Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 897: #
Administrátor
--- 11. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 2
Tak ještě jednou na okraj kauzy žaloby na arcibiskupa
Navazuji na minulý příspěvek.
Nejdříve nějaké korektury.
Byl jsem upozorněn, že posvátný synod biskupů nemá jako důkazy k dispozici jen ony fotografie, které žalobci rozeslali po církvi (zmiňoval jsem se o nich v minulém příspěvku), ale řadu dalšího důkazního materiálu a různá svědectví. Věděl jsem původně jen o těch fotografiích a dále pak o svědectví osob, z nichž některé na mne nepůsobí zcela důvěryhodně. (Píšu to sem v rámci zachování objektivity jen kvůli tomu, že jsem se v předchozím příspěvku zmínil o těch fotografiích a mohlo to vyvolávat dojem, jako by synod jednal jen na základě nich.)
Také podotýkám, že si mé psaní nikdo neobjednal (připojil bych teď smajlíka, kdyby se nejednalo o tak vážné věci). Cílem mého psaní není dosáhnout žádného konkrétního definitivního řešení, které by odpovídalo mým představám (ani takové řešení neznám), ale ukázat i jiné pohledy na tuto kauzu. A nakonec ještě upřímně uvádím, že moje slova o "honu na osobu" byla namířena na obžalobu a kruhy kolem ní, nikoliv na biskupy synodu. Pokud by něco z toho, co píši o štvanici, padalo i na synod, bylo by to nespravedlivé. Vím, že se biskupové snaží najít moudré řešení a že jsou v tak nelehké situaci a pod takovými tlaky, že bych se nikdy nechtěl do podobné pozice a odpovědnosti dostat.
Stejně jako minule, tak i teď podtrhuji, že se rozhodně nechci stavět do role soudce ani obhájce, a zajímá mne právě ten pohled na celou kauzu, z něhož jsou vina či nevina irelevantní.
* * *
Dostávám dopisy; často se v nich mluví o církvi a o jejím očištění. Je to krásné svědectví o množství lidí, kterým na naší církvi opravdu záleží, trpí pro ni a bolestně se jich dotýká, když je zneucťována. My všichni, kteří naši církev milujeme z celého svého srdce, máme přirozený psychologický sklon k hněvu vůči tomu, kdo je v našich očích příčinou znevážení církve. Je to jakási psychologická zákonitost, a proto bychom si při veškeré té vnitřní bolesti měli uvědomit, že někdo této zákonitosti může využívat ke svým cílům. Je snadné manipulovat s církví pomocí jednoduché taktiky: stačí si najít někoho vhodného, kdo má nějaké hříchy, zveřejnit je, udělat tím církvi ostudu, a při tom upozorňovat: "To on za to může, že je teď církev v problémech." V nastalém zmatku názorů a uprostřed soptících vášní může tento kdosi bez obtíží a bez povšimnutí manévrovat a zařídit výsledek celé akce podle svého.
Proto je potřeba obezřetnosti a zachovávat duchovní střízlivost, když se chceme v této situaci lépe orientovat. Stará latinská fráze se při vyšetřování nejasné situace a hledání viníka ptá: "Cui bono?" (Komu to prospívá?) A hned může být jasno, kdo za tím vším stojí.
Při pozorování nastalé situace začínám mít jisté obavy, jestli jsme se kvůli upření pozornosti na to, co nám předhazuje obžaloba, a na svou bolest z ublížení církvi, nedostali do stavu jakéhosi zúženého vědomí (vzdáleně připomínající hypnózu). Stále se dnes mluví jen o církvi. To slovo je skloňováno ve všech tvarech a souvislostech. Na tom je jistě něco pěkného a chvályhodného. Jenže čím více se dnes mluví o církvi, tím méně se hovoří o Kristu. Ve všech těch rozborech, návrzích a analýzách, které jsem četl, je nápadná vysoká frekventovanost pojmu "církev", a téměř nulový výskyt jména našeho Pána. To je dost divné na to, že se jedná o církevní texty a řešení církevní situace. Vždyť přece jedině Kristus je klíčem k odemknutí této spletité situace. Jedině Kristus nás může zachránit. Řečeno slovy starce Paisije: "Nyní je potřeba, aby se sám Kristus do věci vložil." Nutně potřebujeme, aby se ukázal a zjevně se ujal své Církve.
Církev, jedině církev a zase církev. Zachránit církev, očistit církev, povznést církev, vytáhnout ji z bahna... To je motiv, který zaznívá snad pod vším, co se dnes vzrušeně vypouští do církevního vědomí. Dobře. Na to navazuje další teze - kvůli církvi musí být jedna osoba odstraněna. Černého Petra si vytáhl (a asi na tom už dříve pracoval) metropolita. Tak ať zaplatí! Ať zaplatí za sebe i za nás za všechny - protože i my jsme hříšníci a poskvrňujeme církev (byť k tomu nemáme ty úžasné možnosti a příležitosti jako hlava církve). Co je v nepořádku s touto logikou? Nějak mi to připomíná argumentaci několika lidí na nejvyšších místech v těch osudových předpaschálních dnech před dvěma tisíci lety, kdy se ostrým mečem dělila židovská společnost ve dví. Z nejvyšších pater židovské společnosti zaznělo od náboženských představitelů: "Bylo by lépe, aby jeden člověk zemřel za lid." (Kaifášova rada židům, Jan 18,14.) Byla to rada, která měla zachránit starozákonní církev. Místo toho přivedla ty, kteří přijali tuto argumentaci a připojili se k tomuto táboru, do naprosté zkázy. Chtěli zachránit Jerusalem, ale nezůstal tam kámen na kameni. Měla ochránit židy a místo toho je uvedla do záhuby a otroctví. Přečkali to jen ti, kdo Kaifášovu radu odmítali.
Jaký byl klíčový rozdíl mezi oběma skupinami? Pro jedny bylo prvořadé zachránit židovskou církev, pro druhé byl důležitější Kristus. Ti první zapomněli, že všechny tradice Otců a celá abrahamovská církev jsou bez Krista prázdné. Všechna jejich (i naše) ustanovení a vše posvátné pozemské mělo (má) svůj význam jedině ve vztahu ke Kristu. Ti první obětovali svého Mesiáše. Ti druzí celé to vzácné a jejich srdcím drahé starozákonní dědictví obětovali pro Krista, a dostali mnohem víc - novozákonní Církev. Místo Zákona obdrželi blahodať, místo kamenného chrámu získali mystické Tělo Kristovo, místo nedokonalého ospravedlnění dosáhli zbožštění.
Kristus nás učí, že před Bohem nejsou davy, ani spolky, ani organizace, ale jedině jednotlivci - konkrétní lidské osoby. Proto není v křesťanství přijato obětovat jednoho pro blaho všech. Může se k takové sebeoběti kdokoliv sám za sebe rozhodnout, ale nemůže být k tomu odsouzen. Dnes jsme v situaci, kdy řešíme dilema - na jedné straně zájmy celé církve, resp. zájmy našich věřících (jimž se nyní jejich okolí třeba i posmívá) - a na straně druhé je tu možnost hodit přes palubu jednoho člověka. Pozor však, aby o nás neplatilo přísloví: "Kvůli lesu nevidí stromy." Jakému řešení nás učí Evangelium? Hledejte, čtěte, pochopte.
* * *
Tyto řádky jsou psány člověkem, který má hlubokou nedůvěru k hlasu ulice. Skrze různá srocení, revoluce a skandování davu často jedná ďábel a případně i někdo jiný v pozadí, kdo tahá na nitky. V evangeliu slyšíme dav křičet: "Ukřižuj ho, ukřižuj ho!" Církev má stále ve své posvátné paměti, jak jiný dav o pár let později občansky uvědoměle skandoval: "Křesťany lvům!" Skrze všelijaké lidové mítinky se často rozšiřovaly hereze (v souvislosti s ariánstvím o tom úsměvně píše sv. Řehoř). Základem úspěchu všech diktátorů byl podivuhodný "dar" - ovládat masy. V dnešní době sociálních sítí je zákulisním silám nevídaně usnadněna možnost dát masy do pohybu (do sféry pravoslaví naštěstí zatím toto používání sociálních sítí ještě neproniklo, nicméně v Rusku je patriarcha a církev obecně na internetu docela pod palbou). Zatímco pro věci zbožnosti a boje proti herezím je úspěch při zorganizování masové akce vždy událostí na hranici zázraku, neboť dosáhnout v takových věcech lidové jednomyslnosti bývá velice těžké, tak pokud jde o podněcování různých jiných davových pozdvižení, jde to skoro samo. Je jasné, jaký duchovní vliv zde působí - v prvním případě klade překážky, v druhém případě napomáhá. Proto nemám moc důvěry ve smrště e-mailových výzev, esemeskové bombardovací akce, žhavení telefonů.
Malá ilustrace k tomu. Je zajímavé, že Církev Kristova si pro sebe nevymyslela žádné zvláštní pojmenování. Použila pro svůj název běžně používané slovo "ekklisia". To slovo se tehdy používalo pro shromáždění. Řečtina však měla pro lidová shromáždění několik různých slov. Každé pro jiný typ shromáždění. Ekklisia bylo shromáždění, které nebylo davové, náhodné ani příležitostné. Mělo svůj řád a vážnost, bylo plánováno a byli na něj lidé zváni, ale bylo zároveň určeno pro široké vrstvy společnosti, nikoliv jen pro elitu. Naproti tomu se konaly i jiné masové akce, náhodné či příležitostné; účastnili se ti, kteří zrovna v tu chvíli byli shodou okolností na daném místě. V jiných případech se jednalo o zábavní akce. Nebo se jednalo o shromáždění za účelem nakupování, tedy tržiště. Pro tato shromáždění, která nejsou plánována a nemají žádný řád nebo je to jen zábava, má řečtina pojem "agora". Dříve se jako agora vnímaly různá pouliční představení, trhy či návštěva cirku, dnes nám hlas agory většinou reprezentují reportáže a zpravodajství a jiné pořady TV Nova (vždy je součástí reportáže také vox populi: "A co vy si o tom myslíte?")
Je hlas lidu hlasem Božím, jak se občas říká? V případě agory je takové tvrzení téměř rouháním.
Právě rozdíl mezi ekklisií a agorou je to, co mě zajímá ve zde probíraném kontextu. Křesťané by měli vždy žít a řešit své společné záležitosti na úrovni "ekklisia" a nikdy nesmí do našich církevních věcí vtrhnout "agora". Ekklisía přijímá rozhodnutí na řádně organizovaném shromáždění, kam jsou povoláni delegáti, vše je zarámováno modlitbou a v duchu vážnosti, zodpovědnosti a otevřenosti Duchu Svatému se zde hledá řešení. Hlas agory se vyjadřuje jinak. Když nesli nosítka s císařem po Římě, občas se nesený papaláš vyklonil a volal na přítomné občany, co si přejí od jeho vlády. Odpověď bývala prostá: "Chléb a hry!" Jinými slovy: plné břicho a pohled na krev. To je úroveň agory. A jakmile začne řídit (či jen ovlivňovat) vnitřní věci církve pokřik agory, pak už zbývá říci jen jediné: "Pán Bůh s námi!"
Vzpomínám si na jednoho starého duchovního, který dnes už neslouží. Zasedali jsme spolu před dávnými lety v eparchiální radě. Čas od času se nám na stůl dostal anonym, v němž nám nějaký "dobrák" radil, co bychom měli či neměli apod. Tento starý duchovní vždy trval na tom, aby se anonymy házely do koše, a nabádal nás: "Nedovolte, aby naši církev řídily anonymy." Dnes bych rád na jeho slova navázal a řekl: "Nedovolme, aby naši církev řídila bulvární média svými reportážemi! Buďme opatrní, aby pravoslavnou církev nezačaly řídily hlasy těch, kteří stojí mimo církev a nemají (a nemohou mít) našeho církevního ducha.
Prof. Alexij Osipov radí ve všech takových případech při posuzování návrhů a požadavků zkoumat především zdroj, z něhož vše vychází. Co je to za lidi? Jsou sami vzorem zbožnosti? Jakou mají mravnost a víru? Co víme o tom, jaké sledují cíle? Jak se projevují v jiných záležitostech? (V Rusku je navíc ještě nutno se tázat: Kdo je financuje?) Bodláčí nebude nikdy plodit hrozny. Pochybní lidé nepřinesou svou "pomocí" nikdy církvi dobro.
Řešme celou kauzu, ale nezávisle na cizích vlivech a s odmítnutím nehorázného tlaku, který vyvinula obžaloba. Možná by tomu napomohlo časové odsunutí řešení této kauzy třeba o půl roku. Byla by to doba pro modlitbu církve a k uklidnění vášní i zármutku. V současné situaci se totiž církevnímu vědomí asi nepodaří osvobodit se od toho nedobrého ducha, kterým je všechno kolem té kauzy proniknuto a který zužuje naše vnímaní a chápání. Jakmile nám někdo práská bičem nad hlavou (metaforicky řečeno) a volá: "Rychle rychle, není čas," je to důvod ke zpozornění a šlápnutí na brzdu. Takové naléhání přece není hlasem Svatého Ducha.
P.S.
Viděl jsem teď jeden anonymní e-mail, pod níž jsou "podepsáni" nějací nejmenovaní věřící, zaslaný biskupům synodu a vyjadřující jim plnou podporu. V celém tom neštěstí je i jedna úsměvná stránka. Autoři mailu dokonce (a zcela vážně) vyčítají metropolitovi i to, že před ním na Aljašce prý utekla medvědice. (Kromě toho mu vyčítají "nos mezi očima" - a to doslova; ano, nelíbí se jim, jaký má nos.)
Jeden z našich duchovních ohodnotil další obsah dopisu jako "žumpa" (obzvláště, že byl také určen reportérce z TV Nova) a zároveň si povšiml e-mailové adresy, z níž byl anonym odeslán. V adrese je trojmístné číslo, které tento kněz přepočítal na písmena a výsledkem bylo slovo: "had". Ne že bych se tu chtěl zabývat numerologií, ale je to zajímavé "kouzlo nechtěného".
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.