Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 12. 11. 2014
Češi v pravoslavné církvi ve světě
Navazujeme na seriál věnovaný českým mnichům žijícím v zahraničí
 |
 |
| Archimandrita Stefan při službě v jeruzalémském Bratrstvu Svatého Hrobu. (Kliknutím si obrázek můžete zvětšit.) |
V jeruzalémském Bratrstvu Svatého Hrobu slouží otec Stefan už 24 let. Je to vzdělaný pravoslavný teolog a znalec řady jazyků - hovoří česky, řecky, anglicky, hebrejsky, arabsky a rusky.
Je pro nás velkou radostí, že lidé s kořeny v naší vlasti žijí na nejposvátnějším místě světa, jež je titulováno jako „matka všech církví“.
„Raduj se, matko Církve, Boží příbytku...“
(Další fotografie: 0111, 0064, 0017, 0083)
_0111.jpg){kind=link}
_0064.jpg){kind=link}
_0017.jpg){kind=link}
_0083.jpg){kind=link}
(Rodina archim. Stefana vyjádřila souhlas pouze s publikováním textu,
ale požádala, aby byly staženy původně přiložené fotografie.
Samozřejmě toto přání respektujeme.)
Administrátor
--- 11. 11. 2014
Blog: krize v církvi
Weblog, který se zabývá mapováním příčin naší církevní krize
Zvláštní pozornost věnuje jeho autor otázkám církevně-právním a kanonickým rozborům či náhledům na naši církevní realitu. Jiné příspěvky jsou osobními poznámkami k církevním událostem. Komentáře se většinou věnovaly situaci v Pražské eparchii.
krizevcirkvi.wordpress.com
Administrátor
--- 11. 11. 2014
Co nám brání vyslyšet výzvu vl. Simeona?
Stále platná nabídka ke smíření
Ze strany vladyky Simeona byla celý rok slyšet jasná nabídka řešení a cesta ke smíření, která nikoho nevyhazuje ani nelikviduje. Ta opakovaná nabídka zní: "Vraťme se před 9. prosinec 2013 a začněme odtud znovu a jinak." (Od schůze synodu 9. 12. 2013 se odvíjí současný rozkol.) To je stále znovu a znovu nabízená ruka ke smíření. Jenže od druhé strany sporu zní jen omílání stále stejné mantry: "My jsme ti jediní praví. Nevadí, že nás svět neuznává, hlavně že nás uznává Moskva. Vladyku Simeona jsme sesadili. Kdo to neuznává a není v jednotě s naším synodem, nemá v naší církvi co pohledávat." Zní to tu stále dokola jako vrzající tibetský mlýnek. Tahle pekelná mantra spolu s "neomylností" a svatouškovstvím těch, kteří ji kolovrátkovitě opakují, rozemílá naši církev na padrť. Působí dojmem, jako by jim nevadilo, že tu nezbude kámen na kameni, hlavně když oni zvítězí.
To, co vidím dnes provádět s naší církví, mi připomíná výrok Písma o pastýřích, kteří pasou jen sami sebe. K pláči na tom je především, že se tu ničí práce celých generací, které tuto církev budovaly. Ano, spor v církvi má částečně generační charakter. Naše nedávno nastoupivší generace pastýřů, kteří toho ještě moc neudělali (a kvůli krátkému času strávenému v církevních službách k tomu ani neměli možnost), teologickým vzděláním nevynikají a výsledky jejich dosavadního církevního působení nejsou vždy zrovna oslnivé, bez zvláštních ohledů boří, co zde předchozí generace zanechaly. Odpovědnost za církev a za odkaz předchůdců totiž přichází s léty. Stráví-li biskup či kněz budováním církve už větší část svého života, cítí pak k tomu, co se podařilo zbudovat, určitou odpovědnost. Uvědomuje si totiž cenu, kterou to má. To je z psychologického hlediska pochopitelné. Stejně tak je srozumitelné, že ten, kdo za sebou nemá dlouhou práci na společném díle, vidí na něm jen vady, chyby, problémy - chtěl by vše měnit, napravit; necítí přílišnou odpovědnost za to, co přebírá od předchozích generací, nebrání se myšlence, že by se mělo spousta vybudovaného zbořit a zařídit jinak. Mladý člověk nejen, že si neuvědomuje námahu, kterou bylo potřeba vynaložit, ale hlavně není schopen spatřit tu křehkost toho, co tu už je. Je vášnivě zaujat svými výhradami a vizemi, a proto bývá slepý vůči tomu, co se tu už podařilo a co funguje, nevidí, že toho není zase tak málo a že je vhodné to ocenit a střežit.
A především, mladý (věkem či služebně) pastýř obvykle neví, jak mimořádně vzácný je církevní konsensus a jak těžké je dosáhnout jej. Mladý člověk si myslí, že církev lze řídit rozkazy a sankcemi a že shodu či podřízenost si lze snadno vynutit (to platí možná v Rusku, ale určitě ne u nás, protože je-li Čech k něčemu nucen, reaguje pokrytectvím a posměchem). Starší člověk si je dobře vědom, že dosažení a udržení alespoň rámcové jednomyslnosti u nás bývá spíše dílem zázraku. Neztrácejme ze zřetele, že teprve když se církevní společenství dosáhne nějaké jednomyslnosti, začne žít opravdu jako církev. (Proto jsou tu kánony, aby zde byla platforma k dosahovaní takové jednomyslnosti a shody.)
Pokud se rychle nedostaneme do stavu, v němž je možná celocírkevní shoda, pak se naše církev brzy prostě rozloží. Jednota církve se nedá zajistit persekucemi a vyhazovy, protože tvůrčí církevní atmosféra je založena na důvěře. Naše církev se dnes dostává na cestu stát se imigrantskou záležitostí pro lidi z východu, nepřitažlivým cizorodým ghetem, místem pro kontakty mafie, pro byznys a pro pěstování východního folklóru. Někteří sympatizanti Rastislavova synodu už dávají najevo, že by jim taková perspektiva v principu nevadila. Jenže tím popřeme cyrilometodějské dílo pravoslavné misie mezi Čechy a Moravany.
* * *
Místo únavného opakovaného usvědčování falešných tvrzení ve stylu: "jen ten, kdo je v jednotě s Rastislavovým synodem, je v církvi," se zkusím dovolat zdravého rozumu. Tak tedy zkusme na naši věc pohlédnout alespoň z hlediska prosté církevní morálky.
Každý biskup i synod biskupů může být buď pravý nebo např. samozvaný. Je pochopitelné, že i samozvaný synod bude o sobě hlásat, že je nade vší pochybnost synodem pravým. Žijeme v době občanských svobod, a tak o sobě může kdokoliv prohlašovat cokoliv. Otázkou je, jestli může své tvrzení dokázat. Myslím, že už dlouho čekáme na to, až členové Rostislavova synodu a jejich servisní církevní personál přestanou prosazovat své nároky jen barbarskou silou, zastrašováním či persekucemi, ale civilizovaně a kultivovaně začnou klást na stůl důkazy na podporu své legitimity a vlastně i legálnosti. Řekl bych, že důkazní břemeno je na jejich straně, a tak by se měli činit. Už čekáme skoro rok. (A stále nic.)
Korunním důkazem, který potřebuje každý biskup, aby jeho postavení v církvi bylo mimo jakoukoliv pochybnost, je jeho uznávání celou světovou Církví - či alespoň masivní většinou pravoslavné církve. Nedostává-li se mu této pečeti církevnosti, pak se nad ním vznáší oprávněné pochybnosti, zda to není samozvanec. Každý rozumný člověk - nezfanatizovaný pravoslavný křesťan - by měl uznávat právo kohokoliv pochybovat o takovém biskupovi. Potlačují-li biskupové, jejichž uznání je nejednoznačné či dokonce minoritní, toto právo, jak to vidíme provádět u nás, pak tím sami jen potvrzují oprávněnost těchto pochyb.
Kněží a věřící jsou žijící, cítící a přemýšlející bytosti, jsou to osoby obdařené pečetí Ducha Svatého, na to by neměli biskupové zapomínat. Máme přece od Boha, když už nám dal rozum, plné právo klást otázky. Ptát se, jestli naši biskupové plní tu hlavní úlohu, kterou mají podle pravoslavné eklesiologie: napojovat nás na plnost světové církve, na katolicitu Církve Kristovy, kterou vyznáváme v Niceo-cařihradském vyznání pravoslavné víry. Vždyť od toho se odvíjí nejen administrativní a morální uznání naší církve za pravoslavnou, ale i platnost udělovaných kněžských svěcení, blahodatnost a opravdovost všech svatých Tajin konaných pod těmito biskupy.
Kanoničnost biskupů a synodu je klíčovým faktorem pro církevní jednotu. Jedině kanonický biskup může kolem sebe shromažďovat všechny a sjednocovat církev. Nekanonický biskup bude církev vždy jen rozdělovat a místo všeobecného církevního společenství bude kolem sebe jen vytvářet frakci svých stoupenců.
Proto si dovolím přijít s domněnkou, že s tak chatrným uznáním, jehož se mladým biskupům ve světě dostalo, by měli přijmout ruku, kterou jim arcibiskup Simeon tak vytrvale nabízí ke smíru. Získají tím daleko více než on, protože jednota s ním je pro ně cestou ke zbavení se cejchu nekanoničnosti.
* * *
Tím jsme se dobrali k odpovědi na otázku, jak se dostat z bažiny, do níž se propadáme? Návratem na pevnou půdu kanonického stavu, na kterém se můžeme všichni sejít, dosáhnout shody a obnovit jednomyslnost v základních církevních věcech. Nikdo nemusí prohrát, nikdo nezvítězí. Žádné řešení, které nebude plně kanonické, nemůže získat všeobecnou podporu a nepovede ke smíření a sjednocení. Nejrychlejší a nejméně bolestné by bylo, kdybychom nápravu učinili sami, uvnitř naší církve, vlastními silami - tj. vlastní dobrou vůlí. Jinak to za nás učiní mezinárodní celopravoslavné soudy a kanonické zásahy z vnějšku, a to bude bolet - nás všechny. A jak dlouho se svět ještě bude dívat na to, v jakém jsme rozkladu? Kolik času nám asi ještě zbývá na to, abychom si vyřešili svůj "malý problém" sami?
Chceme-li volit tu bezbolestnou cestu, pak nejspíš jediný způsob jak to realizovat je vyslyšet návrh vladyky Simeona ke všeobecnému návratu k okamžiku před rozdělením. Na tomto základě je při troše pokory možné smíření. Se současnými zkušenostmi a dnes už známými novými biskupskými kandidáty bychom dokázali odvíjet od okamžiku, k němuž bychom se vrátili, úplně jinou cestu, po níž by se další vývoj mohl ubírat.
Zajímavý komentář se objevil pod článkem Petra Klokočky na facebookové stránce pražské eparchie. P. Klokočka tam rozvíjí svou podivnou eklesiologii a zaštiťuje ji světskými právnickými tezemi. Článkem se mezi řádky vine brumlání shora uvedené mantry. Snad to není vůči němu příliš nezdvořilé, když zde poznamenám, že větší míru duchovní moudrosti, úcty k Církvi a církevního myšlení projevil v reakci na článek nějaký obyčejný laik v několika řádcích, které kompletně cituji:
„Nejsem ani právník, ani znalec kanonického práva, ale můj selský rozum mi říká, že jsou jen dvě možnosti, jak současná krize v naší církvi dopadne. Buď se obě strany přestanou vzájemně obviňovat, pokoří se a natáhnou ruku k smíru. V opačném případě dojde k rozštěpení na dvě pravoslavné církve. A já se ptám: Co je důležitější, vaše pravda, nebo chvála našeho Pána Ježíše Krista? To vážně chcete pravoslavnou církev zničit??? To co doposud děláte k tomu jednoznačně vede. Nechápete že tahle válka nebude mít žádné vítěze??? Přestaňte se už KONEČNĚ VZÁJEMNĚ OBVIŇOVAT A ZAČNĚTE JEDNAT O VZÁJEMNÉM USMÍŘENÍ!!!!“
Co kdybychom tuto výzvu věřícího lidu vyslyšeli?
Administrátor
--- 8. 11. 2014
Na Moravě bude eparchiální shromáždění
Otevřela se cesta k řešení církevní krize
Nikdy jsem netušil, že se dožiji tak smutného stavu církve, v jakém se ocitla dnes. S hrůzou sleduji, kam se život naší církve propadl. Ani dříve tu mnohé nebylo zdaleka ideální a ledacos bylo předmětem naší kritiky, avšak v takovém marasmu život naší církve zřejmě ještě nikdy nebyl. Proto se domnívám, že už dost dlouho zde dominoval hlas a vůle sice minoritní, ale o to hlasitější frakce, v jejímž myšlení došlo k vyprázdnění teologického učení, ale především k nepochopitelnému morálnímu rozkladu a úpadku na rovině obecně lidské. Víru a kajícnost těchto lidí nechci raději hodnotit. Podle ovoce je poznáte. Plody této frakce máme stále před očima: církevní život byl malou skupinkou "pastýřů" přiveden do stavu, kdy triumfují nejhorší lidské vlastnosti.
A při tom by k začátku nápravy stačilo tak málo - aby odstoupili biskupové, kterým se nepodařilo dosáhnout uznání od většiny světových autokefálních církví. Něco takového totiž máme jako církev právo od takových biskupů očekávat a žádat. Vždyť přece potřebujeme být v plné jednotě se světovou Církví. Pokud to nedokázali biskupové zajistit, měli by uvolnit své stolce či pochybně nabyté úřady.
Je všeobecně známé, že funkce členů Rostislavova synodu ani jejich konání nejsou schvalovány a uznávány drtivou převahou představitelů pravoslavného světa. Vždy jsem si myslel, že biskup, který má pravoslavnou víru a morálku a má církev rád, na takovou situaci v klidu odpoví svou abdikací, protože si dobře uvědomuje, že v takové pozici nemůže kanonický archijerej vykonávat ani samotné principy své služby v církvi - tj. spojovat své duchovenstvo a církevní stádce se světovou pravoslavnou katolickou Církví.
Biskup (jako soukromá osoba) je v poměrně komfortní pozici. Nemá rodinu, nikoho neživí, je mnich (takže lze předpokládat, že by se nejlépe cítil někde v monastýrské kelii). Není závislý na ničem ze světa a nic ze světa není závislé na něm. (Skutečnost, že jsou biskupové voleni pouze z řad mnišstva, má svůj důvod.) Když se jeho pozice v církvi stane problematickou, může klidně abdikovat, a ještě mu za to všichni zatleskají, a požívá i nadále veškeré úcty.
Jistě nejsem ani zdaleka sám, kdo je přesvědčen, že nás členové Rastislavova synodu za tu dobu dostatečně přesvědčili, že církev od nich už nic dobrého čekat nemůže. Pokud by něco církvi prospěšného učinit dokázali, jistě už by to udělali. Také je možné, že jim to není shůry dáno. Možná za tím vším neštěstím není jejich zlá vůle, ale obyčejná neschopnost, nedostatek intelektuální, málo životní i církevní zkušenosti, pastýřské moudrosti a hlavně lidské zralosti i morální úrovně. Za to člověk obvykle nemůže. Stejně jako za to, že zatím ještě nedospěl k hlubšímu duchovnímu poznání a pokoře. Co však je nutné vyžadovat po každém biskupovi, je dodržovaní toho pravidla, kterým se v souladu se svou přísahou řídí lékaři: "Nemůžeš-li pomoci, alespoň neškoď." A o to bych rád na kolenou poprosil Rastislavův synod: "Prosím, přestaňte nám škodit."
A tím se dostávám k tomu, co se dnes objevilo na některých církevních webech - prohlášení vladyky Rastislava.
Nechápu, proč vladyka Rastislav, jehož uznává za metropolitu jen Moskva a pak už pouze dvě nebo tři na ni napojené místní církve, prohlašuje za neplatné vše, co činí vladyka Simeon, za nímž však stojí drtivá většina pravoslavného světa. Rastislav tím vlastně tvrdí asi toto: Jen já a patriarcha Kyrill jsme ti praví, většina autokefálních světových církví jsou rozkolníky. Nebo ještě jinak: Naše místní církev si dobře vystačí jen s Moskvou, zbytek pravoslavného světa nám může být ukradený.
Proč najednou spustil zmíněný synod takový hluk?
Jako zázrakem totiž Bůh otevřel cestu z bludného kruhu, v němž se pod vedením Rastislavova synodu motá naše církev už rok a půl. Naskytla se možnost svolat řádné eparchiální shromáždění, na které máme dle ústavy právo, ale které nám bylo tak dlouho záludně odpíráno (a to právě těmi, kteří se nejvíce ohánějí ústavou). Každý se tam může vyjádřit. Všichni členové eparchiálního shromáždění, kteří mají dobrou vůli, mohou přijet a napomáhat vyřešení stavu církve. Co více jsme si celou tu dobu mohli přát?
Teď, když už se rýsuje možnost uklidnění situace a konsolidace (alespoň pro moravskou eparchii), pospíchá biskup Rastislav (se svým synodem?) prohlásit chystané eparchiální shromáždění za nekanonické. Právě ti biskupové, kteří to tady všechno rozvrtali, poštvali jedny proti druhým, zničili práci celých generací, teď nechtějí dovolit, aby se nalezla cesta z krize ven. Co tím sledují? Co si vlastně přejí a komu slouží? Proč mají takovou hrůzu z toho, že by se na Moravě daly věci do pořádku? Proč chtějí v eparchii udržovat uměle vytvořené bezvládí a nekanonicky ji nechávat otevřenou zásahům zvenku?
Vl. Simeon chce na shromáždění nabídnout eparchii novou perspektivu. Nejen nechat zvolit nové a řádné orgány k jejímu platnému ústavnímu fungování, ale systematicky začít řešit otázku ne jednoho, ale více vikárních biskupů, nad nimiž si hodlá ponechat jen vrchní dohled, ale jinak jim odevzdá rozsáhlé pravomoci a svěří široké pole možností k jejich práci. Tím by se život eparchie dostal na kvalitativně úplně novou úroveň. Eparchiální duchovenstvo i laikové budou mít možnost se s nimi v průběhu jejich působení seznámit, a ten, který si získá nejvíce obliby, později skrze řádnou volbu převezme úřad eparchiálního biskupa.
To jsou nyní naprosto reálné výhledy pro naši moravskou eparchii. Jenže jsou tu určité síly, které si smíření, jednotu a kanonicitu příliš nepřejí, ale nejspíš mají své plány jak si mezi sebou rozdělit církev, nad níž ukořistily moc. Záleží jen na nás, jestli jim dovolíme, aby nám zahradily cestu k vyřešení krize na Moravě.
Lidé, kteří tuto církev milují, něco pro ni za minulá desetiletí udělali a pracovali ve svém volnu k jejímu růstu, jsou po celé ty trýznivé měsíce naplněni nevýslovným žalem. Už jen pro tento žal, kterým bez skrupulí naplnili tolikeré lidské srdce, by měli nezodpovědní pastýři odstoupit.
P.S.
Oficiální stránky olomoucko-brněnské eparchie jsou zde: www.ob-eparchie.cz nebo jednoduše: eparchie.cz
Tam je pozvánka na eparchiální shromáždění olomoucko-brněnské eparchie.
Pojem "oficiální" už dnes mnoho neznamená - používá jej totiž kde kdo. Proto dodávám, že zde výše uvedené webové stránky mají požehnání arcibiskupa Simeona, který je kanonicky uznáván naprostou většinou světových pravoslavných církví. Pak jsou tu ještě i jakési jiné "oficiální" stránky připravené frakcí, která odvozuje svou "oficiálnost" od Rastislavova synodu, který je ve světě většinou považován za nekanonický. Ať si každý sám posoudí, které stránky jsou oficiálním hlasem skutečné pravoslavné eparchie.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1016 do č. 1019)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.