Ambon
Administrátor
--- 26. 3. 2018
Leonard Cohen - píseň na závěr života
Meditace nad starozákonním duchem v naposledy pozdviženém hlasu stařičkého žida
Ve velkopostní době (více než obvykle) čteme při bohoslužbách ze Starého zákona - z knih o nejstarších dobách lidstva: z knihy Stvoření (Genesis) a z knihy Jób. Tyto zprávy, zvěsti a příběhy z šerého dávnověku lidstva mají takovou zvláštní atmosféru. Posluchače ovane duch těch dřevních dob před příchodem Spasitele. Je to tvrdost života, krutost světa, ze kterého lidský hřích vyhání Boží přítomnost, a lidská mysl se odklonila od světla důvěrného společenství s Bohem, srdce člověka zmítané temnotou vášní uhasilo v sobě Boží oheň. V biblických zprávách o těch dobách jakoby se míchalo světlo s temnotou, víra se svévolí, nepochybná jistota Boží přítomnosti s obavami z opuštěnosti či zapomenutí Bohem, poslušnost se vzpourou... Lidé se setkávali s anděly, Jákob s jedním dokonce zápasil, po zemi chodili démoni a nestvůry. Lidstvo mělo zkušenost s kataklysmatickými tresty, které následovaly za mravním či duchovním úpadkem. Bůh s lidmi zacházel tvrdě a zároveň milostivě. Dával jim krutě pocítit důsledky hříchu a nevěrnosti. Žádnou zjemnělost tu nečekejme. Ta tvrdost se dodnes zračí v duchu Starého zákona, ale zároveň jsou tam slyšet ozvěny té prvotní důvěrnosti, která panovala mezi člověkem a Stvořitelem na počátku a která je stále pěstovaná z obou stran. Boží spravedlivce slyšíme v Písmu, jak jsou schopni se „hádat se s Hospodinem“, smlouvat s ním, nesouhlasit, měnit Boží rozhodnutí, obvinit Boha, vyčítat Mu, statečně předstoupit na jeho soud, a pak vyslechnout jeho verdikt a naslouchat Mu, nechat se přesvědčit nebo i zaplatit za svou chybu. Nic pro zbabělce. V tomto duchovním a myšlenkovém prostředí je dokonce i mezi díkůvzdání a velebení Boha v modlitbě vetkaná nitka protestu či výhrady proti jeho vůli.
Avšak pojďme už k předmětu tohoto příspěvku.
Nedávno jsem něco hledal v počítači a náhodou jsem nalezl dříve stažený a zapomenutý soubor s poslední písní Leonarda Cohena. Jeho písničky a hledání jak se postavit ke světu a k lidskému životu doprovázely naši generaci dlouhá desetiletí. Cohen byl syn rabína, měl v sobě tu příslovečnou hebrejskou pýchu a svéhlavost, pro které po celá tisíciletí jeho lid Bůh bil, aby přivedl jejich tvrdá srdce ke změknutí a ohnul ty vzpurné šíje (volně cituji z Bible). Cohen bojoval se svými démony a v tomto zápase se dlouhou cestou nakonec zřejmě dostal k nějakému společenství s Bohem. Stále je však nositelem té věkovité tvrdosti starozákonního ducha, ač se před smrtí prosvětluje i pokorou a skloněním se před Ním, jak se píše v žalmu: „Zvítězíš, až budeš soudit.“
Krátce před svým odchodem ze svého pozemského žití natočil své poslední album, v jehož středu je Cohenova - dalo by se říci - předsmrtná modlitba nazvaná dle svého refrénu: „Chceš to tak temné...“ V těchto pár slovech je toho tolik ze Starého zákona: Abrahamova oběť Izáka, noční zápas Jákoba, zotročení Izraelitů v Egyptě, záhuba prvorozených a slavné vysvobození z vlády faraónovy, reptání proti Hospodinu, poušť posetá izraelskými mrtvými, zmasakrování zkažených kmenů, a pak vstup do zaslíbené země... Tresty i sláva. To vše je v onom posledním rozhovoru starého žida s Hospodinem, bilancování života, vykročení na cestu pryč a připravenost předstoupit na soud. V těch několika verších písně žid nad hrobem jedním dechem ještě naposledy vznáší své námitky, a zároveň už přijímá Boží soud a koří se před Jeho cestami. (Vytane nám vzpomínka na Jóba.)
Měsíc po vydání této písně Leonard Cohen zemřel. Bylo mu 82 let.
Na mě z té písně zavanul duch, který ve Velkém půstu okoušíme nad některými starozákonními čteními. Jejich šerosvit. Ta tvrdost této duchovní epochy se pozoruhodně zrcadlí v jeho modlitbě. Proto jsem se po jistém váhání rozhodl nabídnout ji k čtenářům Ambonu - vzhledem k té postní době a blížícímu se velkému týdnu.
Udělal jsem titulky a v překladu jsem se snažil nikoliv o doslovný převod, ale postihnout význam. Na vysvětlenou k některým částem textu:
- „Hineni, hineni“ - tato slova z refrénu jsou hebrejské biblické zvolání: „Tu jsem,“ „Zde stojím,“ kterým odpovídá ten, kdo je předvolán Hospodinem a předstupuje před Něj;
- slova o miliónu svící prý odkazují ke vzpomínkové akci (v Izraeli?), když byl rozžehnut milión svíček za židovské oběti událostí druhé světové války;
- slova o plameni si vykládám tak, že svým odvrácením se od Boha a svými hříchy zhášíme plamen Boží přítomnosti, zabíjíme oheň života, který je v nás, dusíme zápal společenství a vztahu s Bohem, života ve víře a nábožnosti.
Ostatní nechám na intuici posluchačů.
Tak a teď je tu ta poslední píseň Leonarda Cohena: Chceš to tak temné...
Administrátor
--- 16. 3. 2018
Inspirativní usnesení posvátného synodu Americké pravoslavné církve (OCA)
Liturgické instrukce pro americkou církev ke změnám v liturgii předem posvěcených Darů a při epiklesi liturgie sv. Basila
Trocha liturgické teologie
Zajímavá zpráva přišla ze synodu Americké pravoslavné církve OCA, která učinila v liturgické reflexi krok směrem k řecké teologii, resp. směrem zpět k původnímu pravoslavnému chápání liturgie předem posvěcených Darů. V pravoslavném světě se vyskytují dva pohledy na otázky spojené se svatým přijímáním při velkopostní liturgii předem posvěcených Darů. Starší a původní pojetí se uchovalo v řeckém pravoslaví, kdežto v ruském (či slovanském) pravoslaví došlo v 17. století ke změně uvažování v této věci. Předesíláme, že oba pohledy a obě praxe se dnes považují za přípustné; sněmovní rozhodnutí k tomu neexistuje, ani jedno z obou chápání této problematiky není možno prohlásit za heretické. Přesto však, duch křesťanské autenticity a duch pravoslaví stáčí náš zájem vždy spíše ke starobylejší praxi a původnímu uchopení každé - i drobné - jednotlivosti pravoslavného myšlení i praxe.
V díle sv. Petra Mohily (+1646) (nutno zdůraznit, že ve své době bylo jeho úsilí jako celek jistě prospěšné a jeho cílem bylo obhájit pravoslaví v situaci náporu západní scholastiky) se objevilo krajně racionalistické chápání výše zmíněné velkopostní liturgie. O jeho doby až dodnes je duchem ruské liturgiky uchopena tato liturgie jen jako víceméně obvyklá večerní bohoslužba, na jejíž závěr je připojeno rozdílení svatého přijímání z Darů proměněných při předcházející nedělní liturgii. Někteří se proto vyjadřují v tom smyslu, že liturgie předem posvěcených Darů není vlastně pravém (plném) slova smyslu ani liturgií, protože nedochází k žádné proměně přinesených darů. V ruských (či ruskou teologií ovlivněných) liturgických studiích se otevřeně praví, že víno v kalichu zůstává vínem a že předem posvěcené Tělo (napojené či skropené po svém posvěcení v neděli i Krví Kristovou) se vpouští před přijímáním na liturgii předem posvěcených Darů do vína jen proto, aby víno tyto Dary prosáklo a změkčilo a snadněji se pak se přijímaly.
Řekové hledí na věc tak, že svaté Dary, proměněné při předchozí liturgii sv. Basila (nebo při liturgii Zlatoústově), se přinášejí na diskosu na svatý prestol spolu s kalichem vína, aby se před přijímáním vpouštěly do kalicha, a tím se víno v něm proměnilo na Kristovu Krev. Svaté přijímání duchovenstva i věřících poté probíhá podobným způsobem jako při liturgii sv. Basila či liturgii sv. Jana Zlatoústého. Rozdíl současné ruské praxe přijímání svaté eucharistie při liturgii předem posvěcených Darů od přijímání při obvyklé liturgii sv. Jana Zlatoústého nebo sv. Basila Velikého tedy tkví v tom, že ve chvíli přijímání se za proměněné Tělo a Krev Páně považují jen Dary uschované z předchozí "plné" liturgie - tedy většinou z nedělní liturgie sv. Basila (nebo z liturgie Zlatoústovy v případě syropustní neděle a Květné neděle). Na diskosu je k přijímání přineseno na prestol svaté Tělo a Krev Páně (resp. Tělo v neděli napojené či skropené krví), kdežto víno přinesené v kalichu se na liturgii předem posvěcených Darů považuje za neproměňované a neproměněným zůstává dle ruského pohledu takové až do konce liturgie.
Z tohoto ruského chápání plynou přirozeně praktické důsledky. Připomeňme hlavní dva:
1.) na liturgii předem posvěcených Darů se nepodává přijímání malým dětem, protože jim je zvykem podávat z kalicha (při liturgii Zlatoústově či Basilově) ke svatému přijímání toliko Krev;
2.) kněz (diákon), který bude spotřebovávat po liturgii zbylé svaté Dary, nesmí pít při svatém přijímání z kalicha, protože by tím porušil eucharistický půst.
Ocitneme-li se v řeckém prostředí, můžeme být překvapeni, že na liturgii předem posvěcených Darů přijímají i nejmenší děti z kalicha - a to Krev Kristovu. A ruští duchovní byli v jisté době překvapeni, když viděli v oltáři, jak řecké duchovenstvo přijímá při této liturgii stejně, jako při liturgii sv. Jana Zlatoústého. Nejdůležitějším následkem vlivu středověkého západního scholasticismu, kterým byla např. Ruská pravoslavná církev postižena, je však racionalisticky zploštělá reflexe eucharistického tajemství. Dnes stále více liturgistů nepochybuje, že by bylo žádoucí zbavit se tohoto reliktu západního nepravoslavného myšlení, které má vždy tendenci přelévat se z liturgické oblasti do spirituality a ze spirituality do dogmatiky (věrouky).
Při západním způsobu chápání máme problém vysvětlit, proč se liturgie předem posvěcených Darů vůbec nazývá liturgií (užíváme zde pojem "liturgie" v užším slova smyslu). Kdyby to měla být jen obyčejná večerní bohoslužba zakončená podáváním svatého přijímání, proč se prostě svaté Dary nerozdávají přítomným s obvyklou krátkou modlitbou, jako např. při udělování zásobních Darů při přijímání nemocným? Proč je tam tzv. "velký vchod"?, proč jsou Dary vlastně přenášeny na svatý prestol?, proč je přinášen i kalich s vínem, když lze Dary proměněné před třemi či pěti dny přijímat i bez vína? Na svatý prestol přece může být víno kladeno jenom za účelem jeho proměnění na Krev Kristovu. Za jiným účelem se na svatý prestol (resp. na rozložený antimins) pokládat chléb či víno nemůže a nesmí.
Z dávných literárních památek víme, že smysl přinášení vína v kalichu při této liturgii spočívá v posvěcení (tj. proměně) vína prostřednictvím dotyku dříve proměněného Těla Kristova.
* * *
Dále se usnesení synodu OCA zabývá očištěním epiklese v liturgii sv. Basila, jak se její znění rozšířilo ve slovanské tradici. V současnosti používané znění v Rusku je poškozené historickými vlivy (vsuvkou) a věty pronášené knězem na tomto místě liturgie nedávají vlastně gramaticky smysl. Zatímco v liturgii předem posvěcených Darů je ruská praxe jakýmsi podlehnutím vlivu západního latinského racionalismu čili maličkou fúzí římskokatolického myšlení do ruské liturgie, tak při epiklesi liturgie sv. Basila měly dodatečně zavedené změny opačný směr. Vsuvka, která se do Basilovy epiklese přenesla z epiklese Zlatoústovy, je (podle názoru ct. Nikodima Svatohorce) dílem někoho nevzdělaného a opovážlivého, kdo se chtěl ukázat jako nepřítel latiníků a odpůrce specificky římskokatolického chápání proměňování přinesených Darů.
Na okraj tématu proměňování svatých Darů
Prof. A. Osipov se trochu usmívá nad přílišným důrazem na církevně-právnický pohled na proměnu přinášených Darů na Tělo a Krev Kristovy. Toto - téměř právní - chápání určuje přesný moment, odkdy jsou chléb a víno Tělem a Krví. Ano, vzývání sestoupení Ducha Svatého, který skrze požehnání rukou kněze sestupuje a proměňuje svaté Dary, je chvílí, od které nahlížíme tu mimořádnou přítomnost Ježíše Krista - předložené chléb a víno jsou nyní Jeho přečistým Tělem a drahocennou Krví. Tento příchod našeho Pána, kdy On stane mezi námi, aby se nám i tentokrát stal pravým pokrmem a nápojem, však nahlížíme v kontextu celé liturgie, v níž vidíme proces připomínání Spasitelova života - od narození do vzkříšení - tedy jeho přicházení mezi nás. Epiklese a požehnání předložených darů tedy nejsou odděleny či vytrženy z průběhu liturgie. Slova proměnění přece nejsou jakýsi příkazem kněze Svatému Duchu, který je vydán na určeném místě liturgie. Je to proces, při němž se Bůh ze své vůle sklání k nám a naplňuje naši službu, sestupuje na modlící se shromáždění věřících a na předložené dary. Je to naše spolupráce s Boží vůlí, naše sklonění před Bohem a přijetí Jeho požehnání. Věčnost vstupuje do našeho eucharistického času. Osipov se lehce ironicky táže, zda řešili svatí apoštolové, od jakého okamžiku jejich bohoslužby je na oltáři Tělo a Krev. Prostě se modlili, předložili chléb a víno, vzpomínali Pána Ježíše, děkovali, a následně přijímali a rozdávali věřícím Tělo a Krev. V Bibli se prostě mluví o "lámání chleba". Celý tento děj zřejmě vnímali jako ponořený do blahodati Ducha Svatého.
Církevně-právní rovina liturgiky je samozřejmě potřebná pro praktický život církve (musíme z praktických důvodů vědět, od jaké chvíle máme považovat přinesené dary za posvěcené), nemůže však vyčerpávajícím způsobem postihnout a probádat reálný avšak tajemný proces toho, co se při eucharistii děje. Žádné racionální uvažování ani vzdáleně nepostihuje celou hlubinu tajemné proměny Darů.
Starec ct. Paisij Svatohorec svým duchovním zřením viděl, že proměna chleba a vína je proces, který probíhá po celou liturgii a završuje se (dokonává se) při epiklesi. Posvěcování přinášených darů chleba a vína začíná už při proskomidií. Proto starec radil chovat se se zvláštní úctou v chrámu, kde probíhá příprava Darů na žertveníku, resp. ctít skutečnost, že v blízkosti jsou liturgicky připravené dary chleba a vína k liturgii, která tím vskrytu už začala. Proto se někteří kněží po ukončení vyjmutí Beránka a vlití vína a vody do kalicha klaní těmto darům, jejichž příprava pro liturgii byla právě dokončena. Pokloní se jim nikoliv proto, že by je už považovali za Tělo a Krev, nýbrž aby uctili započatý proces jejich posvěcování a duchovní proměny.
P.S.
Překlad usnesení posvátného synodu Americké pravoslavné církve
Článek o dvou vsuvkách v epiklesi liturgie sv. Basila
Na liturgickém rozcestníku webu orthodoxia.cz je zřízen web se statěmi týkajícími se liturgie předem posvěcených Darů.
Administrátor
--- 8. 2. 2018
První přípravná neděle před Velkým půstem
Podobenství o celném a farizeovi
Jak se blíží Velký půst, snaží se Matka Církev připravit nás na tuto mimořádnou dobu. Abychom tyto převzácné dny (jak se praví v nějaké velkopostní modlitbě) strávili užitečně pro zlepšení duchovního života, naplnění Evangelia a přiblížení se Kristu. Protože půst je krátký a jeho lhůta rychle vyprší, nutno se připravit, a to především duchovně. Základem této přípravy je dát nám podnět ke změně našeho uvažování, naladit mysl správným způsobem. To především znamená připomenout si některé základní kameny naší zbožnosti. Nechápeme-li tato základní pravidla duchovního života, může být veškerá naše snaha o duchovní postup planá.
Je to, jako když vlak hned za nádražím projede špatně nastavenou výhybkou a rozjede se po kolejích, které vedou jinam, než kam se měl dostat. Zpočátku není znát žádný rozdíl, a posléze už je na změnu směru pozdě. A čím silnější je lokomotiva, tím rychleji se vzdalujeme od žádaného cíle. V duchovním životě - a zvláště má-li být zintenzivněný půstem, co nejčastější modlitbou a všemožnou askezí - musíme hned na počátku znát, jak správně nastavit ty první "výhybky", jinak vláček našeho duchovního snažení uhání úplně jinam, než by měl. A čím větší úsilí pak do asketických výkonů vkládáme, čím horlivě přikládáme v lokomotivě pod kotel, tím rychleji se vzdalujeme od Boha a řítíme se ke srázu...
* * *
Na samotném počátku přípravné doby se nám v chrámech klade na srdce skutečnost, že existují dva druhy zbožnosti. Současně na nás církev apeluje, abychom si zvolili tu správnou zbožnost, a abychom tu volbu mohli provést, ukazuje nám Evangelium a církevní tradice, jaké rysy ta pravá zbožnost má mít. Rozdílnost mezi oběma těmito druhy zbožnosti, je formována odlišnými typy smýšlení. Jedna "zbožnost" jde cestou pýchy a druhá zbožnost kráčí stezkou pokory. Jen ta druhá je pravá, kdežto první je falešná. Pro třídění zbožných skutků - jedny na hromadu odpadu a druhé do nebeské pokladnice - je břitva pokory tak významná a zásadní, že můžeme říci: jakékoliv dobré skutky, konané v duchu pýchy, jsou pro spásu a spojení s Bohem bezvýznamné. Na druhé straně už sama pokora i bez mnoha dobrých skutků sjednocuje člověka s Bohem.
Všechny činy a úkazy, které patří do rejstříku vnějších projevů naší zbožnosti, nám přinesou spíše odsouzení, je-li jejich motivem lidská chvála, světská sláva či nadouvání se před samotným Bohem. Souhrnně se tomu všemu říká egoismus. To je to smrtící žihadlo, které umrtvuje naše duše.
Můžeš např. věnovat velkolepý charitativní dar - na nějakém pódiu předat šek na milión dolarů pro chudé, za potlesku přítomných a za přítomnosti médií - u Boha tě to neospravedlní, protože On hledí na to, co je v tvém nitru (viz např. čtení o daru vdovy: Luk 20,45-21,4). Jiný častý úkaz: před objektivy televizních kamer navštívíš jako slavná osobnost nemocné děti, hladové černochy. Necháš se vyfotografovat, jak jim projevuješ svou účast. Kdo by takovou celebritu nepochválil za to, že cítí s trpícími? Jenže je to ctnost nebo spíše karikatura ctnosti?
Naše svatootcovská tradice vysvětluje, že ctnosti bez pokory jsou nejen bezvýznamné, ale spíše škodlivé. Proto pouštní otcové říkali, že tvoje ctnost, o které se mezi lidmi ví, už není ctností, ale spíše hříchem.
Sv. Euthymij učil, že všechny (opravdové, tj. bohumilé) ctnosti se dosahují jen: pokorou a láskou. Kdo má tyto dvě, má i všechny ostatní ctnosti. Bez pokory a lásky však není žádná pravá zbožnost, ale jen služba běsům. Pouze pokorou a láskou se dosahuje jednomyslnosti a církevního společenství. Nemá-li kdo pokoru a lásku, stává se začasté fanatikem (to v tom případě, že má současně horlivost), a proto má problém udržet se v církvi. Zřejmě všechny církevní problémy a prakticky všechny duchovní nemoci nějak souvisejí s nedostatkem pokory a lásky.
Pokora se získává plněním Božích přikázání, poslušností a odsekáváním svévolnosti. To nás má dovést k rozpoznání své slabosti a ubohosti. Veškerá církevní praxe, všechny modlitby a půsty, almužny i charita a jakákoliv askeze jsou k ničemu, nepřivedou-li nás k pokoře, jak učí sv. Izák Syrský.
* * *
Existuje nějaký test, kterým si můžeme zjistit, zda dosahujeme nějakého stupně pokory? Pokud pýcha a duch vzpoury ještě nezatemnily svědomí a srdce člověka, můžeme si ověřit, jak na tom jsme v pokornosti, pozorováním svého nitra a myšlenek. Zvláště se jedná o myšlenky odsuzovačné. Máme-li zálibu v posuzování a odsuzování druhých lidí, nad které se tím skrytě či zjevně povyšujeme, pak jsme pokoru ještě nezískali. Do pyšného srdce se vytrvale a úporně vracejí myšlenky namířené proti jiným lidem. Takové srdce znovu a znovu vytváří představy o jejich špatnostech a nedokonalosti; před očima jeho mysli se člověku opět a opět vykreslují mentální obrazy jejich skutečných či domnělých hříchů a přestupků. To bývá jeden z projevů neuzdraveného srdce. Dobrým počátkem zlepšení tohoto pochmurného, trýznivého a dušehubného stavu je dobrá vůle bojovat s takovými myšlenkami, vzpírat se jim, vyhlazovat je bez kompromisu, zadupávat je jako plevel a nahrazovat je přemýšlením o svých vlastních hříších a pádech.
Zpupné a domýšlivé srdce, zažije-li příkoří či nespravedlnost, hoří vztekem, je spalováno hněvem, otráveno je trpkostí a krvácí zlobou. Vaří se v něm páchnoucí lektvary pomstychtivosti. Prahne po kruté odplatě, kterou nazývá spravedlností. Ani ho nenapadne, že by si snad něco takového mohl - alespoň trošku - zasloužit za zlo či nedostatek milosrdenství, která jinde, jindy nebo na někom jiném spáchal.
Pokorné srdce nemá zálibu v přemýšlení nad cizími hříchy a nedostatky. Srdce, které se upevnilo v pokoře, se takovým myšlenkám protiví. Zasévá-li tam ďábel nepřátelské myšlenky tohoto druhu, pak tato setba nevzklíčí. V takovém srdci už pro ni není úrodná půda. Ba, naopak. Musí-li takový člověk hodnotit a přemýšlet nad nedostatky druhých lidí (např. v určitých zaměstnáních či profesích), jeho mysl se tomu vzpouzí a je to pro něj obtížná a protivná psychická práce.
Tímto testem můžeme částečně diagnostikovat, jak na tom jsme. Spíše se však podobáme onomu farizeovi, který se v myšlenkách holedbal a chválil - a to i v chrámu při modlitbě, a jeho pýcha mu tak znetvořila myšlení, že dokonce děkoval Bohu, že není tak špatným člověkem jako jiní. To je nejhorší stav pýchy, který je už pádem mysli do klamu, - pýcha se tváří jako pokora (farizej svou domnělou nadřazenost nad ostatními lidmi nepřičítá jen sobě, ale "pokorně" Bohu děkuje za ten dar spravedlnosti). Chraň nás Bůh před takovou povrchností.
* * *
Známe ještě jeden plod pokory - vnitřní duchovní radost. Zatímco povyšování přináší člověku, který není dočista povrchní či ještě úplně nepropadl pýše, vzpouře a démonické pýše, zármutek, tak pokora oblažuje srdce člověka už teď a tady. Takový zjistí, že čím více se pokoří, tím více radosti pociťuje. Sebeodsuzovačné myšlenky naplní oči slzami a srdce blahem. Nespravedlivé úkorné zacházení, jehož nám občas dostane, způsobí asketovi nevýslovné štěstí, protože byl učiněn hodným alespoň nepatrně se podobat Kristu.
Z vyprávění Mojžíše Svatohorce: Byl jeden mnich na Athosu, jenž přišel do cizího monastýru cosi zařídit. Místní mnich, který ho vůbec neznal, si ho spletl s někým, kdo jim tam před časem způsobil jakousi škodu. A tak se tento zdejší mnich obořil na hosta, který vůbec nechápal, oč tu jde. A poté, co mu místní mnich vyspílal a vynadal, mu host blaženě odvětil jediným slovem: Děkuji.
Administrátor
--- 7. 2. 2018
Teologické pojednání o Křtu Páně na Jordáně
Překlad Michala Dvořáčka k obsahu minulého svátku
Upozorňuji na pozoruhodné pojednání, které se týká nejen svátku nýbrž i ikonologického výkladu. (Překlad z řečtiny)
Viz příspěvek na webu olomoucko-brněnské eparchie: O Zjevení Páně
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1196 do č. 1199)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.