1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 913: #

Administrátor --- 4. 6. 2013
Rozklad politiky a společenského řádu se dotýká i církevního života

Celospolečenská podrážděnost, nenávist, rozklad a anarchie pronikají do církve

Ztrácejí současní lidé schopnost vytvářet církev? Odpovědět na inspiraci Ducha Svatého? Každá další nastupující generace je duchovně slabší než ta předchozí. To je dnes obecně přijímaný fakt. Jako by v lidstvu cosi uvnitř rychle odumíralo, slábla schopnost duchovní tenze (tuto myšlenku si vypůjčuji od teologa A. Osipova). Čím slabší je člověk duchovně, tím však sebevědoměji vystupuje a tím méně o sobě pochybuje. Tak už to chodí. To, co se děje se světem či - abychom to realisticky zúžili - se společností kolem nás, musí mít nutně dopad i na církevní společenství.

Jedna kniha promluv starce Pasij nese název: S láskou a bolestí o současném člověku. Kdybych měl dát tomuto článku nějaký poetický název, tak bych možná napsal: S láskou a bolestí o našich mladých pravoslavných křesťanech. (Doufám, že to někdo nebude chápat tak, jako bych se chtěl jakkoliv srovnávat se starcem Paisijem :-) Především mám na mysli mladší pravoslavné duchovní, bohoslovce či teology - a to lidi, kteří přišli do církve někdy v devadesátých letech či později a není jim ještě - dejme tomu - čtyřicet let. Za příliv mladých lidí do církve jsem Bohu opravdu vděčný. A omlazení duchovenského sboru nám dává možnost hledět do budoucnosti s nadějí. Naplňují mne však obavou dosud nediskutované pochybnosti, zda se církvi daří zajistit jim potřebné vedení a podmínky potřebné pro duchovní zrání, které by je vedlo k moudrosti a církvi bylo ku prospěchu. Tento krátký článek ať tedy nikdo nechápe jako "tepání" mladší generace, ale spíše jako podnět k přemýšlení nad popisovaným jevem.
V tuto chvíli tento jev upoutal mou pozornost ve světle událostí právě probíhajích uvnitř církve. Pokouším se sledovat nejen povrch kauzy odchodu bývalého metropolity, ale i různé reakce příslušníků naší církve na tuto kauzu, které obíhají v církvi v různých otevřených dopisech, e-mailových oběžnících, či diskusích pod články nebo jsou psány přímo mně. Musím nejprve říci, že mne zarmucují iracionální resp. vášnivé "výlevy", které v těchto - často anonymních či poloanonymních - pamfletech přicházejí z obou názorových stran. To však zřejmě nemá smysl rozebírat, a proto pohlédnu na věc z jiného úhlu. Charakterickým znakem toho, co se kolem kauzy děje, je sebevědomí některých mladších příslušníků církve, a dále cosi, co by se dalo neutrálně označit jako vůle a odvaha ke změnám, a tím bych se rád v tomto článku zabýval.

* * *

U současných mladých pravoslavných (resp. té jejich části, kterou mám na mysli v souvislosti se zmíněným sebevědomím) pozoruji tendenci odtrhnout se od kontinuity předávání církevního dědictví z generace na generaci. Stará generace, kterou vl. Kryštof obecně vzato reprezentuje, ať už je jakákoliv, zůstává jediným pojítkem se všemi předchozími pravoslavnými generacemi a potažmo s kořeny naší církve. Nenalezne-li mladá generace způsob, jak se napojit na starší generace (a to lze jedině pokorou a podřízením se věkovitému systému postupné generační obměny), stane se odtrženou, bezprizorní a tápající. Bude generací, za jejíž éry se společenství rozpadne, protože se odtrhlo od řádu, který se předává ne čtením knih, ani na husitské fakultě, ale přenosem z generace na generaci (nebo příchodem misionáře).

Existuje jakýsi obecný církevní řád v nejširším smyslu tohoto slova - sem patří nejen kánony či ústava, ale i generační posloupnost, podřízení se jednotě, tradici, sem patří církevní morálka i vzájemná úcta, sem náleží i povinnost neurážet se, odpouštět a usmířit se, nezarmucovat (zvláště nikoho z maličkých), nepronásledovat se vzájemně, k tomu patří i skutečnost, že v církvi nesmějí nikdy povstávat mladší proti starším, věřící proti tomu, kdo jej pokřtil či je mu kmotrem, duchovní proti tomu, kdo jej vysvětil (každý svěcenec je do konce svého života vázán povinnou úctou ke svému světiteli, zastává se ho a nemůže proti němu "zdvihnout patu"; po jeho smrti pak udržuje jeho modlitební památku). Sem patří zdánlivě samozřejmá skutečnost, že pastýřem by neměl být ten, kdo sám nemůže věřícím sloužit jako alespoň skromný vzor zápasu s vášněmi (všichni jsme četli, že "oči jsou spolehlivější než uši") nebo kdo by na veřejnosti opakovaně používal sprostá slova. Každý by se měl stále obávat, zda něčím, co učinil, nezpůsobil pohoršení či neodvrátil někoho od cesty spásy. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál o církevních zvyklostech a řádu. To jsou věkovité principy, které se někdy mohou zdát strašně nepraktické, ale na nich stojí církevní život a právě tyto principy jej chrání před rozkladem.

Kdo se nenaučil tomuto řádu tím, že se mu sám (třeba nedobrovolně) podřídil, nebude schopen kolem sebe řád šířit, ale bude jen bořit. A nebude vůbec chápat, proč se společné dílo nedaří. Bude hořekovat: "Jak to, že se nám nevede, když jsme se konečně zbavili těch, kteří nám překáželi?"

* * *

Co je to výše zmíněný "věkovitý systém generační obměny"? Je to něco tak přirozeného, jako prostá skutečnost, že člověk musí nejprve vydechnout, aby se mohl nadechnout (buddhista by přispěchal s obligátním příslovím, že hrnek musí být nejprve prázdný, aby mohl být naplněn). Mladý člověk poté, co přijde do církve (a třeba pak ještě vystuduje teologii a je třeba i vysvěcen, takže vkročí ve svém životě na "církevní dráhu"), má samozřejmě spoustu nápadů, idejí a plánů. Má v sobě přetlak, je někdy jako "papiňák". To vše se musí zpočátku naučit vydechnout, tj. odsunout to, či odložit, aby uvnitř vytvořil místo, jež mu umožní začít se nadechovat - tj. učit se, vstřebávat. Lidský egoismus však zoufale křičí: "Ne! Vždyť je tu toho tolik, co si zasluhuje kritiku, předělání, opravu, čistku..." Člověk se však musí podřídit nějaké disciplíně a stanovenému pořádku, který mu nedovolí takový rozmach seberealizace, jaký by si nezralý člověk přál.
Na fakultě v Prešově si nás jednou večer zavolal spirituál a dal nám otázku: "Jakou byste chtěli, aby vám dali farnost, až dokončíte studium? Velkou nebo malou?" Vyslechl si pár odpovědí a názorů, a pak stručně řekl: "Chtějte malou farnost. Tam nenapácháte tolik škod."
A tak se může člověk, jehož vůle je zkrocena církevním řádem, začít krůček po krůčku učit, a to nejen školskou teologii, ale chápání podstaty církevního života, zákonitostem lidského života, lidským osudům, jejich slabostem i síle, kterou má odpuštění a pokání (čím jsem starší, tím více se mi zdá, že na ničem jiném v církevním životě vlastně nezaleží, kromě víry ovšem). Naučí se vidět svou vlastní nemoc a získá tak soucit s nemocemi ostatních. Najde schopnost kriticky pohledět sám na sebe i na své předchozí plány a ideály, a zrevidovat je či zahodit jako nepotřebné (vždyť jen hlupák nemění své názory, jak někdo pravil). Získá jednu vzácnou schopnost - ocenit to, co tu už je. Uzřít jakým úsilím to bylo vybudováno. I když je tu tolik nedokonalostí a lidských hříchů, je to Boží zázrak a velice křehká je existence toho, co zde díky boholidské spolupráci vzniklo. Pak se člověk stane velice opatrným, aby se (třebas nevědomky) nepřipojil k silám, které by tuto křehkost mohly rozdrtit. A těmi destrukčními "silami" nemám na mysli ty, kteří by úmyslně chtěli poškodit církev. Kdepak! Jsou zde totiž takoví, kteří ne kvůli zlomyslnosti, hlouposti či nevzdělanosti, ale kvůli duchovní nezralosti nebo lidské nezkušenosti mohou s těmi nejlepšími a nejušlechtilejšími záměry poškodit církev tak, že to vzhledem k naší době bude ztráta už nenahraditelná. Jak se říká: "Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly."
Abych alespoň letmo ilustroval to, o čem zde píši, musím zmínit pár střípků z těch lidských osudů, které jsem zahlédl. Viděl jsem případy dospělých lidí, kteří jsouce ještě katechumeny, už se kriticky rozhlíželi po církvi, shlíželi spatra na duchovní i církevní praxi. Dávali najevo, že jsou vzdělanci, jejich příchodem by církev vlastně měla být poctěna; někteří z nich odmítali číst české pravoslavné knížky, protože oni přece čtou v řečtině originály svatých Otců (jestli něco z toho pochopili, to je však už jiná otázka). Další takový zase odmítá českou pravoslavnou terminologii a používá katolickou, protože jako vzdělanec ví nejlépe, co má dělat. Znám jednoho vzdělance, co přes své mládí ohrnoval nos nad poučeními pouštních Otců v Pateriku a prohlásil je za "babská vyprávění", protože tam prý není žádná triadologie (dnes je to jeden z těch, kteří z televizní obrazovky skandalizovali vl. Kryštofa; zrovna od tohoto člověka mě to s ohledem na jeho teologické působení zvlášť mrzelo - je vidět, jak bolestně mu schází lekce pravoslavné morálky a spirituality, kterou by od svatých Otců přes Paterik dostal, kdyby jej četl). Znám duchovní, kteří si ihned poté, co začali sloužit, úplně přepsali Gorazdovy bohoslužebné texty do suché moderní češtiny, takže si nikdy neosvojili ducha překladů sv. Gorazda, aby na toto světecké dílo mohli navázat. Vím o duchovním, který k nám přešel z jedné protestantské církve, a když tam za sebou "bouchl dveřmi" (jak se o tom sám vyjádřil), prohlásil při tom, že jde k pravoslavným, aby se tam stal biskupem. A zase jiní všemu rozumí, protože přece byli nějaká léta v Řecku nebo v Rusku či někde u osvícených pravoslavných na Západě... V poslední době jsem podstoupil skutečně nepříjemný zážitek - byl jsem svědkem ostrého útoku dvou našich mladých právě vystudovaných teologů proti Gorazdovu historickému dílu a jeho výkladu českých dějin, na němž byla založena obnova české pravoslavné církve před 90 lety; smyslem jejich útoku bylo překazit vydání brožury, kde se tento tradiční pohled ve stručnosti prezentoval; sebevědomí, s nímž projevovali svou převahu nad naším světcem, bralo dech (takového výpadu proti prorockému dílu sv. Gorazda, mimochodem prověřenému řadou erudovaných historiků, se zatím u nás snad ještě nikdo neodvážil, to byla zřejmě premiéra). A nebo - jaký je asi vztah k pravoslaví u mladého kněze, který má sice možnost snadno a blízko svého bydliště studovat pravoslavnou fakultu, ale dá - jen Bůh ví proč - přednost studiu na katolické fakultě? A jak to, že mu něco takového naše církev dovolila? Vybral jsem těchto pár příkladů pro ilustraci jevu, který se je už místy tak výrazný, že se stává pro naši dobu typický - nezanedbatelná část přicházejících lidí a mladých duchovních přistupují k církvi bez náležité úcty, udržují si od ní odstup, ale současně oplývají ambicemi rozhodovat, poučovat, provádět změny, uzdravovat církev či soudit...

Poctivě řečeno, není to však jen jejich vina, ale zřejmě též vina naší církve, která nedokáže pro tyto lidi zajistit, co je potřeba. A k tomu nutno pro úplnost dodat, že jsou zde i duchovní a mladí pravoslavní křesťané, kteří díky svým osobním vlastnostem vstupují do pravoslavné církve s opravdovou pokorou, vzhlížejí k pravoslavné teologii i místní pravoslavné tradici s úctou. A takový přístup je pak zřetelně znát na jejich vystupování i osobním životě. Není o nich příliš slyšet, ale jsou nadějí českého pravoslaví pro budoucnost.
Rusko před 90 lety. Tento duch destrukce církve se před dvaceti lety vítězně přesunul na západ. Zatímco do té doby se ve jménu bojovného materialismu vysmíval křesťanství a církvi Východ, dnes to dělá Západ.

Francie - současnost. Západ a Východ si vyměnily role. Nyní je Západ levičácky zaměřený proti církvi, kdežto Rusko je konzervativním státem s úctou k církvi. Skoro celé 20. století Západ kritizoval Rusko za neúctu k náboženství; teď kritizuje Rusko za to, jak se sám doposavad choval - za konzervativismus.

V chrámech bolševici zřizovali muzea atheismu či skladiště apod. V Praze je v současnosti v chrámu, kde kázal mistr Jan Hus a kde jsou v kryptách pochováni rektoři Karlovy univerzity, zřízen pornoklub a vyhlašuje se zde pravidelně vítěz soutěže o nejpřitažlivějšího homosexuála. I tady vidíme projev odvahy a vůle ke změnám.

Nepracuje i u nás v církvi nějaké takové odvážné zelené rameno, jaké vidíme na obrázku z Francie?

Zajímavé poučení o duchu touhy po změnách nám skýtá předrevoluční Rusko. Podle literatury se asi půl století před revolucí rozšířila v Rusku zvláštní atmosféra. Všude se hovořilo jen o tom, jak je to v Rusku špatné. Nadávalo se na vládu, na církev, na všechno. A ne že by si nic z toho nezasluhovalo kritiku, jenže mezi kritikou a odsouzením k likvidaci je jistý rozdíl. Rusko bylo stále srovnáváno se západní Evropou, jejíž obraz byl v Rusku přikrášlován do nemožnosti. Vše západní bylo automaticky považováno za lepší než ruské, velebeno jako osvícené, dokonalé a žádoucí. Rusko bylo vysmíváno svými vlastními lidmi - a to především inteligencí (na školách se tato atmosféra šířila neprogresivněji) a ve městech. Společnost byla na svou dobu nevídaně rozbouřena a začalo se mluvit o tom, že vše staré je potřeba odstranit, zbořit a zničit. Vzplála touha přetrhnout ten řetěz věků, propojení s historií, smést všechno staré, nevázat se ničím, co přichází z minulosti (v tomto duchu se nese staré bolševické heslo: mládí vpřed!). A na troskách starého Ruska se prý může vybudovat něco jiného a lepšího. Pozoruhodné je, že se příliš nepromýšlelo, co jiného tam má být. Jako by to nikoho vlastně ani nezajímalo. Obecně vzato nebyl lidem předložen žádný plán, jen nabídka destrukce. Mělo se totiž zato, že teď je potřeba bořit, a co se bude stavět, to budeme řešit pak. Taková byla atmosféra, v níž se zasévala do společnosti seménka revoluce, která později vzklíčila, nezadržitelně bleskově obludně vzrostla a přinesla své smrtonosné plody. Byly to mj. plody odvahy a vůle ke změně. Mám dojem, že jakási částečná podobnost toho ducha, který vanul tenkrát tam, a tím duchem, jehož cítím tady a teď, tu přece jenom je.

Otázka tedy stojí asi takto: Dokážeme ocenit to, co tu teď máme? Trvá ještě ve většině církve vůle navazovat na předchozí generace? Stojí nám to za to? Je to, co máme, pro nás hodnotou, která dokáže převážit všechny ty chyby, jichž se starší generace dopustila? A nebo rozvineme transparent: "Mládí vpřed!" a budeme si na tom trvat, i kdyby tu neměl zůstat kámen na kameni?


P.S.
Náš duchovní řád nás vede k tomu, abychom nepásli po změnách. Apoštol radí: "Máš ženu? Nehledej rozchod. Zůstal jsi bez ženy? Žádnou nehledej." (1 Korint 7,27) Mnišská tradice hlásá: "Spokoj se s tím, co máš." Zvláště mladým mnichům je prý potřeba to stále připomínat. Ďábel totiž přichází k nezkušeným a zasévá myšlenky: "Ještě tohle potřebuješ a tamtoho máš málo. Toto je potřeba změnit. A tamto také není tak, jak by mělo být." (Je na to příběh z Pateriku o mnichovi, co seděl ve své kelii a místo modlitby přemýšlel o tom, co všechno by tam bylo potřeba opravit.) Duch nespokojenosti je vlastně duchem nepokory a ten znemožní člověku vést jakýkoliv opravdový duchovní život. Jsou lidé, kteří stále něco předělávají, vylepšují, opravují a zvelebují, ale i když jsou zcela ponořeni v církevních záležitostech, působení hlubšího duchovního života na nich nevidíš. Spíše to s nimi jde od desíti k pěti.
Vypráví se o jednom knězi, který stále zkrášloval svůj chrám. Opravil střechu, pozlatil kupoli, pak nový ikonostas, novou podlahu, pak nechal udělat fresky, koupil nové vybavení... Nakonec upadl do smilstva, přestal sloužit a farnost se rozpadla. Jeden z velkých ruských starců (Lavrentij?) radil mniškám monastýru, aby na budovách opravovaly jen to, co je nutné, jinak aby se věnovaly modlitbě. Kolem oprav církevních objektů totiž vane tolik světského ducha, že to snadno strhává pozornost duchovních i věřících od vnitřního k vnějšímu. Možná s tím souvisí i proroctví sv. Serafíma Vyrického, že v antikristově době budou všechny chrámy krásně pozlaceny.
Dnes však tolik z nás volá po změnách (jako v předrevolučním Rusku). Bývá to tak, že změn se vytrvale dožadují povrchní lidé, kteří nikdy nebudou spokojeni. Jejich myšlení je upřeno na věci vnější. A proto nevidí ty skryté hodnoty, čili to, co je pod povrchem. To se tak snadno přehlédne.

Škoda, že tito lidé nevědí, s jakou opatrností a opravdovou úctou se stavějí k dílu českého pravoslaví některé velké duchovní osobnosti ve světě. Díky svému duchovnímu zření totiž chápou, jak těžce zde u nás všechno vzniká, v jak obtížných podmínkách tady pravoslaví existuje a jakou hodnotu má před Bohem vše, co se tu podaří. I když v porovnání s tím, jak žijí velké tradiční pravoslavné církve ve světě, je u nás všechno skromné a miniaturní, přesto to může mít velký význam. Vždyť skrze toto skromné dílo se děje velké dílo spásy člověka! Jakže to pravil apoštol? Boží moc se děje skrze lidskou slabost a nemohoucnost (viz 2 Korint 12,9).

Tato církev - tak, jak tu je, - je nesmírným darem od Boha. Darem dávaným nám, pravoslavným křesťanům, kteří zde žijeme, i darem celému národu. To je to, co nám Bůh nabízí. Vzpomínám si na jerondu Chrysostoma z monastýru sv. Nikodima - když za ním přicházejí zmatení lidé, kteří nevědí, oč usilovat, co si vybrat, jak si zvolit, často jim tento svatý starec říká: "Nejlepší je přijímat to, co Bůh dává."





















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz