1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 936: #

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 9. 2013
V čem tkví české pravoslaví?

Ke svátku sv. Gorazda


Jediní, s kým sv. Gorazd nediskutoval, byli nepřátelé Krista, služebníci satanovi.

 
Tak jsme letos opět oslavili podzimní svátek našeho novodobého biskupa a mučedníka, sv. Gorazda II. Před svátkem jsem přemýšlel, jaký rys jeho památky či jeho odkazu vybrat pro kázání a sem na Ambon pro zamyšlení. V průběhu minulých dvou desetiletí jsem se pokusil prostudovat vše dostupné o této naší světecké osobnosti a jejím díle, a tak bych se rád tentokrát se svými čtenáři podělil o úvahu nad Gorazdovým hledáním cesty pro církevní život našeho národa.

Často hovoříme o vl. Gorazdovi jako o tvůrci tzv. "českého pravoslaví". A skutečně je tomu tak. Zamysleme se však, co je to "české pravoslaví". Někteří v tom vidí jen nějaké obřadové zvyklosti (český jazyk při bohoslužbách, zkrácená liturgie, kalendář apod.) - ale to je, jak se domnívám, dosti málo.
Pro srovnání si představme, že bychom např. pod pojmem "řecké pravoslaví" viděli jen používání řečtiny a případně byzantský zpěv, ale ztratili ze zřetele celou historii, slávu a kulturu Byzance, hlubokou teologii řeckých otců, mučedníky, úlohu církve v době osmanského jha apod.
Analogicky i pod pojmem "české pravoslaví" musíme vidět daleko víc, než misijně upravený obřad - je to způsob života pravoslavné církve, který odpovídá místnímu prostředí, mentalitě českých a moravských lidí, zdejší kultuře a dějinným kořenům. Jde o nalezení vhodného způsobu církevního života pro toto místo - čili jak mohou Češi a Moravané pravoslavné žít, jak spoluvytvářet pravoslavnou církev, na čem zakládat vzájemné vztahy čili spolužití v církvi, aby to bylo v našem prostředí životaschopné a inspirativní. Tento "modus vivendi" svatý vladyka s plným nasazením hledal a uplatnil při tom všechny duchovní dary, síly i geniální schopnosti, které měl. A jsem přesvědčen, že toto největší dílo sv. Gorazda II. - zbudování základní konstrukce českého pravoslaví - se mu podařilo. A v tom tkví jeho nejcennější odkaz.

Zamysleme se nyní, jak to, že na tohoto (povahově snad nepříliš měkkého a příjemného) člověka vzpomínali lidé, co jej poznali, až do konce svého života, a další a další lidé nesli a nesou jeho památku. Dokonce i mezi pravoslavnými z nejmladší generace už jsou takoví, kteří jsou Gorazdem II. uchváceni.

Pokusme se tedy rozkrýt odkaz sv. Gorazda a nahlédnout jeho osobu jakožto tvůrce "českého pravoslaví". Nejprve si uvědomme, že na hledání podoby českého pravoslaví nebyl vladyka sám - měl vynikající rádce. Především pro tentokrát připomeňme významnou osobnost Ruské pravoslavné církve vladyku Antonije Chrapovického (slavný teolog, jeden z kandidátů na moskevského patriarchu). Vl. Antonij nejen pomohl Gorazdovi svou teologickou a pastýřskou erudicí, ale i svou autoritou, kterou zaštítil pozvolné misijní budování českého pravoslaví před námitkami těch, kteří viděli jedinou možnost misie v importu hotových pravoslavných tradic (např. ruské).

Neméně mu vl. Antonij pomohl svými misijními zkušenostmi, mezi něž patřily i zkušenosti s Čechy na Volyni. Zde dobře poznal českou mentalitu a pochopil, jak významně se liší od mentality ruské. Prozkoumal, jak dějinná cesta utvořila českou mentalitu. Doba pobělohorská zabudovala do národní povahy Čechů skepsi. Ale dávné husitské češství zůstalo někde hluboko, kdesi uvnitř duše národa, který je ještě schopen se nadchnout a bojovat za pravdu, ale musí nejprve slyšet dobré argumenty. S Čechy je potřeba trpělivě pracovat a neočekávat při tom, že se tvrdá skořápka skepse rozlomí hned. Avšak jakmile jsou Čechovi předkládány přesvědčivé důkazy, které obstojí v diskusi, tak se po čase nechá přesvědčit, a pak už jeho rozhodnutím jen tak něco neotřese a jde díla s plným nasazením. Čech prostě nesnáší, když má poslouchat jen z rozkazu, aniž by rozuměl smyslu; potřebuje, aby se s ním diskutovalo. Autoritám, které se dožadují poslušnosti jen kvůli svému postavení, se Čech má tendenci posmívat (v lepším případě alespoň přímo do očí nebo v horším případě za zády). To je o Češích všeobecně známo už od Haškových dob. (Němečtí okupanti prohlásili o Češích, že jsou to "smějící se bestie".)

Tyto zkušenosti s Čechy včlenil vladyka Antonij do misijního programu na Volyni a zároveň na nich byly založeny jeho rady pro vladyku Gorazda. Povzbudil vladyku, aby se nebál tvůrčího přístupu v misii založené na buditelské práci a dokazování, neboť věděl, že Češi budou na poli náboženském činit pouze to, o čem jsou přesvědčeni, a nikoliv konat jen z pouhé poslušnosti či kvůli formálnímu naplnění nějakých požadavků. Jiná cesta k překonání typicky české skepse nevede. Kdo by asi následoval vl. Gorazda, kdyby prostě vystoupil s prohlášením: "Vy všichni, kteří chcete být pravoslavní, mě teď budete poslouchat, a kdo mě neposlouchá není pravoslavným!"? (Právě v tomto ladění však tenkrát vystupovali někteří, kteří chtěli Čechy jednoduše naroubovat na kmen pravoslaví ruského. Výsledky práce těchto pastýřů byly více než skromné.)
Další své rádce nalezl svatý vladyka mezi Srby. Kromě patriarchy to byl samozřejmě známý vladyka Dositej, který zřejmě pomáhal hlavně v praktických a kanonických otázkách zakládání a organizace místní církve. Pak bych chtěl zvláště poukázat na sv. Nikolaje (Velimiroviče), geniálního teologa s prorockým darem od Hospodina. Svým duchovním zřením viděl pravoslavnou svatost Jana Husa, s jehož znakem připutovali Gorazdovi Češi do Bělehradu k vladykovu vysvěcení na biskupa. Prorokoval i vladykovi Gorazdovi (kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská /viz zde, a pak více zde/). Zatímco od vladyky Antonije se Gorazdově misii dostávalo pomoci hlavně v oblasti praktického pastýřství, tak od svt. Nikolaje zřejmě přicházela inspirace duchovní a vize ukazující horizonty a zření nadčasového dějinného směřování tohoto misijního díla.
Takže to byly osobnosti, o jejichž morální pomoc se Gorazd II. opíral. Pomoc to byla významná, ale přesto většina tíhy břemene hledání a rozhodování zůstávala na něm. Skutečně hlubokou duchovnost, lidskou velikost jeho osobnosti a genialitu jeho myšlení vidím mj. v tom, jak dokázal pro způsob života místní církve vybalancovat episkopskou správu na jedné straně a na straně druhé plnohodnotnou účast ostatního duchovenstva i laiků v církevním životě. To byl klíčový bod určující životaschopnost zdejší pravoslavné církve. Pro Čechy a Moravany nemohl Gorazd převzít ani ruský model církve ani srbský ani řecký... Žádný z těchto tradičních modelů, jak se utvořily v průběhu dějin v různých pravoslavných národech, by v Čechách neuspěl a místní lidé by takový způsob církevního života nepřijali za svůj.

* * *

Při řešení otázky církevního života je pochopitelně osou všeho najít vyhovující model církevní správy. Vl. Gorazd se musel vyvarovat pokušení protestantského laického pojetí církevní správy, které odmítá potřebnost biskupského a duchovenského svěcení, a současně se širokým obloukem vyhnout i autoritářskému pojetí římskokatolickému, které odsunuje kněze i laiky někam na vedlejší kolej církevního života (zvláště to platilo v dobách před druhým vatikánských koncilem). Nástrojem, který mu pomohl najít správnou rovnováhu mezi episkopátem a laiky (čili mezi katedrálním biskupstvím a farnostmi), bylo zavedení něčeho, co zde doposavad nebylo vídáno. A to je model církevního života, kde biskup má plnou apoštolskou sukcesi a není připraven o žádné své tradiční pravomoci, avšak programově otevírá neustálou vnitrocírkevní diskusi a některé ty mocné biskupské nástroje výkonu církevní vlády dává ve prospěch společného rozhodování Božího lidu (jinak by ta diskuse neměla smysl). Místo toho, aby volal kněze a laiky jen k pasivní poslušnosti, zve kněze a i všechny(!) laiky k permanentnímu rozhovoru o církevních otázkách.
To není žádný zakuklený protestantismus ani zpochybňování či podkopávání vůdčí biskupské úlohy. Je to reflexe skutečnosti, že v pravoslavné církvi nejsou biskupové ani synody neomylní, a že církevní život musí být vždy společným dílem. Je to krásně vyjádřeno liturgií. Laikové bez duchovního nemohou konat liturgii, ani kněz bez laiků ji nemůže vykonat; je to vždy společné dílo a nikdo nemůže říci, že duchovní jsou tam důležitější než laikové nebo naopak. Hierarchické kněžství, jehož jsou biskupové či presbyteři nositelé, nemění duši kněze a po odchodu ze života nemá osoba biskupa nic, co by neměla duše laika. Proto nelze mít za to, že by samo kněžské nebo biskupské svěcení spojovalo vysvěcenou osobu s Bohem, a tudíž že by duchovní byl automaticky Bohu blíže než laik. Kněz nekoná Tajinu svými nadpřirozenými schopnostmi, které by mu jakoby měly být při svěcení naděleny, nýbrž Tajiny jsou konány opět a opět sestupováním blahodati - na prosby všeho shromážděného lidu. Ano, pro výkon své služby dostává duchovní od Boha dary, ale to neznamená, že by byl něco více než laik. Proto je každý klerikalismus úpadkem a je potřeba tomuto pokušení čelit - nejlépe právě vnitrocírkevní obecnou diskusí. (Zvláště to platí v našem nezralém církevním prostředí, kde život církve nevyvěrá kontinuální z věkovité tradice.)

Podle staré eklesiologie jsou to laikové, kdo vybírá ze svého středu kandidáty kněžství či biskupství a vysílá je sloužit k oltáři. Laikům se musejí duchovní všech stupňů zodpovídat a laikové musejí mít právo je odvolávat. To byly teze, které na naší fakultě často opakoval vynikající patrolog otec Štefan Pružinský. Princip duchovenské služby tkví především ve službě - Bohu a věřícím - nikoliv ve vládě. Otažme se spolu s apoštolem: Může říci hlava ruce nebo noze: "Já tě nepotřebuji?"
Sv. Gorazd si podle mého názoru dobře uvědomoval, že v Čechách se nemůže zakládat církevní život na principu autoritářském - tj. biskup zavelí a všichni ho budou bez výhrad ve všem poslouchat (takové pojetí je v posledním století typické pro sekty a jejich guru). Sektářství bylo Gorazdovu hlubokému náboženskému cítění, jeho inteligenci, vzdělanosti i jeho moudrosti zhola vzdáleno. Z jeho působení je patrná myšlenka, že církev, která by se zde mohla uchytit a šířit mezi Čechy, musí stát ve svém vnitřním životě na principu diskuse. Jedině tak je zdejší církevní život společným dílem - ve vzájemné lásce vytvářeným biskupy, kněžími i laiky.

Tento proces, při němž se kladou na stůl argumenty, musí pronikat celým průřezem církve. Možnost se vyslovit a být slyšen tedy nesmí být vyhrazena jen lidem vyvoleným, schváleným a pověřeným. Pro ducha Gorazdovy pastýřské práce bylo charakteristickým jevem zapojit do života církve všechny stavy, veškerý věřící lid. To je přece autenticky starokřesťanská idea a vladyka ji podtrhl i ve svém katechismu, když takto píše právě o tom, co jsme už zvyklí přisuzovat výlučně biskupům, tj. o úkolu dbát na zachovávání pravoslavné víry: „Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diákony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato věta je zároveň projevem bezmezné důvěry v sílu pravoslavných Tajin a víry v činné přebývání Svatého Ducha v pravoslavné církvi!

Právě tento důraz vytváří jedno ze specifik českého pravoslaví a díky těmto věrohodně starokřesťanským principům zde církev rozkvétala a přetrvala dodnes. Nestala se pouhým emigrantským sdružením pro příslušníky tradičně pravoslavných národů. Nejen čistotou víry a neporušenou tradicí, ale i díky tomuto prorockému pojetí společenství, otevřenému pro akceptování každé lidské osoby, se stala pravoslavná církev pro Čechy a Moravany zajímavou - a to platí jak o době sv. Gorazda, tak i dnes. Proto mám za to, že je potřeba tato podstatná specifika českého pravoslaví - tj. mj. důraz živou na celocírkevní diskusi - za každou cenu udržet i do budoucnosti. Mám někdy dojem, že nám hrozí zpochybňování tohoto Gorazdova modelu a nebezpečí implantace nějaké cizí pravoslavné tradice, která se utvořila v jiných podmínkách a pro jiné národy.

* * *

Sv. mučedník Gorazd považoval za předem jasně definované jen hlavní body pravoslavné víry, samotné liturgické principy a základní kanonickou konstrukci církve (jak mu to poradil vl. Antonij a posléze schválil srbský synod). Co to v praxi znamenalo? Odstranit z věrouky nepravoslavná římsko-katolická dogmata, zavést alespoň nejdůležitější prvky východní byzantské liturgiky, trvat na pravoslavné kanonické úpravě církevního života (věci jurisdikce, svěcení apod.) V těchto věcech si počínal jako pastýř, který musí trvat na tom, že základní směr cesty určuje on. Ohledně ostatních věcí si přál, aby se k nim dospělo v rámci diskuse, protože jedině tak si je Češi mohou osvojit a přijmout za své. Věděl z osobní duchovní zkušenosti, že vše je otázka času, protože Pravoslaví se vším jeho duchovním bohatstvím má svou vlastní duchovní sílu a přitažlivost a samo si najde cestu k místním lidem, aby vstoupilo do jejich srdce.

Jen pro ilustraci: víme, že v některých církevních obcích pravoslavní sloužili nejdříve upravený západní obřad a používali katolická mešní roucha nebo používali při svých bohoslužbách zprvu typický katolický oltář a ve svém pravoslavném chrámu neměli zpočátku ani něco tak samozřejmého, jako je ikonostas. Někde jej totiž věřící nechtěli, nebyli na to ještě připraveni. A tak jej vladyka věřícím nevnucoval a nepřikazoval; v průběhu času k postavení ikonostasu tou či onou cestou dospěla každá obec sama. Ohledně přechodu na východní pravoslavný liturgický řád uplatňoval vladyka svou biskupskou moc, protože to byla věc patřící k těm zásadním, ale ve věcech např. chrámového vybavení dal lidem prostor svobodného zrání. Tempo misie a budování církevního života přizpůsoboval vl. Gorazd vývoji vnitrocírkevní diskuse. Díky tomu se dařilo - v mezích možností a jak dovolovaly okolnosti - udržet církev semknutou a kypící vnitřním životem.

Žádné téma nebylo tabuisováno, nikdo nebyl nekritizovatelný. Sám vladyka musel nést kritiku některých duchovních i laiků, což pro něho jistě nebylo lehké. Uvědomoval si však, že v Čechách a na Moravě není jiné cesty ve společném budování církve. Chápal tuto kritiku (někdy nerozumnou a neobjektivní, či dokonce zlomyslnou, jindy však danou prostě jiným pohledem na způsob misie či na její tempo nebo na liturgické podrobnosti) a nesl ji jako svůj kříž, neboť taková je nutná daň za otevření diskuse. Jakmile lidé začnou debatovat, pak je přirozené, že se začnou objevovat různé názory. Jenže pro každé společenství (nejen pro církev) platí, že jedině cestou svobodné diskuse se lidé stmelují a začínají si rozumět a vývoj společenství se posouvá vpřed, ovšem je-li určen cíl.

Tyto principy Gorazdova díla a jeho odkazu jsou vtěleny do naší místní pravoslavné ústavy. Jenže k pochopení, oč tu běží, není podstatné, jaká shromáždění a kolik jakých delegátů ústava předpisuje. Je záhodno všimnout si způsobu myšlení, který je za touto ústavou. A tou hlavní idejí je zapojit všechny křesťany do církevního díla. A mají-li se opravdu zapojit, pak je nutno jim dovolit, aby se svobodně vyjádřili. A nejde tu jen o to nechat je, ať se vysloví, ale vytvářet k tomu podmínky a ovzduší, a vybízet je k tomu, a následně jejich hlasu i naslouchat. Ovšemže naslouchat nemusí nutně znamenat souhlasit či vyslyšet, ale vždy to musí znamenat - odpovědět, debatovat, umět přesvědčit přednášením obhajitelných důvodů.

I Češi mají schopnost rozpoznat pravé církevní dílo, v němž se Bůh projevuje a jeho působení je vidět na tom, že lidé získávají lásku. I Češi dokáží takové duchovní dílo, kde sestupuje Boží láska, rozeznat od pouhé ideologie, která o Bohu jen scholasticky učí, a od propagandy dutě hlásající: "My jsme ti jediní praví křesťané," ale není to na nich vidět (vždyť tolik pohanů dnes říká, že největším argumentem proti církvi jsou křesťané). Zatímco poučovat a něco o sobě hlásat může každý, pravá láska je jen tam, kde Bůh opravdu přebývá. A jak se projevuje tato láska? Kromě jiného jistě i tím, že lidé v takovém společenství jsou schopni spolu hovořit, domluvit se, diskutovat. Mají pochopení jeden pro druhého, neintrikují proti sobě, neostrakizují se vzájemně.

* * *

Vraťme se ještě pár slovy na počátek Gorazdova misijního působení

Sv. Gorazd měl v rukách shromážděné argumenty, proč by Čech měl být pravoslavným křesťanem. A s těmito argumenty začal objíždět města i vesnice a pořádal přednášky. Svolal si lidi a seznamoval je s fakty. Hovořil i s prostými vesničany a dokazoval domovské právo pravoslaví v České republice; dokázal jim, že pravoslaví je jediným skutečným a pravým cyrilometodějstvím. A ono to zapůsobilo! I lidé se základním vzděláním, stejně jako vzdělanci chápali, že se setkávají s někým, kdo s nimi poctivě hovoří a přináší přesvědčivé důkazy. Dodnes se nám zachovaly vzpomínky lidí z té doby na přednášky vl. Gorazda. Tak vznikala česká pravoslavná církev, která přežila i takový úder, jakým byl nucený odchod pravoslavných věřících z původně pravoslavně orientované Československé církve. Jen ti opravdu uvědomělí věřící, kteří věděli přesně, proč si zvolili pravoslaví, šli pak za vl. Gorazdem jako za svým pastýřem. Tehdy běželo o základní rysy pravoslavné víry a principiální prvky posvátné tradice, a tak svatý vladyka jako pastýř použil všechnu svou biskupskou moc, pozdvihl svou pastýřskou hůl a nekompromisně zavelel k odchodu ze zbloudilého společenství, jehož představitelé zavrhli pravoslavné vyznání. A věřící za ním kráčeli jako za pravým pastýřem. Ale jen proto, že ještě před tím, než se to stalo, znali vl. Gorazda jako toho, kdo s nimi hovořil, naslouchal jim a přesvědčil je o pravdě pravoslaví pádnými argumenty.

* * *

Důležitou součástí Gorazdova odkazu je úcta k člověku, ke každému člověku, i k tomu nejprostšímu laikovi, protože i on má co říci. To není žádný antropocentrismus. To je ryze pravoslavné učení o člověku, který je obrazem Božím a teprve v Církvi se tento obraz v člověku očišťuje a začíná zářit. Proto je potřeba nebát se kritiky ani diskuse, ale nechat všechny lidi v církvi, aby se vyjadřovali, i když nám třeba není dvakrát milé, co říkají. A každý kněz má zkušenost s tím, že i ten nejprostší křesťan má od Boha nějaké poznání a potažmo zprávu či útěchu pro ostatní.

Proto kněží, aby byli mezi Čechy pastoračně úspěšní, musí se svými farníky hovořit. Všichni víme, že u nás zdaleka nestačí jen posloužit - čili vykonat bohoslužbu. Každá farnost si hledá svůj vnitřní způsob života - někde se scházejí po liturgii, aby si spolu povídali a aby jejich farnost byla společenstvím těch, kteří se znají a mají k sobě vztah. Jinde zase mají pastorační přednášky či besedy s knězem, nebo mládežnické akce, anebo kulturní události (např. koncerty); další organizují poutě a jezdí spolu po různých místech. Opět jinde si organizují službu pro chudé, nemocné atd. atd.

Podobně i kněží by spolu vzájemně a s biskupem měli diskutovat. Uvědomili jsme si to začátkem devadesátých let a začali se každý měsíc shromažďovat a probírat v otevřených diskusích otázky a problémy našeho církevního života. Napodobovali jsme vladyku Gorazda, který takto scházel se svými duchovními. Jindy sedával u jednoho stolu se svými bohoslovci, kteří studovali v Srbsku. Tázal se jich na obsah studia a nečinilo mu problémy nechat se od nich poučit tím, co je srbští profesoři naučili. Imponoval většině svých lidí právě tím, že se nechoval jako neomylný, všeznalý a nepřijímající žádné námitky. Byl to muž argumentů nikoliv autoritářství. I on byl Čech, a chtěl být svým oponentem přesvědčen jasnými doklady. Jak jsem slyšel, nepoužíval své pravomoci, když nešlo o principiální věci víry apod. (a už vůbec ne, když se jednalo o osobní záležitosti), působil silou ducha - tj. schopností dokázat správnost svého postoje a dát oponentovi svobodu k tomu, aby mohl změnit názor se ctí a nikoliv jen na příkaz toho, kdo má moc. Těmito svými vlastnostmi a způsobem chování si vysloužil skutečnou a trvalou úctu svých lidí.
Když však běželo o pravdy víry, dokázal být naprosto neústupný. Měl v povaze neústupnost, když se jednalo o věci plného přesvědčení a jistoty o správnosti ve fundamentálních otázkách. To si žádá malou vsuvku - v jeho působení vidím skutečně zajímavý jev. Jeho povaha či charakterový typ se úplně nekryly s tím, jak se choval při správě církve. To je velice zajímavá stránka celého gorazdovského tématu, která je zatím přecházena mlčením. Opravdu měl vnitřní povahový sklon k tvrdosti a neústupnosti, leč zároveň byl tak velkodušným, že dokázal kolem sebe vytvářet tvůrčí ovzduší a podporovat diskusi. Měl pevnou vůli, ale dával lidem kolem sebe široké právo na vlastní názor. Jedině tak lze vysvětlit, že tak strohá osobnost byla tolika lidmi tak milována.

Pár osobních řádků. Vybavuje se mi doba začátku 90. let, kdy jsem se začal o osobu sv. Gorazda zajímat, studoval jeho články a pročítal svědectví a vyprávění jeho spolupracovníků či naslouchal těm, kdo se s nimi znali. Po proniknutí pod povrch tématu, nazývaného „sv. Gorazd a jeho dílo“, mi vl. Gorazd připadal jako naprosto rozporuplná a záhadná osobnost; nemohl jsem pochopit, jak se v jednom člověku mohou spojovat tak rozdílné způsoby chování v různých ohledech, jak je možná taková vzdálenost mezi přirozeným temperamentem člověka a biskupovým vnějším působením v církvi. No, řekněte sami: Na jedné straně to byla pevná až tvrdá osobnost, taková, jaká nebývá daleko od odhodlanosti vnucovat svou vůli lidem (kdyby nebyla proměněna Evangeliem a duchovním životem, pak by možná byla v mezilidských vztazích snad i poněkud nepříjemná či nepřívětivá); na straně druhé ale taková velkorysost, schopnost dávat lidem kolem prostor k jejich vlastnímu myšlení, názorům, sebeprojevení a k tvůrčí práci! Aby se vaši spolupracovníci kolem vás mohli projevovat tvůrčím způsobem, musíte jim dát velký prostor svobody. A jak to spojit s tou vladykovou neústupností ve věcech, o nichž byl přesvědčen? A jak se mohla takto pevná vůle, povahová strohost a schopnost prosadit, co bylo nutné, snoubila s jeho tíhnutím k samotě a ústraní, s jeho uzavřeností a s takovou mírou skromnosti, která překonává běžné představy? Postupem doby jsem si už na to u svatého vladyky zvykl, tak mi to dnes nepřipadá tak divné, ale je to výjimečný osobnostní zjev. Zřejmě dílo světeckého života, mravní čistoty i askeze s pracovitostí, které vladyku stály zdraví a málem připravily o život, ale očistily ho. Především je to jistě dílo spolupráce s Božskou blahodatí.

Byla to bezesporu silná osobnost. Takoví lidé si nestěžují a nepotřebují stále používat velitelské či rozhodovací pravomoci, i když je mají k dispozici. Takový vůdce je vnitřně svobodný a může tedy poskytovat svobodu i ostatním. Lidé silného a čistého ducha dokážou každého zapojit do práce, najít pro něj místo, kde se cítí užitečný, využít jeho potenciál, talenty, vzdělání a dovednosti, a dát mu na jeho úseku nějakou svobodu, aby mohl vytvářet hodnoty. S takovou silnou a vznešenou osobností v čele nemůže církevní společenství nerůst.
Někteří Gorazdovi kněží či jejich rodinní příslušníci vzpomínali na diskuse s vl. Gorazdem. Vím z osobní vzpomínky, kterou chová rodina jednoho Gorazdova kněze, že vladyka Gorazd nepřicházel za svými duchovními s příkazem: "Budeš dělat to a to, tak a tak," ale probírali to, diskutovali a společně hledali. Dokonce jsem slyšel i o vzrušeném sporu, který probíhal mezi Gorazdem a jedním z jeho nejvěrnějších kněží při jakési návštěvě u něho doma. Ti dva spolu nesouhlasili v jakési církevní záležitosti a neváhali se o věci přít a dokazovat správnost svého stanoviska. Onen kněz nepřijímal názor vl. Gorazda, vznášel námitku, a vladyka se neurazil, ale argumentoval. Nepotřeboval dostat svého kněze na kolena za to, že se odvážil projevit nesouhlas s biskupem. Tento způsob jednání byl jedním z morálních pilířů, na nichž vladyka budoval církev. Nevím, jak spor dopadl a která strana prosadila svůj pohled, ale je známo, že pro jejich vzájemný vztah to nebyla žádná zátěž a vl. Gorazd se necítil dotčen, že s ním jeho kněz (ač mladší než on) nesouhlasí. Ať už přijal vznesené argumenty nebo ne, jsem si jist, že o nich přemýšlel.

Předpokladem Gorazdovy podivuhodné otevřenosti k obecné diskusi však byla obrovská pracovitost, ba neúnavnost a zároveň erudice. Je samozřejmě daleko snazší a pohodlnější vydávat od svého pracovního stolu rozkazy, přikázat a případně sankcionovat ty, kteří se nechovají podle představ nadřízeného. Tím si v Čechách může autorita vynutit strach či pokrytecké podkuřování, ale určitě nikoliv úctu, natož upřímnou lásku. Výsledkem bude jen to, že brzy bude obklopena hloučkem bezpáteřních jedinců a co bývá dál, je obecně známo. Vl. Gorazd neúnavně jezdil po farnostech, debatoval s kněžími, vysvětloval své postoje a poslouchal námitky. To samé pak s věřícími, které dokonce učil s houslemi po farnostech zpívat liturgické nápěvy. Při tom všem prováděl badatelskou činnost, psal knihy a samozřejmě obstaral obvyklé biskupské povinnosti a úkoly nejvyššího církevního představeného. Někteří prý přijali jeho názor už jen kvůli té ohromující píli a erudici.

* * *

Další doklad, jak sv. Gorazdovi záleželo na tom, aby v církvi panovalo ovzduší důvěry a svobodné diskuse, a aby se za každou cenu vyhnul patolízalství či servilitě. Výmluvným svědectvím o myšlení sv. Gorazda je jeho řešení tak citlivé otázky, jakou jsou kněžské platy. Stát tenkrát poskytoval kněžím některých uznaných církví, mezi něž se Gorazdovi podařilo zařadit i českou pravoslavnou církev, jistý plat. Gorazd dostal tedy možnost finančně zabezpečit své kněze a měl na výběr mezi dvěma způsoby, jakou cestou se bude plat od státu k jeho duchovním dostávat. Jednou variantou byla forma dotace a druhou byla tzv. kongrua. Nešlo zde o výši platu, ale o to, že obě varianty se odlišovaly právním mechanismem vyplácení peněz, a to mělo zásadní vliv na finanční postavení kněze vůči biskupovi. Zvolit formu dotace by znamenalo, že by si biskup své kněze připoutal a učinil by je na sobě finančně přímo závislými. Forma kongrujní naopak skýtala kněžím finanční nezávislost na biskupovi. Zatímco právě vzniklá protestantská církev Československá si skrze svého nejvyššího představeného vybrala formu dotace, tak vladyka Gorazd chtěl, aby jeho pravoslavní kněží dostávali kongruu.
Otec J. Leixner o tom píše: "Přijmout dotace by znamenalo, že si biskup spoutá kněze. A tehdy vladyka (Gorazd) prohlásil: »Chci, aby moji kněží byli finančně nezávislí na mně.« Tak dovede jednat jen pravý otec." (Pastýř a martyr, str. 115)
To je nejen obrázek šlechetnosti a velkodušnosti vladyky, ale především velice významný doklad toho, jak smýšlel. Věděl, že přímá finanční závislost kněze na biskupovi by byla brzdou svobodné diskuse v církvi. Psychologickým předpokladem svobodného vyjádření bývá jistá morální nezávislost, čili jakási nutná míra svobody. Může být totiž poněkud obtížné vyjádřit nesouhlas s názorem či skutkem člověka, k němuž si mám jít zítra pro výplatu, že? Když vezmete v úvahu, že pravoslavní kněží jsou ženatí a mají děti, a tudíž nutně potřebují pravidelnou výplatu, uznáte, že finanční závislost na biskupovi jim může zavřít ústa. Pro morálně slabší povahy je to stav, který jim může nejen vzít odhodlání mít jiný názor, než má chlebodárce, ale dokonce svádět k servilitě, neřku-li k patolízalství. Mám pocit (z toho, co jsem se o povaze vl. Gorazda dozvěděl), že pokud se mu nějaký lidský projev ošklivil, tak to byla právě takováto neupřímnost a podlézavost, kdy svou duši člověk prodává za skývu podobně, jako Ezau vyměnil prvorozenství za misku čočovice.

* * *

Závěrem

Každý národ má právo na nějaká specifika v řešení otázky svého pravoslavného církevního života. A není to jen právo, je to úkol, který před věřícími i duchovenstvem stojí. A je to krásný a veliký úkol, jehož řešením se pravoslaví stává součástí života národa (i kdyby ten národ zastupovala jen hrstka pravoslavných křesťanů). Je to vznešený úkol osvojit si pravoslaví, ne jen replikovat, co vzniklo v jiných podmínkách jinde.

Výše jsme hovořili o typické české skepsi, kterou máme přímo zabudovanou do národního genomu. Má-li být s Čechem nějaké pořízení v náboženských věcech, musí se s ním církev bavit. Musí být schopná argumentovat a vést s ním rozhovor. Je to věc nejen církevní ale i kulturní.
Mimochodem, tento kulturní rys pravoslaví k nám přinesli sv. Cyril a Metoděj. To je totiž součást vyspělé byzantské kultury a vzdělanosti (schopnosti argumentovat, přesvědčovat logikou cestou a umění disputovat a vysvětlovat své názory se v Byzanci pěstovaly a vyučovaly jako součást vzdělání, říkalo se tomu rétorika; velká část svatých biskupů byla vzdělána v této vědě). A vidíme, že používání tohoto umění a této kultury bylo běžnou součástí jejich misijní práce. Příklady vidíme na jejich vítězných disputacích se západním duchovenstvem, které nebylo nositelem této kultury, a tak nebylo schopno se Cyrilu a Metodějovi rovnocenně postavit v disputaci. Zápaďané neměli protiargumenty, neměli schopnost diskutovat na patřičné úrovni. Jediné, na co se většina západních odpůrců cyrilometodějského díla zmohla, byl hněv, zlost, pomluvy a intriky. Další příklad vidíme na Janu Husovi, který psal knihy, v nichž argumentoval Biblí i církevní tradicí. V kázáních přinášel promyšlenou argumentaci. Proti jeho obhajobě nic nezmohli ani preláti v Kostnici, a tak se uchýlili k falešným svědectvím a jiným trikům. Jan Hus stále žádal preláty o poučení, jestliže se v něčem mýlí, ale nikdo ze všech biskupů tam nebyl schopen mu toto kvalifikované poučení poskytnout a vyvrátit jeho argumenty. V tomto smyslu je vladyka Gorazd opravdovým nástupcem a pokračovatelem sv. Cyrila a Metoděje i mistra Jana Husa - nejenom v pravoslavné víře, nejen v rovině formálně kanonické, nejenom dějinnou návazností, ale i po této kulturní stránce.
Položme tedy důraz na neustálé otevírání celocírkevní diskuse. Akcent na to, že každý má k věci co říci a každý musí být slyšen. Podaří-li se nám to, jsme zachráněni (i bez restitucí). I kdyby nás čekaly vnitřní spory, nepřestaneme-li spolu hovořit, překonáme to. Je to věc přežití církve u nás; metody Gorazdovy práce dnes nutně potřebujeme udržet a obnovit. Slýchával jsem tuto výzvu od starších duchovních už v 90. letech, ale tenkrát jsem jí nerozuměl v plné její naléhavosti. Dnes už těmto otcům, kteří jsou teď v důchodu nebo již nejsou mezi námi, rozumím daleko lépe.




















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz