1190


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 980:

Administrátor --- 4. 2. 2014
Ohlédnutí za svátky Zjevení Páně

O svěcení vody

Kněz světí vodu ve Sretenském monastýru, Moskva
(kliknutím pro větší obrázek)

Na tyto krásné svátky konáme velké svěcení vody. Církev posvěcuje vody po celém světě a v den těchto svátků je všechna voda na celém Božím světě posvěcena. Proto můžeme tvrdit, že svatá voda omývá celou planetu a posvěcuje ji. Svěcení vody je tudíž jedním ze způsobů, jak slouží Církev veškerému stvoření, jež vzhlíží k Církvi a očekává od ní své duchovní oslavení a záchranu.

Velké svěcení vody se může konat dvakrát - jednou v předvečer svátku Zjevení Páně a podruhé přímo v den svátku po liturgii. Svaté vodě posvěcené v tento den se říká "bogojavlenská voda" nebo "velká agiasma" (tj. doslova: velká svátost).

Proč konáme posvěcování vod opakovaně každý rok? I když můžeme posvěcovat všechno kolem sebe, během jediného dne to můžeme svým chováním znovu poskvrnit. Sv. Jan Kronštadtský o tom píše: "Veškerá příroda a všechny živly jsou neustále poskvrňovány a hubeny (rozkládány) lidskými hříchy a temnými zlými duchy, žijícími v povětří a působí v něm všelijaké zhoubné větry a nemoci. Vždyť kvůli Adamovi byla prokleta veškerá země..." Naopak blahodať svatého člověka se předává dokonce i oděvu, jímž se odíval, a předmětům, které používal (vzpomeňme např. kotlík sv. Serafíma Sarovského používaný doposavad k posvěcování známých "sucharků").

* * *

Kdy se světí voda? Každý rok na tyto svátky. A kromě toho se tzv. malé svěcení vody koná častěji - v řecké tradici je to prvního dne každého měsíce, v ruské tradici je to vždy v paschálním období ve sváteční den "poloviny padesátnice", a pak 1. srpna na začátek půstu před svátkem Zesnutí přesv. Bohorodice; dále na svátek Životodárného pramene Matky Boží, a pak i kdykoliv jindy dle potřeby, např. při svěcení základů chrámu apod. Svěcení vody je samozřejmě součástí i svaté Tajiny křtu. Z liturgického hlediska se posvěcení vody děje v rámci příslušného obřadu sestupováním blahodati Ducha Svatého, která je odpovědí na modlitby kněze, při ponořování žehnacího kříže do posvěcované vody. Při křtu je většinou zvykem vodu světit jen požehnáním rukou (tj. bez ponořování kříže - ačkoliv i opak je občas ve světě k vidění, ale zřejmě to není liturgicky správné).

Malé svěcení vody se spojovalo se svěcením polí a zaseté setby v den půlení padesátnice. V Řecku se koná malé svěcení vody na polích navíc vždy, když hrozí neúroda (např. je-li sucho). (Koho by zajímal obřad malého svěcení vody, zde je v PDF.)
Málo je známo, že svěcení vody na svátky Zjevení (tj. Bogojavlenija) má v Rusku poměrně složitou historii. Do 12. století se nekonalo vůbec. Pak bylo střídavě zaváděno a zase zakazováno; patriarcha Nikon byl horlivým odpůrcem svěcení bogojavlenské vody. Teprve až v 17. století byl tento obyčej, bez něhož si dnes nikdo na Rusi nedovede oslavu svátku Bohozjevení vůbec představit, definitivně potvrzen na Velkém moskevském sněmu (r. 1667). A při tom víme o svěcení velké agiasmy na svátek Zjevení už z jednoho antiochijského kázání od sv. Jana Zlatoústého.

Zajímavý rozdíl: v západní církvi se nekoná "svěcení vody", ale tzv. "požehnání vody". Vodě se pak neříká "svatá" nýbrž "svěcená" (v Čechách si s tím nelámeme hlavu a používáme oba pojmy). Vodu žehnají římští katolíci buď rukou (podobně jako u nás při křtu katechumenů) nebo velikonoční svící (svěcení ponořováním paschálního trojsvícnu jsem viděl někdy před čtvrt stoletím pronikat do místního pravoslaví z řecko-katolické církve, ale myslím, že už je to uzavřená minulost). Vodu ke kropení a posvěcování je tam možno požehnat kdykoliv (není to většinou pevně spojeno s nějakým svátkem, vyjma křtů na tzv. Bílou sobotu). Při žehnání vody se tam do ní přidává sůl. Obvykle se to teologicky vysvětluje odkazem na symbolický význam soli v Bibli. Z praktického hlediska se zřejmě jedná o využití konzervačních účinků soli - osolená svěcená voda se nekazí. Kdysi se na Západě používala i tzv. gregoriánská voda, do níž se přidávala sůl, popel a víno, ale dnes se to již nevyskytuje. Římští katolíci svěcenou vodu obvykle nepijí.
V Pravoslaví se používá svatá voda k mnoha různým účelům - kromě křtů a svěcení všelijakých předmětů (především liturgických a posvátných, např. křížů, ikon atd.) či budov, příbytků, polí nebo vozů, také k pití - zvláště ji používají jako útěchu a posvěcení ti, kteří jsou odděleni od svatého přijímání. Dostane-li křesťan od svého zpovědníka epitimii (jako lék proti hříchu), může mu být na nějaký čas zakázáno svaté přijímání; v knihách se o takových případech píše: "Ať jenom pije agiasmu." Mezi pravoslavným je pití velké agiasmy ve velké oblibě. Věřící si na svátek Zjevení Páně nabírají vodu do zásoby, aby jim vydržela po celý rok; doma si ji postaví na čestné místo, např. tam, kde mají ikony, a každý den nalačno s modlitbou trošku vypijí, a tak se na prahu dne posvěcují. Na velké svátky může kněz kropit shromážděné věřící. Na svátek Paschy kropením svatou vodou posvěcuje věřícím košíky s jídlem pro paschální hostinu atd.

Hlavním příznakem svatosti této vody je, že se nekazí. Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý, který zdůrazňuje tuto vlastnost posvěcené vody. Svatá voda vydrží - podle běžných zkušeností věřících - celý rok (případně i mnohem déle) a je stále čerstvá a chutná. Je to znamením, že to už není jen voda z tohoto světa, ale patří do Nebeského Království. Když něco svatou vodou kropíme, činíme tak, jelikož tomu chceme předat blahodať svaté vody.

* * *

Z poučení sv. Jana Zlatoústého:

Nikoliv den, kdy se Kristus narodil, nazýváme Zjevením, ale den, ve kterém byl pokřtěn a kdy posvětil živel vody. Proto v tento den všichni čerpáme vodu třeba i o půlnoci, a domů si ji odnášíme a zde opatrujeme a celoročně chráníme, jelikož den jest posvěcených vod. Znamení zjevné o tom je nám dáno takové, že tato voda nekazí se v průběhu času, ale celý rok, i dva či tři nebo i více let, voda v tento den načerpaná zůstává bez rozkladu a čerstvá. I po takové době je podobná vodě zrovna nabrané z pramene.

* * *

Je potřeba nejen těla skrápět vodou, ale její blahodatí rosit i srdce a duši. Svt. Dimitrij Chersonský pravil, že posvěcená voda má sílu posvěcovat duše i těla všech, kdo ji používají. Je-li požívána s vírou a modlitbou, uzdravuje naše tělesné nemoci. Ct. Serafím Sarovský po zpovědi poutníka dával mu vždy pít z číše svatou bogojavlenskou vodu. Ct. Amvrosij Optinský poslal lahev svaté vody smrtelně nemocnému člověku - a nevyléčitelná nemoc k překvapení lékařů zmizela. Starec jeroschimonach Serafim Vyrický radil všem kropit potraviny a samotné jídlo jordánskou vodou (tj. ze svátku křtu Páně), která dle jeho slov "sama vše posvěcuje". Když někdo těžce onemocněl, starec Serafim požehnal přijímat polévkovou lžíci posvěcené vody každou hodinu. Starec pravil, že mocnější léky, než svatá voda a posvěcený olej, neexistují. Zatvornik Georgij Zadonský: "Pije-li člověk svěcenou vodu a jí prosforu, tak se k němu nepřibližuje nečistý duch. Duše i tělo se posvěcují a myšlení se osvěcuje ke službě Bohu; člověk má pak náklonnost k půstu, modlitbě a všelikým ctnostem." V monastýrech jsem viděl, že mniši nabírají a pijí svěcenou vodu každý den po liturgii.

* * *

Křesťané mají příbytky vysvěceny a vykropeny svatou vodou. Toto vykrápění se může opakovat každý rok či třeba i několikrát do roka - buď může přijít kropit kněz nebo si toto opakované vykrápění příbytku (který už byl jednou vysvěcen knězem) může provést i samotný věřící.

Dům je možno vysvětit jen člověku věřícímu v Krista. Není přijato světit příbytek tomu, kdo žije ve smrtelném hříchu a nekaje se (tj. čarodějovi, sektáři apod.), nebo pohanovi, který se o podstatu křesťanství nezajímá, ale vnímá používání svěcení vody jako nějaký magický akt. Je psáno v evangeliu, abychom "neházeli perly sviním" (Mat 7,6) (při nesprávném výkladu to může dnešnímu uchu znít až příliš drsně, ale původní smysl Ježíšova výroku rozhodně netkví v útoku na lidi), což v tomto případě máme chápat tak, že nesmíme dávat drahocennou svatou vodu či kropit příbytky nebo věci těm nešťastným lidem, kteří odmítají pravoslavné principy víry v našeho Boha a Pána, Ježíše Krista.

Na druhé straně je však v pravoslavné církvi přijato, že můžeme světit příbytek, kde bydlí nehodní lidé, pokud tam žije alespoň jeden věřící člověk, který trpí hříchy páchanými ostatními členy domácnosti (např. jeden kněz vyprávěl, že světil byt pravoslavnému muži, který se trápil nad tím, že jeho žena se zabývá magií). Stejně tak světíme chrám, v němž sloužili nepravoslavní věřící či rozkolníci. Např. Ilarion Trojický v r. 1932 znovu posvětil chrám Sretenského monastýru poté, co jej svými službami poskvrnili obnovlenci.

* * *

Velká agiasma se při posvěcení mocí Svatého Ducha stala tou vodou, která se v Jordáně dotýkala přečistého těla Pána Ježíše, který do vod sestoupil, aby je očistil a ve vodě rozdrtil hlavy hadů (Ž 73,13 LXX).

Podle víry Církve není agiasma prostě jen voda s duchovním významem, ale nové bytí, duchovně-tělesná existence, spojující nebe i zemi, blahodať a hmotu, a to velice těsně. Proto se k této vodě chováme jako k velikému Božímu daru a vzácnosti. Užíváme ji se smělou důvěrou v Boží milosrdenství, leč zároveň s bázní Boží a hlavně s pravoslavnou vírou v Kristovu spásu.


P.S.

K přiloženým obrázkům - poznámka pro kněze

Svěcení vody v Rusku

 


Pár obrázků z Ruska - jak se správně světí voda. Drobný liturgický detail - v poslední době se u nás šíří chybná praxe, při níž kněz drží kříž při ponořování do vody zobrazeným Ukřižovaným směrem k východu (tj. od sebe čili k oltáři). Tak to prý někdo viděl v Trojicko-sergijevské lávře. Pokud se tam taková praxe skutečně vyskytuje, pak je zřejmě bezmyšlenkovitě přejata ze způsobu, jak se křtí člověk při svaté Tajině křtu, kterou se omývá od hříchů a znovuzrozuje k životu věčnému. Křtěný katechumen má při svém ponořování do posvěcené vody hledět k východu, neboť hledí k přicházejícímu Kristu. Konec konců při každé modlitbě se stavíme čelem k východu, odkud vychází Kristus - Slunce spravedlnosti (viz zdůvodnění sv. Jana Damašského).

Na svátek Zjevení Páně při svěcení vody je však situace naprosto opačná - samozřejmě při obřadu nekřtíme Krista, abychom jej znovuzrodili či aby byl očištěn od hříchů, ale ponořujeme Kříž s Kristem do vody, aby On posvětil vodu, nikoliv aby se sám posvětil. Proto Ukřižovaný na světícím kříži nemá hledět na východ k Bohu, ale má hledět k západu, směrem od oltáře na lidi a naznačovat Krista přicházejícího skrze sestupující blahodať Svatého Ducha.

Nesprávně otočeným křížem kněz vlastně jako by naznačoval nesprávnou víru či nepochopení, oč se při Křtu Páně v Jordáně vlastně jednalo a oč se jedná při každém svěcení vody v našich chrámech. Jedná se tudíž sice o detail v obřadu svěcení, ale s vážnými věroučnými a liturgickými souvislostmi.

* * * * * * * *

Volná příloha k článku:

Zajímavý ruský film prostě o vodě (s českým překladem)






















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz