Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 24. 3. 2010
Pokání a duchovní zápas
5. neděle Velkého půstu – CT. MARIE EGYPTSKÉ
V průběhu přípravných týdnů a dosavadního půstu nás Církev skrze vybraná nedělní témata povzbuzovala k pokání a upevňovala nás v důvěře v Boží milosrdenství, ubezpečovala nás, že neexistuje tak velký hřích, který by nemohl být Bohem odpuštěn, kaje-li se hříšník. Ani téma této neděle, kterým je život a příklad sv. Marie Egyptské, nikterak zásadně nevybočuje z tohoto rámce. Je zde ukázána žena - velká hříšnice, která žila ve své době v Egyptě; je ukázán její život, v němž vidíme její obrácení; na jejích dalších osudech je ukázáno její horlivé a vytrvalé pokání, které Bohu za své hříchy přinesla; a na svědectví starce Zosimy o zázracích, které konala, je ukázáno Boží smilování nad touto hříšnicí, její přijetí u Boha a dokonce její uvedení mezi svaté Boží už za jejích pozemských dnů.
Avšak jeden nový tón, který v uplynulých nedělích ještě nezazněl tak zřetelně, tu je. A tím je poukázání na duchovní zápas, který je vždy (v nějaké míře) nedílnou součástí obrácení a pokání. Částečně už to slyšíme znít v tématu minulé neděle, kterým je život a dílo sv. Jana Sinajského, autora klasického manuálu pravoslavné spirituality: "Žebř nebeský". Osou této knihy je pomyslný žebř, jehož jednotlivé příčky symbolizují postup očištění člověka od hříchu - čili je to průvodce při zápasu za očištění srdce, postním zápasem za osvobození ducha, při boji proti démonům. Naplno však tuto polnici duchovního boje slyšíme zvučet až v tématu neděle sv. Marie Egyptské. (Přečtěte si o jejím životě.)
Pokání to není jen lítost nad hříchem, to je nejen obrácení, rozhodnutí se změnit, slib se polepšit. Lítost a obrácení jsou začátkem pokání. Tu počáteční změnu myšlení, obrácení, je totiž potřeba stvrdit dalším životem, resp. tím, co následuje po změně uvažování, když jsme se vydali na cestu dosahování svatosti. A tím, co člověka nyní čeká, je boj. Kajícím obrácením totiž vstupujeme do duchovní války. To je důvod proč to, co následuje po křtu (nebo u pokřtěného po tom, co se odvrátí od hříchu), často připomíná všechno možné, jen ne klidný (na Západě by řekli: rozjímavý) život. Člověk by přirozeně čekal, že ho naplní světlo a Božský pokoj. Místo toho, se nezřídka stává, že naše nitro naplní dusná temnota, srdce se zachmuří a mysl je zmatena. A teď se ukaž, jestli to myslíš vážně! Vyhlásil jsi při křtu válku ďáblu, plivnul jsi na něj (a to ti pyšný duch nikdy nezapomene!), odvrátil ses od hříchu, tak teď tedy bojuj s temnotou ve svém srdci.
Chybou některých, kteří se nechají zmást, je hledat příčiny tohoto stavu vně sebe, ve svém okolí nebo ve stavu církve či společnosti. Příčiny a tudíž i řešení spočívají v nitru člověka. Tam je potřeba obrátit svou zkoumavou pozornost, zde leží naše bitevní pole.
O pokání platí, že boj, který následuje a kterým má kajícník dokázat, že to myslí vážně, je tím těžší a tvrdší, čím více člověk dříve podléhal moci hříchu. Starec Paisij by jistě v této souvislosti připomněl, že souhlasem s hříchem dal člověk ďáblu právo nad sebou, a čím více hříchů a čím těžší jsou ty hříchy, tím více práv člověk nad sebou ďáblu dal. A pokáním člověk tato práva ďáblu najednou upírá. I přichází za tebou rozčílený ďábel, ukazuje úpis podepsaný tvou krví, a domáhá se svých práv (dotěrně a neodbytně). A čím těžší hříšník ďáblu pokáním uniká, tím větší je hněv démonů a tím urputněji vznášejí své nároky a sveřepě využívají všech temných nitek, jimiž dříve hříšník nechal svou duši omotat.
Jak příšerný to může být v případě bývalých těžkých hříšníků boj, ukazuje právě vyprávění sv. Marie o tom, co zažila, když po svém obrácení odešla kát se ze svých hříchů do pouště, kde prožila 47 let. Stačí pár vět samotné ctihodné Epypťanky:
K tomu je potřeba dodat, že na základě zkušeností jiných asketů a obecné mnišské zkušenosti, se můžeme domnívat, že sv. Marie o svém zápasu s vášněmi, které se nenechaly tak snadno vytrhnout ze srdce, a s běsy, neřekla ani zdaleka vše. Možná něco zamlčel Zosima. Leč spíše Marie, jakožto žena, ostýchala se o tom více vyprávět. Konec konců v jejím vyprávění zaznívá často obava hovořit o pokušeních a útocích, které jí stíhaly na poušti, a zároveň stud tyto věci sdělovat. I jiní poustevníci (a dnes např. mniši z pousteven na Athosu) se o takových záležitostech nechtějí příliš šířit. Mj. i z obavy, že ten, kdo sám nemá tuto zkušenost, nebude věřit (a tomu, kdo tu zkušenost již má, to nemá smysl vyprávět); dále kvůli obavě z pohoršení, protože jsou to věci, o nichž se nesnadno hovoří a stud je skutečně na místě, běsové totiž provádějí skutečně (či spíše: neskutečně) nechutné a hanebné kousky. Takže jen stručně uvedeme, že démoni mají v takových případech moc zjevovat se v tělesné podobě, vyvolávat dojem tělesné přítomnosti druhé osoby, způsobovat nejen zrakové a sluchové vjemy, ale i hmatové, a to vše používají, aby asketu svedli k nemravnosti, ke hříchu a k tak hanebným věcem, že je problém o tom vůbec psát. Na mnichy ďábel a jeho běsové útočí se zvláštní zuřivostí, protože mniši na nebi obsazují místa, která tam byla uprázdněna pádem zlých duchů, čili zabírají jejich původní místa.»... 17 let jsem prožila v této poušti za ustavičných bojů s chorobnými vášněmi jako v zápase s divými šelmami. Když jsem se chystala k jídlu, snila jsem o mase a rybách, jaké jsem jedla v Egyptě. Měla jsem chuť pít své milované víno. Když jsem byla ve světě, pila jsem mnoho vína, ale zde jsem často neměla ani obyčejnou vodu. Hynula jsem žízní a krutě mne trápil hlad. Někdy přicházelo ještě něco horšího - zmocňovala se mne nesmírně mučivá touha zpívat oplzlé písně, na něž jsem byla zvyklá. Jako bych je přímo slyšela. Tu jsem prolévala slzy, bila se do prsou a vzpomínala na sliby, které jsem dala, když jsem odcházela na poušť. V duchu jsem stanula před ikonou své vůdkyně, nejčistší Bohorodice, a s pláčem ji prosila, aby odehnala ode mne myšlenky, které trýznily a mátly mou duši. Tak dlouho jsem plakala, silně se bila do prsou, až se naplnila míra pokání, a já uviděla světlo rozlévající se všude kolem mne, a bouři vystřídala veliká tišina. Jak mám, otče, vypovědět smilné myšlenky, které mne ovládaly? Odpusť, otče! Žár vášně se ve mně rozhořel, celou mne spaloval a ponoukal k slasti. Jakmile na mne přišlo takové pokušení, padla jsem na zem, zalévala se slzami a jakoby viděla, že přede mnou stojí samotná má Vůdkyně (Panna Marie), soudí moje přestoupení složeného slibu a hrozí mi těžkými mukami. A nevstávala jsem třeba den a noc, pokud nebylo dokonáno pokání a neozářilo mne blažené světlo, odhánějící temné myšlenky a zmatení. Pak jsem zvedla oči ke své záruce a vroucně jsem ji prosila o pomoc v mém utrpení na poušti, a skutečně, ona mi pomohla a zvedla k pokání. Tak jsem strávila na poušti prvních 17 let v ustavičném utrpení. Temnota následovala temnotu, běda a pokušení byly všude kolem. A pak, až do této chvíle je Bohorodice ve všem mou pomocnicí a učitelkou.« (Dále viz život sv. Marie Egyptské)
Vzpomínáte si na vyprávění poutníků na Athosu?, co jeden z nich, starší a vážný člověk, prožil při nocování v poustevně? Jak tam za ním přišla v noci jeho zemřelá manželka?; probudil se a cítil její teplo, tělesnou blízkost, přímo její tělo; vábí ho, on ji líbá a ona zmizí... Jiného poutníka (kněze) tam v noci chytli běsové za nohy, drželi mu ruce, aby se nemohl pokřižovat, a táhli ho po podlaze ke dveřím, za nimiž byla propast, skalní sráz (poustevny v athonské Karulii jsou na skalních útesech a přilepené na vysokých skalních stěnách). (Můžete si o tom přečíst, je to v češtině.) Jestli tam takovéhle kousky vyvádějí poutníkům, co asi potom démoni provádějí mnichům?Marie vedla dobře svůj boj, prokázala své pokání, stala se tím zlatem vyzkoušeným ve výhni, a očištěna přetavením v žáru byla - byvši ještě v těle - vyzdvižena výše, než většina věřících i většina mnichů. Připodobnila se beztělesným andělům, když se modlila, vznášela se ve vzduchu, po řece Jordán kráčela jako po souši, znala a citovala Bibli, aniž by ji kdy četla, mnicha Zosimu, jehož viděla poprvé v životě, oslovila jménem, znala budoucnost, věděla, co se přihodí za rok, - hlavně však - spojila svou duši s Bohem.
------------------------
Nuže, abychom se vrátili k původní ose našich úvah, - život sv. Marie nám Církev dnes staví před zraky, aby nás tím morálně připravila na duchovní zápas, na skutečnost, že pokání je kaleno a utvrzováno ve výhni boje. Má nás to povzbudit a připravit, aby naše mysl nepropadla zmatku a nechápavosti, až bude nitro člověka otřásáno útokem neviditelných nepřátel, kterým jsme svými hříchy my sami uchystali kopí a zbraně, jimiž teď dotírají na naši duši.
Co je naprosto zásadní pomocí člověku pokání činícímu? Co je kajícníkovi berlou, o niž se opírá? Co je štítem, který odráží kopí, jimiž na něj útočí ďábel? Jak napovídá dnešní evangelijní čtení - pokora, ponížení se: "Ale kdožkoli chtěl by mezi vámi býti veliký, budiž váš služebník." Ďábel je pyšným duchem, pýcha je jeho páteří. Nic jiného mu nevyráží zbraně z rukou tak mocně, jako pokora. Bez pokory nejde v duchovním životě nic. Dokonce i čistota je bez pokory bezcenná. Teprve skrze pokoru začíná člověk rozumět, oč v církvi jde. Teprve skrze pokoru začíná chápat její tajemný život. Teprve pak se mu otevře v náhlém rozbřesku, oč se tu vlastně jedná.
Vždyť i Syn Boží, pokorně se nazývající synem člověka, "nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil, a aby dal duši svou na vykoupení za mnohé," jak dnes čteme. Nepokoušej se tedy vykročit na cestu pokání ze svých hříchů bez pokory vůči ostatním lidem, jinak hraješ sám sobě divadlo - pro anděly tragédii, pro běsy komedii.
------------------------
Leč ještě jednou zpět k předchozímu tématu. Ještě jedna krátká poznámka o duchovním zápasu. Žel, dnes stále více a více aktuální.
Ne každý musí projít tím nejstrašlivějším ohněm, ale nějakou zkušenost se žárem duchovní bitvy učiní každý, kdo to myslí s duchovním životem vážně. Ti, kteří se navracejí na úzkou cestu Evangelia z opravdu velké dálky, pozdvihují se z těžkých hříchů, však mohou být nuceni čelit vskutku přetěžké situaci. Zřejmě nejhorší to mají ti, kteří upadli do takových duchovních problémů, že si způsobili nějakou formu posedlosti - čili mají už běsa v sobě. Zatímco v obvyklém případě démoni útočí na člověka jakoby "zvenku", tak posedlý člověk je v kvalitativně jiné situaci. Většinou to bývá důsledek nějakého opravdu vážného hříchu. Pokud on sám má dobrou vůli (a té ho démon ani "zevnitř" nemůže nikdy zcela zbavit), pak je možno takovým lidem pomoci. Je potřeba nevyvrhovat je z církevního společenství, konat nad nimi modlitby, chovat se k nimi trpělivě a stále je udržovat v kontaktu s duchovním životem církve. Především však oni sami se musejí modlit - bojovat za modlitbu. Úspěch se nemusí dostavit hned. Snažit se vyhnat běsa rychle a naráz nemusí být vždy nejlepším řešením. Někdy to může trvat léta - mnozí starci dávali přednost tomuto delšímu postupu. (Zde je jedna z našich videostránek, která ukazuje jedno ze "sezení" opatrného postupného vymítání běsů z posedlých v Řecku /mám na mysli první video - na této stránce hned nahoře/.)
Na ilustraci sem vložím úryvek z připravované knihy od starce Efréma: Perly asketické moudrosti:Zde vidíte, že pýcha se stala páteří ďábla a jeho démonů. Nezkrotná pýcha je jejich hlavní vlastností. Je to jejich způsob existence. Proto pro ně není smilování. Vždyť pýcha nemůže nikdy žádné smilování přijmout! A proto ten, kdo se chce postavit ďáblu, musí mít zbraň opačnou vůči pýše - pokoru. To je protijed neutralizující vše, co vypouští ďábel. Je to nerozpoltitelný štít, skrze který nepronikne do srdce člověka ďáblovo kopí pýchy. Člověk, který v postupném duchovním očišťování vyhnal ze svého srdce jakoukoliv pyšnou myšlenku, stává se pro ďábla jakoby neviditelným. Démoni nemají, jak se v myšlení takového člověka zachytit, nemají, za co by uchopili jeho srdce. To je prvním cílem veškeré askeze a duchovního zápasu.
... Poslechni si ještě jeden podobný příběh. V době, kdy jsem přebýval v Novém skitu (na Athosu) a žil ještě můj starec Josef (Hesychasta), přišel k nám jednou jeden posedlý mladý člověk.
Starec dle svého milosrdenství přijímal tyto nešťastníky, kteří s námi žili tak dlouho, jak si přáli, a pak když sami chtěli, odcházeli. Posedlí lidé nemohou dlouho zůstávat na jednom místě. Zbaveni vnitřní Boží útěchy, hledají ji, a tak střídají místa a lidi.
V tomto mladém člověku přebýval démon prostitutky. Když se démon toho člověka zmocnil, rázem se jeho hlas změnil na hlas „veřejné pouliční ženy“ a říkal věci, o kterých podle apoštola „stydno jest i mluviti“ (Ef 5,12).
Jeho profesí bylo bednářství a sudařství. Jméno zamlčíme. V našem bratrstvu žil dost dlouho; v době práce přicházel a podle svých možností nám pomáhal svýma rukama. Třetího dne mi řekl: „Otče, nenaučil bys mě dělat pečetidla na prosfory? Výroba sudů je těžká práce a ještě k tomu – ten, co je uvnitř mě, neustále mne zostuzuje (poskvrňuje hanebnostmi).“
„Naučím tě to, bratře, nechť je požehnáno! Hle, dělej to a to. Nářadí je zde, polotovary tamhle a vzory před tebou. Za tímto stolem budeš pracovat. Jenom ještě toto – v našem bratrstvu otcové spolu zbytečně nemluví, ale stále konají modlitbu."
To jsem říkal kvůli tomu, že jsem se chtěl vyhnout, nakolik to bylo možné, prázdnosloví a rozptylování v čase své modlitby. V tom okamžiku se v mé mysli zrodila myšlenka: „Je to vůbec možné, aby posedlí lidé konali modlitbu?“ Mezitím jsme se dali do práce a modlitby. Jenže neuběhlo ani několik minut (co jsme se společně modlili a pracovali), a démon v něm povstal. Mladíkův hlas se změnil a začal křičet, sprostě mluvit, vyhrožovat a rouhat se.
„Zmlkni, mizero!“ křičelo to z jeho nitra (démon nadával tomu mladíkovi kvůli tomu, že se modlil). „Sklapni, prašivče! Přestaň s tím brumláním! Co stále opakuješ ta samá slova? Pryč s takovými slovy!, zbav se jich!, já se z tebe zblázním! Mně je dobře uvnitř tebe, proč mě dráždíš?“
Tak přibližně to říkal. Běs ho trýznil, a pak odešel.
„Vidíš, co se mnou dělá?“ říkal mi ten nešťastník. „To se mi děje stále.“
„Trpělivost, bratře,“ říkám mu, „trpělivost! Nepřikládej tomu význam, vždyť to není tvoje. Netrap se tím, ale starej se o modlitbu.“
Skončili jsme práci a vydali se ke starci. Cestou mi řekl: „Otče, možná, že se mám pomodlit i za toho, kdo je ve mně, aby se nad ním Bůh smiloval?“
Proč jen to řekl, nešťastník?! V tu chvíli se ho běs zmocnil, zdvihl ho a mrštil s ním o zem. Vše okolo se zachvělo. Běs mu změnil hlas a začal: „Sklapni, mizero-o-o! Řekl jsem ti, sklapni! O čem to mluvíš?! Jaké ještě smilování? Není potřeba žádné milosrdenství, nepotřebuji milost! Nikdy! Co jsem provedl, abych měl prosit o milost? To Bůh je nespravedlivý! Za jediný malinký hřích, za pýchu, mě zbavil slávy. My nejsme vinni, to On je vinen. Ať se kaje On, a ne my! Pryč se smilováním!“
Démon ho velmi trýznil a nakonec zcela vyčerpaného opustil. Zhrozil jsem se nad jeho slovy. V několika minutách, až na základě této vlastní zkušenosti, jsem pochopil, co bych nemohl pochopit ani po přečtení tisícovky knih o běsech. Pokračovali jsme v cestě za starcem. Starec toho posedlého vždy přijímal a hovořil s ním s velikou láskou. A posedlý byl vedle něho vždy klidný. Starec se hodně modlil za lidi posedlé běsy, protože věděl, jaká utrpení musejí od démonů snášet, a nám říkal: „Jestliže my, kteří máme démony ne uvnitř, nýbrž vně, jsme mučeni myšlenkami a vášněmi, jaké pak utrpení prožívají tito nešťastníci, v nichž démoni přebývají dnem i nocí!“ Starec smutně pokyvoval hlavou a dodával: „Zcela jistě svá muka prožívají zde. Avšak běda těm, kteří se nekají, aby je Bůh milostivě potrestal tak či onak zde, v tomto životě!“
Starec připomínal slova jednoho svatého, pravícího toto: „Spatříš-li člověka, který zjevně hřeší, a nečiní pokání a do samotné smrti se s ním nestane nic, co by ho soužilo, věz, že v čase soudu bude usvědčen takový člověk bez milosti.“
Po těchto slovech starce jsme všichni cítili větší soucit s pokoušeným bratrem.
Na bohoslužby nechodil do chrámu společně s otci, ale obcházel s čotkami venku skály a neustále se nahlas modlil: „Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou. Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Jeho modlitba se ozývala ozvěnou mezi skalami.
Na základě své vlastní zkušenosti poznal, jak modlitba pálí démona. Když chodil ve skalách a nepřetržitě pronášel modlitbu, jeho hlas se v okamžení změnil a démon spustil: „Zmlkni, řekl jsem, zmlkni! Utrápil jsi mě! Proč chodíš tady, mezi skalami, mimo chrám, a brumláš? Jdi raději dovnitř společně s ostatními a přestaň s tímhle svým brumláním. Kvůli čemu dnem i nocí říkáš a opakuješ stále to samé, a nenecháš mě ani na chvíli v klidu? Rozčiluješ mě a trápíš! Pálíš mě, cožpak to nechápeš?“
Jakmile pokušení přestalo, tak se znovu začal modlit s čotkami: „Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Velmi dobře pochopil, co si běs myslel, že mu nedochází. Pro duši bylo bolestí i nadějí, když jsi viděl, jak vše snáší, zápasí a trpí. Žil s námi dlouho, a když se mu udělalo znatelně lépe, odešel. Více jsme ho neviděli. Bůh ví, jak to všechno skončilo.
Vidíte sílu modlitby a nekajícnost démonů? Modlitba je pálí, ale oni křičí: „Není smilování!“ a neustále odsuzují Boha. Ach, ta pýcha jitřenky (tj. padlého anděla)! Čím se vlastně liší od démona egoista, člověk až do samého konce se nekající, který nechce vyznat Krista jako Boha i člověka, vyprosit si Jeho milost a milosrdenství?
Pochopili jste už hluboký smysl modlitby? Jak odhaluje lidi – kdo je blízko ke Kristu a kdo je od Něho daleko?
Nedopusťme, aby nad námi vládly naše myšlenky. Dovolujeme myšlenkám, aby nás braly do zajetí, přestože máme zářivou zbroj modlitby, tu zbroj, která je nazývána plamenem a ohněm. Modlitba je bič, jenž vypráská jakoukoliv démonickou myšlenku.
(Z chystané knihy Efrém Svatohorec: Perly asketické moudrosti)
P.S.
Příklad sv. Marie nechť nás probudí z lehkomyslnosti nad našimi hříchy. Jak často lidé zlehčují své hříchy, např. hříchy svého mládí, jakoby nezanechávaly na duši žádné stopy. Někdy na ně hledí dokonce jako na jakousi nevinnou, třebas trochu "ztřeštěnou" zábavu, či jako na rozptýlení, které patří k tomuto věku a nemůže nikterak uškodit duši člověka. (Jak často slýcháváme příšernou průpovídku: "Je mladý, ať si užije, dokud může.") Marie poznala pravou povahu a démonickou sílu svého způsobu života, až když jí neviditelná síla zabránila přiblížit se bez pokání ke Kristovu Kříži. A dokonale prozřela a v plném rozsahu na ni dolehla tíha jejích hříchů na poušti, když se rozhodla zbavit se tohoto dušehubného způsobu života, ale ďábel jí řekl: "Jedině kůži za kůži" (viz kniha Job 2,4). Tehdy poznala Marie už tady na zemi cosi jako pekelná muka, když pod běsovskými útoky padala na zemi a ležela celé dny polomrtvá. A to vše kvůli hříchům, jejichž počátek byl položen v mládí (Marie odešla od rodičů, když jí bylo 12 let, do Alexandrie, kde propadla hříšnému životu). Klamně se lidé domnívají, že stáří a nikoliv mládí je vhodnou dobou k boji s vášněmi. Jenže bývá to právě mládí, kdy se rozhoduje, na jakou stranu se bude ubírat cesta celého dalšího života - zda ke zlu a hříchu, nebo k dobru a čistotě. Je to vítězství právě mladých lidí nad pokušením, které má největší hodnotu, sílu a dosah.
Administrátor
--- 21. 3. 2010
K sobotě Akathistu
Kondak přesvaté Bohorodici
Právě uplynulá sobota byla zasvěcena čtení hymnu akathistu přesvaté Bohorodici. Součástí chvalozpěvu je i jeden z nejznámějších pravoslavných zpěvů - kondak "Vojevůdkyně v boji vítězná".
Přikládám video s asociací, která je s tímto kondakem běžná v řeckém světě, - s tématem Byzance, resp. Konstantinopole, či ještě přesněji: se starobylým pravoslavným chrámem Boží moudrosti, památníkem staroslavné Byzance.
Text zpívaného kondaku - česká verze:
Vojevůdkyně v boji vítězná,
jež nás osvobozuješ od zlých,
tebou chráněni díky ti vzdávají
služebníci tvoji, Bohorodice.
Ty pak vládnoucí mocí nepřemožitelnou,
ze všech běd nás vytrhni,
ať k tobě zní naše zvolání:
„Raduj se, Nevěsto povždy panenská!“
Administrátor
--- 20. 3. 2010
Z došlé pošty
Mnišské postřižení - nová monaška Julianije
Pod timto odkazem najdete zpravu a fotky
http://www.pcokosice.orthodox.sk/?p=2061
S pranim Boziho pozehnani
arcibiskup Jiri
Administrátor
--- 19. 3. 2010
Jak bojovat s ďáblem. Jak působí půst
4. neděle Velk. půstu – CT. JANA SINAJSKÉHO – KLIMAKA (Žebříkovce)
Za onoho času ...
9,17 Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit.
9,18 Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to."
9,19 Odpověděl jim: "Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!"
9,20 I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.
9,21 Ježíš se zeptal jeho otce: "Od kdy to má?" Odpověděl: "Od dětství."
9,22 A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám."
9,23 Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří."
9,24 Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!"
9,25 Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: "Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!"
9,26 Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.
9,27 Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.
9,28 Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?"
9,29 Řekl jim: "Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem."
9,30 Když odtamtud vyšli, procházeli Galileou; Ježíš však nechtěl, aby se o tom vědělo,
9,31 neboť učil své učedníky a říkal jim: "Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.
Evangelium podle Marka
K vyložení hlavního verše dnešního evangelia otevřeme dílo sv. biskupa Ignatije (Brjančaninova), které je dnes klasikou pravoslavné spirituality.
"Tento rod," pravil Pán svým učedníkům ohledně duchů zloby, "nevychází jinak než modlitbou a půstem" (Mar 9,27).
To byla přesnější citace (z kralického překladu) onoho verše, než jak je uveden výše v celém úryvku nedělního evangelia, který je citován z ekumenického překladu (za zmínku stojí, že verš o modlitbě a půstu jsme museli do ekumenického překladu, který používáme na našem biblickém serveru, znovu zapsat, protože v obvyklých vydáních ekumenického překladu je tento verš vyškrtnut z biblického kánonu čili vlastně vymazán z Bible (v některých vydáních ekumenického překladu je uveden alespoň v poznámkách pod čarou, ve většině vydání však po něm není ani stopy; pozn. red.).
To je nový rys půstu! Bůh přijímá půst, když mu předchází veliká ctnost: milosrdenství. Za půst je připravena odměna na nebi, když je zbaven pokrytectví a ctibažnosti. Půst působí, když je spojen s druhou velikou ctností - modlitbou. A jak působí? Nejen krotí vášně v lidském těle, ale vede válku s duchy zloby a přemáhá je.
Jak je to možné, že půst, který sám o sobě je tělesnou askezí, může působit či spolupůsobit s modlitbou v boji proti duchům? A nebo naopak - jak to, že beztělesní duchové mohou být podrobeni vlivu půstu?
Příčina působení lidského půstu na duchy zloby spočívá v jeho silném působení na našeho vlastního ducha. Tělo zkrocené půstem dopřává lidskému duchu svobodu, sílu, střízlivost, čistotu a jemnost. Jen v takovém stavu se náš duch může postavit proti svým neviditelným nepřátelům. "Já, když oni /tj. démoni/ ztrápili mne, chodil jsem v rouchu žíněném a pokořoval jsem postem duši svou. A moje modlitba se vrátila do nitra mého" (Ž 34/35,13 - pravoslavné znění). Půst dodává mysli střízlivost (bdělost) a modlitba je zbraní mysli, kterou jsou odháněni neviditelní nepřátelé. Půst pokořuje duši, osvobozuje ji od zatvrzelosti (ukrutnosti) a nabubřelosti, které pocházejí z přesycenosti; modlitba postníka se pak stává zvláště mocnou, není pronášena povrchně ale přímo ze samotné duše, z hlubin srdce, a vede člověka vzhůru, povznáší ho k Bohu.
Temní duchové zloby spáchali dva těžké zločiny. První byl příčinou jejich vyvržení ze společenství svatých andělů. Druhý se stal příčinou jejich nezvratného zavržení. Na nebi se vzbouřili proti Bohu; jejich vůdce, zaslepený domýšlivostí se chtěl stát Bohu rovným. Za tento zločinný pokus byli svrženi s nebe do podnebeské sféry, zde začali závidět blaženosti prvostvořeného člověka, a tak spáchali další zločin: oklamali lidi a zavlekli je do svého pádu. Tento druhý zločin padlých andělů definitivně určil jejich osud - tím se totiž uzavřeli ve zlu, zpečetili svůj stav. Kvůli tomu je zcela opustila Boží blahodať a byli ponecháni sobě samým, své zlobě, svému hříchu, který počali a rodili v sobě, a jemuž dovolili, aby pronikl do jejich přirozenosti.
Zavrženému andělu už nikdy nepřijde na mysl žádná dobrá myšlenka, nikdy nepocítí dobro. Je celý a naprosto pohroužen do zla, přeje si zlo, vynalézá zlo. Žhne nenasytnou žízní po zlu, touží nasytit se zlem, ale nemůže. Vše jím spáchané a páchané zlo se mu zdá nedostatečné v porovnání s tím zlem, které si představuje a po němž prahne jeho nesnesitelná žízeň po zlu.
Byv stvořen jako světlonosný anděl, je nyní ďábel svržen za své zločiny níže, než je na zemi dobytče. "Protože ses dopustil této vraždy člověka," pravil Bůh satanovi, když ho zastihl na místě zločinu v ráji, poblíž lidí poté, co je strhl do pádu, "proklet budiž mezi vším dobytkem i divokými zvířaty. Po všechny dny svého života polezeš po břiše a žrát budeš prach" (Gen 3,14). Beztělesný duch je odsouzen k tomu, aby myslel a cítil jedině to, co je pozemské a vášnivé. V těchto věcech je jeho život, v tom je jeho poklad.
Tento duch je zbaven způsobilosti zabývat se duchovním; plně je zajat tělesným. Duch, který byl určen pro duchovní život, je vyvržen ze sboru duchů do tělesného stavu a v této kategorii se dostává níže, než je skot a všechna zvěř polní. Dobytčata a zvěř žijí a konají dle zákonů své přirozenosti, kdežto padlý duch, který se musí plazit (dosl. kroutit) v přirozenosti dobytka a zvěře, plazí se v přirozenosti, která mu není vlastní a je ponižující. Nechce ani nemůže správně fungovat v takové přirozenosti, a proto tuto přirozenost neustále jen zneužívá.
Takováto hříšná "materiálnost" padlého anděla jej podrobuje působení půstu, osvobozujícího našeho ducha z nadvlády těla. Když se padlý anděl přiblíží k postícímu se člověku, nevidí již materiální převahu (tj. vládu těla na duchem), kterou potřebuje a která je pro něj žádoucí. A tak už nemůže nechat v člověku "vzkypět krev" (tj. rozdmýchat vášnivé tělesné hnutí), která je blahodárně ochlazena půstem. Nemůže už podněcovat tělo, které již nemá sklon ke skotačení, protože mu půst nasadil uzdu, a mysl ani srdce už je neposlouchají, jelikož kvůli půstu pocítily zvláštní duchovní svěžest (čilost).
Spatří-li pyšný padlý duch odpor, odchází, protože nesnáší odpor ani námitky. Miluje jen okamžitý souhlas, okamžité pokoření. Ačkoliv "leze po břiše a žere prach", čili živí se jen pozemským, myšlenka na podobnost Bohu ho neopustila. A proto vyhledává uctívání a ty, kteří se mu budou klanět. Měl tu smělost ukázat Synu Božímu "všechna království země" a sliboval dát Mu veškerou moc nad nimi a jejich slávu, a za to si žádal jen, aby se mu poklonil (Luk 4,5-7). Ani dnes nepřestává ukazovat učedníkům Božího Syna klamy světa, vykresluje je ve snění vábivými črtami a barvami jen proto, aby je jakýmkoliv podvodem svedl k tomu, aby se mu poklonili.
"Budete-li se protivit ďáblu, uteče od vás," praví svatý apoštol Jakub (Jak 4,7). A jiný apoštol řekl: "Chopte se štítu víry, s nímž překonáte všechny hořící střely od zlého a uhasíte je" (Efez 6,16). Obraťme mocí víry zření mysli k věčnosti, k nevýslovné blaženosti, která spravedlivé očekává ve věčnosti; a stejně tak vizme i nevypravitelná muka, očekávající nekajícné a úporné následovatele hada. Uzřít to však můžeme jen tehdy, když je tělo uvedeno do řádu a je v něm udržováno půstem, když čistou modlitbou, která je možná jen s půstem, přilneme k Bohu, učiníme se "jedním duchem s Pánem" (1 Kor 6,17). "Had se plazí neustále po zemi podle shůry vyneseného rozsudku," pravil sv. Jan Zlatoústý, "chceš-li být v bezpečí před jeho jedovatým uštknutím, přebývej myslí a srdcem neustále nad zemí." Pak se mu můžeš vzepřít a on pyšný nesnese odpor a uteče od tebe.
----------------------
Existují lidé posedlí nečistým duchem? Kde jsou ti, které by trápil a mučil tak jako mladíka, vzpomínaného v dnešním evangeliu? Zdá se, že už takoví nejsou a nebo se vyskytují velice zřídka. Tak uvažuje ten, kdo na vše hledí povrchně a pozemský život přináší jako oběť rozptýlení a hříšným rozkoším. Svatí otcové uvažují jinak. "Jakmile ďábel a běsově dosáhli vyhnání člověka z ráje kvůli neposlušnosti, získali tím svobodu, aby mohli v noci i ve dne otřásat myšlením každého člověka (Simeon Nový Theolog).
Podobně těm mukám a trýzni, jimž bylo zlým duchem podle znění evangelia podrobeno tělo mladíka, může tím samým trpět i duše, zvláště když se dobrovolně podvolila vlivu tohoto zlého ducha a uznala za pravdu tu vražednou lež, kterou nám neustále předkládá, aby nás zahubil, a maskuje ji jako pravdu, aby nás snadněji oklamal a dosáhl ve svém zločinném počínání většího úspěchu.
"Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral. Odporujte mu pevnou vírou" (1. Petr 5,8-9). Jakými zbraněmi na nás působí padlý anděl? Hlavně a především hříšnou myšlenkou a hříšnou touhou (sněním). Od těch, kteří se mu vzepřou, uteče, ale těmi, kteří ho nerozpoznali a debatují s ním a důvěřují mu, těmi cloumá, mučí je a hubí. Jelikož sám leze po břiše a není schopen duchovního myšlení, tak před naší představivostí vykresluje tento pomíjivý svět s jeho klamy a slastmi, a zároveň začíná s duší vést rozhovor, jak tyto neskutečné představy realizovat.
Nabízí nám pozemskou slávu, nabízí nám bohatství, nabízí nám hojnost, nabízí slasti tělesných nečistot, k nimž - podle vyjádření sv. Basila Velikého - nejenže má sympatie, ale jichž - ač stvořen jako beztělesný duch - se stal původcem. Toto vše navrhuje člověku v představách, roztouženém snění, a spolu s tím ukazuje i nezákonné způsoby k uskutečnění těchto nezákonných tužeb. Uvrhuje nás do zármutku, sklíčenosti, malomyslnosti a zoufalství - prostě řečeno: stará se neúnavně o naši záhubu. Používá prostředky pěkné i nepěkné na pohled - hřích maskovaný jako dobro i hřích zjevný - a k tomu ještě vábí a láká příslibem slasti.
"A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra," praví apoštol Jan (1. Jan 5,4). Víra je zbraň vítězství nad světem, a zároveň zbraní vítězící nad padlými anděly. Ten, kdo hledí okem víry na Božím slovem zvěstovanou věčnost, stává se chladným k dočasným a rychle pomíjejícím kvalitám světa. Ten, kdo je pravým učedníkem Pána našeho Ježíše Krista, nechce pošlapat žádné jeho nejsvětější přikázání kvůli hříšné slasti, jež vypadá vábně před tím, než ji okusíš, ale ukazuje se jako odporná a zhoubná poté, co ji okusíš. Jakou moc může mít nad učedníkem Kristovým čarovný obrázek pozemských krás a rozkoší, i obrázek pozemských neštěstí, který vykreslují zlí duchové, aby lidi, kteří tyto obrázky pozorují, přivedli do sklíčenosti a zoufalství? Vždyť mocí Svatého Ducha je vtištěn do jeho duše velkolepý obraz věčnosti, před níž jsou veškeré pozemské obrazy a výjevy vybledlé a nicotné!
Sv. apoštol Jan zvěstující, že vítězstvím přemáhajícím tento svět je naše víra, takto pozdravuje pravá dítka Kristova vítězící nad světem a přemáhající padlého anděla a jeho duchy: "Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým" (1. Jan 2,13). Jako "mládenci" jsou zde nazýváni křesťané, kteří jsou obnoveni Božskou blahodatí. Projeví-li služebník Kristův potřebnou statečnost a vytrvalost v boji s duchy zla, pak na něj sestupuje Boží blahodať a daruje mu vítězství. Tehdy se "obnovuje jeho mládí jako orlovi" (Žalm 102/103,5). Je to ono nestárnoucí mládí, kterým byl člověk ozdoben Stvořitelem při stvoření a které vyměnil za nevyléčitelné stárnutí, když dobrovolně padl (do hříchu). "Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, (jsou jen) tělesné žádosti a touha očí i pýcha života, (a to) není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho tužby; kdo však činí vůli Boží, přetrvá na věky" (1. Jan 2,15-17).
----------------------
Milovaní bratři! Proč bychom neměli dokázat přemoci svět a pána tohoto světa? Zvítězili nad nimi lidé, kteří jsou nám podobni, - oblečeni tělem a nemocemi lidskými. Zvítězili nejenom skvělí udatní hrdinové, ale i neduživí starci a slabé ženy, dokonce i malé děti. Zvítězili, a tím nám neponechali žádnou možnost omluvy, jestliže nezvítězíme a podrobíme se nepříteli. Utkali se tím samým světem a s jeho klamy a nástrahami. Kolem nich se hemžili ti samí neviditelní hadi, kteří používali všechny síly, aby zavlekli jejich duše do hlíny a připoutali je k zemi. Srdce a mysli však drželi ti, kteří zvítězili, nahoře! Svá těla ohradili půstem, a tak zkrotili a opustili tělesnou přitažlivost k pozemským slastem. Prostřednictvím půstu umožnili duchu, aby mohl přebývat v neustálé střízlivosti, bdělosti a svěžesti. Umožnili mu, aby mohl neusínaje kontrolovat a odhalovat nejrůznější úklady ďáblovy. Půstem učinili svá těla lehká a tím učinili lehkým i samotného ducha, dali tím duchu možnost přilnout k Pánu čistou a neustálou modlitbou, dosáhnout Boží pomoci, oživit svou víru ze slyšení, a víru ze slyšení učinit zvěstováním a duchovní mocí - a touto mocí získat naprosté vítězství nad světem a duchy zloby. Taková víra, jak nás učí sv. Jan Teolog, který ji nazývá smělostí před Bohem a čerpá učení o ní ze své svaté zkušenosti, se získává vyslyšenou modlitbou (1. Jan 5,13-15). Skrze takovou víru spravedlivý jakoby vidí neviditelného Boha, jak pravil apoštol Pavel (Žid 11,27). Vidíme-li Boha, je přirozené, že se svět ztrácí z našeho pohledu. Pomíjivý svět se stává jakoby neexistujícím a světavládce se nemá oč opřít, když chce proti nám bojovat.
"Odporujte mu pevnou vírou, přijavše štít víry," víry aktivní, víry živé, víry blahodatné, které je schopen jen bojovník Kristův, jenž se připravil k boji s duchy zloby tím, že odpustil bližním jejich prohřešky, čili almužnou, milosrdenstvím a pokorou, a pustil se do tohoto boje obrněn zbrojí postu a modlitby. Amen.
Svt. Ignatij Brjančaninov
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 629 do č. 632)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.