1176


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 914:

Administrátor --- 11. 6. 2013
O syndromu duchovní slepoty

6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o slepém

Čtení z Janova evangelia o slepém nás každoročně staví před obrázek takové lidské nemoci, která je ještě horší než tělesná slepota. Touto hrozivou nemocí lidské duše je slepota duchovní. Můžeme rozlišit tři druhy oné slepoty.

První z nich je popsán právě v dnešní biblickém čtení. Je to stav, kdy má člověk přímo před očima to, co potřebuje vědět ke své spáse, ale nevidí nic. Dávní farizeové měli před očima Kristův zázrak uzdravení toho, kdo se narodil jako slepý. "Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči od narození slepému." Jenže neviděli Boží navštívení a příchod Mesiáše, protože hleděli jen na to, že se to stalo v nesprávný den v týdnu. V tuto neděli čteném příběhu jeden tělesné slepý prohlédl a získal při tom zároveň i zření duchovní, jelikož uviděl svého Spasitele; mnoho jiných však předvedlo svou duchovní slepotu a urputně na ní trvalo. A tím uvízli ve svých hříších, neboť jsouce slepými, prohlašovali se za vidoucí.

Druhý typ duchovní slepoty je mnohokrát popisován v dílech zabývajících se pravoslavnou spiritualitou. Je to stav slepoty vůči svým hříchům. Mnohokrát jsem se tomu zde věnoval, takže nyní jen po stoprvé připomenu sobě i čtenářům, že skutečný duchovní život začíná až tehdy, když člověk uvidí své hříchy, jichž je jako písku mořského. Avšak nejedná se tu jen o rozumové či akademické uznání své hříšnosti. Jde o stav otevřeného duchovní zření. Teprve touto cestou se člověk postupně stává skutečně vidoucím. Nahlédne skutečný stav svého nitra a je zděšen. Pryč je veškerá má spokojenost s tím, jak jsem dobrým člověkem.

Jen nemocný člověk volá lékaře. Jen ten, kdo skutečně vidí nemoc své duše, může pochopit, k čemu potřebuje Krista. Čím je trpícímu člověku, jehož zrovna postihly bolesti, jeho sáhnutí po telefonu, vytáčení čísla lékařské pohotovosti a volání na lékaře: "Rychle přijeďte, je mi moc zle, jsem na tom bídně," tím je tomu, kdo duchovně prozřel, víra a modlitba.

Představte si takový bláznivý výjev - náhodně projíždějící sanitka zastaví u chodníku, vystoupí z ní lékař a táže se kolemjdoucích: "Nechcete někdo odvést do nemocnice na operaci?" Ti, co jsou na chodníku a cítí se být zdraví nebo rozhodně ne tak chorobní, aby se jim chtělo do nemocnice pod kudlu, budou nad takovou nabídkou lékaře ze záchranky kroutit hlavou nebo se mu přímo vysmějí: "Já nejsem nemocný, ty jsi nemocný!" Úplně stejně se vysměje křesťanské víře člověk, který nevidí své hříchy. Všechny ty křesťanské řeči o kříži a o spáse mu budou připadat podobně bláznivé, jako připadal lidem na chodníku ten lékař ze záchranky. Už apoštol Pavel psal (se zármutkem): Židům je to pohoršením a Řekům bláznovstvím (1 Kor 1,23). Kdo je slepý ke svému skutečnému duchovnímu stavu, nad naší vírou nechápavě zakroutí hlavou, či tolerantně uzná, že církev je dobrá alespoň na charitu, sociální služby, kulturní činnost či pěstování morálky a mravnosti ve společnosti (samé užitečné věci, ale nic co by pro mne bylo otázkou života a smrti).

A dostáváme se k třetímu typu netělesné slepoty, která spadá někam mezi oblast duchovní a duševní. Je to slepota morální. Aniž bychom si to uvědomovali, nemáme objektivní vidění reality. Nevnímáme to, co je ve skutečnosti kolem nás. Domníváme se, že vidíme svět, lidi, situace a vztahy takové, jaké jsou. Ve skutečnosti vidíme to, co chceme vidět, a nevidíme to, co buď vidět nechceme nebo tomu nerozumíme. Jsme slepí vůči tomu, co se vymyká naší zkušenosti, co není součástí našeho vnitřního světa. Známá je např. věc, že zlý člověk nechápe motivy jednání milosrdného; považuje to za taktiku, nebo hru a lest či za slabost. "Podle sebe soudím tebe," říká se často a je to tak hluboce pravdivá teze, že ani nedohlédneme hlubin, které toto přísloví postihuje.

Každý máme kolem sebe jakousi "mýdlovou bublinu", skrze kterou je zevnitř vidět ven do okolního světa jen nejasně; tato bublina svými reflexy především zrcadlí nás samotné. Je to bublina nafouknutá kolem nás naším egoismem. Materiálem, z něhož je učiněna, jsou naše vlastní vášně a hříchy, naše zloba, závist či podezřívavost, pak je tam velká porce strachu a nedůvěry, touhy po majetku či slávě, a nechybí v tom "mýdlovém roztoku" ani naše předsudky a obavy z neznámého. Domníváme se, že svým myšlením a jednáním adekvátně reagujeme na okolní realitu; ve skutečnosti je převládajícím motivem našeho jednání právě onen pěnivý materiál, z něhož je bublina učiněna, a egoismus, který ji kolem nás nafukuje. Zevnitř bubliny vidíme především své poničené, zkažené ego, nemocnou duši a své předsudky, jenže si neuvědomujeme, že je to odraz naší duše, ale máme za to, že takto vypadá okolní realita. Všechny ty obrazy a dojmy se totiž zrcadlí na vnitřní straně bubliny a vytváří se tím klamný dojem, jako by to byl obraz světa a lidí. A my tomu věříme. A to pevně a rádi. A běda tomu, kdo by chtěl píchnout do našeho egoismu a propíchnout naši milovanou bublinu. Takový se se zlou potáže!

Jedním z "bublinotvorných materiálů" je strach. Strach z toho, že přijdeme o to, co máme, nebo nedosáhneme toho, co chceme. Strach z toho, že nás někdo ohrožuje, že selžeme, že nesplníme očekávání. Strach z odhalení a zneuctění. Strach ze života, strach ze smrti. Strach z hořkosti, kterou pocítíme, když nebudeme přijati či uznáváni, nebo dostaneme, oč nestojíme, či nedostaneme, co očekáváme. Strach z pravdy i strach ze lži. Když má člověk dostatek, bojí se, že o to přijde, když má nedostatek, bojí se, že už to jiné nebude. Kdo se bojí, není svobodný. Kdo se děsí, ten nezná lásku. Není účinnějšího nástroje na ovládání lidí, než vyvolat v nich strach. Pořádně je vyděsit, a už s nimi může při troše obratnosti manipulovat, jak se mu zachce. Strach nemá nic společného s bázní Boží, která je projevem lásky. Bůh zbavuje člověka strachu. Především strachu z prázdnoty.
Tahle bublina způsobuje většinu nedorozumění mezi lidmi, sporů, podrazů, zrad, bojů i válek. "Zabublinovaní" lidé vzájemně zápasí, strojí intriky, uzavírají pakty, snaží se prosadit své "jediné správné" vidění světa, a vůbec netuší, že ve skutečnosti to, co vidí, není ani druhý člověk ani svět. Všichni jsme v prelesti. Celý svět je ponořen v klamu, lká sv. Symeon Nový Theolog. "Kolik lidí tolik názorů," praví jedno úsloví. A jiné ironicky poznamenává: "Pravda je jenom jedna, ale přesto má každý svou."
Znali to už dávní filosofové; proto se Pilát odmítá bavit s Ježíšem o tom, co je to pravda; na základě svého vzdělání se skepticky domnívá, že by to byla jen ztráta času a debata, která nikdy nemůže k ničemu vést. Jak by se mohli při takovém stavu věcí lidé ve společnosti nebo věřící v církvi na něčem dohodnout? Zdá se, že společenský konsensus bývá většinou ve skutečnosti výsledkem obratné skryté manipulace někoho, kdo má důvod a prostředky vnutit svou vůli lidem, na něž má vliv.
Je to však nutné, mít kolem sebe takovou bublinu? Samozřejmě není. Bublina je umělý svět. Začátek díla odstranění této bubliny je - uvědomit si ji. A když se následně podaří odstranit alespoň část egoismu, vášní a předpojatostí, projeví se to mírem v lidské duši. Vidíme to u duchovních starců. Nikomu nic nevnucují. Řeknou svou radu, svůj názor, - a zbytek je na tobě - ber nebo nech. Není to projev lhostejnosti a nezájmu o vás, ale hluboká úcta k vaší svobodě. Když se lidské nitro očišťuje, více a více v něm prosvítá Boží obraz. A tak takový očištěný člověk myslí i jedná v duchu podobnosti Bohu. Ať už jeho radu přijme či máte námitky, on vás má stále stejně rád. Jeho lásku si nemusíte zasloužit, dává ji bez podmínek.

Dokud budeme mít kolem sebe bubliny, budeme si navzájem vnucovat své pokažené názory a liché vidění světa. Každý má pravdu, a každý jinou. A všichni jsme přesvědčeni, že právě ta naše pravda je pravá, což nás opravňuje ji prosazovat a ospravedlňuje to naše skutky. Lidé uzavření ve svých bublinách se nikdy nedomluví a nemůže mezi nimi být skutečná otevřenost a potažmo láska. Jakékoliv pozitivní vztahy, které mezi sebou lidé v bublinách mají, jsou založeny buď na vášni, či na sdílení podobné formy egoismu (čemuž se někdy říká vzájemná sympatie), nebo na uzavřeném paktu a spřažení k dosažení společného cíle apod. Specifickým případem je sjednocení lidí vynucené obranou proti vnějšímu nepříteli (i to je však možné jen do určitého stupně egoismu; známe společnosti tak pokleslé, že se samy rozpadaly a jejich příslušníci nebyli schopni ani ochotni překonat své sobecké zájmy a společně se bránit). Teprve když lidé začnou potlačovat svůj egoismus, mohou k sobě nacházet cestu a vzájemně se domluvit, protože najednou začínají vidět svět i jeden druhého jinými očima, realistickým zřením; přiblížili se alespoň maličko tomu, jak vidí Bůh.

Tehdy se náhle v lidské duši objeví nečekané množství soucitu s druhým člověkem. Očištěné srdce ztratí veškerou chuť i motivaci druhému něco vnucovat či jej ovládat nebo přemlouvat jej. Na jeho chyby hledí s lítostí, protože chápe, že se jimi zraňuje a způsobuje si bolest. Lidské srdce pak vzlétne k pokladům Božího království, není tedy zde v tomto světě, nelpí na ničem, a proto může člověk nechat vezdejší záležitosti volně plynout a na vše hledět ze zorného úhlu věčnosti. Ač to možná zní nepravděpodobně, tím se rozhodně nevylučuje angažovanost člověka a boj proti zlu, to se však dá (a má) činit bez egoismu. Někdy stačí k získání odstupu od svého egoismu vzdát se touhy vidět výsledek svého snažení.


Závěrem

Úvahami nad diagnózou třetího typu syndromu duchovní slepoty jsme otevřeli velké téma, které se široce týká každodenního života křesťana i celého života církve. Vždyť právě v církvi by se překonávání egoismu mělo dít ve velkém; vidíme v církevních dějinách, že právě v těch dobách a na těch místech, kde rozkvétal tento druh duchovního prozření, duchovenstvo i věřící překonávali svůj egoismus a přinášeli dokonce i oběť nejvyšší, tam život církve dosahoval plnosti a církev získávala takovou duchovní sílu, že proměňovala nejen své lidi, ale i celou okolní společnost.

Asi bychom měli tuto oblast teologie v církvi častěji otevírat, připomínat a promýšlet, a pak by se možná náš církevní život mohl posunout k lepšímu. Jsme moderními lidmi, a tudíž máme sklony k povrchnosti. Až příliš často nechápeme, že pouhé vnější změny, či personální obměna nebo organizační vylepšení a právní úpravy nebo přísun peněz samy o sobě církevnímu životu nemohou pomoci. I kdyby stál v čele církve světec, nebude nám to nic platné, zůstaneme-li trčet v egoismu (konec konců, naše církev s tím má v živé paměti vlastní zkušenost - ve 20. století stál nejméně dvakrát v jejím čele člověk svatého života, jeden z nich je dokonce kanonizován; druhým z nich byl koncem svého života vl. Dorotej). Bez práce, která se děje v širším měřítku v lidských srdcích duchovenstva i věřících, jsou všechny vnější změny jen kosmetického charakteru, a dokonce ani světec a modlitebník na tom nemůže zásadním způsobem nic změnit. Neupínejme své naděje k ničemu vnějšímu. Západ to nepochopil, a jak dopadl. Teď stojíme na křižovatce my. Půjdeme cestou duchovní nebo cestou pouhých vnějších změn? Obojí provádět není možné, neboť nelze sedět na dvou židlích.



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz