1439

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:


Welcome!

Prosíme přispěvatele, aby při podání nového příspěvku do Ambonu vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku.



Editovat příspěvek č. 677

Administrátor --- 4. 8. 2010
Z došlé pošty

Přišla mi zajímavá reakce na článek o požárech:

... na podporu clanku *O suchu a požárech v Rusku. Jaká je příčina a
řešení živelných katastrof? (č.
676
prikladam aktualny set z 9.7. z Profimedie:

http://www.profimedia.sk/zobraz_prehled_z_mailu.php?id=123858










Editovat příspěvek č. 676

Administrátor --- 4. 8. 2010
O suchu a požárech v Rusku. Jaká je příčina a řešení živelných katastrof?

V Rusku řádí živel ohně. Doufejme, že plameny nepřinesou další renesanci pohanství

V Rusku jsou již týdny vysoké teploty - přes 30 stupňů a dále stoupají. Již před týdnem psaly noviny: " V Moskvě včera vystoupala rtuť teploměru až na 39 stupňů, což město nezažilo přes 150 let. Netypické teploty daleko přes 30 stupňů zasáhly také Sibiř." Nejteplejší a nejsušší léto za posledních 130 let proměnilo Rusko v pomyslný stoh slámy. Letos je Rusko nejteplejší zemí Evropy. V okolí Moskvy už nebyla pět týdnů teplota nižší než třicet stupňů. Vznikají požáry apokalyptických rozměrů. Ohni dává sílu ostrý vítr. Celé vesnice už lehly popelem (na ruských vesnicích jsou domy většinou celodřevěné). Voroněž je prakticky obklíčena ohněm. Hlášeny jsou desítky mrtvých. Tisíce lidí byly evakuovány. Hoří půl miliónu kilometrů čtverečních. K nejpostiženějším patří ruští zemědělci, kteří přišli o podstatnou část letošní úrody. S plameny bojuje na 180 tisíc hasičů a záchranářů vyzbrojených pozemní i leteckou technikou.

Pár titulků z ruských novin: "Obyvatelé vesnice u Moskvy: oheň za 12 minut strávil vše, co jsme nashromáždili za celý život" ... "Oheň už 10 km od hlavního města" ... "Požár v Rjazanské oblasti: ohnivý vichr ničil domy za 11 vteřin" ... "Dobrovolníci hasí požáry" ...

V chrámech se při bohoslužbách konají modlitby za déšť. Patriarcha moskevský Kyrill konal pobožnost za seslání deště a vyzval církev ke konání sbírek pro bližní postižené ohněm. Řecký biskup Nikolaos Mesogijský a Lavreotikijský, vedoucí delegaci řeckých poutníků na svátek sv. Serafíma Sarovského, předal moskevskému patriarchovi ze svých osobních prostředků 200 tisíc rublů s žádostí, aby byly tyto prostředky dány na pomoc obětím lesních požárů (Řecko samo má krutou zkušenost s rozsáhlými požáry: v srpnu 2009 a zvláště ničivé byly v r. 2007). Řecký biskup doufá, že jeho symbolická pomoc je jen začátkem skutečně účinné finanční pomoci všem postiženým.

V pondělí byl den sv. Eliáše - to je nebeský patron, k němuž se modlitby za déšť zvláště obracejí. Na výzvu patriarchy Kyrilla kněží ve všech chrámech shromáždili své věřící, aby se pomodlili za záchranu od výhně a za seslání deště.

Jak připomenul patriarcha, odpověď na otázku: proč přišlo takové neštěstí?, zač je to trest?, je prostá: za lidské hříchy. To je příčina všech pozemských neštěstí. Za celou dobu existence církve, byla každá podobná pohroma chápána a vykládána tímto způsobem.

Takovýto výklad běd a neštěstí udržuje pravoslavná církev dodnes. V západní církvi už dnes mají jiné chápání katastrof. Vzpomínám si, když byly před lety v naší vlasti katastrofální povodně, katoličtí biskupové v tisku ujišťovali národ, že se rozhodně nejedná o nějaký Boží trest.
Z toho plyne, že jediným lékem, který jde ke kořeni a léčí samotnou příčinu pohromy, je pokání. Osobní pokání každého člověka, který zpytuje své vlastní svědomí a lituje svých vlastních hříchů.

Kousek od Kyjeva začala začátkem léta myrotočit ikona sv. Sergeje Radoněžského, jednoho z hlavních patronů Ruska. Byla to předzvěst pohromy? Či pláč nad duchovním stavem Ruska?

Pochopí to dnešní lidé? Celá zeměkoule je ve stavu, který je jedním velkým trestem a napomenutím Božím. Jen v letošním roce, který je sotva za polovinou, už došlo ke dvěma strašlivým a v historii katastrofálně bezprecedentním únikům ropy do oceánu (skutečný objem uniklé ropy stále není znám a odhad je každých 14 dní zvyšován - jednou stonásobně, pak desetinásobně atd.). V Jižní Americe lidé právě umírají na nebývalé mrazy. V Číně záplavy. V Rusku požáry, jaké nikdo nepamatuje a s jakými není srovnatelný žádný záznam v letopisech a kronikách.

Vyslyší Bůh prosby za déšť? Bude se přimlouvat prorok Eliáš? Najdou dnes lidé - jako celek - ještě cestu k pokání? Odpověď budeme znát brzy. (A nebo se naplňuje proroctví jednoho ruského starce o "desátém roku"?)

----------------------

Jen se bojím, aby se lidé místo na nesnadnou cestu pokání nedali na vábivou cestu "služby bohům cizím". Pokání je těžké, magie je snadná. Pro našince to může znít nepochopitelně (starý pohanský "bůh" Radegast je pro většinu lidí pouho-pouhou značkou piva), leč lidé na východě mají jakési povědomí o starobylém pohanském čarování, zaklínání a magii. Ukrajina je toho plná. V Ruské federaci existují národy s relativně nedávnou pohanskou minulostí. Někde (především Sibiř) dokonce masově obnovují čarování a pohanské rituály jako svůj národní folklór a hledají v tom cestu k vlastní národní a kulturní svébytnosti (kterou stavějí proti "carské pravoslavné rusifikaci").

Konec konců ateismus a agnosticismus jsou jen přestupní stanicí od křesťanství k pohanství či jiné formě magie.

Pro ateistického resp. nábožensky netečného Čecha (ba i Moravana :-) mohou obavy z návratu k pohanství vypadat přehnaně. Leč magie "funguje" a nábožensky jen trochu citlivý člověk to snadno zjistí a nerozumně vztáhne ruku k této Bohem zapovězené možnosti jak dosáhnout svého. Zatímco osou křesťanského myšlení jsou slova Otčenáše: "Buď vůle tvá," tak podstatu magického uvažování lze shrnout do slov: "Buď vůle má." A k tomu klesnout je tak snadné. V pohanství po tobě nikdo nechce ani pokání ani pokoru. Magie je nesena "mentalitou kreditní karty": přej si a vezmi si to (zaplatíš později a neptej se kolik). Jan Werich už za první republiky hovořil o obchodním domu značky: »Ber si a dej si« (divím se, že to nějaký obchodní řetězec ještě nepoužil jako svůj slogan čili logo). K tomu doba lidi vychovává, viz jasné poselství reklam: ty si to zasloužíš, ty za to stojíš, pro vás jen to nejlepší, nevaž se - odvaž se... Nemáš na to peníze?, my ti půjčíme - je to tak snadné (později sice kvůli malé půjčce přijdeš možná o střechu nad hlavou, ale kdo by se o to teď staral, když ti nějaká záložna sype penízky do kapsy).

Avšak zpět k tomu jak to pohanské kouzlení opravdu pěkně funguje. A to i co se dnes tak potřebného deště týče. Tváří v tvář výhni, suchu a ohni, proti němuž jsou všechny naše materiální možnosti a síly slabé, dolehne na člověka volba: buď se spolehneme na Boha, nebo si také můžeme pomoci sami čárami a magií, a vzkázat tím Pánu Bohu: "My tě nepotřebujeme." Nevěříte, že to může být tak snadné? Zde je zajímavý úryvek z jednoho článku:
Nyní už zesnulý umělec a badatel lidové hudby Dmitrij Pokrovskij byl vedoucím slavného folklórního souboru. Jednou vyprávěl takovou věc. Kdysi, bylo to v létě někdy začátkem 80. let, jeho soubor hostoval po různých městech Ruska. Měli tenkrát v repertoáru mj. velice starobylou píseň, která byla vlastně čarováním za příchod deště a za plodnost. Nalezl to zapsané v nějaké vesničce v Belgorodské oblasti, a tak to nastudoval. Dávná pohanská záležitost.

Tento kus na tehdejším turné zpívali při každém vystoupení. "A věř tomu či nevěř," vyprávěl Pokrovskij, "ale v každém městě, kde jsme měli tenkrát koncert, začalo příští den pršet a lilo vždy několik dnů. A to ještě není vše. V souboru jsme měli tři manželské páry. V době, kdy jsme cestovali s tímto repertoárem, všechny tři páry počaly děti." (Ze vzpomínek Lva Rubinšteina)
Česká televize dávala před pár lety pořad o Sibiři (již jsem se toho dotkl výše), kde v rámci obnovy svébytné a původní národní kultury obrátili pozornost k šamanům a jejich čarování a zaklínání. I tam je něco o pohanském vlivu na počasí. Je to dosti výmluvné samo o sobě. Uvedu sem prostě pár poznámek ze zvukové stopy filmového dokumentu a tomu, kdo si umí dát dvě a dvě dohromady, bude hnedle všecko jasné. Ve filmu jsou nejzajímavější vyprávění pracovníků muzeí. Nejsou to tedy žádné zkazky místních bardů či alkoholiků, ale svědectví vědeckých pracovníků.
Vypráví ředitelka jednoho místního muzea: "... Učitel založil muzeum a ze všech starých domů děti sesbíraly vše starobylé: nádobí a bytové zařízení, ale také dřevěné modly a přinášely je do muzea. Po pádu komunistické moci začalo národní obrození a to včetně starodávných pohanských tradic, kultů. A pak jsme pochopili, jak špatné bylo, že nás všechny ty staré zvyky odnaučili. Všechny ty staré šamanské modly jsou živé. Mnozí z těch, kteří chodili na ty výlety sbírat staré předměty, utrpěli nějaké neštěstí, mnozí umřeli, ani svatby se nedožili, mají nějaké běsy. A do toho muzea po soumraku nikdo nevkročí a cítíme se stísněně, když jenom jdeme kolem. Zdá se nám, že tam pořád jakoby někdo chodí a rámusí, a sobí zvonky tam jakoby zvoní. Staří i mladí se tam bojí chodit, když je tma."

"Jeden náš vědec pravil: Když kultura dosáhne nejvyššího bodu svého vývoje, nazývá se civilizací. A civilizace to je smrt kultury. Protože od toho momentu začíná úpadek kultury a stává se muzejní. Zde se v 90. letech objevil muzeální boom."

V muzeu ukazují dva mlýnské kameny, které spolu srostly. K tomu ředitelka muzea vypráví: "Když je chtěli odvést do muzea, vzali kameny, položili na sáně, ale nemohli se odtamtud dostat - stále jezdili v kruhu a vraceli se na stejné místo. Pak si uvědomili, že je potřeba vyprosit si požehnání od ducha toho místa - k tomu je potřeba naučit se nějaké zaklínání a obdarovat oheň kouskem loje. Když ten obřad vykonali, pak mohli odjet."

Jiný badatel říká: "Před 15 lety tu pracoval mladý vědec, který se zabýval zkoumáním šamanismu. Po celé zemi sháněl šamanské oděvy. Dva se mu podařilo sehnat, přivezl je sem do muzea a tady je studoval, jeden z nich patřil silnému šamanovi. Za dva roky těžce onemocněl, objevila se Bechtěrova nemoc, a nakonec to s ním dopadlo velice špatně - zabil ho na lovu jeho vlastní otec. Jiný vědec si pak ten šamanský kostým zkoušel obléknout a následně zešílel a zastřelil se. Poté byl kostým odeslán do jiného muzea na výstavu. Vedoucí toho muzea se přihodilo také něco velice nepěkného. Pak s tímto kostýmem pracoval hlavní výtvarník našeho muzea a také se dostal do neštěstí. Někdo ho praštil po hlavě. Zemřel nepřirozenou smrtí. Proto mají k tomu kostýmu naši pracovníci nedobrý vztah, všichni se ho bojí. Mají za to, že lepší je na něj vůbec nesahat."

Pracovnice z jiného muzea prohlašuje, že ve svém muzeu nemá žádnou pravou věc, protože se skutečně bojí mít tam něco z hrobky. Vše tam jsou kopie, vyrobené umělci podle obrázků. A s těmi pak mohou v klidu pracovat.

Po sběratelské činnosti začalo obnovování národních tradic. Existoval jakýsi veliký svátek, při němž se šaman klaněl slunci a lidé tančili a klaněli se horním božstvům. Vědci našli dávné zápisy tohoto národního svátku, rekonstruovali jeho průběh, způsoby provádění a tanců. A pak se to rozhodli v rámci národního obrození zavést znovu do praxe. K tomu se vztahuje následující vyprávění:


"Řeknu vám příhodu, kterou jsem viděla na vlastní oči. V r. 1991 se ve vesnici Botuli rozhodli provést také obřad. Asi v 10 hod. ráno přišel mladý zpěvák, který uměl naučená slova blahoslovení zpaměti a začal je zpívat. Žehnal přírodě a dobrořečil horním božstvům a pak měl rozlévat kumys. Nebyl to však pravý kumys. Používá se dnes vyrobený z kondenzovaného mléka. Pak sklenku od kumysu postavil na stůl jako sklenici od piva - dnem vzhůru. Nikdo si toho nevšiml. Bylo 10 hod. ráno. Počasí bylo velice krásné, na nebi ani mráčku. A najednou v poledne udeřil hrom. Všichni se divili, kde se vzal. A potom ze západu přiletěla černá mračna a strhl se uragán. Doposavad jsem něco takového viděla jen ve filmu, jak zuří na moři. Trval celou noc. Ohýbalo to stromy, v parku nikdo nezůstal. Všichni se vyděsili. Elektřina byla vypnuta. Všichni seděli po tmě a bylo jim hrozně, protože ta bouře řádila dva dny. Třetího dne, když doba svátku skončila, vše přešlo a příroda se tvářila jakoby nic. A to se opakovalo tři roky po sobě. Místní úředníci se tedy rozhodli posunout datum svátku: Když jsou 24. pokaždé takové uragány, bude to až 28. Jenže celá historie se opakovala..."

A jiná svědectví z filmu: Lidé si vyprávějí, že v řece Leně se utopilo několik mladých lidí, protože se na jejím břehu konaly nějaké hlučné oslavy a řece (zvané "babička Lena") se to nelíbilo. Další Sibiřan vykládá, jak nějací komunisté střelili větev z posvátného modřínu a jednomu z nich umřela mladá dcera a druhý soudruh umřel sám.

Je tam také pravoslavný chrám a kněz misionář. V závěru filmu jsou jeho slova: "Bohužel v době sovětského panování ateistická propaganda z lidí úplně vykořenila ponětí o křesťanství. Lidé neznají evangelium, modlitby, skoro nic. Staré pohanství někteří přijímají lehčeji, snáze ho chápou. Lidská přirozenost snadno upadá do hříchu - včetně hříchu uctívání pohanských model (dosl.: falešných svátostí). Není moc příjemné být toho svědkem. Lidé berou pohanské obřady často jen jako kulturní záležitost a nechápou duchovní podstatu takového počínání."
Podobná svědectví je potřeba uvádět, aby si lidé uvědomili, že pohanství v celé jeho síle není jen věcí minulosti a zápisů v dávných letopisech, ale může vycenit své zuby i na dnešní lidi, když mu začnou sloužit. Právě na takovýchto současných příhodách je nejlépe vidět, od čeho nás Kristus přišel osvobodit, od čeho byly celé národy osvobozeny christianizací.

Jak krutí jsou pohanští "bohové" a duchové řek, stromů a "posvátných míst", kteří jsou ve skutečnosti démoni toužící zotročit a vysávat člověka a dokážou s člověkem pěkně zatočit! Jak milostivý je k člověku Kristus Bůh, jenž si přeje člověka důstojného a svobodného! To je dávná zvěst svatých apoštolů, s níž chodili po světě, a to je zvěst, kterou je potřeba zdvihnout a připomenout i dnešním národům, které svou christianizaci prohlašují namnoze téměř za zlo a sílí v nich velebení starodávných kultů pěstujících "sepětí člověka s přírodou" (na současném značném rozšíření tohoto myšlení je založen úspěch takových kultovních filmů jako je např. Pán prstenů /ač jej Tolkien původně napsal jako zašifrovanou křesťanskou zvěst/ nebo třeba Avatar). Za současný ekologický pochmurný stav mnoha zemí nemůže příchod křesťanství, ale lidské hříchy, jež kazí člověka. Pokud by lidé chtěli provést nápravu ekosféry této planety pohanskou cestou a restaurováním starých démonických kultů, pak to jistě bude ta poslední kapka do poháru zkázy a přivolaní démoni, jimž lidé dají svou naivní vírou a pohanským zaklínáním a oběťmi sílu, zacloumají se světem tak jako s těmi Sibiřany, jenže ve velkém... Vždyť všechno příšerné řádění přírodních živlů je vlastně svého druhu příchodem pekla na zemi.










Editovat příspěvek č. 675

Administrátor --- 2. 8. 2010
Z tisku

Většina Američanů má zato, že Bůh má zájem na jejich blahobytu

Většina Američanů je přesvědčena, že jim Bůh přímo pomáhá dosáhnout štěstí, blahobytu a úspěchu.

82 procent Američanů si myslí, že jim Bůh pomáhá při vážných rozhodnutích. 71 procent míní, že vše, co se s nimi děje, je součástí Božího úmyslu s nimi. 32 procent obyvatel USA nic neplánuje protože se domnívá, že vše je předurčeno Stvořitelem.

K těmto výsledkům došli experti z Torontské univerzity. Výsledky vědci publikovali v časopise "Sociology of Religion". Zároveň se domnívají, že náboženství stále hlouběji proniká do všech sfér života společnosti.

Interfax religia










Editovat příspěvek č. 674

Administrátor --- 29. 7. 2010
O rozkolech, lenosti, reptání a nesení kříže. A o Boží moci

8. NEDĚLE PO 50nici; nasycení pěti tisíců

1,10 Bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista vás prosím, abyste všichni spolu souhlasili a namísto vzájemných roztržek byli spojeni jednou myslí a jedním záměrem.
1,11 Z domu Chloé jsem se o vás, bratři moji, dozvěděl, že mezi sebou máte sváry.
1,12 Mám na mysli to, že jeden z vás říká: "Já jsem Pavlův," jiný: "Já jsem Apollův," další: "Já jsem Petrův" a další "Já zase Kristův."
1,13 Copak je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Byli jste snad pokřtěni v Pavlově jménu?
1,14 Díky Bohu, že jsem nikoho z vás nekřtil, kromě Krispa a Gaia,
1,15 aby ještě někdo neřekl, že jste byli pokřtěni v mém jménu.
1,16 Pokřtil jsem vlastně i Štěpánovu rodinu, ale nevím, že bych křtil ještě někoho dalšího.
1,17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to bez moudrých řečí, aby snad nebyl zmařen Kristův kříž.
1,18 Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.
(1. Korintským)
Roztržky v církvi. To je bolestivé téma. Do jisté míry se vyskytovaly v církvi vždy. Už v dobách apoštolských někteří o sobě říkali: "Já jsem Petrův a já zase Pavlův..." Skutečná exploze trhající církev na kusy však přišla až ve 20. století. To je tak prudký nárůst rozkolů, jaký dějiny ještě nepoznaly. Platí to pro všechna věrovyznání. V jedné západní zemi, kde bylo začátkem 90. let státně zaregistrováno 2000 různých křesťanských církví (což už samo je číslo strašné), jich je začátkem 21. století zaregistrováno 10.000. Bylo by krásné, kdybychom mohli říci, že Pravoslaví se tato duchovní rakovina netýká. Bohužel není tomu tak. 20. století je dobou naprosto nevídaného počtu rozkolů za tak historicky krátkou dobu. A podobně jak bylo řečeno výše, závěr tohoto století je ve znamení strmého dalšího nárůstu toho procesu, který se dal přibližně před sto lety do pohybu. Vzpomínám si, jak jsme v 90. letech slýchávali, že v Řecku je šest pravoslavných církví (myslelo se to samozřejmě tak, že je tam jedna kanonická církev a vedle ní pět rozkolných nekanonických - vzájemně nevraživých - společenství). Dle poslední zprávy, kterou jsem někde zachytil, je v Řecku už 16 rozkolných subjektů prohlašujících se za pravoslavné církve. V ruském pravoslaví nastal pozoruhodný jev začátkem 21. století. Když se Ruská zahraniční církev sjednotila s Moskevským patriarchátem, část této církve sjednocení odmítla, leč neudržela jednotu a roztříštila se na spoustu vzájemně nevraživých rozkolných skupinek. Toto nekonečné štěpení těch, co se odštěpili, na menší a menší úlomky a drť, je charakteristickým rysem schismatu.

Ilustrační foto. Rozkolník. Tento "biskup" vypadá dosti šťastně, že? Sice ani neumí správně obléci biskupské roucho, ale hlavně, že je někde v nějaké své církvičce biskupem (a dokonce je ještě maltézským rytířem).
 
Bohužel, velice často jsou skrytou (a dobře maskovanou) příčinou oddělení od církve: osobní ambice zakladatele rozkolu. To je bezesporu případ největší rozkolné společnosti na Ukrajině - tzv. "Kyjevského patriarchátu", jehož vrchní představitel, samozvaný "patriarcha" Filaret (Denisenko), byl před dvaceti lety jedním z kandidátů na post moskevského patriarchy. Když pak nebyl zvolen patriarchou moskevským, tak náhle zapěl nacionální píseň o samostatné Ukrajině, prohlásil se alespoň patriarchou kyjevským (ten titul si vymyslel speciálně pro sebe) a odtrhl se od Moskvy. Podobný je případ zemřelé hlavy tzv. "opoziční řecké církve" čili "metropolity" Kypriana z Fili. Nejprve byl knězem v kanonické Řecké církvi, z níž odešel k jedné řecké rozkolné skupině, která ho vysvětila na biskupa; poté ji opustil, vytvořil si vlastní synod, aby se postavil do jeho čela. Prý kvůli výhradám k učení těch předešlých rozkolníků. Jenže o jejich učení byl informován již v době, kdy nim přestupoval z Řecké státní církve a jistě se s ním ještě podrobněji seznámil před tím, než se jimi nechal vysvětit na biskupa, jehož základní úlohou je přece toto učení hájit. Dokonce mu ani nevadilo, že ti, kteří ho na biskupa vysvětili (nechávám nyní stranou otázku opravdovosti čili platnosti jejich apoštolské posloupnosti), ho při jeho rozkolném odchodu jeho biskupské hodnosti zase zbavili. Přesto má svůj vlastní synod (tedy měl). A takových je v Řecku celá kopa. Inu, touha po vysokém postavení a vládychtivost už oslepila mnohé. Takoví se spokojí s jakýmkoliv zdáním duchovenské hodnosti, bez ohledu na to, že dle kánonů a posvátné tradice není vůbec skutečná.
Poslední desetiletí jsou plna rozkolů. A nejsou to zdaleka jen ty výše zmíněné. Nebudu zde nyní rozebírat, jaká je vina na straně rozkolných jurisdikcí a jaká je vina na straně kanonické církve. Necháme nyní stranou ekumenismus, nový kalendář i nějaké modernistické prvky. To jsou téma, jichž se občas dotýkáme zvlášť. Skutečností je, že vinu za vznikání rozkolu(ů) ve 20. století nesou obě strany: jak kanonická církev tak i rozkolníci. Jak pravil jeden starec o této věci: "Ďábel si na obou stranách našel, čeho se chytit." Tedy na obou stranách má své "držadlo", a tak může s tou či onou stranou zacloumat tak, aby vznikl rozkol.

Mohli bychom to jednoduše uzavřít tím, že za duchovní příčinu tohoto jevu označíme vzrůstající aktivitu ďábla. Víme z proroctví a vidění starců, že v průběhu první poloviny 20. století začali démoni vstupovat do světa v nebývalém množství a s nebývalou silou. A výsledky vidíme všude kolem sebe. A hlavně na lidech. Lidstvo se změnilo k nepoznání. Lidské myšlení je zkažené a z člověka vyprchává duchovní síla.
Dokonce i křesťanství se na Západě změnilo k nepoznání. Stačí se podívat na to, co všechno jsou dnes celé masy lidí schopny za křesťanství považovat, např. tzv. charismatické neboli letniční hnutí, které se nejen rozlezlo po většině protestantských církví, ale proniklo už i do římsko-katolické církve. Zde jsou různá autentická videa z tohoto prostředí (zvláště pozoruhodná jsou vystoupení slavného letničního "kazatele" Benny Hinna).
Tím se dostáváme k druhé příčině těchto smutných jevů, která tkví ve vnitřním stavu moderního člověka. Je pochopitelné, že duchovní chátrání, jemuž podléhá lidstvo v uplynulém století, se nevyhýbá ani pravoslavným křesťanům. Vždyť i oni jsou lidé a součástí lidstva. Nepřicházejí sem z nějaké jiné planety, ale pocházejí z dnešní civilizace a nesou na sobě stopy té nebývalé duchovní zchátralosti, kterou se lidé naší současnosti vyznačují.

Čím se tedy lidé, resp. dnešní pravoslavní křesťané, liší od generací žijících v předcházejících staletích? Bylo by možno zmínit více témat. Vyberu však nyní jen jednu vlastnost: duchovní lenost. To je zcela specifický typ lenosti.
Dnešní lidé nejsou nikterak zvláště líní tělesně. Dokážou se namáhat, dřít, pracovat do úmoru - zvláště, když jim za to kyne dobrá odměna. A když mají sedavé zaměstnání, chodí ve volném čase běhat po parcích, nebo se dřou na plantážích svých zahrádek apod. Ne, tělesná lenost by nemohla být typickým znamením pro dnešního člověka. A co duševní (psychická) lenost? Nebývalé množství našich současníků se věnuje duševní práci, myšlení je živí. Nemálo z nich se celý život vzdělává. Intelektuální činnost je dnes opravdu rozšířená - lidé sedí v kancelářích, studiích či laboratořích a pracují hlavou. Takže ani psychická lenost nebude charakteristickým znamením pro současnost.
A jsme u té duchovní lenosti. Co to vlastně znamená? Odpověď bude jasná, odvětíme-li si na opačnou otázku: "A co je to duchovní pracovitost?" Hezky a jednoduše by se dalo odvětit: "Modlitba." Leč skutečné jádro či základna duchovní práce leží trošku někde jinde. Pokud se něco dozvíte z knih starců, tak je to poselství, že tou základní duchovní dřinou, kterou musí podstoupit každý, kdo se chce na duchovní cestě pohnout z místa, je - přemáhání se neboli sebezapření. Potírání svého egoismu, svých představ o životě, o bližních, o církvi, o Bohu. Vyhlazovat tyto představy, které jsou nutně klamné (už kvůli tomu, že se skrze ně vyjadřuje lidský egoismus a nikoliv realita), a přijímat to, co Bůh dává.

Duchovní lenost tkví tedy v neochotě či neschopnosti k zapření svého ega, k sebepotírání. V tom je duchovní povadlost dnešních lidí, ztráta vnitřní tenze. Produktem této duchovní lenosti je zjemnělost, zhýčkanost. A vcelku upřímné, leč strašné přesvědčení, že vše by bylo v pořádku, kdyby to odpovídalo jejich představám o správném stavu věcí. Není dušehubnější způsob myšlení. A protože to, co se kolem nás je, nikdy neodpovídá našim představám, vzniká v člověku nespokojenost, reptání a to se stupňuje k nesnesitelnosti. Nepochopí-li člověk včas, že příčina není vně ale uvnitř jeho samotného, pak ho nesnesitelnost toho stavu dožene k pokusu vyřešit svůj strašný vnitřní stav provedením nějakých významných vnějších změn: rozvodem manželství, odchodem z církve, zbytečnou změnou zaměstnání, neustálým stěhováním či cestováním atd. atd., nebo dokonce sebevraždou.

Znával jsem ten půltucet lidí, kteří pak u nás před deseti lety zaváděli kyprianovský rozkol. Pokud bych se měl pokusit charakterizovat nějaký duchovní rys, který měli všichni společný, pak to byl: repot, nespokojenost a sebejistota. Ale hlavně to neustávající a duchamorné reptání. Někteří další lidé, kteří byli s nimi ve styku, vyprávěli, jak úmorným a vysilujícím dojmem na ně působilo, když se ocitli na nějakém jejich setkání. Ta zvláštní "napruženost" a naplňování mysli jedem souzení a odsuzování. Čmuchání po všech pokleslých jevech, jichž jen bylo možno někde se dopátrat. Žíznivé pídění se po skandálech nebo čemkoliv pochybném. A stálé rozebírání těchto jevů. Jako by se duše takových lidí živila už jen takovou zkaženou potravou. A mysl již pak nečiní skoro nic jiného, než jen do nekonečna přežvykuje shnilá sousta všelijakých zpráv o tom, co ten který biskup kde řekl nebo měl říci a neřekl, udělal nebo neudělal (a tím nemyslím nějaké zásadní skutky, ale kolikrát se jednalo o spíše nevýznamné drobnosti nebo opomenutí) apod. Když se někdo (zvláště bez příslušné erudice, zkušeností a duchovního poznání) příliš zabývá tím, co je kde nekanonické, propadá snadno sebedůvěře a pýše, a nakonec je potrestán tím, že sám se stane daleko více nekanonickým než všichni, které tak vášnivě odsuzoval.
Tím nemyslím, že by se v církvi nesmělo něco kritizovat (ani zde netvrdím, že by nebylo co kritizovat). Jenže mezi kritikou a reptáním je velice jasná hranice. Kritický postoj může člověka zatížit a může přinést člověku i jakýsi smutek nad stavem věcí. Konec konců je to někdy opravdu tíha. To je takový protestantský omyl domnívat se, že křesťan se musí stále veselit (o nebibličnosti protestantského názoru svědčí, že i Ježíš byl někdy smutný, ba, zaplakal; apoštolům řekl: svět se bude smát, vy budete plakat; apoštol Pavel napsal jeden dopis v slzách adal.). Křesťanská radost je jiného druhu. U svatých Otců sice najdeme krásná slova o neustálé radosti, ale stejně tak tam naleznete výzvu: Plačte. Duchovní radost se projevuje např. právě tím, že má člověk sílu nést kříž, unést i zármutek, protože nad tím vším pozemským trápením je nezemská radost, která je ovšem projevem přítomnosti blahodati. Ztratí-li křesťan blahodať (např. hříchem odsuzování), ztratí tím i radost, a pak se kříž (a např. zármutek) stává neunesitelným.

Kritizovat, polemizovat bylo vždy v církvi dovoleno - vždyť i mnozí svatí Otcové jsou toho příkladem. Jenže reptání to je něco zcela jiného - je to otevřený kanál do pekla, naladění srdce na pekelnou frekvenci (jak to říkal starec Paisij, který mysl přirovnával k rozhlasovému přijímači, který lze naladit na různé stanice; podobně lze mysl naladit buď na přijímání z nebe nebo na poslech "vysílače peklo"; a podle toho se tvá mysl naplňuje buď nebem nebo peklem). Vzpomínám si, jak jeden z prvních rozkolníků u nás se krátce před odchodem z naší církve svěřil mému příteli, že je pro něj velice těžké přijít do chrámu na liturgii (myslel tím - těžké duševně). Tentýž člověk mi vyprávěl zajímavé svědectví o duchovním stavu člověka před rozkolem. Když byl u nich doma na návštěvě a modlil se tam s těmi, kteří pak asi za dva měsíce odešli do rozkolu, bylo téměř nad jejich síly vyslovovat věty modlitby (doslova mj. řekl: "zatínali při tom zuby").

Nechá-li člověk v sobě zakořenit reptání, pak tím ze sebe shazuje svůj kříž a přestává kráčet za Kristem. Vydává se na jinou cestu. Takový člověk se dostává do duchovního stavu, kdy nechal ďábla, aby se zachytil svým hákem v jeho srdci, a pak ho ďábel táhne ven z církve; takoví nešťastníci už v církvi prostě nevydrží. Většinou věci už došly tak daleko, že nejsou schopni činit pokání a duchovně se uzdravit. A odchod do rozkolu tento smutný stav pak zafixuje na věky.

Tyto smutné stavy nastávají, když člověk nedbá rad starců a otců, ale důvěřuje svým myšlenkám (což je dle starců základní chyba v duchovním životě). Kdo důvěřuje svým myšlenkám a jde, kam ho vedou, otevírá se našeptávání ďábla a je smýkán, kam ho nečistý duch vleče. Pro démony není problém vstupovat do lidského myšlení poté, co jim člověk svou sebedůvěrou sám otevře cestu. Proto je tak důležité nechat si v duchovním životě poradit. Jenže ti, kteří se už nechali oklamat svými myšlenkami a kývli na toto ďáblovo dílo, se již radí jen sami mezi sebou, v kruhu stejně postižených. Každý, kdo má alespoň malou neklamnou duchovní zkušenost, by snadno rozpoznal jejich stav klamu. Jenže oni už většinou nikomu neuvěří, nikoho si neváží, jdou jako kůň s klapkami na očích vedený na uzdě pryč... Pohled na tyto lidi byl pro mne nejsmutnější zkušeností z celého mého duchovenského působení.
Vraťme se však k původní linii našeho zamyšlení. Bez přemáhání sebe není možná vnitřní čistota. Staroslověnština používá zvláštní terminus technicus "celomudrije", což nemá v češtině protějšek a tak to překládáme zjednodušeně jako čistota, což je však ještě dosti daleko od hloubky významu pojmu "celomudrije". Opisně převedeno by význam toho slova mohl být přibližně: myšlení nezkalené, mysl neroztříštěná, průzračně křišťálově pevná, celistvá, kompaktní, myšlení jako křišťál.

A takovou mysl nezískáš bez vnitřní disciplíny, bez sebezapření v myšlenkách. Prováděno důsledně je to vlastně vnitřní umírání. Jenže co vlastně při tom umírá? Lidský egoismus. To je podstata askeze. Proto říkáme, že askeze vede k očištění mysli. V takové, smrtí ega očištěné, mysli probleskuje Boží světlo Vzkříšení.
Včera byl svátek umučení posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny. Všichni tito mučedníci měli ve zvyku psát si deníky (i to je projev disciplinovanosti). Ty deníky byly nalezeny a publikovány. Kdysi jsem něco z nich četl. Vzpomínám si, že to bylo tenkrát pro mne dosti překvapivé čtení. A to právě tím, že deníkové zápisy vypovídaly o prostotě myšlení těchto lidí. A o čistotě jejich myšlenek. Uvědomme si, kdo byl ve své době car Nikolaj II. Jestliže se dnes říká (ať už oprávněně či jen jako úhybný manévr k odvedení pozornosti veřejnosti), že nejmocnějším mužem světa je americký prezident, pak v té době před sto lety platilo, že nejmocnější osobou na světě byl ruský car. Buď jak buď, dnešní čtenář bude při listování stránkami těch deníků cara a jeho manželky a dětí jistě alespoň mimoděk očekávat, že tam najde nějaké známky rozmařilosti, zhýčkanosti, lehkomyslnosti, svévole či jiné změkčilosti. Vždyť se jednalo o lidi na společenské špičce společnosti - v moci i v bohatství! Jenže to, co tam čteme, je svým duchem tak vzdáleno všemu, co bychom mohli považovat za úpadek lidské morálky! Nad stránkami popsanými malými dětmi, stejně jako nad zápisy cara, na nás dýchne asketický duch čistoty, klidu, prostoty, jednoduchosti. (Doporučuji k nahlédnutí.)

A tak nám včerejší památka mučednické carské rodiny (4./17. července) dobře ilustruje téma vnitřní čistoty a pevnosti, k němuž jsme se výše dobrali.
Sebezapření a čistota řeší vztah člověka s Bohem, řeší všechny problémy v církvi, řeší celý lidský život. Bez čisté nereptající mysli nemá člověk nic. Z toho vyplývá, že řešení všech našich problémů je uvnitř nás. Sebezapření řeší všechny problémy člověka. Starec Emilianos z athonského monastýru Simonos Petra nám kdysi tam na těch balustrádách vysoko nad mořem řekl: "Říkáme, že máme problémy s tím či druhým člověkem, s takovou či jinou záležitostí, s okolnostmi našich životů. Ve skutečnosti my sami jsme svým jediným problémem."

-----------------------------------------

P.S.

Zbývá jako poslední bod zamyšlení k této neděli zmínit, jak vlastně souvisí dnešní apoštolské čtení s úryvkem evangelia, který je tomuto čtení posvátnou tradicí církevního kalendária přiřazen.
Za onoho času, když Pán Ježíš...
14,14 ... vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.
14,15 Večer pak k němu přišli učedníci a řekli: "Tohle místo je pusté a už je dost pozdě. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit něco k jídlu."
14,16 "Nemusejí odcházet," odpověděl jim Ježíš. "Vy jim dejte najíst."
14,17 "Nic tu nemáme," namítli, "jen pět chlebů a dvě ryby."
14,18 "Přineste mi je," řekl jim.
14,19 Nechal zástup posadit na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával ty chleby učedníkům a učedníci zástupům.
14,20 A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: dvanáct plných košů.
14,21 Jedlo tam tehdy kolem pěti tisíc mužů kromě žen a dětí.
14,22 Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
(Matoušovo evangelium)

Vodítkem nám budiž poslední verš z dnešní citace listu apoštola Pavla: Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.

Ti, kteří ze sebe shodili svůj kříž, reptáním zkalili a roztříštili svou mysl, vzdálili se čistotě, - o nich píše sv. Pavel, že poselství kříže je pro ně bláznovství a že spějí k záhubě (kéž by se dokázali ještě navrátit!).

Opačným směrem kráčejí ti, kteří v kříži vidí Boží moc. Kříž, který je sebezapřením a očištěním, otevírá duchovní zření, a člověk spatří všude Boží moc. Všude vidí působení Boží prozřetelnosti. A toto zření posiluje srdce člověka. A než člověk sám vlastním duchovním zřením uvidí všude kolem sebe Boží moc, tak zde má svědectví evangelií o Kristu a o mnohých projevech jeho Božské moci. Dnešní evangelijní perikopa je jedním z takových nejskvoucnějších svědectví. Rozmnožení pěti chlebů, nasycení pěti tisíců lidí z Ježíšových rukou. To je přece zázrak nad zázraky! To je takový záblesk Boží moci, který se zrcadlí zápisech evangelistů, že se jeho záře odráží přes stránky evangelia až k nám, abychom mohli i my přes propast dvou tisíciletí zahlédnout Boží moc a posílit tím své srdce. To nám dá sílu nést kříž, sílu k sebezapření a očišťování mysli.

Z perspektivy Boží moci, nebo-li z nadhledu nebeské výše nad světem, jsou vidět všechny naše pozemské problémy a situace, které se nám zdají být tak vážné a jimiž ďábel klame naše srdce, jako maličké, drobné a většinou i nikterak významné. Jen ponoření do pozemské marnosti propůjčuje těmto nepatrným úkazům zdání důležitosti, a pak lecjaká bezvýznamnost má náhle sílu zkazit lidské srdce. A stačí k tomuto pádu tak málo: "Zapomenout na Boží moc."















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 674 do č. 677)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz