1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 875: #

Administrátor --- 29. 1. 2013
Jakou lekci nám udělily prezidentské volby?

Vrtěti psem I.

Motto: "Proč pes vrtí ocasem?
Protože pes je chytřejší než ocas.
Kdyby byl chytřejší ocas,
vrtěl by ocas psem."

(Ze známého filmu o amerických volbách)



Lidé, spěte

Úvodem. Píši tyto řádky po ukončení voleb, protože jsem se jimi nechtěl zapojovat do té ostudy, která se jmenovala předvolební kampaň a která rozdělila národ téměř ke hranici občanských bouří (a ještě to neskončilo). Zároveň jsem nehodlal svými názory nikoho ovlivňovat v jeho volbě, protože se domnívám, že naším úkolem (jakožto křesťanů) není ovlivňovat, ale pozorovat a sledovat postup apostase, resp. vyhodnocovat míru působení antikristovského ducha ve společnosti. To je to, co je pro nás primárně důležité.

Když jsem se minulý týden chystal k tomu, že budu v pondělí po volbách psát tento článek, byl jsem přesvědčen, že volby dopadnou přesně opačně. Sleduji politiku a společenské dění téměř výhradně přes internet, a ten byl zcela v rukách jediného kandidáta, takže to vypadalo, že má příliš masivní převahu, než aby mohl nevyhrát. Jsem rád, že jsem se mýlil - především kvůli tomu, že virtuální svět zatím nemá převahu nad světem reálným.
Ještě než začnu - také jste si všimli, že povolit národu všelidové hlasování o prezidentovi je vynikajícím prostředkem na odvedení pozornosti? Přestane se mluvit o zvyšování daní, zdražování a úpadku zdravotnictví, důchodové reformě a dalších antisociálních opatřeních, které vláda dříve přijala a v tichosti dále zavádí, ale nikdo se už o to nestará... Bohatí ještě více bohatnou a chudí chudnou, ale koho to zajímá, když se volí prezident? Nuže, nechme i my vládu vládou a pojďme se věnovat divadlu posledních dnů.

Jedním z hlavních poražených těchto voleb je internet

Virtuální svět byl poražen realitou (protentokrát ještě ano). Zajímavým poznatkem je odhalení, jak daleko je od sebe virtuální svět sociálních sítí a reálný svět městeček a vesnic (s reálnými sociálními sítěmi). Virtuální svět byl masivně nakloněn Schwarzenbergovi. Jenže mezi tímto světem a skutečnou společností je (zatím) hluboký příkop. Virtuální prostor si žije svým životem a je daleko snáze ovlivnitelný různými náladami či abstrakcemi. Je to svět čar a kouzel, kde racionálně založený argument má daleko menší váhu, než ve světě reálném, a je kladen na stejnou úroveň jako plky. Oproti tomu "makatelná" realita se drží více při zemi (příznivec virtuality by asi řekl, že je "přízemní"). Zdá se, že tento svět skutečnosti je ještě dost při síle. Jenže na jak dlouho ještě? Mezi mládeží, která je "zblbnutá" (jak by asi řekla Jeho jasnost) počítači, je patrný přesun duševního života čím dále tím více do virtuálního světa. Platí to zvláště pro lidi odtržené od přírody, tj. městské lidi - život mezi panely a na kamenných ulicích asi nutí ty nešťastníky k úniku pryč od této prašné, hlučné a neživé reality (což se projevilo i ve volbách - Schwarzenberg měl podporu zvláště ve městech; samostatným případem je pak Swancenbergovi oddaná Praha, což je svět sám pro sebe odtržený prakticky od všeho - jak od zbytku republiky, tak od reality; pokrytí síťovou konektivitou tam má větší význam než počasí). Znepokojivou otázkou je, jak dlouho tento vratký stav ještě vydrží - kdy internetová virtualita pohltí duševní svět většiny národa. Půjde to ruku v ruce s generační obměnou?, nebo je to jev spojený s určitým životním stylem, a bude mu ubývat na síle s vylidňováním měst, resp. se vzrůstající mírou kontaktu s přírodou a hlínou?

Uvědomí si lidé (např. po zkušenostech s těmito volbami), jak snadno lze na internetu manipulovat s lidským myšlením, které se dokáže pro něco zmobilizovat a nadchnout, aniž by mu byly předloženy argumenty? Ve věku informačním ztrácejí viditelná a definovatelná média část své moci. Ideje se už nešíří z jasně zjistitelného zdroje. Spíše to funguje na principu infekce. Nakažený člověk se sám stává aktivním bacilonosičem a s vypětím všech svých sil šíří dále ideje, jimiž byl infikován (tj. rozesílá spamy a SMS, vyjadřuje se do diskusí, bloguje, píše na Facebook, aktivizuje ostatní, kritizuje a deptá ty, kdo si myslí něco jiného atd.) Šíření informací a myšlenek po internetu se řídí úplně jinými zákony, než známe z reálného světa; a podstata těchto zákonů je nám stále záhadou. Právě kauza Schwarzenberg ukazuje, co dokáže virtuální svět s lidským myšlením. A tak se tento svět, existující jen někde v drátech, procesorech a optických kabelech, vtěluje do reálného světa a může měnit naši společnost k obrazu svému. A zatím nic nenasvědčuje, že by to byl obraz pozitivní.


Punkový kníže (pozor, to není zlomyslnost jeho nepřátel, ale oficiální prezentace Karla pro mládež - produkt jeho volebního týmu).

 
I přes to všechno mě však stejně překvapuje, že na politickou kampaň politického establishmentu tak bláhově a v takovém rozsahu naletěli i mladí lidé. Pro ně byl dříve příznačný spíše duch vzpoury proti zavedeným politikům a (někdy i nemilosrdné) pohrdání establishmentem vůbec. Jejich myšlení bylo revoluční nebo silně sociální. Dnešní mládež je trapně pravicová, neuvěřitelně sobecká a tím pádem pochopitelně krutě antisociální. V důsledku toho naletěli mladí frikulíni i na tuto polickou komedii starých partajníků, které jen přidali rozměr happeningu. Celé to zaangažování mládeže je tak bolestně povrchní (viz ty placky s punkáčským čírem a zavíracími špendlíky, či vyčpělá limonáda obrázku Schwarzenberga jako symbolu vzpoury nebo změny), že si architekti této propagandy mohou mnout ruce a pochvalovat si: "Odteďka si můžeme s touhle masou dělat cokoliv; už neexistuje nic tak blbého, že by nám to nemohlo projít." Z uměleckého hlediska je to popový kýč a to doposavad k mládeži nějak nepasovalo, leč "časy se mění" (parodie na Dylana). Anebo je to tím Facebookovým zasíťováním, které dělá z lidí v podstatě otroky?
Bude úkolem sociologů zjistit, zda nejsou tyto volby přelomové i masivním zapojením "frikulínů" do politického života (frikulín - z mládežnického slangu, složenina z "free", "cool" a "in"). Odteďka bude zřejmě každá volební kampaň mít svou stránku obracející se speciálně k této frikulínské generaci, pro niž je bohužel typické opuštění její tradiční ozdravné role ve společnosti. A je otázkou, co vyroste z generace, která si neprošla vzpourou proti establishmentu a jeho pseudohodnotám.
Bráním se tomu uvěřit, ale třeba je virtuálním prostorem odchovaná mládež už tak povrchní, že je pro ní nejdůležitější, že se prostě něco děje. Je vlastně jedno co. Důležité je něco cítit, prožívat, mít pocit, že jsem u něčeho velikého. Stačí, když je u toho koncert (možná i s jointem) a plká se o tom na síti. Možná má mládež prostě jen pocit nespokojenosti, že už toho strašně málo cítí a neprožívá nic opravdově či do hloubky (viz český film Samotáři).

"Nynější podpora šéfa TOP 09 ze strany studentů, kteří loni na jaře demonstrovali proti likvidaci akademických samospráv vládou, jíž je Schwarzenberg prvním vicepremiérem, je pro mě naprosto nepochopitelná," říká studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová.

"Schwarzenberga podpořili i věřící vysokoškoláci z Hradce Králové, jehož zvolení prezidentem by (podle nich) šlo proti tolika českým stereotypům a neblaze zakořeněným tradicím českého národa, které mrzačí jeho duši a působí to chronické a přitom neplodné „naštvání“ na všechny a na všechno. Zvolením Karla Schwarzenberga ... by se paměť i duše národa mohla začít léčit a uzdravovat".
Studenti si zřejmě neuvědomují, že za libými slovy o léčení a uzdravování paměti národa by se spíše skrývalo její vymazání.

J. David poznamenává svou zkušenost se studenty, kteří neznají ani nedávné osobnosti: "...oni vůbec nepracují s pamětí. Pro ně všechno začíná teď, a to „teď“ je třeba i ta schwarzenbergovská ukradená a původního obsahu zbavená placka. „Teď“ jsem tady přítomen, „teď“ se připojuji k domnělému autentickému dění, „teď“ dělám svou revoluci. Historie neexistuje. Jinak jsou celou dobu skrytí za virtuální počítačovou realitou."
V pozadí za těmi citovaným slovy studentů prosakuje nedůvěra k demokracii (s nímž by ještě bylo možno souhlasit) a pocit, že když se po 20 letech prokázalo, že si sami vládnout nedokážeme, potřebujeme knížete - bez ohledu na jeho názory. Frustrace národa, že po celých dvacet let není schopen si zvolit vládu, na kterou by mohl být hrdý a důvěřovat jí, je zřejmě hlavním podprahovým motivem, proč lidi začali věřit v knížete.


Habsburg nebo Schwarzenberg? Ale vždyť je to jedno...

 
Právě po internetu se nejvíce šířilo opojení urozeností, před níž se devotně skláněli zvláště umělci. Zdeněk Mahler říká, že jsme národem plebejců. Možná z této mentality vychází duch našeho národa, ještě včera nevolnického a kdysi (21. června 1621) na Staroměstském náměstí katem Mydlářem zbaveného svých pánů (od té doby jsme tak trochu "národ bez hlav"). Dnes po zkušenostech s jakousi svobodou jako bychom se vraceli se staženým ocasem zpět k moudrému rozšafnému knížeti pánu, který se nás milostivě ujme a nějak už s námi naloží. Možná je zatím jakési podvědomé prastaré přesvědčení, že urozený člověk je předurčen k vládnutí, zatímco nevolník má poslouchat a do ničeho se neplést. Třeba máme kdesi hluboko v sobě zkušenost dávných generací, že šlechtic je vysoce vzdělaný, je to vyšší třída. Asi "máme hluboko v sobě představu, že lidé z vyšší kasty nemohou být přízemní." (Jiří David) Jsme geneticky naprogramovaní před šlechtickým titulem kapitulovat, podřídit se. Můžeme se kvůli tomu na sebe zlobit, ale stejně to funguje, "protože nemám modrou krev a on ji má. A mě děsí, že se tu poddanost daří vytvářet znovu a znovu." (J. David) Snad je to nějaký vzorec chování vtisknutý do padlé lidské přirozenosti (už staří Izraelité žádali Boha, aby jim dal krále, který by jim vládnul), takže lidé mají tendenci nějak samovolně zaujímat příslušnou roli - šlechtic se bez skrupulí ujímá vlády, plebejec bez námitek zaujme své místo pod trůnem, ždímaje čapku.

Nicméně, doba už došla tak daleko, že velké skupině plebejců již "pouhá" urozenost nestačí a potřebují u vládce vidět i nějakou tu ideovou náplň. Aristokratická uhlazenost, vytříbené chování a dvorní mrav jsou pěkné, a pro plebejce impozantní, ale nějaké názory a ideje si národ žádá k následování - tím se trošku lišíme od nevolníků. Schwarzenberg se tváří, jako by buď žádné názory neměl, nebo je musel skrývat. Ani jedno ani druhé důvěru nevzbuzuje. A tenhle hendikep nedokázala převážit ani sláva celebrit, kterou mu složily k nohám, když nastoupily do jeho služeb.

Malá citace z jakési lidové povolební diskuse o roli internetových sociálních sítí: "...možná by bylo dobře uvědomit si, že nestačí jen zahltit prostor hesly "Karel na hrad", ale je potřeba i nějaký obsah či názor, nad nímž by lidé mohli přemýšlet. Schwarzenberg je zoufale bezobsažná mýdlová bublina..." Z dob pozdního unaveného komunismu víme, že právě na bezobsažnou propagandu lidé reagují zdravým vzdorem či posměchem.

"Nikdo z těch, kteří jsou uvedeni na jeho stránkách coby volební štáb, se nenarodil před rokem 1970, a naprostá většina je, troufám si tvrdit, z jedné sociální třídy. Okouzleni vlastní vtipností při vymýšlení punkového vizuálu kampaně a nejrůznějších facebookových vychytávek či koncerty o nás pro nás." (Řádky z pera Zemanova nepřítele)

Není vyloučeno, že i to nošení placky je vlastně znakem veřejně vystavované intimity, jak se to mládež naučila na Facebooku. Tou intimitou je teď sounáležitost a je vlastně úplně jedno s čím; v tuhle chvíli je to sounáležitost s volbou Schwarzenberga. (Viz Jiří David)


Donedávna kníže bavil národ a nápadu, že by spící ministr měl být prezidentem, by se všichni jen srdečně zasmáli.

 
Na druhé straně i nad spokojeností Schwarzenberga s jeho 45 procenty je potřeba se pozastavit. Vždyť donedávna to byl jen neoblíbený politický turista z neoblíbené malé strany splácané z přeběhlíků, která je součástí strašně neoblíbené antisociální vlády. Lidé se mu posmívali, že spí při jednáních, je senilní, neumí srozumitelně promluvit v žádném jazyku, nemá vkus (viz červené ponožky) a když se rozhovoří je to bizarní směs archaického jazyka s vulgaritami. Tak nějak jsem zachycoval v minulých letech lidovou reflexi tohoto starého pána, a to se snažím být jemný. A nakonec to vše ještě dovršil tím, že žoviálně plivnul do otevřené a bolavé rány na těle národa, aby dokázal, že jeho srdce je opravdu někde mimo českou a moravskou národnost, na druhé straně šumavské hranice. A náhle po pár týdnech mediální a internetové masáže má 45 procent. Mnoho z nich jistě nejsou hlasy sympatií k jeho osobě, nýbrž jsou to body získané jen za to, že to není Zeman, jehož způsob vystupování se mnoha lidem (včetně mně) jeví jako poněkud nešťastný. Nicméně, právě kauza Schwarzenberg prokázala, že moc médií a virtuální reality sociálních sítí je kouzelný v tom nejstrašidelnějším smyslu slova.

Podle některých komentářů se Schwarzenbergovu volebnímu týmu dokonce podařilo vyvolat něco, co se blíží davové psychóze. Jak jinak než pomatením či zatměním rozumu vysvětlit, že se v očích veřejnosti podařilo smazat jakoukoli spoluzodpovědnost Schwarzenberga za činy vlády, která má podle průzkumů nejnižší podporu občanů od roku 1989? "Během několika dní se spontánně zrodila davová mánie, jako by Schwarzenberg byl jedinou možnou volbou slušného člověka…" (Národní myšlenka) Velké části lidí se podařilo vsugerovat myšlenku, že slušní lidé volí Schwarzenberga, a z toho nevyřčeně plyne obvinění: kdo volí Zemana, není slušný člověk. (To je slušná lekce demagogie.)

Tragikomické je zjištění, že ti samí lidé, kteří byli před pár měsíci na náměstí protestovat proti antisociálním reformám, pod nimiž je Schwarzenberg spolupodepsán, minulý týden chodili s jeho plackou na klopě.

Souhlasím s Jiřím Davidem, že na počátku toho výbuchu iracionality nepochybně stál účelový kalkul. "Bylo to jen několika málo jedinců, kteří dokázali skrze svůj vliv proměnit společenskou atmosféru."


Ukázka propagandy, která se učí od toho, co se již osvědčilo. Co na tom, že se to osvědčilo bolševikům? Karlovi to dobře poslouží i dnes. Na volebním klip TOP 09 je Schwarzenberg kormidelníkem, který volá „jdeme do toho, je nás víc, než si myslíte“. To je převzetí motivu ze slavného stalinského plakátu, na němž je Stalin vyobrazen jako kormidelník, který vede stranu sovětů od vítězství k vítězství (viz obrázek). Ve stejném videu je použitý i bolševický motiv vymetání nekalých živlů (kapitalistů, bankéřů, kněží) koštětem. Na sovětských plakátech vždy zametá Lenin, ve volebním klipu TOP 09 vymetají námořníci admirála Schwarzenberga rudé a oranžové krysy z podpalubí. Fungovalo to skvěle tehdy i nyní. (Studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová)
 


Virtuální kníže, holografická projekce prezidentského kandidáta

Filozof Václav Bělohradský napsal v souvislosti se Schwarzenbergovou kampaní: „Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum.“ (Simulakrum - forma bez obsahu, vyprázdněný obraz, přízrak)

Značka „Schwarzenberg“ je umně vytvořeným marketingovým produktem, jenž rozpoutal iracionalitu, říká vizuální umělec Jiří David. A když si vzpomeneme na Schwarzenberga v punkovém vydání ve stylu frontmana Sex pistols, tak snad uznáme, že se tu nejedná o reálnou osobu z masa a kostí, ale o výrobek k použití v propagandě - personalistický obchodní produkt nějaké agentury. Celkově jde o sofistikovanou manipulaci osvědčenými propagandistickými nástroji.

Úkaz "Schwarzenberg for prezident" připomínal jev hojně používaný ve sci-fi filmech. Někdo vypadající jakž takž reálně vlastně reálný není, je to jen holografická projekce (ve sci-fi většinou přichází z budoucnosti, v našem případě spíše z minulosti). Dnes už jsou tyto projekce částečně technicky realizovatelné, ale v případě Karla to s tou jeho virtualitou samozřejmě myslíme metaforicky. Řada studií a rozborů před volbami poukazovala na to, že nikdo takový, jako je Karel Schwarzenberg v podobě distribuované jeho volebním štábem, neexistuje. Vykouzlená podoba tohoto prezidentského kandidáta je nereálným úkazem.

Vytváření imaginárních bytostí, holografických obrazů, mluvících soch, přízraků apod. patřilo vždy do rejstříku dovedností kouzelníků. Dnešní mediální a PR mágové se těmto dávným čarodějům docela podobají. Dnes je to však jev apokalyptický - antikristovský. Možná i na této rovině zažíváme před-okušení antikristovských zázraků; vždyť je psáno, že nechá promluvit sochu či obraz, a ten vydá rozkaz, aby se všichni poklonili před šelmou (Zjevení 13,11-15). Ale zpět k imaginacím v našich volbách.

Filozof Václav Bělohradský soudí, že Miloš Zeman a jeho volba ztělesňují realitu a přijetí našich - třeba nepovedených - dějin. Kdežto Karel Schwarzenberg znamená mýtus a jeho volba naši historii popírá. „Jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní," píše Bělohradský. To je vlastně z jiného konce a podrobněji formulovaná myšlenka, že prezident by měl „patřit do této země", kterou zpopularizoval Václav Klaus. Souhlasím, že Schwarzenberg je mýtus a cizorodý element, „zkonstruovaný kulturní frontou“, jak říká Bělohradský.

Urozenost místo názoru čili absence argumentů

Ani teď se mi ještě nechce věřit, že lidé, kteří jsou považováni za jakousi elitu (a měli by být tedy alespoň inteligentními jedinci, jak by se např. od PEN klubu očekávalo) jsou schopni místo argumentů ve prospěch prezidenta zpívat slabomyslnou píseň "Kníže je lidu blíže" (a to ještě na nápěv stalinistické odrhovačky: Už máme, co jsme chtěli; viz např. zde). Po tak zjevném nevkusu by mohl někdo škodolibý vyjádřit jisté uspokojení, že zrovna tito chasníci zatím "nemají, co chtěli".

Někteří si v komentářích všimli, že kampaň pro Schwarzenberga jako by pocházela ze stejné propagandistické dílny, v jaké byly ušity všelijaké ty barevné revoluce na východě. Dalším typickým znakem ducha kolem Schwarzenberga byly orwelovské motivy, které jsou charakteristické pro Havla a kruhy kolem něj: válka je mír, svoboda je otroctví, černá je bílá, útok je obrana, odsun je vyhnání apod. Sem patří i ta vytrvale proklamovaná slušnost, jenže dosaženo jí mělo být prostředky bezmála stalinskými. Propagandou bez argumentů, nadšením pro knížecí urozenost ale bez opory tohoto nadšení v konkrétních politických skutcích vykonaných jeho v dosavadní kariéře pro tento stát. Vytvářením davového morálního tlaku. Naháněním přívrženců do stáda (příslušnost ke stádu se cejchovala nošením placky). Vytvářením nepřítele státu (nepřítelem byl samozřejmě protikandidát a potažmo jeho voliči). Chyběly už jen persekuce jinak smýšlejících.

Místo myšlenek je tu nabízen punkový účes, místo konkrétních politických návrhů či programu jen šlechtický původ, a místo ideové linie (tj. kam budeme pod jeho vedením směřovat) se tu poukazovalo jen na jakousi neurčitě zdokladovanou "slušnost" či zdvořilost, šarm apod. Zdá se, že většina národa jakousi intuicí správně vytušila, že se jim kýmsi podstrkuje loutka, za jejíž nitky bude tahat kdovíkdo ze zahraničí, senilní stařeček, který sice projevuje neutuchající mládí ducha v šaramantním obdivu k mladým slečnám (ilustrační obrázek), ale jinak se už moc neorientuje. To bylo vidět v debatách, kde nedokázal adekvátně reagovat a nepohodlné dotazy bez vysvětlení prostě smetl ze stolu (např. otázku na případ ACTA).

Když se mu pak nepovedlo ani podat platný hlas do volební urny (dokumentace), tak člověk sice pocítí lidskou lítost nad stařečkem a soucit s nemilosrdným stárnutím, jež čeká nás všechny, ale poslat takového člověka na Hrad si asi mnoho lidí rozmyslelo. Určitě mu nepřispělo i jeho proslulé klimbání na politických jednáních v českém parlamentu i na jeho pracovních jednáních v zahraničí, neboť si to lze vyložit buď jako senilitu nebo neúctu. Při jeho tvrzení, že spí jen tehdy, když kolegové v parlamentu říkají "blbosti", si může volič pomyslet, že lesk jeho údajné šlechtické noblesy by asi potřeboval trochu přeleštit. A knížecí slova určená občanům, kteří na něj před parlamentem čekali se svou otázkou, leč dostalo se jim odpovědi: "Polibte si..." vzbuzují obavy, jestli je vlastně ještě co lešit.

Výroky intelektuálů, herců a ostatních podporovatelů ve prospěch volby Schwarzenberga se většinou nesou v podobném tónu argumentační prázdnoty jako tento: "Vůbec se nezajímám o politiku, ale volím Karla, protože je to osobnost." Jinými slovy: volím, nevím co, nevím proč a nevím koho, ale dělám to rád a chci, abys to udělal taky.

Argumentaci na úrovni brilantně pronikavého intelektu ve stylu: "Kníže je prostě kníže," předvedl Jiří Menzel, který celé předvolební frašce nasadil korunu, když prohlásil, že volí Karla, „protože má ducha šlechtickýho“. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků. „Lidé, kteří mají zbabělou povahu.“ A basta fidli.

Pokračování zítra






















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz