1218


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 973: #

Administrátor --- 17. 1. 2014
Ohlédnutí za svátky Narození Páně

O dávnověké posloupnosti lidskosti

Těmto svátkům předchází v pravoslavné tradici dvě nedělní témata, která jsou nadmíru podobná - a to jsou témata posloupnosti. Neděle praotců (druhá před Narození) a neděle svatých otců (bezprostředně předcházející svátku Narození) poukazují vlastně na tu samou věc - Spasitel světa přicházel na svět v jistém smyslu postupně (je to myšlenka jednoho ruského kněze z letos publikovaného kázání). Boží Syn se vtěluje do lidských dějin v průběhu mnoha pokolení skrze posloupnost svatých otců, kteří předcházeli jeho narození z Panny Marie. Ten řetězec svatých otců nám ukazuje osoby, skrze něž Hospodin svůj příchod připravoval či na něm pracoval.

Z jedné strany tedy tento řetězec připravoval příchod Krista, z druhé strany (tj. směrem od počátku) udržoval a předával z generace na generaci to, co Bůh odevzdal člověku při stvoření. Je to posloupnost předávající obraz Boží v člověku (člověk byl učiněn dle obrazu a podoby Boží). Tento obraz je tím, co nás odlišuje od inteligentního zvířete. Po tělesné stránce bychom mohli průmět tohoto obrazu do hmotné reality pojmenovat jako lidství; na úrovni nehmotné, tj. duševní, duchovní a morální bychom mohli označit projevy tohoto Božího obrazu v člověku slovem lidskost. V této úvaze budu oba pojmy rozlišovat dle právě načrtnutého klíče.

Lidství se předává tělesně genetickým způsobem. Mohlo by se zdát, že na této úrovni nelze princip lidství ohrozit, ale udržuje se jaksi automaticky prostým plozením. V démonických duchovních sférách však vládne taková nenávist k člověku, protože je to mimořádný tvor Boží, že dokonce i sám genetický princip lidství je cílem útoků, jež mají zneuctít či zneužít tento Boží obraz. Zatím víme o dvou možných útocích na lidství. Jednak se jedná o jakési temné obludnosti, kdy byl samotný kořen lidství narušován nějakými genetickými zvrhlostmi v době předpotopní (jak se o tom zmiňuje Bible, Gen 6,1-4), když byly lidské ženy násilně podrobovány křížení s nějakými nelidskými bytostmi démonického charakteru (tak vykládá tradice ony zmiňované "syny Boží") a výsledkem byli obři, kteří zde podle Bible místy přežívali ještě dlouhou dobu po potopě (Num 13,32-33). (Mimochodem, hodno povšimnutí je, že i mýty pohanských národů zachovávají vzpomínku na tyto děsivé události - viz např. antické zvěsti o pohanských bozích, kteří měli poměr s pozemskými ženami a zplodili s nimi bájné potomky apod.) Druhým možným útokem na lidství jsou chystané (a z části už probíhající) genetické experimenty v současnosti. Třetím takovým útokem by pak mohlo být uvažované propojení biologické a technologické inteligence. "Výsledkem bude sice nadále svět lidí, nikoliv však biologického původu. Rozdíl mezi člověkem a robotem zmizí stejně jako mezi fyzickou a virtuální realitou," tak se o tom alespoň píše v různých prognózách.

Zajímavým poznatkem genetiky je možnost, že do samotného genomu člověka zabudoval Bůh (zřejmě po potopě) jakýsi přídavek, který zamezuje člověku - tak jak je zrozen ze svých tělesných rodičů - přístup tělesné nesmrtelnosti a navíc je geneticky omezena i délka existence celého lidského rodu na zemi. Nedávno svět obletěla šokující zpráva s titulkem: "IQ Evropanům klesá. Dlouhodobě!" V článku se psalo: K závěru, že naši předci byli chytřejší, se začíná klonit stále více vědátorů. „O intelekt již nějakou dobu přicházíme. Lidstvo postupně hloupne, pomalu se z nás stávají bezcitní grobiáni.“ (Stanford univerzity, USA) Někteří tvrdí, že lidstvo byl nejinteligentnější v době královny Viktorie, jiní zase, že svého vrcholu dosáhlo už v době Kristově. Každopádně by to mohl být jeden z mnoha dokladů skutečnosti, že se s lidstvem něco děje a není to vývoj k lepšímu, ale spíše jakési postupné vyčerpávání potenciálu a slábnutí lidí, které je sice maskováno technologickými vymoženostmi, ale ve skrytu už nějakou dobu probíhá a předzvěstuje konec lidstva.

Když k tomu ještě připočtete v současnosti prudce narůstající problémy s plodností naší rasy, a případně i nestabilitu klimatu a geologie, jimž lidé nemají síly čelit, nebo nahlédnete zvyšující se jadernou hrozbu (v letech 1945 až 1998 bylo provedeno 2053 jaderných výbuchů) jako problém úpadku lidských mentálních schopností, nebo raketový vzestup duševních chorob a rakovin, tak se vám už docela pěkně vybarvuje obrázek hrozícího blízkého konce pozemšťanstva, které nebude mít nadále schopnosti udržet se při životě a morální síly pokračovat dál.

Jak o tom někdo docela vtipně řekl: "Lidstvo si dělá plány, že bude osídlovat další planety ve vesmíru, fantazíruje o tom, jak bude žít za tisíc či pět nebo deset tisíc let, strachuje se, kam se poděje, až začne vyhasínat Slunce, naše teleskopy už pátrají po dalších obyvatelných planetách v galaxii, jenže je docela dobře možné, že se genetický potenciál lidstva za nějakou dobu vyčerpá a lidstvu jeho vědci řeknou: Tak bohužel, drazí lidé, game over."
Co říci na závěr k této posloupnosti předávání lidství v rodě člověka? Možná, že k úpadku a chátrání našeho lidství přispíváme především my sami - svým způsobem života, myšlení, (ne)mravností. Myslím, že tak jako nadřazena morální rovina nad tělesnou (morálně silný člověk je schopen i v tělesné oblasti téměř nadlidských skutků), tak má morálka vliv úroveň lidskosti na kvalitu lidství. Více než to, co je zabudováno do našeho genomu, nás ovlivňují naše vlastní skutky a naše morální tenze či ochablost. A tím se dostáváme k tomu hlavnímu.

* * *

Tím podstatným se mi zdá být, jak je předáváno lidství na rovině morální, - čili posloupnost lidskosti. Z našeho křesťanského pohledu je jednou ze součástí lidskosti duchovní víra a láska k Bohu, Stvořiteli, kterou realizujeme plněním přikázání. Tím vstupujeme do vztahu lásky a služby Hospodinu. To je cesta, kterou si člověk sám od sebe nemůže vymyslet či najít ji vlastními silami, ale musí být na ni uveden. "Víra je ze slyšení," praví apoštol. Kvůli tomu Církev koná misii, aby další a další lidi uváděla na tuto cestu.

Posloupnost lidskosti se předává všude tam, kde nastupující pokolení přebírá od toho předcházejícího víru a poznání Stvořitele a současně Mu chce láskyplně sloužit a přebývat v harmonii s původním stavem stvoření, nakolik je to v lidských silách. Naopak je možné z této posloupnosti vypadnout aktem vzpoury proti Bohu a Božím ustanovením, čili aktem hříchu. I z této cesty však je cesty návratu - a to pokáním. Jenže čím déle kráčíme cestou hříchu a tudíž dále po této zhoubné stezce zajdeme, tím je pokání obtížnější.

Příklad vymknutí se z posloupnosti lidskosti nalézáme hned po úsvitu lidských dějin, kdy Kain zabil svého bratra, zatvrdil se, ztratil víru v Boží dobrotu a odmítl se kát slovy: "Můj hřích větší, než by bylo možno odpustit." Tak vznikla na světě vedle posloupnosti lidskosti i Kainova posloupnost nelidskosti, na níž je založena předpotopní satanova církev, Kainem započatá a zničená potopou (pojem satanovy církve spojuje s Kainem starec Rafael Karelin). Každý úmyslný a dobrovolný rozkol v sobě nese semeno této satanské církve, která je dalším uskutečněním ďáblovy vzpoury, a napojuje se na posloupnost hříchu, čili nelidskosti.

Jak vidíme na různých příkladech - biblických i ze současnosti - ztráta této Bohem požehnané lidskosti se projevuje svévolí a tvrdostí srdce. Zatvrzelé srdce je nepřístupné k napomínání, tím je tento stav tak nebezpečný, a nemá soucit. Člověk se postupně stává necitelným a nelítostným. Zvláště nebezpečné je, když se to děje pod pláštíkem zbožnosti.

* * *

Před Narozením Kristovým čteme ze začátku Matoušova evangelia jména svatých otců, a vzýváme tak posloupnost lidskosti, která vede až k narození Mesiáše. Ta řada jmen svatých otců je vlastně záznamem toho tisíciletého díla, jímž se připravuje příchod na svět Marie, která se stane Matkou Boží, a Josefa Pěstouna Páně, který přijal Pána Ježíše za svého syna - ač nebyl jeho tělesným otcem, stal se mu otcem dle posvátného izraelského zákona.
Zajímavá by mohla být úvaha vedená z pohledu posledních poznatků genetiky, podle nichž se do genetické paměti zapisují skutky a potažmo hříchy lidí, a tato paměť se tudíž dědí z pokolení na pokolení. Mezi praotci jsou různí lidé - velikáni ducha, ale zároveň i lidé nemocní, přemáhaní hříchem. Celé toto lidství, s jeho velikostí i malostí, bere na sebe Kristus při svém vtělení. Pokud se všechny činy předků opravdu geneticky zapisují do potomků, tak to vše na sebe Pán přijal (tj. do svého těla, chcete-li, pak by se možná dalo říci i do svého lidského genetického záznamu), když byl počat v lůně Matky Boží. V takovém případě by nejen duchovně, ale i tělesně přijal všechny hříchy a pády svých předků, protože se s nimi stal skrze své tělo sjednocen. Všechny jejich nedostatky i všechny jejich pády zahladil svou obětí na Kříži a svým Vzkříšením. Tedy nejen na rovině duchovní, ale i na úrovni tělesné se skrze Pána Ježíše Krista děje spása lidstva.
Ostatně obvyklý způsob striktního rozdělování tělesného a duchovního, a nahlížení na ně jako na rozporné a vzájemně neslučitelné, by se neměl chápat jako pohled na člověka ve stavu, jak byl stvořen. Vnímat vztah tělesného a duchovního jako antagonismus může být užitečné z hlediska asketiky a zápasu s vášněmi, ale vykládat boj s vášněmi jako nepřátelství vůči tělu je nedorozumění, neřku-li antropologická hereze (viz některá poučení asketů). "Nesmiřitelnost těla a ducha" je nutno správně vykládat v tom smyslu, že tělem se v tomto případě myslí tělesné vášně, nikoliv samo tělo jak bylo prvopočátečně Bohem stvořeno.
Vrátíme-li se ještě k myšlence předkládané některými teoriemi moderní genetiky, můžeme ji aplikovat i na dobu novozákonní a vyslovit úvahu, že Kristus na sebe bere nejen duchovně ale i tělesně naše hříchy při svaté Tajině křtu, kterou se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristovým Tělem, jímž je Církev, a při svatém přijímání, kdy se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristem. (Poznamenejme na okraj, že Řekové kladou zvláštní akcent na skutečnost, že se při svatém přijímání sjednocujeme s Kristem nejen duchovně, ale i tělesně - a to s mnoha z toho vyplývajícími důsledky.)

To je přece dalekosáhlá idea! Znamenalo by to, že při každém přijímání se sjednocuje Kristus i s námi, bere na sebe všechny naše hříchy, vše, co je v nás geneticky zapsáno o našich dávných i nedávných činech, i o tom, co jsme vykonali včera, a zároveň na sebe Pán Ježíš při každém přijímání bere na sebe i to, co je v nás zapsáno o našich předcích, jejich činech, o celém rodě, z něhož pocházíme. Tak se stává Pán možná Spasitelem nejen pro nás osobně, ale i pro naše předky. A můžeme zajít ještě dále - co když jsou skrze nás přiváděni ke Kristu i ti předkové, kteří byli za svého života nevěřící či nesprávně věřící? (Je to smělá úvaha, ale má oporu v některých místech posvátné tradice - viz např. spása nekřesťanského císaře Trajána.) Pro všechny minulé generace svých předchůdců v našem rodokmenu nemůžeme učinit nic většího, než když uvěříme v Krista, žijeme křesťanským životem modlitby a ctností, snažíme se, jak jen můžeme, naplnit Evangelium a účastníme se svatých Tajin. Z jedné strany Kristus přijímá vše, co v nás je a co v sobě nosíme a co skrze nás před Krista předstupuje, a z druhé strany od Krista přichází požehnání nejen na nás, ale snad i na všechny předky, kteří skrze naše osoby třeba mohou dojít i svého sjednocení s Bohem. Toto nabízené sjednocení však samozřejmě není nikdo povinen přijmout - ani živí ani zesnulí. Leč dokud bude trvat svět, do té doby bude brána nebeská živým i zesnulým otevřená.
* * *

Klíčovou podmínkou pro začlenění do posloupnosti lidskosti je úcta k těm, kteří nás ve víře a církevní službě předcházejí, protože lidskost se stejně jako lidství předává ze starší generace na mladší. Lidství se předává plozením a lidskost se přenáší skrze úctu a poslušnost. Jenom tam, kde je úcta ke starším, tam je převzetí dědictví - toho neuchopitelného duchovního bohatství, které dovolí předávat Bůh, když jsou splněny nějaké podmínky. Proto má pro získání Božího požehnání a pro osvojení si lidskosti takový význam, abychom navazovali na předchůdce, byli napojeni na kořeny, byli součástí řetězce vedoucího z nejdávnější minulosti, byli součástí hierarchie, která začíná u Boha, skrze stvoření člověka přechází na zemi a končí rozvětvena v našem světě všude, kde si lidé ještě zachovali elementární pokoru, která je součástí lidské přirozenosti.

Boží dar lidskosti nelze uchvátit násilím ani magií. Je to dar, který není jen tělesný ale i duchovní a duchovní věci není možno uchopit, vzít a dát tomu či prodat onomu. Jsou neuchopitelné a předávají se zvláštním způsobem a jen za určitých splněných okolností. Ratolest je buď živá a roste, nebo je suchá.

Přenos duchovního dědictví z generace na generaci se tedy děje za určených podmínek - a to jsou především pokora a úcta - jinak k přenosu nedojde. Uchvátit můžeme sice formu, ale ne duchovní obsah. Formálně převzít můžeme dogmata, ale ne hloubku víry, kterou dogmata vyjadřují. Můžeme šermovat tím, jak jsme kanoničtí, ale nemusíme mít vůbec nic společného s tím, co se skrze kánony má v Církvi dít, - tj. s láskou, řádem a oddanou službou.

* * *

Podle biblického proroctví má být pro poslední doby charakteristickým znakem lidí: hrubost, chamtivost, neposlušnost a zrádnost i všelijaká jiná nelidskost. To vše je bohužel na světě již dlouho, ale znamením konce je, když to pronikne do Církve. Jinými slovy: až církevní společenství ztratí vnitřní morální sílu takovým jevům se ubránit, až tu nebudou příklady správného chování a popisované nelidské jevy se stanou neoddělitelnou součástí (neřku-li normou) církevního života. Jak daleko je však ona doba, kdy bude kázání o těchto základních pilířích předávání lidskosti znít i v Církvi jako hlas volajícího na poušti?

Je to podobné jako rakovina v těle. Rakovinné buňky vznikají podle lékařů v těle člověka neustále, ale imunitní systém má obvykle sílu je eliminovat a člověk zůstává zdráv. Problém začíná, zeslábne-li imunita a některá buňka není potlačena, začne pak vytvářet nádor a z tohoto nádoru se metastázemi rozšíří zhoubné bujení do celého těla. S tělem církve je to zřejmě také tak. Těla jednotlivých místních církví (a nakonec i tělo celé Církve) začnou podle ap. Pavla v posledních dobách ztrácet imunitu čili sílu nepřipustit bujení nelidskosti. A to je konec - nejprve oné místní církve, a nakonec to přivede na hranici bytí a nebytí i celou Církev, a Pán ukončí dny. Jak pravil svt. Ignatij Brjančaninov - lidé sami rozhodnou o datu konce světa a rozhodnou o tom svou zlobou. A nebude to nejspíš jen zloba necírkevních lidí (protože svět už celá tisíciletí "ve zlu leží", čili tam se žádná kvalitativní změna nekoná), ale zloba lidí v církvi (konec konců i proroctví ap. Pavla hovoří o církevních lidech, nikoliv o světských). Myslím, že v kontextu našich současných církevních událostí (a při pohledu na to, do jaké zloby, neúcty a hrubosti nedávno upadla část našich lidí - na všech stranách bujícího sporu) je potřeba se nad tím zamýšlet.
A nyní citace z biblického listu ap. Pavla:
»Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy.
2  Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní,
3  bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému,
4  zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha,
5  budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.«
2 Timoteovi 3,1-5
* * *

Některé jevy vyniknou nejlépe při srovnání. Proto jsem u příležitosti letošních svátků postavil vedle sebe dva obrazy. Na jednom vidíme tu krásnou a vznešenou posloupnost mírnosti, poslušnosti a lidskosti vedoucí přes celé staré dějiny až ke Kristu, který je korunou a smyslem celé této posloupnosti. Proti tomu jsem postavil obrazy ztráty ušlechtilosti a úpadku lidskosti, když se lidé vymknou z poslušnosti a posloupnosti, jak to vidíme na předpotopním lidstvu či na stavu posledního lidstva, prorocky vykresleném ap. Pavlem.

Snad celoroční vzpomínka na ušlechtilou krásu, která na nás září z ikony Narození Spasitele, osvítí naše srdce k tomu, abychom si zamilovali následování toho nejušlechtilejšího z lidství. Pak se i my napojíme na tu vzácnou posloupnost lidskosti, která z nejstarších dob vedla vpřed až k příchodu Spasitele a v době novozákonní se odvíjí od Krista až ke konci světa.

Na lidskosti, jak je vyjádřena v Desateru i v přikázáních lásky a ve volání proroků k mírnosti, úctě, pokoře a pokání, se můžeme sjednotit. Vždyť přece lidskost je základem všeho dobrého a hlavně křesťanství. Nejprve musíme být lidmi, a pak můžeme být i křesťany. Křesťanství bez lidskosti je však jen přízrak.


















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz