Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 15. 7. 2010
O vývoji v Kosovu a o kauze biskupa Artemije
Srbská církev je zděšena chystaným předáním ochrany srbských svatyň v Kosovu albánské policii
Srbská pravoslavná církev protestuje proti předání funkce ochrany srbských monastýru v Kosovu a Metechii kosovské policii. "Srbská pravoslavná církev nemůže dopustit, aby její svatyně ochraňovala kosovská policie," prohlásil biskup liplanský Theodosij, když komentoval zprávy, že brzy budou redukovány síly KFOR v Kosovu a Metochii a ochrana pravoslavných svatyň bude předána velení policie v Kosovu (říká se, že tato police je převážně složena s bývalých příslušníků tzv. "Kosovské osvobozenecké armády", nechvalně známé pod zkratkou UCK; jinak viděno: kosovská police je jen metamorfózou UCK).
Nyní se pod ochranou KFOR nacházejí monastýry v Pečském patriarchátu, Vysoké Dečany, Gračanica, Devič, Zočište, Svatých archandělů v Prizrenu, Gorioč a Budisavci. Vedení KFOR oznámilo, že předání kompetencí musí proběhnout do konce srpna t.r.
Podle slov biskupa Theodosia, se to stane zřejmě bez ohledu na názor Srbské pravoslavné církve i na to, že politická situace v kraji stále není stabilní a pravoslavných chrámům hrozí nebezpečí. Připomenul také, že v době březnového pogromu roku 2004 proti pravoslavných chrámům, kdy bylo vypáleno 35 chrámů (mezi nimi dva monastýry), kosovská policie neučinila vůbec nic pro to, aby odvrátila násilí, omezila zvůli pachatelů a ochránila Srby. Biskup srovnal oznámení vedení mírotvorců KFOR a jejich tvrzení, že kosovská polici je dnes už schopna zabezpečit nutnou bezpečnost, s Pilátovým umýváním rukou.
Biskup Theodosij vyzval mezinárodní představitele, misi OSN a EU i srbskou vládu, aby učinila vše, co je možné, k zastavení realizace podobných plánů a nebo urychleně nalezli alternativní řešení pro zajištění bezpečnosti Srbů a pravoslavných svatyň v Kosovu a Metochii. Podle jeho slov není ochrana pravoslavných srbských svatyň jen profesionální ale i morální povinností mezinárodního společenství.
Sedmica ru
--------------------
Poznámka redakce Ambonu (úvaha a koláž ze zpráv)
Zajímavé je zasadit tuto událost do kontextu čerstvých církevních událostí
Někoho by mohlo napadnout, zdali bude někde brán hlas Srbské církve vážně, když sama církev (rozhodnutím posvátného synodu z 13. února t.r.) zbavila eparchiálního vedení a odvolala z Kosova bývalého kosovského biskupa Artemije, který byl sice formálně obviněn ze zpronevěry nějakých dotací, ale od začátku tomu zřejmě dosti lidí příliš nevěřilo. Nepopiratelným faktem je, že právě odvolaný biskup byl hlavním bojovníkem za pravoslaví v Kosovu.
Nad potvrzením této zpronevěry ještě visí otazník - zatím je vše jen ve stavu podání trestního oznámení na pomocníka biskupa protosyngela Simeona (Dejana Bilovského), který bude souzen srbskou justicí (zatím byl 11. června odsouzen církevním soudem, zbaven hodnosti, vyvržen z mnišství a na tři roky odloučen od církve). Nad případnou reálnou odpovědností biskupa Artemije za údajnou zpronevěru protosyngela Simeona se prý vznáší mnoho otazníků. Faktem zůstává, že prakticky všichni mniši se tam postavili za vladyku Artemije a bojkotovali synodem ustanoveného nástupce, jenž se poslušnosti musel domáhat dokonce vyhlášením jakéhosi interdiktu nad jedním monastýrem; i kosovští věřící prý prosili bělehradský synod, aby jim Artemije, který působil v Kosovu 33 let, ponechali, čemuž bělehradský synod nevyhověl.
Na archijerejském sněmu 21 episkopů hlasovalo za odstranění Artemije z katedry se zákazem přebývání v Kosovu. Proti bylo 9 episkopů, 4 se zdrželi a dva hlasovací lístky byly neplatné. (Nejedná se tedy o žádné jednomyslné rozhodnutí nebo o rozhodnutí drtivé většiny; např. podle české a slovenské církevní ústavy, kde je stanoveno rozhodování dvoutřetinovou většinou, by návrh na svržení Artemije nebyl přijat.) Sněm při řešení "kauzy Artemij" vytvořil jeden závažný precedent - biskup může být odstraněn z katedry bez církevního soudu prostým hlasováním ostatních archijerejů (což je samozřejmě hrozbou pro všechny biskupy, kteří zastávají nějaký nepohodlný názor, s nímž jsou v biskupském sboru v menšině, nebo jsou tradicionalistického zaměření mezi převážně liberálně orientovanými kolegy). Srbské sdělovací prostředky poznamenávají, že tento model může být brzy aplikován na celou řadu dalších biskupů - zvláště na tak zjevné konzervativce jako je banátský Nikanor, zvornicko-tuzlanský Vasilij a dal. Došlo tedy právě k významnému zvýšení vliv synodu, který tak dostává do rukou nástroj k tlaku na biskupy, jimž je od nynějška jejich autonomie podstatně omezena. (Ze zpráv NG Religia)
Administrativní vítězství však v církvi není nikdy absolutní. Rázné zakročení sněmu proti oblíbenému biskupu Artemiovi, a pak i kroky a prohlášení dočasného administrátora, který byl dosazen na uvolněnou rašsko-prizrenskou katedru, vyvolaly nespokojenost mezi mnichy i mezi aktivními věřícími. Protesty se staly pro synod vážným problémem. Patriarchát Srbské pravoslavné církve odmítl přijmout 15.000 podpisů shromážděných pod petici na podporu biskupa Artemije. Polemika s "artemiovci" proniká v posledních měsících do synodních dokumentů a dokonce i do závěrečného slova sněmu. (NG Religia)
To je situace v Srbské církvi před plánovaným pozváním papeže na 1700. výročí milánského ediktu. Oslava se má konat v r. 2013 ve městě Niš, kde se narodil císař Konstantin Veliký. Pozváni budou představitelé všech světových pravoslavných církví, kteří se tam budou moci setkat s papežem (dojde-li k jeho pozvání). Je jasné, že "kauzou Artemij" byla silně podlomena pozice, odvaha i možnosti všech biskupů, kteří s návštěvou papeže na srbské půdě nesouhlasí. Nebude teď problém je odstranit a nahradit liberálněji smýšlejícími hierarchy.
Dokonce z Ruska zaslal synodu do Bělehradu petici Svaz pravoslavných bratrstev, kde se psalo, že členové "Svazu" "cítí nesmírnou lítost nad svržením z katedry biskupa Artemije, nejkonzervativnějšího a skutečného bojovníka za čistotu pravoslaví". "Biskup Artemij je známý nositel pravdy o utrpení srbského národa a jeho svatyň v Kosovu a Metochii. Vladyka Artemij byl rychle a bezdůvodně odstraněn rozhodnutím posvátného synodu SPC. ... Byl pro srbský lid vyhnaný z Kosova jeho poslední nadějí na návrat do rodné země. Je patrné, že státní instituce podporují odstranění biskupa z katedry. Naléhavě prosíme, aby byla na příštím sněmu zkoumána otázka biskupa Artemije a zrušeno rozhodnutí synodu o jeho odstranění z katedry..." (Z dopisu Svazu pravoslavných bratrstev)
Zpravodajství agentury NG Religia poznamenává, že "zatímco dříve byl patriarcha Pavle současně jak oficiální hlavou církve tak i duchovní autoritou pro Srby, nyní je duchovním i politickým vůdcem značné části duchovenstva i věřících pronásledovaný biskup a nikoliv současný patriarcha".
"V historii Srbské pravoslavné církve 20. století byli dva takoví hierarchové: sv. Nikolaj (Velimirovič) a ctihodný Justin (Popovič). Kanonizace sv. Justina proběhla na tomto archijerejském sněmu - den před odstraněním jeho učedníka, biskupa Artemije. (Zajímavé je, že Artemij je rodákem z vesnice Lelič, odkud pochází jak sv. Nikolaj tak i sv. Justin.)" (NG Religia)
Podle informací ruského serveru Sedmica ru (dle zpráv srbského tisku) začátkem června opustili mniši monastýr Crna Reka na protest proti odstranění biskupa Artemije. Představený monastýru i devět jeho dalších obyvatelů se rozhodli opustit monastýr i Kosovo bez ohledu na přesvědčování hierarchů Srbské pravoslavné církve. Mniši tím demonstrují svoje odmítnutí podřizovat se rozhodnutím synodu i archijerejského sněmu SPC o odstranění biskupa Artemije. Mniši nejprve požádali biskupa Amfilochije o vydání kanonického propuštění a souhlasu, aby se mohli usadit v jiné srbské eparchii. Metropolita Amfilochij to odmítl s odůvodněním, že mniši nemají vážné příčiny pro opuštění monastýru. V průběhu tříhodinového rozhovoru je přesvědčoval, aby upustili od svého rozhodnutí, a pohrozil jim církevním soudem. Bratrstvo však následně o své vůli opustilo monastýr.
Stejná situace je v monastýru Svatých archandělů poblíž Prizrenu, jehož představený a několik dalších obyvatel také odmítají přijmout rozhodnutí synodu a hrozí opuštěním monastýru. V březnu na ně byl dokonce uvalen trest zákazu služby Božské liturgie (čili vlastně cosi na způsob "interdiktu" - jako nad Prahou za doby Jana Husa) za odmítání podřídit se rozhodnutí synodu v kauze biskupa Artemije. Vedení eparchie upozornilo všechny mnichy nesouhlasící se synodálním rozhodnutím, že "církev nemůže tolerovat pseudozelotské skupinkování, které podrývá církevní jednotu a protiřečí mnohavěkému sněmovnímu zřízení církve." (Sedmica ru)
Další mniši z různých kosovských monastýru si podle těchto informací požádali u dočasného administrátora Rašsko-prizrenské eparchie o vydání propustných listin na odchod z eparchie, aby mohli následovat svého duchovní otce (tj. Artemije), jinak prý v případě odmítnutí mohou odejít o své vůli.
Při loučení s duchovenstvem a mnichy (8. června v monastýru Gračanica) biskup prohlásil, že do konce svého života bude v modlitbách zůstávat v Kosovu a s těmi, kdo zde zůstávají, aby ochraňovali "naše Kosovo a naše svatyně". "Myslel jsem, že náš lid se jednou shromáždí v Gračanici, aby mne vyprovodili do penze tady, na monastýrském hřbitově. Bylo by to pro mne lehčí, než takto, ale nechť se děje vůle Boží. Odjíždím tam, kam musím, vy zůstávejte tam, kde musíte. Opatrujte naše svatyně a naše Kosovo. Když začalo utrpení roku 1999 (tj. bombardování silami NATO), vydrželi jsme, zůstali jsme a přežili. Nikdy jsem si nepomyslel, že budu nucen odtud odejít a opustit svaté Kosovo."
Zpráva z tisku: "Horlivý obránce vladyky Artemije byl zbaven duchovenské hodnosti, vyvržen z mnišství a na dva roky odloučen od církve." Jednalo jednoho z nejaktivnějších obránců vladyky Artemije. Žil v monastýru Crna Reka v Kosovu. Obviněn byl z neposlušnosti církevní vládě, šíření pomluv a nekřesťanského jednání. Za vinu mu kladli zorganizování demonstrace před budovou Srbského patriarchátu v Bělehradě proti rozhodnutí synodu odstranit z katedry vl. Artemije. Dále organizace kampaně na obranu odstraněného biskupa a šíření klevet. (Pozoruhodné je udělování skutečně exemplárně tvrdých trestů; pozn. překl.) (Ze Sedmica ru)
------------------
Artemij tedy musel opustit Kosovo, je pensionován a umístěn do monastýru Šišatovac na Fruška Gore ve Sremské eparchii. Byl udatným bojovníkem za pravoslavné Srby v Kosovu (a prakticky jediným tohoto formátu a postavení), neúnavným kritikem Západu, který kosovskou katastrofu zrežíroval, ekumenismu, jehož ideologii i praxi považoval tento biskup za neslučitelnou s pravoslavným učením a tradicí (jeho eparchie o tom vydala knihu), a konečně i Bělehradu, který se dle jeho názoru o Kosovo málo zajímal (slavný byl jeho mediální výrok: "Kosovo je na kříži a Bělehrad přežvykuje žvýkačku"). Někteří mají zato, že za obviněním ze zpronevěry je ve skutečnosti nepohodlnost tohoto nezkrotného kosovského bojovníka. Není to prostě žádný diplomat a jeho způsoby z něho učinily osobu problematickou pro vedení Srbské církve i pro vládu Srbska. Na jeho syrové a nekompromisní vystupování totiž mohli uhlazení státní i církevní diplomati lehce poukazovat a odůvodnit jimi, proč Artemij nemůže zůstat na svém místě. Jenže je otázkou, jestli ve skutečnosti někomu spíše než způsoby nevadily jeho konzervativní církevní názory, jeho boj za srbské Kosovo a za pravoslaví v Kosovu i obecně. Někdo by si třeba mohl položit otázku, zda Artemij svým bojem nezahanboval ty, od nichž se čekalo, že učiní pro Kosovo i pro pravoslaví více, čili zdali se Artemij nestal špatným svědomím některým svým kolegům v církvi i státním činitelům, které v podstatě obviňoval, že Kosovo i pravoslaví prodávají za mísu čočovice... Otázkou zůstává, proč Artemij neměl problémy, dokud byl patriarchou Pavle, a jak to, že se stal nepohodlným a nepřijatelným, když Pavle odešel. I když nějaké náznaky budoucího vývoje tu už byly před pár lety.
Není tajemstvím, že v době, kdy ještě žil už těžce nemocný patriarcha Pavle a synod jej chtěl uvolnit z patriarší funkce a zvolit nového patriarchu, znemožnil tento postup právě Artemij, který nakonec odešel ze zasedání a vyšel do bělehradských ulic, kde začal svolávat kolemjdoucí k demonstraci se slovy: "Chtějí nám svrhnout patriarchu Pavleho" (Artemij považoval podpis Pavleho pod žádostí o uvolnění za zmanipulovaný). Po takové události se dalo tušit, že Artemij bude na své Rašsko-prizrenské katedře už jen tak dlouho, dokud bude ještě žít Pavle. A je také jasné, že se toho obával i sám Artemij už léta před odchodem Pavleho.
Na jedné straně bylo by lze pochopit, kdyby větší část synodu považovala po zvolení nového patriarchy za prioritní zbavit se nepohodlného agilního biskupa (pokoušíme-li se na celou kauzu hledět očima liberálního křídla synodu), na straně druhé možná mohla tato část synodu svou nelibost potlačit s ohledem na to, že není dobrou strategií dávat takový signál nepřátelům Srbů a pravoslaví. Jak si asi mohou vyložit skutečnost, že tohoto bojovníka nezlikvidovali ti, proti nimž za Kosovo bojoval, ale odvolali ho jeho vlastní lidé? Může jim to připadat tak, že mu jeho zápase podrazili nohy ti, od nichž by se dalo čekat, že ho budou alespoň tiše podporovat. Není to pro Albánce i pro Západ zřetelným ústupkem bělehradské církve jejich zájmům či alespoň důkazem nejednosti Srbské církve v otázce hájení Kosova, resp. oficiálním distancováním se od Artemiovy "tvrdě neústupné linie"? Co nyní ještě těmto temným silám svazuje ruce?
V tomto světle již asi nevypadá prohlášení západního vedení KFOR o předání ochrany pravoslavných do rukou Albáncům, zas tak překvapivě. Vždyť přišlo prakticky v návaznosti na odstranění Artemije z Kosova. Spíše je překvapivý vyděšený nesouhlas srbských biskupů (pokud je však zděšený tón toho prohlášení upřímný a není to jen formalita). Nedivil bych se, kdyby jim někdo na nějaké západní konferenci o budoucnosti Kosova v kuloárech mezi čtyřma očima řekl: "A co jste čekali, když jste sami odvolali Artemije?" Rád bych se mýlil, leč zatím mi to připadá tak, že po bombardování roku 1999, po březnovém pogromu roku 2004 a po vyhlášení samostatnosti Kosova je nucený odchod vladyky Artemije a jeho ne příliš věrohodné obvinění další katastrofou pro budoucnost pravoslaví v Kosovu.
Administrátor
--- 14. 7. 2010
Otázka na původ duše
Odkud pochází každá jednotlivá lidská duše
Otázka: kde je duše před narozením? Sestupuje s nebe na zemi? Kde byla před narozením, než se objevila v lidském těle?
Odpověď: Otázka o původu lidských duší není v Bibli definitivně vyjasněna. Jak praví sv. Kyrill Alexandrijský: je to "tajemství, které je známo pouze Bohu". Církev nám nepředkládá přísně definované učení o tomto tématu. Proto je možno o původu duší hovořit na základě teologických názorů a toho, jak se k těmto soukromým míněním staví církev.
Jedním z ústředních míst v dogmatickém systému Origenově bylo učení a před-existenci lidských duší. Tento názor převzal Origenes z Platonovy filosofie. Podrobný rozbor obsahu tohoto učení není předmětem tohoto článku. Uvedeme však, že toto učení: a) protiřečí učení Písma svatého o následcích hříchu prarodičů lidstva; b) není schopno objasnit skutečnost Božího vtělení; c) je spojeno s církevním odsouzením Origenova učení o všeobecném obnovení (apokatastasis). Uprostřed VI. století bylo učení Origena odmítnuto církví.
Existuje také názor, že každá duše je stvořena Bohem z ničeho (svt. muč. Irenej Lyonský, sv. Efrém Syrský, blaž. Theodorit, svt. Jan Zlatoústý adal.) Jedni svatí hovoří o stvoření duše spolu s tělem, jiní o stvoření duše čtyřicátý den po početí. Slabá stránka tohoto názorů tkví v tom, že neobjasňuje přecházení Adamovy poškozenosti hříchem na celé lidské pokolení. A dále: jaký způsobem děti v takovém případě dědí charakter (kvality) svých rodičů?
Je tu ještě další mínění - a to o rození lidských duší z duší rodičů (Tertulian, svt. Řehoř Teolog, svt. Řehoř Nysský, ct. Makárij Veliký adal.) I tento teologický názor není schopen odvětit na všechny otázky. Např. jestli pochází duše dítěte od duše otce, nebo pochází z duše matky, či z duší obou rodičů? Dále neobjasňuje případy ohromujících rozdílů mezi dětmi a rodiči. Po V. všeobecném sněmu začal převládat názor o stvoření lidských duší, později se více rozšířilo učení o rození duší.
Zákony duchovního světa nám nejsou známy. Můžeme jen předpokládat, že duši člověk dostává od rodičů, leč svou osobou neopakovatelným a jedinečným člověkem se stává následkem zvláštního Božího aktu.
jeromonach Amvrosij (Ermakov)
Čerpáno a přeloženo z rubriky "odpovědi kněze"
P.S.
V židovském lexiku jsou různé pojmy pro duši - rozlišuje se vyšší (ruach) a nižší (nefeš) duše, a pak ještě lidský duch (nešama) (v některých textech jsou ruach a nešama zaměněny). Toto rozlišení přešlo i do starého křesťanství. Zapomíná-li se na to, vznikají problémy s komunikací. Možná by bylo lze vysvětlit rozpor mezi dávným svatými otci v otázce původu lidské duše prostě tím, že nižší duši, která je dle Bible spojena s krví, získává člověk od rodičů, kdežto vyšší duše je pro každého člověka stvořena Bohem.
------------------
Nebudeme se vyhýbat ani dalšímu názoru, který je neslučitelný s křesťanstvím, leč zvláště dnes dosti rozšířený, ba přímo módní v západním světě. Je to idea reinkarnace (čili převtělování lidských duší, slovo pochází z latiny a znamená doslova: opakovaně si tvořit maso). Oblíbenost této ideje na západě pramení mj. z její svým způsobem racionální podstaty - tj. srozumitelně, pochopitelně a rozumu přijatelně vysvětluje "duchovní mechanismus", jímž lze s lákavou jednoduchostí odpovědět na otázky, které jsou jinak zahaleny tajemstvím Boží prozřetelnosti: proč se někdo narodí chudý a jiný zase nemocný či se dokonce už narodí s duševním nebo tělesným postižením, proč má někdo celý život železné zdraví, kdežto druhý stále churaví, proč má někdo štěstí a jiný smůlu, proč někoho potká nezaviněné neštěstí, proč se někdo narodí v bohaté zemi a prožije materiálně zabezpečený život a v míru, kdežto jiný se narodí v zemi, kde je hlad a války a prožije svůj život v utrpení či hladem zemře... Podle ideje reinkarnace za to vše mohou zásluhy či naopak hříchy člověka v jeho minulých životech. Hrůzostrašným důsledkem toho učení je vlastně ospravedlnění jakéhokoliv zla, které se ve světě děje: ti, kteří trpí, si to prostě zasloužili, protože jistě ve svých minulých životech spáchali něco hnusného, takže to, co je teď postihlo, je zcela spravedlivé. A ještě horší je občas se vyskytující názor, že ten, kdo se trpícímu snaží pomoci, si tím nebezpečně zahrává s cizí karmou a tím vlastně brání spravedlnosti a očištění trpícího člověka od jeho dávných hříchů.
To je svůdně jednoduchá a lidskému uvažování pochopitelná odpověď. Ještě přitažlivější na ní je však to, že uspává lidské svědomí či uvádí do lhostejnosti vůči lidskému utrpení: jsi nemocný?, narodil ses na špatném místě? potkalo tě neštěstí? - je to prostě tvoje karma (čili osud, který si vytváříme svými skutky v minulosti, resp. v dřívějších životech). Nic se s tím nedá dělat, utrpením si odpykáš následky svých skutků, takže utrpení je vlastně v pořádku... Tím jsme zbaveni znepokojeného svědomí nad trpícími, hladovými, nemocnými...
Jistě všichni cítíme, jak je tento duch, který vane kolem reinkarnační teorie, cizí evangeliu a vzdálen křesťanství. Leč zamysleme se nad učením o převtělování samotným. Křesťan by si měl se znepokojením všimnout, z jakého zdroje pochází toto učení. Vzniklo v prostředí pohanských náboženství a je i nadále jejich součástí - zvláště hinduismu. Pokud o pohanských náboženstvích platí, co říkají svatí Otcové: "pohanští bohové jsou démoni," pak o hinduismu to platí dvojnásob. A čím démoničtější jsou formy pohanství, tím barevnější a propracovanější představy o převtělování lidských duší jsou s ním spojeny. U subtilnějších pohanských náboženství, slábne i učení o reinkarnaci či se skoro vytrácí (některé formy buddhismu). V monoteistických náboženstvích není reinkarnace přítomna (nebo je toto učení vytlačeno do různých okultně-mystických sekt na okraje těchto náboženství - u židů kabala u islámu súfismus apod.)
Stejně výmluvná by pro křesťana měla být skutečnost, že o reinkarnaci nehovoří Boží zjevení: ani Bible Starého či Nového zákona ani svatí otcové ani starci a ti, jimiž Bůh odkryl veliká tajemství záhrobí. Ti všichni naopak svědčí o jedinečnosti lidského života a o tom, že po ukončení pozemské etapy naší existenci přijde soud a věčný úděl každé lidské osoby buď na místě radosti nebo v místech trápení. Kdyby něco takového jako reinkarnace existovalo, byl by to jev natolik významný a zásadní pro věčný osud člověka, že je nepředstavitelné, aby o tom Boží zjevení - celá ta spousta biblických knih pocházejících od různých autorů z různých dob a ze dvou různých ér Starého a Nového zákona - úplně mlčelo. Zcela jistě by v případě reálnosti převtělování o tom byla nejen spousta zmínek, ale prostě by toho byla Bible plná. Vždyť se tím úplně mění pohled na člověka a na smysl lidského života! Určitě by to nezamlčel Ježíš Kristus, nepochybně by to byla součást alespoň poloviny jeho podobenství. Jenže ono tam o tom nic není... A navíc mnohé biblické pasáže a hlavně mnohé výroky Kristovy jsou v přímém rozporu s jakoukoliv představou o reinkarnaci (za všechny připomeňme Ježíšovo podobenství o strašném soudu). A stejně tak přesvědčivé je mlčení svatých otců a starců. Vždyť jsou mezi nimi lidé, jimž Bůh dal ta nejdůvěrnější zjevení, ukázal jim nebe, dal jim vhled do smyslu a celém rozpětí lidské existence. Své poznání čerpají tito lidé nikoliv zprostředkovaně čtením toho, co napsali jiní, nýbrž přímo - ze svého osobního zjevení, ze svého vlastního společenství s Bohem. A ti všichni z vlastní zkušenosti potvrzují pravdivost učení církve a nic o reinkarnaci neříkají - a nejen to: ti, kterých se speciálně na toto téma někdo otázal, reinkarnaci rozhodně odmítají! (Např. starec Paisij Svatohorec, jemuž se zjevovali svatí, dokonce i přesvatá Bohorodice, viděl i démony atd., indické učení o převtělování výslovně označil za ďábelské učení, jímž se démoni snaží oklamat lidi, aby neznali pravdu.)
Další pozoruhodnou stránkou učení o reinkarnaci je skutečnost, že se nejedná o nějaké homogenní ustálené učení - naopak vyskytuje v tak rozsáhlém spektru různých variant, které se od sebe dramaticky odlišují, že je dosti těžké toto učení prezentovat a rozebírat je. Není totiž vůbec jasné, co se vlastně přesně má převtělovat a znovu rodit. Co přechází z jednoho člověka do druhého? Jednotlivé autority hinduismu a buddhismu o tom vedou dosti zásadní spory. Nemá smysl zde rozebírat tyto disputace, protože bychom museli současně podrobně vysvětlovat obsah pojmů indické filosofie. Platí to, co bylo již výše nastíněno: čím subtilnější dané náboženství je, tím jemnější je to, co se dle jeho názoru převtěluje, - resp. tím méně toho přechází z jednoho těla do druhého. Reinkarnaci někteří prohlašují za převtělení celé duše nebo duchovního těla či tzv. "astrálního těla" (dokonce i se stopami některých zranění či nemocí nebo dokonce i silných zážitků utržených v minulém životě), další v ní spatřují jen přechod jakéhosi životního principu, v pojetí jiných to dokonce není ani nic živého, ale jen jakási energie a u některých dokonce ani to ne - ale jen "čistá karma" - to není ani energie natož cokoliv živého ani jakýkoliv nositel života (žít se dá - a dokonce má - i bez karmy), ale pouhý dobrý či zlý následek lidského konání (který je někdy přirovnáván k něčemu na způsob potenciální energie ve fyzice: vychýlené kyvadlo se chce přehoupnutím do opačného směru vrátit do nulového polohy). Podle ještě jiného názoru nejde o nic, co by bezprostředně bylo připojeno k člověku, ale jen o zápis někde v "boží paměti". Z této směsice názorů je dosti těžké vyextrahovat nějaké určitější učení, natož nějakou definici, s níž by bylo lze polemizovat.
A to nechávám zcela stranou učení, že se lidská duše může za trest převtělit i do zvířete, či do hmyzu, nebo do rostliny či do kamene (vyskytuje se v hinduismu nebo i v kabale).
Tak či onak všichni zastánci reinkarnačního učení jsou smířeni s nepopiratelným faktem, že si člověk své minulé životy nepamatuje, a pokoušejí se s touto (pro jejich učení nepříjemnou) skutečností nějak vyrovnat (necháme však stranou všelijaké ty regrese v hypnóze apod., neboť daleko pravděpodobnějším vysvětlením těchto vizí je působení démonů než nějaké vzpomínky z uplynulých životů). Často se tím vyrovnávají dosti komickým způsobem (např. by se prý člověk, pamatující si všechny předchozí životy, musel z toho množství zážitků zbláznit, nebo by to prý nepojal lidský mozek, či by prý vznikl ve společnosti zmatek, kdyby se poznávali lidé, kteří se setkali v minulých životech atd.) Jenže je tu otázka po samotném smyslu jejich učení - proč by se vlastně mělo něco převtělovat? Když si člověk nepamatuje své minulé životy, jaké poučení z nich může čerpat?
Z teologického hlediska tkví problém také v upřesnění vztahu konkrétní zde žijící lidské osoby k nějaké jiné dříve žijící osobě, jež se do ní převtělila. (Máme na mysli samozřejmě případ, kdy onen dříve žijící jedinec se měl podle tohoto učení převtělit do toho právě žijícího.) Co vlastně mají tyto dvě osoby společného? Tělo, které je dle křesťanství součástí lidské osoby, to rozhodně není. Tak tedy duši, jejíž součástí je myšlení, svědomí, cítění, vzpomínky, vědomí svého "já"? To jistě také ne. Vždyť nemáme ani vzpomínky na minulé životy ani vědomí o nich ani je necítíme, nic o nich nevíme. Cítí snad někdo špatné svědomí za to, co měl údajně spáchat ve svém minulém životě? (Skutečnost, že lidská duše je nositelem vzpomínek, je jasně patrná z toho, že po smrti těla si lidská duše i bez těla a bez mozku pamatuje celý svůj život. A ti, co prožili oddělení duše od těla a putování záhrobním světem, nevyprávějí o tom, že by se náhle rozpomněli na své minulé životy, jak by se to mělo stát, kdyby byl pravdivý názor, že v rozpomenutí se na minulé životy nám brání naše současné tělo.) Co tedy jako pojítko mezi těmito dvěma osobami zbývá? Měly by mít společného lidského ducha (pohani by možná raději řekli: životní princip)? Podle naší víry je lidský duch od Boha, je to boží jiskra v člověku, takže z hlediska křesťanství nepřipadá v úvahu, že bychom jej měli od nějaké jiné osoby než přímo od Boha. Bůh je dárce života a dává jej nejen na počátku při stvoření světa a člověka, ale neustále. Dává jej každému, kdo přichází na svět. Je to individuální spojení každého člověka s Bohem. A je podle pohanské víry smysluplné mít ducha po někom jiném? Vždyť duch, jako životní princip, nemůže být nositelem ničeho jiného než života. Nemůže tedy přenášet osud, minulé skutky. Je jednoduchý, nesložený. Není v něm žádné místo, kde by mohla být zapsána nějaká osobní informace o člověku a o jeho minulých životech a o tom, čeho se dopustil a co mu má být v dalším životě vráceno resp. odplaceno.
Krátce - při rozboru toho, z čeho se skládá lidská osoba, je jasné, že se nemůže převtělovat. Člověk jako celek je tedy nepřevtělitelný. A pokud se zajímáme o otázku, zda se může převtělovat alespoň nějaká část lidské osoby, pak je to v případě duše vyloučeno, jak bylo ukázáno, a v případě lidského ducha by to zase postrádalo smysl i možnost realizace - a to nejen z hlediska křesťanství, ale vlastně i z hlediska pohanství.
Neodlučnou součástí reinkarnačního učení je nedostatek úcty k lidskému tělu (proto se v těchto zemích těla zesnulých většinou neukládají do země, ale spalují jako odpadky či se dávají za pokrm supům). Tělo není vnímáno jako neodlučná součást člověka - ale jako schránka, ve které dočasně bydlíme - tj. jakési pouzdro, ve kterém člověk přechodně sídlí. A většinou je tato "schránka na duši" vnímána jako vězení či dokonce jako zlo a prokletí. To je zásadní rozpor s biblickým a křesťanským pohledem na člověka, podle něhož je celý člověk - skládající se z těla i duše - Božím stvořením. A cílem křesťanství je spása celého člověka - i s tělem. (Na což není možno ani pomyslet ve filosofickém systému, v němž má člověk v průběhu své existence veliké množství těl, ve kterých postupně sídlil.) Učení o reinkarnaci se tedy vždy staví proti celé jedné součásti lidství - lidskému tělu.
Jenže u toho to nekončí. Mateřské prostředí reinkarnační teorie, pohanství, se staví nakonec i proti samotné lidské osobě, kterou považují tato náboženství (zvláště buddhismus) za produkt lidské nevědomosti, zdroj utrpení, projev egoismu, a proto je cílem jejich náboženské praxe jakékoliv vnímání našeho "JÁ" odstranit, zničit. Úvaha jak lze zničit lidské utrpení (a to je hlavním cílem buddhismu), je zde vcelku prostá: ten, kdo trpí, je osoba, je to vědomí o sobě; odstraníme-li toho, kdo trpí, nebude mít, kdo trpět, a tím je zničeno utrpení. Leč logika je to vskutku ďábelská. To je satanistický cíl pohanských náboženství - zničení člověka, zničení Bohem stvořené lidské osoby, které je odepřena možnost spásy a sjednocení s Bohem. (Podle buddhismu je božství neosobní, a proto je člověku možno sjednotit se s ním, jen zbaví-li se své lidské osoby, jenže to vlastně znamená, že pro sjednocení s božstvím je nutno nejprve zničit své lidství, resp. zničit člověka; ne nadarmo buddhismus hlásá jako cíl svého snažení nirvánu - vyvanutí, rozplynutí se v Bohu, čili ukončení jakékoliv - tělesné i duchovní - existence osoby člověka. To je podle buddhismu jediná cesta zbavení se utrpení. Je to jako léčení bolesti hlavy gilotinou.)
Pokud by opravdu existovala reinkarnace, pak by měla být vnímána ne jako požehnání (a právě v tomto duchu ji nadšeně přijímají západní lidé), ale spíše jako strašlivá kletba na lidském rodu - znovu a znovu se rodit, stále podstupovat dokola utrpení nemocí, bolestí, stárnutí a umírání... Dokonce i indický mudrc 20. století Mahátma Gándhí prohlásil o reinkarnaci, že je to něco příliš těžkého, než aby to člověk mohl unést (a z různých jeho výroků je patrné, že o realitě převtělování pochyboval). Reinkarnace některými svými aspekty připomíná křesťanskou vizi pekla.
Přitažlivost ideje reinkarnace pro západní lidi tkví v tom, že nad otázkami různých životních osudů, nad nimiž křesťan krčí rameny a odkazuje na tajemství Boží prozřetelnosti, dává učení o převtělování zdánlivě logickou odpověď a zbavuje člověka nutnosti uctít tajemství mlčením, sklonit se před nepochopitelným a důvěřovat Bohu. Reinkarnační teorie je myšlenkový systém, který v oblasti záhad lidského života dává odpověď na každou otázku. A takové jednoduché a vše snadno řešící filosofie mají dnes lidé rádi. Věřím však, že mnohým právě tato vlastnost řečeného učení přijde jako podezřelá a hlavně povrchní - a budou hledat hlouběji vedeni zdravým smyslem, říkajícím, že svět a život nejdou vysvětlit tak jednoduše a jejich tajemství nejsou tak snadno dostupné našemu omezenému rozumu a poznání. Možná, že pak přijmou i křesťanský postoj: člověku na tomto světě nepřísluší vševědoucnost, ale je pozván k víře. K důvěře a víře v Boha a v jeho svrchovanou spravedlnost, kterou nelze ovlivnit a které se nic nemůže vymknout. Je to spravedlnost spojená s milosrdenstvím. Stejně jako je Boží všemohoucnost spojena s respektem k lidské vůli, svobodě a volbě.
Administrátor
--- 9. 7. 2010
Změna adresy našeho českého pravoslavného website
Pozor! Adresa www.pravoslav.gts.cz se ruší.
Místo adresy www.pravoslav.gts.cz používejte www.orthodoxia.cz
Od pondělí bude stará adresa našeho website "www.pravoslav.gts.cz" definitivně zrušena. Všechny webové stránky tohoto website jsou však k dispozici v nezměněné podobě i nadále. Přistupovat je k nim však možno jen pod novou adresou "www.orthodoxia.cz".
Doposavad bylo možno k těmto našim stránkám přistupovat skrze obě adresy - přes starou i přes novou. V pondělí bude ta stará definitivně vymazána z nameserverů a přestane fungovat.
Struktura tohoto website zůstává zcela nedotčena. Máte-li někde uvedenu starou variantu adresy na jakoukoliv stránku tohoto website, stačí k aktualizaci funkčnosti adresy, když vyměníte část adresy "pravoslav.gts" za "orthodoxia" a vše bude fungovat jako dříve.
Stejně tak se ruší všechny e-mailové adresy, které obsahovaly řetězec "/zavinac/pravoslav.gts.cz". Většinou budou fungovat, když místo tohoto řetězce do adresy dosadíte: "/zavinac/pravoslavi.cz"
Změna je vynucena technickými opatřeními prováděnými ve firmě Gts.
Prosíme všechny administrátory webů, na nichž je umístěna adresa na náš website (za což srdečně děkujeme), aby v případě, pokud je to stará varianta adresy, aktualizovali její znění. Díky!
Administrátor
--- 8. 7. 2010
Z tisku
Asi pět stovek lidí marně čekalo na zjevení Panny Marie
Přibližně 500 lidí dne 1. května marně očekávalo zjevení Boží Matky v rakouském městečku Bad-sankt-Leonard v Korutansku. Zjevení předpověděl 65-letý italský věštec Salvatore Kapuna.
Ital a jeho následníci se večer s růžemi shromáždili u sochy Boží Matky a Kauna před dřevěným křížem, který tam před tím vztyčil, zpíval posvátné písně a jakýsi obřad. Poté upadl do tranzu. Dle jeho slov se mu Panna Marie skutečně ukázala, leč ostatní věřící neviděli nic. Jen někteří z nich prý v tento moment cítili "božský" závan vůně růží.
Kapuna o sobě tvrdí, že se mu Panna Marie poprvé zjevila v šesti letech a uzdravila jej z těžké nemoci. Na otázku proč se má zjevení Matky Boží stát právě v rakouském městečku, odpověděl: "Boží Matka se zjeví v Rakousku, jelikož chce svou zvěst o míru donést všem, zvláště mocným tohoto světa."
Místní katolická církev se od toho, co se stalo, distancuje a považuje to za divadlo. Na odsloužení mše však přijel kněz z Burgenlandu. Po "rozhovoru" s Pannou Maria odevzdal Kapuna všem shromážděným její vzkaz: "Jděte do chrámu na bohoslužbu. Panna Marie vás ochrání."
Ria Novosti
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 665 do č. 668)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.