Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 984: #
Administrátor
--- 17. 2. 2014
Další úvaha nad naší eklesiologií
Šíří se po naší církvi protestantské chápání církve?
Před týdnem či dvěma bylo po Moravě rozšířeno dílko pamfletického charakteru. Autor se v něm zabývá svým pohledem na církevní situaci, což by ještě nebylo nic špatného, horší pak je, že se ve své myšlenkové konstrukci dopracoval k eklesiologii, nad jejíž pravoslavností se vznáší velký otazník. Jelikož že pár duchovních tento nepravoslavný koncept podepsalo, je tu další důvod, proč se jím zabývat. Samotný - neznámým autorem sledovaný - cíl pamfletické výzvy ponechám stranou, rád bych se jen zamyslel nad věroučnou stránkou pamfletu. Prosím ty, kteří se chystají věnovat těmto řádkům, aby při přemýšlení nad vzneseným tématem odhlédli od naší konkrétní církevní situace, neboť v tomto článku jde především o všeobecné teologické principy.
Téma toho článku se částečně překrývá s obsahem článku č. 982 věnovaném svátku tří hierarchů. Prosím laskavého čtenáře, aby prominul, že se několik tezí v obou textech opakuje.
Pamflet zde podává pohled na církev, který je v pravoslavném prostředí poměrně svérázný (jemně řečeno). Takovou eklesiologii jsme zvyklí vídat v protestantském prostředí, ale určitě ne tam, kde panuje nad lidským myšlením pravoslavná věrouka. Problematická věrouka pamfletu se odvíjí od způsobu, jakým autor používá pojem "sobornost" Církve.
"Sobornost" je pojem převzatý z církevní slovanštiny a je to v pravoslavné teologii teminus technicus čili součást odborného názvosloví. Jeho význam a teologický obsah se odvíjí od jeho použití v církevně-slovanském překladu Symbolu víry, a tudíž se významně překrývá s obsahem klasických eklesiologických termínů: (vše)obecnost čili katolicita. To je, myslím, autorovi pamfletu známo, a tak budu při zamyšlení nad jeho elaborátem všechny tyto tři pojmy používat jako synonyma.
V čem tkví možná hereze, resp. protestantismus, našeho milého anonyma? V průběhu celého textu se vyjadřuje ve smyslu, že v prosincovém jednání "synodu" a v jednání lednového "mimořádného sněmu" se projevuje církevní "sobornost", která je pro nás všechny závazná. Pamflet žádá, aby se této "sobornosti" podřídil i jeden z místních biskupů, který usnesení prosincového synodu ani následný sněm nepovažuje za legální ani legitimní. Anonymní autor staví autoritu místního sněmu na nejvyšší církevní místo a klade ji nad svědomí biskupa, ač se tu jedná o nejvážnější kanonické otázky, přičemž se tento autor ani zmínkou nemíní vypořádat se vznášenými pochybnosti o legálnosti a legitimitě řečeného synodu a sněmu.
Toto myšlení autora, který vidí ve schůzi duchovenstva a laiků za všech okolností orgán, jemuž se musejí biskupové bez diskusí podřídit, a to i v zásadních kanonických (či dokonce věroučných) věcech, prosvítá skrze celé znění jeho pamfletického textu; někde je vyjádřeno přímo, jinde naznačeno. Viz např. větu: "Jsme synové a dcery jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve, jejímž principem z hlediska církevní správy je sobornost a nikoli svévole byť sebevýše postaveného hierarchy či duchovního." Chápe autor vůbec v čem tkví "sobornost" čili katolicita Církve? Nebo používá toto slovo jen dle svých představ a vytrženo z kontextu pravoslavné eklesiologie? Nebo má autor opravdu protestantské chápání církve, které je přelakováno jen tenkým pravoslavným nátěrem?
Protože je téma katolicity nejen důležité, ale i krásné, pokusím se tomu věnovat více, než jen pár stručných odstavců.
V pravoslavné církvi je výchozím principem církevní správy pastýřské působení biskupa, který je obrazem jediného Pastýře Církve - Ježíše Krista. Jako odpověď na hierarchické pastýřství v církvi promlouvá hlas Božího lidu. Žádný sněm, složený z laiků a nižšího duchovenstva či kněžstva (byť i za přítomnosti biskupa/ů), nemůže mít z kanonického hlediska přímou a totální nadvládu nad biskupem (hlas Božího lidu a jeho případná korekce hierarchické správy promlouvá jiným způsobem), v opačném případě by to nebylo nic než zjevný protestantismus. Jenže právě takový protestantismus hlásá řečený pamflet, který volá po tom, aby se biskup podřídil "vůli místní církve", vůli, která "se projevila příslušnými usneseními XIII. sněmu, usneseními posvátného synodu, usneseními obou metropolitních rad, jakož i usneseními eparchiálních rad pražské i olomoucko-brněnské eparchie." (Citace anonymního autora.) Nebyla by to však byla falešná "sobornost", při níž by ovce vedly pastýře? Zvláště jedná-li se o zásadní kanonické otázky našeho společenství s celosvětovou Církví, mělo by selhání pastýřské úlohy biskupa fatální důsledky. Místní církev si může zřídit desítky a stovky různých orgánů se smíšeným složením (z duchovenstva a laiků), ale v zásadních otázkách kanonické správy nemohou tyto orgány převzít biskupskou odpovědnost za církev, pokud chceme zůstat na půdě Pravoslaví.
Když hovořím v průběhu tohoto článku o místním "sněmu laiků a duchovenstva" (jak je zřízen naší platnou ústavou), tak samozřejmě beru na zřetel, že tam jsou přítomni i zdejší biskupové. Ti však mají na tomto sněmu k dispozici pouhé 4 hlasy z 60 nebo 70 účastníků shromáždění. To je z hlediska "hlasovací síly" natolik slabá pozice, že si dovoluji takové shromáždění nazývat "sněmem laiků a duchovenstva".
Ve správě a životě Církve spolupůsobí ze strany lidského prvku dva principy - episkopát a Boží lid - které na sebe neustále vzájemně reagují. Zdánlivě by spolu měly soupeřit, ale působením Svatého Ducha mohou tyto dva principy souznít jako akord. Právě toto souznění je jedním z nejkrásnějších a nejpřesvědčivějších projevů katolicity Církve. Dochází-li však k soupeření či neladu, znamená to většinou, že církevní společenství je nemocné a že do něho vstupuje světský duch.
Na nejvyšší celosvětové církevní rovině patří při řešení otázek, které si žádají rozhodnutí na této úrovni, vrcholná pravomoc církevnímu sněmu tvořenému zástupci místních církví - každopádně je to však i zde záležitost episkopální. Tam - při jednání zástupců celé světové pravoslavné Církve - se zvláštním způsobem projevuje sobornost (katolicita) Církve Kristovy. Žádná autokracie jednoho biskupa nad celou Církví, ale sněmovní princip, skrze nějž může působit inspirace Svatého Ducha. Tedy všeobecný sněm je obecně nejznámější demonstrací katolicity (sobornosti) Církve.
Nikoliv nepodstatným projevem katolicity je skutečnost, že hlas každé místní autokefální církve má na světovém sněmu stejnou váhu. Bez této zásady by byla celocírkevnost sněmovního rozhodování jen iluzí. Pro příklad nemusíme chodit daleko - Ruská církev má tolik biskupů, že by jejich hlasy převážily a naprosto smetly hlas všech ostatních biskupů celé ostatní církve. A protože by všichni zřejmě hlasovali podle direktivy moskevského patriarchy (Moskevský patriarchát je znám autoritářskými vnitřními poměry, které jsou výsledkem místních specifik a historických okolností), zavládl by zde reálný papismus - celosvětovou pravoslavnou církev by ovládal patriarcha této nejpočetnější místní církve.
Dalším projevem plnosti katolicity je akceptování všeobecného sněmu veškerým Božím lidem, který jako celek - čili jakožto mystické Tělo Kristovo - je veden Duchem Svatým. Oba principiální projevy katolicity - episkopální na sněmu i laické potvrzení pravosti sněmu - jsou neodlučně spojeny a nejvyšší rovina celocírkevního života je bez nich nepředstavitelná.
Odraz tohoto souznění obou principů katolicity (sobornosti) nejvyššího církevního vedení se pak může zpětně a částečně zrcadlit na nižších církevních úrovních, kde mohou být dle místních církevních ústav vytvořeny církevní orgány, v nichž jsou k účasti na záležitostech církevní správy přizváni i laikové a farní duchovenstvo. Episkopát se pak v rámci místní tradice dobrovolně zříká části svých kanonických pravomocí ve prospěch celocírkevního řízení místních církevních věcí. Tím lze zapojit do života církve co nejvíce věřících a duchovenstva, a zároveň společným rozhodováním minimalizovat možnost nespokojenosti, sporů či roztržek.
Rozdíl mezi globální rovinou církve a lokální správou církve je však zřejmý. Sněm pořádaný jakožto všeobecný může být Božím lidem odmítnut a sněmovní rozhodnutí biskupů musí ještě projít celocírkevním schválením, ano, to je z naší teologie zřejmé, těžko si však představit, že by na lokální úrovni mohlo platit jen takové biskupské rozhodnutí, které schválí laikové. Příslovečné "hlas lidu - hlas Boží" nemusí v nedokonalých lokálních poměrech platit vždy, už proto, že na místní úrovni je relativně nízký počet věřících, a proto je jejich hlasování ovlivnitelné či dokonce zmanipulovatelné - toto není katolicita.
Proto by měla každá lokální církevní ústava přesně vymezit, jaké pravomoci a v jakých oblastech a otázkách církevního života mají jednotlivé církevní orgány. Zároveň by se mělo více připomínat, že (jak sama ústava hned zpočátku zmiňuje, viz čl. 1. odst. 1.) se církev řídí kanonickými pravidly. A v pořadí důležitosti předcházejí dle ústavy posvátné kánony dokonce i rozhodnutí našich místních sněmů - čili ještě jednou: kanonická pravidla stojí i nad orgánem, který je dle naší ústavy mezi všemi místními církevními orgány nejvyšším, - tj. místním sněmem. A v zásadních otázkách, které se týkají zachování samotné existence, kanoničnosti a pravoslavnosti, se může episkop řídit výhradně kánony. Tím však rozhodně nechci nabádat k tomu, aby se naše přijatá a platná ústava porušovala, kdykoliv někomu zlíbí. Každý takový případ musí být dobře zdůvodněn a vysvětlen církvi, aby bylo jasné, že se jedná o zásadní věc zachování pravoslavnosti, mravosti a jednoty se světovou Církví.
Účast veškerého zdejšího Božího lidu na správě církve tedy nezbavuje místního episkopa odpovědnosti za místní církev. Biskup (či místní biskupský sbor ve své jednotě a se svým primasem) se i nadále zodpovídá před celou světovou Církví za řádný a kanonický život jim svěřeného stádce. Tuto odpovědnost na sebe nemůže převzít žádný kněz ani laik ani žádný sněm laiků a duchovenstva. Je-li ohrožena kanoničnost či pravoslavnost místní církve, je povinností biskupa, aby zjednal nápravu, a k tomu musí použít všechny své pravomoci, které mu posvátné kánony a církevní tradice skýtají. Proto je symbolem biskupství pastýřské žezlo. Tady má platnost specifických místních zvyklostí či lokální církevní ústavy své hranice. A jednostranně prohlašovat právě účast místních laiků a kněžstva na správě lokální církve za projev "sobornosti" (čili katolicity) a nadřazovat jej zdejší episkopské církevní správě, biskupovu svědomí je tragický omyl autora zmíněného pamfletu, protože by se tím takto pojatá "katolicita" dostávala do nesmiřitelného konfliktu s kanonickou pravomocí biskupů. V takto pojaté "katolicitě" se více spoléhá na lidské pravomoci a lidskou diplomacii než na Ducha Svatého. Někdo by možná mohl rovnou říci, že v takto protestantsky pojatém systému církevní správy nemá Duch Svatý vůbec místo.
Něco jiného jsou běžné záležitosti církevní správy, k nimž jsou přizváni dle místní ústavy i laikové, ale něco úplně jiného otázky zásadního rázu. Církevní orgány a rady vytvořené ústavou mohou rozhodovat o zřízení církevních obcí o správě eparchiálního majetku apod., může jim však být přiřknuto právo přijmout jako platné i takové usnesení, které většina pravoslavného světa neuznává, a tím nás oddělit od celocírkevní sobornosti?
Když tedy tuto část shrneme: jsou tu jakési dva směry, které při zjednodušeném výkladu mohou vypadat jako protichůdné. Jedním je pastýřská moc biskupů a druhým je Boží lid. Zdánlivá protichůdnost je překonávána ve vnitřním životě Církve právě církevní katolicitou, ve smyslu lásky, která je darem Ducha Svatého (Chomjakov). Oba principy se doplňují a jeden bez druhého nemůže být. Západ po oslabení působení blahodati už nedokázal překonat tuto dichotomii. Ale o tom jsme psali už minule.
Myslím, že současná krize obnažila nevyjasněnost naší místní tradice v těchto veledůležitých otázkách. Bude potřeba je začít intenzivněji teologicky zpracovávat.
Každá doba a každý národ si musí najít své vlastní jemné vyvážení mezi episkopskou mocí a vlivem Božího lidu na správu církve. Ve starých tradičních patriarchátech je těžiště správy posunuto mnohem více k biskupské straně, kdežto v mladších církvích se posouvá často až na samotné hranice únosnosti ke straně věřícího lidu. Celkové rozpětí možností však není příliš široké.
* * *
Než budeme pokračovat v zamyšlení nad pojmem, významem a projevem skutečné pravoslavné sobornosti, připomenu, že katolicita - stejně jako jednota - je v Církvi jen jedna. Jedna a ta samá obecnost (katolicita, sobornost) se projevuje na různých úrovních církevního života, ale především na Církvi jako celku. Žádnou místní církev ani nějaké lokální shromáždění nemůžeme vytrhovat z této celocírkevní jediné katolicity a nárokovat si nějakou svou místní "katolicitu", jak to dnes v podstatě provádí kdejaký sektářský sboreček. Sobornost je jedna, je celocírkevní (čili světová), kráčí ruku v ruce s jednotou pravoslavné víry i kanonického uspořádání a Tajin, které sdílejí všechny místní pravoslavné církve společně. Nikdo si katolicitu ani jednotu nemůže samovolně přisvojit, ani ji unést z Církve, ani se žádná lidská osoba nemůže z titulu svých vlastností či úřadu stát jejím výhradním garantem nebo zdrojem (to jsou všechno jevy, které známe z protestantství či z papismu). Pravoslavní biskupové jsou pouze jejími nositeli. Je možné do ní správnou křesťanskou vírou a skrze účast na kanonické církevní správě a v jednotě svatých Tajiny vstoupit, nebo se od ní chybnou vírou a chybným jednáním oddělovat.
Má-li místní církev jen jednoho biskupa (např. v důsledku nějakých mimořádných událostí, katastrofy apod.), pak je tam jediným nositelem celocírkevní katolicity - nositelem jediným ale ne výhradním. Jediným nositelem je totiž jen dočasně a kdykoliv mohou být vysvěceni noví biskupové, kteří pak budou dalšími plnými nositeli katolicity. Proto tak zdůrazňuji, že pravoslaví nezná žádný úřad či osobu, která by byla nositelem plnosti katolicity jediným a výhradním, jako je tomu v případě papismu.
Podíl na katolicitě má každá církevní obec - i na této nejnižší úrovni církevní správy je přítomna plnost Církve, i zde je úplné Tělo Kristovo, protože je zde eucharistie, v níž je plný Kristus. Eucharistie sloužená církevními otci na všeobecném sněmu se ničím neliší od eucharistie konané provinčním farářem s několika věřícími kdesi v zapadlé vísce. To je jedna strana mince. A na druhé straně: nikdo nebude tvrdit, že každé, dle naší ústavy vykonané, farní shromáždění je automaticky vyjádřením církevní sobornosti. To by přece bylo nerealistické tvrzení, zvláště v tím případě, kdy by se farní usnesení příčilo víře, názoru a vůli ostatních církevních obcí! To samé platí pro eparchiální shromáždění - ani ono není automaticky výrazem církevní sobornosti, a stejně tak i sněm delegátů celé místní církve. Podobně jako zmíněná "vesnická eucharistie" je pravou eucharistií díky tomu, že se děje v jednotě s Tajinami Církve, tak každý místní sněm je natolik katolický, nakolik jsou jeho usnesení jednotná s názorem ostatní světové Církve.
"Sobornost" místního sněmu tudíž záleží na tom, jestli je sněm "srostlý" s životem celé Církve. Jedině to, co je přes všeobecně uznávanou hierarchii napojeno na celou Církev, je ratolestí, která je přirostlá k vinnému kmeni, jímž je Kristus. Co se odděluje od celocírkevní jednoty a katolicity, stává se odlomenou ratolestí, která tím okamžikem začíná usychat. (Viz Jan 15,1-8) Jeden z církevních výkladů pojmu katolicita zní: to, co je nedělitelné.
Dle protestantské víry se může každá skupina či každé shromáždění vyznavačů Krista naprosto legálně a legitimně prohlásit za církev (jiným slovy - každé shromáždění věřících je samo o sobě projevem katolicity, čímž je pojem "katolicita" v protestantském prostředí de facto vyprázdněn, protože takových "katolicit" čili "soborností" je v protestantismu nepřeberně). Je to projev náboženského individualismu. Ve věroučném prostředí papismu rozhoduje o katolicitě každé církve papež, resp. do církevní katolicity je každá věřící osoba začleněna skrze své společenství s papežem. Jen to, co je v jednotě s římským papežem, je v církvi. To je narozdíl od protestantismu projev náboženského autoritářství. Pravoslavné pojetí se vyhýbá oběma extrémům a nositelem katolicity je celá Církev a celocírkevní vědomí rozhoduje, je-li ta či ona místní církev zahrnuta do církevní katolicity. Jinými slovy - začlenění do eucharistické jednoty Těla Kristova je kritériem, zda je ta či ona skupina nebo jednotlivý věřící součástí Církve. A k přijetí každé místní církve do eucharistické jednoty je potřebný soborný souhlas světových církví.Ano, náš místní sněm je dle čl. 12 odst. 1 Ústavy „nejvyšší věroučný, ústavodárný, správní a církevně-kanonický orgán církve“ (jak píše anonymní autor), ale nad ním stojí pravidla posvátné Tradice a hlavně - náš sněm může být součástí katolicity Církve jen v tom případě, že jeho závěry Církev jako plnost Těla Kristova uznává (ať už mlčky nebo slovy či skutky) a s účastníky tohoto sněmu udržuje eucharistické společenství. Nedostane-li se takovému shromáždění tohoto katolického uznání, pak je to jen "samozvaný sbor", který si marně nárokuje být vyjádřením církevní katolicity. Usnesení žádného sněmu - místního i světového - samo o sobě ještě není zárukou sobornosti. I všechny všeobecné sněmy jsou považovány za svaté, všeobecné a závazné čili katolické, protože byly následně akceptovány celou Církví.
Samozřejmě existují výjimky, které jsou většinou dány zásahem světské moci či války, státní převraty, totalitní režimy apod. s následným odtržením nějaké části církve od jednoty, aniž by se jednalo o duchovní odpadnutí od Církve (to byl zřejmě případ Ruské zahraniční pravoslavné církve), ale to jsou výjimky potvrzující pravidlo, resp. výjimky odvíjející se od situací, v nichž se církev nemohla chovat svobodně dle svých pravidel a víry.
Nabídněme i další příklad nutnosti vykládat dikci zdejší ústavy v kontextu pravoslavné teologie. O lokálním sněmu sice naše ústava praví, že je "nejvyšším věroučným(!) orgánem církve", jistě to však nikdo pravoslavně vzdělaný nebude vykládat v tom smyslu, že by náš sněm mohl měnit pravoslavnou víru, resp. zavádět pro naši místní církev nová dogmata, že? Pro ilustraci si představme tak bláznivou situaci, kdy by se nějaký náš sněm usnesl, že Bůh není v Trojici ale ve čtveřici, a prohlašoval to za "soborné stanovisko" církve, jemuž se každý příslušník naší církve musí podřídit. Asi bychom se nad takovým sněmem všichni jen usmáli (či zaplakali), protože se věroučně dostal mimo hranice pravoslaví a všeobecné víry Církve, takže o žádné sobornosti tu nemůže být řeč. Podobně absurdní však je, překračuje-li nějaký sněm hranice kanonicity nebo odděluje-li se svým jednáním a usnesením nebo volbami od souhlasu celé Církve.Krajně důležité je uznání sněmu ze strany celocírkevního vědomí, jedná-li se o volbu hierarchů, pro jejichž službu v církvi má přece zásadní význam uznání legálnosti ze strany ostatních světových církví. Vždyť skrze své hierarchy máme být napojeni na světovou pravoslavnou Církev! To je jeden z veledůležitých významů existence nejvyšší církevní hierarchie.
Když řečený pamflet žádá po každém - a to i nejvyšším - biskupovi, aby se podrobil místímu sněmu ve všech kanonických otázkách (s odůvodněním, že sněm je dle ústavy „nejvyšší ... církevně-kanonický orgán církve“), pak zřejmě žádá po každém místním biskupovi (jenž je arcipastýřem a učitelem církve), aby se za všech okolností podrobil sněmu duchovenstva a laiků i v otázkách dogmatických (protože sněm je dle ústavy „nejvyšší věroučný ... orgán církve“). Snad je už dostatečně zjevné, jak absurdní je uvažování autora pamfletu.
Pro ilustraci: církevní dějiny jsou plné různých neuznaných shromáždění, všelijakých sněmů svolaných neplatně či pod nátlakem či s narychlo nasvěcenými biskupy, známe mnoho tzv. "lotrovských synodů" atd. atd. Vždy bylo jejich cílem vnutit církvi nějakou herezi nebo uzákonit převrat v církevní správě apod. Církev má pravomoc uznat i malé, narychlo svolané či špatně zorganizované setkání jako platný sněm, pokud jsou jeho jednání a usnesení v souladu s katolickým vědomím a pravoslavnou vírou a projdou pozdějším celocírkevním přijetím. Naopak ani sebevětší a sebehonosnější sněm nemusí být nakonec uznán za platný posvátný sněm, není-li nositelem ducha katolicity Církve a není-li světovou Církví přijat.
Nad všemi místními církvemi a jejich místními sněmy a lokálními synodami vládne katolicita jedné pravoslavné apoštolské Církve. I nad naší místní církví. Proč se tedy autor pamfletu a část církve, jejíž názor zastupuje, chová, jako kdyby nějaký náš nedávný sněm měl automaticky(!) pečeť sobornosti Církve? Proč vůbec neřeší, zda byly splněny podmínky k tomu, aby se o něm mohlo uvažovat jakožto o výrazu katolicity Církve? Cožpak uvažují tito lidé v duchu "ex opere operato", domnívajíce se, že už samotným vykonáním nějakého shromáždění se automaticky(!) koná sněm v Duchu Svatém? Proč jim nevadí, že naprostá většina světových pravoslavných církví (někde jsem četl, že 11 církví z 15) tento sněm a jeho závěry neuznává, čili tento sněm zatím není přijat do církevní katolicity. Proč anonym prosazuje údajnou "sobornost" místního sněmu, když většina Církve s jeho účastníky kvůli tomuto sněmu přerušila eucharistické společenství? Kam se z našeho myšlení vytrácejí tyto základní pilíře pravoslavného chápání života Církve?
Možná jednou tento sněm přijat bude, a tím se situace změní, ale dokud není soborností Církve přijat, pak nese sněm na sobě stigma podezření z rozkolnosti. Prohlašuje-li text řečeného pamfletu prešovský sněm, který není přijat světovou Církví, za vyjádření sobornosti, pak je zcela na místě se ptát, jestli má jeho anonymní autor správné církevní uvažování nebo zda není nositelem heterodoxní eklesiologie.
* * *
Proklamovaný názor, že nějaké církevní shromáždění, které je na lokální úrovni zorganizováno, je (i bez uznávání ostatními pravoslavnými církvemi) automaticky projevem církevní sobornosti čili katolicity, je čirý protestantismus a potažmo omyl či dokonce hereze. Žádná pravoslavná církev se nesmí chovat, jako by zbytek pravoslavného světa nepotřebovala (to je způsob chování typický pro rozkolníky). Každé církevní shromáždění, které si chce nárokovat být projevem katolicity, má být pečlivě připraveno tak, aby vyhovovalo nejen místní ústavě, ale i kánonům a aby bylo věrohodným pro uznávání celou Církví Kristovou. K tomu patří nezpochybnitelná legálnost i legitimita shromáždění, resp. jeho účastníků. Těmto požadavkům organizátoři našeho sněmu - jak se mi zdá - nevyhověli.
Stejně tak i celá místní církev musí být spravována tak, aby to bylo věrohodné pro ostatní místní církve a abychom tudíž byli akceptováni do celocírkevní katolicity. Konkrétní otázky naší církevní správy však nechci řešit, protože budou vyřešeny jinde a už za necelý měsíc. Tady jde nyní spíše o to, že se nám po církvi šíří eklesiologie, která by mohla být v jádru heretická, a pokud se nevrátíme k pravoslavné věrouce, tak tady naši neutěšenou situaci nevyřešíme nikdy a nikdo nám ani nemůže pomoci, protože jakékoliv vyřešení místních problémů se odvíjí od zachovávání pravoslavné víry.
Zvláštní na tom všem je, že v pamfletu se podepsaní sami sebevědomě prohlašují za "pravoslavné duchovní ctící věrouku a kanonický řád Církve"... Což jim ale nebrání vyrukovat s protestantskou eklesiologií. Inu, je to bouřlivá doba, musíme mít se sebou vzájemnou trpělivost.
Hrozí však nebezpečí, že by se naše církev mohla ponořit nejen do rozkolu, ale už snad i do hereze. A to není nikterak neobvyklé spojení, protože za rozkolem se dostavuje pravidelně hereze, pokud ovšem nejdou hned od počátku společně. (Pro ilustraci: ve stejném protestantském duchu smýšlejí o katolicitě i odpadlí pravoslavní, resp. rozkolníci; např. se s tímto myšlením setkáte v teologii řeckých tzv. "kyprianovců".)
* * *
Pro jistotu podotýkám: nevylučuji, že hereze, o níž výše hovořím, je jen dílem omylu anonymního autora a nikoliv jeho vědomého odklonu od pravoslaví. Nejedná se mi tedy rozhodně o to, že bych žádal nějaké vyšetřování, vyhledávání autora či persekuci signatářů, kteří se (dle mého osobního názoru) zřejmě podepsali, aniž by se po stránce věroučné nad textem pamfletu vůbec zamysleli. To ovšem nic nemění na nebezpečnosti tohoto způsobu myšlení pro zachování pravoslavnosti naší místní církve.
Ať už věci u nás dopadnou nakonec jakkoliv, i kdyby sněm byl nakonec uznán, je - myslím - potřebné nad tématy vznesenými v tomto článku přemýšlet.
* * *
Suma sumárum:
Žádný sněm nemusí být ještě vyjádřením církevní sobornosti, ale naopak - celocírkevní sobornost čili katolicita Církve rozhodne o každém sněmu, je-li přijat či odmítnut. Stejně tak rozhoduje světová Církev o každé místní církvi. Nad autokefalitou každé místní církve panuje celocírkevní soud čili soborné vědomí Církve.
Odtrhovat místní církev či její orgány, sněm, synod apod. od celocírkevní katolicity a prohlašovat místní sněm či místní církevní orgány za zdroj sobornosti či automatický projev sobornosti, je nejspíš eklesiologický omyl nebo v krajním případě heterodoxie. Sobornost je vlastnost neodlučně spjatá s jednotou celé Církve Kristovy. Mimo jednotu a jednomyslnost Církve není žádná katolicita. Stejně jako bez svatosti či apoštolskosti Církve.
Snaha prohlašovat místní sněm za vyjádření sobornosti (katolicity), aniž by se dosáhlo uznání tohoto sněmu ze strany celocírkevní jednoty, je ve skutečnosti hříchem proti sobornosti čili katolicitě Církve.
P.S.
O katolicitě viz též v malém slovníku pravoslavných pojmů (slovníček pomalu vzniká).
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.