1435
Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 16. 7. 2009
Z tisku - odešel svatohorský starec
Zemřel známý athonský starec Josef Vatopedský
Ráno 1. července 2009 zesnul věhlasný athonský starec (v jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu), autor mnoha duchovních knih, otec Josef, jehož na Athosu nazývají "Spileot" - "Jeskynník". Je to jedna z nejznámějších postav Svaté Hory v posledních desetiletích.
Starec Josef se narodil 1. července 1921. Stal se učedníkem slavného starce Josefa Hesychasty, s nímž je spojováno obnovení duchovního života na Athosu po polovině 20. století. První následovníci se shromáždili kolem otce Josefa na Pathosu - ve městě na jihozápadní části Kypru. V r. 1980 kvůli konfliktu s místním biskupem otec Josef se třemi učedníky opustili Kypr a usadili se na Svaté Hoře. Tam otec Josef i se svými poslušníky, jejichž počet časem vzrostl, žili v různých monastýrech. Kromě jiného požívali pohostinstvím Nového skitu Kutlumusiu.
Později se starec i s učedníky usadili v monastýru Vatoped, který byl v osmdesátých letech ve stavu značného úpadku. Otec Josef ustanovil igumenem monastýru svého blízkého učedníka Efréma, a sám se usadil v kelii vedle monastýru a stal se duchovním učitelem a zpovědníkem vatopedského bratrstva.
Starec je autorem nejméně 14 knih, kromě jiného životopisu starce Josefa Hesychasty (vyšlo v Rusku, Sergiev Posad, 2000).
Starec Josef byl jednou z nejvýraznějších historických osobností Svaté Hory konce 20. a začátku 21. století.
Zádušní obřady se konaly večer 1. července ve vatopedském monastýru.
Credo.ru
Sedmica.ru
Administrátor
--- 15. 7. 2009
Znát se svatými žijícími na zemi, abychom se znali se svatými v nebi
Neděle svatých Otců hory Athos
 |
Téma této neděle tedy obrací naše zraky na sbor všech svatých mnichů Svaté Hory Athonské. A vzpomínáme-li na svaté Athonity, kteří již zemřeli, nemůžeme nevidět svaté athonské starce, kteří ještě žijí na této zemi. A tak se námětem na dnešní rozmýšlení přirozeně stává "starcovství". Nuž, načrtněme zde tedy několik poznámek na tuto bytostně pravoslavnou tématiku.
Nejprve k pojmu "starec".
Uvádíme zde úmyslně nikoliv jeho českou slovní podobu "stařec", ale tu, již zná velká část pravoslavného světa z pravoslavného esperanta, jímž pro oblast celého severního Pravoslaví je moravská staroslověnština. Chceme tím pro českého čtenáře odlišit "starého muže" od "duchovní osobnosti". Stařec je každý, kdo zestárne. Starec je však titul. Jeho užívání není v pravoslavné světě zcela jednotné, ale vždy se tím myslí duchovní vůdce, ten, kdo vede lidské duše po cestě spásy. V nejužším slova smyslu je míněna taková duchovní osobnost, která je Bohem disponována a obdařena duchovními dary k tomu, aby pomáhala lidem mimo rámec přirozených lidských možností.Tito starci mají většinou dar duchovně nazřít stav duše člověka a pomoci mu překonávat překážky, které mu brání postupovat na jeho cestě. Mají schopnost neviditelně sáhnout člověku do srdce a uskutečnit tam tu duchovní operaci. Od těch mnichům, které přijme starec za své duchovní syny, se žádá naprostá poslušnost a dokonalá oddanost; jejich duše pak bere starec do své duše a na sebe přijímá odpovědnost za jejich spásu (ta odpovědnost jde pak až za hrob). Tento vztah učedníka s duchovně zkušeným starcem umožní nesmírně rychlý pohyb na cestě ke sjednocení s Bohem.
Důležitá součást starcovství je zkušenost. Starec disponuje hlubokou vlastní zkušeností i zkušenostmi druhých; v jeho duchovním vedení je vlastně přítomna celá duchovní zkušenost církve. To je vskutku nutno připomenout - zvláště v dnešní době, kdy vidíme, jak do duchovního vedení (především to platí pro nepravoslavný svět) vstupují zcela nezkušení lidé, nebo lidé duchovně dezorientovaní či nemocní, kteří tím jen duplikují svou duchovní nemoc v těch důvěřivých lidech, kteří se jim odevzdají do rukou (a lze se s tím občas setkat i v pravoslavné církvi). Starec je vždy tím, kdo vyléčil nejprve sám sebe (nemůže nikdy dobře duchovně vést jiné ten, kdo např. má mravní problémy nebo kouří, opíjí se alkoholem atd. - to jsme zmínili jen ty nejkřiklavější jevy - takovému "duchovnímu vedení" je potřeba se vyhnout; rozumějte mi správně: netvrdím, že ten, kdo např. kouří, by měl být špatným člověkem nebo že by nemohl být zbožný; nic takového neříkám; je však očividné, že nemůže nikoho vyvést z vězení vášní ten, kdo je jimi sám spoután; a zároveň je jasné, že pomáhat lidem vymotat se z pavučiny vášní je jednou ze základních funkcí duchovního vedení; to však neznamená, že by člověk, který se ještě nezbavil vášní, ale bojuje s nimi, nesměl být např. knězem). A dále - skutečný starec není žádný pokusník, ale ve svém duchovním vedení vždy přesně ví, co dělá. Zná zákonitosti duchovního života.Dokonce i pro světské křesťany má spojení se starcem nesmírný význam. Působení starce není v žádném případě omezeno jen na monastýr a na jeho okruh mnišských poslušníků. V životopisech snad všech velikých starců čteme, že buď za nimi jezdilo veliké množství jejich duchovních dítek ze světa, nebo vedli rozsáhlou korespondenci, kterou pomáhali v duchovním životě lidem na druhém konci světa. A nejednalo se jen o "pouhé" rady, ale zároveň a hlavně o přímou duchovní pomoc.
Dříve to lidé chápali lépe než dnes, a skutečně hromadně jezdili do monastýru za zkušenými mnichy či přímo za "svým starcem" pro radu, na zpověď, na pravidelnou konsultaci v rámci duchovního vedení, či prostě pro inspiraci a posílení svého duchovního zápasu, který může přebýváním ve světě umdlévat. I dnes je v pravoslavných zemích běžným zvykem, že lidé jezdí do "svého monastýru" za "svým starcem" např. na víkendy. Řada zbožných křesťanů jezdí do monastýru strávit svou dovolenou - v monastýru se po dobu svého pobytu účastní všech bohoslužeb, bydlí zde, jedí, a na oplátku pomáhají svou prací.
V Rusku i na Ukrajině je obvyklým jevem vidět v monastýru mnoho návštěvníků, kteří zde přebývají na delší dobu, modlí se, pracují, očišťují své myšlení a svou duši od světského ducha. Různá hospodářství zřízená při monastýrech jsou útočištěm bezdomovců, kteří zde nacházejí bydlení a stravu, jakož i práci a hlavně duchovní i morální orientaci (jak bolestně nám tato funkce pravoslavných monastýrů schází na Západě!) Zcela zvláštní skupinou jsou tzv. "palomníci" - zbožní poutníci, jejichž životem je putovat od monastýru k monastýru, od jednoho svatého místa k druhému; všude na nějaký čas pobudou, účastní se bohoslužeb, pracují; a po čase jdou zase dále (v některých monastýrech mají speciálně pro palomníky zřízené vyhrazené ubytovací prostory, kde poutníci žijí; komfort tu nikdo nečeká, ale o ten tu ani nejde - stačí: teplo, jídlo, postel, voda). I v Řecku jsem viděl, že se na víkend v monastýru objeví lidé, kteří ihned zapadnou do života monastýru, chopí se práce, pomáhají mnichům apod., z čehož bylo lze vytušit, že sem jezdí pravidelně a vědí i bez ptaní co a jak.Tento vnější okruh lidí kolem monastýru souvisí se starcovstvím. I když se někteří tito palomníci či poutníci se starcem přímo nesetkají, to, oč zde běží, je duch monastýru, který lidi unavené ze světa přitahuje, posiluje srdce a léčí duši. A tento duch monastýru je do značné míry výsledkem působení starce. Spoluvytvářejí ho mniši, kteří jsou starcem přímo vedeni. Do duchovní atmosféry monastýru otiskuje každý starec svou nezaměnitelnou pečeť.
-------------------------------
Dnes už lidé přijíždějí méně než v dobách včerejších. Ptát se, zdali je to proto, že je jejich duchovní život slabší, nebo zdali slábne proto, že méně jezdí, by bylo jako ptát se, jestli byla dříve slepice nebo vejce.
V souladu s dávnými proroctvími starců ubývá. Lidé už je nejsou schopni najít, vyhledat, netouží po nich, vlastně je nepotřebují. A podle toho to s lidmi také vypadá.
Starců je přesně tolik, kolik si lidé zaslouží a kolik potřebují. Vždy v dějinách zůstala veliká část svatých skrytá - Bůh je nezjevil a jejich svatost zůstala utajena očím světa. Skutečný svatý sám sebe nikdy nezjevuje. Jedním z úkazů, podle něhož poznáváme pravého starce, je, že na něho ukáže Bůh - sám starec pro svou známost nejenže nehne ani prstem (natož aby utrousil slovo), ale právě naopak.
Dnes lidé už po starcích netouží tak, jako dříve, a tak je Bůh ponechává v skrytu, což je přesně to, co si každý svatý přeje. Zjevený starec je Božím darem lidstvu.
Mnišství je krví církve. Bez mnichů je církev neduživá. A bez starců není mnišstva. Monach bez starce nemůže vést v principu mnišský život. Mniši žijící ve světě, uprostřed světských lidí - to bývá specifický případ některých, kteří mají zvláštní poslání v církevních světských institucích (např. na biskupství, církevních školách apod.), ale i v takovém případě mají někde v dosahu v blízkém monastýru svého starce a mívají poblíž chrám, kde se mohou každodenně zúčastňovat bohoslužeb. Působení mnicha ve světských institucích lze jen obtížně ospravedlnit, stejně jako jeho trvalé bydlení mezi světskými lidmi. Proč se takový člověk vlastně stával mnichem? Nezřídka jde o lidi oklamané, ctižádostivé a hnané touhou vést a poučovat (což je v příkrém rozporu s mnišským slibem pokory a poslušnosti) a zbožný pravoslavný křesťan se takovým nemocným duším vyhýbá.
Starec Paisij často říkal takovým "mnichům": »Proč jste vlastně odcházeli ze světa? Jaký dáváte příklad světským lidem?« Zesvětštění pronikající do mnišstva je jeden z nejstrašlivějších jevů právě vrcholícího věku apostase.
K tomto tématu viz článek: O důležitosti i nebezpečí poslušnosti, kde se připomíná, že ne každému máme a můžeme přinášet dokonalou poslušnost v duchovním životě.-------------------------
Jev odpadání světských křesťanů od napojení na starce začal již na sklonku devatenáctého století. Zdá se, že prvopočátkem tohoto katastrofálního procesu v Rusku byl stav samotné církve. Na jedné straně měla Ruská církev té doby mnoho svatých, zástupy vynikajících mnichů a moře upřímně věřících křesťanů. Na straně druhé však v tomto církevním organismu již do značné míry hlodal rozklad. Pod nepředstavitelně vysokým počtem monastýrů a mnichů se skrývala skutečnost, že čím dále tím méně z nich byli skuteční mniši; pod zbožným povrchem se skrývalo již dosti formalismu a dalších úpadkových jevů. Není tajemstvím, že se tento rozklad odvíjel od duchovního stavu vrcholků církevní hierarchie. V oficiální školské teologii už působil tak silný vliv Západu, že místy se pod některými názory prolamuje již tak tenký led a objevuje propad do herezí (to není jen pronikání takových názorů jako transsubstanciace; četl jsem někde, že krátce před revolucí přijal ruský synod v podstatě západní učení o stvořených energiích). V tomto světle již asi nepřekvapí poměr nejvyššího duchovenstva ke sv. Serafímu Sarovskému, o jehož svatosti by dnes nikoho ani nenapadlo pochybovat, ale veškeré Pravoslaví (a dokonce i nepravoslavní věřící) v něm vidí vzor svatosti. Když byla publikována proslulá beseda sv. Serafíma s Motovilovem, která dnes slouží jako učebnice duchovnosti, tak proti jejímu obsahu ruský synod protestoval. A když měl být sv. Serafím svatořečen, tak právě nejvyšší duchovenstvo bylo rozhodně proti tomuto záměru. Nakonec prosadil svatořečení car a to za použití síly a proti celému synodu. To byl stav Ruské církve na přelomu 19. a 20. století, a v něm vidí mnozí dnešní teologové (např. prof. Osipov) přímou příčinu ruské revoluce a následného bolševického teroru, který současný ruský patriarcha Kyrill prohlásil za Boží trest.----------------------
Církev v tomto stavu ztrácela úctu společnosti, a zvláště vzdělaní lidé reagovali neadekvátně. Církev jim svým špatným stavem otevřela dveře k pochybám o křesťanství a k pýše. Rozklad a formalismus církve mohou sice částečně vysvětlit odtržení inteligence od křesťanství, ale nemohou je omluvit, protože démonem hýbajícím se vzdělanci byla pýcha a svévole. Úpadkové jevy církevního života jen pomáhaly odvázat tohoto apokalyptického démona ze řetězu. Kdo měl dobrou vůli, mohl i v této době najít v Ruské církvi mnoho skutečných světců a nepřeberné množství dobrých příkladů a duchovně inspirujících jevů.
A tak se stávalo, že když nějaký vzdělaný člověk jezdil i v této době do monastýru za starcem, stával se pro své přátele a spolupracovníky terčem posměchu. V vrchních vrstvách společnosti stačila dokonce i upřímná láska k modlitbě a k bohoslužbám k projevům nechápavosti či ironie. Formálně sice všichni přišli v neděli do chrámu na liturgii, ale aby někdo z vyšší společnosti chodil v sobotu večer na všenoční bdění...? Mezi bohatými a vzdělanými lidmi byl hluboce věřící křesťan, pocházející z vyšších vrstev, považován za podivína (viz za všechny mládí sv. Ignatije Brjančaninova v 19. stol.). To byly kořínky, z nichž rašil plevel anarchie a všeobecně se šířící spory jakési podivné, neurčité ale naléhavé touhy po změně všeho, a že staré je zatuchlé a musí být zničeno jakýmikoliv prostředky (jak o této náladě společnosti vyprávějí dobová svědectví); to bylo podhoubí, z něhož vyrůstaly prašivky volnomyšlenkářství, bujely lysohlávky nekritického obdivu k západu, aby tento vývoj nakonec vydal i smrtelně jedovatou houbu revoluce, která otrávila miliony lidí a zamořila Rusko svými jedovatými výpary ateismu na sedmdesát let.
Pro duchovní život není nic důležitějšího než najít si dobrého starce (viz Kallistos Ware).
Dnes se tak často říká, že už nejsou starci. Ano, je pravda, že starců už není tolik jako v minulosti, a že jich stále ubývá. Leč stále je jich ještě dosti. To ďábel rozšiřuje lživou fámu, že už dnes nejsou bohavidoucí starci, že už není ke komu jít na radu a komu přinášet svou poslušnost.
Starci jsou a jsou to i dnes skuteční blahodatní starci, kteří nejsou o nic méně duchovně obdarovaní než starci v minulosti. Mezi námi se však šíří podivná zaslepenost - lidé starce už nechtějí vidět, nechtějí se radit, nechtějí nikoho poslouchat. A tak sami zavírají oči, aby je neviděli, a při tom tvrdí, že dnes už skuteční starci nejsou. I dnes jsou na Athosu i jinde velikáni ducha, ale my je už nechceme nebo nejsme schopni nalézat a vidět.
Tomu, co jsem právě napsal, bych sám nejspíše nevěřil, kdybych neměl osobní zkušenost. Před několika lety se nám otevřela možnost jezdit do jednoho řeckého pravoslavného monastýru, který je vedený skutečně známým a uznávaným starcem. Ten nám dal požehnání, že můžeme k nim do monastýru přijíždět. Pokaždé si najde nějaký čas, kdy se hostům věnuje. Od té doby se zpráva o této - pro nás zcela jedinečné - možnosti rozšířila v okruhu pravoslavných Čechů, o nichž bylo lze předpokládat, že chápou, jak zásadně důležité je pro pravoslavný duchovní život být v kontaktu se starcem, a že jsou připraveni shůry seslanou nabídku využít. Nečekal jsem, že zareagují všichni, neočekával jsem však ani, že takovou možnost, o které se nám dříve ani nesnilo, využije jen asi tak jeden z deseti. Připadá mi to jako v tom příběhu z Evangelia o pozvaných na hostinu: nikdo najednou nemá čas - jeden říká, že koupil pole, druhý volské spřežení, třetí má ženu... Za ta léta to pozvání využilo jen pár lidí. Dnes si myslím, že by většině z nás nic nepomohlo, ani kdyby nějaký starec přišel do naší země. Je to smutné poznání, ale na druhé straně není nic cennější než zjevení pravdy. Potvrzuje se tím jen to, co jsem psal výše: duchovní úpadek se neodvíjí od toho, že by ubývalo starců, ale od toho, že lidé už nechtějí starce, nestojí o duchovní vedení...A jestli nejsme schopni vytvářet si vztah, lásku a poslušnost vůči svatým, kteří žijí a které můžeme vidět přirozeným zřením, jak bychom mohli mít skutečně hluboký vztah vůči svatým, kteří již zemřeli, a které fyzickýma očima už nevidíme? Nejsme-li schopni upevnit duchovní kontakt s žijícími světci, s nimiž můžeme hovořit a jichž se můžeme dotknout, jak potom asi může vypadat náš vztah a pouto s Bohem, jehož se dotknout nemůže a jehož hlas tělesnýma ušima neslyšíme?
A dále, máme-li tak slabé pouto se svatými, nemohou nám tolik pomáhat, jako pomáhali lidem v předchozích generacích, kteří měli se svatými stejně mocné a reálné vztahy jako s živými. Odtud se odvíjí příběh naší duchovní bídy. Nemiluješ-li člověka, jehož vidíš, jak bys mohl milovat Boha, kterého nevidíš?
--------------------
Nuže, načrtli jsme trojí službu, kterou blahodatní starci slouží v Církvi. Jednak díky darům, které od Boha dostali, pomáhají svou modlitbou a nadpřirozenou zkušeností; dále díky svému duchovnímu poznání a zkušenosti pomáhají svou radou. A v neposlední řadě pomáhají svým příkladem, prostě tím, že jsou a že na nich můžeme vidět svatý život, vtělenou svatost. Setkání se svatým člověkem je vždy zážitek - je to pokaždé dotyk z jiného světa, kde platí jiné zákony, kde jsou jiné hodnoty a jinak se posuzují věci, než jak jsme zvyklí zde. Leč zapomeňte na to, že setkání se svatým člověkem je vždy zážitek snadno pochopitelný a ihned příjemný (když se po letech vypráví o tom, co svatí všechno činili, to se pěkně poslouchá; jenže pro ty, kteří jsou u toho, to bývá často šokující chování, a nezřídka i nesnadno "stravitelné").
A tak bych chtěl ještě na samotný závěr jen letmo zmínit i druhou tvář svatosti, která je (a byla ve všech dobách) pro současníky svatých poněkud obtížně akceptovatelná. A jestliže dnes lidé ztrácejí smysl už i pro starcovství, k němuž se stávají lhostejnými, pak fenomén jiných forem a podob svatosti jim mnohdy může připadat dokonce poněkud odpudivý.
Zvláště s jurodivými bývá za jejich života těžké pořízení. Mám na paměti příklad sv. Symeona, blázna pro Krista, který míval ve zvyku zdravit počestné křesťany slovy: "Jak se máš, hlupáku?", podrážel nohy tomu, kdo pospíchal, a na Velký pátek chodil městem s omotaným věncem buřtů kolem krku. Pak zase posílal démony na ty, kdo žili v hříchu. Jindy způsobil, že dívky, které se posmívaly mnichům, začaly šilhat. Zároveň však léčil nemocné lidi, a při tom jim oznamoval, kvůli jakému hříchu se jim přihodila jejich nemoc, aby si příště dávali pozor. Jednou nějakému židovskému skláři pokřižoval sklenice, které vyráběl, a každá pokřižovaná sklenice praskla; a praskaly mu pak všechny, dokud se nestal křesťanem. Vysmíval se lidem, ale mnoho jich odvedl od hříchu a přivedl ke spáse. Lidem se zkazila nálada, sotva ho jen uviděli na cestě. Při tom však byl požehnáním celému městu.
 |
Jistě dobře ví, o čem zde píši, každý, kdo zná nějaké detaily ze života jednoho z největších světců 20. století - sv. Joanna Šanghajského a Sanfranciského, velikého divotvorce a muže Božího. Kolik nemocných lidí uzdravil za svého života i po odchodu z tohoto světa! Ze všech podivných historek mi nyní vytanula jedna příhoda z jeho působení v Západní Evropě. Jestli si to správně pamatuji, tak to bylo v Paříži, kde přišel sv. Joann jednoho krásného dne na místo, na němž je nyní uprostřed města mnohoproudá magistrála, a rovnou se postavil někam doprostřed té obrovské široké autostrády, a tam mezi jízdními pruhy, kterými jezdilo jedno auto za druhým, mezi těmi kličkujícími a troubícími vozy začal sloužit panychidu, protože se právě dozvěděl, že přesně na tomto místě kdysi dávno zemřelo mnoho lidí. Byl z toho veřejný skandál, psaly o tom dokonce noviny (a to, že biskupa Joanna, a potažmo pravoslavné, v nich nikdo nechválil, snad nemusím rozvádět).
Četl jsem jednou paměti nějaké hraběnky z ruské emigrace, jak vzpomínala na působení sv. biskupa Joanna tenkrát v církvi a povzdychla si při tom, že to byla těžká doba. Na závěr svých vzpomínek parafrázovala známou pravoslavnou modlitbu ze zádušní bohoslužby („se svatými upokoj“ - což je prosba, aby Bůh daroval duši zesnulého věčný pokoj spolu se svatými v Království Božím). Ta důstojná paní ukončila své vzpomínání na jurodivého biskupa Joanna obtížně přeložitelnou slovní hříčkou: „Se svatými žít - nedej, Bože. Se svatými upokoj - to je ono!“
P.S.
Nu, a úplně na konec - starší video s natočenou návštěvou u jurodivého starce Stefana na Athosu, kde zpívá svým "dětským hlasem". Můžete tam vidět jeho kelii před tím, než lehla popelem (viděl jsem záběry jejího současného stavu, není tam už nic, než pár ohořelých zbytků, okouřené trosky a plamenem zčernalé místo; nyní se jeden mnich snaží o postavení nové kelie na tomto památném místě).
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: You Tube
Administrátor
--- 7. 7. 2009
Na okraj občanského svátku Mistra Jana Husa
Pravoslavní svatí Jeroným a Jan, mučedníci kostničtí
Pravoslavná církev v Československé republice byla v plnosti obnovena tím, že povstal po tisíci letech na české půdě první nástupce sv. Gorazda, učedníka sv. Metoděje (po jehož smrti byl záhy vyhnán zlořečeným knížetem Svatoplukem). Tím nástupcem byl Gorazd II. (Pavlík; + 1942). Při svém obnovení místní pravoslavná církev reflektovala sebe jako církev cyrilometodějská a husitská. Hus byl považován za "neoficiálního" pravoslavného svatého. Po celou meziválečnou dobu (podle vzpomínek starých věřících, pamětníků na prvorepublikové poměry) byla nějaká forma úcty k Janu Husovi neoddělitelná od života zdejší pravoslavné církve, ba, lze říci, byla vedle cyrilometodějství jedním z charakteristických rysů tehdejší tváře českého pravoslaví. Tento prvek české pravoslavné zbožnosti však postupně slábne po 2. světové válce, což souvisí s celkovým potlačováním zbožnosti (např. bylo zakázáno zapalování slavnostních hranic v den památky upálení Husova) a jistě spolupůsobila i komunistická propaganda, která v očích lidu diskreditovala Husa i husitství tím, že z nich učinila "první naše revolucionáře" (kdo jste absolvovali komunistické školství, jistě vám zůstal v paměti slogan "husitské revoluční hnutí"). S následky komunistické "ideologické masáže" se potýkáme dodnes (a nejen co se pohledu na husitství týče).
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Právě skutečnost, že si Husa přivlastnily reformační církve (či novodobá ultraliberální Československá církev), vytváří pro pravoslavného křesťana mimoděk jistou překážku ve vztahu k Husovi a působí pochopitelně značně odrazujícím dojmem. Proto se tito pravoslavní často neuvědoměle stavějí na pozice kostnického koncilu.
Obnovení Pravoslaví v Čechách, celé dílo sv. mučedníka Gorazda a jeho myslitelský odkaz si bez úcty k Janu Husovi vůbec nelze představit. Osobně se domnívám, že obnovení českého pravoslaví je vlastně zázrak, který kromě sv. Cyrilu a Metodějovi můžeme přičítat i svatým mučedníkům kostnickým. Zvláště sv. vladyku Gorazda nepochybně posilovala právě památka Mistra Jana v těch nejtěžších dobách, kdy se zdálo, že udržet pravdu Pravoslaví v našich podmínkách je prostě nadlidský úkol... To byly ty chvíle, kdy vladyka Gorazd stál se svou věrností Pravoslaví - podobně jako mučedník Jan - téměř proti všem.
Ze strany skeptických pravoslavných bývá Husovi vytýkána neuchopitelnost jeho díla a mučednického svědectví na rovině dogmatické (v nejužším významu toho slova - tj. nevidí u něho plnost pravoslavných věroučných formulací, resp. vyvracení papežských herezí z pozice explicitní pravoslavné dogmatiky). Jenže takové dogmatické uvědomění rozhodně nenalezneme ani u mnoha prvokřesťanských mučedníků! O Husovi se píše: "On neumřel za nějaké dogma, ani za princip svobody - jak se obyčejně praví - ale za křesťanskou pravdu." My pravoslavní přece víme, že "křesťanská pravda" je vlastně tajemným souhrnem všech dogmat, je to vyznávání Krista, který o sobě pravil: "Já jsem pravda."
Husova cesta k poznání této pravdy (a k rozpoznání, kde tato pravda není) vedla skrze mravní vědomí. To zcela odpovídá pravoslavnému chápání, které ví, že nemůže být pravda hlásána nemravníky. Stání v pravdě jde vždy ruku v ruce s vysokou mravností (a naopak - hereze bývají pravidelně spojeny s mravním úpadkem či s vyloženou nemravností: o tom se přesvědčila Církev na prvním všeobecném sněmu na příkladu Áriově, podobně i na příkladu dalších heretiků, a v neposlední řadě i na příkladu papežství). Proto je možno o Husovi napsat: "On nebyl s to dokázati dogmaticky neplatnost papežských nároků, ale jej přesvědčila jejich mravní nemožnost." "Zastával práva křesťanské mravnosti, a nikoli nějaká dogmata."
A co se týče vztahu Husa k východní církvi: "znal nebo cítil, že její velicí biskupové vyznávali pravou víru; pociťoval lehkou možnost spojiti se s ní (tj. neměl vůči tomu zábrany; pozn. red.), poznávaje, že jeho vlastní víra jen málo kde "ve slovích", ale ne "v úmyslu" se různí od vyznání východní církve." Právě "příkladem řecké církve Hus dokazoval, že papežská moc nemá božského původu".
Zamítal bludy Viklefovy, přebíral však od něho argumenty proti papežství. V některých ohledech (např. učení o očistci) se nedokázal oprostit od toho, v čem byl vychován v římské církvi a co mu bylo klamně předkládáno jako víra starokřesťanská. Tyto nedostatky však nepochybně napravuje jeho boj proti Římu jakožto "lůnu herezí" a především jeho krvavý křest, kterým přijímá plně pravoslavnou a dokonalou víru jako první mučedníci, kteří mnozí nebyli vzděláni ve víře, ale obětovali své životy z lásky ke Kristu.
Kdybychom chtěli odmítat Husovo napojení na Pravoslaví z důvodu infikovanosti jeho víry nějakými římskými dogmaty, pak bychom snad měli žádat dodatečné anathemovaní řady ruských pravoslavných biskupů, kteří žili v 19. a začátkem 20. století, kdy měla Ruská církev veliký problém s pronikáním západních dogmatických vlivů do svého učení (viz např. synodální schválení učení o stvořených energiích). Někteří z biskupů, jejichž víra mohla být infikována nepravoslavnými vlivy, se po bolševické revoluci stali mučedníky. Bude jim snad někdo soudný upírat svatost?Považovat Husa za reformátora, či zakladatele reformace, je liché. Reformační církve si Husa přivlastňují zcela neprávem. Mistr Jan je totiž od nich oddělen v samotném eklesiologickém principu - čili v přímo v základním pohledu na Církev. Jan Hus "sám nebyl reformátorem v tom smyslu, jak byli zakladatelé protestantských a jiných sekt. On nezamýšlel založit novou církev, ale věře v posloupné trvání jediné pravé církve obecné, naléhal pouze na očištění katolické církve od zlořádů a lživých učení, hlavně od papežství, které odsuzoval ne následkem dogmatických vývodů, nýbrž jakožto založení nemravné. Husův osobní směr činil jeho pohledy v základech příbuznými s učením pravoslavné církve." (Str. 48) Husovo "naléhání na očištění římsko-katolické církve od zlořádů a lživých učení", je vlastně totéž, jako bychom řekli, že naléhal, aby se západní církev vrátila k Pravoslaví.
Husovo učení v krátkosti:Jeroným Pražský se sjednotil s pravoslavnou církví, o tom nelze pochybovat. Lze si představit, že by se s tímto jeho krokem Hus neztotožňoval? Jak by se pak tito dva nejbližší přátelé a spolubojovníci za křesťanskou pravdu mohli spolu modlit či spolu přijímat Eucharistii? O žádné roztržce mezi nimi nemáme ani náznaku. Naopak - o Jeronýmově kroku Hus věděl a velice tvrdě jej hájil před útoky vídeňského profesora Sybartha. Je zcela logické domnívat se, že Hus se chystal ke stejnému praktickému kroku, jako učinil Jeroným, ale okolnosti jeho uvěznění a umučení již mu to nedovolily.
- věřil v proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy
- přičítal velmi velkou působnost orodování svatých
- ačkoliv napsal traktát proti klanění se (adoration) obrazům, uznával v něm, že můžeme kolena ohýbati, s prosbami se obraceti, podávati dary a rozsvěcovati svíčky před obrazy Ježíše Krista a kteréhokoliv svatého, jen když to nečiníme obrazu samému, nýbrž tomu, koho představuje" (to zcela ve shodě s pravoslavným uctíváním ikon dle formulace VII. všeobecného sněmu; pozn. red.)
- byl přesvědčen o potřebě zpovědi (odmítl jen zpověď v hodinu popravy)
- uznával sedmero svátostí
- ani ohledně právoplatnosti ústní tradice neměl pochybnosti, protože se jí dovolával.
(Dokonce i protestant Lenfant, + 1728, ve své Historii koncilu kostnického, nevidí jiný důvod jeho odsouzení pro kacířství v Kostnici než odmítání římského papismu; a sám při tom Husa dává do souvislosti s tou "velikou částí křesťanstva", od níž se odtrhl západ, tj. západní církev.) (Zdroj: A. F. Hilferding; viz níže)
O Husově víře a smýšlení vydává názorné svědectví další vývin událostí a počínání jeho následovníků - Husitů, kteří zahájili kroky ke sjednocení své církve s Pravoslavím a vyslali za tím účelem poselstvo do Konstantinopole (viz Husité a pravoslaví). Pravoslavnost husitské víry pak byla uznána na synodě v Konstantinopoli (viz článku Husité a pravoslaví List Konstantinopolské církve Čechům).-----------------------------------
Základní rys příbuzenství Jana Husa s pravoslavnou církví je v jeho mravním důrazu na trvání v křesťanské pravdě - to je přece mravní základ Pravoslaví! Jaký jiný důvod má pravoslavné oddělení od Říma či od protestantů, než trvání v pravdě? Co odlišuje křesťanství od ostatních náboženství? Křesťanství je Bohem zjevená pravda. K čemu vede pravoslavná církev svá dítka? K vyznávání pravdy, k přání pravdě k hájení pravdy. Do čeho nás Církev uvádí? Do poznání pravdy. Pravdy o Bohu a pravdy o člověku (to je jádro celého křesťanského učení). S čím nás Pravoslaví sjednocuje? S pravdou - s vtělenou Pravdou, kterou je Pán Ježíš Kristus.
(Použity citáty z knihy A. F. Hilferdinga: Hus a jeho poměr k pravoslaví; 1923)
Některé starší zdejší články s touto tématikou: z r. 2007 a z r. 2008
Administrátor
--- 1. 7. 2009
Z tisku - kdo vlastně usedá v pilotní kabině
Také se Vám zdá, že letadla teď padají jako zralé hrušky?
 |
Opilý pilot, který se právě chystal vzlétnout s 300 lidmi na palubě |
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1435 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 535 do č. 538)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.