1190


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 982:

Administrátor --- 12. 2. 2014
O církevní hierarchii

Svátek tří hierarchů: sv. Basila Velikého, sv. Jana Zlatoústého a sv. Řehoře Theologa

Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto.
Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě.
Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Mat 5,14-16)

Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Žid 13,7)



Tento svátek tří z těch největších a nejproslulejších mezi svatými hierarchy můžeme uchopit nejen jako připomínku jejich osobností, ale jako svátek poukazující na význam církevní hierarchie obecně. Hierarchie (tj. episkopát) provází církev od samotného jejího počátku. Vše začalo svatými apoštoly. Služba apoštolů byla jedinečná a spojena výhradně s apoštolskou dobou. Jako taková tato unikátní služba pominula s apoštolskou dobou, ale ve smyslu hierarchickém se transformovala do služby episkopátu. Už samotní svatí apoštolé při svém putování zřizovali na místech, kde se jim podařilo přivést lidi ke křesťanské víře, církevní obce a k jejich správě ustanovovali biskupy. Episkopát na sobě nese plnost apoštolského pověření ke správě dané církevní obce a plnost blahodatných darů udělovaných Kristem k životu církve a ke službě spáse věřících (především pro službu svatých Tajin). Na rozdíl od apoštolské služby je služba episkopa spojena s konkrétní obcí čili z dnešního hlediska s konkrétní katedrou.

Apoštolé vysvětili první biskupy, a ti pak vysvětili své nástupce a ti zase další nástupce, a tak jsou předávány blahodatné dary i apoštolské pověření a pastýřská moc přes všechna křesťanská pokolení do každé doby a na všechna místa všem pravoslavným věřícím. Toto předávání (čili tzv. apoštolská posloupnost) se děje jen v jednotě víry (tj. nikoliv v rozkolu či v herezi, viz 1. pravidlo sv. Basila), čili za předpokladu zachovávání pravoslavného vyznání. Tím je každý pravoslavný věřící přes svého kněze a ten zase přes svého biskupa a přes celou apoštolskou posloupnost duchovně napojen na svaté apoštoly tak, jako oni na Krista. Proto říkáme o Církvi, že je apoštolská. K tomu samozřejmě patří předávání a zachovávání odkazu svatých apoštolů.

Biskupové jsou nositeli plnosti hierarchického kněžství a jsou zárukou kanonické legitimnosti místní církve a platnosti kněžské služby. Jedině oni mohou světit vyšší duchovenstvo, postřihovat nižší duchovenstvo a světit antiminsy. Udělují požehnání kněžím vykonávat liturgii (v byzantské tradici je viditelným znakem tohoto biskupského pověření antimins vydaný biskupem a spočívající na prestolu).

Biskup je ve své správní oblasti vrchním vykonavatelem svatých Tajin, vrchním pastýřem a učitelem. Pečuje o liturgický život své církve, učí, napomíná a vede v oblasti víry, morálky, mravnosti a především dbá o zachovávání pravoslavné víry a praxe. Skrze jeho jednotu s celým pravoslavným episkopátem (čili světovou pravoslavnou církví) je jeho místní církev napojena na celou Církev, která je mystickým Tělem Kristovým. Všichni jeho kněží a potažmo věřící jsou skrze svého biskupa v jednotě s celým světovým pravoslavím.
Od poloviny VII. století je přijato, že biskup nežije v manželství (viz o tom 12. a 48. pravidlo trullského sněmu, tzv. páto-šestého). Pokud byl, kdo se má stát biskupem, před tím ženat, stanovuje posledně vzpomenutý kánon, že jeho manželka musí se vzájemným souhlasem nejprve odejít do monastýru. Dle Nomokánonu (I. kap. 23.) se předpokládá pro možnost vysvěcení na biskupa věk alespoň 35 let (pro výjimečné osobnosti a zvláštní případy se povolují výjimky). Lze mít za to, že nižší požadavky na věk kandidáta biskupské hodnosti se samozřejmě týkají spíše tradičně pravoslavných zemích, kde se adept biskupského svěcení hodnosti narodil v pravoslavné rodině, od dětství žil církevním životem, celá společnost kolem něj je prodchnutá pravoslavnou zbožností a obyčeji, početný biskupský sbor jeho spolubratrů případného mladšího biskupa i po jeho vysvěcení vede a dohlíží na něj se zvýšenou pozorností, a navíc sami věřící by v takové tradiční společnosti nedovolili biskupu nějaké odchylky od přijatých norem zbožnosti.
Při správě své církve se biskup řídí Písmem svatým, posvátnými kánony a místními tradicemi (např. ústavou). Ve všem, co činí, se má snažit, aby v něm věřící viděli přicházejícího Krista a jeho milující péči o svou Nevěstu, kterou je Církev. Svým příkladem inspiruje ke zbožnosti i své věřící.

Pastýřství Kristovo je vzorem pro pastýřskou službu duchovenstva, resp. biskupa. Podobně jako Kristus nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mat 20,28), tak i biskup by zřejmě měl následovat vážnou Kristovu výzvu: "Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech" (Mar 10,43-44). Vždyť on je tím, koho Kristus vyslal hledat ztracenou ovečku. (Luk 15,4-10)

* * *

Věřící v čele s episkopem vytvářejí na každém místě plnost Církve. Sám biskup není Církví a věřící bez biskupa také nejsou Církví. Ve službě i ve správě Církve se spojují tyto dva principy - pastýřská moc hierarchy a moc Božího lidu v jeho celku. Známá teze sv. Ignatia Antiochijského, která má prakticky platnost dogmatu, hlásá: "Kde je biskup, tam je Církev" (Smyr. 8 - PDF). Tím se však samozřejmě nemyslí, že by biskup sám vytvářel Církev, ale míní se tím biskup ve středu svých věřících. Důležité je neztrácet ze zřetele, že episkopát není nad Církví, ale v Církvi.

Na pravoslavných bohosloveckých školách je věnována velká pozornost tomuto tématu, aby bohoslovci správně pochopili komplementaritu dichotomie (duchovenstvo & věřící) v církevní správě a službě. Synergie episkopátu a laiků při službě i správě církve je pro Pravoslaví jedním z charakteristických rysů. Rozumět jak se něco takového může uskutečňovat v praxi, je však možné pouze tam, kde s tím má církevní společenství živou zkušenost - čili tam, kde působí blahodať Svatého Ducha.
Západ po ztrátě této zkušenosti přestal chápat, jak by taková spolupráce episkopátu a věřících byla v církevní správě možná. Řím vyřešil otázku vzájemného vztahu episkopátu a věřících jednoznačným přisouzením veškeré církevní moci duchovenstvu, resp. biskupům, kardinálům a v posledku papeži. Papežská autokracie je vyjádřena např. známou formulí: "Roma locuta, causa finita" (Řím promluvil, věc je skončena). Imperativnost a rezolutnost takové církevní vlády odsunuje laiky do podřízeného postavení věřících II. kategorie. Teprve dle dogmatické konstituce II. vatikánského sněmu (Pavel VI., 1964) nastal nepatrný posun, který papeži nic neubral, ale trochu vyzdvihl ostatní episkopát; začíná tím kolegiální účast biskupů (v čele s papežem) na správě církve. Papež "ze svého úřadu náměstka Kristova a pastýře celé církve, má nad církví plnou, vrchní a celosvětovou vládu, kterou má právo vždy svobodně vykonávat. Kolegium biskupů má svou moc pouze v jednotě s římským veleknězem, který je hlavou (episkopátu)". (Katechismus katol. církve)

Taková církevní správa je z pravoslavného hlediska nepastýřská, protože součástí pastýřského vedení je pastýřova láska a úcta, které se projevují diskusí. Jak ukazuje Kristus - láska dává prostor svobodě lidské vůle a láska vylučuje autoritativnost (Chomjakov). Jedině v blahodatném prostředí pravoslavné církve je možno vykonávat pastýřské pravomoce, aniž by se tím narušila láska. Jen kdybychom kvůli svým hříchům a vášním od blahodati a od lásky stále znovu a znovu neodpadali!

Na římské pojetí hierarchie reagovalo protestantské hnutí, které se přehouplo do opačného extrému - jednostranné a plné vlády církevního lidu. Hierarchie s apoštolským pověřením a mocí se stala nepotřebnou, ve smyslu "posvátné hodnosti" přestala existovat; protestantské duchovenstvo je laické povahy (tj. bez svěcení, bez apoštolské posloupnosti; jedině anglikáni uvažují jinak). Dle myšlení éry reformace není protestantský biskup služebníkem ve smyslu obětník (sacerdotium), ale služebníkem ve smyslu obsluhovatel (ministerium) ustanovený k tomu, aby věřícím posloužil Božím slovem a vysluhováním svátostí (dle tzv. Augsburgského vyznání víry: ministerium docendi evangelium et porrigendi sacramenta, aby lidé mohli získávat víru ospravedlňující).
V pravoslavné církvi mají obě síly - duchovenská i laická - svou moc, ale nesoupeří spolu, protože se vzájemně doplňují; spolupracují ku prospěchu církevního života a pro spásu všech. Krásným zjevením těchto skutečností je služba svaté liturgie. "Věříme, jak se modlíme," praví úsloví, které se netýká jen věrouky, ale vlastně i církevní praxe. Při bohoslužbě (zvláště při konání eucharistie) se názorně ukazuje princip společné služby duchovenstva (episkopa) a Božího lidu. Výmluvná už je sama skutečnost, že biskup (či kněz) sám nemůže vykonat eucharistii. Musí u toho být přítomen i zástupce laiků. Na druhé straně - ani samotní laikové, i kdyby jich bylo třeba tisíc, i kdyby to byli samí svatí, nemohou vykonat eucharistii. K tomu musí být přítomen vždy nejméně jeden duchovní a nejméně jeden zástupce Božího lidu.


Latinští kněží vykonávající souběžné soukromé mše
(ministrant může, ale v principu nemusí, být přítomen - jeho úkol je praktický - poskytovat knězi obsluhu, podávat kadidlo apod., z teologického, resp. duchovního hlediska není jeho účast na službě nezbytná; každý kněz slouží sám pro sebe, bez věřících)

 
Na západě tento princip neplatí - kněz si může sloužit mši sám pro sebe. I to je nejspíš projev nedostatku porozumění pro volání Ducha Svatého ke spoluslužbě věřících a duchovních a k přijetí poznání, že se všichni navzájem potřebujeme.
Jak může toto západní změněné chápání církve eventuelně proniknout i do Pravoslaví, vidíme na známém ruském biskupovi Nikodimovi (Rotov, metrop. leningradský), o němž některé jazyky tvrdí, že to byl tajný jezuita. Pozoruhodné však je, že podobně jako jezuitští kněží mají za úkol každý den odsloužit mši, tak i metrop. Nikodim si dával záležet, aby každý den vykonal liturgii - sloužil prý např. na sedadle v letadle a sám (tj. bez účasti dalšího člověka na službě). Katolíci dodnes vzpomínají, že vyznával některá specificky římsko-katolická dogmata. Uděloval pravoslavné duchovenské svěcení i protestantským věřícím.
Na službě liturgie vidíme i další způsob projevu pravoslavného chápání vztahu duchovenstva a laiků. Biskup (či kněz) přednáší modlitby, ale věřícím připadá nikoliv bezvýznamný úkol stvrdit, co bylo biskupem proneseno, svým "amen". Neřeknou-li věřící své "amen" na závěr biskupovy modlitby, pak modlitba biskupa (resp. kněze) byla jen soukromou prosbou, ale nikoliv společnou modlitbou. A tudíž není součástí liturgie, protože liturgií může být jen společná modlitba (dokonce i tzv. tiché modlitby liturgie jsou zakončeny provoláním tzv. ohlasu, na který věřící odpovídají).
Hebrejské slovo "amen" znamená "budiž" nebo "staň se" či "tak jest". Jeho modlitební použití má funkci připojení se dalších osob k pronesené modlitbě. Je v principu nedorozuměním, když si "amen" na konci modlitby říká sám ten, kdo modlitbu pronášel. I když dnes se "amen" používá i v soukromých modlitbách (což je výrazem zvyku na toto obvyklé zakončení prosby přednášené Bohu), v liturgickém životě církve stále plní "amen" svou prapůvodní funkci - přítomný lid se tímto slovem připojuje k pronesené modlitbě a vyjadřuje tím svůj souhlas a účast.
Při každé liturgii tedy vidíme vzájemnou závislost obou "stran" - biskupa (resp. duchovenstva) a věřících (čili Božího lidu, laiků). Ani jedna ze stran nemůže té druhé říci: "Nepotřebuji tě!" A tak se při každé liturgii viditelně uskutečňuje jednota všech údů Těla Kristova. (Viz o tom též 1. Kor 12,12-30)

* * *

Naprosto stejný princip komplementarity, spolupráce a vzájemné závislosti vidíme v celém průřezu církevního života. Plná pastýřská i správní moc episkopátu se projevuje na všeobecném sněmu, jehož aktivními účastníky jsou pouze biskupové. Ale i takový sněm se stává opravdu svatým a všeobecným a vstupuje navěky do života a tradice Církve jako závazný hlas Ducha Svatého, až když jej přijme Církev. Každé sněmovní vyhlášení je neúprosně podrobeno soudu celé Církve. Nejen biskupové či kněží nebo teologové, nýbrž veškerý Boží lid začne pomalu zpracovávat vyhlášení sněmu. Je to soud, který může probíhat léta a třeba i generace, je to soud neúplatný, nezastrašitelný a neovlivnitelný. A teprve on rozhodne o práci biskupů na sněmu.

Každý sněm - pravý i nepravý - se pochopitelně snaží představit své závěry jako platné a závazné. Jenže ve své podstatě je to spíše schválený návrh předložený Církvi. Konečným soudcem je Boží lid, resp. Duch Svatý, který působí skrze plnost Církve, skrze tu nejširší plnost, kterou vytvářejí všichni pravoslavní věřící.

Stejně tak platí, že všichni věřící, celý Boží lid, střeží pravoslavnou víru. Pokoušejí-li se někteří zbloudilí biskupové vnutit církvi nějakou herezi či pokaženou praxi, pak (jak jsou toho dějiny čas od času svědky) lid se postaví na obranu víry otců. Je to jeho právo, ba dokonce povinnost. V takovou chvíli nese každý jednotlivý laik odpovědnost před Bohem za ochranu původního církevního podání, čili za pravoslaví, protože každý pravoslavně pokřtěný a myrem pomazaný má k tomu dar Ducha Svatého. V tomto smyslu se vyjadřuje o střežení víry veškerým Božím lidem i katechimus sv. vladyky Gorazda: "Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diakony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého."

Takže na závěr této úvahy, jako její shrnutí, podtrhněme, že kdykoliv se pravoslavně uvažuje o episkopské moci v Církvi, musí se zmínit i právo a odpovědnost Božího lidu. A kdykoliv se hovoří o účasti věřících na církevní správě, musí se připomenout i význam a pravomoci hierarchie. Tyto dvě síly a dva principy se zároveň doplňují, při tom spolupracují, ale také vytvářejí vzájemnou protiváhu - je to jeden z životních procesů Kristova Těla.

P.S.
Jak to, že u nás nepřevládne moc episkopátu nad Církví, když mají biskupové tak významné pravomoci? Jak to, že u nás nezvítězí nad episkopátem vliv Božího lidu, když má v církevním myšlení a životě takový zásadní význam? Co způsobuje, že se ta křehká rovnováha církevní správy definitivně nikdy nepřeváží ani k tomu, co prezentuje římskokatolická církev, ani k tomu, co se utvořilo v protestantských církvích? Myslím, že je to hlasité nabádání Ducha Svatého, které zní nám všem v duši při každé liturgii a učí nás hledět v církvi jeden na druhého se slovy: "Sám si nevystačím. Potřebuji tě."


























Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz