Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 917: #
Administrátor
--- 19. 6. 2013
Svátek čtyřicátého dne
Nanebevstoupení Páně
Za onoho času pravil Pán Ježíš:
...dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
(Skut 1,8-9)
Každoročně 40. den po Vzkříšení Kristově oslavuje Církev Kristova velký svátek. Vzpomíná událost, kterou byla završena pozemská pouť našeho Spasitele a zároveň Jeho dílo záchrany člověka pro věčný život.
Dílo Božího Syna začalo vtělením v Betlémě. Tenkrát se Syn Boží stal bohočlověkem, čili nepřestal být tím, čím byl (Bohem), ale stal se navíc ještě tím, čím doposavad nebyl (člověkem). Když dnes Kristus odchází do nadnebesí, k trůnu Trojice, do náruče Otcovy, jde tam, kde nikdy nepřestal být (jako Bůh), ale nepřestává při tom být, kým se před 33 lety stal (člověkem), a tudíž je naše lidství neseno tam, kde ještě nikdy nebylo. Tím se dokonává dílo sjednocení Božství s lidstvím, neboť naše lidská přirozenost se už nezměnitelně navěky stává účastnou tajemného života přesvaté Trojice.
Co mohlo být pro nás vykonáno více? Může někdo říci, že pro nás mohl Bůh učinit ještě něco, co neučinil? Navždy je usvědčena dávná hadova lež, kterou svedl první lidi, když jim pod stromem poznání dobrého a zlého naznačoval, že je tu něco, co jim Bůh nechce dát, co jim upírá; jakési duchovní povznesení, jež jim prý odepřel! První lidé uvěřili hadu, zapochybovali o Bohu, a jak to všechno dopadlo!
Tato velkolepá posvátna výměna, při níž božské sestoupilo na zemi a pozemské vystoupilo nad nebe, je dnes dokonána. Avšak jaký smysl to pro nás má, pokud žijeme a myslíme, jako by se nás to netýkalo? Žijeme totiž namnoze, jako kdyby Kristus byl jen nějaký "velký šaman", který tu něco pozoruhodného na zemi prováděl, ale už je to velice a velice dávno, zprávy o tom jsou prý nejisté, jejich originály se ztratily a to co tu zbylo, lze vykládat různě. Tak vypadá současná verze pochybování Adama a Evy. Ve skutečnosti je však duchovní dílo Kristovo zapsáno na srdcích všech lidí a nefalšovaným originálem jeho zprávy je každý svatý. Vždyť každý, kdo na sobě uskuteční to, co Kristus vykonal, se stává Kristu podobným. Ne papež v Římě ani žádný patriarcha ani biskup či kněz, ale každý, kdo se upřímně ze všech svých sil pokouší uskutečnit Kristovo evangelium, jeho přikázání lásky a devatero blahoslavenství, je díky blahodati Církve Kristovým náměstkem na zemi, nakolik se jím člověk jen může silou Svatého Ducha stát.
Od té doby se objevuje na zemi nový lidský rod pozemských andělů a nebeských lidí. Obvykle se to říká o mniších, ale v širším chápání to jistě platí o všech křesťanech, na nichž se skrze jejich spolupráci s Bohem děje tajemství té posvátné výměny. Je to něco natolik zvláštního a nadzemského, že o tom můžeme hovořit jako o nové formě života na zemi. Vždyť jak jinak hledět na to, co se děje v chrámu při Božské liturgii, co se děje, když se konají svaté Tajiny, co se děje při každém svatém přijímání? Je to přece něco natolik zásadně odlišného od toho, co se nám vybaví pod pojmem biologický člověk, s nímž je neodlučně spjata smrtelnost, proměna, rozklad a nestálost. S křesťanskou formou života je naopak neodlučně spjata nesmrtelnost. A tak bychom mohli srovnávat jednu vlastnost lidství za druhou a viděli bychom, že biologie starého Adama je na hony vzdálena od toho lidství, k jehož přijetí a osvojení jsme zváni do mystického Těla Kristova, jímž je Církev.
Hledíme-li v tento svátek na Krista vystupujícího na nebe, odcházejícího vzhůru, měli bychom v tom spatřovat pozvání na cestu, ukázání kudy se ubírat. Pán Ježíš tím říká: "Tudy, jedině touto cestou."
Proč však tolik z nás žije tak, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel a "nevytáhnul" lidství z bahna přízemnosti do nebe? Máme kolem paty obtočeného hada, který nám nehodlá dovolit odpoutat se od země, hryže nás do paty a vypouští do nás jed vášní, připoutanost k pomíjivosti a špatných myšlenek a namyšlenosti, že něčím jsem a něco znamenám. Bez bolestné změny smýšlení tomu hadu hlavu nikdy nerozdrtíme. Přelaďme své uvažování na chápání, že jsem nula. Tím získáme lehkost ke vzlétnutí a přestane na nás působit gravitační přitažlivost a tíže světa.
Protože lidé raději volí méně bolestivou cestou, chápou dnes pozvání vzhůru spíše jako výzvu k dobývání vesmíru. Je totiž jednodušší letět do kosmu, než změnit své srdce. Je snazší překonat zemskou gravitaci mohutnými raketovými motory, než odhodit ze svého srdce to závaží, které je k tomuto světu přitahováno větší silou, než je gravitace. Hvězdáři pátrají svými teleskopy v mezihvězdných dálavách, ale vzít místo dalekohledu mikroskop a nahlédnout do svého srdce, to chce větší odvahu. A při tom jediná pravá cesta ke hvězdám vede právě přes lidské srdce. (A tu cestu ke hvězdám zmiňuji nejen metaforicky, nýbrž i doslovně. V lidském srdci je klíč k pochopení veškerého stvoření, včetně těch sluncí a galaxií.)
Kristus byl povznesen vzhůru a nás zanechal zde; avšak do našich srdcí byla vložena schopnost uslyšet jeho volání na cestu. Známe přece všichni onu touhu se změnit, nespokojenost se sebou samým, nutkání překročit svůj tělesný stín. Bůh v nás totiž už teď má něco svého, a tím se může v každém člověku naplnit vtělení Kristovo. Zároveň má každý člověk něco svého v nebi, protože tam naše lidství vynesl Pán Ježíš při nanebevstoupení. Dokážeme podle toho žít?
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.