Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 896: #
Administrátor
--- 9. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů
Na okraj žaloby na pravoslavného arcibiskupa
Jak všichni čtenáři těchto řádků vědí, byla vznesena žaloba proti pražskému pravoslavnému arcibiskupu a hlavním bodem této žaloby je porušení mnišských slibů, tj. jeho údajné vztahy s nějakými ženami intimní povahy a existence dětí, které měly vzejít z těchto nezákonných vztahů. Jsou k tomu vydána různá prohlášení, byly publikovány reportáže televizního i novinového zpravodajství. Nevidím žádný důvod zde na těchto webových stránkách to vše opakovat, protože lze předpokládat všeobecnou známost těchto dokumentů. (Oficiálně vydané církevní materiály jsou na oficiálních webových stránkách.)
V církvi i mimo církev vzplanuly ohně spravedlivého hněvu a žádají si svou oběť. Uražení mravokárci v médiích teď jménem veřejnosti pobouřeně požadují zadostiučinění. Po církvi kolují otevřené dopisy s různými výzvami. Ze všech stran dnes slyšíme: "Hlavně ať se to nezamete pod koberec." Předmětem mého následujícího psaní však nebude vyjadřování ke skutkům arcibiskupa. Kdo byste očekával, že tu budu rozebírat jeho vinu či nevinu, nemusíte už číst dál, protože se k tomu nechystám. Nejsem k tomu ani způsobilý ani kompetentní a nikdo to ode mne snad neočekává. A dále - v kontextu úhlu pohledu, který bych rád nyní nabídl církevnímu vědomí k úvaze, jsou vina či nevina irelevantní. Může to někomu znít divně, ale v přístupu k vině se církevní myšlení diametrálně rozchází se světským. A to dokonce i u takové justiční instance, jakou je církevní soudnictví.
Umím si představit, jak někdo rozhořčeně zvolá: "Jakže? Což není úkolem církevního soudu vyhledávat provinilce, usvědčovat je, zajistit jejich spravedlivé potrestání?!" Odpověď je prostá: "Není." To je rozdíl mezi naším soudnictvím a inkvizicí. Každá církevní instituce (včetně té soudní) má jedinou prioritu - sloužit církevnímu životu. Jakmile začne církevní soudnictví hledat spravedlnost jen pro spravedlnost, opouští církevního ducha. Je to stejné jako v případě církevního teologického vzdělávání - pokud přestane být prvořadým úkolem teologické školy sloužit potřebám života církve a stane se něčím, co slouží samo sobě, pěstuje teologii pro teologii, stává se čímsi, co církvi spíše škodí. A tak bychom mohli probírat jednu církevní instituci za druhou. Každý orgán mystického těla Církve musí především sloužit životním zájmům celého těla.
Podstatou nekřesťanského pojetí spravedlnosti je odplata či msta. Provinil ses, musíš za to zaplatit. Vzorem křesťanské spravedlnosti je Kristus na kříži, čili láska a milosrdenství. Zrovna v tomto postním čase slýcháváme Boží hlas: "Milosrdenství chci a ne oběti." (Mat 9,13) Čili život církve se děje v duchu lásky a nikoliv zákona. Dokonce i soud nad provinilcem se musí dít v duchu lásky.
Základní křesťanskou myšlenkou při hledání spravedlnosti je vždy skutečnost, že pravý soud patří jedině Bohu: "Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´" (Řím 12,19) Církevní soudnictví nepracuje tedy v duchu čištění církve od každého hříchu, ale zasahuje tam, kde je to už nutné pro církevní život. Soudy nesmějí pracovat na objednávku, ani v režii osobní msty nebo nenávisti, ani dle diktátu davu (agory). Jakýkoliv takový nátlak by měl být důvodem k zastavení celé kauzy, protože takové soudní řízení se vymyká církevnímu duchu, pro nějž je charakteristickým znamením hledání milosrdenství a působení lásky, která je Kristovou závětí církvi: "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,34)
Církev proto chránila lidi před mstivým soudem, před lynčem a davem žádajícím "spravedlnost". Vyhradila si k tomu např. právo azylu pro své chrámy a toto právo bylo v průběhu dějin většinou dodržováno. Křesťanský duch vždy chápal, že člověk nepotřebuje především spravedlnost, ale milosrdenství.
Z hodin církevního práva si pamatuji, že kdokoliv může podat svou stížnost či žalobu na jakéhokoliv duchovního. První vyšetřující instance pak zjišťuje, jestli se tímto podnětem budou další církevní orgány zabývat - tj. zdali mohlo dojít k porušení církevních pravidel, zda jsou přineseny hodnověrné relevantní důkazy, zda je od dané osoby možno přijmout stížnost na duchovního atd. Pokud ano, tak věc postoupí k projednávání soudu, resp. soudcům. A poté následuje další možný postup. Důležitým principem při tom je, že na každém stupni projednávání mají církevní orgány (resp. biskupové) možnost svémocně přerušit jednání a případ odložit. Je totiž možno přihlédnout k pokání, či předešlým zásluhám, nebo k potřebám církve apod. Vzpomínám si, jak nám otec Miroslav Mužík (dnes již zesnulý), který byl znalcem církevního práva a vyučoval nás tomuto předmětu na fakultě, opakovaně zdůrazňoval tuto možnost a považoval ji za důležitou součást církevně-soudního procesu. Viděl v tom dveře stále otevřené projevu milosrdenství nad provinilcem. Už z tohoto principu je zřejmé, že církevní soudnictví není slepý mechanismus na trestání hříšníků. Proto církevní soudy nemají ve znaku trestající Spravedlnost se zavázanýma očima (mimochodem, víte, že původně nebyly tyto zavázané oči atributem lhostejnosti k osobě souzeného, ale znamením bláznovství a manipulovatelnosti spravedlnosti?)
Samozřejmě, výjimkou z tohoto řádu, který je nastaven tak, aby napomáhal odklánět průběh spravedlnosti k milosrdenství, jsou dnes kauzy trestné podle občanských zákonů, mravní poklesky proti lidské přirozenosti, a potom případy herezí, které se v církvi projednávají podle úplně jiných principů.
Tolik tedy glosa o křesťanském chápání provinění a církevním pohledu na spravedlnost. Vždy, když se rozbouří církevní hladina a začnou se ozývat hlasy volající po trestu, je vhodné se začít tázat, jestli se nám někam nevytratila láska. Padne-li láska za oběť spravedlnosti, církvi to nemůže prospět. Je to skryté (či zjevné) vítězství zla.
* * *
A nyní k další pozoruhodné stránce celé kauzy
Byla vznesena žaloba proti představiteli církve. Obvinění se týkají mnišských slibů a žádostí žalobců (čili cílem kauzy) není nic menšího než odstranění arcibiskupa z církevní správy. Způsob vyjadřování žalobců je veřejný, žaloba byla medializována, do církve (i mimo ni) byly vypuštěny otevřené dopisy, jejichž autorství pochází z okruhu obžaloby.
Nejprve je potřeba opět podotknout, že každý má právo obrátit se na příslušné církevní orgány se stížností či pochybnostmi - i kdyby se týkaly samotného nejvyššího představitele církve. Na druhé straně církev má za dva tisíce let své existence bohaté zkušenosti s řešením svých vnitřních problémů. Zvláště má zkušenosti s působením hlavního nepřítele Církve, kterým je ďábel. Jeho hlavními zbraněmi je úskočnost a lstivost (2 Kor 2,11). Čili lež a klam. Často se vydává za anděla světla, aby zmátl nezkušené (2 Kor 11,14). Pod zdáním dobrých úmyslů a prospěšného díla může snadno skrze oklamané lidi vstupovat do církevních záležitostí a škodit církvi, či ji ochromit. Kvůli bohatým zkušenostem církve už v prvních křesťanských staletích byly na dávných posvátných sněmech přijaty určité principy řešení církevních problémů, procedurální mechanismy projednávání stížností na biskupy apod. Vše má jediný účel - ochránit církev před útoky duchovního nepřítele, který působí skrze lidský klam, závist, zlobu, zištnost, pomluvy, nenávist, vládychtivost a pýchu atd.
Pohlédneme-li do svého nitra, a bude-li to pohled dostatečně hluboký a upřímný, musíme si poctivě přiznat, že všechny tyto vlastnosti jsou v každém z nás (a nejvíce ve mně). Takže ďábel s námi nemá těžkou práci, když chce tyto vlastnosti zneužít ke svým cílům. Nelze se tedy divit, že se mu daří získávat lidi, kteří nejsou dost opatrní či zkušení v zápasu s vášněmi nebo na chvilku zapomenou na své vlastní hříchy. Potom jsme snadno strženi vášněmi k tomu, aby skrze nás nepřítel zaútočil na církev. Takové věci se děly od prvních let existence Církve, děly se po celou dobu její existence a není tedy divu, že se dějí i dnes (a nepochybně se budou dít i nadále, až do konce tohoto světa).
Aby církev, která se po celé dvě tisíciletí své existence nachází pod nepřetržitou duchovní palbou tohoto kalibru, mohla vůbec přežít a její soudnictví nebylo zneužíváno nepřítelem proti ní, musí respektovat věkovité a prověřené kanonické principy a hlavně se držet pravoslavného církevního ducha, a v jejich světle se orientovat v každé podobné kauze - tj. při žalobách, stížnostech, návrzích na sesazení církevních představitelů apod. Takové žaloby a stížnosti se mohou formálně zakládat na pravdě, ale při jejich přijímání k projednávání se hledí na osobu, která žalobu vznáší (platí pro případ církevních záležitostí, nikoliv pro jiné trestné činy). Ne od každého se přijímá žaloba. I z toho je patrné, že se cesty církevního soudu ubírají jinudy, než je pouhá světská honba za spravedlivým potrestáním, která může připomínat psy ženoucí se s vyceněnými zuby za kořistí. V církvi se nesmí dít nic podobného!
Připomeňme zároveň, že se v řečené kauze arcibiskupa nejedná o žádný skutek trestný podle občanského práva. Šetření takových zločinů se dnes pochopitelně přenechává občanským orgánům a dojde-li k usvědčení a odsouzení, církev z toho pro svůj vnitřní život vyvodí příslušná opatření (např. suspendaci odsouzeného). Zde se však jedná o obvinění ze skutků, které jsou předmětem výhradně církevního práva a zvyklostí, a tudíž se jedná o vnitřní církevní záležitost. V případě církevního soudního řízení je příslušnými soudními předpisy nařízena a vyžadována mlčenlivost a zachovávání tajemství o projednávaných věcech. Je to elementární etický princip (podobně jako zpovědní tajemství), na kterém církev trvá, když se jedná o lidské prohřešky. Medializace takové kauzy je totiž lidsky nedůstojná (a tudíž v necírkevním duchu, protože církev se vždy snaží chránit lidskou důstojnost - a to i v případě provinilců; vyplývá to z pravoslavné teologie, jež vidí v každé lidské osobě nesmrtelnou Bohem milovanou duši, resp. Boží obraz). A co více - skutečnost medializace obvinění z hříchu se nebezpečně blíží veřejnému zostuzování, pořádání štvanice na člověka. Způsob vyjadřování žalobců mi zavání slovním lynčem. A odtud už je jen krůček k fyzické insultaci (kterou ostatně žalobci otevřeně vyhrožují, nebude-li případ vyřešen k jejich spokojenosti).
Ano, biskup může být souzen a odsouzen. Leč musí se to dít v řádně vedeném procesu, při zachování lidské důstojnosti. Tomu, kdo se zveřejňováním své stížnosti snaží srotit zástup či podněcovat dav, resp. získat na svou stranu jakoukoliv k tomu ochotnou tlupu, by se měla připomenout Spasitelova slova určená davu, který třímal v rukou kameny na hříšnici: "Kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem." (Jan 8,7)
Tak často zneužívané evangelijní pravidlo "oznam to církvi" (Mat 18,17) se v případě morálních poklesků aplikuje oznámením církevním orgánům, a rozhodně nikoliv ve smyslu široké medializace. Pouze v případě obvinění z hereze, je možno učinit danou kauzu předmětem celocírkevní diskuse, protože se nejedná o osobní záležitost žalované duchovní osoby, ale o otázky věrouky a tudíž možného ohrožení spásy věřících.
Vstupní bránou k přijetí stížnosti či žaloby je posouzení, zda splňuje kanonické předpoklady k zahájení projednávání, a zjištění, zda nejsou přítomny známky klevet, klamu, nedoložených nařčení, což vše bývá svědectvím démonického původu takové záležitosti. Nemám zde prostor na rozbor kanonických předpokladů přijetí stížnosti či žaloby na biskupa. Domnívám se, že k tomu, abychom si učinili jasný obrázek o skryté duchovní povaze celé současné záležitosti, stačí otevřít evangelium, které upozorňuje na jeden druh lidského chování prohlášený Pánem Ježíšem Kristem za jeden z nejhorších jevů, jež se mohou v lidském osudu vyskytnout (ještě tragičtější než násilná smrt). V tradičních překladech se pro to používá pojem "pohoršení" - čili svody, skandály. Vypuknutí skandálu totiž hubí nejen duši samotného jeho strůjce, ale i další duše, které svádí z cesty spásy. Pachatelé skandálu bývají přirovnáváni k Jidášovi. Strašné na tom je, že nečiní-li člověk, který má účast na skandálu, bez otálení pokání, zatvrzuje se rychle jeho srdce, a nemůže dojít spásy ani on sám, ani ti, které svedl.
Pachatelé skandálů většinou argumentují tím, že to nejsou oni, kdo je příčinou skandálu, ale je to ten hříšník, na jehož hříchy oni jen poukazují. Jenže údajné hříchy je potřeba nejprve prokázat u soudu; do té doby nutno hledět na obviněného jako na nevinného. A i kdyby byli zcela přesvědčeni o provinění hříšníka, vždy je příčinou skandálu ten, kdo odhalí hanbu bližního. A nedosti na tom, Písmo i pravoslavná asketická tradice svatých Otců nás učí hanbu člověka pokrývat a nikoliv odhalovat.
Křesťanský život je napodobováním Boha, a to především v lásce: "Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů." (1 Petrův 4,8)
Bible o pohoršení
Ve světle toho, co praví Písmo o pohoršení, musíme v církvi zcela zavrhovat takové jednání, kdy někdo široce zveřejní (dokonce medializuje) nejen svou žalobu proti bratru a nařkne ho z hříchu, ale veřejně jedná s biskupem za použití nevhodných, arogantních slov (krajně ostrých, bez obyčejné lidské úcty a běžné zdvořilosti; je to tak pohrdavý a urážlivý způsob vystupování, že jej zde vůbec nemůžu citovat). Žalobci šokují stylem svého myšlení i chování, které není křesťanské a nepatří vůbec do církve. Píší o duchovním s neskrývanou drzostí, pohrdáním a zpupně, vlastně mu veřejně nadávají, a dokonce tvrdí takovou nehoráznost, že zveřejněním jejich žaloby je biskup už odsouzen. Posvátnému synodu kladou ultimatum a vyhrožují, co všechno provedou církvi za veřejné skandály, včetně fyzické insultace při bohoslužbě, pokud biskupové nesplní jejich požadavky.
Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Řím 14,13)
Ježíš řekl svým učedníkům: "Není možné, aby nepřišla pokušení (v orig. pohoršení), ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru! Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: `Je mi to líto,´ musíš mu odpustit." (Luk 17,1-4)
(Z hlavních překladů správně překládají jen kraličtí; novodobé překlady překládají špatně - místo "pohoršení" mají "pokušení" - stačí se však podívat do řeckého, církevně-slovanského i ruského textu, a všude najdeme nikoliv "pokušení" ale "pohoršení", resp. svody, skandály; v hebr. smyčka; překážka na cestě, o kterou se zakopává. Dle Basila Velikého: to, co odvádí od pravdy a zbožnosti k odpadnutí nebo do omylu nebo napomáhá bezbožnosti nebo ztěžuje plnit Boží zákon.)
Snad každý, kdo četl tyto materiály rozšířené žalobci po církvi, si musel položit otázku: "Smí se ustupovat takovému nátlaku? Je možné v církvi přistoupit na takový styl jednání? Je takové jednání obžaloby slučitelné s církevním duchem nebo je to dle všech těchto známek dílo nepřítele?" Drazí čtenáři, odpovězte si sami.
Za těchto okolností už nemá snad ani smysl rozebírat, že přiložené jakoby "důkazy" jsou fotografie, které nemají prakticky žádnou výpovědní hodnotu, není na nich zachyceno nic nedovoleného, všechny jsou pořízené ve veřejných prostorách. Nevím, jestli se arcibiskup dopustil něčeho z toho, z čeho je vinen. Uvědomuji si však, že podobným způsobem, jakým pracují tvůrci žaloby, o níž je tu řeč, je možno vyfabrikovat obvinění a "důkazy" proti každému a "usvědčit" kohokoliv z čehokoliv.
A tak by se někdo mohl tázat: "Nehrozí nám nebezpečí, že se v církvi může vytvořit nějaká klika, která bude odstraňovat (a potažmo dosazovat) jakéhokoliv biskupa se jí zamane?" Jak se ukazuje, odstavit biskupa by u nás už nemusel být žádný problém. A to dokonce ani tehdy, kdy je kvůli stabilitě církve ustanoven pro soud nad nejvyšším představitelem autokefální církve zcela zvláštní proces (soud před dvanácti biskupy).
V církvi se šíří myšlenka, že kvůli veřejnosti "musíme rychle něco udělat", tj. obviněného biskupa odstavit apod. Hlavně, aby viděli okolní pohané, materialisté či jinoslavní, že to "nezametáme pod koberec". Zdá se mi, že kdyby v církvi působily nějaké zákulisní síly skrývající své nečisté úmysly, pak by se snažily přesně takovou atmosféru vytvořit a hrozilo by nám teď, že církev bude jednat pod jejich taktovkou. Máme pocit, že jednáme pod tlakem veřejnosti a ve prospěch záchrany dobrého jména církve, ale ve skutečnosti můžeme být loutkami ovládanými kýmsi, kdo tuto scénu promyšleně naaranžoval... Nenechme se vmanévrovat do takové pozice.
Principy našeho duchovního života nás varují před pokušením nazývaným církevně slovansky jako "čelověkougodije" - tj. snaha zalíbit se lidem. Kdyby si nás svět zamiloval, byla by to pro nás dle evangelia ta nejhorší vizitka (svět miluje to, co je jeho; nás však Kristus vyvolil ze světa, a proto nás svět nemůže milovat, jako ani Krista nemiloval, ač ani Kristus ani pravoslavná církev nečiní světu nic špatného; to je základní evangelijní logika, kterou Pán Ježíš apoštolům vysvětlil /Jan 15,18-19/). Naším úkolem není líbit se okolním pohanům a ateistům, ale držet se praxe vedené dle našich církevních principů. A teprve pak můžeme být snad i něčím duchovně užiteční svému okolí.
A nyní se už chystám k závěru této skromné úvahy. Umím si představit, že s ní ne každý bude souhlasit. Prosím, chápejte tyto řádky jako soukromé názory nadhozené jen pro nahlédnutí toho rozměru současné kauzy, který doposavad zřejmě nebyl dostatečně promýšlen. Možná se mýlím a vidím nesprávně. Nikomu svoje mínění nevnucuji. Snad ale ještě může v naší církvi zaznít hlas nabádající ke střízlivému a nevzrušenému uvažování; vybízející, aby naše pozornost zůstala upřena na ducha křesťanské lásky a milosrdenství, a nepřenesla se cele k liteře zákona. Za hlasy volajícími: "Chceme spravedlnost a nic než spravedlnost," se může vplížit do církve ledacos. A tím se už dostávám ke shrnutí tohoto psaní.
Zdá se mi, že podporovat svou žalobu na biskupa pomocí medializace, jak jsme toho v těchto dnech svědky, znamená jednat s církví z pozice síly, podřizovat si ji a podrobovat osobnímu nátlaku. Zaveďme pro dnešní dobu, v níž vládnou média, jednu novou zásadu do církevního života, která bude stanovovat, že medializace bude pro stížnosti tohoto druhu chápána církví jako diskvalifikace podané žaloby a takové kauzy nebudou vůbec projednávány. Stejně jako bylo vždy etickou zásadou házet do koše nepodepsané "dobré rady", výhružky a "upozornění" (pouze totalitní režimy se zabývají anonymními udáními), tak se v době, do které jdeme, musíme naučit nenechat se vydírat medializací. Pokud bychom totiž přikývli na tento nátlakový způsob podávání stížností či žalob na duchovenstvo, mohla by se brzy stát naše církev "peleší lotrovskou", kde nebudou platit ani kánony ani evangelium lásky, ale estébácké praktiky a zákon džungle; budou nám vládnout zákulisní pakty svými intrikami za horlivé pomoci ke všemu ochotných bulvárních médií. Opravdu chceme vkročit na tuto cestu?
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.