1442

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:


Welcome!

Prosíme přispěvatele, aby při podání nového příspěvku do Ambonu vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku.



Editovat příspěvek č. 1124

Administrátor --- 1. 8. 2016
Úvahy nad největším rozporem českých dějin

Svátek kostnických mučedníků Jana a Jeronýma

Jejich vystoupení a duchovní zápas jsou z našeho hlediska spojeny s touhou obnovit u nás cyrilometodějskou tradici slovanského pravoslaví. V Čechách byla více známa jako dědictví svatováclavské a svatoprokopské. Václav byl slavným českým světcem a o udržovatelích linie sv. Prokopa museli Jan i Jeroným určitě dobře vědět. Vždyť o nich Karel IV. píše ve smyslu lidového "lesního" duchovního hnutí, které se vymyká kontrole státu a které je potřeba nějak eliminovat (o zřízení emauzského monastýru tzv. „Na Slovanech“ viz zde). Z tohoto stále živého a vitálního kmene národní zbožnosti, který byl napájen z kořenů setby svatých moravských věrozvěstů, vyrůstalo dílo Jana Husa, Jeronýma Pražského a jejich společníků (pravoslavně o husitství).

Na husitství se zjevuje něco o zvláštních spodních proudech naší národní mysli.

Osud našeho národa se zdá být utvářen mj. dvěma fenomény:
1.) cyrilometodějskými východními kořeny, které - jak se ukazuje - stále žijí v podvědomí národa, proplétají se hlubinami národní mysli a spolu se slovanskou etnickou příslušností utvářejí nevymazatelnou genetickou paměť národa, který bude po svém dávném dědictví vždy toužit a bude mimovolně přitahován k naplnění tohoto určení. (O cyrilometodějství viz v knize: Sv. Cyril a Metoděj...)
2.) geografickou polohou naší země. Náš národ jako by žil na čáře zlomu, kde do sebe narážejí dvě obrovské pomyslné pevninské kry. Zůstaneme-li ještě chvíli v podobenství "duchovní a etnické geologie", pak obvykle jsou místa srážky dvou lithosférických desek oblastí neklidnou, chvějící a otřásající se; dochází zde k mocnému tření, propadům i výronům z hlubin. Vše pohřbené, zakopané i zadupané se stále zvedá, je vytlačováno zpět vzhůru, opět na povrch. Ale zároveň zde nelze nic velkolepého postavit, protože každá vyšší budova se kvůli otřesům časem zřítí, život zde probíhá ve skromných přízemních domcích. U nás je ta fronta, kde do sebe naráží východ a západ, dvě nesmírné etnické "kry", dvě duchovní mentality, velké kulturní okruhy a potažmo i politické bloky. A podle toho to u nás vypadá. Z kulturně-duchovního pohledu jsme jak dýmající krajina zbrázděná zemětřesením. Všude jen samá torza.

V materiální oblasti je u nás více artefaktů Západu, jenže v duševní krajině národa stále vane inspirace východními hodnotami. V národním myšlení se zmítáme v příchylnosti k jedné či druhé straně, aniž bychom celostně patřili k některé z nich. Věčně jen hledáme svou identitu. Prahneme po materiálním bohatství Západu, ale zároveň jím trochu pohrdáme a toužíme po naplnění vyšších duchovních ideálů. Chtěli bychom mít obojí, a proto nemáme pořádně ani jedno ani druhé.

Ten druhý výše vzpomenutý faktor (tj. naše geografická poloha) se projevuje spíše vnějškově. První faktor (tj. kořeny) utváří naše dějiny i přítomnost skrytě jako neviditelná a těžko zkoumatelná síla, která však oplývá velkou mocí na našimi národy a jejich cítěním.

* * *

Západ měl celé tisíciletí, kdy jeho moc a vliv většinou nebyla významněji omezována, aby z nás učinil Zápaďany. Nepodařilo se. Češi ve své většině (v průběhu žádné delší éry) Západu neuvěřili. Vždy to bylo buď z donucení, nebo jako krátké vzplanutí, které trvalo do prvního zklamání. V západním obětí byli spíše kverulanty, potížisty či vyloženými odbojníky. Je to buď dědictví husitství nebo je to vedle husitství stejný projev slovanské příslušnosti a cyrilometodějských kořenů? Duchovní faktory jsou - jako památka na naše kořeny - pevně zabudovány v genetické paměti Čechů a Moravanů. Jak jinak je možné, že poté co byla památka Jana Husa skoro půltisíciletí vymazávána z našich dějin i paměti, najednou se spolu s uvolněním společenských poměrů koncem 19. století, rozhoří v národě takovým plamenem? V době socialismu dokázali komunističtí ideologové znechutit národu vše, čeho se dotkli a co používali ke své propagandě. A tímto způsobem uchopili i husitství. Jak to, že tento jejich "polibek smrti" nezahubil lásku našeho lidu k památce Husově?

Dokonce i v anketě „Největší Čech“ (r. 2005) se Hus umístil na sedmém místě - tj. v první desítce. A když se sečtou hlasy udělené dvěma protagonistům husitství, Janu Husovi a Jan Žižkovi, pak je to na čtvrté místo pro husitství; hned za V. Havlem, jehož úspěch v anketě je - domnívám se - vázán na velice úzký časový rámec (a kromě toho je silně problematické srovnávat v jedné anketě význam postav historických s popularitou současníků). Dnes by husitství (skrze hlasy udělené oběma zmíněným osobnostem) zřejmě obsadilo třetí místo žebříčku ankety. S jistou mírou humoru a ironie poznamenejme, že po církevních restitucích by zřejmě obliba Husova stoupla ještě výše.
Z toho pohledu viděno - husitství muselo být, byla to dějinná a národní nutnost. Náraz západního civilizačního bloku do českých zemí musel vyvolat protináraz té síly, která vycházela z paměti národa a z toho jak byla zformována při svém zrodu cyrilometodějstvím. Výsledkem bylo mohutné zemětřesení a lidová bouře.

* * *

Na husitství překrásně vidíme charakteristiku toho našeho zápasu za obnovu dávného neviditelného dědictví a za vynesení onoho národního pokladu z hlubin. Je to pro náš národ bytostná tužba po uchopení nejvznešenějších duchovních idejí, které může nabídnout jen pravoslaví a k nimž má tento národ tak blizoučko, a přesto jsou mu stále vzdálené. Vznešenost autentického křesťanství je jeho právoplatným dědictvím, o něž je však znovu a znovu olupován. A tak žije sice jako držitel dávno mu svěřeného pokladu, ale přesto stále zůstává s prázdnýma rukama.

Každý pokus o obnovu tohoto dědictví je spojen se zápasem - a to i mučednickým: Jan Hus, Jeroným Pražský, Gorazd II. A tak to asi bude až do skonání věkův.

Zápas Jana a Jeronýma a potažmo husitské hnutí skončily - ze světského hlediska - neúspěchem. Oba byli upáleni a následná národní bouře, která se tím dala do pohybu, je potlačena porážkou na Bílé Hoře, aby pak nastoupila temná barokní staletí zkroucených páteří (jak to pěkně vystihují zprohýbané pózy soch barokních světců). Nezapomínejme, že jezuité sem nepřišli šířit vzdělanost, ale potlačit východní směřování našeho národa. Výsledkem rekatolizace je však současný otevřeně proklamovaný atheismus (byť se tím částečně přikrývá i renezance pohanství a magie i erupce pověr všeho druhu).

Vzpomenuvše na formální prohru zápasu kostnických mučedníků, mohli bychom možná něco podobného prohlásit i o díle vladyky Gorazda, které se uzavřelo jeho popravou; následovala heydrichiáda a pak komunistická totalita. Místo Gorazdovy církve se ocitáme v moskevské jurisdikci (a dnes se rusifikace církve, jak se někdy zdá, u nás obnovuje).

Jenže při každém takovém pokusu o návrat ke kořenům se v hlubinách národní paměti oživuje ta dávná vzpomínka. Kdesi v národním genetickém kódu se upevnil onen zápis o tom, kdo my Češi a Moravané jsme, kam patříme, v čem tkví naše poslání, kde nalezneme ukojení duchovní žízně. Bez mučedníků Jana a Jeronýma by vladyka Gorazd neměl na co navazovat. Vzpomínka na duchovní kořeny by sice stále působila v národní mysli, ale už by asi byla příliš neuvědomělá a neartikulovatelná. Bez zápasu a díla vladyky Gorazda bychom zase neměli na co navazovat my.
Mimochodem, bez Jana Husa a bez husitství by bylo cyrilometodějství nejspíš zapomenuto i v římsko-katolické církvi. Vždyť obnovení jejich památky papežem bylo zorganizováno v reakci na lidové přimknutí se k husitství (v 19. století). Nadšené národní zvelebení Husovy památky je doprovázeno sebeidentifikací Čechů: "Jsme národ Husův." A tak mučedník Hus povolal k cyrilometodějským kořenům nejen nové místní pravoslavné, ale dokonce i české a moravské katolíky. Lze tedy říci, že díky Janu Husovi se před stoletím dozvěděly římskokatolické zástupy věřících o sv. Metoději, jehož odkaz zde jezuité doposavad po celou „dobu temna“ potírali. To je přece zjevný zázrak, který vykonali mučedníci Jeroným a Jan s naším lidem: ve své době přiváděli našince zpět k pravoslaví poprvé, a po čtyřech staletích pak přivedli k cyrilometodějství celou zemi podruhé - a ještě si k tomu (u příležitosti tisíciletého výročí příchodu svatých bratří z Byzance) použili Řím, který je uvrhl na hranici a ještě před tím byl největším nepřítelem odkazu sv. Metoděje. Něco takového se v dějinách hned tak nevidí.
Husitství patří do řetězce, který začíná sv. Cyrilem a Metodějem, pokračuje přes sv. Václava a Ludmilu, na které navazuje ct. Prokop a jeho „černé“ lesní mnišstvo, které překlenulo dobu mezi Sázavskou lávrou a Husem, pak je tu Jan Hus a Jeroným Pražský. Bouře, kterou v podobě husitských válek vyvolalo jejich umučení, dodala energii památce Husově k překlenutí doby temna a umožnila Čechům na konci 19. století napojit se na tento duchovní řetěz, jehož posledním světeckým článkem se stal mučedník Gorazd. Kdyby tu kterýkoliv ze světců, tvořících články řetězu, nebyl, byla by posloupnost přetržena.

* * *

Epilog

Nuže, vraťme se ještě k tomu, čím jsme začali. U nás, jak vidno, už navždy bude kolizní zóna. Při pohledu od minulosti i na současnost vidíme, jak těžké je zde konat duchovní dílo - s jakými obtížemi se neustále potýkáme. Střídají se zdrcující vlivy vnější - např. politické, s našimi vnitřními nelady, spory či souboji o podobu českého pravoslaví. Buď zde budování pravoslaví potlačuje světská moc a zlovůle panovníka, nebo jsme zmítáni vnitrocírkevními vášněmi. Chybí nám zachovávání kontinuity, každá druhá či třetí generace považuje za svůj nejdůležitější příspěvek zbořit to, co vybudovali předchůdci.

Po tolika staletích vzestupů a pádů je nad slunce jasnější, že církev zde už nikdy nebude nějakou honosnou věží, vznosným duchovním hradem. Vypadá to tak, že to válka obou vlivů (vzpomenutých na začátku článku) nedovolí systematickou konstruktivní práci, ale cokoliv se zde zbuduje, bude časem opět srovnáno se zemí. Každá Bohem seslaná doba duchovního budování či obnovy u nás trvala přibližně 20 let. A to vždy jednou za řadu staletí. To jen tak tak stačí na záchranu pravdy před pádem do zapomnění, ale nikoliv na upevnění a rozkvět jejího vyznávání.
Napadá mě přirovnání tohoto charakteristického rysu našich zdejších duchovních dějin k rostlinám, jimž je Bohem určeno oživovat daleký sever, kde je po většinu roku mráz a led. Pouze na pár měsíců v roce tam mráz poleví, slunce začne hřát a klima se trochu oteplí. Tuto krátkou vegetační dobu musí tamní flóra dokázat využít k tomu, aby rychle vyrašila, vykvetla, přinesla plody a posílila se k přežití další dlouhé mrazivé doby, kdy všechny rostlinky zmizí pod povrchem země nebo je přikryje led a sníh. Druhý rok ale všechno opět vyraší a na pár měsíců jsou tyto nehostinné končiny náhle plné života.
Jeden známý starec, který byl v naší církvi na návštěvě, pravil o životě místního pravoslaví něco ve smyslu: Tady nikdy nic velkého nebude. Žádný rozkvět duchovního života, jen občasné záblesky.

Toto jsou končiny, kde nikdy nebude hořet velký oheň pravdy, aby byl všem na očích a osvětloval Evropu. Zde byl, je a nejspíš bude blikat jen malý plamínek. Ten se však nepodaří uhasit, protože si vždy bude povolávat nový a nový hlouček těch, co jej budou opatrovat. Znovu a znovu, když už to vypadá, že stojíme těsně před konečným vítězstvím klamu, nastane zázrak - všechny snahy nepřátel opět selžou. Vždy tu proti všem silám temnoty zůstane hořet alespoň lampáda. A v tom hledejme určení a program a smysl zdejší české pravoslavné církve. Nic světsky velkolepého od ní asi nemůžeme čekat. Jsme tu takovými strážci lampády. Chtělo by se říci "jen" strážci lampády, avšak za daných okolností to není tak málo.

Shledáváme však, že velké úsilí, které je zde potřeba vynakládat na každý drobný pokrok v církevní životě, přináší těm, kdo se tohoto díla účastní, vskutku mimořádné Boží požehnání.










Editovat příspěvek č. 1123

Administrátor --- 24. 7. 2016
Ozvěny letošního sněmu

Ohlédnutí za krétským sněmem

Ruskojazyčným internetem se šíří zpráva, že Athos je rozdělen v názoru na krétský sněm a že "mnišská republika prohlásila všepravoslavné setkání za lotrovské". Hovoří se o otevřeném dopisu 60 athonských "mnichů a starců" a že prý mnišské bratrstvo monastýru Vatoped a pěti dalších velkých monastýrů žádají posvátný kinot (administrativní správu Svaté Hory) o odsouzení sněmu, který nazvali "antipravoslavným a lotrovským". Zvláště signatářům vadilo, že sněm "nazval katolicismus církví a ne herezí". Dále žádají posvátný kinot, aby svolal mimořádné shromáždění (synaxis, tj. jakýsi athonský parlament), které má odsoudit krétský sněm a prohlásit jej za "antipravoslavný a lotrovský" (v první verzi této zprávy bylo ještě dodáno, že sněm musí být prohlášen za "heretický"). Podepsaní upozornili, že pokud jim posvátný kinot nevyjde vstříc, tak oni sami o své vůli "delegitimizují" sněm a přestanou vzpomínat jméno ekumenického patriarchy při bohoslužbách. To je cosi jako vyhlášení války patriarchovi Bartolomějovi, v "jehož jurisdikci (dle ústavy z r. 1924) všechny athonské monastýry vstupují a nepovoluje se vzpomínání jiného jména než jména ekumenického patriarchy" (myslí se bohoslužebné vzpomínání jména zákonného archijereje).

V Konstantinopoli této iniciativě nepřikládají váhu a považují tento dopis za vyjádření soukromého názoru několika desítek osob a nikoliv jako oficiální pozici Svaté Hory. Zástupce patriarchy prohlásil, že svatohorské mnišské společenství ve skutečnosti podpořilo sněm. Patriarcha navrhl Svaté Hoře vyslat svého představitele na Krétu. Svatá Hora vypravila na Krétu jednoho z vážených mnichů, igumena monastýru Stavronikita archimandritu Tichona, učedníka ct. Paisije Svatohorce.

Mimochodem originál dopisu, na který uvádějí odkaz internetová média, zmizel z internetu.

Zpráva o dopisu byla formulována tak, že by se mohlo zdát, jako by šest uvedených velkých monastýrů oficiálně žádalo posvátný kinot o odsouzení krétského sněmu. Dnes jsem se dozvěděl komentář přímo z monastýru Vatoped. Igumen monastýru na dotaz odvětil, že nic takového jejich monastýr nepodepsal a podobně ani ostatní monastýry.

* * *

Pár poznámek nad krétským sněmem

Úmyslně se nyní nepouštím do pokusu o rozbor přijatých sněmovních dokumentů. To přenechávám jiným. Přiznávám, že se mi některé teze a způsob určitých formulací příliš nezamlouvají. Je to trochu jiný jazyk, než na jaký jsme zvyklí z pravoslavné patristiky. Na druhé straně při troše dobré vůle je možné na to hledět jako na pokus promluvit současnou řečí (i teologický jazyk je komunikační prostředek a nikoliv mantra, není to Písmo svaté ani bohoslužebný text; obsah pojmů i jejich volba se v průběhu času mění; i mezi biblickým jazykem a patristickou řečtinou je jistá vzdálenost). Nelíbí se mi však občasné náznaky dvojznačnosti v některých formulacích. Na druhé straně chápu, že např. pojem "církev" dnes používáme v několika významech. Prohlásit teze přijaté sněmem za heretické (jak se to občas ozývá) se mi zdá příliš příkré a neadekvátní.

Některé námitky jistých teologů proti sněmovním formulacím mi připadají jako sice formálně teologicky správné, ale příliš formalistické. Proč se stavět např. proti pojmu "lidská osoba"? Je to sice určitá novinka vnesená do církevního myšlení (možná v reakci na západní myšlenkové proudy) ruskou teologií 20. stol. (např. V. Lossky), ale je na něj navázána teologie, která je autentickým pokračováním učení svatých Otců a jeho aplikací v rámci odpovědi křesťanského pravoslavného myšlení na otázky současného světa i jeho intelektuální tápání (personalismus).
Sněmovní dokumenty jsou výrazem stavu mysli církve naší doby. Buď v nich budeme vidět hledání jak dávat odpovědi současníkům, nebo je můžeme prohlásit za nutný příznak duchovního sestupu, kterým celé lidstvo (včetně nás) prochází.

Jiným takovým znakem úpadku doby je vznikání rozkolných či sektářských skupin, které se sebevědomě a pyšně prohlašují za "pravé pravoslaví". Na nás všech je jistě patrný duchovní úpadek a vzdalování se pravému pravoslaví, které tkví úplně v něčem jiném, než v tom, že vmetu jinoslavným do tváře, že jsou to heretici, kteří nemají na církvi žádný podíl. Taková "misie" přitahuje k zájmu o pravoslaví jen lidi sektářské mentality. Jak skutečně pravoslavně (tj. s láskou k Bohu, k pravdě i k lidem) hovořit s dnešními nepravoslavnými křesťany ukazuje svými postoji např. starec sv. Siluan Athonský.

* * *

Církev sama zpracuje výsledky jednání krétského sněmu, a onu vnitrocírkevní diskusi, která se už rozproudila, můžeme prostě nahlížet jako započetí tohoto procesu. Boholidskému Tělu Církve nemůže nikdo vnutit nic, co není pravda. Žádný člověk ani skupina nemá tu moc. Proto není potřeba propadat hysterii, že se sněm setkal i s kritikou či výhradami.

Na tento sněm se vztahuje, co platilo vždy: Nad každou tezí vypuštěnou do církevní mysli začne neodvratně a nesmlouvavě pracovat soud prováděný plností církve. Pomalu či rychleji (ale většinou pomalu) hodnotí každou novou myšlenku ve světle evangelia a církevní tradice. Tento soud je neovlivnitelným procesem, pracuje v průběhu střídajících se generací (je-li to potřeba) a výsledkem je verdikt stanovující, zda hodnocené teze a myšlenky jsou v souladu s vírou Církve a stanou součástí církevního myšlení a života, nebo zda budou odsunuty na okraj jako teologumenon (tj. soukromé či dobově podmíněné názory, které se sice vysloveně neprotiví církevnímu myšlení, ale nejsou užitečné pro další život církve či obsahují nevěrné formulace), či zda budou tiše - popřípadě i hlasitě - zavrženy a odmítnuty.

Tento celocírkevní pomyslný soud Církve určí krétskému sněmu jeho místo v církevní dějinách a teologicko-kanonickém myšlení církve. Myslím, že v tomto duchu uvedl srbský hieararcha Irenej Bačský, že je nutno vyčkat na reakci všech světových pravoslavných církví na krétský sněm.

Vedle sněmů totiž pracuje v Církvi ještě jedna instituce, a tou je tzv. "souhlas otců" (consensus patrum), který je významným hlasem a nástrojem autentického pravoslavného církevního učení. Tento souhlas se utváří průběžně vnitrocírkevní komunikací i duchovními cestami, a to i bez nějakého shromáždění a hlasování. Má hodnotu dogmatu. Oplývá v podstatě stejnou autoritou jako všeobecný sněm. Působí skrze něj Duch Svatý. Jeho hlas se může se sněmy proplétat, ale může existovat, pracovat a řídit Církev i bez sněmu. Počíná od svatých apoštolů, udržuje víru a tradici, vstřebává do sebe výsledky pravých svatých sněmů a celocírkevně akceptované výroky svatých Otců. Myšlení zbožných křesťanů je na něj napojeno. Sněmy se vlastně scházejí proto, aby tento konsensus artikulovaly. Jeho hlasem se může stát kdokoliv, kdo jako organická součást mystického Těla Církve hlásá celocírkevně uznávané pravdy a tradice (předpokladem je, aby tento hlas zněl z pozic církevní jednoty, nemůže zaznít ze schismatických či heretických sborů). Kanonické právo se na něj odvolává jako na autoritu rovnocennou usnesení sněmu. Právě tímto všecírkevním souhlasem je Církev řízena a udržována ve správném kursu v dobách, kdy se z nejrůznějších příčin nekonají sněmy.
Consesus patrum bývá někdy definován v souvislosti s katolicitou (obecností) pravoslavné víry - poukazem na známou formuli Vincenta Lerinského (+ přibl. 450): "Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est," kterou definoval katholickou věrouku jako to, v co všude, vždy a všichni věřili. (Naproti tomuto "souhlasu otců" jsou stavěny soukromé a dílčí názory některých - třeba i svatých - věřících (např. sv. Theodora Studity a jeho následovníků), které nejsou sdíleny celou plností Církve, a tudíž nejsou součástí "consensu patrum".) (Viz o "consensus patrum" v našem slovníčku pravoslavných teologických pojmů.)
Nyní tedy výsledky proběhlého krétského sněmu začnou být zpracovávány myslí celé Církve. Časem se jistě vyjeví, jak Církev v celé své plnosti (kterou mohou vyjadřovat i hlasy zbožných laiků, nejen hierarchové či sněmy) sněmovní dokumenty ohodnotí.





Editovat příspěvek č. 1122

Administrátor --- 7. 7. 2016
Překlad troparu a kondaku

Ke svátku Narození sv. Jana Předchůdce

Tropar a kondak Narození Jana Křtitele



Editovat příspěvek č. 1121

Administrátor --- 6. 7. 2016
Přijde naše církev o místo spojené s mučednictvím vladyky Gorazda a jeho druhů?

Spory o Památník obětí Heydrichiády

Sdělovacími prostředky kolují divné zprávy o budoucnosti památníku, jehož srdcem je krypta, ve které se ukrývali parašutisté poté, co provedli atentát na R. Heydricha. Hlavním tématem úvah a "informací" je řešení otázky, zda má být památník odebrán z rukou naší církve. Hluboce mě zarmoutilo, že církev, která sehrála jednu z hlavních rolí v tragickém ale slavném příběhu statečných vojáků, má být nyní zbavena účasti na místě, které bylo dějištěm jedné z hlavních událostí jejích novodobých dějin. Krypta byla v oné době, stejně jako dnes, součástí chrámu (byť má dnes už oddělený vchod kvůli návštěvníkům).

V tisku jsou teď uveřejňovány články, psané lidmi zřejmě ne dost poučenými či možná nepřátelsky naladěnými, tvrdící, že církev s kryptou a událostmi, jež se v ní staly, vlastně nemá nic společného, a pokud snad ano, tak prý jen jaksi okrajově či nepřímo. Smutné.

Jak bychom mohli s něčím takovým souhlasit? Památník odboje v kryptě pod pravoslavnou katedrálou v Praze v Resslově ulici je přece neodlučně spojen nejen se statečnou vojenskou akcí, ale i s pravoslavnou církví, která jediná byla připravena poskytnout vojákům úkryt, který po likvidaci "kata českého národa" a třetí osoby nacistické hierarchie, R. Heydricha, nutně potřebovali. Nikde jinde azyl nenašli, nikdo jiný jim útočiště poskytnout nechtěl či nemohl. Církev se tím stala neodmyslitelnou součástí hrdinství a odbojového aktu proti hitlerovskému Německu.


Tak vypadala krypta poté, co ji opustili dobyvatelé. Na hromadě jsou kosti mnichů vyházené hitlerovci z rakví.

 
Z hlediska vlastnického a právního je sice chrám (a tedy i krypta) majetek magistrátu, ale morálně vzato, se o tento prostor dělí pravoslavná církev s českým národem. Tak tomu bylo po celou dobu od konce druhé světové války až do současnosti. Památník v kryptě naše církev založila po ukončení války a po obnově své existence, a po celou dobu bez pomoci od státu o jeho provoz pečovala. Kryptu uvedla do důstojného stavu, zařídila pietní pochování ostatků dávných katolických mnichů, kteří zde byli kdysi pohřbeni a dobyvatelé krypty jejich kosti zneuctili (viz obrázek). Napravila důsledky řádění fašistických okupantů. Do krypty zprovoznila v podlaze chrámu před ikonostasem pohodlný vstup, který se otvíral v době mimo bohoslužby. Památník u nás lidé navštěvovali i v dobách komunismu, kdy měl daleko skromnější podobu - resp. zachovával se jakožto původní krypta, v níž byly instalované prosté ale pěkné informační panely. Pravoslavní půl století památník nezištně provozovali a umožňovali do něho přístup, ačkoliv to v chrámu způsobovalo jisté provozní problémy - při otevřeném vstupu v podlaze např. nebylo možno vykonávat bohoslužby v hlavní lodi. Teprve relativně nedávno (uprostřed 90. let) zde díky investicím magistrátu a za pomoci Vojenského historického ústavu byl památník zveleben, zřízena byla velkolepá instalace a začala být provozována odborná průvodcovská služba.

Jak k tomu došlo? Na základě iniciativy církve(!) se po převratu v r. 1989 rozvinula idea zřídit zde památné místo národního významu, památník odboje a obětí heydrichiády. V r. 1992 na pozvání církve navštívil chrám a kryptu prezident Václav Havel a oficiálně podpořil proces hodnocení heydrichiády a západního odboje jako nejvýznamnějšího odbojářského aktu v době II. světové války. V roce 1993 byl katedrálnímu chrámu poskytnut dar - anglická expozice od Imperial War Museum z Londýna (umístěna v památníku po roce 1995). V letech 1993-1994 pod vedením Pravoslavné církve byl vypracován projekt na vybudování Národního památníku obětí heydrichiády - místo smíření, při pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Zdejší pravoslavní oslovovali všechny státní instituce a prosili o pomoc u nás i v zahraničí, včetně představitelů světových pravoslavných církví a německé vlády. V letech 1994-1995 byl projekt přijat hlavním městem Prahou a vybudována vstupní hala (vykopání nádvoří) a krypta zpřístupněna veřejnosti novým vchodem zvenku. Součástí bylo předání přilehlých místností ČVUT pro provoz památníku. Památník se stal oficiální institucí při České pravoslavné církevní obci v Praze 2. (Účelové tvrzení, jako by památník vznikl až díky příspěvku magistrátu a jedině tímto příspěvkem, je tedy poněkud zkreslující.)

Nyní nové vedení církve provedlo personální změnu na postu při památníku, takže konečně mohou započít kýžené změny v jeho provozování. Měla se tím otevřít nová éra budování a zvelebování památného místa. Personální změna se vlekla několik měsíců, a tím asi vznikl prostor pro boj za osobní zájmy na úkor církve. Možná, že zde je to zákulisí, z něhož vychází současná podivná snaha převést správu památníku pod Vojenský historický ústav, který byl do památníku původně přizván jako pomoc ke zkvalitnění expozice a odborných služeb návštěvníkům, ale nyní to vypadá tak, že chce památník přebrat. Nejsme opět svědky šíření dezinformací z tohoto zákulisí? Jistě se všichni shodneme, že "posvátné místo" nemá být výdělečným podnikem. A krajně nešťastné je, když se pro někoho stane jeho osobním "zlatým dolem". Domnívám se, že právě tomu chtělo nové vedení církve učinit přítrž. Na důkaz, že to vše by už mělo být uzavřenou kapitolou, je vstup do památníku od počátku tohoto měsíce opět zdarma - tak, jak tomu bylo kdysi. (Viz oficiální oznámení pražského arcibiskupa.)

Bylo by však nemorální, kdyby na základě investic v poslední době do památníku magistrátem vložených, bylo dnes církvi upíráno morální právo na památník či dokonce byla z památníku vyhnána. Vždyť je to symbolické a památné místo nejen z hlediska dějin válečného odboje, a posvátné místo českého národa, ale zároveň místo spojené s bolestnými a mučednickými dějinami České pravoslavné církve. Tato vlastenecká církev (právě za poskytnutí útočiště v kryptě svého chrámu) byla německými okupanty úředně rozpuštěna, tj. zlikvidována, zakázána a těžce perzekuována, když byl úkryt parašutistů v chrámu prozrazen. Všechny její chrámy byly uzavřeny a zapečetěny, majetek farností i celé církve uloupen, svatý biskup mučedník Gorazd - s dvěma kněžími chrámu a předsedou katedrálního sboru starších - byl po mučení zastřelen, dalších skoro dvě stě pravoslavných posláno do plynu a veškeré duchovenstvo naší církve v Čechách i na Moravě zatčeno a deportováno na nucené práce do Německa (zde je zajímavý novinový článek o prot. Leixnerovi, jednom takto postiženém knězi z Moravy; opatovský webový archiv). Jakákoliv služba konaná pro Českou pravoslavnou církev se trestala smrtí. Památkou na oběť, kterou přinesla za svou vlast zdejší pravoslavná církev, je dodnes krypta katedrálního chrámu. Právě z titulu této sebeoběti za národ držela církev po více než půlstoletí morální právo nad památníkem, o které se ráda dělí s účastníky odboje a udržovateli jeho památky i s veškerým lidem naší vlasti. Bez ohledu na náboženství měl vždy kdokoliv nárok vstoupit do těchto prostor, uctít památku hrdinů - a to v dobách, které nebyly ke vzpomínání západního odboje zrovna nakloněny.

Po celou dobu "diktatury proletariátu" byl nejen provozován památník v kryptě, ale udržována památka zahynulých hrdinů a mučedníků konáním panychid a vzpomínkovými akcemi a to výhradně v režii církve. Právě pěstováním této památky bylo jedním z impulzů ke svatořečení biskupa mučedníka Gorazda. Skrze jeho kanonizaci byl vzdán hold i jeho mučednickým druhům a všem obětím heydrichiády. Kde se berou dnes ty pokusy toto všechno zpochybňovat a z živého památečného místa, které má silnou vazbu na církev a tím i duchovní rozměr, učinit jen mrtvé muzeum s expozicí a odborně jistě výtečnými průvodci?

Po krátkou dobou jsme s manželkou v druhé polovině 80. let v kryptě našeho pravoslavného chrámu také prováděli návštěvníky, takže si dobře pamatuji, jaký zájem byl o toto místo a jak různorodí návštěvníci sem přicházeli. Vstupné bylo dobrovolné - kdy chtěl, položil do misky u vchodu desetikorunu, kdo nechtěl, nemusel, nikdo z nás si o žádné peníze nikomu neřekl. Zájemcům jsme vyprávěli o událostech s kryptou svázaných a všem odpovídali na případné dotazy. Z rozmluv, které jsme vedli s návštěvníky, si pamatuji, že toto posvátné místo posledního útočiště parašutistů je veřejností spojováno nejen s vojáky a odbojem, ale přirozeně a neodlučně i s pravoslavnou církví, která se skrze kněze i laiky svou podporou na celé vojenské akci podílela. A nešlo jen o poskytnutí útočiště. Pravoslavné duchovenstvo i vybraní spolehliví věřící zajišťovali skrývajícím se vojákům potraviny, oblečení a vše potřebné. Vzhledem k nejvyššímu stupni konspirace to byla náročná a nebezpečná služba - jen pro odvážné.

Vojenský historický ústav, který je navrhován jako nový správce, sice může poskytnout odborně školené průvodce a zajišťovat vysokou historiografickou úroveň provozu, ale jaký má morální nárok na památník? Jak slyšíme a čteme v novinových článcích, zdůrazňuje se opakovaně, že místo smrti našich hrdinů musí být důstojně spravované, avšak jaká je to důstojnost bez dodržování morálních závazků vůči České pravoslavné církvi? Popřením morálky se pieta a důstojnost scvrkne jen na odbornou zdatnost průvodců garantovanou Vojenským historickým ústavem. (Ostatně dějepisnou odbornost průvodců na požadované úrovni by byla případně schopna zajistit i církev, která má své badatele zpracovávající dlouhodobě téma heydrichiády.) Jakou důstojnost budou mít pietní akty na místě oběti statečných hrdinů, když bude jeden z nich, kterým je v tomto příběhu naše církev, oddělen od ostatních hrdinů a vyhnán ven, a jeho statečnost, mravní velikost a oběť začne být ignorována a posléze vymazávána z dějin?

Církev si jistě váží zájmu současných státních orgánů o památečnou kryptu našeho katedrálního chrámu a těšíme se z jejich přízně i z péče, která byla po tolika letech státního ignorování (ze strany komunistického režimu) těmto památným místům poskytnuta. Spatřujeme v tom též určitou satisfakci - vyrovnání morálního dluhu, který naše republika k takovému vzácnému místu měla. Nepochybuji, že církevní správa bude chtít s magistrátem dále spolupracovat a najít pro budoucí chod památníku takové řešení, které bude vyhovovat všem. Domnívám se, že spolupráce církve i Vojenského historického ústavu je unikátní hodnotou, která je pro chod správy památníku cenná a stojí za to tento stav zachovat. Nové vedení církve se jistě vyvaruje všeho, co by mohl někdo interpretovat, jakoby mu šlo jen o zvýšení dotace. Věřím, že majitel chrámu (magistrát) má porozumění nejen pro vlastnické poměry, ale především pro morální situaci kolem tak úctyhodného posvátného místa. Památník by byl tímto způsobem zachován jako vzácný prostor, který patří všem - národu, církvi i zástupcům a dědicům západního odboje.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj na návštěvě krypty











Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1121 do č. 1124)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz