1238


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 962: #

Administrátor --- 1. 1. 2014
Neděle praotců Božího národa

Svátek všech starozákonních svatých žijících před Zákonem i po udělení Zákona – od Adama po Josefa Snoubence; i proroků až po Zachariáše a Jana Křtitele

V tuto neděli (druhou před svátkem Narození) si připomínáme tu dlouhou cestu, kterou lidstvo urazilo od stvoření ke Spasiteli. V řetězci slavných osob však nacházíme i svou vlastní historii. Jednak tím, že skrze Krista jsou to nejen židovští praotcové, ale i praotcové křesťanů, ale také tím, že všichni v sobě nosíme historii celého lidstva a každý je touto historií formován, čili je do jisté míry jejím plodem. Nikdo sem nepřišel jako naprosto "nepopsaná tabule", nikdo sem "nespadl z měsíce" (metaforicky míněno), každý je plodem, který visí na nějaké větvičce košatého stromu lidstva a je od svého početí a narození s tímto stromem spojen.

Podle posledních výzkumů molekulární biologie a genetiky je vzpomínka na to, co zde bylo před námi, zapsána v člověku i na genetické úrovni. Člověk se tak může rozpomínat na zážitky svých dávných předků, jako by to prožíval v jejich kůži. (Někdy se pak takové vzpomínky mylně prohlašují za důkaz reinkarnace a minulých životů.)
Od samého počátku lidstva platí, že člověk má vždy na výběr, vždy může volit. Tuto možnost Bůh pro člověka pečlivě zachovává a v tom je lidská velikost. Vždy si člověk může vybrat, jak se zachová, a vždy si může zvolit dobro, pravdu a spravedlnost, ač za to pak možná bude muset zaplatit (životy svatých nejsou vlastně o ničem jiném, než právě o tom, jak tito stateční lidé volili dobro, neboť si tak zamilovali Boha, že by pro něj učinili cokoliv). Někdy to znamená i postavit se proti většině (což Bible mnohonásobně schvaluje, např.: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo" (Exod 23,2); nebo viz novozákonní upozornění apoštolům: "vyobcují vás ze synagog" či "budou vás zabíjet" atd.). Jsem přesvědčen, že pro Boha není důležité, zda je ta či ona osoba součástí většiny, nýbrž zda se drží dobra, pravdy a spravedlnosti.

V prvních staletích křesťané silně prožívali tuto volbu mezi dvěma cestami a chápali ji jako jeden ze základních pilířů svého křesťanského myšlení. Konec konců vyjadřoval se v tomto smyslu i samotný Pán Ježíš. A motiv dvou cest nalézáme i v dalších starých literárních památkách (od Didaché až po liturgii sv. Basila). Otevírají se nám tedy vždy dvě cesty - dobra a zla, a můžeme je nahlížet z různým prismatem jako:
cesta světla a cesta tmy - tj. cesta vidění a cesta slepoty;
cesta úzká a cesta široká - tj. cesta namáhavá a cesta pohodlná;
cesta Božích přikázání a cesta hříchu - tj. cesta poslušnosti a cesta vzpoury;
cesta k sobě a cesta od sebe - tj. cesta do sebe a cesta ze sebe;
cesta života a cesta smrti.

Jedná se stále jen o ty samé dvě cesty, jen je nahlížíme v různých rovinách. Tyto dvě cesty mělo před sebou lidstvo už od samého počátku své existence, čili stály již před Adamem a Evou. V jejich případě měl (kromě roviny poslušnosti či vzpoury) zvláštní význam právě onen náhled: cesta k sobě a cesta od sebe. První lidé byli stvořeni jako kontemplující bytosti, duchovní zřeci, tj. bytosti hledící do sebe, nacházející v sobě světlo. Skrze soustředěnost na své nitro byli spojeni s Bohem a potažmo s ostatním stvořeným světem, jemuž rozuměli na základě poznávání podstaty každého stvoření, nikoliv přes zkoumání jeho vnější podoby čili vnějškovým pozorováním. Tak mohl Adam nazírat podstatu stvoření, tj. jako ten, kdo ví a zná vnitřní povahu všeho, dávat jména zvířatům (Gen 2,19-20). Toto je cesta pravého poznání, nikoliv poznávací cesta materialistické vědy, která vede člověka od sebe a do klamu. Cesta k sobě je cestou vnitřní nerozdělenosti, nerozptýlenosti čili jednoty, která se děje v Duchu Svatém. Naši duchovní starci nás i dnes vybízejí, abychom se k tomuto stavu mysli vrátili, neboť není jiného způsobu řešení toho politováníhodného stavu, do něhož se naše nitro tím neustálým rozptylováním vnějšími věcmi dostalo. Mluví proto o nutnosti nastolení vnitřní prostoty, jednoty, celistvosti čili čistoty.

Jak můžeme z této perspektivy nahlédnout pád člověka? Když chtěl ďábel svrhnout lidi z jejich místa Bohem ustanovených vládců světa a připravit je o jejich vnitřní sílu, kterou čerpali z napojení na své kořeny, chápal velice dobře, že musí zaútočit právě na páteř rajského způsobu lidské existence - tj. na stav jejich mysli. Pokusil se tady odvést zření Evy od kontemplace, tj. odvrátit její vnitřní zření od nitra k vnějšku. Začátkem tohoto procesu bylo (a je) zapříst s člověkem besedu zvenku, a tak přitáhnout vnitřní zření lidí k sobě, tj. vytáhnout ho ven. Čili vzbudit v Evě zvědavost a rozptýlit její pozornost.

Dalším krokem bylo (a je) zpochybnit důvěru člověka v Boha. Absolutní důvěra v Boží prozřetelnost byla a je podle starců základem skutečného duchovního života a vztahu člověka k Bohu. A v tu chvíli Eva pohlédla na strom a všimla si, že jeho ovoce je lákavé a vypadá chutně (Gen 3,6). Ona zřejmě ty plody doposavad vůbec neznala z jejich vnější stránky, znala vše jen z hlediska jejich očím skryté povahy. A pak se v ním probudila první klamná vášeň - chuť, touha.

Pak se otevřely jejich vnější oči (tj. poznávací síla duše se přesunula od vnitřní kontemplace k tělesným smyslům) a tím se zavřelo jejich vnitřní zření. Projevilo se poznáním nahoty a bláznivých chováním i myšlením - chtěli se před Bohem skrýt v roští. Zhloupli, objevilo se sobectví, vstoupilo do nich zlo a začali mít z Boha strach.

Mysl člověka už pak nezná jen dobro, ale zná (tj. "umí", "dokáže činit" nebo "je sjednocena s") dobro i zlo. To v praxi bude znamenat, že se snadno propadne do tak roztříštěného stavu, že je v ní více zla než dobra, případně je zlem úplně pohlcena, jako se to stalo v době předpotopní (Gen 6,5), a jak se k tomu blížíme pomalu i dnes (na konci světa má svět být v podobném stavu jako před potopou, viz Luk 17,26).

Když člověk vyjde ze sebe, ztratí světlo i skutečné poznání, stává se zatemněným a hloupým. Začne čerpat poznání z vnějších zdrojů (to je zárodek současné vědy; mimochodem, vědecké poznání bylo velice pokročilé i v předpotopních dobách, jak svědčí archeologie a nejstarší památníky; v některých ohledech předčilo i naši dobu). Takový člověk začne popírat Božího Ducha a stává se "pouhým tělem". Život z něj rychle uniká; Bůh totiž bere od člověka svého Ducha, protože člověk v sobě Božím Duchem opovrhuje. To se dělo v předpotopním pokolení a podle biblického proroctví se tak bude dít i v dobách posledních.
V českých překladech se uvádí něco ve smyslu: »Hospodin však řekl: "Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let."« (Gen 6,3) Ruský překlad výstižněji postihuje podstatu věci: "nebudou tito lidé věčně opovrhovat mým Duchem, vždyť jsou jen tělem". Tělesný život, resp. omezení člověka na tzv. "tělesné myšlení", je v principu pohrdání Božím Duchem, který do nás byl vložen, je to pošlapávání Božího daru života. Proto "je přátelství se světem nepřátelstvím vůči Bohu". (Jak 4,4)
* * *

Jedním z důsledků toho, že si lidé zvolili cestu vnějškovou, čili cestu tmy a smrti, byla nepopiratelná skutečnost, že přestali vnímat a uskutečňovat spojení všeho se vším - ale hlavně své spojení s Bohem, v němž vše počíná, vše z něj vychází a vše v něm koření. Tím nastaly změny v přírodě - zvířata se ocitla bez svého pastýře a stala se ztracená ve světě, vydaná na pospas zlu. Především se však lidé začali cítit vzájemně odděleni, zásadně odtrženi jeden od druhého. Vidíme to zřetelně na chování Adama a Evy před Bohem, když Adam svaluje vinu na Evu a ona zase na hada. Nikdo z nich už nechce vzít vinu druhého na sebe, aby napravil chybu, která se stala. O nějakou dobu později Kain zabije Ábela, což by nikdy nemohl učinit, kdyby vnímal svou jednotu s ním a chápal, že vraždou bratra zabíjí i sám sebe.
Příklad Božího člověka, který z lásky k člověku bere na sebe cizí vinu, ukáže až mnoho tisíc let po odchodu lidí z ráje Ježíš Kristus na kříži.
Dokud budeme hledět jen na povrch a budeme mít jen tělesné (tj. vnějškové) myšlení, budeme stále vrahy svých bratří. Zabíjíme je úmyslně i neúmyslně svým duchovním stavem, který je slepý k hlubinné jednotě všeho, zato si však bedlivě všímá povrchních rozdílností. Z toho se pak nemůže nezrodit závist, zloba a hněv na jedné straně a bezohlednost či egoismus na straně druhé. Z bezohlednosti se rodí prosazování svých představ a ambicí. Z hněvu se rodí vzájemné sváry, útoky, boje a války. Tak kypí zlo ve světě (a případně i v církvi). Dokud lidé neupřou své zření do nitra a nenajdou vnitřní jednotu, která jde ruku v ruce s pokorou, nebude ani vzájemného souhlasu ani míru ani lásky. Jak rozetnout tento gordický uzel zašmodrchaného zla? Jak rozetnout hada nekončící odplaty požírajícího vlastní ocas? Jedině napodobením Kristova příkladu - vzít cizí vinu na sebe.

Srbský starec Tadeáš (známý jasnozřivý starec, který nedávno zemřel) naléhavě vysvětloval, že lidé jsou vzájemně neuvěřitelně spojeni, ale bohužel si nemohou toho všimnout a pochopit to. Kdyby si uvědomovali, jak jsou spolu propojeni, že jsou jako výhonky vyrážející z jediného kořene, které sice nad povrchem budí zdání, jako by to byly zcela samostatné stromky, ale neviditelně - pod povrchem - jsou srostlé, pak by si lidé nebyli schopni ubližovat. Věděli by - a prožívali by ve svém nitru - že cokoliv člověk byť jen ve špatných myšlenkách páchá proti jinému člověku, je vlastně sebevraždou, čili ubližuje a škodí sám sobě. Takovou sílu má naše vzájemné propojení. Pochopit to však lze jen skrze Boha a pomocí modlitby (tj. obrácením našeho duševního zraku od věcí vnějších do svého nitra).

Starec pokračuje: Když se z celého srdce obrátíme k Bohu, je to neuvěřitelná energie, kterou má člověk k dispozici a je schopen pohnout vším, co existuje, dokáže zastavit slunce, může učinit zázrak. Bůh je všude, a co si přeje, to se stane. Kdyby se lidé obraceli k Bohu, byla by jiná situace ve společnosti (i v církvi, dodávám já), jenže lidé jsou příliš obtěžkáni materiální stránkou a ta stránka zakrývá to dobro, co v nich je. Bůh se zjevuje jako život a energie, které dává všemu stvoření - všude kolem nás je život. Nejsme k tomu zázraku tak trochu slepí?

Starec Tadeáš vidí v samotném životě nejen projev Boží, ale přímo Boží zjevení. To jsou ty kořeny, které máme všichni společné - život. Sdílíme jeden a ten samý dar života.



Ke znovunalezení toho, co bylo ztraceno, a k ukázání cesty zpět bylo potřeba, aby si lidé nejprve "vychutnali" cestu, na niž nerozumně vykročili, a přesvědčili se o její naprosté mylnosti a klamnosti, a hlavně aby se součástí jejich přirozenosti stalo činné pokání. Lekci pokory a poslušnosti Božím ustanovením, na nichž je založen tento svět, je věnováno několik dalších tisíciletí lidských dějin.

Toto dějinné putování je lemováno postavami praotců, kteří jsou jako milníky oné dlouhé a strastiplné cesty. Na nich vidíme lidské vzestupy i pády a pokání, na jejich osobách vidíme Boží působení, které určuje směr této cesty, ale kráčet po ní musí člověk sám a cíl je sice vidět v mlze proroctví a zaslíbení, a je zároveň tak daleko i tak blízko. Na všech praotcích vidíme jako to podstatné jejich volbu - jak obstáli, když měli volit. Byli to lidé a dopouštěli se chyb (někdy dramatických), ale po každé chybě se člověku hned otevírá další volba - kát se či se zatvrdit? A tahle volba je snad ze všech nejdůležitější.

Praotcové nám neukazují příklady bezchybnosti či neomylnosti, ale víry a pokání. A tím připravovali cestu pro příchod Spasitele. Je to cesta, při níž se člověk učí poznávat Boží obraz v sobě a toužit po obnovení ztracené Boží podoby. Učí se chápat, že žije-li člověk v poslušnosti Boží vůle a Hospodinových přikázání a utváří-li své myšlení v duchu pokory, přichází do jeho nitra světlo.

Když bylo na světě už dost lidí, kteří byli připraveni a měli srdce otevřená dobru, narodil se Boží Syn, aby ukázal lidem příklad - člověka dokonalého, Boží podobu v plnosti - a aby svým spásonosným dílem otevřel pro lidi novou a nejvyšší cestu ke sjednocení s Bohem. Těmi připravenými lidmi máme na mysli samozřejmě Matku Boží a dále svaté apoštoly, kteří tak milovali Krista, že by pro něj učinili cokoliv - a také to učinili - včetně mučednické smrti. A svým příkladem to učili další a další následovníky. Díky tomu, že bylo na světě už velice mnoho takových lidí připravených přijmout Krista, mohla vzniknout Církev, v níž Bůh spolupracuje s lidmi. Tak začíná nejslavnější éra celých lidských dějin po opuštění ráje. Vidíme vzcházet Slunce spravedlnosti - Krista - nad lidstvem.

* * *

Jestliže první příchod Kristův byl svítáním nad našimi dějinami, pak jeho druhý příchod bude předcházen soumrakem. Žijeme v době houstnoucího šera. Nad světem se stmívá. Stále tu však jsou lidé, kteří se nechtějí přizpůsobovat tomuto potemnělému věku, lidé se srdcem otevřeným pro Krista a připravení obětovat sami sebe jako živá a svatá oběť, která je tou pravou duchovní službou Bohu milou, jak to po nás žádá Boží slovo (Řím 12,1-2; pravosl. překl.). A to je nadějí v nadcházející době zmatku, kdy se vše propadá do chaosu. Obávám se, že tato doba zásadním způsobem otřese i Církví. Možná, že nic už nebude tak, jak to bylo. Ti, kteří se nebudou s lítostí ohlížet za světskou Sodomou, utekou do hor (Mat 24,16). Kdo nebude mít světlo v sobě, nikde venku je již nenalezne.

Je doba filipovského půstu, kterým se připravujeme na svátky Narození Kristova. A postní doba je nadmíru vhodná, abychom se cvičili ve schopnosti oprostit se od všeho, co nás vyvádí ze sebe, co nás rozptyluje, drolí naši duši, tříští naše vnitřní síly. Půst je dobou vhodnou ke koncentraci, soustředění a nalezení úzké cesty světla a života vedoucí nás zpět k sobě. Je to návrat k principům Božích přikázání, k pokoře a tichosti, k milování Boha i lidí. Je to cesta světla a života.

Pak můžeme oslavit nadcházející svátky nejen vnějškově, formálně či folklórně, ale především vnitřně, když se Kristus narodí v jeskyni našeho srdce.




















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz