravoslaví.





Citace jsou vesměs z knihy: Biskup Gorazd - z díla (připravené prot. Pavlem Alšem, Praha 1988). Některé citace z knihy: Pastýř a Martyr. Ikonografie světitele mučedníka Gorazda je k nahlédnutí v internetovém pravoslavném kalendárium k datu 4. září 2012 (resp. 2013; pro ostatní roky si upravte v adrese webu aktuální rok). Ikona sv. Gorazda ve vysokém rozlišení pro tisk ve velkém formátu je zde v PDF. Použity i citace z autorova dřívějšího článku Duchovní zápas sv. Gorazda II. se světem. Webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II.





       














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz