1189


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 887:

Administrátor --- 4. 3. 2013
První přípravná neděle

NEDĚLE O CELNÉM A FARISEOVI

Evangelium podle Lukáše
18,10       "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
18,11       Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
18,12       Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´
18,13       Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´
18,14       Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Čtení před týdnem s podobenstvím o celníku a farizeovi je tématickou náplní první přípravné neděle před začátkem Velkého půstu. Do tohoto postního období, které je výjimečně důležité, jsme uváděni čtyřmi nedělemi, z nichž každá probírá některé z podstatných témat duchovního života. Máme si je připomenout, abychom velkopostní čas nepromrhali a vzácná příležitost pokročit na duchovní cestě nepřišla vniveč.

Vojáci, kteří se odebírají do války, se před bojem cvičí ve zbrani, učí se disciplíně a dalším stránkám bojové přípravy. A jak to souvisí s naší situací? O Velkém půstu se v posvátných hymnech praví, že je to válečné pole, "kolbiště", prostor a doba duchovního zápasu. A to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že se každému, kdo se pokusí postoupit v duchovním životě, postaví nepřátelské duchovní síly na odpor a zesílí boj proti němu, a zadruhé kvůli tomu, že velkopostní doba je "časem polnice", kdy jsme burcováni, abychom vytáhli do boje proti svým vášním a zaútočili na běsy, postavili se na rozhodný odpor pokušiteli. A tak se nás církevní tradice snaží vyzbrojit a vycvičit pro tento boj, abychom v něm mohli uspět.

Rok rychle uplyne a světské starosti nás pohlcují a matou, čili odvádějí od pozornosti na duchovní život. Velký půst je však církví ustanoven, abychom si řekli: "Kdy, když ne teď?" Toto je ta správná doba, abychom alespoň na těch pár týdnů odsunuli světské péče, zřekli se zábavy, vyhradili si čas na modlitbu, žili čistým životem, přesunuli těžiště své pozornosti od světského k nebeskému, od tělesného k duchovnímu, od dočasného k věčnému, a pokusili se získat duchovní zkušenost.

Toto vzácné údobí může však vyjít naprázdno a to dokonce i v tom případě, že se budeme upřímně snažit dodržet všechna postní pravidla. Veškeré asketické úsilí může být nejen zbytečné, nýbrž dokonce i duchovně škodlivé, když si neuvědomíme některé principy, na nichž spočívá smysluplnost askeze. Všechno tělesné cvičení, poklony, odpírání si pokrmů, ba dokonce i modlitba, - to vše se může stát jen prázdnou bublinou, vyprázdněnou formou, není-li to naplněno správným duchovním obsahem. A zbožnost, která se změní na bublinu, devastuje lidskou duši, - ba, dokonce se zdá, že ji může umrtvovat více nežli hřích! Taková "zbožnost" totiž uvrhne člověka do nejhorších duchovních stavů - především do pýchy. Pak se stane hrozná věc - místo toho, aby půst člověka přiblížil k Bohu, činí nás podobnými ďáblu. Ať se to nestane nikomu z nás!

A právě kvůli tomu, aby naše námaha vynaložená na zbožnost a naše postní úsilí mělo správný obsah, přivádí nás Církev k velkopostnímu boji skrze přípravné neděle a zároveň nás vede i nedělemi velkopostními, v nichž se probírají právě ta evangelijní témata, jež je nutno si osvojit, aby půst byl plodonosný. Všimněte si, že výše zmíněné vyzbrojování pro velkopostní zápas se neprovádí tím, že by nám v chrámu někdo předčítal seznamy jídel, které se v půstu jíst smějí, a další seznam toho, co se jíst nesmí, ani se neprobírá, kolik se má vykonat poklon a jak hlubokých. Tou výzbrojí, kterou nám Církev předává, jsou hluboká pravidla a zákonitosti duchovního života, jak je zvěstuje Pán Ježíš v Evangeliu. To jsou ty principy, které je nutno si osvojit, abychom správně bojovali. Bez této duchovní zbroje by byl zápas, do něhož se pouštíme, marný.

Farizej

První přípravná neděle ukazuje obraz dávného farizeje, jehož zbožnost neměla správný duchovní obsah, a proto byla nejen zbytečná ale i škodlivá. Z farizeje učinila jeho "zbožnost" duchovní obludu, strašidlo - výstavní exponát toho, co si z nás přeje učinit ďábel. Vidíme tu vykreslen obraz pýchy, nafoukanosti, povýšenosti, přezíravosti, pohrdání, falešného soucitu, spokojenosti se sebou samým... Hledíme na obraz lži, sebeklamu. Podstatou pýchy je totiž duchovní slepota - člověk nevidí svůj skutečný duchovní stav. Obelhává sebe a vlastně tím lže i Bohu. Dokonce i díkůvzdání, které taková nepravdivá duše přináší Hospodinu, je lží a vlastně rouháním.

O pýše víme z Evangelia i ze zkušenosti svatých Otců, že je to nejhorší vášeň, která naprosto zničí duchovní hodnotu všeho, co člověk činí dobrého. Je to navíc vášeň oslepující, protože pyšný nikdy nevidí svou pýchu. Je to vášeň uvádějící do duchovního klamu, neboť pyšný člověk sám sebe většinou vidí jako pokorného, svatého, zbožného, jako toho, kdo zasluhuje všechny Boží dary a přízeň. Především naplňuje pýcha člověka sebedůvěrou a vírou ve vlastní spravedlnost. Vrcholným stádiem pýchy je ztráta veškerých pochyb o tom, že cesta, kterou se ubírám, může být špatná a že se mohu ve svém úsudku mýlit. Takto rozrostlá duchovní nemoc je už prakticky neléčitelná. Veškerý duchovní život, víra a zbožnost takového člověka se mění na hru, kterou hraje jeho egoismus. Již tu není žádná upřímnost, vše jsou jen fantazie, klam, důvěra v sebe, a ve vlastní názor. Nic na tom nemění skutečnost, že takto oklamaný člověk dokládá své pokažené myšlení citacemi z Písma svatého nebo ze svatých Otců případně posvátných kánonů. Zneužít a vytrhnout z duchovního kontextu lze jakýkoliv biblický výrok. Někteří starci dokonce varují před tím, abychom se snažili pomoci takovým lidem, kteří došli až sem (používají v této souvislosti např. podobenství o "házení perel...")

Nesmíme zapomínat, že pýcha pokouší každého z nás a je nevyhnutelné neustále s ní bojovat, odhalovat ji a potírat. Jako univerzální lék doporučují otcové osvojit si správné duchovní uvažování, jemuž se naučíme ze svatootcovských modliteb. A na to navazuje další účinná zbraň spalující pýchu - ustanovit v sobě specifický druh smýšlení, jemuž se říká sebeodsuzování. Je to způsob uvažování, při němž člověk stále zamítá, hanobí, znevažuje, pošlapává, snižuje sám sebe, a zároveň si zcela zakazuje kritizovat či posuzovat druhé lidi. Z toho způsobu myšlení se stává prisma, jímž hledíme na sebe a na svět a hodnotíme sami sebe. Důležité je podotknout, že tento lék je tak účinný, že může být i nebezpečný pro toho, kdo by se jej pokoušel aplikovat mimo duchovní církevní praxi a bez provázanosti se svatými Tajinami. Člověk, který touto metodou vyhlazuje své ego, se musí často zpovídat (a správně zpovídat) a co nejčastěji přistupovat ke svatému přijímání. V opačném případě (zvláště není-li neustále dobře vyzpovídaný) mu tato duchovní praktika může psychicky ublížit. Určitou známkou správnosti provádění této duchovní praxe je vnitřní lehkost a zvláštní radost, která přichází, aniž by se o ni člověk snažil.

Pýchou pokouší ďábel každého z nás. Jistě mnozí zažili myšlenku, která se objevuje při modlitbě a kterou démon spouští do naší mysli jako udičku, čekaje, zdali "zabereme" na tuto návnadu a chytíme se. Ta myšlenka bývá přibližně tato: "Moje modlitba zaslouží odměnu."

* * *

Klam farizejů tkvěl ve úporné víře ve vnější zbožnost. Je to zúžené pojetí duchovního života. Uvěřili myšlence, že zalíbit se Bohu je možno skutky a úkony zbožnosti. Je pozoruhodné (a dodnes platné), že tento způsob myšlení vede lidi k touze - ba přímo nutkavé potřebě - oddělit se od "méně zbožných". Je to buď produkt sebedůvěry a spokojenosti se sebou samým, anebo naopak chce farizej demonstrovaným oddělením doplnit to, co mu schází k pocitu dokonalosti. Jsou to psychologicky vlastně dvě strany jedné mince. Buď jak buď si to většinou takto uvažující lidé dávají přímo do svého pojmenování či názvu své skupiny. Samotné slovo "farizej" totiž znamená oddělený, ve smyslu vydělený z prostředku ostatních. A skutečně se tak cítili. Dobře věděli, že pro naplnění Zákona Božího činí více než ostatní, více se snaží, a měli pocit, že si za to zaslouží nějakou odměnu. Bez uzardění zaujímali přední místa (s pocitem, že to tak má být, že je to přece přirozené a správné, že oni jakožto zbožní sedí v synagoze vpředu), přijímali chválu, úctu a pocty, demonstrovali svou zbožnost, když stávali na rozích, cinkajíce zvonečkem a velkolepě rozdávajíce almužny chudým, aby to všichni viděli. A aby bylo jasné, že jsou elita zbožnosti, a bylo to vždy všem zjevné, zvětšovali střapce na svých oděvech (židé měli povinnost nosit na oděvu střapce, které jim měly připomínat Boží zákony; farizeové měly ty střapce podstatně větší než ostatní židé, aby dali najevo, že si Božích ustanovení váží více).
Ani dnes to není o moc jiné. Zmiňme i situaci mezi pravoslavnými. Vnějškovost v duchovním životě, vedoucí k nutkavé touze po oddělení od méně pilných ve zbožnosti, trhá církev na kusy. Existují "horlivci" čili zélóti, kteří mají pocit, že naplňují kánony svatých Otců lépe než ti ostatní, - než ti, kteří činí nějaké kompromisy. A stejně jako tenkrát, cítí tito "jediní praví" nebo "skuteční pravoslavní" či "ostatek posledních věrných" neodolatelné nutkání se nějak oddělit, ohradit vůči všem těm celníkům. Je to stále ta samá historie od počátku křesťanství až po dnešek. Ne nadarmo varuje starokřesťanský spis Didaché (3. kap.): "Nebuď horlivcem (zélótes)."
Církev od samotného počátku dle příkladu Evangelia zdůrazňovala odmítnutí farizejského způsobu zbožnosti. V prvokřesťanském spisu Didaché (8. kap.) se odůvodňuje půst ve středu a v pátek poukázáním na farizeje, kteří se postí v pondělí a ve čtvrtek (tedy abychom nebyli jako pokrytci, tak se postíme v jiné dny). V komentáři jakýsi protestantský komentátor kritizuje takové odůvodnění postních dnů, neboť prý tu jde jen o odlišení se od židovstva. Jednak to není pravda, protože poukázání autora Didaché na farazeje mlčky předpokládá všeobecnou církevní znalost průběhu událostí pašiového týdne (tj. význam středy a pátku), a za druhé komentátorovy rozpaky prozrazují, jak je mu vzdálen onen autentický starokřesťanský duch rázně zavrhující vše, co byť jen letmo souvisí s farizejským pojetím zbožnosti. Je na tom patrné, jak dnešní protestantské teologii, která prakticky nezná půsty ani jiné skutky zbožnosti, uniká starokřesťanský důraz na správné chápání zbožných skutků ve smyslu - skutky jsou nutné, ale nesmí být prázdné, tj. jejich smysl není v nich samotných, ale v jejich duchovním obsahu.
I přes skutečnost nárůstu rozkolů si myslím, že jedině v Pravoslaví ještě plně žije syntéza dvou druhů apoštolských výroků: "Člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona." (Řím 3,28) "Člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista." (Gal 2,16) "Blahodatí (milostí) tedy jste spaseni skrze víru." (Ef 2,8) A druhý typ výroků: "Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad taková víra spasit?" (Jak 2,14) "Víra bez skutků jest mrtvá." (Jak 2,26) Víra a zbožné skutky jsou jako tělo a duše - zde na zemi nemůže být jedno bez druhého. Zbožné skutky bez víry jsou farizejským formalismem a mechanickým obřadnictvím (ex opere operato); víra bez skutků je protestantismem, který se přes opačný extrém přehoupnul prakticky do toho samého automatismu spásy jako římský katolicismus.
Aby církev podtrhla odstrašující příklad farizejského typu zbožnosti a připomenula, že samotné půsty prováděné bez pokání nic neznamenají, zrušila církevní tradice v týdnu po neděli celníka a farizeje půst ve středu a v pátek.

Celník

Naše podobenství však není jen o farizeji, ale je tu i druhá postava - celník čili publikán. Je ve všem opakem k farizeovi. Jestliže farizej měl mnoho zbožných skutků, celník nemá žádný. Zatímco první neměl zřejmě žádný hrozný hřích, který by se týkal jeho činů, celník měl takových bezpočet - ba dokonce na nich měl založeno své živobytí. Vždyť celníci byli kolaboranti s okupační mocí a své bohatství získávali krádeží, olupováním bližních. O to překvapivější musel pro Ježíšovy posluchače být závěr příběhu - zatímco zbožného farizeje Hospodin nepřijímá, toho darebáka celníka přijal a ospravedlnil.

Nebylo to poprvé ani naposled, co Spasitel uvedl své posluchače do rozpaků. Vždyť se tak často snažil vysvětlovat, že tento svět a Boží Království jsou vůči sobě jakoby zrcadlově obráceny. Co je tady cenné, tam nemá žádnou hodnotu; co je zde první, tam je poslední. A kdož se ponižuje, bude povýšen. Zatímco lidé tohoto světa si všímají především toho, co je vidět tělesnýma očima, z perspektivy Božího Království se hledí především na to, co je tady očím skryto.

Zbožnost farizeje ukazuje Pán Ježíš jako zbytečnou, prázdnou a hlavně nespojující s Bohem, ba naopak - protivící se Bohu. Hříchy celníka se kupodivu nestaví jako přehrada mezi něj a Boha, ale Hospodin tuto přehradu odstraňuje svým odpuštěním a celníka přijímá. Spasitel ukazuje, že to, co je pro Boha podstatné a co je určující pro vztah mezi člověkem a Bohem, není v prvé řadě to, co je vidět (tj. skutky a činy), ale stav srdce, tj. lidské nitro.

Vše, co kvůli Bohu činil farizej, znehodnotila jeho pýcha. Vše, co proti Bohu spáchal celník, Bůh odpustil kvůli jeho upřímnému pokání a potažmo pokoře. Toto vzácné duchovní poznání, které je v Evangeliu skryto, je první zbraní, kterou nám církev vkládá do rukou před vstupem do velkopostního boje. Všechny postní skutky a námaha odříkání nám nebudou k ničemu, když se nám stanou zdrojem pýchy nebo budou výrazem naší namyšlenosti. A čím přísnější a horlivější je takový nesprávný půst, tím více demoluje lidskou duši. Půst je duchovně užitečný jen v jediném případě - když je výrazem pokání a pokory. A je-li půst naplněn duchem pokory, pak je to mocný nástroj, který pomáhá posouvat člověka rychle vpřed na duchovní cestě. Na takový půst totiž Bůh člověku odpoví.

Dokončení zítra



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz