1439
Ambon
Administrátor
--- 4. 9. 2024
Zákon o likvidaci UPC???
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
O co skutečně jde v novém ukrajinském „zákoně pro likvidaci církve“?
Rozhodující zřejmě bude, zda je Ukrajinská pravoslavná církev skutečně připravena úplně se oddělit od Moskevského patriarchátu.
Dvacátého srpna 2024 přijala Verchovna rada, ukrajinský parlament, zákon „o ochraně ústavního řádu v oblasti činnosti náboženských organizací“.
Pro nový zákon hlasovalo 265 z celkového počtu 424 poslanců, 29 bylo proti a čtyři se zdrželi hlasování.
Za poněkud těžkopádným názvem se skrývá projekt, který před téměř dvěma lety inicioval ukrajinský premiér s cílem zakázat činnost Ruské pravoslavné církve a s ní spojených organizací na Ukrajině. Ruská pravoslavná církev a především její hlava patriarcha Kirill se totiž staly hlásnou troubou kremelské propagandy a legitimizují válku Ruska proti Ukrajině.
Někteří její hierarchové dokonce popírají právo Ukrajiny na státnost a propagují obnovení „historického“ Velkoruska. Vzhledem k tomu je zcela pochopitelný s tímto zákonem spojený cíl posílit národní bezpečnost Ukrajiny a jejích občanů.
Přesto se po rozhodnutí parlamentu objevilo mnoho rozruchu v médiích. V mezinárodním tisku se nový zákon téměř všude označuje za „zákaz“ nebo dokonce „likvidaci“ Ukrajinské pravoslavné církve.
I papež František trvá na nedotknutelnosti všech církví a Světová rada církví dokonce hovoří o „neodůvodněném kolektivním potrestání jednoho celého náboženského společenství“ a „porušení principů svobody náboženského vyznání a víry“.
Jsou tato obvinění v pořádku?
Ukrajinská pravoslavná církev, která zahrnuje více než 10 tisíc církevních obcí na Ukrajině, byla do roku 2022 autonomní církví v rámci Moskevského patriarchátu. Vzhledem k celonárodnímu útoku Ruska na Ukrajinu hlava Ukrajinské pravoslavné církve metropolita Onufrij (Berezovskij) hned první den války odsoudil vojenskou agresi a vyzval prezidenta Vladimira Putina, aby okamžitě ukončil „bratrovražednou válku“.
Zároveň podpořil ukrajinskou armádu a její obranu ukrajinské suverenity. Když se v následujících týdnech ukázala teologická a historická legitimizace ruské invaze ze strany patriarchy Kirilla a dalších hierarchů Ruské pravoslavné církve, Ukrajinská pravoslavná církev na národním sněmu 27. května 2022 vyhlásila svou „úplnou samostatnost a nezávislost“.
Přesto Moskevský patriarchát si tohoto rozhodnutí nevšímá a dodnes považuje Ukrajinskou pravoslavnou církev za autonomní (dílčí) církev pod svou pravomocí. V církevních ročenkách Ruské pravoslavné církve pro roky 2023 a 2024 jsou všichni biskupové Ukrajinské pravoslavné církve nadále uváděni jako biskupové Moskevského patriarchátu.
Podle řádu Ruské pravoslavné církve je metropolita Onufrij dokonce po patriarchovi nejvýše postaveným stálým členem moskevského posvátného synodu, nejvyššího řídícího orgánu Ruské pravoslavné církve, který se schází pravidelně.
Ačkoli se Onufrij od celonárodní ruské invaze na Ukrajinu neúčastní zasedání v Moskvě, zatím neoznámil své vystoupení ze posvátného synodu Ruské pravoslavné církve a ani neprotestoval proti svému zařazení do hierarchie Ruské pravoslavné církve. Takové něco není známo ani o dalších biskupech Ukrajinské pravoslavné církve. Avšak protojerej Ukrajinské pravoslavné církve Volodymyr Saveliev v prosinci 2022 veřejně protestoval proti svému nevyžádanému zařazení do Vydavatelské rady Ruské pravoslavné církve na nejbližší roky.
Vzhledem k tomu nepřekvapuje, že na Ukrajině se již dva roky opakovaně objevují pochybnosti o nezávislosti Ukrajinské pravoslavné církve. Byl to snad jen krok k uklidnění veřejnosti nebo vlastních církevních obcí? Existují snad stále úzké vazby mezi jednotlivými biskupy Ukrajinské pravoslavné církve a moskevským církevním vedením v pozadí?
To jsou otázky, které si klade poměrně mnoho lidí na Ukrajině. Důvěru ukrajinských úřadů vůči Ukrajinské pravoslavné církvi v době války pravděpodobně nezvýšila ani skutečnost, že metropolita Onufrij a řada dalších hierarchů mají nebo měli i ruské občanství, což však obvykle přiznali až po zveřejnění příslušných důkazů.
Vzhledem k této nejasné situaci ukrajinské státní orgány a domácí zpravodajská služba SBU od prosince 2022 opakovaně provedly razie v domech biskupů a kněží této církve a některé osoby i zatkli. Ukrajinská pravoslavná církev musela opustit velkou část monastýru Kyjevská lávra, který využívala, ale který patří státu.
Proti více než sto duchovním Ukrajinské pravoslavné církve včetně několika biskupů bylo zahájeno vyšetřovací řízení pro kolaboraci s Ruskem nebo pro omlouvání či popírání ruské útočné války. Mezitím nejméně 26 případů vyústilo v soudní odsouzení. Avšak vedení Ukrajinské pravoslavné církve se veřejně nedistancovalo od těchto černých ovcí, které zjevně existují v řadách duchovenstva.
Tyto a podobné pochybnosti o skutečném postoji Ukrajinské pravoslavné církve k Ruské pravoslavné církvi nyní zřejmě vedly k tomuto kontroverznímu zákonu. Je to opravdu porušení Evropské úmluvy o lidských právech a svobody náboženského vyznání zaručené ukrajinskou ústavou?
Proti tomu hovoří už i samotné znění zákona, které výslovně uznává uvedené právní normy a uvádí, že žádné ustanovení tohoto zákona nelze vykládat jako omezení svobody náboženství a víry. Zákon zakazuje jen činnost zahraničních náboženských organizací na Ukrajině, mají-li sídlo ve státě, který útočí na Ukrajinu zbraněmi nebo okupuje části jejího území, nebo takových organizací, které přímo nebo nepřímo podporují vojenskou agresi proti Ukrajině.
Konkrétně jde o činnost Ruské pravoslavné církve – ne Ukrajinské pravoslavné církve! – na Ukrajině, protože Ruská pravoslavná církev je „prodlouženou ideologickou rukou režimu agresorského státu“ Rusko.
Zákon zároveň zakazuje propagaci ideologie „ruského světa“. Tuto ideologii Rusko využívá k popírání státní suverenity Ukrajiny a dalších bývalých sovětských republik a k propagaci imperiálního Velkoruska.
Světový koncil ruského lidu, který vede patriarcha Kirill a který založila Ruská pravoslavná církev, v březnu 2024 prohlásil, že podporuje právě tyto cíle. Jménem jednoty „ruského světa“ byla v rezoluci Světového koncilu označena „speciální vojenská operace“ na Ukrajině za „svatou válku“ a zazněla výzva, aby se celé území dnešní Ukrajiny po ruském vítězství stalo „výlučnou zónou vlivu Ruska“.
Podobný zákon byl již přijat i v Lotyšsku
Tento zákon ukrajinského parlamentu tedy v žádném případě není všeobecným zákazem Ukrajinské pravoslavné církve, jak se to všude tvrdí, ale je spíše organizačním, jurisdikčním a také politicko-ideologickým oddělením Ukrajinské pravoslavné církve, jejích eparchií a farností od Moskevského patriarchátu.
Podobný zákon, který stanoví úplnou nezávislost na Ruské pravoslavné církvi, přijal například lotyšský parlament 8. září 2022, načež se tamní pravoslavná církev na říjnovém sněmu prohlásila za nezávislou. Zajímavé je, že v Lotyšsku se tak stalo bez jakéhokoli protestu ze strany církve a bez obvinění, že stát porušuje náboženskou svobodu.
Od Moskvy se oddělila i církev v Estonsku
A týž den, kdy Verchovna rada přijala nový zákon na Ukrajině, vyhlásil v Estonsku svou odluku od Ruské pravoslavné církve místní sněm tamní pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Stalo se tak v rámci realizace předchozí dohody s estonskou vládou s perspektivou sjednocení s pravoslavnou církví v Estonsku, která podléhá Ekumenickému patriarchátu.
To, co se víceméně potichu odehrává v těchto dvou zemích – které na rozdíl od Ukrajiny ještě nebyly přímo napadeny Ruskem – se však považuje za útok na náboženskou svobodu a v případě Ukrajinské pravoslavné církve za pokus o likvidaci celé církve.
A přitom ukrajinský stát nepožaduje od Ukrajinské pravoslavné církve nic víc, jen aby důsledně prosadila do praxe to, o čem v květnu 2022 rozhodla samotná církev. Bývalý poslanec parlamentu a současný šéf Státní služby pro etnopolitiku a svobodu svědomí Viktor Jelenskij, který radí ukrajinskému prezidentovi v náboženských otázkách a nyní je zodpovědný za implementaci nového zákona, mezitím informoval hlavu Ukrajinské pravoslavné církve, že toto a nic jiného je podmínkou státního uznání Ukrajinské pravoslavné církve.
K tomu, aby se na Ukrajinskou pravoslavnou církev nevztahovala ustanovení nového zákona, by podle Jelenského stačilo, aby Ukrajinská pravoslavná církev písemně vyhlásila vystoupení svých hierarchů z posvátného synodu Ruské pravoslavné církve a ze všech ostatních orgánů Moskevského patriarchátu a oficiálně informovala ostatní světové pravoslavné církve o této úplné odluce od Ruské pravoslavné církve.
Ze strany státu se nepožaduje sjednocení Ukrajinské pravoslavné církve s Pravoslavnou církví Ukrajiny. Jelenskij nepodmiňuje státní uznání Ukrajinské pravoslavné církve jejím vyhlášením autokefality, protože podle pravoslavného kanonického práva může autokefalitu udělit jen mateřská církev.
Nedokáže Ukrajinská pravoslavná církev splnit tyto požadavky?
Není takové vystoupení z orgánů Ruské pravoslavné církve po sněmu v květnu 2022 už dávno na spadnutí? A neměla by mít sama Ukrajinská pravoslavná církev zájem na tom, aby se v jejích chrámech nešířila Putinova imperialistická ideologie „ruského světa“?
To jsou otázky, které si musí položit metropolita Onufrij a jeho duchovenstvo. Ostatní ukrajinské církve, tedy Pravoslavná církev Ukrajiny, Ukrajinská řeckokatolická církev a Římskokatolická církev, jakož i různé protestantské církve a jiná náboženská společenství, na videokonferenci s prezidentem Volodymyrem Zelenským, uspořádané krátce před přijetím zákona, nevznesly žádné námitky proti návrhu tohoto zákona.
Namísto toho odsoudily propagandistické aktivity Ruské pravoslavné církve, která se stala „komplicem krvavých zločinů ruských okupantů proti lidskosti“. „Podle členů Všeukrajinské rady církví a náboženských organizací „hlavní hrozbou pro náboženskou svobodu na Ukrajině je ruská agrese, v jejímž důsledku okupanti zabili desítky duchovních a zničily stovky chrámů a bohoslužebných míst“.
Názory kritiků zákona
Přesto mimo Ukrajinu katolíci a protestanti v současnosti ostře kritizují nový zákon. V této věci nyní existuje pozoruhodné spojenectví mezi Římem, Ženevou a Moskvou. Je samozřejmé, že i Ruská pravoslavná církev označila zákon za nový vrchol státního pronásledování kanonického pravoslaví na Ukrajině.
Moskevský posvátný synod prohlásil, že zákon uvrhne „miliony pravoslavných věřících na Ukrajině“ do ilegality a připraví je o majetek a bohoslužebná místa. Rozsah státního pronásledování Ukrajinské pravoslavné církve je prý srovnatelný s „dechristianizací Francie během Francouzské revoluce“, „ateistickými represemi v Sovětském svazu“ a se „zničením albánské církve“ za vlády Envera Hodži.
Prospěch z tohoto zákona bude mít prý Pravoslavná církev Ukrajiny, kterou Ekumenický patriarchát v roce 2019 propustil do autokefality a jejíž hierarchové a duchovní byli za tento zákon. Za nimi však stojí ekumenický patriarcha a konstantinopolský arcibiskup Bartoloměj. Ten je podle Ruské pravoslavné církve „osobně zodpovědný za organizování pronásledování věřících Ukrajinské pravoslavné církve“.
Jedná se o dlouhodobou válečnou propagandu Moskevského patriarchátu, která je vlastně sama o sobě příčinou vyhlášení tohoto zákona.
Co se bude nadále dít na Ukrajině?
Zákon podepsaný prezidentem Zelenským 24. srpna nabude účinnosti 30 dní po svém zveřejnění. Potom bude na úřadě v čele s Jelenským, aby na základě nového zákona zahájil vyšetřování a v případě potřeby požádal jednotlivé eparchie, farnosti a monastýry, aby přerušily své vazby s Ruskou pravoslavnou církví.
Pokud by požadavku nevyhověly, Státní služba pro etnopolitiku a svobodu svědomí by musela dosáhnout jejich zákazu u soudu. Jelikož však každá církevní obec Ukrajinské pravoslavné církve je registrována jako samostatný právní subjekt a v současnosti existuje více než 10 tisíc církevních obcí, mohlo by jít o velmi zdlouhavý proces, zejména proto, že zákon stanoví, že soudní řízení nemůže začít dříve než za devět měsíců.
Rozhodující otázkou v tomto konfliktu bude pravděpodobně to, zda je Ukrajinská pravoslavná církev skutečně připravena zcela se oddělit od Moskevského patriarchátu. Vedoucí informačního oddělení Ukrajinské pravoslavné církve metropolita Kliment (Večeřa) ve svých prvních vyjádřeních k novému zákonu nevyvolal tento dojem.
Místo toho zaujal stanovisko, že zákon porušuje ukrajinskou ústavu a evropské normy. Autorům tohoto zákona prý nešlo ani tak o samotnou církev, jako spíše o její majetek. To mu připomíná časy Sovětského svazu, kdy ateističtí vládci rovněž nařídili konfiskaci církevního majetku a zbavení církve jejích práv.
Současné metody používané k realizaci těchto plánů jsou prý stejné. Při používání této argumentace neexistuje ani nejmenší náznak, že by se vedení Ukrajinské pravoslavné církve obsahově distancovalo od vedení Ruské pravoslavné církve. Ačkoliv lze chápat kanonicky složitou situaci Ukrajinské pravoslavné církve, přesto je třeba potvrdit alespoň určitou polovičatost jejího vedení, co se týče realizace její samovyhlášené nezávislosti na Ruské pravoslavné církvi.
A teď?
Bude se Ukrajinská pravoslavná církev, která od roku 2022 ztratila značný počet členů, držet této linie? Ukrajinská pravoslavná církev pravděpodobně podá proti zákonu žalobu k Ústavnímu soudu Ukrajiny, jakož i k Evropskému soudu pro lidská práva. I tato řízení budou pravděpodobně trvat dlouho.
Už nějakou dobu se však ozývají i hlasy uvnitř Ukrajinské pravoslavné církve. Viktor Jelenskij upozornil, že v posledních dnech více než 400 kněží opět vyzvalo metropolitu Onufrije, aby svolal další sněm s cílem oficiálně ukončit všechny zbývající vazby mezi Ukrajinskou pravoslavnou církví a Ruskou pravoslavnou církví.
Právě to je záměrem nového zákona. Avšak metropolita odmítl přijmout byť i jen jednu delegaci z této skupiny. Pokud Ukrajinská pravoslavná církev bude nadále odmítat ustoupit, její věřící a někteří kněží budou hlasovat nohama (tj. odejdou). Pravoslavná církev Ukrajiny, která od roku 2019 soupeří s Ukrajinskou pravoslavnou církví, již oznámila, že rada přijme duchovní a věřící z Ukrajinské pravoslavné církve.
Původně publikováno na noek.info. Přeloženo
Administrátor
--- 22. 8. 2024
Velký svátek Božího zjevení
O Proměnění Páně
O jednom z největších novozákonních zjevení se píše v 17. kapitole Matoušova evangelia. Pán vzal s sebou tři ze svých apoštolů a vystoupal na horu Tábor. Kdo tam někdy byl, ví, že to není žádný kopeček, ale dlouhé stoupání. Výprava nahoru a dolů je výlet na půl dne či skoro na celý den, pokud to člověk absolvuje pěšky. Kdysi tam byla vojenská základna, ale v době Ježíšově už bylo na hoře pusto.
Proč s sebou vzal Pán Ježíš tři své učedníky? Protože On sám kdysi, jako Bůh hovořící na hoře Sinaj, uložil Mojžíšovi, aby do Božího Zákona vepsal, že ústy dvou nebo tří svědků má být potvrzena pravda. (Deut 19,15) Co měli tito apoštolé dosvědčit ostatním lidem, a tedy i nám? Odpověď je stručná: Božství Kristovo. To Božství, které prosvítalo skrze Kristovo učení, uzdravování a zázraky (nedávno Pán nasytil zástup pěti tisíc lidí plus ženy a děti) pouhými pěti chlebíčky a dvěma rybkami. Nyní toto Božství zjevil v celé jeho slávě: otevřel duchovní oči apoštolů, aby sami viděli nestvořené světlo Božské blahodati. Před jejich zraky začal zářit a oslnivě svítit.
Ukázal se jim jako Slunce, které je zdrojem světla a vysílá posvěcující paprsky blahodati na všechno stvoření. Tím ukázal apoštolům i obraz budoucího Božího Království, které právě přicházelo, jak pravil týden před tou událostí na Táboru: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mat 16,28) Takže na Táboru jako by se otevřelo okno do Božího Království, kde: „Noci již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.“ (Zjev 22,5) „To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zjev 21,23) Do toho světla budou oblečeni všichni obyvatelé tohoto Království: těla svatých budou svítit a zářit, tak jako luna odráží světlo slunce. Podobně ti, kteří zde na zemi byli posvěceni vírou, dobrými skutky a svatými Tajinami, budou svítit světlem, které vysílá Kristus. Proto na ikonách mají svatí svatozář, aby tak ikona zobrazovala jejich přijetí do Božího světla.
Zázračné Proměnění na Táboru je jedním ze slavných zjevení všech tří Božských Osob. Po události Zjevení Božího, která se stala při křtu Pána Ježíše v Jordánu, je táborské Proměnění dalším zjevením celé Svaté Boží Trojice. Podobně jako u Jordánu se Syn Boží zjevil jako vtělený Bůh (na Táboru ve slávě svého proměnění) a Otec se zjevil skrze hlas, který tam zazněl: Toto je můj milovaný Syn! Na rozdíl od jordánské události se však Duch Svatý zjevil v podobě zářícího oblaku.
* * *
Po stranách Pána Ježíše se objevily dvě další osoby: Mojžíš a Elijáš; první sem přišla z podsvětí jako zástupce zesnulých a druhá zastupovala nebešťany. Všichni zesnulí před Vzkříšením Kristovým totiž sestupovali do podsvětí; tam byl Adam a Eva, všichni, kdo zahynuli při potopě, praotcové Abraham a ostatní, tam byli Mojžíš i Áron, tam prodléval král a žalmista David i všichni proroci, včetně Jana Křtitele. Až Kristus, když k nim po svém zesnutí na Kříži sestoupil, vyvedl je ven. Elijáš byl vzat v ohni na nebe, a tak zatím neumřel, přišel tudíž na Tábor shůry. O čem rozmlouvali s Pánem Ježíšem? Odhalili či potvrdili mu další část jeho cesty a cíl, k němuž vede? Mluvili s ním o jeho oběti za lidské hříchy, kterou přišel podstoupit? O jeho ukřižování a Zmrtvýchvstání? Přišli jej posílit, podobně jako později anděl v Getsemanské zahradě?
Víme, že po sestoupení s hory začal Pán připravovat své učedníky na to, co mu má stát. V posvátných hymnech Církev zpívá, že apoštolům zjevil „Pán slávu svého Božství, aby chápali, že trpí dobrovolně, až budou hledět, jak je na kříž přibíjen“. (Z kondaku svátku)
Když navštívil horu Tábor ct. Paisij Svatohorec, označil přítomnému knězi přesné místo, kde stál Pán Ježíš při svém proměnění. Svatý starec svým duchovním zřením viděl, co se tam kdysi odehrálo, a tak se stal s třemi svatými apoštoly čtvrtým svědkem události Proměnění Páně. Bůh jej vyslal, aby připojil své svědectví kvůli lidem současné doby, kdy slábne a kolísá víra mnohých nás.
* * *
Dnes je svátek blahodatného světla. Toto světlo Božství je totiž blahodať. Kristus je jako slunce – zdroj této duchovní záře. Svatí jsou jako luna, která přijímá světlo slunce a odráží jej, takže se zdá, že sama svítí. Pán si přeje nás všechny zahalit do tohoto světla, do oděvu blahodati, protože toto světlo nás spojuje s Bohem, čili dává nám účast na Božství. Proto činí Pán skrze církev vše, abychom jej byli schopni přijmout. A tak se naplňuje důvod ke vtělení Krista a jeho cíl: Boží Syn se stal jedním z nás, abychom my měli účast na Jeho Božství. Sv. Athanasios Alexandrijský píše: „Bůh se narodil v těle proto, abychom mohli i my býti učiněni bohy,“ čili „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.“ (Viz sv. Irenej Lyonský a kappadočtí Otcové.) A to se děje působením Boží blahodati, která se dává v církvi člověku, kterou Bůh člověka vnitřně očišťuje, osvěcuje a proměňuje.
* * *
Hory jsou v Písmu symbolickým místem, které je mezi nebem a zemí. Na horu vystupují pozemšťané, a s nebe na ni sestupuje Bůh. Je to symbol setkání člověka s Bohem. Naznačuje se tím, že člověk, chce-li se setkat s Bohem, musí vyvinout nějakou námahu (očistit se od hříchu, oprostit se od připoutanosti k světskosti), musí mít touhu po Bohu, která mu dá křídla, aby se povznesl nad světkou marnost, a pak je připraven na setkání s nebem. Povznášíme se k tomuto setkání modlitbou, doprovázenou pokáním i askezí.
Na tento svátek mají pravoslavní křesťané místy zvyk stoupat do hor, navštěvovat chrámy a monastýry v horách. Ať už můžeme navštívit monastýr a popřát mnichům k jejich společnému svátku, či oslavujeme svátek ve svém chrámu, víme, že z duchovního pohledu je svatou Boží horou každý chrám, kde se koná svatá liturgie. Pravoslavná teologie vysvětluje liturgii jako stoupání, výstup vzhůru k Bohu. Při liturgii tedy pomyslně vystupujeme na horu, abychom se setkali s Pánem Ježíšem a poklonili se mu jako Bohu, přijali jeho Tělo a Krev, a tím se sjednocovali s Bohem.
Administrátor
--- 3. 8. 2024
Pozvánka na výuku psaní ikon
Doposavad nejpodrobnější a nejobsáhlejší kurz ikonografie u nás
Podzimní kurz psaní ikon ve Vilémově: 10. – 14. 9. 2024
Díky sponzorovi se podařilo zajistit výraznou slevu:
Celková cena včetně ubytování a stravy za pětidenní kurz je nyní 7000 Kč.
Účastníci se budou nejen prakticky učit tradiční kanonický postup vytváření pravoslavné ikony včetně zlacení, ale mohou absolvovat i přednášky o historickém vývoji ikony a získat další znalosti z oboru ikonologie, symboliky apod. Na příkladu mistrovských děl se poutavou formou účastníci seznámí s celou cestou vzniku ikony.
Ikonopisný kurz povede Mgr. Jana Baudišovová (www. ikony.pravoslavi.cz)
Přihlásit se můžete na email: ikonograf/zavinac/seznam.cz
Podrobnosti viz na níže uvedeném původním letáku (všechny tam uvedené údaje platí, kromě ceny).
Administrátor
--- 25. 7. 2024
Svatost Jana Husa a Jeronýma jako kámen úrazu
Jak se ve světě i v církvi rychlými kroky rozmáhá povrchnost
»Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi,
ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte
živými kameny ve stavbě duchovního chrámu
a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti
přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu. V Písmu přece stojí:
„Hle, pokládám na Sionu úhelný kámen vyvolený a vzácný,
a kdokoli věří v něj, se jistě nezklame.“ Pro vás věřící je tedy vzácný,
ale pro nevěřící je to „Kámen staviteli zavržený, jenž se stal kamenem úhelným,“
a také „Kámen úrazu a skála pohoršení.“ To platí pro ty,
kdo se nad Slovem urážejí a odmítají je, což se stalo jejich údělem.
Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ,
lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho,
který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Kdysi jste ani nebyli lidem, ale teď jste lid Boží;
nedocházeli jste milosrdenství,
ale teď jste milosrdenství došli.«
(2 Petr 2,4-9)
V dnešním zamyšlení bych rád zkoumal, odkud se v pravoslaví na některých místech bere jakýsi odpor vůči svatosti Jana Husa a Jeronýma Pražského. Tento odpor je pro toho, kdo vychází z místní pravoslavné tradice, nebo je na ni napojen, prostě nepochopitelný. Hus je chlouba dějinné cesty našeho národa, reprezentuje celou její složitost a hlavně ten zázrak přetrvávajícího cyrilometodějství, jeho rozumem nevysvětlitelné síly, která se udržuje v mysli národa, jenž se k němu stále nějak vrací a stále je s ním konfrontován a stále je jím přitahován. Takže se nelze divit, když pravoslavný Čech, nositel této tradice, cítí rozpaky nad odmítavými výroky některých bratří vůči Janu Husovi, je jimi zarmucován a hledá, kde se v nich bere to nepřátelství nebo nepochopení vůči dějinné součásti naší existence a vůči projevům té dávné cyrilometodějské setby. Nemůžeme si nevšimnou, že právě na cyrilometodějství a jeho skrytém přetrvávání a povědomí národa byla založena obnova naší místní české pravoslavné církve. Ano, nikoliv vznik ani znovu vznik, ale obnova. (Obnovit lze jen to, co zde stále bylo a je. Tak to chápal svatý vladyka Gorazd.)
Všiml jsem si, že Jana Husa nepřijímají z Čechů ti, kteří přešli do pravoslavné církve buď od katolíků nebo od protestantů. V obou případech je jejich vztah k Husovi zformován v nepravoslavném prostředí, a předsudků se člověk těžko zbavuje. Druhým zdrojem jsou pochopitelně pravoslavní z východního Slovenska a pak Rusové. Myšlení východního Slovenska je stále do jisté míry ovlivněno uniaty a Ruská církev je ze všech světových pravoslavných církví zdaleka nejvíce ovlivněna římskokatolickou církví.
Nemyslím to však tak, jako by do pravoslaví ze západní církve pronikl přímo zformovaný názor na Husa a husitství. To, co ze západu proniklo mezi naše bratry na východě, je spíše římskou scholastikou zformovaný způsob myšlení a racionalismem silně zjednodušené hodnocení. A tím bych se rád v průběhu tohoto článku trošku zabýval (spolu s argumentací vedenou proti tomuto zjednodušenému a hlavně děsivě povrchnímu hodnocení Husa).
* * *
 |
Částečně lze tuto proměnu vysvětlit tehdy živým a dnes vyčpělým slavjanofilstvím. Anebo pádem Rakousko-uherska a moci tehdejší římské církve a kontextem těchto změn. Ještě nejobstojnější je vysvětlovat to národnostním cítěním (to jsem osobně zažil u nejstarší generace duchovenstva, s níž jsem se v církvi setkal). Národní cítění je dnes v úpadku, a tím lze částečně odůvodnit, proč k Husovi nemají vztah nejen příslušníci jiných národností v naší místní církvi, ale ani ti z Čechů, pro které je pojem národ a národnost víceméně abstraktní záležitostí.
Jenže tím nelze vysvětlit vše. Lidé v době sv. Gorazda sice tolik nevěděli o učení Řehoře Palamy, ale přesto jejich zbožnost pronikala hlouběji do života a do srdce, než nám, a tak viděli to, co nevidí dnes někteří, kteří už „nemají oči k vidění“. (Podle ústní tradice podávané pamětníky považoval vladyka Gorazd obnovení pravoslavné církve v českém národě za věc Boží a viděl v tom dílo přispění shůry především od sv. Cyrila a Metoděje a od Jana Husa; ač samozřejmě prokazoval nezměrnou úctu všem českým pravoslavným svatým.)
Vladyka Gorazd sám měl s těmito kostnickými mučedníky něco společného. Nemám na mysli jen jeho vyznavačský život a mučednickou smrt. Způsob myšlení, kterému je cizí (ba, odporná) každá povrchnost, formalismus a všechno prázdné replikování forem, bez naplňování jejich duchovního obsahu. Dále to byl společný odpor k mravním pokleskům a lžím. Tady bychom mohli nalézt jeden ze zdrojů současného nezájmu pravoslavných křesťanů o mučedníka Husa. Co všechno se jen děje v současné církvi! Jak by mohl Husově světeckému zápasu rozumět někdo, pro koho je církev zdroj peněz nebo kdo vyloupí svůj vlastní svěřený mu chrám; nebo někdo, kdo lže, pomlouvá, uráží či páchá jiné nemravnosti či nečistotu?, či někdo, kdo pro své osobní vášně nic nevidí jasně, a tak nedohlédne hlubin křesťanské víry?
Kdo sám nedokáže obětovat žádnou svou vášeň, ani se nevzdá ničeho jiného z toho, co nás odděluje od Boha, nikdy nepochopí oběť mučedníka, oběť Jana Husa, který se kvůli Pravdě - Kristu vzdal svého života.
Nedostatek úcty ke kostnickým mučedníkům může vycházet z té naprosté nepodobnosti současníků těmto velikánům zbožnosti, morálky a mravnosti. Lidé, kteří jsou jim tak vzdáleni jako my, prostě nemohou vidět jejich velikost, a tak se formalisticky zabývají racionalisticky suchým hodnocením toho, komu nejsou hodni ani zavázat řemínek na obuvi jeho. Jak by farizej doufající jen v sebe mohl nahlédnout velikost Kristovu?
Duchaprázdná povrchnost a morální úpadek jsou bohužel jevem signifikantním pro naše poslední doby. To platí nejen pro světské lidi, ale ve stále vzrůstajícím počtu i pro křesťany, jimiž pak není "dáno znát tajemství Božího království ... aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali." (Srovn. Luk 8,10) Jistě, povrchnost a morální úpadek zde byly vždy, ale snad nikdy ještě nebyly v církvi v takové míře a neměly takový vliv na život církve.
Ještě daleko bolestněji, než na případu Jana Husa, je to zřejmé na současné ruské "pravoslavné" agresi proti Ukrajině, kterou někteří pravoslavní zaslepení podivnými ideoloiemi, nacismem Ruského světa, nebo konspiracemi, obhajují. Jak strašná a duchovně umrtvující může být povrchnost, když dokáže učinit lidské srdce necitelným k bohapustému vraždění obyvatelstva včetně dětí a nemocných! »Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´« (Mat 13,15) Srdce obrostlé balastem může zabránit spáse člověka! »A tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izaiáš: `Hospodine, kdo uvěřil našemu kázání? A komu byla zjevena moc Hospodinova?´ Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: `Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.´« (Jan 12,38-40)Co je asi příčinou té povrchnosti a snadnému podléhání manipulacím? Určitě to nebude věrnost evangeliu! Asi to bude naše srdce obrostlé tukem blahobytu, pohodlí. Serafim Rose by zdůraznil: závislost na zábavě a na technologiích. Virtualizace stále rozsáhlejších oblastí lidského života. Tedy jakási nereálnost prostředí, ve kterém žijeme své životy. (Viz např. prostředí a klima v diskusích na Facebooku.)
Výsledkem je honba lidí za zábavou, sensacemi, drby, novinkami, konspiracemi a dalšími takovými prázdnotami a daremnostmi. Jejich srdce se stává snadnou kořistí propagandy či konspirátorů. Když to přeroste určité hranice, je snadné některé lidi představit jako nepřítele a začít je dehumanizovat jakožto heretiky a prostě skoro nelidské bytosti. To pak nastupuje fašismus nebo jiná totalita. Je přece snadné neustrnout se nad upálením člověka a s chladným srdcem rychle zapomenout na jeho mravní, morální a duchovní velikost, která je nesrovnatelně výše, než moje úroveň, když ho nejdřív prohlásím za heretika, služebníka ďábla a na hlavu mu posadíme čepici s namalovanými běsy. Pak už vlastně neodsuzujeme člověka, ale služebníka ďáblova, a to je něco úplně jiného. Je to podobné, jako ta snadnost zabíjení Ukrajinců (nebo s tím souhlasit), když v nich přestaneme vidět lidi (natož bratry!), ale prohlásíme je za fašisty nebo za hrozbu (fašistu nezabíjíme ale likvidujeme, zloduchy eliminujeme, hrozbu je nutno odstranit, a morálně to pak přece nemá nic společného s vraždou, že?).Někteří naši „pravoslavní“ dokonce hovoří o Husovi s neskrývaným odporem. Něco lze o nich poznat z celkového profilu jejich vystupování, a lze vytušit, že si svůj postoj zdůvodňují argumenty vzešlými na půdě formalismu a povrchnosti. Oč méně lidé poznali ducha pravoslaví, tím více soudí - ať už své biskupy, či jiné lidi, hledají všude nepřátele, na které by mohli útočit, či soudí celé národy, nebo - a zvláště - svaté. Projevem formalismu v duchovním životě bývá právě přivlastňování si práva soudu. Jak nebezpečné je bojovat proti svatosti některého svatého, asi netřeba rozebírat. Ďábel získává velká práva nad takovými opovážlivci (církevní dějiny znají řadu takových smutných příkladů). Zlaté pravidlo, jak se chovat k takovým duchovním jevům, na které jsou v církvi různé názory či se ještě tříbí pohledy a není jednota ve vidění svatosti nebo panují pochybnosti ohledně zázraku, zní: nemusíš to přijímat, ale ani neodmítej.
Postavíme-li na jednu stranu ty, kdo upálili Jana Husa, spolu s těmi, kdo s tím dodnes souhlasí či jej odsuzují, přehlížejíce jeho víru a morální výši, a na druhou stranu postavíme současné fašistické Rusko a veškerou tu ruskou totalitu, agresi a nesnášenlivost, vidíme až překvapivě mnohočetné spojení mezi oběma stranami. Obojí je způsobeno duchovní slepotou.
Obávám se, že je to další rovina dlouhodobého duchovního vlivu Ruska (je mi líto, že to tak musím říci). Pro Rusko je nechápání a odsuzování cest, jimiž se ubírá svatost, typickým projevem jeho tradiční záliby ve formalismu, který převzalo od západu. Svatí totiž dosti často jaksi nezapadají do různých formulářů s vyznačenými kategoriemi. Nevejdou se do všech těch učených škatulek. (Jednou jsem na ruské internetové diskusi četl úvahu teologa, že jednoho uvažovaného nového svatého by nemohla církev kanonizovat, protože v proskomidii není taková kategorie svatých; jde pochopitelně o nesmysl.) Připomeňme si tažení ruských biskupů a teologů proti svatosti Serafíma Sarovského (svůj slavný zápis o sv. Serafímovi musel Motovilov skrýt a i po zveřejnění hrozilo jeho vydavateli v Rusku nebezpečí); tzv. „synod“ (bez patriarchy se nejednalo o synod v pravém smyslu slova) dokonce výslovně odmítl úvahu o kanonizaci Serafíma. Vzpomínám si, jak prof. Osipov na svých přednáškách vášnivě brojil proti svatosti jednoho svatohorského mnicha, učitele modlitby, který je v řeckém světě i mezi athonskými mnichy hodně uctívaný a Konstantinopolský patriarchát ho posléze svatořečil (Osipov si tím vzal na svědomí, že odradil možná mnoho věřících od čtení knih o tomto svatém a třeba je tím připravil o duchovní užitek, který by z toho mohli získat).
U nás zase před pár desetiletími jeden rusofil protestoval proti záměru našeho synodu kanonizovat vladyku mučedníka Gorazda (protože Gorazd při své misii nepostupoval podle všech tabulek ruského typikonu atd.; skutečností je, že polovina biskupů synodu byla zprvu proti jeho svatořečení). V dobách první republiky se zde našlo nemálo lidí napojených na ruské pravoslaví, kteří prováděli vladykovi Gorazdovi, co mohli nejhoršího. Dost uškodili jeho misijnímu dílu. Tito falešní „bratři“ procházejí všemi dobami a všude a stále jen škodí každému svatému dílu. Píše o nich už ap. Pavel. V dobách Cyrila a Metoděje to byl Wiching a franští „bratři“; i Hus měl kolem sebe falešné bratry z Čech, kteří mu pomohli do plamenů, pak ty koncilní vlky v beránčím rouše pastýřů; Gorazd tady měl pravoslavné ruské bratry, a dnes... Vždy se někdo najde.
Není asi náhodné, že proti svatosti Jana Husa se dnes u nás staví na odpor často právě prorusky naladění lidé, přívrženci tristní poemy o Třetím Římu a blouznění o Ruském světě.
A tak dnešní diskuse o svatosti Husově, nebo spíš výkřiky věčně neklidných, ve svém celkovém profilu víc než o Husovi svědčí o nás samotných. O našem duchovním, morálním i mravním stavu. Podobné se přitahuje s podobným. Hus k sobě přitahuje takové, jako byl vl. Gorazd. To je vlastnost Husovy památky - je jako útes, o který se ještě po šesti stovkách let rozbíjejí lodičky lidí v nějakém duchovním či mravním ohledu pochybných. Možná proto mají s Husem takoví vášniví lidé problém?
* * *
 |
Formální stránka církevního učení má samozřejmě svou důležitost pro život církve. Nikdo snad nechce zpochybňovat význam věroučných formulací. Ale formule, které dle možností obkreslují pravdu, musí především ožívat v lidských srdcích. V pravoslavné církvi se vždy hledělo nejen na literu, ale i na ducha. A když vzniklo podezření z hereze, pak se na sněmech zkoumalo, jaké cíle má ten, kdo hlásá nějaké nové formule. Jestli jen prosazuje sebe sama nebo touží po pravdě. Jestli církev trhá a rozbíjí, nebo jestli se nechá shromážděním otců poučit. Jaký projevuje vztah k jednotě církve. Hledělo se na to, jestli k dané otázce už církev zaujala autoritativní stanovisko a jestli se vůči němu staví dotyčná osoba do opozice nebo s pokorou.
Písmo praví, že „naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život“. (2 Kor 3,5-6)
Známe případy z dějin i z církevní tradice, kdy se i svatým lidem stávalo, že vyjadřovali svou víru špatnými formulacemi či ještě nevytříbeným pojmoslovím (viz sv. Cyril Alexandrijský a jeho slavná problematická teze: Mia fysis tou theou logou sesarkomene) či různé teologické omyly svatých otců (Irenej Lyonský, Jan Zlatoústý; mezi svatými otci je ve skutečnosti jen málo těch, kteří se vyjadřovali vyčerpávajícím způsobem a zároveň absolutně přesně a jejich výroky jsou pravidlem orthodoxie, jako např. Athanasios Alexandrijský, Jan Damašský). Církevní tradice nám dochovala případ poustevníka, který se z neznalosti modlil heretickou variantu trojsvaté písně, a přesto se s ním přicházel modlit anděl (po čase pak Bůh poslal jiného poustevníka, aby tohoto poučil).Když se budeme držet čistě povrchního či formálního náhledu, můžeme začít pochybovat např. o svatosti Konstantina Velikého, který páchal různé věci a nakonec byl pokřtěn ariánským biskupem. (Ostatně kvůli tomu mu odepřeli „poctu svatosti“ římští katolíci, kterým se naši pravoslavní dnešní scholastikové tak blíží duchem.) Kdybychom na věci hleděli tímto prismatem, odporovalo by to duchu pravoslavné církve. Hlavně se to týká naděje, že Bůh nás bude soudit podle toho, jakými jsme uvnitř. Podobně jako Bůh na soudu nebude hledat, zač nás odsoudit, ale bude hledat, jak nás zachránit (o tom nás ubezpečuje asketická tradice církve), tak i církev hledá znamení shůry svědčící o svatosti člověka. Husovo znamení shůry je především jeho neutuchající světecká památka, která je neustále inspirativní pro nové a nové generace, ve kterých si Hus vždy najde své spřízněné duše. Církevní vědomí není tak úzkoprsé, jak by je někteří nejspíš chtěli mít.
Vyznáváním všech dogmat se člověk formálně stává pravoslavným křesťanem, leč teprve když je vyznává svou duchovní praxí a uskutečňuje je v hlubinách svého osobního duchovního života, stává se pravoslavným křesťanem cele. Bůh chce naše srdce, chce je proměnit, nespokojí se s tím, že člověk kývne na články pravoslavné věrouky. V určitých případech se lze obejít i bez ní. Co asi věděli o základech věrouky z pohanů vzešlí prvomučedníci, kteří pod dojmem důstojnosti popravovaných křesťanů o sobě prohlásili: „I já jsem křesťan!“ a sami hned šli do arény na smrt, aby zemřeli spolu s křesťany, a dnes je všechny považujeme za svaté? Jejich svatost se zakládá jen na touze po Kristu, na sebeoběti a na touze patřit do společenství církve (nikoliv abstraktní církve, ale církve konkrétně představené křesťany v cirku; to znamenalo, že se chtějí ke Kristu připojit tím, že umřou spolu s křesťany). Mezi pravoslavnými svatými bude dost mučedníků a poustevníků, kteří neznali ani základní modlitby a je otázkou, jak si vykládali věrouku, pokud se o ní vůbec něco širšího dozvěděli. To, co však měli, byla touha po Kristu či láska ke Kristu, jak jim bylo dáno jej poznat, a sebeoběť, kterou tuto lásku pečetili.
Vlastně je jen jediný zásadní problém v dosahování svatosti věřících v Krista - a ten mají ti, kteří o pravoslavné víře věděli, seznámili se s ní a uvědoměle ji odmítli, či dokonce proti ní bojovali, nebo ti, kteří vědomě trhali jednotu církve rozkolem. Takoví o sobě zde na zemi rozhodli a zavrhli Pravdu = Krista. A protože si mimo hranice kanonické církve nemůžeme být o nikom jisti, svatořečíme ty, kteří se za svého života rozhodli pro jednotu s pravoslavnou církví a její vírou. Výjimkou jsou ti, kdo byli sjednoceni s Kristem jen tím, že byli pokřtěni vlastní krví bez ohledu na to, jaký život vedli před tímto křtem. Takové svatořečíme a klademe za vzor jako ty, kdo naplnili Kristova slova: „Kdokoli by chtěl život svůj zachránit, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání.“ (Luk 9,24)
* * *
Mimo církev je krajně obtížné dojít odpuštění hříchů a sjednocení s Kristem, neboť tam k tomu schází blahodatné prostředky (svaté Tajiny). Avšak v době po Kristu to úplně vylučovat nelze. Takovou cestou je křest vlastní krví u mučedníků, kteří se nemohli s námi sjednotit obvyklým způsobem. Z hlediska vyhlašování něčí svatosti tedy můžeme připočíst k našim svatým ty, kteří nějakým výjimečným skutkem, který pro Krista vykonali, o sobě vyjevili takovou lásku k Němu a jeho Církvi, pro níž učinili to nejvíce, co člověk učinit může.
Tím jsme dotkli dalšího umrtveného bodu těch, kdo nemají Husa příliš v oblibě. A tím je prázdný vztah současných křesťanů k mučednictví, k utrpení za Krista. Možná teoreticky bychom dokázali připustit, že mučednictví je velká věc a nutné svědectví o Kristu, - pokud se nás to však přímo netýká. Mučednictví dnes lidé spojují s fanatismem. Kdo z nás je schopen chápat ho jako křesťanskou opravdovost? Jako vrchol toho, co můžeme pro Krista učinit? Jako pravoslavní asi nebudeme výslovně odporovat svatosti a dokonalosti těch, kteří se v dějinách stali mučedníky, protože museli. Dokážeme však chápat ty, kteří se mučedníky stát chtěli? Ty křesťany, kteří v dobách pronásledování hlasitě vyznávali svou víru v očekávání, že budou zatčeni a popraveni? Ty, kteří opustili dokonce i poustevnický (a relativně bezpečný) život a šli vyznávat svou víru do měst, aby mohli trpět pro Krista? Ty, kteří nejenže v dobách pronásledování neskrývali ani sebe ani svou víru, ale naopak chodili do věznic pečovat o žalářované bratry a zjevně ukazovat, že k nim patří? A jak byli mnozí z těchto zklamaní, že jim Bůh nedopřál mučednictví ani vyznavačství a nebyli za svou víru popraveni nebo alespoň zmrzačeni? Kdo to dnes dokáže pochopit?
Už vladyka Gorazd psal o svatosti Husově: „Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka... U nás už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat než umírat. Nicméně není nic většího, nežli svůj život položit pro blahou zvěst Kristovu.“ Jestliže v jeho době „nebylo mučednictví příliš hodnoceno“, co teprve říci o současnosti? V době před příchodem antikrista ukazujeme takovou morální a duchovní slabost, že nejsme schopni vytrpět ani malý zápas za očištění sebe samotných. Kdo dnes uskutečňuje Kristova slova: Zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne? Nepřekonáme dnes ani své nečisté vášně, ani svůj egoismus, jimiž navíc klidně cloumáme s církví. Dnes v církvi vidíme tolik nemorálnosti, duchovního úpadku, vzpoury a reptání, že je úplně zřejmé, jak dalece jsme vzdáleni od jakéhokoliv ponětí o sebezapření čili od mučednictví. A kde není žádné ponětí, tam není ani úcta ani následování ani pokora. Tam je jen triumf svévole. Pak se nedivme, že mučednictví Jana Husa a Jeronýma nás neoslovuje a místo toho řešíme otázky, co si asi mysleli o filioque. Taková už je naše doba, kdy můžeme cítit dech přicházejícího antikrista (pravil starec Kyril před 20 lety v Trojické lávře), který mezi pravoslavnými asi nenalezne mnoho těch, kteří by byli schopni vzdorovat. Triumf pýchy a svévole je slavobránou k vítání antikrista.
Nelze se tedy divit těm, kteří současné pokřikování některých „věčně neklidných“ lidí proti Husovi vnímají spíše jako projev toho reptajícího ducha vzdoru, který si vždy najde něco, proti čemu se bouřit. Těžko lze uvěřit, že za jejich postojem nestojí vášně, ale jejich zájmem je jen zápas za pravoslaví.
* * *
Typické pro poslední doby je, že současní lidé jsou schopni spíše debatovat nad jemnostmi dogmatického bohosloví, jestli se Hus v něčem mýlil (např. jak to bylo s jeho názorem na očistec), a o eklesiologicko-kanonických principech, tj. jestli se Hus radikálně a oficiálně distancoval od nepravoslavné římské církve, aby mohl být považován za pravoslavného, ale vůbec nechápou, co to znamená křest vlastní krví. Dříve to byl známý pojem pro uznávání svatosti mučedníků, kteří trpěli za Krista a toužili po jednotě s církví. U Husa to mělo podobu uznávání biblické i ústní tradice církve, veřejné odmítnutí vysloveně bezbožných výmyslů (simonie - odpustky a svatokupectví), nemravností a západních novot, a hledání původních řádů církevních. Tím se jasně přiklonil k pravoslaví a distancoval se od toho, čím se latinská církev od pravoslaví odlišovala. A proč by měl Hus nějakým oficiálním kanonickým aktem vystupovat z římské církve, když ho římská církev sama vyobcovala (jak je zjevné z jeho „odsvěcení“ a z toho, že mu ani kněze před smrtí nedopřála a za služebníka ďáblova ho prohlásila)? Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že Hus uvedená kritéria svatosti mučedníků splňuje vrchovatě.
Někdo třeba namítne: i protestanti a latiníci mají své mučedníky, kteří se obětovali za svou církev, resp. svou víru. Kolik katolických misionářů zemřelo, když je zabili domorodci! Kolik protestantů a sektářů zemřelo pro svou víru (či svůj blud), když je zabíjeli katolíci! K tomu je potřeba uvést především, abychom nikdy nezlehčovali to, že někdo nevinně zemře za svou víru. Je to po stránce morální vždy velká věc. Ale pochopitelně to neznamená, že bychom měli všechny tyto zemřelé svatořečit či vyznávat jejich svatost! Nechme na Bohu, jak jejich smrt ohodnotí On.Můžeme oprávněně odhadnout, že kdyby nebyl Jan Hus upálen a zůstal by na svobodě, zřejmě by následoval svého přítele Jeronýma a stal se pravoslavným křesťanem (zřejmě by někam vycestoval a požádal o sjednocení s pravoslavnou církví). Spolu s tím by si jistě upřesnil i odpovědi na všechny teologické otázky (tím si můžeme být jisti, protože už v r. 1435, dvacet let po smrti Husově, vytýkali latiníci následovníkům Husovým (utrakvistům, kteří ctili Husa jako svého učitele a světce), že jsou mezi nimi rozšířena bludná učení, jako že neexistuje očistec, a že je pouze věčná sláva nebo věčná muka pro zemřelé; že Duch Svatý vychází jenom z Otce a ne i ze Syna). To vše ale pro nás není klíčové, neboť se s Kristem a jeho Církví plně sjednotil svou mučednickou smrtí, ke které ho přivedlo jeho životní hledání, svědomí a přesvědčení, a touha obnovit zde církev na původních (=pravoslavných) kořenech. Podobně jako u prvokřesťanských mučedníků, pokřtěných vlastní krví, nebyla Husova představa církve abstraktní, ani neumřel za věrnost nějaké herezi, ale byla to smrt za touhu po skutečné Církvi, tj. církvi očištěné od bludů, církvi s původními řády a původní zbožností. Proto mohl vladyka Gorazd napsat: „Hus byl pravý mučedník pravoslavné ideje,“ a že „v Husovi popravil koncil pravoslavné vzpomínky Čechů.“
Případ Jana Husa je jiný. Nezemřel za blud. Jeho smrt je výslednicí jeho života, a ten směřoval k pravoslaví tak, jako střelka kompasu směřuje na sever. Důkazem toho je nejen jeho učení, ale i chování jeho přítele Jeronýma, s nímž byl určitě v nějaké souznění; však také Jeroným jel do Kostnice postavit se za Husa. Zabili ho ti, kteří nenáviděli pravdu, nenáviděli pravoslaví (jak dokázali o rok později, když umučili Jeronýma Pražského, který se nechtěl zříci své pravoslavné víry). A kvůli této nenávisti museli zabít Jana Husa. Tato nenávist může pocházet jedině od ďábla, a tak dokonce i on nechtěně vydává svědectví, že Hus byl Kristův svatý.
Víme z Písma, že Krista zabili představitelé židů z nenávisti vůči Bohu; dobře věděli, že Kristus je Mesiáš, ale z nenávisti k Pravdě ho bez spravedlivé příčiny zabili. S kostnickým koncilem je to stejné. Řekl by snad někdo, že Kristus není Spasitel světa, protože byl žid a židé si „jen“ popravili jednoho svého žida? To jistě žádný křesťan tvrdit nebude. Něco podobného však hlásají ti, kteří tvrdí, že Hus není svatý, protože zemřel za Boží pravdu ve špatné církvi, popraven touto církví a je to věc jen této církve.
* * *
Odpůrci myšlenky na přetrvávající cyrilometodějství v Čechách a potažmo i na Husovo směřování k pravoslaví zásadně ignorují (nebo neznají) tu dlouhou řadu důkazů, která tyto ideje podporuje. Jsou to pochopitelně důkazy vesměs nepřímé, protože nepřátelé pravoslaví zde měli celých tisíc let na to, aby se pokusili všechny památky zahladit, knihy spálit, fresky přemalovat a české dějiny přepsat, upravit, cenzurovat. (Známým takovým falsifikátorem českých dějin byl Kosmas, což už dnes historici obecně uznávají.) Tak jako na akropoli na Valech u Mikulčic nesměl zůstat kámen na kameni a všechny pozůstatky jednoho z cyrilometodějských center byly pečlivě schovány pod drny, tak se to provádělo i všude jinde. Nicméně i nepřímé důkazy, kterých zůstalo dosti, vytvářejí-li logickou dlouhou řadu a ucelený obraz, jsou obecně uznávány jako náhrada důkazů přímých.
Někoho může mást, že Jan Hus výslovně o pravoslavné církvi nikdy nehovořil. (Pokud ano, tak se nám o tom nic nedochovalo.) Proč? Což se v Praze nevyptával Řeků? Umíme si představit, co by to znamenalo v kontextu úkolu, který si předsevzal: bojovat za očištění církve západní, ve které doufal. My se dnes můžeme nad touto představou pousmát a prohlásit ji za pošetilou, ale v době Husově neuplynula ještě tak dlouhá doba od velkého rozkolu, aby se nebylo možno chovat takou naději (Konstantinopolská církev nebrala moc vážně tento rozkol ještě 150 let poté, co vznikl; a kdyby křižáci v r. 1204 nepřepadli Konstantinopol, čekal by Východ na usmíření se západem jistě ještě v době Husově). A navíc západní církev tonula v problémech, hnutí za očištění vznikala po celém západě. Možnost nějaké změny visela ve vzduchu. Možná proto se Jan Hus nechtěl ihned distancovat od západní církve, ale vyčkával, zda nebude jeho snaha užitečnější, když bude přicházet z prostředí církve latinské (tomu by nasvědčovalo i pozdější vyjednávání husitů s latinskou církví a stálé váhání odklonit se od Říma).
Jeho zřejmě nejbližší přítel Jeroným Pražský byl bouřlivák, ten dlouho neváhal a stal se pravoslavným křesťanem. Není možné si představit, že by ti dva o tom spolu nehovořili. Že by to učinil bez souhlasu Husova či v rozporu s jeho názory. (Kdyby to tak bylo, pak by to buď znamenalo konec jejich tak blízkého přátelství a nebo Jeronýmovo pozdější odřeknutí se pravoslaví - jenže obě tyto varianty popírá Jeroným v Kostnici.) Jaká souhra mezi nimi panovala? Vyslal Jeronýma k pravoslavným právě Hus? Měli připravený nějaký společný postup? Měl Jeroným prozkoumat možnosti a cestu, po které se chtěl v případě zmaření nadějí na obnovu západní církve vydat i Hus? Nevíme nic.
Každopádně, Hus byl upálen v r. 1415 a už po r. 1430 se husité dožadovali při jednání o kompaktátech přítomnosti zástupců východní církve „za účelem sjednocení se s ní“; to dobře vyjadřuje duchovní směřování následovníků Jana Husa, kteří považovali Husa za svého učitele a světce, a zároveň jsou to plody činnosti Jeronýma Pražského.
A dále: dokáže si někdo představit, že by Hus s Jeronýmem spolu nesloužili a nepřijímali společně? Jeroným jako pravoslavný přijímá od Husa svaté Tajiny... Každý teolog ví, co to znamená.
A nakonec uvažme, že sice po smrti Jana a Jeronýma husitům nějakou dobu trvalo, než dosáhli shody v názorech, ale stále při tom hleděli směrem ke Konstantinopoli a druhé poselství umírněných husitů přijali biskupové v Konstantinopoli a uznali jejich věrouku, že je v pořádku. (Můžete si o tom přečíst.) Tito husité vyznávali svatost mučedníků Jana i Jeronýma stejně jako naprostá většina národa (80%), která byla utrakvistická; jejich jména byla tenkrát v Čechách zapsána do kalendáře mezi svaté. (Tím vlídným a bezvýhradným přijetím husitského posla v Konstantinopoli a nabídkou sjednocení, nebo spíše už sjednocením de jure, byla, mimochodem, i pravoslavně schválena nejen víra husitských utrakvistů, ale i svatost mučednictví jejich učitelů a světců.)
Delegace Čechů, doprovázejících Gorazda k biskupskému svěcení v Bělehradě v r. 1921, vstoupila do zasedací síně s Husovým znakem na praporu.
Místní duchovenská autorita, arcibiskup pražský a metropolita naší církve, vladyka Kryštof prohlásil o svatosti Husově v pořadu ČT Cesty víry vysílaném 8. 7. 2007: »Nehledíme na jeho teologické spisy, nehledíme na okolnosti politické ... hledíme na jeho konečné vyznání a přiznání se k Boží pravdě. ... Měl jsem možnost tuto otázku probírat s mnohými teology, hierarchy, kteří říkali: „Byl to mučedník, trpěl za pravdu, je to náš, pravoslavný, světec.“ Velikán srbského národa, sv. Nikolaj Velimirovič, napsal dokonce spis: „Svatý Jan Hus“.« Jinde metropolita prohlásil, že jejich svatořečení není potřeba, protože oba byli jako mučedníci považováni za svaté většinou českého národa - utrakvisty - a tak to bylo vzato v Konstantinopoli na vědomí (v případě mučedníků není svatořečení potřeba). Ve své předmluvě k 2. vydání knihy sv. Nikolaje Velimiroviče píše o kostnických mučednících: „O jejich svatosti nikdy nebylo pochyb ... protože jejich mučednická smrt ohněm byla křtem svatosti.“ Řekové dodnes uznávají jejich svatost, viz o tom svědectví vladyky Kryštofa v článku zde.
Druhý člen této dvojice, Jeroným Pražský byl upálen na stejném místě rok po Husovi. Jeho soudní kauza už je zcela přehledná: ten žádná dogmata latiníků nepřijímal, stal se pravoslavným řádným sjednocením a držel se pravoslaví, a byl upálen jen kvůli tomu.
Možná, že vlastně činíme chybu, když na tyto dva mučedníky hledíme odděleně. Asi bychom je měli vnímat jako dvojici, v níž myšlení jednoho vyjadřuje i názory druhého. A společná by možná měla být i jejich světecká oslava. Něco podobného pravoslavná církev už zná: např. svatí Konstantin a Helena jsou svatí jakožto dvojice, nikoliv však každý zvlášť.
* * *
Vladyka Gorazd zpracoval Husovo vystoupení a učení z pravoslavného hlediska. Můžete si jeho studii přečíst zde. Nevěřte různým zlomyslným pomluvám, které pocházejí od středověkých nepřátel Husa, či překrouceným názorům těch, kteří s jeho odkazem nakládali podle svého, a tak se tyto zvěsti o Husovi dostaly na východ a dodnes někteří pravoslavní podle nich soudí Husa. Se zvláštní opatrností je potřeba přistupovat k tomu, co o něm říkají protestanti, kteří si někdy vykládají jeho postoje a učení už deformovaně podle svých reformačních názorů a spatřují v Husovi svého člověka, čili protestanta. (Protestanti šířili na východě povědomí o Husovi, jako by to byl protestant, a tím bohužel hodně uškodili jeho památce mezi pravoslavnými.) Někteří pravoslavní u nás i ve světě si pak utvářejí názor na Husa právě podle toho, co se o nich šíří za pomluvy či zkratky.
Na hranici zpíval Hus Panně Marii, kterou za svého života vyznával jako Bohorodici a uznával její panenství před i po narození Pána Ježíše, kterého vyznával za jejího jednorozeného Syna. Vyplývá to z komplexního studia jeho spisů. Zdá se, že jeho víra a učení o přesv. Bohorodici byly ve shodě s pravoslavím.
Nepídíme se tedy, v čem snad Hus chybil (určitě by se něco našlo vzhledem k tehdejším omezeným možnostem poznání a poučení), spíše bychom se ptali v případě některých omylů Husových, zda ho někdy někdo pravoslavný upozornil na jeho omyl a zda Hus pravoslavné učení odmítl. Nevíme, že by se to stalo. My však dnes upíráme svou pozornost především na jeho věrnost Pravdě (=Kristu), sebeobětavou odvahu usvědčovat zjevné novoty a hereze a mravní nepravosti, distancovat se od nich, a hlavně najít původní církevní řády. V tomto duchovnímu zápasu za Pravdu = za Krista položil svůj život. Svědčil, kudy chodil, o této Pravdě a jako svědek (= martyr) Pravdy skonal.
V kontextu svého života, směřování a učení byl Hus skrze mučednický křest vlastní krví omyt od všech případných omylů a připočten k pravé Církvi Kristově. To je obvyklý pravoslavný pohled na takové případy.
Ještě na okraj výše zmíněné šíře a smířlivosti, která je pravým opakem inkvizičního myšlení, sem připíšu poznámku z jiné oblasti církevního života: Církev přebírala součásti obřadů i od pohanů nebo od židů, kteří pronásledovali křesťany. Teologové to znají, ale ostatní lidé často neví, že v hymnografii používané při našich bohoslužbách máme některé hymny, modlitby, které složili a zavedli odsouzení heretici. Církvi to nevadilo a nevyřadila je z používání, když se tyto modlitby nedotýkaly předmětu jejich hereze. Máme i obřady, které pocházejí od heretiků, např. anathemisovaný (r. 471 a 485 a trullský sněm) heretik Petr Knafevs, antiochijský patriarcha, přívrženec dochalkedonského miafysitismu, zavedl několik zvyků, které používáme dodnes: svěcení myra v chrámu před lidmi, zpívání nebo čtení symbolu víry při liturgii (to nezavedli otcové 1. nebo 2. všeob. sněmu, ale až tento Petr), svěcení vody na svátek křtu Páně (v Konstantinopoli žehnali fontány s vodou u chrámu a všichni lidé si nabírali, ale v každém chrámu světit vodu do té doby neexistovalo), a nakonec - vzpomínání přesvaté Bohorodice na konci ektenie. Tak si mohou současní škatulkáři vždy v lednu vzpomenout na heretika Petra, až se bude u nich v chrámu konat tento populární obřad, který považujeme téměř za synonymum pravoslavnosti, velké svěcení vody.Dnes už naštěstí dávno není Husova památka používána k propagaci panslavistických idejí ani k jiným ruským politickým zájmům. Takže můžeme alespoň u nás věnovat pozornost tomu podstatnému, a to je význam Jana Husa a Jeronýma Pražského pro český národ a především pro českou pravoslavnou církev.
To se sice nedotýká našeho tématu přímo, ale svědčí to o šíři církevního vědomí. Jinými slovy mysl Církve žije pod působením Svatého Ducha, a to nemáme vždy pod kontrolou a nejde to vždy zaškatulkovat. Avšak reflexe toho působení blahodati je osobním úkolem postaveným před námi, či lépe řečeno je to směr, kterým se má každý křesťan při svém duchovním zdokonalování ubírat. Jinak zůstaneme slepým stádem, s nímž si manipuluje nějaký patriarcha podle toho, jak k tomu byl u KGB vyškolen.
Důležitou součástí církevního bádání, úsilí a života je objevit místní svaté a navázat s nimi duchovní spojení. To znamená, že je pak může církev oslovovat vzýváním jejich pomoci a oni na to mohou odpovědět, a to přináší zde žijícím i místům, které naše církev posvěcuje svou službou, duchovní užitek nedohledného významu. To nás zároveň přivádí k nalézání inspirace v jejich duchovním zápasu. Této inspirace nikdy nemáme nadbytek a má při tom zásadní význam pro horlivost a neúnavnost v duchovním zápasu i pro udržení živé víry v našich osobních životech.
Kéž by naši lidé, kteří utrácejí svého ducha v boji s Husem, získali alespoň procento té lásky ke Kristu, kterou měl on, a alespoň nepatrný ždibec toho odhodlání a sebeoběti, kterou prokázal svatý Jan Hus. To bych jim moc přál.
P.S.
Uctívání svatosti mučedníka Jana Husa v českém národě (jak je uctívána svatost Husova a o jejím schválení církevní autoritou).
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1421 do č. 1424)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.