1190


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 882:

Administrátor --- 14. 2. 2013
36. neděle po 50nici

O tom, co je podstatné a co nikoliv

Evangelium podle Lukáše
11,37       Když domluvil, jeden farizeus ho pozval k sobě na oběd. Ježíš přišel a hned zamířil ke stolu.
11,38       Farizeus se podivil, když uviděl, že se před obědem nejdříve neumyl.
11,39       Pán mu na to řekl: "Vy farizeové leštíte pohár a mísu zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti.
11,40       Blázni! Copak Ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek?
11,41       Dejte chudým, co máte v mísách, a hle - všechno vám bude čisté!
11,42       Běda vám farizeům, že dáváte desátky z máty a routy a z kdejaké byliny, ale spravedlnost a Boží lásku opomíjíte. Těmto věcem jste se měli věnovat a tamty nezanedbávat.
11,43       Běda vám farizeům, neboť milujete čestná sedadla na shromážděních a zdravení na náměstích.
11,44       Běda vám, neboť jste jako nezřetelné hroby - lidé po nich chodí, ani to nevědí."

Toto téma vybral mezi nedělní evangelní čtení svatý vladyka Gorazd, protože byl prozíravým a zkušeným pastýřem. Jako pastýř si totiž uvědomoval důležitost dnešního úryvku z Evangelia, který upozorňuje na nebezpečí povrchnosti. Vladykovu zkušenost může zřejmě potvrdit většina duchovních pastýřů. Domnívám se, že většinu jejich práce a pastýřského úsilí tvoří boj s povrchností a vnějškovostí, které se neustále vkrádají jak do církevního života, tak i do osobních životů křesťanů. Povrchnost je jako virus, který nepozorovaně infikuje a posléze umrtví a zničí celé dříve krásné a žijící tělo. Sklouzne-li pozornost křesťana k povrchnosti, přesune-li se těžiště duchovního života k věcem vnějším, je to vskutku konec duchovního života. A tento konec je o to záludnější, že navenek můžeme vidět velkolepou fasádu, spoustu činů a projevů zbožnosti; ale za tím, za touto fasádou, nic není, je tam prázdno či - ještě hůře - působí tam duchovní klam.

Je to takové poslední a nejjemnější dílo našeho duchovního nepřítele a svůdce, s nímž se musí každý duchovní bojovník utkat a vlastně se s ním potýká po celý svůj život.

Dlouhou cestu musí urazit ten, kdo vyjde z materialistického duchovního prostředí a dobere se až k Pravoslaví. Vždyť nejprve musel projevit tolik duchovní inteligence, aby pochopil, že svět i život jsou stvořené, jsou něčím dílem, a zároveň potřeboval sesbírat tolik duchovních sil k tomu, aby se odhodlal vykročit na cestu duchovního poznání! Poté se vypořádal s úkolem překonat koncepty různých pohanských náboženství a filosofií, jako je např. východní koncept neosobního Boha (tj. že Bůh není osobou, ale něčím neosobním, např. silou, principem, zákonem nebo "čirou existencí"). Především se pak musel vypořádat s klamnou naukou, která se v té či oné podobě vyskytuje snad ve všech pohanských systémech: svět byl stvořen Božím nepřítelem (či z rozhodnutí nějakého podřízeného ducha nebo duchovního protipólu Božího dobra), lidské tělo je pouhým vězením pro ducha a lidská duše je v něm uvězněna za trest. Nahlédl-li člověk hloubku Boží dobroty a lásky, jejíž stopy jsou ve všem stvoření, pochopil, že vše, co bylo učiněno, bylo dobré a tato krása byla stvořena samotným nejvyšším Hospodinem, neboť krása a bytí mohou mít jen jeden zdroj. Tehdy se před hledajícím člověkem otevřel svět Božího zjevení lásky, svět křesťanství. Jenže v ten okamžik měl před sebou tisíce církví a sekt, a každá o sobě tvrdí, že je ta pravá! Protestanti mávají Biblí a každý jednotlivě volají, že oni jsou tou církví, o níž se tam píše. Katolíci hlásají, že bez neomylného papeže není pravé církve. Inu, každý může tvrdit cokoliv. Jak říká staré latinské přísloví: "Co chci, to hlásám." Otázkou není, co kdo o sobě tvrdí, ale jak to může dokázat. Dobral-li se náš poutník při hodnocení důkazů a dokladů i svědectví tak daleko, že v tom chaosu různých věr nalezl Pravoslaví, čekají na něj dvě zvláště jemné ďáblovy lsti: povrchnost a rozkol. Obě tyto lsti mají smrtící účinek na křesťanský život, je to duchovní jed. Do rozkolu upadají lidé trestuhodně neopatrní, či posedlí vášněmi, s nimiž špatně zápasí či je jejich boj pouze pokrytectvím, a tudíž dostávají, co si zasluhují, a ocitají se vlastním přičiněním v sektě vně Církve, ač jsou zdánlivě stále pravoslavní. S povrchností je to složitější, to je ta záludnější z obou lstí. A tak dnes budeme chvilku přemýšlet nad tímto nebezpečím, které hrozí znehodnotit celou tu dlouhou cestu podniknutou za duchovním životem a poznáním pravdy.

* * *

Každý pastýř musí věnovat nějaký čas a úsilí, aby vyučil ty, které duchovně vede, základním pravdám křesťanské víry, principům duchovního a církevního života. Má-li ten, kdo se chce učit, dobrou vůli, dříve či později si osvojí to, co je potřebné znát. Poté však pro pastýře nastává dlouhodobá a nekončící práce, aby přivedl své duchovní stádce k poznání vnitřních principů křesťanského života a získávání spásy. Snaží se je především ochránit před pádem do pokrytectví či vnějškovosti. Dovést své svěřence k tomu, aby pochopili, proč přišel Kristus, a aby uskutečnili ve svém nitru to, co je potřebné k vnitřnímu "srůstu" s Kristem. To dnes tvoří valnou část pastýřského díla kněze.

Řekl bych, že povrchnost může být v jistém smyslu zkázonosnější než všechny dávné hereze. Její působení vidíme na dávných farizejích a kněžích, o nichž se vypráví v Evangeliu. Hledíme-li na vnější stránku tehdejší zbožnosti, vidíme velkolepý obraz. Tolik bohoslužeb, tolik obětí, tolik zbožných skutků, tolik modliteb, takový průnik náboženských zásad do každodenního života lidí! To je naprosto nevídané. Ale jaký byl vnitřní obsah této zbožnosti? Vidíme, že v porovnání s tou vnější stránkou, byla ta vnitřní skutečně velice skromná, neřku-li ubohá. A čím vyšší postavení v náboženské hierarchii, tím méně nelicoměrné zbožnosti, resp. tím silněji ovládal srdce náboženských vůdců duch antikristův. Neplatilo to pro všechny, ale pro většinu zřejmě ano. Proto se k nim Pán Ježíš tak často hromadně obrací se slovy: "Běda vám...!"

A když si položíme otázku: "Kdo dal ukřižovat Ježíše Krista?" Odpovědí bude: "Zbožní lidé." Z hlediska vnější stránky zbožnosti bychom dokonce mohli říci: "Ti nejzbožnější, ti, kteří byli v očích lidí prvními ve zbožnosti." Asi chápeme, že se zde zřejmě nebude jednat o pravou zbožnost, ale spíše o "zbožnost", která je vlastně parodií. Nicméně tyto evangelijní události dobře ukazují, co se může s nitrem člověka stát. Tam je trůn, který nezůstává prázdný. Pokud se člověk spokojí jen s vnější stránkou zbožnosti a neusiluje o její proniknutí do nitra, nevpouští si ducha zbožnosti "pod kůži", pak nitro člověka zůstane prázdné - avšak nikoliv na dlouhou dobu. Brzy se v něm usadí duch úplně opačný, démonický duch nepřítele. A takový člověk se mění na skutečné strašidlo, obludu, která je ve stavu příšerného rozpolcení - někdo jiný se tu ukazuje lidským zrakům a někdo dočista odlišný se skrývá uvnitř této šelmy.

To platilo pro dávné farizeje, a úplně stejně se to vztahuje i na nás. Jak se praví: "Tím nejhorším úkazem, s nímž se na světě můžeme setkat, je křesťan, který žije, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel." Nic strašidelnějšího už na světě nepotkáš.

***

Skutečností, s níž se každý pastýř musí nějak potýkat, je, že nikoliv bezvýznamná část věřících žije právě v té povrchní zbožnosti, která se uskutečňuje jen ve formálních úkonech. A tak považují mnozí naší věřící za klíčově důležité právě ty nejméně podstatné prvky našeho církevního života. Intenzivně řeší, za koho a kam postavit svíčku, kolik poklon vykonat, kolik akathistů přečíst, jaký moleben nechat odsloužit. Musíme tudíž do nekonečna opakovat, že není důležité, kolik akathistů a modliteb se oddrmolí (neboť kritérium počtu je jako honba za splněním normy či plánu), jelikož kvantita nemůže v duchovním životě nikdy nahradit kvalitu (opak platí jen u darwinistů). Podstatné je v modlitbě soustředění na obsah. Jeden ruský duchovní se ve svém kázání tázal: "Proč by měl Bůh naslouchat tvé modlitbě, když ji neposloucháš ani ty?"
Mám pochopení pro ty, kteří v Rusku zápasí za zachování církevně-slovanského jazyka při bohoslužbách, ale nemám pochopení pro ty, kteří se nejsou schopni (a hlavně ochotni) modlit při liturgii, která se slouží v jiném jazyku, než na jaký jsou zvyklí. Cožpak jsou na bohoslužbě jen kvůli jazyku a ne kvůli setkání a sjednocování s Kristem? Při liturgii sloužené česky snad nepřichází Kristus?
Alexij Osipov připomíná výrok sv. Ignatije Brjančaninova, že modlitba bez pozornosti už není modlitbou, ale spíše rouháním. Má tím na mysli takový stav, při němž se už ani nesnažíme o pozornost, ale plně se spokojujeme s tím, že přečteme, co je předepsáno. Nehovoříme s nikým, nýbrž mluvíme do prázdna. Je to jako bychom byli pozváni k nějaké vysoce postavené osobě - např. k prezidentovi (v našich podmínkách) - a když nás uvedou k audienci, tak se obrátíme k prezidentu zády a začneme o něčem tlachat s jeho tajemníkem nebo sekretářkou, třeba o počasí. Představíme-li si takovou situaci, snadno odhadneme, jak asi taková audience dopadne. Leč ještě daleko horší je, obracíme-li k Bohu slovy modlitby, a při tom myslíme na věci nesouvisející, všední či dokonce daremné a hříšné.

Nikoliv nepodobné je, když se lidé zaměří jen na to, jak se přesně a správně přežehnávat znamením kříže, hlídají centimetry, nebo jak a kolikrát se klanět, ale vůbec se nezabývají úvahami o tom, že vnější zbožný úkon má být spojen s vnitřním stavem, měl by být jeho vyjádřením. Tělo přece zapojujeme do naší zbožnosti tím, že je sjednoceno s naší vnitřní bohoslužbou. A tak jsou věřící někdy překvapeni, že by je pokřižování mělo duchovně spojovat s Ukřižovaným, podle slov ap. Pavla: "Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zmařeno a my už hříchu neotročili." (Řím 6,6) "Jsem ukřižován spolu s Kristem." (Galat 2,19) Svět je pro mne ukřižován a já světu. (Galat 6,14)

Kristus nás přišel změnit - a to se týká hlavně našeho nitra - srdce. V tom tkví naše příprava na věčnost. To vnější povrchní, to, jak jsme se zde tvářili, co jsme předstírali, jak jsme chtěli, aby nás viděli druzí lidé, to všechno zde v okamžiku smrti necháme. To je to, co umře. Dále bude žít právě to, co bylo ve skutečnosti uvnitř nás, co jsme tak pečlivě skrývali, co jsme nechtěli, aby se někdo dozvěděl, náš pravý obraz, o němž jsme nechtěli, aby nás takhle někdo poznal. Takovými opustíme naše tělo a takovými zůstaneme navěky. Proto je tak důležité nechat Krista, aby uzdravil naše hlubiny.

* * *

Zajímavě a hluboce o tom vypráví dnešní úryvek z listu apoštola Pavla:

»Bůh, bohatý v milosti, pro převelikou lásku svou, kterou si nás zamiloval, spoluoživil v Kristu i nás, kteří jsme byli mrtvi kvůli hříchům. Blahodatí jste spaseni! V Kristu Ježíši a s Ním vás vzkřísil a spolu s Ním vás posadil na trůn na nebesích. A tím ukáže v budoucích věcích přehojné bohatství blahodati své skrze dobrotivost k nám v Kristu Ježíši. Neboť blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše, aby se nikdo nechlubil. Jeho dílo totiž jsme, stvořeni jsouce v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, které nám Bůh připravil, abychom v nich chodili.« (Efez 2,4-10; překlad z CSL)

Klíčové věty: "Blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše." Žádný skutek, ani zbožný úkon nemá tu "magickou moc", aby nám dal spásu. Blahodárná duchovní síla, kterou mají všechny zbožné skutky, úkony nebo gesta, vyvěrá z toho, že jsou vyjádřením toho, co máme v nitru, čili naší víry a skrze tuto víru jsme blahodatí - Božím darem - spaseni pro věčný život v Kristu. Naše bohoslužby a duchovní úkony, obřady a činy, jsou těmi "dobrými skutky, k nimž jsme v Kristu Ježíši stvořeni, abychom je činili, a Bůh nám je připravil" jako naši cestu, po které máme kráčet. Jenže vyprázdníme-li tyto skutky a bohoslužby tím, že přestaneme vnímat jejich obsah a konáme je jen magicky (jako katolíci v duchu jejich dogmatu "ex opere operato"), potom se nám tato cesta, kterou nám Bůh určil a napnul ji jako most vedoucí ze země do nebe, rozpadne pod nohama.

Při křtu bylo do nás zaseto semeno nového lidství Kristova. Křtem a skrze víru jsme znovustvořeni v Kristu k tomu, abychom činili skutky podobné činům andělů, kteří vším, co činí, slouží Bohu. Tak i my máme veškerým svým konáním sloužit Bohu a zvláště při posvátných bohoslužbách spolusloužíme s anděly: "Cherubíny tajemně představujíce, všecky nyní světské odložme péče..." zpíváme na liturgii, ale činíme to?

Neustále přicházejí další a další svědectví různých návštěvníků našich bohoslužeb o duchovní síle, která zde sestupuje a často přímo ohromuje ty, kteří se s tím setkali poprvé, či duchovně utěšuje a nasycuje jejich srdce způsobem, který ještě nezažili. Jenže my jsme až příliš často otupení zvykem a už si dost dobře neuvědomujeme, co vlastně máme a co nám Bůh ve své dobrotivosti v Kristu Ježíši dává. Naši pozornost poznenáhlu přitáhnou vnější věci a vnímavost k vnitřnímu obsahu se nám vzdaluje.

* * *

Proces zpovrchnění křesťanství se však netýká jen jednotlivců, nýbrž i života celých církví. Jedna z "udiček", na které se církev snadno chytí a nechá se vytáhnout z hlubiny duchovního života na souš, je sociální činnost. Začalo to na západě protestantskými církvemi a postupně toto myšlení - být světu užitečný na poli sociálním - vstřebala i katolická církev. Nyní se to dere i do církve pravoslavné.
... V protestantismu se práce stává svobodnou činností, zaměřenou výhradně na uspokojování pozemských potřeb, neboť Kristus již vykoupil každého věřícího ze všech jeho hříchů a věřícímu se nyní hřích nepočítá jako hřích. Práce dostává pouze pozemskou hodnotu, vylučující jakýkoli eschatologický význam. Energie ducha, která byla u středověkého člověka vynakládána na askezi pro dosažení spásy, tak byla zcela osvobozena. Celý její náboženský pathos byl přenesen s nebe na zem, od cílů duchovních na aktuálně-praktické. Úkol Církve jakožto společenství věřících byl v podstatě odkloněn k sociální činnosti.

(V protestantismu) ... Kterákoli obvyklá práce, a tudíž sám pozemský život a všechny jeho hodnoty, dostávají pro věřícího v jistém smyslu náboženský charakter. Tak probíhá zjevný návrat k pohanství s jeho kultem všeho pozemského... Materialismus a ateismus byly logickými následky tohoto procesu. Protestantské církve se v podstatě mění na další dobročinný úřad ve státě... Kristova slova (o pozemských tělesných potřebách člověka): „Hledejte nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a to všecko (co potřebujete k životu) bude vám přidáno“ (Mat 6,33); „toto měli jste činiti, a onoho neopouštěti“ (Mat 23,23) – čím dál více upadají v zapomnění.

(V pravoslaví) se sociální činností v Církvi mohou zabývat i takoví duchovní a laikové, o nichž Pán řekl: „přibližují se ke Mně lidé tito ústy svými a rty mne ctí; ale srdce jejich daleko jest ode Mne; a nadarmo Mne ctí, učíce učením a přikázáním lidským“ (Mat 15,8-9)... Není nutno hovořit o tom, že činnost takových služebníků, byť by oficiálně vycházela z nejvyšších církevních orgánů, nic církevního kromě formy obsahovat nebude a dobro nepřinese. Nad to se nezřídka podobní pracovníci stávají přímo pokušením pro ty, s nimiž přicházejí do styku, a mnohé odvracejí od Pravoslaví... Myšlenka, že se sociální služba Církve (jakož i ostatní druhy její činnosti) vždy uskutečňuje z vůle Ducha Svatého a nezávisí na duchovním stavu těch, kdo ji vykonávají, je hluboce mylná... Zůstanou-li křesťané, když přijali křest, v životě pohany, pak všechna jejich činnost bude proniknuta pohanským obsahem a ukáže se v konečném výsledku jako neplodná a dokonce škodlivá, byť by se uskutečňovala ve jménu Církve. Bůh totiž hledí na srdce člověka.

V současnosti svědčí charakter působení mnohých křesťanských církví, zvláště na Západě, o strmém úpadku jejich zájmu o duchovní život a katastrofální zálibě v takzvané horizontální, prostě řečeno: čistě světské, činnosti... Bezděky se vybavují slova A. S. Chomjakova: „Existuje jakási hluboká faleš ve spojení náboženství se vzrušenou sociální angažovaností... Když se církev zamíchá do pranice o housky a ústřice a začíná vystavovat na odiv svou větší či menší schopnost řešit otázky podobného druhu v úmyslu svědčit tím o přítomnosti Ducha Božího ve svém lůně, ztrácí všechna práva na důvěru lidí“.

Není pochyb o tom, že podobné zesvětštění současného křesťanství je povážlivým krokem na cestě k přijetí antikrista. Neboť tento lžispasitel řeší (či alespoň vytváří vizi řešení) všechny základní sociální a ostatní světové problémy. Takto se pro křesťany, kteří hledají materialistickou záchranu současného světa, stane očekávaným Kristem. Tak nepozorovaně, s Biblí v ruce, proběhne zřeknutí se Krista Spasitele. Svatý Ignatij ukazuje na hlavní příčinu odpadnutí křesťanů: „Kdo ve svém nitru nepřijal Království Boží, ten nepozná antikrista a dozajista se stane, aniž by si toho všiml, jeho přívržencem“. „…A proto pošle jim Bůh působení bludu, aby věřili lži“ (2 Sol 2,11).

Naše církev nejednou vystoupila s kritikou takzvané horizontality, tj. hypertrofie sociální aktivity (podle vyjádření E. Trubeckého „náboženského politikaření“) současných křesťanských církví, členů ekumenického hnutí. Zdůrazňovala, že základním cílem sociální služby Církve je právě snaha o duchovně-mravní ozdravení společnosti a ne o růst materiálního blahobytu. Ctihodný Izák Syrský psal: „Lidé si oškliví chudobu, ale Bohu je mnohem odpornější namyšlená duše a povýšený rozum. U lidí je v úctě bohatství, ale u Boha je hodná cti pokorná (ponížená) duše“. Pro svatou Církev vždy zůstanou směrodatná Kristova slova: „Protož pravím vám: nepečujte o duši svou, co byste jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zdaliž duše není více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv?“ (Mat 6,25). (Výběr z přednášky A. Osipova: Skutky víry - teologické aspekty sociální služby Církve, kterou si můžete přečíst i v češtině.)
Aby nedošlo k omylu - v principu nelze nic namítat proti pomoci chudým, hladovým, nemocným atd. Vždyť se o tom hovoří přímo v Evangeliu! Jenže sociální angažmá církve nesmí být samoúčelnou a nouzovou náhradou její duchovní mise; musí vyvěrat z duchovního života církve a k němu se zpátky vracet - jinými slovy sloužit spáse člověka. Podle možností a sil se mu bez nějakého zvláštního programu věnuje každý, kdo se pokouší uskutečnit svaté Evangelium. Sociální službou se zabývají církve i jednotlivci - a je to zcela přirozený důsledek duchovního života a křesťanské víry. Jakmile se však těžiště církevního myšlení začne nenápadně přesouvat od modlitby, pokání, bohoslužby, půstu, očišťování srdce od vášní, směrem k jakékoliv vnější činnosti, včetně té sociální, je to past. Kristův apel: "Hledejte nejprve Boží království..." - to je dogma, které stále platí.
Podobnou pastí se může stát pro církev horoucí angažovanost v potratové problematice; nemluvě o scestném katolickém tažení proti antikoncepci. Dnes je zjevné, že nejčastější slova, která se skloňují v souvislosti s katolickou církví, nejsou už zdaleka jen Bůh či spása, ale spíše: potrat nebo kondom.

Jak vlastně vypadá situace katolické církve na západě? »V USA, v Německu a v Rakousku zuří ostrý boj v kněžstvu i mezi laickými věřícími mezi liberály a konzervativci. Liberálové chtějí v církvi určitou formu demokracie a jsou přesvědčeni, že by se měla církev především zabývat chudobou a vykořisťováním. Konzervativci podporují autokracii a jejich hlavním tématem jsou potraty. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že nekněžský stav projevuje vůči těmto sporům nezájem. V postojích katolíků a nekatolíků vůči potratům není v Británii v podstatě žádný rozdíl.« (Zdroj) Zpovrchnění života církve, v níž převládnou témata, jež nejsou z duchovního hlediska prioritou, vede k odtržení myšlení kléru od věřících. Klér se zabývá problémy, které věřící příliš nezajímají a před veřejností církev diskreditují, takže o ní přestává jevit zájem. A věřící se z církve potichu vytrácejí. Tvrzení, že naopak ve třetím světě katolická církev roste, je jen úhybným manévrem. Ve skutečnosti tam není zájem specificky o katolickou církev, ale o křesťanství obecně.
* * *

Jedním z ukazatelů, jak na tom lidé v církvi (ve farnosti, v monastýru, v rodině) jsou, co se týče otázky hloubky duchovního života, jsou spory a konflikty. Při vnějším pohledu na věci (ať už církevní, nebo světské) se vše dostává do sporu. Protože je dnes celá naše společnost zoufale povrchní, vidíme všude spory, nesoulad.

Stav celé společnosti kvůli vzrůstající povrchnosti a vnějškovosti (k nimž jsme naším způsobem vzdělání vlastně od dětství vychováváni a formováni) dospěl tak daleko, že se dostaly do sporu tři hlavní vůdčí síly světa: náboženství, filosofie a věda. Mnozí myslitelé si už ani neumějí představit nic jiného a připadá jim, že tento spor je vlastně nutný. Opak je pravdou - je hluboce nepřirozený. Když jde myšlení člověka pod povrch věcí, nachází jednotu a zjistí, že i ony tři síly lidského myšlení mohou být v jednotě, vzájemně se doplňovat. Nejmarkantněji je vidět současná ubohost lidského myšlení na vztahu k náboženství, které se dnes začalo chápat jako nevědecké, neosvěcující a uvádějící to temnoty. Nemusím zde snad dnes rozebírat, jak zoufale zatemnělý je to pohled. A stačilo by tak málo - snaha rozhrnout závěs, pohlédnout do nitra, uvidět vnitřní souvislosti a jednotu všeho se vším. Poznávání jednoty všeho stvoření by přineslo lidem sjednocení - ne takové sjednocení, jaké dává svět a jaké nabídne už brzy ohromenému lidstvu Antikrist, ale takové sjednocení, jaké dává Kristus, sjednocení jazyků ve Svatém Duchu.

O tom hrozném obrácení všeho naruby, o falešném poznání, které je klamem, a o sleposti člověka k duchovnímu poznání píše sv. Nikolaj Velimirovič: "První člověk neznal skoro nic, ale chápal všechno. Dnes lidé znají mnoho, ale chápou málo. Poslední člověk bude znát skoro všechno, jenže nic nebude chápat." A jinde se rozvíjí Pavlův výrok: "Protože lidé odmítli zdroj pravého poznání, vydá je Hospodin do moci lži, a tak budou lidé posledních dob věřit výmyslům v domnění, že je to prokázaná a nepochybná pravda." A takové falešné poznání, taková materialisticky zúžená věda je samozřejmě ve sporu s pravou vírou, s křesťanským zjevením.

* * *

Zmínili jsme sjednocení, které není ze světa, nýbrž je darem shůry, - sjednocení ve Svatém Duchu. To se děje v Církvi a získává se na poli spolupráce člověka s Bohem. Člověk musí vyvinout úsilí očistit své nitro. Často zde na toto klíčové téma pravoslavné spirituality hovoříme. Dnes přineseme zase jeden pohled, ukazující, jak lze vykročit na tuto cestu.

Starci říkají, že je potřeba v nitru zchudnout. Je to přesný opak toho, jak většina z nás žije - snažíme se mít co nejvíce, a to se týká nejen věcí, ale i toho, co zatěžuje duši - získat co nejvíce potěšení, slastí, slávy, moci, uctívání, vážnosti, chvály či zábavy. Jenže čím více toho všeho získáme, tím jsme uvnitř těžší, neklidnější, znepokojení, plni obav a napětí.

Jedna ruská monaška podotkla: "Když se člověk snaží, jen aby dostal od života vše, co mu může dát, mění se na zvíře." Cesta k polidštění člověka vede skrze postupné oprošťování se od všeho, co můžeme postrádat. Je zajímavé, že nakonec člověk zjistí, že může postrádat skoro vše, dokonce i to, co původně považoval za zcela nepostradatelné. A ještě zajímavější je, že čím více toho odloží, tím více cítí uvnitř radosti, protože začíná zakoušet svobodu. Když změníme ducha svého uvažování, zjistíme, že nepotřebujeme většinu věcí, po nichž jsme tak toužili a očekávali od nich trochu životního štěstí. Potřebujeme jen velice málo jídla a pár kousků oděvu. Můžeme pak udělat radost někomu, koho obdarujeme tím, co zrovna potřebuje. Nepotřebujeme chválu a uznání, natož slávu, ale potřebujeme potěšit a povzbudit druhého člověka dobrým slovem. Nepotřebujeme poučovat, ale zatoužíme stále se učit. Zjistíme, že se můžeme klidně obejít bez tělesné i psychické slasti, ale nikdy se nevzdáme touhy po nehynoucím společenství s Bohem, kterou do nás Stvořitel vložil. Jedině nasycení této touhy přinese pokoj naší duši, bez něhož nikdy nedojdeme štěstí.

Křesťanství jde opačnou cestou než tenhle svět trvale rostoucí spotřeby, která je jak černá díra - vše pohlcuje a nikdy nebude mít dost. My však máme kráčet cestou sebeomezení člověka, stezkou askeze, zdrženlivosti, dodržování přikázání. A vykročíme-li už jednou konečně, dají se věci do pohybu. Jak o tom píše sv. Maxim Vyznavač: "Za zdrženlivost je odměnou bezvášnivost; za víru obdržíme poznání. Z bezvášnivosti se pak rodí moudrost a z poznání se zrodí láska k Bohu."

Vnitřní zchudnutí přináší člověku jistou lehkost ducha, člověk zjistí, jak málo toho z tohoto světa vlastně chce. Je schopen podívat se na svět a lidské hemžení, jehož se dříve nadšeně účastnil, jaksi z nadhledu, nebo tak nějak z povzdálí a ze strany. Dříve byl tento stav charakteristickou vlastností stáří - říkalo se tomu moudrost. Kvůli tomu byli staří žádáni o radu. Moudrost totiž nejsou jen zkušenosti, ale také pohled z odstupu. Lépe se tak totiž dá pochopit, co jsou skutečné hodnoty. Dodnes vidíme toto postavení starců v monastýrech; ve světě se už schopnost hledat větší moudrost téměř ztratila. Vztah ke stáří, stárnutí a starým lidem je toho dokladem.

* * *

A tím se dostáváme k závěru našeho přemýšlení. Cestu, na niž jsme zváni, známe, ale váháme. Duch světa zmátl naše uvažování. Duchovní jed paralyzuje naši odvahu a rozhodnost k duchovnímu zápasu. Vytrvale si tedy připomínejme, jaké jsou naše hodnoty: svatá víra, na kterou jsme složili svou naději; posvátné bohoslužby, na nichž se každou neděli shromažďujeme, abychom vstoupili do jiného světa; svaté Tajiny, jimiž se sjednocujeme s Kristem a on nás léčí k věčnému životu.



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz