1438

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:


Welcome!

Prosíme přispěvatele, aby při podání nového příspěvku do Ambonu vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku.


Editovat příspěvek č. 734

Administrátor --- 13. 10. 2011
Po svátku Povýšení svatého Kříže

NEDĚLE PO POVÝŠENÍ

Právě se loučíme s obdobím, které je věnováno Kříži Kristově. Nikoliv jen tomu dřevu, na němž byl Spasitel ukřižován, ani pouhému symbolu či znamení Kristovy oživující smrti, ale především dílu spásy, které na kříži Pán Ježíš pro lidi vykonal. Vždyť sám pojem "Kříž" má pro nás především obsah "vykoupení člověka". A tak se tuto neděli loučíme s touto dobou a hodí se tedy shrnout, co pro nás kříž znamená. A při tom se neobejdeme bez jednoho klíčového slova, které však zní uším současníků tak nepříjemně, že by je nejraději vymazali ze slovníku. Tím slovem je hřích. Podobně jako nemocný člověk nemůže dosáhnout uzdravení, nepřizná-li si nejprve tu nepříjemnou skutečnost, že je nemocen, a teprve pak se může začít léčit, tak i smrtelný člověk nemůže přijmout od Boha léčení vedoucí k nesmrtelné blaženosti, neseznámí-li se nejprve se svým skutečným duchovním stavem, který je především stavem hříchu. Poté můžeme vnitřně přijmout, že nás Kristus na kříži vykoupil z otroctví hříchu, a přisvojit si tento dar.

* * *

Východiskem našeho přemýšlení budou biblické teze svatého apoštola Pavla. Především úryvek připadající na tento den. Ap. Pavel jakožto bývalý žid velice silně prožíval a intenzivně promýšlel vztah Božího zákona, který je základem starozákonního náboženství, a křesťanství, jehož duchovní život se odvíjí od daru blahodati, kterou dává Bůh v Kristu lidem.

Úvahy apoštola Pavla jsou i dnes navýsost aktuální. Vždyť mentalita zákonictví není cizí ani nám a je spojena s průběžným poklesem tenze duchovního života. Co je příčinou tohoto ochabnutí? Mj. je to asi jisté zpohodlnění - ztučnění srdce (biblicky řečeno). Pro padlé lidské myšlení je totiž snazší přijmout nějaký seznam příkazů a zákazů, ten si plnit a mít z toho (jako rychlou odměnu - už tady a teď) dobrý pocit, že mám své duchovní věci v pořádku a spásu jistou (mimochodem, z toho sklonu padlé lidské přirozenosti plyne duchovní přitažlivost islámu i židovství). Druhý zdroj, z něhož se k nám toto zákonicky racionalistické uvažování tlačí, je západní křesťanství, o němž někteří pravoslavní teologové tvrdí, že se svým způsobem myšlení už dávno v podstatě vrátilo do duchovní sféry Starého zákona (z toho zřejmě plyne i ta snadnost, s níž se v posledních desetiletích představitelé římsko-katolické církve sbližují se synagogou).

Jeden z důvodů, proč dnešní slábnoucí křesťané svým způsobem uvažování tak snadno konvergují k "židovstvování", je možná snaha setřást se sebe břemeno zodpovědnosti za svůj život. Co jen člověk neudělá, aby si nějak ulehčil tuto nepříjemnou tíhu! Někdo zredukuje křesťanství na pár mravních a morálních pravidel (spatřuje smysl křesťanství v prostém polepšení lidí: aby se lidé stávali lepšími), další s radostí přenechá odpovědnost za svou spásu na papežském úřadu, a pravoslavní se zase honí za všemožnými "starci", jichž vyšla v posledním desetiletí celá armáda do světa a spěchají neomylně učit lidi, co přesně mají dělat, aby měli spásu jistou, - jestli se modlit k Vladimirské Bohorodici nebo k ikoně Bohorodice Kazanské, jaký akathist kolikrát "vyčityvať", jestli mají prodat byt a kam se mají přestěhovat, koho si vzít či s kým se oženit, jaké zvolit zaměstnání, s kým se stýkat, do jakého chrámu chodit a jakému se vyhnout, jaký je jediný spasitelný bohoslužebný jazyk... Ano, lžistarectví začíná být jedním z problémů současného pravoslaví (zvláště severního). Všimněte si, že falešní starci mají na všechno rychlou odpověď. Ihned vám přesně řeknou, co přesně máte v životě učinit. Jaký to rozdíl při porovnání s opatrností a zdrženlivostí skutečných starců! Optinský starec (myslím, že to byl Amvrosij) jednou tři dny přemýšlel nad tím, co má poradit věřícímu, který za ním přišel s prosbou o radu v jistých životních okolnostech. A nakonec mu řekl, že tři dny prosil Matku Boží, aby mu řekla, co mu má poradit, ale žádná odpověď nepřišla. Věřící odešel sice vyzpovídaný, s poučením a útěchou, ale bez rady na svou konkrétní obtížnou životní situaci.

Ano, ten současný duchovní úpadek se nevyhýbá ani pravoslavným. I u nás vidíme, jak rádi se sebe mnozí věřící setřesou odpovědnost za svůj život. Jak často vidíme, že lidé s radostí zahodí svůj rozum a nechají kdejakého "starce", aby vládl jejich životem (nevadí, že tomu "starci" bylo nedávno teprve třicet let, důležité je, že radí ohromující sebejistotou, z čehož je jasné, že skrze jeho ústa hovoří Bůh; koho z takových lidí zajímá, že ani apoštol Pavel se neodvažoval tvrdit, že vše, co říká, je od Boha!) Jeden dosti známý starec (nebudu jmenovat), za nímž jezdí lidé tisíce kilometrů, radí např.: neplivejte na zem, jinak běs pozná vaše myšlenky. To jsou hluboké duchovní rady, že? Když se vezl v autě po ulici města, prohlásil těm, kteří s ním jeli: "Sedm lidí z těch, kteří jsou nyní na této ulici, bude spaseno." Nevěříte?, tak dokažte, že to není pravda. Takové výroky tohoto starce jsou s úctou zapisovány a rozšiřovány. Ani sv. Serafím Sarovský neříkal tak přesné počty, kolik z toho zástupu lidí, stojících před jeho kelií, bude spaseno. Ani slavní optinští starci by se neodvážili takovéto matematiky. Ale dnešním lidem to nepřijde nikterak divné. Prostě je to starec, takže to ví. Stačí, když uhádne vaše jméno a řekne něco z vašeho života, co by přece nemohl vědět, kdyby nebyl prozorlivý. A to současníkům úplně stačí - je to svatý starec! (Jen tak mimochodem, to bychom museli považovat za svatou kdejakou cikánku, neboť mnohé z nich ovládají toto umění opravdu působivě; jestli to takhle půjde dál, budou si někteří věřící jednou věšet doma u ikon fotografii nějaké Farkašové s cigaretou či dýmkou v puse a s deseti amulety na hrudi, a pod tím bude napsáno: blažená matka naše... Stačí, že už občas někde vidíme u ikon fotku Rasputina.) A při tom s falešnými zázraky, proroctvími a falešnou prozorlivostí, které jsou od běsů a nikoliv od Boha, má svatootcovská tradice bohaté zkušenosti a tolikrát varuje před naivní důvěrou v tyto nejednoznačné jevy.
* * *

A nyní již k listu apoštola Pavla. Naše perikopa z apoštolského čtení začíná slovy:

Člověk se nemůže stát spravedlivým před Bohem tím, že plní skutky Zákona, ale jen vírou v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!

Naše úvahy začneme asi trochu podivným výrokem: Celý Zákon, všechna přikázání tu opravdu nejsou proto, abychom je dokonale naplnili, protože to není možné. Běda tomu, kdo se domnívá, že perfektně plní všechna přikázání. Je z toho jasné, že vůbec nezná jejich podstatu. Nejspíš nemá ani tušení, co znamená základní přikázání milovat Boha z celé duše své, mysli své a síly své. Vůbec nechápe, jak daleko je od této lásky. Jaká strašlivá tma je v mysli lidí, kteří jsou spokojeni se sebou a domnívají se, že vše, co po nás Bůh žádá, skvěle naplňují.

A jak by mohl takový člověk chápat, co znamená milovat bližního svého jako sebe samého? Koho bolí bolest cizího člověka tak, jako by to byla jeho vlastní bolest? Kdo by na sebe chtěl vzít smrtelnou chorobu člověka, jehož ani dobře nezná? Jak málo lásky máme nám ukazuje příklad Ježíše Krista, který umíral v bolestech na kříži i za ty, kteří ho na ten kříž přibili, stejně jako za ty, kteří to schvalovali či lhostejně na něj hleděli, jak nese po ulicích Jerusalema svůj kříž na Golgotu.
Uvažování člověka, který se blíží chápání této lásky, vidíme např. na avvovi Agathonovi, který si z celého srdce přál, aby si mohl vzít tělo od některého malomocného a dát mu své zdravé tělo.
Vždyť i svatí Otcové o sobě prohlašovali, že žádné Boží přikázání nesplnili. A tak sami sebe opravdu viděli. Avva Sisoj, když umíral, prosil Boha, aby mu ještě dal čas na pokání, a při tom mu tvář zářila jako slunce, jako zářila Mojžíšovi, když sestupoval s hory, kde se setkal s Bohem. Když Otcové o sobě hovořili jako o člověku "žádným dobrým skutkem neoděném", pak to nebylo proto, že by neměli žádný dobrý skutek, ale protože si uvědomovali nicotnost všeho, co dobrého se snažili udělat, a viděli, jak každý skutek, který člověk udělá, i kdyby byl dobrý, je vnitřně poskvrněn pýchou a dalšími duchovními nečistotami, jichž je lidské srdce plno. Proto nevěřili žádné myšlence, která jim říkala, že dělají něco dobrého, že se svými skutky líbí Bohu, že si už osvojili zbožnost apod. Věděli velice dobře, že i zbožnost i modlitba mohou být hříšné - to když jsou vedeny v nesprávném duchu, když se nepodaří je naplnit pokorou, když jsou výsledkem lidské samolibosti, spokojenosti se sebou apod.

Boží přikázání jsou tu především proto, aby nás usvědčila. Abychom si uvědomili neschopnost člověka je dodržet, a tak, abychom si uvědomili svou nemoc a to strašné ochrnutí naší duše, které nám brání uskutečnit v plnosti Boží přikázání. A všechno, co není naplněním Božích přikázání, je hříchem.

Vyžeňme z hlavy západní učení o tom, že hříchem člověk uráží Boha, jehož spravedlnost si žádá zadostiučinění (viz Tomáš Akvinský a Anselm z Canterbury). Toto myšlení se místy tlačí i do pravoslaví. Takové pojetí spravedlnosti může úplně zničit duchovní život člověka. Hříchem přece nemůžeme "urazit" Boží spravedlnost, ale porušujeme jím řád stvoření, a tím se stavíme mimo něj, tj. mimo život, který z Boha plyne a napájí všechno tvorstvo.

Bůh je dokonalý a je láska, a tuto jeho lásku nemůže změnit žádný náš hřích. Bůh nemiluje hříšníka o nic méně než ctnostného člověka. Což nedává Hospodin svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a neposílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé? (Mat 5,45) Bůh svou lásku nemění, ale člověk má tu hroznou moc obrátit se k ní zády, skrýt se do houští jako tenkrát v ráji. Slunce dál svítí, člověk si však může oslepit oči a tvrdit pak, že všude je tma.

Nejde tu přece o to, že bychom svým hříchem mohli způsobit nějaké nepohodlí Bohu. Hříchem především škodíme sami sobě. Není to nepodobné škodě, kterou můžeme způsobit svému tělu. Je to, jako když člověk sní cosi nezdravého či zkaženého, a je mu pak z toho špatně. Jako když spolkne něco otráveného nebo dokonce jed, a pak kvůli tomu umírá. To je to, co dělá duši člověka hřích. Jsme plni tohoto duchovního jedu, který pomalu ničí, rozleptává a zabíjí naši duši.

Až když si uvědomíme tuto svou nemoc, pochopíme, k čemu potřebujeme Krista. A proč Spasitel trpěl na kříži. A tehdy si uvědomíme, jak nesmírně Bůh miluje člověka, a jak málo člověk miluje Boha. V tento moment člověk zároveň pochopí, že jeho hlavním a největším hříchem je málo lásky k Bohu. Zoufalý nedostatek té lásky, která je podstatou všech přikázání. Slabostí tohoto ohně lásky hříšník znovu křižuje Krista.

* * *

Pozdvihnout myšlení a vnitřní život duše ze sféry na zákona a udržet je na úrovni blahodati, bývá velice nepohodlný proces, před nímž křesťané vedeni padlou lidskou přirozeností všemožně uhýbají. Sféra blahodati může být totiž poněkud nepříjemná tím, že nic zde člověk nemá jisté. Není tu žádný soubor pravidel, která by bylo možno snadno nebo obtížně plnit a na oplátku by měl věřící zaručenu Boží přízeň. Není tu nic, z čeho by člověk mohl nabýt plné jistoty, že se jeho život líbí Bohu. Vše, co až do konce života bude mít, je pouze naděje a víra; nanejvýš jen předokušení té blaženosti, která sem přichází z Božího království.
Když avva Agathon umíral, zůstal tři dny bez hnutí, měl otevřené oči a neustále hleděl jedním směrem. Bratři se ho dotýkali a říkali: Avvo, kde jsi? On odvětil: Stojím před soudem Božím. Bratři mu pravili: Otče, což i ty se bojíš? On odpověděl: Ač jsem se snažil všemi silami naplňovat Boží přikázání, přece jsem člověk a nevím, zda byly moje skutky libé Bohu ... není možné se o tom přesvědčit, dokud nestanu před Bohem, protože jiný soud Boží a jiný lidský." (Z pateriku)

Vždyť ani konání zázraků není žádným důkazem svatosti. Evangelium prorokuje antikrista, který bude konat velké zázraky. "Povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a činiti budou divy veliké a zázraky, tak aby v blud uvedli, (kdyby možné bylo,) také i vyvolené." (Mat 24,24) Svatí Otcové hovoří o divotvorcích, kteří tam na poušti vykonali tolik velkých zázraků, a pak skončili svůj život sebevraždou. Mějme vždy na paměti, že jistá část (a zřejmě ne malá) zázraků, které se dějí (ano, i v naší církvi), je falešná - tj. je to démonický klam. Dnešní (skuteční) starci se stavějí s opatrností např. k myrotočivým ikonám a dalším jevům, za nimiž se dnešní povrchní lidé honí.
A tak mnozí uhýbají před blahodatí, kam se dá. Římští katolíci k papežství a zákonickým dogmatům, k očistci a plnomocným odpustkům. Protestanti dokonce vyhlásili, že si člověk vůbec nemá dělat starosti, protože tím, že je pokřtěn je vlastně už spasen; Kristem je dopředu ospravedlněn ze všech svých hříchů, protože (jak říkají) "věřícímu se už hřích nepočítá jako hřích". Pohani dokonce ani neuznávají samotný pojem hřích. Jedině Pravoslaví učí nést za hřích plnou odpovědnost: obvinit se, usvědčit se a přijmout své odsouzení. Jenže dnes už i pravoslavní hledají nějakou jistotu pro světsky uvažující mysl, a nacházejí ji u všemožných "starců" a zázraků. Jiní sledují různá znamení, v nichž vidí důkazy Boží přízně, aniž by si uvědomovali, jak v nich už pracuje namyšlenost a jak snadno mohou vést takové jevy člověka do zajetí.

Proč i pravoslavní odpadají k těmto vnějškovým jevům? Protože ztrácejí víru. Slyšel jsem od jerondy Chrysostoma takové vyprávění: nějaký vlak nepředvídaně zastavil kvůli poruše; pasažéři se dozvěděli, že poblíž je chrám s myrotočivou ikonou, a tak tam všichni běželi; jedině nějaký kněz nebo mnich, který tam ve vlaku cestoval, zůstal sedět na místě; přišel k němu průvodčí, který musel ve vlaku zůstat ze služebních důvodů, a říká mu: "Otče, proč se nejdete poklonit zázračné ikoně? Cožpak vy nevěříte?" a on mu na to opáčil: "Já věřím, vy nevěříte."

Duchovně zdravý věřící ví, že vše potřebné ke spáse dostává od Krista v Evangeliu a ve svatých Tajinách, a vše, co nad to jest, může být klamem nepřítele. Proto je potřeba být opatrný a nade vše si cenit každou obyčejnou Božskou liturgii, jak nás to učí příklad svatých. K liturgii, při níž se opět a opět koná svatá eucharistie, je potřeba se utíkat a její duch na sebe nechat co nejdéle působit, a ne od ní rychle prchat zpět ke světskému duchu.
Kolik světského ducha, vzrušení, neklidu a vášní se víří kolem různých zázraků a moderních divotvorců a všelijakých vymítačů. Svatí Otcové dokonce už kdysi kritizovali např. houfné putování do Jerusalema a na další svatá místa, protože se při tom dějí věci neslučitelné s duchem modlitby.

Honba za vzrušujícími jevy došla tak daleko, že si někteří věřící zapisují, co říkají běsové při vymítání. Prý má vymítající starec takovou duchovní sílu, že donutí běsa, aby mu prozradil svá tajemství. Kam se poděla soudnost? Máme čerpat poučení z toho, co nám sdělují démoni? Došli jsme tak daleko, že běsové jsou našimi učiteli? Jaká pýcha asi musí ovládat myšlení toho, kdo si myslí, že přelstil ďábla. Ve skutečnosti je zřejmé, že démoni chytře hrají s naivním vymítačem svou lstivou hru. Některé jejich (pečlivě zapsané a následně rozšiřované) výroky jsou evidentně v rozporu s evangeliem - tak komu budeme věřit: Kristu nebo antikristu?
* * *

Důsledkem uhýbání padlé lidské přirozenosti před Boží blahodatí je, že mysl člověka zůstává trčet ve světské sféře, zůstává zotročena zákony padlého světa, resp. zůstává neosvobozena. Lidé se dále chovají jako otroci a slouží Bohu jako otroci - tj. buď ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně. Oba způsoby služby Bohu jsou svatootcovským dědictvím odmítnuty jako nízké, nedokonalé a nehodné toho vznešeného určení, které měl na mysli Bůh, když stvořil člověka. Bůh si nepřeje mít ve své službě otroky, přeje si mít člověka svobodného. Kristus nazval své učedníky přáteli (Jan 15,15). Jediný vztah k Bohu, který je hoden uzdraveného lidství, je vztah syna k otci. Syna, který není otrokem a nemusí se bát trestu. Syna, který není sluhou a nemusí toužit po odměně od otce, protože vše, co je otce, je i syna. Vztah syna k otci je vztahem lásky. Vše, co syn pro otce poslušně učiní, koná z lásky, nikoliv ze strachu ani pro odměnu.

Podle Alexije Osipova propadlo západní křesťanství účetnímu vztahu k Bohu: má dáti - dal. Já dávám toto a On mi za to dá tamto. Motivem duchovního života, veškeré jeho námahy s askezí a plněním přikázání bývá: vyhnout se mukám, získat odměnu. Někteří protestanti už plně dokončili návrat západního křesťanství do sféry Starého zákona, když otevřeně hlásají, že Boží požehnaní se projevuje zdravím, penězmi a pozemským úspěchem (nejsi zdravý?, nemáš dost peněz?, tak jsi asi málo věřící). My však máme uvažovat jako křesťané, přátelé Kristovi, synové Boží. Máme získávat to nejdrahocennější, co nejvíce milujeme, tj. Boha samotného, a nezdržovat se cetkami, jimiž jen rozmělňujeme své srdce. Jako ten obchodník z evangelia, který naleznuv nejkrásnější perlu, prodal vše, co měl, aby ji mohl koupit. (Mat 13,45-46)
Na toto téma známe hezkou pohádku, která je vlastně jakýmsi podobenstvím o výše řečeném. Jistě znáte to vyprávění o chytré manželce krále, která se mu nějak připletla do jeho pravomocí a tak ji nařídil, že musí odejít z paláce, leč - může si s sebou odnést to, co jí tam je nejmilejší. Ona se nezdržovala s žádným zlatem ani šperky, ale zabalila si do koberce samotného spícího krále a odnesla si ho s sebou. Tím si udržela nejen krále, ale k tomu i celý palác se vším, co v něm bylo, a celé království.
Někdy mám pocit, že všechny problémy, které máme v církvi, plynou z toho, že se chováme jako lidé zákona a nikoliv jako lidé blahodati. Jinými slovy, že nemyslíme a nejednáme jako lidé svobodní, osvobození Kristem z tohoto světa.

Už jsem to zde někde psal. Měl-li bych vyjádřit nějaký společný jmenovatel všech setkání se skutečnými starci (Paisios Svatohorec, Cleopa z Rumunska, Kyrill z Trojicko-sergijevské lávry, Emilianos ze Simonos Petra, Chrysostomos z ag. Nikodimu...), pak by v tomto pokusu vyslovit nějaký charakteristický rys všech těchto duchovních osobností bylo - setkání se skutečně svobodným člověkem. S tím, kdo byl osvobozen od veškeré přetvářky, komplexů či viny, kterou by bylo potřeba skrývat... S tím, kdo může být klidný. Proto jsou to lidé, z nichž vyzařuje nadzemský pokoj, hluboký mír. Celým svým životem, každým slovem a gestem tito lidé učí tomuto klidu, zvěstují jej a hlásají tím Krista, který pravil: "Pokoj zůstavuji vám, pokoj můj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj" (Jan 14,27). My, kteří stále před tímto osvobozením své duše uhýbáme, jsme v neustávajícím neklidu, nemůžeme spočinout a proto nejsme šťastni.

* * *

Nyní už můžeme dokončit výklad našeho úryvku z listu sv. Pavla:

Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Tedy - podle zákona jsem mrtev, ale současně ožívám v Bohu. Do mne, usvědčeného a odsouzeného a právě popravovaného hříchem, náhle vstupuje život. Jak je to možné? Díky Kristu. Když se neospravedlňujeme z páchání zla, nevymlouváme se, nesvádíme vinu na toho či onoho a přijmeme rozsudek smrti, na kterou nás odsuzuje Boží zákon, pak nás oživí Ježíš Kristus. Kdo nepřijme od Zákona smrt, není Kristem uzdraven ze své smrtelné choroby.
Tuto duchovní logiku si musí křesťan osvojit, jinak bude stále uvažovat "postaru" a bude v něm stále přežívat starý Adam, který nedá novému Adamu v nás místo. Zákon je tu proto, aby nás odsoudil a Kristus se pak stal naší jedinou nadějí. Staré myšlení neustále doufá v něco, co ve skutečnosti nemá žádnou sílu zachránit člověka. Tím "něčím" může být zákon nebo papež nebo "starec" či zázračná ikona nebo cokoliv jiného. Jenže cokoliv postavíme na místo Kristovo, tj. místo Krista, činíme antikristem.
Na toto myšlení navazuje i čtená perikopa evangelia: "Kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej." Tedy umírá ten, kdo doufá ve své síly a v sebe sama. Umře zcela přirozeně. Je to prostý důsledek stavu, do něhož se lidstvo pádem Adamovým dostalo. "A kdo ztratí svůj život pro Krista," tj. učiní z Ježíše jedinou svou naději a své schopnosti považuje za nic, "ten život získává". Tahle možnost však už narozdíl od smrti není přirozená - tu nám vydobyl Spasitel.

Zákon Boží, všechna přikázání se nám tedy mění na kříž, když při veškerém svém úsilí a námaze a upřímné snaze zjišťujeme, že Zákon nenaplníme. V tu chvíli chápeme, že jsme Zákonem odsouzeni na smrt tak, jako zločinec je za zvláště ohavné zločiny odsouzen ke smrti na kříži. Jak praví Písmo: "Mzdou hříchu je smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Řím 6,23) Čili smrtí odplácí hřích člověku. Pak už není žádná naděje na své vlastní síly, vše je ukřižováno a mrtvo. Jediné, co člověku zbude, je naděje ve Spasitele. A ten nezklame. Naše síly vždycky zklamou. Náš rozum je nedostatečný, zkušenosti slabé, schopnosti mizivé. Bůh nezklame, když je poslední lidskou nadějí. Boží síla se děje tam, kde se nejprve naplno projeví lidská slabost, nemoc a nicotnost.
Pán Ježíš pravil apoštolu Pavlovi: "Má moc se plně projeví uprostřed slabosti." (Tj. skrze lidskou slabost a bezmoc se projevuje a děje Boží moc.) Sv. Pavel na to: "Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2. Kor 12,9-10)
A tak na kříži naší neschopnosti, slabosti a smrti duše, který nám připravil hřích, začíná naše vzkříšení, kdy - jak píše apoštol - člověk zjistí: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus."

To přece stojí za to! To je ta pravá cesta. Vítězná cesta pokory, slavná cesta pokání. Kdyby Kristus nepřišel, byla by pokora prohrou a pokání by bylo ostudou a lítost nad svými skutky hanbou. Jenže Kristus přišel a z toho, co je v lidských očích světa nízké a opovržení hodné, učinil vítězství a slávu. To je filosofie kříže, to je naše poznání, které přesahuje tento svět, to je moudrost, proti níž je všechna světská moudrost bláznovstvím.
















Editovat příspěvek č. 733

Administrátor --- 10. 10. 2011
Z tisku

Zadlužené Řecko prodává ostrovy

Řecko nabízí k prodeji ostrovy, včetně slavného ostrova Rhodos, aby se dostalo z dluhů. Atraktivita ostrovů Řecka je spojena s tím, že mají v hranicích zvláštních ekonomických zón velké pobřežní zásoby ropy a plynu. Podle amerických zdrojů by celkové tržby za prodej měly Řecku přinést přinejmenším 100 miliard eur - třetinu dluhu.
(Britské listy)

Ostrov Nafsika v Iónském moři o rozloze kolem 500 hektarů je možné koupit za 15 milionů eur (387 milionů korun). Menší ostrůvky jsou k mání třeba za necelé dva miliony eur, tedy levněji než domy v luxusních londýnských čtvrtích Mayfair nebo Chelsea.

Rozhodnutí Řecka prodávat ostrovy je poměrně překvapivé. Počátkem března mu totiž totéž radili někteří němečtí křesťanští (CDU) a liberální demokraté (FDP) s tím, že bankrotující stát musí použít všechno, co má, k tomu, aby uspokojil své věřitele. Řecko se nicméně tehdy tvrdě ohradilo, že si své dluhy vyřeší samo a že postoj Němců připomíná jejich invazi do Řecka během druhé světové války. Záměr prodávat ostrovy zadlužená země rezolutně odmítla.

Také nyní se z Řecka ozývají hlasy, že by se rodinné stříbro v podobě ostrovů prodávat nemělo. "Jsem z toho smutný. Prodej ostrovů nebo míst, které patří Řekům, by měla být ta poslední volba," uvedl ředitel realitní firmy Greek Island Properties Makis Perdikaris.

Zatímco se Řecko snaží nalákat zahraniční investory na koupi ostrovů, jeho vlastní kapitál ze země utíká. Bohatí Řekové z obavy před křehkostí tamního finančního sektoru masivně investují v zahraničí. V kurzu je Londýn, Hamburk, Paříž nebo Ženeva.

Česká televize




Editovat příspěvek č. 732

Administrátor --- 29. 9. 2011
Z došlé pošty - reakce na článek

Odkaz sv. Gorazda

Moc mne potěšilo, že se mi v průběhu těchto dnů sešla řádka kladných reakcí na článek „Před devadesáti lety v Bělehradě“. Těší mne to zvláště kvůli tomu, že je z toho zřejmý hluboký vztah mnoha našich lidí k cyrilometodějskému dílu a odkazu svatého vladyky Gorazda. Takže to možná není s námi ještě tak špatné, jak jsem se v úvodu článku obával :-)

Kromě toho mi bylo bratrem Ondřejem připomenuto, že (cituji):

»...není úplně pravdou, že by v naší církvi prošlo toto významné jubileum v tichosti, jak píšete. V úterý v noci jsme se spolu z 50 ti poutníky z Českých, Moravských, Slovenských farností, ale i poutníků z Ukrajiny, Ruska, Bulharska a také s o. Serdjanem (srbským duchovním sloužícím na Olšanech) vrátili z poutní cesty přesně po místech a přesně v době 90. výročí cesty sv. Gorazda v Srbsku. Začali jsme 23. září ve Srmskim Karlovci, kde jsme byli přivítáni místním vladykou Vasilijem, tu samou noc jsme přespali a ráno sloužili svatou liturgii v monastýru Krušedol, kde byl vladyka Gorazd postřižen na mnicha, pokračovali jsme do monastýru Hopovo, kde byl vladyka jmenován Igumenem, a dále Bělehradu, kde bylo vyvrcholení naší poutní cesty - nedělní liturgie v den výročí svěcení sv. Gorazda na biskupa - liturgii sloužil J.B Kryštof spolu s Jeho Svatostí patriarchou Irenejem. Na všech navštívených místech, a především v katedrálním chrámu v Bělehradu jsme vzpomínali dobu před 90 ti lety, zaznívaly slova o neuvěřitelném významu sv. Gorazda pro naší církev, na všech navštívených místech jsme také darovali ikony sv. Gorazda a všude zaznívali slova díků naší církve Srbské pravoslavné církvi, bez níž by naše autokefalita zcela jistě neexistovala. Ze strany Srbské církve jsme byli více než přátelsky přijati, svou pouť jsme končili v relativně novém církevním středisku sv. Nikolaje Velimiroviče poblíž Soko Gradu, kde jsme také sloužili sv. Liturgii.. Myslím, že tato pouť, složená s poutníků mnoha národností je důstojným připomenutím tak významného výročí, avšak zcela máte pravdu, že ve vnější komunikaci máme velké rezervy, prostě stále neumíme moc komunikovat , a bohužel kolikrát ani mezi sebou... I proto může vzniknout dojem, že toto výročí zapadlo.. o to více mě to mrzí, protože jsem pln duchovník zážitků z poutní cesty, a rozhodně mohu říci, a myslím, že mluvím i za zcela naplněný autobus 50 poutníky, že toto výročí v našich srdcích rozhodně nezapadlo. Vynasnažím se, aby jsme tuto poutní cestu a samotného Sv. Gorazda ještě více připoměli, máme předběžně přislíbenou reportáž v Českém rozhlase i televizi - dělali jsme na místě rozhovory na diktafon (např. i s patriarchou Irenejem), jistě bude napsán obsáhlý článek apod.. vím že to je stále málo, a že skutečně zde u nás to může vypadat, že jsme si výročí ani nepřipomínali, myslím, že alespoň v katedrálním chrámě, kde začalo mučednictví sv. Gorazda by bylo důstojné toto výročí významněji připomenout. ...

v Kristu
Ondřej Chrást«
Děkuji bratru Ondřeji za jeho řádky, které jsou zároveň krátkou reportáží z cesty do Srbska, o jejímž konání jsem při psaní svého článku věděl a uvažoval, jestli mám zmínku o tomto (jistě chvályhodném) počinu do něj zakomponovat. Nakonec jsem ji kvůli zestručnění celého toho pojednání nezařadil a v rámci procesu korektur a zkracování již sepsané stati byl vypuštěn i celý odstavec, v němž jsem rozvíjel svou představu, co všechno konkrétně by se v naší církvi mohlo při tak pěkném výročí konat. Kromě bohoslužebných setkání a různých díkůvzdání jsem tam bájil o pořádání konference o novodobých dějinách naší místní církve a o možnostech rozvíjení a nového uchopení odkazu Gorazdova. A co např. možnost několikadenního pracovního setkání duchovenstva ve Vilémově? Témat na probírání, vyjasňování, sbírání různých pohledů a nápadů v souvislosti se sv. Gorazdem a úkoly místní církve je tolik, že to ani nejde ve stručnosti vypsat. Dnes stojíme před oddělením od státní kasy a to je další důvod k úvahám nad dalšími cestami naší církve. Myslím, že nutně potřebujeme o těchto věcech hovořit, probírat je a zkoumat, abychom mohli tvůrčím způsobem navázat na své kořeny (tolik témat je dnes přímo žhavých, ať už se týkají pastorační a misijní práce církve, či otázky zachování českého charakteru místního pravoslaví). Samozřejmostí by měla u takových akcí být možnost přístupu pro veřejnost a nějaký publikační výstup - knihou či audio-záznamem. Tak to jsou ty počiny, které mi v letošním v září u nás chyběly.

Putování do Srbska je jistě krásným a zbožným skutkem, ale jeho význam je tak trochu omezen na těch pár desítek účastníků, ač (rád uznávám) její duchovní přesah je určitě širší. Jenže stále se nemohu zbavit myšlenky, že to podstatné pro naši církev se děje zde a je do toho potřeba zapojit co nejširší okruh duchovních i věřících; a oslovit tím i co možná nejvíce těch, kteří stojí mimo Českou pravoslavnou církev.

Každopádně blahopřeji všem poutníkům k jejich návštěvě posvátných míst Srbské církve. Těším se na článek o této pouti.












Editovat příspěvek č. 731

Administrátor --- 28. 9. 2011
K jednomu vzácnému výročí

Před devadesáti lety v Bělehradě

Tuto neděli bylo zvláštní výročí naší místní církve. Právě před devadesáti lety byl vysvěcen svatý vladyka Gorazd II. (v Bělehradě 1921). A výročí je podtrženo i tím, že právě jako před devadesáti lety připadl i letos tento den právě na neděli.

Naše duchovní bída je v tom, že jsme už dnes v takovém duchovním stavu, že zřejmě nejsme schopni docenit ani význam tohoto výročí a potažmo ani dějinný rozměr toho, co se vlastně před devadesáti lety stalo. Usuzuji tak z prosté skutečnosti, že toto jubileum prošlo v naší církvi téměř v tichosti. Jenže když si nevážíme svých vlastních kořenů, pak ani naše vyhlídky do budoucna nemohou být příliš optimistické. Nezapomíná naše církev na svůj počátek?

Takže, připomeňme si (především my pravoslavní), co že se to vlastně stalo před těmi devíti desítkami let. Byl vysvěcen první místní pravoslavný biskup, syn této země. Po celém tisíciletí marného toužení má tento národ opět svého pravoslavného biskupa z místních lidí. Když na Velké Moravě umíral sv. Metoděj (roku 885), určil za svého nástupce místního člověka, syna této země; vybral z okruhu svých pěti nejbližších žáků sv. Gorazda I. Posléze však byli všichni žáci sv. Cyrila a Metoděje vyhnáni krutým způsobem z Velké Moravy a tato země přišla o své duchovní dědictví. Na druhého Gorazda musela čekat něco přes tisíc dlouhých let.

Není samozřejmě náhodou, že Moravan Matěj Pavlík, obdržel při mnišském postřižení v Srbsku jméno Gorazd. Byla v tom jednak symbolika, ale také zobrazení prosté duchovní skutečnosti, kterou Srbové vysvětlili. Když byli cyrilometodějští pětipočetníci pod namířenými kopími, "nazí a za mrazu" vyhnáni z Velké Moravy, odebrali se na Balkán, který je přijal s otevřenou náručí a stal se tak příjemcem dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Balkánští Slované přijali tuto hřivnu, tisíckrát ji rozhojnili a na úsvitu dvacátého století ji vracejí Čechům a Moravanům zpět. Přijali Gorazda I. a nyní nám vrací Gorazda II. A nejde tu jen o samotný akt udělení biskupského svěcení jednomu Moravanovi. Za tímto přenosem apoštolské posloupnosti je nutno vidět i velkou péči, podporu a pomoc, kterou Srbové věnovali dílu pravoslavné misie u nás a budování místní pravoslavné církve (a sv. Dositej, srbský biskup, který zde tuto misii vedl, za to později krutě zaplatil; viz o tom něco zde).

To, co se skrývá v pojmu "vysvěcení vladyky Gorazda", je tedy ve skutečnosti daleko širší událost: obnovení cyrilometodějské církve v naší zemi. A lidé to tak chápali. Když čteme zápisky a svědectví z té doby, často tam nacházíme nadšení právě z cyrilometodějství, které bylo skrze vladyku Gorazda našemu lidu vráceno. Čteme tam, že lidé měli pocit, jako by nad Českou a Moravskou zemí po tisíci letech opět vyšlo slunce. Vnímali pravoslavné bohoslužby jako něco světlého, slunného; měli pocit, že to, co se děje v českých pravoslavných chrámech, hřeje na duši, zahřívá srdce. Skutečně - právě tak to místní lidé vnímali - jako opětovný příchod sv. Cyrila a Metoděje, kteří skrze Českou pravoslavnou církev opět navštívili lid této země.

To, co cítili pravoslavní Moravané ve svých srdcích, jim dávalo sílu, aby i v ekonomicky tak těžkých dobách budovala tato církev na Moravě jeden chrám za druhým. Od r. 1928 do r. 1942 zde bylo postaveno 14 nových chrámů! Všechny tyto chrámy jsou vystavěny na základech veliké lidské oběti prostých věřících. Kdo měl doma nějaký stavební materiál, dal ho na stavbu chrámu. Dokonce se vyskytly i podobné případy, o jakých čteme ve Skutcích svatých apoštolů, když věřící prodávali své majetky a stržené peníze kladli k nohám apoštolů.

Ve vesnici Chudobín si věřící postavili pravoslavný chrám, o který je pak různými pletichami připravila jiná církev, a tak se vesničané pustili do stavby druhého chrámu. Vladyka Gorazd světil každý rok jeden nový chrám. A nejsou to žádné maličké kapličky; jsou to většinou chrámy střední velikosti a některé patří i k větším chrámům. A navíc je většina stavěna podle byzantsko-ruského chrámového slohu, což je dosti komplikovaná architektura, a provedena je složitá vnitřní výzdoba. (Některé z nich, které projektoval archimandrita Andrej Kolomacký.)

Samozřejmě, za touto skutečnosti stojí mj. i láska a veliká důvěra věřících vůči vladykovi Gorazdovi, který byl opravdovým pastýřem, čitelným a poctivým, vůdčí spravedlivou osobností, která si nelibuje v přijímání poct, ale sama sebe přináší jako oběť za svůj lid. Učitel, který učí a usvědčuje svým milosrdenstvím (jak to čteme ve večerní bohoslužbě z žalmu 140. - 141.), důvěryhodný garant veškerého církevního života. Ó, jak bychom potřebovali i dnes takové pastýře! Jenže takoví lidé už dnes nebývají církvi dáváni, protože nikdo z nás nejsme takový.
Každý národ má ve svých dějinách okamžiky, kdy jsou otevřeny velké možnosti a kdy dostává od Boha mimořádný dar. Taková "hvězdná hodina" přijde tak jednou či dvakrát za tisíc let. Z hlediska duchovních možností a cest je u nás první takovou "hvězdnou hodinou" bezesporu příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. A s významem této velké události lze plně srovnat i obnovení cyrilometodějské církve v r. 1921 vysvěcením vladyky Gorazda. V tomto Božím požehnání, jehož se chirotonií pravoslavného Morava našemu národu dostalo, se spojují dva mocné duchovní impulzy našich dějin: cyrilometodějství a husitství. Tak to pravoslavní Češi i mnozí Srbové chápali. Ano, i Srbsko přijalo za své ony dva "titány", jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského tehdejší srbské noviny, kteří "se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus ... byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody". Když delegace pravoslavných Čechů vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej.

Klíč k obnově cyrilometodějství a k naplnění duchovního zápasu Jana Husa a Jeronýma Pražského a jejich následovníků, kteří žádali Konstantinopol o přijetí Čechů do pravoslavné církve (viz zde), spatřovali pravoslavní Češi právě v tom, co se událo v Bělehradě, když pravoslavní biskupové skládali ruce na hlavu vladyky Gorazda. Zajímavé je, že to duchovními zraky zřeli nejen Češi, ale i srbský lid, který byl zřejmě tajemně shůry osvícen a chápal dějinný rozměr této události, která byla napájena z takových zdrojů, jakými je dílo soluňských bratří i dávných husitů. Bohužel nám už to nějak po těch devadesáti letech nedochází.
Velikost tohoto dne, kdy byl vysvěcen vladyka Gorazd, je dosvědčena i různými znameními včetně zázračné události - proroctvím. Veliká osobnost 20. století sv. Nikolaj Velimirovič (který později trpěl v koncentračním táboře v Dachau), prorokoval vladykovi Gorazdovi po jeho chirotonii mučednickou smrt. Předpověděl hned tenkrát nově vysvěcenému biskupu Gorazdovi: kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská.

A zde jsou řádky, v nichž jsou ve vzpomínkách pamětníků vylíčeny další podrobnosti této události, kterou dělí od této neděle přesně devadesát let:

"Před osmou hodinou ranní v neděli 25. září 1921 vstupovala do katedrálního chrámu srbské pravoslavné církve v Bělehradě delegace s velkým bílým praporem, v jehož středu zářil kalich červené barvy a špice byla zakončena pravoslavným křížem; dvaadvacet zástupců Čechů a Moravanů toužících po Pravoslaví spolu se zástupcem pravoslavných věřících z Podkarpatska a dvě ženy v moravském národním kroji, provázeli svého zvoleného kandidáta biskupské hodnosti, nyní již mnicha -- archimandritu Gorazda -- k rukopoložení na pravoslavného archijereje.

Delegaci z Moravy se dostalo v Srbsku neobvykle vřelého přijetí. Nikdo přesně neví proč - bylo to zcela překvapivé, ale můžeme to tušit; tisíciletou velikost události všichni vnímali a veselili se duchovní radostí. Na přivítání vzpomínají účastníci delegace jako na nečekaně dojemné. Po přijetí nového jména -- Gorazd -- si všichni se slzami v očích začali uvědomovat, že Gorazdovo jméno se po tisíci letech opět vrací na Moravu. Jugoslávský tisk píše: "...Památka tohoto Gorazda (prvého - z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto..."

Bělehraďané vítali vzácnou návštěvu v obrovském počtu - přišlo veškeré duchovenstvo, monastýrská škola, učitelé, obecné školy, bělehradská československá kolonie, zástupce města a mnoho lidu, který provolával slávu Československu; vítal je zpěv církevních i slovanských písní, nechyběly kytice a chléb se solí... Na pozdravy odpověděl sám Gorazd, který prohlásil, že římská orientace neodpovídá charakteru českého národa a že nyní za pomoci srbské pravoslavné církve stává se to, nač se pomýšlelo, ale co se za Rakouska nedalo uskutečnit... Bělehradské rodiny přijaly československé poutníky do svých příbytků jako milé hosty. Nazítří se konal obřad "jmenování biskupem", katedrální chrám byl plný. "Bělehrad se nenadchne a nevzruší snadno," psaly o dva dny později bělehradské noviny. "Jakkoliv není nábožensky fanatický, přece s neobvyklým nadšením přivítal nového biskupa a zástupce československých obcí, neboť si instinktivně uvědomil veškerou velikou vážnost události."

Při liturgii po slavnostním svěcení se stala zvláštní věc - když patriarcha vyvedl právě vysvěceného biskupa před hlavní oltářní dveře k lidu, bělehradští věřící zdravili novosvěcence neobyčejně srdečně a hlasitě. "Žádného srbského biskupa až do dnešního dne takto nepozdravili," napsaly jugoslávské noviny. Tyto srdečné ovace a pozdravy se opakovaly i na konci bohoslužby, když patriarcha Dimitrij s případnými slovy dával biskupu Gorazdovi poučení a odevzdal mu biskupské žezlo. Pak vladyka Gorazd s berlou v ruce a mitrou na hlavě zaujal místo na ambonu a česky děkoval srbské církvi a národu... Výslovně zdůraznil, že Pravoslaví v Československu není výsledkem nějaké propagandy, ale obnovením starého ducha, který Habsburkové dokázali tak dlouho potlačovat. Dává slovo, že zůstane on a jeho bratří věrnými a oddanými nejen srbské církvi, ale i srbskému národu.

Biskup Nikolaj Velimirovič ve své předpovědi vladykovi Gorazdovi při jeho svěcení vyřkl i tato slova, prorocká slova o Gorazdově životní cestě, jež měla od 25. září 1921 trvat do dne jeho mučednické smrti dne 4. září 1942 na kobyliské vojenské střelnici v Praze pouhých jednadvacet let: "Nespěchati za pozemským královstvím a panstvím, ale vždy se přikloniti ku království nebeskému, podle příkladu sv. Lazara Kosovského. Tato naše stará víra našich předků nechlubí se rychlými úspěchy, ale klidně očekává konečného úspěchu. Neočekává potlesk od současníků na zemi, ale od anděla v nebi. Nepočítá se čas na léta, ale na staletí. Snese všechen posměch v nezvratné naději, že ona se bude radovat naposled. Takováto zkušenost o pravoslaví může dát vladykovi Gorazdovi odvahu k náporům, které ho čekají, i aureolu slávy, jež musí být spojena se jménem prvého biskupa československé republiky."

Z knihy Pastýř a Martyr. (Tou "aureolou slávy" nemohl svatý biskup Nikolaj předvidět nic jiného, než budoucí připočtení ke sboru svatých.)
Slavnostní svěcení skončilo. Vladyka Gorazd se spolu s delegací pravoslavných Moravanů vrátil domů. Co ho zde čeká? Jak bude vypadat radostné obnovování našimi předky dlouho vytoužené cyrilometodějské církve v Čechách a na Moravě? Jak už to tak chodí, ta opravdu veliká duchovní díla se dějí pod vnější podobou, která vypadá různě, ale nikdy slavně ani radostně. Stačí vzpomenout příklad Spasitele, který největší dílo lidských dějin - spásu člověka - konal v nejhlubším ponížení, popliván, bitím znetvořen tak, že ztratil i lidskou podobu, až byl přibit na kříž a připočten k zločincům.

Vladyku Gorazda zde čekalo 21 let práce. Bůh mu vyměřil stejnou lhůtu jako kdysi sv. Cyrilu a Metoději (zajímavá podobnost). To byl shůry daný čas k obnovení a budování církve vírou, obřadem i praxí totožné s tím, co zde bylo zbudováno před tisíci roky. Těch 21 let bylo pro svatého vladyku nekrvavým mučednictvím.

O této éře uveďme několik slov o sv. Gorazdovi, která napsali naši předchůdci (jeho současníci): "Biskupské svěcení v Bělehradě neznamenalo pro vladyku Gorazda dosažení cíle, ale začátek těžké a namáhavé práce... Mnozí z nás dobře vědí, jakými prostředky byl veden boj proti našemu vladykovi; kdo to neví, nechť ani netouží to poznat... Náš vladyka hájil Pravoslaví proti všem, ani na vteřinu se nezpronevěřil... třebas kolem něho zůstala jen část někdejší pravoslavné Moravy, přece ji uvedl na cestu našich pravoslavných otců... Náš vladyka projevil pevnou vůli, odhodlanost a pocit odpovědnosti s neobyčejným zapřením a sebeobětováním pro církev..."

Svatý vladyka ve svých dopisech napsal: "Denně často prosím Boha, aby mne sílil, abych úplně neklesl na mysli před tím, než vykonám, co považuji za nutno vykonati, než přijde můj nástupce; chtěl bych mu odevzdati dílo hotovější než jest nyní."

Ve chvílích zvláště těžkých, kdy jiný by se i vzdal další práce, píše vladyka odevzdaně: "... tento dojem ohrožuje i mou chuť k práci, ač jsem si vědom, že je třeba pracovat a ostatní ponechat na Boží vůli a Prozřetelnosti, a je vlastně povinností setrvat i až do úplného vyčerpání a klesnutí na cestě." (Pár poznámek ozřejmující dobovou situaci.)

A nyní nechme o této době promluvit svatého vladyku v dopise, který adresoval českým pravoslavným věřícím spolu s poděkováním za gratulace k patnáctiletému výročí jeho biskupské chirotonie:
"Bratři a sestry! K 25. září (1936) dostalo se mi mnoha projevů lásky, za něž nezbývá mi než všem srdečně poděkovati. Já sám nebyl bych si ani uvědomil, že od r. 1921 uplynulo už 15 let, kdybych od přátel z Prahy nebyl na to býval upozorněn.

Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které se na mne často -- zvláště v dřívějších letech -- snesly jako vichřice, takže jsem často ani nevěděl, čemu se věnovat dříve... Všechny tyto práce jsem však konal rád... byla to z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením ze strany okolí, ale nakonec přináší radost tím větší. Kromě práce přinesla mi doba také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě vložené na mne Bohem; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem. ... Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle se děj s námi.

Při všech radostných i bolestných událostech bylo mi posilou vědomí, že jsem se do svatyně Boží a ani do nynějšího úřadu (biskupského) nevetřel. Netoužil jsem nikdy po významném místě ani po vynikající úloze. Domáhal-li jsem se kdy v životě čehokoliv, činil jsem to ne pro svou osobu, nýbrž kvůli věci. Vědomí odpovědnosti, tak těžké, běží-li o odpovědnost nejen za sebe, ale i za jiné, mne po celý život táhlo do ústraní, neboť jsem přesvědčen, že se stěží budu moci odpovídat sám za sebe. Těžká choroba oční, končící obyčejně úplnou slepotou, byla sice nevítanou událostí, ale když se oslepnutí zdálo být nevyhnutelné, smířil jsem se s ním vnitřně úplně, neboť se mi jevilo jako prostředek k osvobození se od odpovědnosti za jiné a k vnitřnímu soustředění.

Mám důvod věřit, že Bůh nesouhlasil s mým stálým tíhnutím za samotou a ústraním, když se chorobný proces v očích zastavil do té míry, že s určitými přestávkami mohu pracovat. On je mi svědkem, že jsem svou účast na hnutí, jež u nás povstalo v životě církevním po (prvé) světové válce, nechtěl v žádném případě vázat s jakýmkoliv i sebe bezvýznamnějším úřadem církevním. Přijal-li jsem na jaře a v srpnu r. 1921 zvolení (za biskupa), byv k tomu donucen, považoval jsem to jen za dočasné východisko z tehdejší situace, doufaje pevně, že má funkce bude trvati jen krátkou dobu. Ke svěcení do Jugoslavie jsem v prvních dnech září 1921 kategoricky odmítl jeti, takže posel otec protodiakon Niketič, který mne měl doprovodit, musel odjet beze mne. Jenom na všeobecné naléhání všech jsem se odhodlal vydat se na cestu do Jugoslavie, když týž posel přijel znova do Olomouce. Co jsem podnikl ve Sremských Karlovcích, aby nedošlo k mému vysvěcení, o tom zatím považuji za svou povinnost mlčeti. Jestliže přes to ruce světitelů spočinuly na mé nehodné a ubohé hlavě, stalo se to jen proto, že jsem se pokořil a sklonil se před něčím, z čeho nebylo jiného východiska.

Avšak po celých těch patnáct let jsem se považoval... pouze za předchůdce toho, kdo po mně má přijíti. Nejsem nic než misionář, který připravuje cestu a který po ničem jiném netouží, než aby tomu, kdo přijde, mohl odevzdati českou pravoslavnou eparchii... Obnova Pravoslaví v československém národě jest dílo Boží.

Patnáct let je však krátká doba a nezaslouží si, aby byla oslavována. Proto jsem žádného jubilea neslavil." (Z knihy Pastýř a Martyr)
V době, kdy byly psány výše uváděné řádky, zbývalo do jeho mučednické oběti a dosvědčení Krista prolitím vlastní krve ještě přibližně pět let...

Nakonec bylo dílo obnovy cyrilometodějské církve a život prvního nástupce sv. Metoděje po tisíci letech zpečetěny vladykovou mučednickou krví za tuto církev. Mučednictví přijal od fašistických německých okupantů 4. září 1942. Tento den se stal jeho narozeninami pro věčný život. Obnovená církev má od toho dne svého prvního svatého mučedníka. Taková církev už nemůže zaniknout, protože má na nebesích svého přímluvce z vlastních řad. To je duchovní zákonitost. Zdejší pravoslavní křesťané viděli na vlastní oči -- v průběhu války a posléze poválečných let, éry totality a v době nového režimu -- jak se tato pomoc shůry uskutečňuje. Několikrát byla tato církev na hranici záhuby. Vždy se "něco" stalo a chrámy byly opět otevřeny a nebyly už uzavřeny, ač to vypadalo z lidské perspektivy už téměř beznadějně.

Události "hvězdné hodiny" národa nejsou výjimečné jenom tím, že při nich dává Bůh národu mimořádný dar. Významné jsou také tím, že ukazují, jakou cestou Bůh národ vede, která cesta je Bohem požehnaná. Z toho logicky vyplývá, že mimo tuto cestu už po jejím zjevení Bůh požehnání nedává. Bůh není rozdvojen a nepracuje sám proti sobě. Ukazuje cestu, po které je potřeba kráčet, cestu, kterou sám otevřel, ustanovil a požehnal. Je to Boží dílo, nikoliv lidské, a člověk je zván k účasti na něm. Kdo nechce tuto cestu následovat, Bůh ho nenutí, jenže takový člověk nikam nedojde. Rozhodl se stavět bez Boha, budovat mimo základy, které Bůh požehnal, a podle toho to dopadne.
"Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé; nechrání-li město Hospodin, marně bdí stráž. Nadarmo vstáváte časně z rána..." Tak to čteme ve Velkém půstu při každé liturgii předem posvěcených Darů (18. kathisma; Ž 126./127.)
Právě dějiny našeho národa jsou názornou ukázkou výše řečeného. Po vyhnání dědictví sv. Cyrila a Metoděje a zahlazení cyrilometodějství se západní církev zde pokoušela budovat na jiných základech, než je cyrilometodějství. Ač se snažila, jak se snažila, nic zde na těchto cizích základech nedokázala postavit, i když měla na své straně všechny výhody státní církve, pomoci o vladařů, materiální zabezpečení, armádu církevních činovníků atd. Po pár staletích se proti římsko-katolické církvi a jejím cizím základům vzbouřil celý národ. Husitské hnutí původně neusilovalo o nic jiného, než aby byl národ vrácen na původní cyrilometodějské základy. Nakonec už byla drtivá většina národa nekatolická. Pak přišla Bílá Hora a železným strojem rakouské monarchie byla našemu národu lámána páteř, když byl jezuitskými rekatolizátory předěláván zase na katolický. A opět neuvěřitelný nezdar služebníků Říma. Přes všechnu tu brutální sílu je výsledek více než tristní. Výsledkem toho všeho je totiž údajně nejateističtější národ Evropy. Jakoby tím národ říkal, že když se nemůže budovat na původních duchovních základech, tak bude raději ateistický (trochu to připomíná Byzantince, kteří těsně před pádem Konstantinopole říkali, že to raději uvidí na ulicích svého města turecké turbany než kardinálské klobouky).

Není tak důležité, jak úspěšný či velkolepý je viditelný materiální rozměr té události, kterou Bůh požehnal jako "hvězdnou hodinu" národa. U těchto událostí je podstatné již to, že se staly. Ať už z jejich duchovní síly bude čerpat celý národ a po celé věky, nebo jen jednolivci, nebo jejich plody budou sklízet jiní a jinde, nebo bude tato událost pracovat skrytě a neviditelně ovlivňovat životy generací. Misie sv. Cyrila a Metoděje byla z hlediska dějinného kalendáře jen mžik, krátký záblesk. A přesto je to událost, která změnila kus světa a stále je to studnice vody živé i pro dnešní lidi od Aše až k Vladivostoku. Podobně i obnovení cyrilometodějské církve a svěcení vladyky Gorazda se setkalo (stejně jako působení sv. Cyrila a Metoděje) s obrovskou bouří nevole, útoků a nenávisti. Velice trpké jsou náznaky toho, že ani dnešní místní pravoslavná není už schopna docenit a reflektovat rozměr této události. Ale tato událost se jednou stala, působila a bude působit svou vlastní duchovní silou. O to není potřeba se obávat.

A jsou tu další podobnosti s cyrilometodějstvím. Podobně jako tenkrát kdysi, i ve dvacátém století přicházejí někteří, kteří zde chtějí budovat pravoslavnou církev na jiných základech, než Bůh požehnal, a kráčet jinou pravoslavnou cestou než Bůh otevřel. Jak dopadly tyto pokusy? Dnes už jen církevní historikové a pár informovanějších laiků znají jméno vladyky Sawatije, s jehož jménem je spojena jakási "konkurenční" pravoslavná mise v jurisdikci konstantinopolského patriarchátu. Jak žalostně to dopadlo! Současní historikové jen velice pracně skládají střípky informací o tomto člověku a jeho církevním působení, protože celá jeho práce spolu s ním zmizela v propadlišti dějin.
Dnes si občas někdo pohrává s myšlenkou navázání na tuto ztroskotanou novodobou konstantinopolskou misii. Vladykovi Gorazdovi jsou při té příležitosti vytýkány jeho misijní ústupky, které dočasně zavedl pro nové pravoslavné křesťany přicházející ze západní církve. Každý, kdo by chtěl zpochybňovat Gorazdovo dílo, by si však měl uvědomit prostou a nepopiratelnou skutečnosti, že kdyby zde nebylo vladyky Gorazda a působili by zde v té době jen ruští emigranti a vl. Sawatij, většina našich dnešních farností, které jsou rozesety po Čechách a Moravě, by vůbec neexistovala. Jsou to všechny farnosti, které jsou přímo nebo nepřímo spojeny s působením vladyky Gorazda. I z těch farností, které zde vznikaly po druhé světové válce, by mnoho asi nevzniklo, kdyby zde neexistovala rozvinutá církevní struktura z doby předválečné. Organizace života na farnostech by se potýkala s těžkými problémy, protože by věřícím chyběly bohoslužebné knihy, katechismus. Doteď používá naše církev knihy sestavené a vydané vladykou Gorazdem, kdyby je nevydal, tak by církev ani padesát let po válce neměla skoro nic.

I v současné době přicházejí někteří, kteří chtějí pošetile budovat na jiných základech (všelijací "pravoslavní" rozkolníci, odpadlíci či jiné jurisdikce). Kdo má ještě oči k vidění, sám si všimne, jak nízko si tito nezodpovědní avanturisté stojí morálně i mravně (což je patrné ze způsobů jejich chování) v porovnání s osobou a dílem vladyky mučedníka Gorazda. Je naprosto jisté, že neuspějí. Nechápou duchovní zákonitosti, síly a vlivy, které jsou za tímto (resp. nad tímto) materiálním světem.
Toto výročí (a snad i tyto řádky) by nás mělo přimět k hlubšímu promyšlení skutečnosti, na jak velikém a historicky do minulosti i do budoucnosti dalekosáhlém díle bereme účast. Snad přijde doba, když se nám více otevřou zraky, prohlédneme mlhu světskosti, a tyto skutečnosti, které máme přímo před očima, si lépe uvědomíme. Dejž, Bože!

Zde je webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II.

K uctění památky vladyky mučedníka Gorazda II. - pár archivních záběrů, které se dochovaly.


















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 731 do č. 734)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz