Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 27. 2. 2010
Slavnost Pravoslaví
Neděle vítězství orthodoxní víry. Svátek dogmat ve východní církvi
Za onoho času...
... se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: "Následuj mě!"
1,44 Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova;
1,45 Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta."
1,46 Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Filip mu odpoví: "Pojď a přesvědč se!"
1,47 Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti."
1,48 Řekl mu Natanael: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl: "Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem."
1,49 "Mistře", řekl mu Natanael, "ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele."
1,50 Ježíš mu odpověděl: "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ Uvidíš věci daleko větší."
1,51 A dodal: "Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka."
(Z Evangelia podle Jana)
Nuže, Velký půst postoupil už o jeden týden a my v neděli opět po roce slyšíme evangelní čtení o Natanaelovi - "Izraelitovi, v němž není lsti". Natanael jako by zde byl podobenstvím pravoslavné věrouky, v níž - řízením Božím - není nic zlého, nepravdivého ani klamného. Povolávání prvních apoštolů, jak to popisuje evangelista Jan, je historickým bodem, z něhož se souká celý obsah učení Církve. Vždyť základním rysem celého pravoslavného církevního učení, všech dogmat a pravidel, je jejich apoštolský původ. Jen odtud čerpá naše víra své oprávnění - svým původem od apoštolů, kteří byli vyučeni samotným Božím Synem. Odtud považujeme obsah naší víry za původu Božského nikoliv lidského. Proto pro víru někteří z nás prolili svou krev, proto ji střežíme před změnami a zároveň vyvyšujeme jako svěřený Božský klenot.
 |
Neděle Pravoslaví je svátek, který je ustanoven na památku vítězství pravoslavné víry nad herezí ikonoborectví a potažmo nad všemi jinými herezemi. Ikonoborectví bylo definitivně přemoženo v době byzantské císařovny Theodory a konstantinopolského patriarchy Metoděje Vyznavače. Theodora po smrti svého manžela, císaře Theofila (829-42), který byl ikonoborcem, nechala propustit všechny uvězněné kvůli ikonám a všem ctitelům ikon zajistila bezpečí; několik zbožných asketů povolala konat modlitby za spásu svého muže. Nový patriarcha Metoděj shromáždil duchovenstvo a věřící do velkého chrámu ke všenočnímu bdění za pokoj duše císaře Theofila; konali to celý první týden Velkého půstu. V pátek ráno se císařovně zdál podivuhodný sen oznamující Boží smilování nad zesnulým císařem. Zároveň zmizelo jeho jméno z listiny se seznamem heretiků, který sepsal Metoděj a uložil pod oltář. Císařovna pak svolala na první neděli Velkého půstu, 11. března 843, slavnostní shromáždění, a ve velkém průvodu se svícemi, ikonami a kříži byly svaté ikony opět vneseny do chrámu Boží moudrosti v Konstantinopoli. Patriarcha nařídil, že se od této doby bude tato slavnost konat každoročně, aby se křesťané napříště vyvarovali pádu do hereze. |
Pravá víra rozdmychává v srdcích lidí lásku k Bohu, a pro tuto lásku - nikoliv kvůli strachu (např. z pekla), nikoliv pro sliby (např. nebeské odměny) - se lidé namáhají, postí, modlí a vedou svůj duchovní zápas za dosažení dokonalosti.S ideologiemi má Západ bohaté (a špatné) zkušenosti. Vlajková loď ideologie vždy pluje na řece lidské krve. A čím lidumilněji či vznešeněji se ideologie tváří, tím krvavější se většinou nakonec stává. Jednou z vlastností typických pro ideologie je, že žádná z nich není pravda, spravedlnost ani láska (není divu - ideologie jsou vynálezem lidským, a proto se v nich odráží všechna ta bída lidského nitra zasaženého hříchem). Lidé to už někdy cítí, a proto vcelku rozumně relativizují všechny ideologie.
A pokud pravidla víry vnímají jako jednu z ideologií, pak celkem logicky relativizují i každou víru a náboženství - a nesnášejí, když některé z nich o sobě hlásá, že je pravé - to jediné pravé.
Kde však západní církev učinila tu chybu, že se její věrouka začala překlápět do ideologie? Částečně je na vině typická západní vnějškovost. Jenže proč pronikla do církve v takové míře, až ovládla její způsob myšlení? Důvod není tak těžké najít - na Západě došlo k opuštění východního (a posléze byzantského) schématu vztahu mezi církevní a světskou mocí, podle něhož je církev podřízena moci státní (neboť duchovenstvo i věřící jsou občany impéria a podřízeni císaři), což je ve své podstatě prvokřesťanský princip uspořádání horizontály církevního života v tomto světě. Ano, Řím zavrhl to, co se dnes v západním křesťanstvu s odporem nazývá "byzantský caesaropapismus", a to mu zasadilo duchovní smrtelnou ránu. Žízeň po světské moci proměnila dogmata svaté víry na papistickou ideologii, a tím vymezila rámec pro vývoj Západu v druhém tisíciletí - vše, co se zde dělo, bylo s dotvořením papismu (viz "Dictatus papae" v době papeže Řehoře VII. /+ 1085/) vlastně nevyhnutelným následkem vykročení církve tímto směrem.
Zideologizováním a racionalizací víry nabral dřívější západní sklon k vnějškovosti docela nový rozměr a dynamiku. Jedním z výsledů je "zbožštění" vědeckého a technického pokroku (toho pokroku, o němž poznamenal spisovatel Chesterton, že je "matkou problémů" :-) Ruku v ruce s tím kráčí další důsledek - bouřlivý hospodářský vývoj, orientace života společnosti i jednotlivce na výkon a prosperitu. V osobním životě začala být užitečnost člověka měřena tím, kolik toho za svůj život vyprodukoval. To se do té míry stalo součástí západního způsobu myšlení, že i člověk sám posuzuje svůj život (a třeba i proběhlý den) tím, "kolik toho stihl udělat". To je naprosto antiduchovní materialistický pohled na člověka a na smysl života. Tento progres přinesl ve 20. století zvláštní degenerované plody v jakémsi zvratu do zdánlivého opaku: měříme hodnotu lidského života (a třeba i jediného dne) tím, kolik toho člověk stihl spotřebovat - konzumem je měřen lidský život a v konzumu (hmotného i nehmotného: např. jídla a zábavy či rozkoší) je hledána smysluplnost života. Nešťastný Západe! (A nešťastný Východe, který místy tak ochotně přijímáš zkaženého západního ducha!)
Kvůli propadu do vnějškovosti je dnes zideologizovaná církev na Západě vnímána jako nevěrohodná. O samotnou podstatu smyslu existence církve už Západ převážně nejeví zájem. Od církve se žádá již jen to, aby byla nějak společensky užitečná - sociální aktivity, charita, ekologie atd. Tragikomické na tom je, že se tím po církvi žádá obdoba právě té vnějškovosti, která ji kdysi přivedla k úpadku. Podstatou života církve je víra a modlitba. Teprve z těchto kořenů může (ve větší či menší míře - dle okolností) vyrůstat nějaká sociální prospěšnost či charita apod. Západní církve si viditelně nechávají sekulární společností vnutit sociálně-charitativní sebereflexi - začínají si zvykat, že víra a modlitba západní společnost nezajímají, a tak se začínají (dokonce nejen navenek ale i uvnitř) prezentovat spíše jako sociálně charitativní spolek. To není cesta ven z toho duchovního marasmu, v němž se západ i s jeho církvemi utápí. To je spíše definitivní zpečetění osudu západního křesťanství. Stará arogantní pyšná vnějškovost jen plodí novou vnějškovost, tentokrát s vlídnější tváří.------------------------
Leč nechme Západ a zpět k našemu tématu: neděle Pravoslaví ve východní církvi. Pravoslavná církev nikdy nerozhodovala, kdo se stane králem či císařem, a tak neměla zapotřebí přetvářet svatootcovskou víru pro ideologické potřeby vlády nad světem. Proto pro nás zůstává naše pravoslavná víra "jediná svatá a pravá", aniž by to mělo v sobě nějaký agresivní či arogantní podtón, aniž by v pozadí řinčely útočné zbraně a pochodovali rytíři dobývat pod znamením kříže nová území.
Čím je pro pravoslavné křesťany - jak současnosti tak minulosti - jediná svatá a pravá víra? Na víru (a mám na mysli nyní konkrétně věrouku či přímo řečeno: dogmata) hledíme vždy a zásadně jedině ve spojitosti s duchovním životem. Věrouka a duchovnost jsou dvě strany jedné mince - a tou je bohopoznání. Dogmata vyjadřující původní apoštolskou víru jsou natolik těsně spojena s duchovním životem Církve, že můžeme klidně prohlásit: změnil-li by se duchovní život pravoslavných křesťanů, naruší se dříve či později i věrouka. A naopak: změní-li se dogmata či pozmění-li se věrouka církve, bude to mít nevyhnutelně za následek proměnu duchovního života církve. Opustí-li se apoštolská autenticita na jedné straně, nelze žádným způsobem zabránit témuž na straně druhé. A v důsledku je tím zničeno pravdivé bohopoznání, které je zásadním smyslem existence Církve. Vždyť pravdivé poznání Boha je vlastně synonymem pro spásu člověka (Pán Ježíš pravil: "Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha." Jan 17,3). Falešné bohopoznání není už žádným bohopoznáním. Proto je fatálním způsobem ohrožena spása tam, kde jsou poškozena dogmata či deformován duchovní život církve.
Dogma nepožaduje po člověku vzdát se myšlení. Naopak, pravé dogma je výzvou k myšlení. Vždyť celá lidská bytost - i rozum - si má osvojit víru Kristovu. Rozum sice nemůže pochopit vše, ale to neznamená, že víra znamená odložit jej. Naopak - teprve víra dává lidskému rozumu a uvažování dimenze důstojné člověka. Myslet o tomto světě může na nějaké úrovni i zvíře. Ale myslet o Bohu může jen člověk. Pravá víra rozum očišťuje, povznáší a nikoliv ničí. (Jen falešné dogma, nauky vymyšlené lidmi, klamné víry ničí člověka, který se jim otevře, - omezují jeho myšlení, vedou ho k zaslepenému fantatismu, zatemňují mu srdce.)---------------------
Dogma - to je k nezměnitelnosti zapečetěné dědictví svatých apoštolů - odkaz jejich víry, kterou přijali od vtěleného Boha. Proto můžeme říci, že pravé dogma je Božím zjevením. Totéž lze vlastně říci o křesťanství - resp. o křesťanské víře založené na pravých (čili původních) dogmatech. Starec Chrysostomos v řeckém monastýru sv. Nikodima jednou říkal, že je vlastně chybou hovořit o křesťanství jako o náboženství. My bychom měli považovat křesťanství nikoliv za jedno z náboženství, nýbrž za Boží zjevení. A to hned z několika důvodů (dovolím si přidat k jerondovým slovům): jednak kvůli původu křesťanství, které pochází z Božího zjevení lidem skrze příchod Pána Ježíše Krista; dále kvůli tomu, že skrze křesťanství, resp. Církev - mystické Tělo Kristovo, se Bůh stále zjevuje světu, a nakonec proto, že křesťanskou vírou a duchovním životem se zjevuje Bůh osobně každému, kdo se béře touto úzkou cestou.
Světitel Ignatij Brjančaninov píše: »Pravoslaví - to je pravé bohopoznání a pravá bohoúcta. Pravoslaví je uctívání Boha duchem (neklamný duchovní život) a pravdou (pravdivá dogmata církve). Pravoslaví je oslavením Boha pravdivým jeho poznáním a uctíváním. Pravoslaví je, když Bůh oslaví člověka, pravého svého služebníka, tím, že mu dá blahodať Nejsvětějšího Ducha. Duch je slávou křesťanů (Jan 7,39). Kde není Ducha, tam není Pravoslaví. Není Pravoslaví v učeních a mudrováních lidských, v nichž panuje falešné poznání - plod pádu. Pravoslaví - to je učení Svatého Ducha, které bylo dáno lidem ke spáse. Kde není Pravoslaví, tam není spasení. ... «
---------------------
Tato neděle je slavností. Někde se v tento den konají slavnostní průvody kolem chrámu - věřící berou chrámové ikony, vynášejí je z chrámu a kráčejí s nimi pod širým nebem, aby je nakonec zase vnesli do chrámu - jako tenkrát v r. 843 v Konstantinopoli. V pravoslavné typikonu je tato neděle označena jako významný svátek (sice to není svátek z dvanáctera největších, ale je hned na stupínku pod nimi). Je to duchovní slavnost a radost nad tím, že Bůh pečuje o Církev, chrání ji a udržuje. Je to jeho dílo, nikoliv lidské, že až do dnešních dob nám zůstala zachována původní víra, neporušená dogmata dávných svatých sněmů a potažmo autentická křesťanská spiritualita. Jak slíbil Pán Petrovi o Církvi: "Brány pekelné ji nepřemohou" (Mat 16,18). Pevnost tohoto slibu, stojícího na skále víry, cítíme v dnešní den a radujeme se, neboť - jak se zpívalo v čistém (1. velkopostním) týdnu každý večer starozákonní zvolání (ve Velkém povečeří po čtení kánonu sv. Ondřeje Krétského): "S námi Bůh, pochopte národové... Neboť s námi jest Bůh!" To je přece důvod k radosti a k duchovní oslavě.
Radujme se tedy - vždyť v „jedné svaté apoštolské Církvi“, mystickém Tělu Kristově, děje se stále to, o čem hovořil Pán Ježíš v závěru dnešního evangelia: „...uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Podle slibu daného Petrovi budou až do konce světa mít kam přicházet ti lidé, kteří touží poznat Boha. Zbavit se dráždivých mýtů, sladkých fantazií, zbožných představ, racionálních filosofií, a pravdivě poznat Boha, jaký opravdu jest. Boha, jak se lidem zjevuje skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém.
P.S.
Dnešní svátek má dva názvy. Kromě "slavnosti Pravoslaví" se mu též říká "neděle anathemy". Vedle pravých dogmat a autentického křesťanského Bohem zjeveného učení jsou na světě i učení klamná a vymyšlená lidmi. Nad nimi Církev vyhlašuje anathemu - tj. odmítnutí. Dává tím na vědomí, že tato učení nejsou autorizovaná Církví a že je Církev nepovažuje za pravá, resp. za součást Božího zjevení apoštolům a skrze apoštoly národům. Pro podrobnější vysvětlení se ještě jednou obrátíme ke svt. Ignatiovi. Zde jsou výňatky z jeho díla:
Dnes Církev hlasitě vypočítá různá cizí učení, která vynalezl ďábel a která jsou vyjádřením (jeho) nepřátelství vůči Bohu. Tyto nauky útočí na naši spásu a zbavují nás jí... Církev je usvědčuje, aby nás ochránila, a ty, kteří jimi byli oklamáni, zve povstat ze záhuby. Tato učení předává anathemě i s těmi, kteří se jich úporně přidržují. Anathema znamená odloučení, zavržení. Když Církev uvaluje na nějaké učení anathemu, znamená to, že tato nauka v sobě obsahuje rouhání proti Svatému Duchu. Kvůli spáse musí být takové učení zavrženo a odděleno, jako jed musí být oddělen od pokrmu. Význam anathemy tkví v duchovním církevním léčení nemoci lidského ducha, která způsobuje věčnou smrt.Jak se vyvarovat "tělesného uvažování"? Odpověď je prostá: Tím, že máme "duchovní uvažování". A jak získat "duchovní uvažování"? Pokáním. Kající myšlení je jediným pravým základem "duchovního smýšlení". Pro inspiraci k získání "duchovního uvažování" je důležité číst modlitby svatých otců - číst je pozorně a promýšlet, co se tam říká a jak se to říká. Svatí Otcové, poustevníci žijící na pouštích, kteří dosáhli vysokých úrovní duchovního života a bohozření, otiskli do těchto modliteb duchovní stav své mysli - svůj způsob myšlení - své zření Boha. Je v nich tedy obsaženo právě to "duchovní smýšlení", o němž je řeč. Všimněte si, že hlavním a mohutně převládajícím tónem těchto modliteb je kajícnost, vnímání vlastní nehodnosti a sebeodsuzování. To je klíč k duchovnímu zření. Bez nich nemá modlitba sílu ani křídla (a Ježíšova modlitba není vůbec myslitelná bez tohoto základu). Potřebujeme si osvojit tento způsob myšlení a sebereflexe, aby se stal i naším způsobem myšlení. Proto čteme tyto modlitby - a zvláště klenot mezi nimi: kánon sv. Ondřeje Krétského. Není divu, že církevní tradice ustanovila čtení tohoto kánonu - po částech - pro první čtyři dny prvního týdne Velkého půstu. Nelze si představit lepší liturgický úvod do tohoto období, kdy se má člověk duchově obrodit, přemoci starého člověka v sobě, zlomit způsob myšlení, který patří starému Adamu a hříchu, tj. "tělesné uvažování". Právě tento kánon je potřeba si pročítat a snažit se v něm obsažený způsob myšlení a pohledu na sebe, na svět i na smysl života přijmout za vlastní.
Smrt způsobují taková lidská učení, v nichž jsou obsaženy názory pocházející z falešného poznání, z tzv. "tělesného uvažování", které je společným dědictvím padlých duchů a lidí, nebo jsou tyto názory přimíchány do Bohem zjeveného učení o Bohu. Jsou-li lidské názory včleněny do učení křesťanské víry, nazývá se to herezí. Apoštol zahrnuje do počtu skutků tělesných i hereze (Gal 5,20; v západních překladech je však seznam vyčíslených hříchů všelijak pozměněn; místo herezí jsou tam "sekty"). Patří ke skutkům tělesným kvůli svému původu - tělesnému uvažování, které je smrtící a je nepřátelstvím vůči Bohu a zákonu Božímu se nepodřizuje, ani nemůže (Řím 8,6-7.
V českých Biblích tu větu (Řím 8,6), dobře známou všem asketům všech dob: "Tělesné myšlení je smrt, ale duchovní myšlení je život a pokoj," vůbec nenajdete. Bohužel jen jedna z verzí kralického překladu uvádí v listu Římanům správně "tělesné myšlení" (ostatní kralické verze a ekumenický překlad podávají tuto část učení ap. Pavla naprosto zcestně: buď místo "tělesné uvažování" je "opatrnost" nebo - ekum. překl. - "sobectví" apod.). Bible 21 se také přiblížila: hovoří o "tělesném smýšlení", jenže (stejně jako zmíněná nejlepší verze kralické bible) místo "duchovní myšlení" uvádí "myšlení Ducha" (Svatého), což je omyl. Ani s 8. veršem: "Proto ti, kteří žijí dle těla, se nemohou líbit Bohu," si čeští překladatelé nevěděli rady; ekum. překl. mluví (opět naprosto zcestně) o "těch, kteří žijí jen z vlastních sil", kraličtí zase o "těch, kteří jsou v těle", což je také omyl, stejně jako podobné vyjádření Bible 21 o "těch, kteří žijí v těle". To jsou momenty, kdy je zřetelně a bolestně patrné, jak nepravoslavný křesťan, protože není srostlý s apoštolskou a svatootcovskou tradicí Církve, nemůže porozumět Písmu jako celku a neodkrývá se mu plný význam biblického učení.Svt. Ignatij dále píše: Hereze odcizují lidského ducha Bohu a sjednocují ho s duchem ďábla kvůli jeho hlavnímu hříchu - rouhání Bohu. Hereze uvrhují člověka do otroctví vášní, protože zůstal opuštěn Bohem, jakožto ponechaný vlastní své padlé přirozenosti (viz dále Řím 1,21-28). (Je zajímavé, že původcové dávných velkých herezí měli všichni mravní problémy: Apollinarios měl smilný vztah, Eutychos by nesmírně zotročen vášní lásky k penězům, Arius byl nemravný až do neuvěřitelného stupně - když jeho píseň, Taliu, začali číst na prvním nikájském sněmu, otcové si zacpávali uši a odmítali poslouchat ty hanebnosti, které by člověku zbožnému nikdy ani nepřišly na mysl; Talia byla spálena; zůstalo nám jen historické svědectví, že toto "dílo" dýchalo nepřirozenou mravní zvrhlostí. Talii jsou podobna některá díla novějších původců herezí: strašná rouhání jsou v nich spojena s vyjádřením hrozné a nelidské zvrhlosti. Tomu, kdo je čte, stává se očividným spojení ducha těchto heretických vůdců s duchem ďáblovým.
Hereze jako produkt tělesného uvažování jsou vynalezeny padlými duchy. Běsové upadli do tělesného uvažování daleko hlouběji než lidé, kteří stále ještě mají možnost přecházet od tělesného myšlení k duchovnímu. Padlí duchové tuto možnost nemají. Lidé nejsou podrobeni tak silnému vlivu tělesného uvažování, protože v nich přirozené dobro nebylo pádem zničeno, jak je tomu u duchů. V lidech je dobro smíšeno se zlem a není tudíž vyhlazeno. V padlém duchu vládne a působí jedině zlo. Tělesné uvažování dosáhlo ve světě padlých duchů těch největších možných rozměrů, plně se rozvinulo - hlavním jejich hříchem je nepříčetná nenávist vůči Bohu, vyjadřující se strašným a neustálým výsměchem. Pokoru před Bohem, která je přirozená všemu stvoření, převrátili v nepřestávající opozici, odporování a nesmiřitelné nepřátelství. Proto je jejich rána věčné smrti nevyléčitelná. Podstatou jejich hříchu je pýcha. ... Padlí duchové se snaží zavléci člověka do všech možných vášní a hříchů - zvláště do pýchy, z níž roste nepřátelství vůči Bohu a rouhání. A rouhání je podstatou každé hereze, která je strašnou zbraní v rukách duchů. Křesťanství lze nenápadně zaměnit za rouhavé učení, jež je následně možno ozdobit krásnými jmény jako něco očištěného, pravého, obnoveného... Tolik výpisky z díla svt. Ignatije Brjančaninova.
O neděli anathemy se čtením zamítnutí heretických učení, jak se koná v současnosti v Rusku, jsme zde psali v příspěvku č. 86 a č. 350
P.S.
Svatootcovské modlitby, které jsou součástí denní modlitby církve, najdete v PDF (na stránce pravoslavného downloadu naleznete sazbu upravenou pro tisk brožury a další věci)
Administrátor
--- 24. 2. 2010
Nejsme už řádným členem ERC
Pravoslavná církev zrušila svůj řádný členský status v Ekumenické radě církví
Dle rozhodnutí Metropolitní rady naše Pravoslavná církev v Českých zemích oficiálně ukončila své řádné členství v Ekumenické radě církví. Po zrušení plného členství zůstává pouze tzv. přidruženým členem.
Podle ústavy pravoslavné církve je metropolitní rada je výkonným orgánem sněmu pro územní správu církve a její usnesení jsou závazná pro celou církev na jejím území. Metropolitní rada pro správu Pravoslavné církve v českých zemích má sídlo v Praze a jejím předsedou je arcibiskup pražský. Metropolitní radu v Praze tvoří: arcibiskup pražský jako její předseda, biskupové, kteří vykonávají službu v církvi v České republice, tři členové za každou eparchii, volení církevním sněmem, děkan Pravoslavné bohoslovecké fakulty a zástupce Bratrstva pravoslavné mládeže.
Zprávu s citací příslušného usnesení posledního zasedání Metropolitní rady otiskl nás oficiální časopis Hlas Pravoslaví ve svém únorovém čísle t.r.
Administrátor
--- 23. 2. 2010
V holandském kostele káže ateista
Holandští protestanti oficiálně vyhlásili, že atheismus není zásadně odlišný od učení liberálního protestantismu.
Protestantská církev v Holandsku dovolila ateistickému knězi pokračovat ve službě
Holandská protestantská církev povolila svému klerikovi Klaasu Hendrixe, který dříve o sobě prohlásil, že je ateista, aby pokračoval ve svém působení v církevních službách jako kazatel.
Na regionálním shromáždění duchovenstva ve městě Zirix na jihovýchodě země bylo rozhodnuto, že "názory klerika se nikterak zásadně neliší od názorů liberálních teologů protestantské církve".
Tímto způsobem byl zrušen církevní rozsudek nad pastorem - ateistou. Jen 25 procent představitelů duchovenstva holandské protestantské církve vyjádřilo svůj nesouhlas s rozhodnutím ponechat tohoto klerika v jeho dosavadním církevním úřadu.
V r. 2007 se zmíněný pastor, který v té době sloužil v církvi již 17 let, prohlásil na "věřícího ateistu" a vydal knihu "Věřím v Boha, který neexistuje". V této knize vysvětluje, že nevěří v Boha jako v osobu a nevěří slovům, která praví Bůh ve Zjevení. "Pro mne Bůh není bytostí, ale všechno to dobré, co se může dít mezi lidmi," napsal.
Pastor - ateista již 20 roků slouží jako duchovní v holandském městě Middelburg v Holandské protestantské církvi, která vznikla sloučením dvou reformovaných a jedné lutherské církve.
"Holandský rozhlas". Pravoslavie.ru
Administrátor
--- 17. 2. 2010
Svátek se svíčkami
Obětování Páně - Setkání Pána se Simeonem Bohopříjemcem
Evangelium podle Lukáše
2,22 A když se naplnili dnové očišťování Marie podlé zákona Mojžíšova, přinesli jej do Jeruzaléma, aby ho postavili Pánu,
2,23 (Jakož psáno jest v zákoně Páně, že každý pacholík, otvíraje život, svatý Pánu slouti bude),
2,24 A aby dali obět, jakož povědíno jest v zákoně Páně, dvě hrdličky aneb dvé holoubátek.
2,25 A aj, byl člověk v Jeruzalémě, jemuž jméno Simeon. A člověk ten byl spravedlivý a nábožný, očekávající potěšení Izraelského, a Duch svatý byl v něm.
2,26 A bylo jemu zjeveno od Ducha svatého, že neuzří smrti, až by prvé uzřel Krista Páně.
2,27 Ten přišel, ponuknut byv od Ducha, do chrámu. A když uvodili rodičové Ježíše děťátko, aby učinili podlé obyčeje zákona při něm,
2,28 Tedy on vzal jej na lokty své, i chválil Boha a řekl:
2,29 Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podlé slova svého, v pokoji.
2,30 Nebo viděly oči mé spasení tvé,
2,31 Kteréž jsi připravil před oblíčejem všech lidí,
2,32 Světlo k zjevení národům, a slávu lidu tvého Izraelského.
2,33 Otec pak a matka jeho divili se těm věcem, kteréž praveny byly o něm.
2,34 I požehnal jim Simeon, a řekl Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémuž bude odpíráno,
2,35 (A tvou vlastní duši pronikne meč), aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.
2,36 Byla také Anna prorokyně, dcera Fanuelova z pokolení Asser. Ta se byla zstarala ve dnech mnohých, a živa byla s mužem sedm let od panenství svého.
2,37 A ta vdova byla, v letech okolo osmdesáti a čtyřech, kteráž nevycházela z chrámu, posty a modlitbami sloužeci [Bohu] dnem i nocí.
2,38 A ta v touž hodinu přišedši, chválila Pána, a mluvila o něm všechněm, kteříž čekali vykoupení v Jeruzalémě.
2,39 Vykonavše pak všecko podlé zákona Páně, vrátili se do Galilee, do města svého Nazaréta.
2,40 Děťátko pak rostlo, a posilovalo se v duchu, plné moudrosti, a milost Boží byla v něm.
Svátek je vzpomínkou na událost popsanou v Bibli evangelistou Lukášem. Přesv. Bohorodice s Josefem Pěstounem přinášejí malého Ježíše do jeruzalémského chrámu, aby splnili příkazy Mojžíšova zákona. Kniha Leviticus (12. kapitola) stanovuje, kdo, kdy a jak má obětovat a konkrétně pro chudé je pro tento případ stanovena právě oběť dvou hrdliček či holoubátek. Jedno zvířátko bylo k obětování za novorozence, druhé pak k očištění rodičky. Odehrávají se tu vlastně tři události. Podle Zákona je každý prvorozenec zasvěcen (čili patří) Bohu a musí být tedy vykoupen. Panna Marie má obětí v chrámu ukončit své čtyřicetidenní očišťování po porodu (čtyřicetidenní poporodní očišťování, kdy rodička nemůže vstupovat do chrámu, se děje v pravoslavné církvi dodnes). V chrámě se setkávají se Simeonem a prorokyní Annou, kteří v Ježíšovi svým duchovním zřením poznávají zaslíbeného a očekávaného Mesiáše. Tyto tři události: vykoupení Ježíše, Mariino očišťování a setkání Simeona s Mesiášem, jsou podkladem tří různých druhů názvů, pod kterými byl svátek v církvi slaven (o nich více níže).
Podle posvátné Tradice byl starec Simeon jedním z dvaasedmdesáti učenců, kteří tři století před Narozením Kristovým překládali knihy Písma Svatého z hebrejského jazyka do řečtiny, což byl obecný jazyk tehdejší ekumeny - čili římského světa.
Jednalo se o tzv. "Septuagintu" (čili překlad sedmdesáti; označuje se dnes běžně zkratkou LXX), který vznikal v Alexandrii přibližně ve 3. století před Kristem. Král Ptolemaios II. Filadelfos dal někdy ve 3. století př. n. l. za úkol 72 židovským mudrcům přeložit Tóru pro potřeby alexandrijské knihovny. Překlad byl určen Židům, žijícím mimo Palestinu, kteří měli problémy rozumět tehdy již v běžném styku nepoužívanému hebrejskému jazyku. Tento překlad převzala do svého používání prvokřesťanská církev. Naprostá většina starozákonních citací uváděných v knihách Nového zákona je právě z překladu LXX; proto tento překlad - autorizovaný svatými apoštoly - dodnes užívá pravoslavná církev a je východiskem pro pravoslavné překlady Starého zákona do jiných jazyků (zvláště to platí pro texty žalmů).
Evangelista Lukáš píše, že starci Simeonovi bylo "Duchem svatým předpovězeno, že neuzří smrti dokud nespatří Hospodinova Mesiáše". Na tuto Lukášovu informaci hledíme z perspektivy svědectví církevních Otců: Když mudrc Simeon překládal text knihy proroka Izaiáše, jež mu byl přidělen, dostal se až k verši: "Hle, Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel" (Iz 7, 14), napadlo ho, že je to asi nějaká chyba v textu, protože panna přece nemůže rodit, a proto váhal a chtěl slovo "panna" nahradit slovem "žena". A tehdy ho Duch Svatý napomenul, aby věřil, co je v Písmu psáno, a nic neměnil; zároveň mu oznámil to, co uvádí evangelista Lukáš, čili že "neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše - Krista Páně".
Lukášovo evangelium pokračuje dalším popisem událostí, jež propojují život Simeonův s přinesením dítěte Ježíše jeho rodiči (viz Luk 2, 27), aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon. Tehdy Simeon veden Duchem Svatým přišel do chrámu, aby se zde setkal s Marií a dítětem Ježíšem. Když přicházeli, byl Simeon už v chrámu, přistoupil k nim, vzal s chvěním čtyřicetidenní dítě na lokte a celým svým srdcem pocítil, že toto jemné tělíčko není jen obyčejné nemluvňátko, ale je to samotný Ten, kdo je smyslem jeho života a kdo je Spasitelem světa - sám Bůh. A chválil tehdy Boha, pronášeje chvalozpěv:
Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého, v pokoji. Neboť viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo ku zjevení pohanům, a slávu lidu tvého Izraelského. (Luk 29-30)
Proživ 360 let, dočkal se Simeon naplnění toho, co mu bylo kdysi zvěstováno. Tak se naplnilo proroctví o narození z Panny dané skrze proroka Izaiáše i to, co určil Duch Svatý Simeonovi nad překladem Bible v Alexandrii. Tuto pozoruhodnou událost si připomíná podnes celá Církev.
Simeonův chvalozpěv: "Nyní propouštíš, Pane..." je vlastně uzavřením nejen Simeonova života ale celé starozákonní epochy lidských dějin. Dodnes je v pravoslavné církvi zpíván (či v Řecku: recitován) v závěru každé večerní bohoslužby (jejíž symbolický rámec má svým způsobem starozákonní charakter).
Pro Simeona, který byl již přesycen pozemskými léty, znamenalo dnešní setkání konec únavného čekání a propuštění z tohoto světa do světa jiného. I pro nás vstup do novozákonní epochy znamená, že nejsme již vězni podnebeské sféry, ale máme otevřený východ odsud do Božího Království. Mohli bychom tedy přidat k řadě různých pojmenování dnešního svátku přidat: Propuštění zajatého člověka.
--------------------------------
Teologickým obsahem svátku je setkání éry Starého a Nového zákona čili jejich návaznost. Opětovně se zde - podobně jako při svátcích Narození Páně - zdůrazňuje, že příchod Ježíše Krista a celá novozákonní epocha dějin země byly připravovány. Několik tisíc let Bůh pracoval na vtělení Syna Božího - Spasitele lidí. Ještě jednou se mají věřící tímto svátkem upomenout, že Bůh nenechal lidi propadlé hříchu a smrti napospas záhubě, ale ihned - již při odchodu Adama a Evy z ráje - začal připravovat nápravu: místo starého, duchovně padlého Adama se jednou narodí nový Adam, který napraví, co první Adam pokazil. A místo první Evy, jež posloužila hadu a skrze niž vstoupila duchovní nákaza hříchu do lidské přirozenosti, narodí se nová Eva, skrze niž vstoupí do světa Spása a jež o sobě může prohlásit: "Jsem služebnice Páně."
Nad těmito úvahami nás nemůže nenapadnout myšlenka, jak velká je láska Boží k člověku a jak se mocné Boží milosrdenství klene nad celými lidskými dějinami. Starozákonní pokolení míjela, jedno za druhým, a Bůh stále pracoval - chystal příchod Spasitele. V každém pokolení si Hospodin našel někoho, kdo byl schopen s Ním spolupracovat na uskutečnění velkého plánu. V každé generaci se spolupůsobením Božím s lidským vykonal krůček k předem určenému cíli. Knihovna Starého zákona je svědectvím tohoto Božího díla s lidmi. A podobně je to i dnes - Bůh nepřestal pracovat, stále se děje Boží dílo - a tím dílem je život Církve a převádění lidí z tohoto končícího světa do nového světa Božího Království. Nyní - době Nového zákona, v éře blahodati - děje se to, co Hospodin tisíce let do narození Krista připravoval.
Je to dílo proměny člověka, které bývá spojeno (jako každé rození do nového světa) s bolestí, ale lidé se stávají schopnými nového duchovního života. Jestliže přesv. Bohorodici bylo prorocky zvěstováno: "A tvou duši pronikne meč," jak by ozvěna těchto slov neměla platit pro každého člověka Kristova - jako proroctví křesťanského života? Tak se zjevuje hloubka myšlení člověka - při nesení kříže.
Jak říkají otcové: "Tím, že se člověk narodí pro život Božího Království, stává se zároveň neschopným života v tomto světě." V bolestech se trhají vlákna spojující srdce člověka s tímto světem, aby se mohl stát svobodným pro nekonečnou duchovní blaženost.
Je velikou útěchou a posilou pro každého, kdo se v bolestech rodí pro nový duchovní život, může-li zasadit svůj život a nesený kříž do kontextu celých dějin spásy lidstva, pamatuje-li na Boží milosrdenství, které se rozpíná nad všemi zástupy všech generací lidských dějin, dokáže-li postřehnout Boží dílo a práci nad celými dějinami člověka.
------------------------
Setkání epochy Starého a Nového zákona je setkáním Starého zákona, který byl dán jedině židovskému národu, a vyššího zákona Boží lásky, který je Spasitelem přinášen všem lidem na zemi. Dává tím možnost vstoupit do Božího království komukoliv, kdo žije dle jeho přikázání.
------------------------
Ze Simeonova proroctví lze vyčíst i narážku na radikální povahu evangelia - čili Kristus je lidem k povstání nebo k pádu, jako znamení, jemuž bude odpíráno. Není možno zůstat stát mimo. Nikdo není nezúčastněný. V duchovních světech probíhá válka - a ta se promítá do světské úrovně. A uprostřed války nikdo nemůže říci: "Mně se to netýká." V podstatě lze uvést: "Buď jsi s Kristem nebo jsi (chtě - nechtě) proti němu." Proč by něco tak hrozného mělo platit? Duchovní síly, démonické mocnosti, které působí v tomto světě, nenechají nikoho stát mimo; čili toho, kdo odmítne Kristovo pozvání, démoni zahrnou do své režie, používají jej (i bez jeho souhlasu a vědomí) pro své záměry.
To samozřejmě nemůže být nikdy důvodem pro nepřátelství křesťanů vůči nekřesťanům. Náš boj přece není proti lidem, ale proti mocnostem zla podnebeským, jak píše ap. Pavel. Tedy my bojujeme nikoliv proti nešťastným oklamaným lidem, ale proti zlu, které působí v našem vlastním srdci.
------------------------
Svěcení svící či průvody se svícemi, což jsou obyčeje spojené s dnešním svátkem, mají dnes význam navazující na slova Simeonova pravícího, že Kristus Pán je "světlem k osvícení pohanů". Jedná se tedy o duchovní osvěcování tohoto světa, který "ve zlu leží", a potažmo osvěcování každého lidského srdce. Zapalování svěcených svících je taktéž zbožnou praxí při přírodních pohromách (od toho západní název: hromniční svíce - čili ochrana lidského příbytku před úderem blesku). V pravoslaví je však obvyklé zažhnout posvěcenou svíci při obvyklé modlitbě - každý den.
O významu a důvodu svěcení svíček v pravoslavné církvi si můžeme učinit nejlepší obrázek dle obsahu obřadu, který se za tímto účelem konává. Ve třetí modlitbě obřadu svěcení svíček se praví: "Pane Ježíši Kriste, Světlo pravé, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět, vylij požehnání své na svíce tyto a posvěť je světlem blahodati své. Dejž, Milostivý, aby jako tato světla zažehnutá viditelným světlem zaplašují tmu noci, tak byla naše srdce osvícena neviditelným ohněm, čili září Svatého Ducha, a vzdálena byla veškeré slepoty (duchovní)..."
------------------------
Obřady čtyřicátého dne dodnes žijí v pravoslavné církvi. Většinou souvisejí s křtem. Je to několik různých malých obřadů vzájemně propojených. Jednak očišťování rodičky modlitbou a požehnáním v předsíni chrámové; pak může žena opět vstoupit do chrámu a přistupovat k přijímání svatých Tajin. Současně s tím se často koná křest dítěte (40. den po narození je u zdravého dítěte nejvhodnějším termínem ke křtu). A také se toho dne (je-li už dítě pokřtěno) provádí tzv. "uvádění do chrámu" (vocerkovlenije), kdy kněz obřadně nese malé dítě poprvé do chrámu (křest se totiž má konat mimo chrámovou loď - v předsíni chrámu nebo v baptisteriu apod., ale - popravdě řečeno - moc se to nedodržuje, škoda). Postupně s dítětem kráčí duchovní za slov modlitby doprostřed chrámu, kde se zastaví a činí s ním znamení kříže, a pak až k ikonostasu. Je-li novokřtěnec mužského pohlaví, vstupuje s ním za ikonostas - do oltáře a jde kolem prestolu, je-li pohlaví ženského, pak zůstává s dítětem před ikonostasem. Všechny tyto obřady vyjadřují, jak jsou bohoslužba, modlitba, církevní život propojeny s osobní životní cestou každého věřícího, resp. jak je život věřícího vštípen do modlitebního života Církve od samého narození.
Od prvních dnů života provází dítě narozené pravoslavným rodičům Církev modlitbou a různými požehnáními: hned první den po porodu kněz koná modlitbu nad matkou a nad právě narozeným dítětem. Osmý den před branou chrámovou uděluje kněz novorozenci jméno a žehná mu, nakonec je bere na lokte a zpívá i pozdrav sv. Simeonovi, který takto vzal do náruče Osvoboditele duší našich. A konečně obřady čtyřicátého dne: přijímání a očišťování rodičky, udělování společného požehnání matce i dítěti, a po křtu dítěte - jeho uvádění do chrámu; na závěr se opět zpívá chvalozpěv Simeonův: "Nyní propouštíš..." a kmotři přebírají od kněze děťátko a odnášejí si je.
-------------------------
Pár slov o vývoji liturgické oslavy svátku Obětování Páně.
Nejstarší svědectví o slavení biblické události tohoto svátku na křesťanském Východu je zřejmě v "Putování ke svatým místům", což jsou vyprávění západní (nejspíš z Galie) poutnice Egerie (Eterie), datovaná ke konci 4. století (v době sv. Cyrila Jerusalemského). Obětování Páně zde však ještě nemá samostatný liturgický rámec svátku ani vlastní název, ale je to prostě "40. den po Zjevení Páně", a popsána je tam krátce ale emocionálně slavnost konaná toho dne v Jerusalemě. V arménském lekcionáři je svědectví o liturgické praxi začátku 5. století - zde je svátek popsán jako "40. den po Narození Pána našeho Ježíše Krista". V těchto staletích tedy již existovalo Obětování Páně - jako místní svátek (Egerie hovoří, že se "zde" koná "s velkou slavností", což naznačuje, že ze Západu tento svátek neznala). Charakter svátku se nesl spíše ve smyslu ukončení svátečního období svátků oslavy příchodu do světa Syna Božího, nikoliv jako samostatného svátku.
Definitivní ustanovení svátku Obětování v byzantském kalendáři nebylo dříve než v první polovině 6. století, kdy byl jakožto státní svátek rozšířen po celém impériu.
Je to svátek Páně - měl na Východě celou řadu názvů: Setkání Páně (se Simeonem), svátek Očišťování (tyto dva dominují v jeruzalémské tradici); Obětování Páně; Představení (postavení) dítěte Ježíše Hospodinu v chrámě jerusalemském; Přinesení Páně do chrámu (poslední je západosyrskou tradicí). Vyskytovaly se i názvy jako: svátek Simeona a Anny, svátek Simeonův, nebo prostě: Simeon. (Na Západě byl slaven s výraznými Mariánskými rysy: jmenoval se "Očišťování blahoslavené Panny Marie" nebo "Setkání Panny Marie"; některé rysy bohorodičného svátku má však i v pravoslavné tradici - viz např. znění svátečního troparu, který oslovuje Bohorodici, Pannu, nebo zvyk v Rusku sloužit na tento svátek bohoslužbu v modrém rouchu - modrá je tam liturgicky barvou bohorodičných svátků.)
Svátek se v kalendáři objevil zřejmě v polovině šestého století. Podle tradice (která je však hodna veškeré vážnosti) řádil v té době v Konstantinopoli mor a bylo zemětřesení. Pohroma udeřila zároveň na Cařihrad i na Antiochii, Misi a další oblasti impéria v zimě 541/542. Jednomu zbožnému muži bylo zjeveno, že po zavedení svátku Obětování Páně bude těmto pohromám konec. Císař Justinián tedy ihned přikázal slavení tohoto svátku, a skutečně po 2. únoru 542 po slavnostních bohoslužbách k uctění události Obětování Páně zázračným způsobem morová rána zmizela a zemětřesení přestala. Pak císař rozkázal rozšířit svátek po celém impériu. Jiní zase spojují zavedení svátku s císařskými reformami po 5. všeobecném sněmu r. 553 (a další tvrdí, že císař jen posunul slavení svátku ze 14. února na 2. února - africké dochalcedonské monofyzitské církve totiž slaví svátek Narození a Zjevení v jeden den, 6. ledna, a od něho počítají 40. den k Obětování Páně, což je 14. únor, kdežto východní církve spolu s římskou slaví Narození zvlášť a to 25. prosince - a od toho počítají 40 dnů k Obětování, což je 2. únor).
Od dávných dob je tento svátek spojen se svícemi. Tento zvyk vnikl nejspíš na Západě. (Ve francouzské a polské hymnografii se dokonce odrazil i na názvu svátku: Svíce, svátek Matky Boží Hromniční, svátek ohnivé Matky Boží, což je jistě spojeno s rituálem svící v tento svátek). Nejstarší svědectví o procesí se svícemi nalezneme v poutnických vyprávěních Egerie (Eterie) (putovala asi v letech 381-384), avšak v té době ještě ve Svaté Zemi zřejmě nemělo toto procesí bohoslužebný charakter a k bohoslužebným obyčejům bylo připojeno až později. V životopisu avvy Theodosia (+529) se vypráví, že zbožná Římanka Vicélie nechala stavět chrám mezi Jerusalémem a Betlémem a trvala na tom, aby svátek Obětování Páně byl s voskovými svícemi (což přepokládá průvod nebo nějaký jiný rituál) (bylo to za patriarchy Juvenalia, 420-458). Později vstupuje téma světel do předpisů bohoslužebné praxe jak na západě tak i na východě. Po 6. stol. se na Východě spojuje praxe procesí se svícemi s pověstí o vzniku svátku v době morové epidemie a zemětřesní v Byzanci a o pobožnostech za Boží smilování, kdy lidé obcházeli město v procesí, aby bylo ochráněno od sil zla. Tak vznikl dodnes udržovaný obyčej obcházet se svícemi v den svátku např. monastýry.
Procesí se svícemi v den svátku jako pobožnost za ochranu proti pohromám a přírodním katastrofám se odráží i v západní tradici - svěcení svící hromničních (tzv. hromniček), které se pak zapalují v průběhu roku při bouřce mají chránit obydlí před úderem blesku.
V Římě se začalo chodit v procesí se svícemi nejspíš už koncem 5. století čili v době ustanovení tohoto svátku papežem Gelasiem. Smysl procesí je však jiný než na Východě (není tu pověst o moru ani zemětřesení a jiných katastrofách); mělo konkrétní apologetický význam - stejně jako svátek - bylo totiž namířeno proti únorovým pohanským kultům. Mimořádné slavnostnosti dosáhlo konání těchto procesí za papeže Sergia (687–701). Kající procesí se svícemi bylo poprvé plně popsáno v 8. století. (Názor, že se ranní mše konala za jitřního šera, a proto se při průvodu na mši zapalovaly svíce z ryze praktických důvodů, mi nepřipadá moc přesvědčivý.)
Procesí se svícemi na svátek Obětování má tedy zřejmě západní původ. Právě obyčej nosit svíce začal dávat tomuto původně christologickému svátku mariánské zabarvení. Západní mariánský charakter v některých ohledech pronikl i na Východ, kde v Palestině se (podobně jako v Římě) konaly se průvody se svícemi zvláště v chrámech zasvěcených Panně Marii. Koncem středověku byl na Západě tento svátek hodnocen jako svátek druhé kategorie; v současnosti je označen prostě jako svátek; dokonce se Západ pozvolna vrací k původnímu christologickému charakteru tohoto svátku (např. opuštěním dřívějšího názvu Očišťování Panny Marie).
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 611 do č. 614)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.