1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 906: #

Administrátor --- 15. 5. 2013
Pašijové čtení o zradě

Ještě ohlédnutí za strastným (předpaschálním) týdnem

Velký týden nás postavil tváří v tvář tomu, co je jedním z nejhorších jevů, s nimiž se můžeme setkat ve světě lidí.

Události, jimiž procházíme na stránkách Evangelia před Paschou, jsou silným svědectvím nejen o dílu spásy, které Pán Ježíš vykonal, a o lidské velikosti, jejíž vzor nám vtělený Bůh ukazuje, ale na druhé straně i o našem poškozeném lidství, o člověku a hloubce jeho pádu. Pašijová čtení v sobě obsahují kontrast, který se rozevírá až do naprostého extrému; zařezávají se do našich srdcí jako nůž a ukazují nám, jaké hrůzy se ukrývají v lidském srdci. Nejlépe je příšerná hlubina lidského pádu vyjevena na postavě zrádce, čili na Jidášovi. Právě tato osoba zjevuje pohled do propasti, která se v člověku může otevřít, a ukazuje, kam až se může člověk zřítit, nedrží-li se základních všelidských morálních principů.

Na této smutné postavě lidských dějin vidíme, jak hrozným - a dokonce lze říci nelidským - skutkem je zrada. Kdo poslouchal pozorně čtení stichir a dalších posvátných bohoslužebných textů určených pro Velký týden, ví už přesně, co bývá příčinou zrady. Bývá to jedna (či více) ze tří vlastností, jimiž je utvářen "charakterový profil" ďábla: závist, pýcha a zloba. V případě zrady Jidášovy se jednalo podle posvátné církevní tradice o závist. Stejný byl i důvod zrady starozákonního kněžstva, které vydalo Pána k ukřižování. (Leč v chování jerusalemských archijerejů jsou ještě lépe než u Jidáše čitelné i pýcha a zloba; o tom však později.)

Závist má satanský (tj. nelidský) původ. Je to inspirace zlého ducha. Odpoví-li člověk na toto pokušení, ďábel se postupně zmocní lidského srdce a zatemní je sžíravou bodavou bolestí. Zároveň se tím vysměje člověku, protože ten, kdo je ovládán závistí, přichází o poslední zbytky zdravého uvažování. Jinak by totiž byl schopen uvědomit si, že na rozdíl od ostatních vášní závist člověku nic nedává, ale bere mu vše. Jiné vášně skýtají člověku alespoň nějaké - byť klamné, krátké a nedůstojné - potěšení, alespoň jakousi iluzorní slast. Vášeň závisti však nedává člověku ani to málo, od počátku až do hořkého konce člověka jen a jen mučí. Proto se může oddat závisti pouze člověk, který se nejprve vzdal posledních zbytků kritického myšlení. Jen bláznivý či oklamaný člověk jde dobrovolně na toto mučení, které ještě nikdy a nikomu nic dobrého nepřineslo, je úplně zbytečné, jalové a trapné, a člověka už zde na zemi připraví o radost i vnitřní pokoj a spojí ho již zde zaživa s peklem duchů - mučitelů lidských duší.

Proto nemá smysl bavit se s člověkem, který propadl závisti. Je zbytečné mu cokoliv vysvětlovat, či předkládat argumenty. Nemá už zdravé uvažování, spíše připomíná choromyslného s utkvělými představami; jeho zorné pole je dramaticky zúžené, část reality prostě už nevidí, a to, co vidí, je pokroucené a zdeformované. Puzen svou závistí, udělá jakoukoliv hloupost, nic není dost nerozumné či bláznivé, aby to závistník nebyl schopen spáchat.

* * *

Právě Jidášův případ ukazuje, že k závisti člověka většinou přivede nějaká jiná vášeň, která by ještě mohla být léčitelná, kdyby o to postižený člověk stál. Neléčená vášeň pak vede do stavu ďábelského oklamání. V případě Jidáše to zprvu byla lakota. Za ní vstoupila do jeho duše vášeň závisti, a posléze i ostatní satanské vlastnosti: pýcha a zloba. Platí totiž - kdo získá jednu z ďábelských vášní, bude mít dříve či později nevyhnutelně i všechny ostatní. A tak je to s každým, kdo se vydá po této zkázonosné cestě. Na začátku je obyčejná duchovní neopatrnost, nějaká drobná vášeň, kterou člověk nevytrhne ze své duše jako plevel, ale začne si ji hýčkat a ospravedlňovat. A co je dál, už víme.

Rozvoj pýchy u Jidáše vidíme v jeho zoufalství, jež je formou pýchy a přivedlo Jidáše k sebevraždě. A co se týče té třetí satanské vlastnosti - zloby - tu vidí Otcové v Jidášově špatnosti, která se projevila jeho odhodláním jednat s židy a zradit Pána. Člověk odhodlaný ke zradě se spikne s kýmkoliv, byť by mu byl dříve jakkoliv nesympatický.

Občas vidíme kolem sebe v běžném životě, jak někdo s někým kvůli jeho postojům nesouhlasí, odsuzuje ho a pranýřuje jeho názory či postoje; zdálo by se, že ti dva spolu nikdy nenajdou společnou řeč. Jenže když později přijde na pikle a zradu, náhle vidíme ty dva jako výborné spojence, jak pracují rukou společnou a nerozdílnou... Zvláštní věci se dějí na světě.
Nelidskost či nepřirozenost závisti je zobrazena na jedné staré ikoně, kterou jsem viděl napsanou kdesi v chrámu v Soluni. Tam je freska příchodu Pána Ježíše do Jerusalema a jsou tam zobrazeni též izraelští staršinové. Jak se mi zdálo, mají namalovány zvířecí obličeje (cosi mezi lidskou tváří a hlavou jakési myši). Autor tím zřejmě chtěl vyjádřit to, co se o nich zpívá v liturgických hymnech - byli spalováni závistí vůči Pánu Ježíši, který před tím vzkřísil Lazara a nyní ho zástupy vítají jako krále. A co na to říkají farizeové a velekněží? "Zabijeme jeho i Lazara!" (Jan 12,10) Závist přerůstá v ducha vzpoury proti Bohu. Židovští archijerejové už nechtějí nic vidět a nic slyšet, nezajímá je jejich lid; bojují jen sami za sebe, vedeni bohaprázdnou závistí, zrazují svého Mesiáše Pilátovi.

* * *

Proč do lidí vstupuje závist? Bránu do lidské duše otevírá závisti většinou lidská malost. Nejde tu samozřejmě o výšku postavy, ale o duchovní rozměr lidské duše, o velikost vnitřního člověka. Jedná se o malost v myšlení, v pohledu na lidi i svět. Když člověk stižený malostí získá moc v církvi (lhostejno, zda se jedná o církev starozákonní nebo novozákonní) či se dokonce nějakým nedopatřením dostane na její nejvyšší hierarchické stupně, je to vždy katastrofa pro celé společenství a někdy i předehra konce. Starozákonní velekněží to ukazují sami na sobě. Takoví lidé nesnesou v dohledu nikoho, kdo něco dokázal, kdo má nějaké schopnosti a dobré výsledky. Malí lidé totiž většinou nemají ani schopnosti, ani za nimi nezůstává vykonané dílo; kromě spouště ovšem. K tomu, aby se projevily v člověku dobré schopnosti a dařilo se dobré dílo, bývá totiž nejprve potřeba širokosti duše, jisté velkodušnosti, šlechetnosti, velkorysosti, tolerance - a to je přesně to, co malým lidem schází.
Proč vlastně nemohli farizeové a archijerejové nechat Ježíše na pokoji? Proč ho nedokázali alespoň tolerovat, když už s ním nesouhlasili? Proč nemohli nechat ho, ať si tedy chodí a káže, uzdravuje a křísí z mrtvých? Proč nedokázali respektovat názor svých věřících, projevit úctu vůči vůli svého lidu? Proč si nedokázali říci to, co jim později poradil Gamaliel?, který jim dal ohledně apoštolů tuto radu: "Není-li to od Boha, zanikne to časem samo. A jestli to je od Boha, přece nechceme bojovat proti Bohu." (Skut 5,34-39)

Smutné na malých lidech bývá, že nemají ani lásku ani úctu k okolním lidem. Prosazují jen své ego. Dostane-li malý člověk velké pravomoci, nemůže v jeho dosahu nic hodnotného vznikat, protože to takový člověk nepřipustí. Jednak by ho jakákoliv opravdová hodnota zastiňovala, a toho se lidský trpaslík děsí, a kromě toho by vedle ní byla příliš zřetelně vidět jeho malost. A dále - malý člověk se zajímá především sám o sebe. Cítí se být mírou všech věcí. Dílo ostatních lidí posuzuje podle jednoduchého klíče: "Vypadá to tak, jak bych to udělal já, kdybych to uměl?" Bojuje jen sám za sebe. Malý člověk, aby prosadil své ego, nerozpakuje se zničit cokoliv velkého - jako Neron dal zapálit Řím.
Ježíš Kristus měl ducha moudrosti, kdežto velekněží a farizeové jen učili to, čemu sami nerozuměli. Dokud zde nebyl Pán Ježíš, nebyla jejich slepota tak zřejmá a dala se zamaskovat zběhlostí a chytráctvím ve výkladu Zákona; příchodem Spasitele však náhle bylo "nad slunce jasnější", že ve skutečnosti ničemu ze Zákona nerozumějí. Tohle usvědčení pro ně bylo hrozné. Kdyby měli tito kněží vnitřní velikost, trávili by všechen svůj čas u nohou Spasitele, podobně jako Maria z Bethanie. Jenže jakožto malí lidé se báli, že Ježíšova moudrost ohrožuje jejich autoritu a jejich moc. A stejně jako nesnesou takoví nadmutí lidé toho, kdo má úspěch (který malí lidé neodpouštějí), tak nemohou vystát toho, koho mají obyčejní lidé rádi. Židovské archijereje a staršiny mučilo, že prostí věřící Ježíše milovali. Žárlivě sledovali, jak jeho milují, kdežto je nikdo nemiloval. Lásku, kterou zástupy věnují někomu jinému, nemůže malý člověk tolerovat nikdy, v hloubi duše totiž chápe, že kroužek přívrženců a zastánců, které si kolem sebe shromáždil, bude stále řídnout a spíše bude svědčit o jeho nemilovanosti a prohlubovat jeho izolaci. Autorita, které se za použití své moci nemilovaný kněz dožaduje, se v takových případech stává karikaturou lásky.
Kromě první z trojice hlavních vášní - lakoty, čili touhy po penězích - bývá častým zdrojem závisti i druhá z hlavních vášní (touha po slasti) a hlavně třetí z této hrůzné trojice: touha po moci (která se tak často maskuje jako touha pomoci). John Dalberg-Acton v dopise Mandellu Creightonovi (duben 1887) píše často citovanou a hluboce pravdivou myšlenku: "Všechna moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně." Přeloženo do našeho jazyka by to mohlo znít jako: "Moc kazí lidské srdce, a naprostá moc naprosto rozloží člověka." Židovští velekněží jsou ukázkovými exempláři lidí rozložených mocí. Leč pokušení působí i v dnešní době, takže i v současnosti touha po moci kazí lidská srdce, a vidíme to všude kolem sebe, i v církvi...
Na židovských archijerejích je dobře vidět "anatomie závisti". Stiženi závistí používají Bohem svěřenou moc k tomu, aby potírali, zastrašovali a rdousili větší lidi, pokud takoví stojí v hierarchii moci či autority pod nimi; či aby je pomlouvali, svrhli nebo jinak odstranili (třeba i za pomoci státní moci, Piláta apod.), když někdo takový stojí v hierarchii nad nimi. Boj o moc bývá tak často živen právě závistí. Příkladů je v židovské historii dost a dost; stačí vzpomenout jen na to, co je zaznamenáno v Bibli - proroky náboženští představitelé kamenovali, jiné shodili s chrámové věže, prosté věřící udržovali ve strachu (ne nadarmo se apoštolé po Kristově ukřižování tak báli a ukrývali se), případně zatýkali, bičovali nebo trestali vyloučením ze synagogy (tj. z církevního společenství i ze společnosti)...
Co dokáže udělat s myšlením člověka oklamání démonem závisti, je na archijerejích dobře patrné. Jeden démon, který získal klíč k lidskému srdci, přivede za sebou sedm horších, až je v lidském srdci plnost závisti, pýchy a zloby. Není snad potřeba připomínat, jak si počínali zrádní židé před Pilátem v zuřivé snaze dostat Spasitele na kříž. Jim nestačilo ukamenování - to jim připadalo jako příliš slabá pomsta tomu, koho tolik jejich věřících tak milovalo. Ukamenovat mohli kohokoliv kdykoliv a nemuseli se na to Piláta tázat. Jim šlo v jejich pomatené mysli o to, aby připravili tomu, kdo klidně i přes jejich nesouhlas v sobotu uzdravuje a křísí mrtvé, tu nejhroznější smrt, jaká existuje, a aby tím zároveň zdiskreditovali jeho památku. Ukřižování byla poprava pro nejhorší zločince, a proto mělo definitivně znemožnit komukoliv, aby na Ježíše Nazaretského kdy vzpomínal v dobrém. Dále jsou tito mstiví pomatenci k vidění, jak pospíchají na Golgotu k Ukřižovanému, aby se mu posmívali. Co vyváděli dokonce i pod křížem s umírajícím, nemá žádné rozumné vysvětlení. A jako by jim nestačila jeho smrt, ještě si stěžovali na tabulku se zápisem o provinění, kterou Pilát nechal na kříž pověsit, jak bylo zvykem. A pak dávají tito blázni střežit hrob, aby ten, kdo jiné křísil z mrtvých, náhodou sám nevstal z mrtvých. Jak uvažovala jejich zatemnělá mysl? "Budeme hlídat hrob, a jestli nebožtík ožije, tak ho prostě nepustíme ven. Budeme tam Boha držet třeba násilím. Však on si to rozmyslí, vstávat nám tady z mrtvých. A kdyby se i přesto protáhl ven nějakou skulinou, tak ho strážní rychle znovu zabijí a šup s ním zpátky do hrobu." Pilátovi sice řekli, že mají strach, aby nebožtíka neukradli jeho učedníci, ale ve skutečnosti se kněží obávají, aby jim Bůh nevyvedl něco, co se jim nehodí (přece věděli, kdo byl Ježíš, a že to, co činil, nemůže žádný člověk činit). Nic už není dostatečně hloupé, aby toho nebylo schopno myšlení zdeformované závistí. Kdo propadne závisti a zlobě, je ztracen. Jak se někde praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.
* * *

A nyní ještě k první z trojice hlavních vášní, z níž vyrůstá jedovaté bejlí závisti, která zase bývá příčinou zrady. Tedy něco k lakotě neboli o touze něco ukrást či prostě o jiném finančním názoru. Peníze jsou nejjistějším způsobem, jak dosáhnout rozložení jakéhokoliv vztahu či společenství. Jidáš se pozastavoval nad tím, že tři ženy pomazaly Ježíše vzácným myrem. Označil to za plýtvání a v rozhořčeném mravokárenství se tázal, proč nebylo myro raději prodáno a utržené peníze rozdány chudým (Jan 12,5). Jidášovu "starostlivost o chudé" intepretuje evangelista Jan bez skrupulí jako obyčejnou zlodějnu: "To pak řekl, ne že by měl péči o chudé, ale že zloděj byl, a měšec měl, a to, což do něho kladeno bylo, nosil." (Jan 12,6) Je zajímavé, že Jidáš zde není obviněn z defraudace (obvinění z krádeží, které čteme v moderních českých překladech, je zřejmě vsuvkou a nezakládá se na orig. textu), ale je viněn z vášnivého pečování o apoštolskou pokladnici - prostě mu dělalo dobře spravovat finance, vést účty, kontrolovat příjmy a výdaje, a každý vhodný "cash flow", který proudil kolem, odklánět do apoštolské banky - která v té době ještě nebyla vatikánskou institucí, ale pouhým měšcem u Jidášova pasu. Ap. Jan nazývá tuto lásku k penězům "zlodějstvím" zřejmě v podobném duchu, v jakém označuje Pán Ježíš už pouhý nečistý pohled na ženu jako cizoložství.
My bychom dnes mohli citovaná Jidášova slova interpretovat současným politicky korektním jazykem jako: "Jiný odborný názor na problematiku financování sociální činnosti církve." Buď jak buď, je za tím vším jedna ze tří základních vášní - touha po penězích. A podle posvátných hymnů tato touha zatemňuje nejen lidské srdce, ale i lidské zření.
* * *

Bláznivost Jidáše je zmíněna na Velký čtvrtek, kdy se při bohoslužbě zpívá, že "zatímco učedníci byli při poslední večeři osvíceni, Jidáš byl zatemněn na rozumu". Čím bylo dokonáno osvícení učedníků? Účastí na přečistém Tělu a drahocenné Krvi Spasitele. Čím bylo dokonáno zatemnění Jidášovo? Tím samým - tj. účastí na přijímání Těla Kristova. Pán Ježíš mu totiž podle znění Evangelia podal skývu chleba a s tím chlebem do Jidáše vešel ďábel (Jan 13,27). Podle sv. Jana Zlatoústého byl tento chléb už svatým přijímáním (byť byl podáván dříve, než Pán lámal chléb a dával učedníkům na odpuštění hříchů).

Člověku, který páchá něco nelidského, už nic duchovně nepomáhá. Svaté přijímání takového člověk již neléčí, ale naopak ještě více poškozuje a duchovně zabíjí. Proto křesťan ve stavu vážného hříchu nesmí přijímat, dokud se pokáním a nápravou nezačne léčit. To pravoslavní křesťané dobře vědí, a tak se vždy obávali a obávají nehodného svatého přijímání, které je člověku k odsouzení. I apoštol Pavel píše, že kvůli nehodnému přijímání mnozí onemocněli či umírají (1 Kor 11,30).

* * *

Člověku, který zradil a nekaje se rychle, se nevyhnutelně mění jeho uvažování. Aniž by si to uvědomoval, začne mu mysl pracovat jinak. Asketickým jazykem: upadá do klamu (prelesti), začne se chovat jako blázen. Zrazuje pak kohokoliv a cokoliv. Zradí každého člověka, který s ním bezvýhradně nesouhlasí, zradí své přátele, zradí i každý dříve zastávaný ideál. Posléze dospěje do stavu, kdy už je mu všechno jedno - záleží mu jen na svém egu. Všechno, co hlásá, je již pouhým pokrytectvím. Jeho pokorné chování je jen divadlem. Od takových lidí je lépe utéci.

Závist židovských archijerejů přivedla starozákonní církev k jejímu konci. Přesně čtyřicet let poté, co sv. Jan Křtitel hlásal židům varovná slova: "Sekera je už přiložena ke kořeni... a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně," (Mat 3,10) nezbyl z Jeruzaléma kámen na kameni a izraelské obyvatelstvo bylo buď mrtvé nebo bylo prodáváno na světových trzích s otroky za jednotnou cenu: třicet stříbrných za žida. Jak se praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.

Budoucnost patřila těm, kteří se odloučili od závistivců a zrádců, včas opustili Jerusalem, než přišla záhuba, a vykročili jinými cestami. To byl nový Boží lid.



Sv. Jan Křtitel: »Sekera je už přiložena ke kořeni.«

 























Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz