Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 832: #
Administrátor
--- 25. 9. 2012
Otázky kolem ekumenismu
Navázání na dřívější článek o restitucích a ekumenismu
Můj nedávný příspěvek (č. 829) na téma restitucí, resp. ekumenismu, vzbudil malý ohlas, a tak si říkám, že by bylo dobré se k tématu ještě vrátit a osvětlit některé skutečnosti, z nichž jsem při psaní vycházel.
Tak tedy nejprve k tématu "hříchu rozdělené církve". O ní ekumenismus hlásá, že je to stav nepřirozený a že naší povinností je tento stav napravit. Nic takového jako "rozdělená Církev" však nemůže existovat. To by odporovalo naší víře, jak je definována v Niceocařihradském vyznání víry: "Věřím v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Jak sami vidíte, jednota Církve je její charakteristickou vlastností, která je zmíněna jako první ze všech ostatních. Především je Církev "jedna" a až potom je "svatá, obecná a apoštolská". Kdybychom tedy připustili, že Církev je rozdělená, nejednotná, pak bychom tím vlastně říkali, že při každé liturgii vyznáváme víru v něco, co vůbec neexistuje. Potažmo bychom tím naznačovali, že Pán Ježíš chtěl založit takovou jednotnou Církev, ale nějak se mu to nepovedlo. A protože vznik Církve je součástí Spasitelova díla spásy člověka, pak bychom nezdar ve vzniku Církev vlastně mohli považovat za selhání celého díla spásy. Jinými slovy - Ježíš Kristus sice vykonal spásu člověka, ale není zde Církev, kde by mohli tuto spásu přijímat další lidé. Jistě všichni chápeme, že takové předpoklady jsou z hlediska Pravoslaví nepřijatelné.
Což si lze myslet, že Otec nevyslyšel modlitbu milovaného Božího Syna: "Za ně prosím, aby byli jedno jako my jsme jedno"? Tato modlitba Pána Ježíše se samozřejmě splnila. Ekumenismus má však nejspíše za to, že Bůh Otec nevyslyšel Pána Ježíše, a tak to musíme učinit za něj a splnit prosbu, kterou Pán Ježíš adresoval Otci. Pravoslavní však věří, že Božský Otec svého Syna vyslyšel a tuto jednotu Církvi daroval. Je to jednota, kterou sdíleli svatí apoštolé a kterou dodnes sdílí celá kanonická pravoslavná církev. Pokud někdo použije svou svobodu k tomu, aby tuto jednotu opustil, Bůh mu to dovolí (stejně jako dovolil Adamovi a Evě vzepřít se Jeho vůli a zvolit si smrt), ale ať si pak dotyčný nestěžuje, že stojí mimo jednotu Církve. V každé době křesťanských dějin zde byla "jedna, svatá obecná a apoštolská Církev", kterou všichni vyznáváme při každé liturgii v symbolu víry. Je na každém člověku, aby se rozhodl, zda chce stát mimo tuto jednotu, nebo jí být účasten.
Nadále tedy budeme vycházet z toho, že jedna, svatá obecná a apoštolská Církev zde existuje, a budeme ve shodě s tradicí trvat i na tom, že se podobně jako v apoštolské době i dnes primárně jedná o nějaké viditelné společenství, které má svou strukturu, své učení, hodnoty, svůj vnitřní život. Prof. Alexij Osipov sice učí, že hranice skutečné Církve jsou kdesi uvnitř pravoslavné církve, ale držme se prvoplánového pohledu na tuto otázku.
Jak se tedy teologicky vyrovnat s reálnou situací, že na světě existuje nepřeberné množství větších i docela miniaturních společenství, která vyznávají nějakou víru v Ježíše Krista? Vírou, praxí i tradicemi (mají-li nějaké) se dosti výrazně liší, ale drtivá většina z nich vetkla slovo "církev" do svého názvu. Asi těžko budeme tento chaotický stav nazývat z pravoslavného hlediska "rozdělenou Církví". Vždyť Církev je dílem Božím a Bůh netvoří chaos. Máme-li však ze zdvořilosti přijmout skutečnost, že všechna tato společenství se nazývají "církví", budeme mluvit o "rozdílných církvích".
Cosi jako "rozdílné církve" zde bylo vždy. Už v době svatých apoštolů zde byla na jedné straně apoštolská Církev a na straně druhé různá heretická či schismatická společenství, která se také hlásila ke Kristu, ale nebyla Církví. Buď vznikala samostatně nebo oddělením (odpadnutím) od jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve.
Stejně tak tomu bylo v průběhu celého prvního tisíciletí po Kristu. Neustále zde jednak byla jedna, svatá, obecná a apoštolská pravoslavná Církev, a pak vedle ní různé další "církve" - např. heretiků ariánů, monofyzitů, ikonoborců atd. V některých dobách měly tyto heretické "církve" dokonce mohutnou početní převahu nad pravoslavnou církví a zdálo se, že budoucností křesťanství je např. ariánství (hereze, která považuje Krista, resp. Syna Božího, druhou Osobu Trojice, za Boží stvoření nikoliv za samotného Boha).
Na situaci druhého tisíciletí, kdy máme vedle pravoslavné církve ještě římsko-katolickou církev a protestantské církve, tedy není nic zvláštního a neobvyklého a dokonce ani nepřirozeného. Rozdělování se do různých stran totiž patří k poškozené lidské přirozenosti.
Překonat toto poškození není možno tím, že sjednotíme všechno se vším. Před tím varoval už ap. Pavel. Sjednotit je - z pravoslavného hlediska - možno se jenom v Kristu, který je "cesta, pravda a život". Není jiné cesty k jednotě, než rozpoznat, že Kristus je Pravda, a najít tuto pravdu v jeho jediné Církvi, tj. jedné z církví. Vždyť učí-li každá církev jinak v podstatných otázkách víry a praxe, pak jen jedna z těch, které mohou doložit svůj původ od apoštolů a nepřerušené pokračování v obou posledních tisíciletích, může být pravá. My pravoslavní věříme, že touto Církví je pravoslavná církev. Kvůli tomu jsme přece pravoslavní. Jestli je někdo pravoslavný jen z důvodu rodinné tradice nebo národní příslušnosti, pak je to smutná neznalost Pravoslaví a formalismus. Stejně tak, stane-li se kdo pravoslavným jen kvůli tomu, že mu více vyhovuje východní typ křesťanských obřadů, a nikoliv kvůli pravdě.
Před neuváženým sjednocováním, z něhož se učiní cíl nade všechny cíle, varuje apoštol Pavel: »Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´ A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodina `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´. (2 Korintským 6,14-18)
* * *
Už slyším námitku, že tady se přece hovoří o pohanech, kdežto ekumenismu jde o sjednocení křesťanů. Jenže když přehlížíme odchylky od pravdy a od Božího zjevení, které se vytvářejí v nepravoslavných církvích, začneme postupně ztrácet ze zřetele i odchylky opravdu velké. Kdo není věrný v malém, bude nevěrným i ve velkých věcech (tak to vyplývá z evangelijního podobenství o hřivnách). "Malými kompromisy začíná velký pád," najdeme ve rčeních svatých Otců. A vidíme to dobře právě na současném ekumenismu. Veliká ekumenická shromáždění nejsou už dávno jen křesťanskou záležitostí, ale účastní se jich aktivně a plnoprávně svými obřady (a vzýváním démonů) i nekřesťanská náboženství a pohani (nejen židi, mohamedáni, hinduisté, buddhisté, ale i šamani australských domorodců, vědmy a kněžky staroegyptských kultů, indiáni atd.). A to za účasti a s požehnáním papeže. Existuje o tom celá řada dokumentárních filmů, kde je to vidět.
Napsala mi jedna čtenářka Ambonu:
V době, když jsem byla zarytá ateistka ... jsem skutečně říkávala, kdyby byl Bůh, byla by jedna církev. V mých očích bylo "tolik" církví skutečně pohoršením.
Tento poměrně častý názor mi připadá jako blízký argumentu, že kdyby existoval jeden Bůh, pak by na světě bylo jen jedno náboženství. Přece by Bůh nedopustil, aby k jeho uctívání vzniklo tolik vzájemně si protiřečících kultů a náboženství! Podobný názor nevěřících např. hlásá: "Jestli je Kristus Bůh, proč se nezjeví celému světu a nevystoupí z tribuny OSN?" Pak by přece bylo hned jasno, jestli je nebo není, a které náboženství a církev jsou pravé. Ať se tedy zjeví a zjedná pořádek v náboženské otázce!
Odpověď můžeme tušit ze samotného způsobu chování Ježíše Krista, který nikdy nedělal zázraky jen proto, aby přesvědčil nevěřící. Viz též Matouš 16,4 »(Ježíš pravil:) "Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo." Opustil je a odešel.« Ano, jedno jediné znamení - zázrak - dal Bůh všem (věřícím i nevěřícím všech dob), a tím je Kristovo vzkříšení třetího dne. To musí stačit každému, kdo má dobrou vůli uvěřit.
Domnívám se, že skutečnost, kdy je člověk postaven před úkol hledat v množství různých náboženství to pravé, a pak hledat mezi mnoha církvemi tu pravou, je v souladu s Boží vůlí. Při tomto hledání totiž musí člověk používat dary, které mu Bůh dal, musí vyvinout nějaké úsilí za poznání pravdy a překonat řadu vnějších i vnitřních překážek. Na tomto hledání člověk duchovně roste. Bůh tím obrací to zlé, co je součástí lidské poškozené přirozenosti a co způsobuje různá rozdělení, v dobro sloužící k morálnímu růstu. Podobně jako pokušení od ďábla, které je ve své podstatě zlé, Bůh obrací v dobro - a to dokonce do té míry, že pokušení od ďábla jsou nezbytnou součástí našeho dosahování spásy.
"Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vejít do Království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen" (sv. Antonij Veliký). "Kdyby nebylo běsů, nebylo by svatých."
Viz o tom v příspěvku 786.
Ďáblovo zlo tedy Bůh obrací v dobro, a to dokonce v dobro tak veliké, že je za současných okolností člověku krajně potřebné; podobně i rozdělení církví je ve skutečnosti (vzhledem ke stavu lidské přirozenosti raněné hříchem) nezbytností a důležitou součástí našeho duchovního hledání a duchovního růstu.
Když lidé nemusí hledat a dostanou tu pravou církev "naservírovanou na stříbrném podnosu", pak si většinou neváží toho, co mají. Viz situaci v tradičně pravoslavných zemích, kde si většina pravoslavných křesťanů příliš necení toho, co získali, když se narodili v pravoslavné tradici. Berou to jako samozřejmost a spíše hledají na Pravoslaví kdejakou "veš" (jak se říká). Bůh je pak musí přivést k rozumu tím, že na ně pošle Tatary nebo Turky, katolíky, či Francouze nebo fašisty a po nich komunisty, a lidé pak musí za svou víru a tradice bojovat a uvědomí si jejich cenu.
Kdo má oči k vidění, vidí. Kdo chce zůstat slepý, nebude vidět ani to, co se mu děje přímo před očima. Přiznávám jednu dobrou stránku ekumenickému hnutí - a tou byla ve 20. století možnost, že se Západ dozvěděl o Pravoslaví. Ekumenismus tenkrát umožnil příchod a šíření informací. Tuto roli ekumenismus v ranných stádiích své existence víceméně plnil. Pak se však odklonil k jiným cílům, které u mnohých pravoslavných vzbuzují vážné pochybnosti. Dnes, v době informačních technologií, ztratila původní idea ekumenismu (informovat a přinášet poznání) úplně smysl. Takže zůstala jen ta politická rovina ekumenické činnosti; zůstalo jen to, co je nejpochybnější.
Setkání Pravoslaví se západními křesťanstvími přineslo jeden výsledek, který může každý objektivní pozorovatel vidět. Týká se těch rozdílů mezi Pravoslavím a "jinoslavím", o nichž bychom mohli hovořit jako o rozdílech podstatných či rozdělujících. Nikdo z nepravoslavných (resp. "heterodoxních") křesťanských teologů nebyl za celou tu dlouhou dobu schopen ani o jednom z těchto rozdílů dokázat, že Pravoslaví neudržuje původní víru, tradici, učení a praxi Církve. Lze tedy považovat za prokázané - a to nejen na pravoslavné půdě, ale na půdě vzájemné teologické konfrontace - že Pravoslaví je tou původní Církví, k níž by se v podstatných bodech víry, tradice a praxe měly vrátit všechny ty církve a církvičky, jež tvrdí, že se chtějí sjednotit na základě původního křesťanství.
* * *
Ekumenismus však - jak se mi zdá - už dávno není hledáním, která církev je ta pravá. Spíše je hledáním kompromisu, zvykáním na odchylky ve víře a v dogmatech, hledáním cesty, jak všechny odchylky ospravedlnit a všechny sjednotit, aniž by někdo se měl něčeho zříkat. Zároveň se čím dále tím zřetelněji objevuje očekávání nějakého nového zjevení, příchodu nové pravdy, na které se všichni sjednotí.
Dle Pravoslaví však plnost pravdy přišla se vtělením Ježíše Krista. Žádné další zjevení nějakých nových pravd už podle slov Pán Ježíše nebude. Samozřejmě kromě zjevení antikrista, jeho "pravdy" a jeho jednoty. Této jednoty dosáhne antikrist klamy a lstí, a bude to jednota velkolepá. Bude tu nové náboženství skládající se ze všech starých náboženství a sám antikrist se nakonec prohlásí bohem tohoto náboženství a vyznavači tohoto náboženství ho uctí jako svého boha. To vše přece víme z Evangelia, z listů ap. Pavla, ze Zjevení svatého Jana a z proroctví svatých Otců.
Pro nás je důsledkem pravdy jednota. Tuto jednotu dává pravoslavné církvi Duch Svatý neustále - už 2000 let. Vše, co je potřeba všem lidem k tomu, aby se sjednotili v Boží pravdě, tu už je dvě tisíciletí. Pán Ježíš a vlastně celý Nový zákon upozorňuje dlouho předem, že všechno ostatní, co přijde po Kristu se zjevením nových učení, je od antikrista.
Už jsou zde antikristovi proroci a otevřeně hlásají "nové vylití svatého ducha", které přinese novou pravdu a novou jednotu. Ekumenismus těmto prorokům připravil cestu. Toto "prorocké" volání po jednotě, které chce sjednotit nesjednotitelné, pravdu se lží, světlo s temnotou, jistě není od Boha. Duch Svatý byl už přece vylit v době apoštolské, jak to bylo předpovězeno ve Starém zákoně. Jak může křesťan věřit na nějaké další vylití nějakého údajně "svatého" ducha, který má darovat jednotu? Jak může prosit o jednotu, kterou Bůh dávno dal? Neznamená to, že takový křesťan vlastně opovrhuje těmi dary, které Hospodin už daroval, a těší se na nějaké nové dary? Nevyužije přicházející antikrist právě toho, že křesťanstvo už dávno zavrhlo to, co Bůh věřícím daroval, a je celé natěšené na úžasné nové dary, které se jim antikrist obdařený silou satana chystá dát?
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.