1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 933:

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 3. 9. 2013
O žebříku duchovního života

10. NEDĚLE PO 50nici; síla víry, modlitby a postu

17,14       Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil:
17,15       "Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody.
17,16       A přivedl jsem ho k tvým učedníkům a nemohli ho uzdravit."
17,17       Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet? Přiveďte mi ho sem!"
17,18       Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; od té chvíle byl chlapec zdráv.
17,19       Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?"
17,20       On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: `Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné."
17,21       Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.
17,22       Když byli spolu v Galileji, řekl jim Ježíš: "Syn člověka bude vydán do rukou lidí;
17,23       zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen." Velice se zarmoutili.
(Evangelium podle Matouše)

Pán Ježíš Kristus říká, že i ty nejobtížnější duchovní skutky mohou být vykonány pomocí: víry, modlitby a půstu. Tento trojlístek tvoří trojpramenné lano, které je schopno vytáhnout kohokoliv ze země do nebe, i kdyby byl hříchy obtížen sebevíce. Tomu "lanu" jsme zvyklí říkat "duchovní život". Ačkoliv někomu může připadat jako něco mlhavého, v tomto světě bezvýznamného a bezmocného, má ve skutečnosti ohromnou sílu, která by mohla hory přenášet.

Co je cílem duchovního života? Odpověď pravoslavné svatootcovské teologie je prostá: podobnost Bohu. Obnovit v člověku ztracenou Boží podobu. Další otcové tomu říkali theosis. Synonymum pro to je - spása. Jen to, co se Bohu podobá, může s ním mít věčnou účast. Co se Bohu nepodobá, nemůže s ním mít nic společného ani v tomto životě ani v budoucím. A v čem se člověk může podobat Bohu? Jistě ne v jeho věčnosti (ve smyslu bezpočátečnosti) ani ne v jeho všemohoucnosti. Avšak i přesto vložil Bůh do lidské duše možnosti a schopnosti, jimiž se člověk Bohu podobat může. A to je především možnost a schopnost lásky. Jako Bůh dává svítit slunci na dobré i na zlé a stejně tak na všechny nechává padat déšť, tak se člověk musí snažit o lásku, vlídnost, trpělivost, shovívavost, snášenlivost a dobrotivost ke všem lidem, chce-li alespoň nepatrně uskutečňovat podobnost Bohu, k níž nás Pán Ježíš volá.

Láska je základní vlastností Boha, někteří dokonce říkají, že je jeho podstatou. Proto podobnost Bohu tkví v získání této vlastnosti. Láska je nejvyšší dokonalost a je to sjednocení všech ctností, jejich vrchol. Co je to láska, nelze dokonale vyjádřit, ale křesťanství dosti jasně praví, jak se tato láska získává. Cesta k získání lásky poměrně zřetelně ukazuje křesťanská specifika, která odlišují křesťanství od všech ostatních náboženství a duchovních směrů.

Nevěřte nikdy, že by člověk, který se nesnaží o lásku ke všem, mohl mít s Bohem společného něco více, než světští lidé a nevěřící. Dává-li člověk volný průchod svým vášním nelásky - tedy zrovna těm vášním, které přímo a bezprostředně znemožňují lásku - čili závisti, hněvu, zlosti, panovačnosti, pomstychtivosti, aroganci apod., pak je jeho duše Bohu naprosto odcizena. Srdce naplněné nějakou variantou zloby je spíše slují duchovního draka než příbytkem Ducha Svatého...

Cílem duchovního života proto musí být překonání toho, co se projevuje neláskou, abychom mohli mít naději na přebývání s Bohem v jeho Království.

* * *

O duchovním životě si mnozí zvykli uvažovat jako o čemsi nedefinovatelném, vnitřním, neurčitém, nepostižitelném. Je to pro ně cosi amorfního, co je jakéhosi snivého charakteru a odehrává se spíše jen v představách nebo je to jako oblak, který se neustále mění, rozplývá se a zase tvoří... To je pohled na duchovní život velice vzdálený od našeho pravoslavného myšlení, neboť máme od svatých Otců přesnou metodiku, jak vést toto neviditelné dílo; známe jeho stupně a projevy, víme naprosto přesně, čím je nutno začít, přes jaké stupně se kráčí a kam se chceme dostat, a jak se to vše konkrétně projevuje. O jednotlivých částech duchovního života zde hovoříme často, dnes bych se chtěl věnovat krátkému přehledu celého procesu a to nikoliv ve smyslu obecného rozdělení na očištění, osvícení a zbožštění, ale s poukázáním na zcela konkrétní schůdky, po nichž stoupáme, s objasněním jejich smyslu.

Tento stručný přehled milníků duchovní cesty začneme tím, čím musíme správné duchovní dílo začít. Je to nevyhnutelný základ, bez něhož by se celá zamýšlená stavba dříve či později zřítila, jakožto budova stavěná nikoliv na skále ale na písku. Tou skálou v základech budovy jsou Boží přikázání. To je naprosto nutný předpoklad k realisticky vedenému a tudíž skutečnému duchovnímu životu. Křesťan se musí snažit ze všech sil, aby plnil Boží přikázání a pokusil se uskutečnit ve svém životě Kristovo Evangelium (shrnuto je v devateru blahoslavenství). Toto úsilí je jedinou bránou na cestu očišťování - nemá tedy žádný smysl usilovat o očištění své duše, aniž by se člověk snažil plnit přikázání. Snaha uskutečnit Evangelium je zároveň hlavním kritériem, podle něhož možno usuzovat, zda je člověk vůbec křesťanem a patří-li do Církve. Myslíme to samozřejmě na duchovní rovině, nikoliv v oblasti formálně-právní, kde se vyhodnocuje skutečnost podle kanonických měřítek.

Plnění přikázání má však ještě jednu důležitou funkci v duchovním životě. Přináší člověku sebepoznání. Významnou součástí smyslu existence Božích přikázání je totiž zprostředkovat nám pochopení, že ani jedno z nich nemůžeme splnit. Při poctivé snaze naplnit přikázání a Evangelium zjišťujeme, že nic z toho, co na tomto poli činíme, není dokonalé. Každý náš tzv. "zbožný skutek" je poskvrněn pýchou, vypočítavostí, samolibostí, touhou po chvále nebo slávě atd.

Zlaté svatootcovské pravidlo říká, že svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy. Člověk blížící se k očištění má duchovní zření, jímž vidí, jak jsou všechny jeho zdánlivé ctnosti nakaženy infekcí hříchu; ano, každý plod našeho úsilí je červivý.
Někdo by si dnes mohl pomyslet, jaké je to depresivní učení a škarohlídský pohled na člověka. K tomu můžeme podotknout, že je to pohled hluboce realistický a pro úspěšné dílo duchovní proměny je naprosto nutné znát o sobě pravdu. Tato pravda vyvěrá mj. z nejhlubší praxe lidských velikánů, jimž říkáme svatí Otcové, a dále ze zkušeností s člověkem a z probádání lidského nitra, jak to prověřily generace křesťanských asketů, kteří se v rámci sebepoznání museli stát i psychology a zkušenými znalci zákonitostí našich vnitřních procesů, aby pak mohli vést nejen sebe, ale i další své žáky. A konečně dodejme, že v kontextu Kristova Evangelia a díla záchrany člověka pro nekonečný život a blaženost, není toto poznání lidského stavu nikterak depresivní. Kdo se do toho díla zatím nepustil, neumí si představit, jak je přijetí pravdy o sobě osvobozující, a naopak - jak zatěžující a spoutávající jsou iluze, které o sobě spřádáme a snažíme se jimi přikrášlit tušený nebo dokonce už částečně rozpoznaný neradostný vnitřní stav.
Je-li duchovní dílo úporné snahy o plnění přikázání úspěšné, tak nás jednak oddělí od nejhorších skutků, pádů a hříchů, a zároveň nám dá okusit naši nedokonalost, neschopnost dosáhnout vlastními silami úplné duševní čistoty. Tím se nám ukáže, jak jsme duchovně ranění a jak daleko jsme od Boha.

Sv. Simeon Nový Theolog o tom napsal: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc."

Shrnuto - cesta získávání lásky začíná sebepoznáním, jehož se dosahuje skrze pečlivé zachovávání přikázání a pokáním. To dává člověku možnost uvidět jak reálný stav sebe sama, tj. své vlastní osoby, tak i žalostný stav své přirozenosti, tj. toho, co společné všem lidem.

* * *

Z tohoto vnitřního stavu pak takřka samovolně přichází další stupínek duchovního života - a tím je pokání. Mám na mysli skutečné vnitřní pokání. Nejen takové pokání, které se snažíme v sobě vzbudit, když jdeme ke zpovědi, a za chvilku už na něj zapomeneme a uvažujeme zase stejně bezstarostně jako dříve. Skutečné vnitřní pokání je palčivou bolestí lidského nitra nad svým hříchem, nad stavem odpadnutí od Boha, nad astronomickou vzdáleností, která nás z naší viny odděluje od milovaného Pána. Je to jako rozjitřená rána, jako neutěšitelný bol, který pociťuje každý zamilovaný, kudy chodí, když je oddělen od milované bytosti.

Vnitřní pokání je děs nad tím, kým jsme se stali a co z nás učinil náš hřích. Je to stav, v němž by člověk udělal cokoliv, aby se od poskvrny hříchu očistil. Nic mu nepřipadá příliš obtížné, pokud by mohl mít naději, že se tím zbaví hříchu a uzdraví svou malomocnou duši. Křesťan vidí, jak ošklivým se učinil svými poklesky a pády, a běduje nad tím, že se takto zohavil a není tudíž dost krásným pro svého Milovaného.

Cítit svou ránu a hnisající nemoc, to však znamená nevnímat hřích ve smyslu juridickém (tj. jakožto přestoupení norem a pravidel), ale jako bolest, která opravdu bolí duši. Z toho stavu vzniká nenávist vůči hříchu. Člověk vnímá hřích jako hnus a odvrací se od něj. A tím se rodí svoboda od hříchu. To je velká věc, protože v tomto stádiu duchovního procesu se z otroka stává svobodný. Člověk už není podmaněn hříchem, ale vládne nad ním. Teprve v tuto chvíli se odřeknutí hříchu stává vlastností pevně zabudovanou do myšlení člověka. Doposavad byl boj proti hříchu věcí vůle (a tudíž byl více či méně narušován její kolísavostí), nyní už nitro člověka hřích nepožaduje, skoro jím není přitahován, a tudíž ho nepáchá.
V této fázi procesu duchovního života se prý začíná otevírat duchovní zření. Bůh dává člověku maličko nahlédnout jednak krásu prvostvořené lidské duše, ale zároveň i tu hrůzu znetvoření duše hříchem. Duchovní zření se dává maličko, jinak by člověka ničilo. Nepřipravený a duchovně slabý člověk by neunesl ani plné vidění krásy lidské duše, ani vidění celé ohavnosti hříchu.
* * *

Sebepoznání a pokání nás vedou dál. Dalším stupněm, na který se vystupuje z toho předchozího schodu, je pokora. Opět i zde hovořím o vnitřní pokoře. Nikoliv o tom, co mnozí za pokoru považují. V církvi je běžné, že všichni o sobě říkáme: "Já hříšný... Já nehodný... Já nejhorší ze všech lidí..." apod. Ano, tak nás to učí opakovat posvátná tradice, abychom si o sobě nemysleli, že jsme někdo. Má nás to pomaličku učit pokoře. Jenže to ještě není pokora samotná. Pronášet taková slova totiž ani zdaleka nemusí znamenat, že se s nimi plně a trvale identifikuji a že se stala principem mého myšlení a vstoupila do srdce. Někteří křesťané si někde osvojili tzv. "pokorné chování", okoukali chování mnichů či starců, a napodobují je, a myslí si, že tohle už je ta pokora. Hrají tím divadlo sobě i jiným. Skutečná pokora je stav, do něhož se přichází výše uvedeným procesem očišťování, sebepoznáním a pokáním. Lze bez nadsázky říci, že pravá pokora je projevem společenství s Bohem, neboť jen když člověk okusí blahodatné setkání s Bohem, pochopí celou svou bytostí, že "já jsem nic". To lze jistě chápat i na intelektuální úrovni či prožívat emocionálně, ale to je ještě na hony vzdáleno od poznání bytostného, které je darem a výsledkem dotyku Božího. Jenže neočištěné duše, která není naplněna pokáním, se Bůh nedotkne, protože taková duše od sebe odpuzuje Boží blahodať.

Vztah mezi sebepoznáním a pokorou vyjadřuje i výše vzpomenutý citát od sv. Simeona Nového Theologa: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc." A navážeme na to citací sv. Izáka Syrského: "Odměnu (dostává člověk od Boha) ne za ctnosti ani ne za námahu vynakládanou za získání ctností, ale za pokoru, která se z toho všeho rodí." Není-li tato pokora, jsou námaha a úsilí i ctnosti zatím zbytečné. Ani ctnosti či dobré skutky ani veškerá duchovní dovednosti získané cvičením tedy nejsou cílem duchovního života a nepřináší člověku spásu. To vše má pro naši spásu smysl jen tehdy, přinese-li nám to sebepoznání a pokoru. Tím se liší duchovní učení křesťanského života od nauk pohanských náboženství, jogínských praktik, různých meditačních škol apod.
V buddhismu se např. učí, že pomocí různých meditačních praxí či nějakým duchovním cvičením se mysl člověka zklidní a uvede se do určitého zvláštního stavu, a pak stačí udržovat ji v tomto stavu a ona se sama otevře "nejvyššímu poznání". O pokání či pokoře se tu žádná řeč nevede. Stačí jen cvičit meditaci. To je úplně jiná cesta než to, co učí Evangelium, a tudíž se lze domnívat, že vede úplně jinam, než vede naše cesta. Konec konců stačí si jen položit otázku: Komu se otevře meditací připravená mysl, když nebyla duše připravena pokáním a pokorou? Jakému duchu se otvírá duše, v níž je ještě pýcha? Aplikací duchovního principu "své ke svému, podobné k podobnému" si může každý odpovědět sám.
Pokora je jediný normální stav člověka, protože je to stav společenství s Bohem. Normalitu zde odvozujeme od stavu, do jakého Bůh stvořil člověka. Všechno ostatní jsou stavy hluboce nenormální, nemocné a vedoucí k záhubě. Stupeň normality je tudíž zároveň stupněm našeho společenství s Bohem.

* * *

V průběhu stoupání po duchovních stupních přichází jedno velice nebezpečné pokušení. Duchovní bojovník se musí utkat s myšlenkou, která jej bude chválit za jeho ctnosti a zvláště za pokoru. Ďábel má tisícileté zkušenosti s člověkem a samozřejmě velice dobře ví, že si křesťan při svém zápasu za dokonalost může uvědomovat své dobré skutky a vidět svůj duchovní pokrok a cestu, kterou urazil. A tak vyrukuje na člověka s tímto vážným pokušením, které hrozí znehodnotit vše, co bylo pro spásu doposavad vykonáno. Jak snadno lze přijmout myšlenku na všechny své zásluhy a samozřejmě i na ctnost pokory! A tím se dostáváme už jen krůček k situaci, v níž ďábel učiní z křesťana naprostého hlupáka, který je pyšný na svou pokoru. Jak z toho ven? Jak se vypořádat se všemi dosavadními úspěchy, a nepropadnout pýše?

Formule svatých Otců je prostá: "Pokora nikdy nevidí sama sebe" čili "pokorný člověk nevidí sám sebe jako pokorného", a proto se tím nemůže pyšnit. Kdo kráčí po správné stezce spásy, vidí jen své vlastní hříchy a nevidí žádný svůj úspěch. Vidím-li sám sebe jako pokorného, je to především jasný příznak absence pokory v mém srdci. Opravdu pokorný člověk vidí sám sebe jako pyšného, nafoukaného hříšníka, který ještě nic dobrého nevykonal, naopak ponořuje se stále hlouběji do bahna hříchů. To je vidění, které je dané otevřeným duchovním zřením, kdy asketa vidí svou očištěnou duši jakoby pod mikroskopem a každá sebemenší skvrnka se mu jeví jako cosi obludného. Má tudíž pocit, že nikdo na tom není tak hrozně jako on. To jen my duchovně slepí lidé hledíme na svou duši a domníváme se, že je celkem čistá; nu, nějaké to maličké smítko tam někde asi bude, to bychom byli ochotni připustit, ale taková drobnost není nic proti tomu, co vidím na duši bratra - tam je špíny!

Jakmile si všimnu své pokory, znamená to jediné, že nemám žádnou. Asi jsem duchovní cestu proběhl moc rychle, když mě to na téhle křižovatce poslalo špatným směrem. Takže se pěkně vrátím na začátek, k plnění přikázání, k sebepoznávání k pokání a nebudu daremně snít o tom, že jsem na vyšších stupních duchovního života. Uvidět svou pokoru je důvodem k hluboké lítosti nad svou pýchou.

* * *

Z pokory se pak rodí nejvyšší stav duchovního života člověka, a tím je láska. Skutečná láska je možná jen na půdě opravdové pokory. Opravdová láska bez pokory není možná. Prof. Alexij Osipov porovnává tuto lásku založenou na pokoře s tím, co předkládají jako koncept lásky ostatní náboženství, sekty, protestanti nebo římský katolicismus; tvrdí, že nikde jinde než v pravoslaví se nehlásá a nepraktikuje výše zmíněné svatootcovské pojetí lásky. Jinde totiž nejsou tyto předpoklady a toto chápání lásky: bez sebepoznání nemůže být pravdivé lásky. Dle míry pokory se dává člověku Boží Duch, tj. sám Bůh se dává člověku, Bůh, který je láska.

Jak posoudit, mám-li lásku? Začátek lásky tkví v dodržování Kristových přikázání. Ale pro tuto nejvyšší lásku platí jen jediné kritérium a tím je láska k nepřátelům. Nakolik se člověk snaží uskutečnit Kristovo přikázání lásky, v němž je obsaženo celé Evangelium, a snaží se v sobě vykřesat alespoň plamínek lásky vůči těm, kteří mu ubližují, urážejí ho, křivdí a škodí mu či pronásledují ho, natolik se mu daří uskutečnit Evangelium a natolik je křesťanem.

Lásky pak dosáhl, když jim ve svém nitru nejen dokáže žehnat a modlit se za ně, ale děkovat jim za to jak se k němu chovají. Proměna srdce darem lásky shůry se projevuje tím, že poté, co nám někdo ukřivdil či ublížil, už nás ani nenapadne myšlenka na odpor. V srdci se neobjeví žádná námitka ani nutkání se ospravedlnit, ba co více - člověk cítí s útokem proti sobě bezvýhradný souhlas. Okamžitě a bez přemýšlení uznává, že je opravdu tak špatný, za jakého jej prohlašují jeho nepřátelé, a že si zaslouží to, co mu provádějí, a dokonce - považuje to za dar od Boha. (To je však způsob myšlení, který je nám asi ještě velice vzdálen; světským lidem to dokonce může připadat jako šílenství.)

Resumé: Láska je stavem podobnosti Bohu. Cílem duchovního života. Nezískáme-li lásku, nedosáhli jsme v křesťanském životě ničeho.


(Sestaveno s volným použitím přednášky prof. Alexije Osipova)




















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz